Asijský komunismus: mezi převýchovou a masakrem

   Ve srovnání s evropským komunismem má asijský komunismus tři hlavní specifické rysy. S výjimkou Severní Koreje, okupované Sověty v srpnu 1945, se v zásadě zrodil na základě svého vlastního snažení a vyvodil z něho (včetně Pchjongjangu, v důsledku korejské války) schopnost vybudovat nezávislé politické systémy, naroubované jak na vlastní minulost, tak i na marxismus-leninismus sovětského původu, avšak silně poznamenané nacionalismem; Laos je poloviční výjimkou: jeho podřadné postavení je zcela zřejmé v porovnání s jeho "velkým vietnamským bratrem". Za druhé: v okamžiku, kdy píšeme tyto řádky, jsou tyto systémy stále u moci, i za cenu velmi rozsáhlých ústupků, včetně Kambodže. To způsobuje, že podstatná část archivů ještě nebyla otevřena s výjimkou těch, jež se týkají období Pol Pota v Kambodži - a i ty je třeba ještě velmi rozsáhle zkoumat - a archivů Kominterny v Moskvě, které bohužel nepromluví, dokud bude u moci byť jediný z asijských komunistických režimů.

   Znalost těchto režimů a jejich minulosti však zaznamenala za poslední desetiletí podstatný pokrok. Na jedné straně je relativně snadné vydat se do Číny, Vietnamu, Laosu nebo do Kambodže, cestovat po těchto zemích a provádět tam výzkum. Na druhé straně jsou k dispozici velmi zajímavé prameny (pro některé z historiků byly k dispozici již dříve): oficiální sdělovací prostředky (včetně poslechu rozhlasu, jehož syntézu prováděly různé západní instituce) a zvláště regionální tisk, publikace vzpomínek bývalých vedoucích funkcionářů, psaná svědectví uprchlíků v zahraničí a svědectví v ústním podání, která je třeba shromáždit v těchto zemích - vždyť to není tak dávno, co se v Asii odehrála velká dramata. Z vnitropolitických důvodů podněcují phnompenhské úřady pomlouvání Pol Potova režimu a úřady v Pekingu zase veřejně odhalují hrůzy kulturní revoluce. Avšak o sporech uvnitř vedení prameny chybějí: a tak se stále neví, proč a jak zahynul v roce 1971 Maův "ustanovený následník" maršál Lin Piao. Toto selektivní otevírání archivů přineslo nechvalně známé důsledky: k dispozici jsou vynikající vyprávění a několik dobrých lokálních nebo oborových monografií o kulturní revoluci, avšak Maovy pohnutky zůstávají stále záhadou, zvláště čistky 50. let (v Číně i ve Vietnamu), ale také "Velký skok vpřed" se velmi málo zkoumá: je zde totiž riziko, že by se zpochybnily samotné základy režimů, jež jsou stále u moci. Neví se téměř nic o tom, co se dělo v nejrozsáhlejších a nejvražednějších čínských táborech na západě země. Obecně známe podstatně lépe osud komunistických funkcionářů a pronásledovaných intelektuálů než osud "prostého lidu", který tvoří masu obětí: není snadné vyhnout se optické iluzi. Dodejme, že Severní Korea, představitel posledního skutečně "tvrdého" komunismu, zůstává zatvrzele uzavřená a že až do nedávné doby bylo uprchlictví velmi neobvyklým jevem. Následující úvahy mají tudíž nutně charakter prvních velmi nejistých odhadů, včetně takových základních údajů, jako jsou počty obětí. Nicméně cíle a metody komunistických systémů na Dálném východě neponechávají příliš mnoho místa k velkým pochybnostem.

1/Čína: Dlouhý pochod nocí

"Po zničení ozbrojených nepřátel zbudou ještě nepřátelé neozbrojení; ti se nebudou vyhýbat tomu, aby s námi svedli boj na život a na smrt; nesmíme je nikdy podceňovat. Pokud nepostavíme problém tímto způsobem a nebudeme ho nyní takto chápat, dopustíme se nejtěžších omylů." Mao Ce-tung

   Byly represe v komunistické Číně replikou praktik "velkého bratra", SSSR onoho Stalina, jehož portrét bylo možné spatřit na viditelném místě v Pekingu ještě na počátku 80. let? Ne, pokud si uvědomíme téměř naprostou absenci rozsáhlých vražedných čistek v komunistické straně nebo relativní diskrétnost politické policie, a to i přes stálý, za kulisami skrytý vliv jejího vládce Kang Šenga, a to od partyzánských bojů v Jen-anu ve 40. letech až do jeho smrti v r. 1975. Odpověď zní ano, určitě, pokud uvážíme - bez ohledu na občanskou válku - celkový počet násilných usmrcení, které je třeba připsat na vrub režimu: a ačkoli neexistuje jakákoli početní evidence, byť sebeméně důvěryhodná, uvádějí seriózní odhady 6 až 10 000 000 přímých obětí včetně statisíce Tibeťanů; kromě toho prožily desítky milionů "kontrarevolucionářů" dlouhá období svého života ve vězeňském systému a možná 20 000 000 v nich zahynulo. Odpověď zní tím spíše ano, když si uvědomíme oněch 20 až 40 000 000 "dalších mrtvých" v letech 1959 - 1961, v důsledku dobra nazývaného jen velmi špatně "Velký skok vpřed", obětí hladomoru, způsobeného výlučně úchylnými projekty jednoho muže, Mao Ce-Tunga, a navíc ještě jako důsledek jeho zločinné zatvrzelosti, neboť odmítal přiznat svůj omyl a zabránil tak přijetí opatření proti katastrofálním následkům hladomoru. Konečně je třeba odpovědět ano, uvážíme-li téměř genocidní rozměry tibetských ztrát: pravděpodobně téměř každý pátý až desátý obyvatel "střechy světa" zahynul na následky čínské okupace. Nepředstírané překvapení Teng Siao-pchinga představovalo a contrario jistou formu doznání, když poznamenal, že masakr na náměstí Tchien-an-men v červnu 1989 (snad 1 000 mrtvých) byl vskutku zanedbatelný v poměru k tomu, co Čína poznala v nedávné minulosti. Nelze se však rozhodně domnívat, že by tyto masakry byly smutnými důsledky kruté občanské války (nebyla až taková, a režim byl pevně v sedle od r. 1950) anebo že jsou pokračováním temné historie: s výjimkou japonské okupace (která ovšem nevyvolala všeobecný hladomor) je nutné vrátit se až do třetí čtvrtiny 19. století, abychom objevili podobná krveprolití a hladomor v poněkud srovnatelném rozsahu. Nicméně ani tehdy neměly takový všeobecný dosah, ba ani onen systematický a plánovitý charakter maoistických krutostí; a přece byl tento okamžik čínských dějin sám o sobě výjimečně dramatický.

   Zkoumání čínského komunismu je důležité z dvojího hlediska. Od r. 1949 ovládal pekingský režim téměř dvě třetiny lidstva, které žilo pod rudou vlajkou. Poté, co zmizel SSSR (1991) a po odstranění komunismu ve východní Evropě, je to devět desetin tohoto lidstva; je téměř evidentní, že osud rozmetaných cárů "reálného socialismu" závisí na vývoji čínského komunismu. Čína ostatně hraje roli "druhého Říma" marxismu-leninismu, otevřeně od čínsko-sovětské roztržky v r. 1960, ale ve skutečnosti od období nastolení jenanské "svobodné zóny" (1935 - 1947), po "Dlouhém pochodu": korejští, japonští, vietnamští komunisté se tam někdy uchylovali a hledali povzbuzení. Jestliže režim Kim Ir-sena předcházel triumfu KS Číny a vděčil za svou existenci sovětské okupaci, jeho přežití záviselo během korejské války na zásahu (listopad 1950) jednoho milionu ozbrojených čínských "dobrovolníků". Způsoby represe v Severní Koreji jsou v mnohém poplatné stalinskému "modelu", ale maoismus (který od Jen-anu zcela splynul s čínským komunismem) poskytl vládci Pchjongjangu "linii mas" (mimořádně silně vyhraněný a stálý rámec pro začlenění a mobilizaci veškerého obyvatelstva) a jeho logický následek: tlak na provádění "permanentní výchovy" jako hlavního prostředku společenské kontroly. Kim parafrázuje Maa, když ujišťuje: "Linie mas spočívá v aktivní obraně zájmů pracujících a v jejich výchově a převýchově s cílem semknout je kolem strany, přičemž se počítá s jejich silou a mobilizací pro splnění revolučních úkolů."

   Tento vliv maoismu je ještě více patrný v asijských komunistických režimech po r. 1949. Zvláště od zveřejnění memoárů vedoucího vietnamského představitele Hoang Van Hoana, který se přidal k Pekingu, je známo, že od r. 1950 až do ženevských dohod (1954) byl velký počet čínských poradců rozmístěn v oddílech a ve správě Viet Minhu a že na 30 000 pekingských vojáků, zejména z ženijního vojska, vystřídalo v letech 1965 - 1970 severovietnamské oddíly, jež odcházely bojovat do Jižního Vietnamu. Generál Vo Nguyen Giap, vítěz od Dien-bien-phu, nepřímo uznal čínský přínos: "Od r. 1950, po čínském vítězství, mohly naše armáda a náš lid získat cenná ponaučení od osvobozenecké armády čínského lidu. Naše výchova se mohla rozvíjet díky vojenskému myšlení Mao Ce-tunga. To byl důležitý faktor, který rozhodl o vyspělosti naší armády a podpořil naše následující vítězství." Vietnamská komunistická strana (VKS, tehdy nazývaná Strana práce) zato zapsala do svých stanov r. 1951: "Strana práce uznává teorii Marxe, Engelse, Lenina, Stalina a myšlenky Mao Ce-tunga, přizpůsobené realitě vietnamské revoluce, za teoretický základ svého myšlení a za magnetickou střelku, jež udává směr v celé její činnosti." Linie mas a převýchova se staly osou vietnamského politického systému. Čcheng feng ("reforma stylu práce"), zosnovaná v Jen-anu, vévodila ve vietnamské formě (chinh huan) zuřivým čistkám poloviny 50. let. Kambodža Rudých Khmerů (1975 - 1979) měla rovněž mohutnou podporu Pekingu a pokoušela se uspět v tom, co se nepodařilo Mao Ce-tungovi, zvláště když převzala voluntaristický mýtus "Velkého skoku vpřed". Všechny tyto režimy, tak jako režim Maův, byly silně poznamenány svým zrozením z války (mnohem méně citelným v Severní Koreji, i když se Kim holedbal svými údajnými hrdinnými činy v protijaponské gerile), které se prolínalo do permanentní militarizace společnosti (méně to bylo přítomné v Číně: netvoří "linii front"). Překvapivé je, že ústřední místo, jež v sovětském systému zaujímá politická policie, připadá zde spíše armádě, která má někdy přímé pověření represivními úkoly.

Tradice násilí?

   Maova všemocnost způsobovala již za jeho života, že se k němu chovali jako k "rudému císaři". To, co se doposud ví o jeho fantaskním a nelítostně egocentrickém charakteru, vražedném stíhání, o jeho prostopášném životě až do posledních dnů, vede až k příliš snadnému přirovnávání k despotům, vládnoucím nad zemí Středu. A přece násilí, z něhož byl vybudován současný systém vlády, přesahuje zdaleka národní tradici, která jistě není liberální.

   Ne že by Čína nepoznala opakovaně sklony ke krvavému násilí. Používalo obecně, tak jako v ostatních částech světa vektor náboženství, neoddělitelně od weltanschauungu (světového názoru), globální vizi světa. To, co navzájem odděluje dvě velké čínské tradice - konfuciánství a taoismus -, nespočívá ani tolik v teoretické odlišnosti nebo v protikladech jednotlivých pojmů vůči sobě navzájem, jako daleko spíše v Konfuciově zdůrazňování významu společnosti a racionality, zatímco Lao-c´ označuje za původce všeho tao, jež je výrazem intuitivního, citového, ba až iracionálního, takže téměř každý Číňan v sobě nese odlišnou dávku těchto dvou stránek čínskosti. V okamžicích krize se stává, že ty nejchudší, nejvíce dezorientované, zcela zachvátí ta druhá stránka, jež otřásá pevným postavením té první: pyramidou vzdělanců, tj. státem. Byla to právě ona četná povstání, podnícená apokalyptickými a mesiášskými sektami: povstání Žlutých turbanů r. 184, Fa-čingova maitréjská vzpoura r. 515, manichejská rebelie, kterou vedl Fang La r. 1120, Bílý lotos r. 1351, Osm trigramů 1813 atd. Poselství těchto hnutí je dosti podobné; jsou eklektickým podáním lidového taoismu a buddhismu, často stavějícím do popředí Maitréju, Buddhu budoucnosti, jehož velmi blízký zářivý a spasitelský příchod se má završit v celosvětové katastrofě "starého světa". Věrní, elita vyvolených, mají napomoci uskutečnění proroctví a zároveň očekávat spasení. Všechna nahodilá pouta mají být zrušena, včetně pout rodinných: podle kroniky dynastie Wej z r. 515 "nepoznávali se již otcové, synové a bratři navzájem".

   V Číně se však veškerá morálka zakládá právě na respektování rodinných povinností; jestliže jsou tyto povinnosti zavrženy, pak je dovoleno vše. Náhradní rodina si totálně podmaňuje individuum. Zbytek lidstva je zaslíben peklu na onom světě - a násilné smrti na tomto světě. Někdy (jako v r. 402) jsou úřední osoby rozsekány na kusy, a pokud je jejich ženy a děti odmítají pozřít, jsou i ony rozsekány na kusy; v r. 1120 zasáhl masakr pravděpodobně miliony lidí. Veškeré hodnoty jsou převráceny: podle jednoho prohlášení z r. 1130 "zabíjet lidi představuje naplnění dharmy (buddhistický zákon)"; vražda je činem soucítění, neboť osvobozuje ducha; krádež vede k naplnění rovnosti; sebevražda je záviděníhodné štěstí; čím je smrt hrůznější, tím větší bude odměna: podle jednoho textu z 19. století "smrt pomalým odřezáváním údů zaručuje vstup na nebesa v purpurovém šatu". Je jen velmi obtížné vyhnout se z určitých hledisek porovnávání těchto tisíce let starých činů s asijskými revolučními hnutími našeho století. Nepostačují na vysvětlení všech jejich charakteristik, pomáhají nám však pochopit, proč někdy triumfují a proč se násilí, jež je provázelo, mohlo mnohým jevit jako normální, ba téměř banální.

   Od té doby však zmohutněly ochranné bariéry, jež jsou vysvětlením toho, že řád byl jen výjimečně narušen: evropští návštěvníci ve středověku a ještě ti, kdo přijeli v době osvícenství, byli ohromeni kouzlem symbolického Velkého klidu starobylé říše. Konfuciánství, oficiální doktrína šířená až na vzdálený venkov, učinila z laskavosti hlavní ctnost panovníka a formovala stát podle vzoru rodiny. To, co lze bez anachronismu označit za humanistické principy, zavrhuje použití masakru a oceňuje lidský život, a to od pradávna. Abychom se drželi myslitelů považovaných za kanonické po dobu nějakých 21 století trvání císařství, zmiňme především čínského filozofa Mo Ti (asi 479-381 před Kristem), který odsuzuje agresívní válku následujícím způsobem: "Považuje-li se vražda jediného člověka za zločin, a několikanásobná vražda lidí, v případě napadnutí jiné země, se vychvaluje jako dobrý čin, je to snad možné označit za rozlišování mezi dobrem a zlem?" Ve slavném Umění válečnickém od Sun-c´e (asi 500 před Kristem) se praví: "Válka se podobá ohni; ti, kdož nechtějí složit zbraně, zahynou zbraněmi." Je vhodné bít se úsporně, co možná nejkratší dobu a prolít přitom co nejméně krve: "Nikdy se neprokázalo, že by válečné průtahy prospěly nějaké zemi... stokrát zvítězit ve stovce bitev není vrcholem šikovnosti... Ten, kdo vítězí nad protivníky, triumfuje jen do té doby, než se jejich vyhrůžky zkonkretizují." Šetřit své síly je to podstatné, a není ani třeba pouštět se do vyhlazování protivníka: "Zajmout nepřátelskou armádu je výhodnější než ji zničit... Nepodceňujte vraždění." V tom je třeba spatřovat spíše než morální výzvu úvahu o vhodnosti: masakry a krutosti vzbuzují nenávist a energii plynoucí ze zoufalství protivníka, ten pak může využít tuto energii k tomu, aby obrátil situaci ve svůj prospěch. Ostatně pro dobyvatele je "tou nejlepší politikou převzít stát nepoškozený; zničit ho je pouhé východisko z nouze."

   Uvažování typické pro velkou čínskou tradici (jak ji dokládá zvláště konfuciánství): etické principy zde nejsou odvozeny z transcendentní vize, ale z pragmatismu upnutého k harmonii a účinnosti fungování společnosti. A tím je ještě účinnější. Pak je zde další pragmatismus, pragmatismus právníků, současníků Konfucia a Sun-c´e. Tento pragmatismus naléhá na stát, aby stvrdil svou všemocnost terorizováním společnosti, a dokazuje svou zásadní neúčinnost, zvláště ve fungování společnosti v jejím nejslavnějším období: krátké trvání dynastie Čchin ve III. století př. n. l. I když zde mohou existovat značné rozdíly v období panování jednotlivých panovníků, tento typ despocie je spíše na ústupu, zejména od dynastie Severní Sung (960 - 1 127): vyhoštění do vzdálené pohraniční marky - avšak nevylučující omilostnění a návrat  - je nejčastějším trestem pro provinilého státního úředníka. V době panování dynastie Tchang, v r. 654, byl vydán trestní zákoník o něco humánnější, zohledňující více jak úmysl, tak i lítost, a rušící automatickou odpovědnost rodiny v případě účasti na rebeliích; soudní řízení předcházející popravám se stalo komplexnější a delší a zároveň byly zrušeny nejkrutější tresty; byl zaveden odvolací systém.

   Celkově se jeví státní násilí jako omezené a kontrolované. Čínská historiografie má hrůzyplný příklad oněch 460 vzdělanců a správců pohřbených za živa "prvním císařem" Čchin Š´em (221-210 př. n. l.). Právě tento císař, který byl Maovi výslovně vzorem - v jeho jasnozřivém cynismu -, nechal rovněž spálit veškerou klasickou literaturu (a pouhá zmínka o tom podléhala nejvyššímu trestu), nechal odsoudit k smrti nebo deportovat na 20 000 venkovských šlechticů a obětoval desítky, ne-li stovky tisíc životů na budování první Velké zdi. Za dynastie Chan (206 před Kristem - 220 po Kristu) se konfuciánství podaří obrátit poměr sil a císařství již nezaznamená obdobnou tyranii ani časté masakry. Panuje důsledný pořádek, přísné soudy, ale kromě okamžiků (bohužel dosti četných) velkých vzpour a zahraničních invazí je lidský život lépe zabezpečen než ve většině starověkých států, včetně států středověké nebo moderní Evropy.

   Jistě, i za mírumilovné dynastie Sung, ve 12. století, existovalo téměř na tři sta článků obžaloby, na něž se vztahoval trest smrti, avšak každý rozsudek měl v zásadě přezkoumat a podepsat císař. Války měly běžně na svém kontě stovky tisíc mrtvých a nadměrná konečná mortalita byla ještě desateronásobně vyšší v důsledku hladu, epidemií, povodní (připomeňme katastrofické povodně na dolním toku Žluté řeky svírané hrázemi) a dezorganizace dopravy, způsobené válečnými konflikty. Vzpoura Tchajpchingů a její potlačení (1851 - 1868) stála dvacet až sto milionů mrtvých, počet obyvatel Číny poklesl rozhodně ze 410 milionů v roce 1850 na 350 milionů v roce 1873. Avšak pouze nepatrnou část těchto obětí lze považovat za oběti skutečně úmyslného masakru (nepochybně asi jeden milion lidí za povstání Tchajpchingů). V každém případě se jednalo o období mimořádně nepokojné, poznamenané rozsáhlými rebeliemi, opakovanými agresemi západního imperialismu a vzrůstajícím zoufalstvím zbídačelého obyvatelstva. Právě v podobném kontextu, bohužel, žily dvě, tři nebo čtyři generace před nástupem komunistických revolucionářů. A právě to způsobilo, že lidé přivykli úrovni násilí a rozkladu hodnot po dlouhou dobu v čínské historii nepřítomných.

   A přece se v Číně první poloviny 20. století neobjevilo nic, co by naznačovalo co do množství nebo způsobu rozpoutání triumfujícího maoismu. Jestliže revoluce r. 1911 nebyla příliš dramatická, pak oněch následujících 16 let, před částečnou stabilizací vnucenou kuomintangským režimem, bylo poznamenáno občasným krveprolitím. Tak tomu bylo například v revolučním ohnisku, jako byl Nanking, kde od července 1913 do července 1914 nechal diktátor Jüan Š´-kchaj popravit několik tisíc osob. V červnu 1925 zabila kantonská policie 52 účastníků dělnické manifestace. V květnu 1926 zahynulo v Pekingu během protijaponské demonstrace 47 mírumilovných studentů. Zejména v dubnu-květnu 1927 v Šanghaji a pak v dalších velkých městech na východě země byly popraveny tisíce komunistů podivnou koalicí, jež spojovala šéfa nového režimu Čankajška s tajnou společností místního podsvětí. V Lidském údělu připomíná André Malraux krutost některých poprav (v kotli lokomotivy). Jestliže se nezdá, že by první epizody občanské války, v níž proti sobě stáli komunisté a nacionalisté, provázely příliš rozsáhlé masakry, nebylo jich více než za Dlouhého pochodu (1934 - 1935), tak Japonci provedli nesčíslné krutosti v letech 1937 a 1945 v rozsáhlé části Číny, kterou okupovali.

   Daleko vražednější než většina těchto činů byl hladomor v letech 1900, 1920 - 1921 a 1928 - 1930, který postihl vždy sever anebo severozápad země, trpící na sucha: druhá vlna hladomoru způsobila smrt 500 000 osob, třetí vlna 2 - 3 000 000 lidí. Jestliže však druhá vlna hladomoru byla ztížena dezorganizací dopravy, způsobenou občanskou válkou, nelze říci, že by existovalo jakékoli "spiknutí hladu", a není tudíž možné ani hovořit o masakru. Totéž však neplatí v případě Che-nanu, kde v letech 1942 - 1943 zemřely 2 - 3 000 000 hladem (tj. každý dvacátý obyvatel) a kde se objevily případy kanibalismu. Zatímco byla zaznamenána katastrofální neúroda, ústřední vláda Čchung-čchingu nepovolila žádné daňové úlevy a velký počet rolníků tak byl připraven o veškerý majetek. Existence fronty nic neřešila: rolníci se museli podřídit, a to bez nároku na jakoukoli mzdu, takové dřině, jako je hloubení protitankového zákopu v délce 500 km, což se pak ukázalo jako naprosto zbytečné. Zde se již setkáváme s určitou předzvěstí přehmatů Velkého skoku, ačkoli válka mohla v Che-nanu představovat částečné ospravedlnění. Rozhořčení rolníků však bylo obrovské.

   Nejpočetnější krutosti, a uvážíme-li je jako celek, pak jistě i nejvražednější, se odehrávaly v tichosti a nezanechávaly za sebou téměř žádnou stopu: jednalo se o chudáky (nebo téměř chudáky), kteří bojovali proti ostatním chudákům mimo dosah několika velkých os, v oceánu čínských vesnic. Mezi těmito náhodnými hrdlořezy byli nesčetní lupiči, tvořící někdy obávané bandy, jež plenily, vydíraly, vymáhaly výkupné a zabíjely ty, kdo se jim stavěli na odpor, anebo zabíjely rukojmí, když se výkupné opozdilo. Jestliže se je podařilo chytit, tak se rolníci rádi účastnili jejich poprav. Vojáci však představovali často větší pohromu než bandité, proti nimž vlastně měli bojovat: jedna petice z Fu-ťienu v roce 1932 požadovala stažení takzvaných pořádkových sil, "aby bylo možné bojovat jen proti banditům". V téže provincii byla v r. 1931 vyvražděna vzbouřenými rolníky většina vojenské jednotky v počtu 2 500 mužů, jež v drancování a znásilňování překročila všechny meze. V r. 1926 se rolníci ze západního Chu-nanu pod rouškou tajné společnosti Rudých kopí údajně tímto způsobem zbavili asi 50 000 "vojáků-banditů" poraženého válečníka. Když v r. 1944, v témže kraji přešli Japonci do ofenzivy, rolníci, kterým to připomnělo vražednou pracovní povinnost předchozího roku, pronásledovali poražené vojáky a někdy je pohřbívali za živa; zahynulo tak asi na 50 000 vojáků. A přece byli tito vojáci jen ubozí chlapi, také rolníci jako jejich katové, nešťastné oběti, vyděšení branci, kteří se, podle amerického generála Wedemeyera, snesli na vesničany jako hladomor nebo povodeň, a způsobili tak ještě více obětí.

   Mnohá další povstání, obvykle méně násilná, byla vyvolána tím, co se považovalo za zneužívání právní moci: pozemkovou daní, daní z opia, z alkoholu, z porážky vepřů, z pracovní služby, ze zneužívání lichvy, nespravedlivými rozsudky. . . Avšak nejhůře si rolníci počínali vůči druhým rolníkům: divoké války mezi vesnicemi, klany a tajnými společnostmi pustošily venkov, přičemž nesmiřitelná nenávist byla ještě posílena kultem zavražděných předků. Tak v září 1928 klan Malých mečů z hrabství Ťiang-su zmasakroval 200 příslušníků Velkých mečů a vypálil šest vesnic. Od konce 19. století byl východ Kuang-tungu rozdělen mezi vesnice Černých praporů a vesnice Rudých praporů, jež se navzájem divoce nenáviděly. V témže regionu v hrabství Pchu-ning pronásledoval a zabil klan Lin všechny ty, kdo měli tu smůlu a nesli příjmení Ho, nevyjímaje z toho nemocné leprou, kteří byli často upáleni zaživa, a četné křesťany. Tyto boje neměly nikdy politický ani sociální charakter. Protivníkem byl často přistěhovalec nebo někdo, kdo žil na druhém břehu řeky. . .

Revoluce je neoddělitelná od teroru (1927 - 1946)

   A přece když v lednu 1928 obyvatelé jedné z vesnic Rudých praporů viděli přicházet skupinu se vztyčenou standartou purpurové barvy, připojili se s nadšením k jednomu z prvních čínských "sovětů", Chaj-lu-fengu, řízenému P´eng P´aiem. Komunisté se snažili hrát dvojí hru a uměli svým projevem ještě více podnítit lokální nenávist a konečně i využít srozumitelnost svého poselství pro vlastní účely a přitom ponechat svým novopečeným přívržencům volné pole k ukojení jejich nejkrutějších pudů. Tímto způsobem vznikl již před čtyřiceti nebo padesáti lety na několik měsíců r. 1927 - 1928 jakýsi předobraz těch nejhorších okamžiků kulturní revoluce nebo režimu Rudých Khmerů. Od r. 1922 bylo hnutí připravováno intenzivní agitací, podporovanou rolnickými odbory, založenými komunistickou stranou, hnutí pak vyústilo v silnou polarizaci mezi "chudými rolníky" a neustále pranýřovanými "statkáři", ačkoliv tradiční konflikty ani sociální realita nijak zvlášť tomuto rozdělení nenasvědčovaly. Zrušení dluhů a odstranění nájemních smluv však zajišťovaly sovětu širokou podporu. P´eng P´ai to využil k nastolení režimu "demokratického teroru": všechen lid byl zván na veřejné procesy s "kontrarevolucionáři", téměř bez výjimky odsouzenými k smrti; účastnil se poprav za pokřiku "zab, zab" na adresu rudých gardistů, kteří postupně rozřezávali oběť na kusy, někdy ji vařili a jedli nebo k tomu nutili rodinu popravovaného, který mnohdy ještě žil; všichni se účastnili banketů, kde si rozdělovali játra a srdce bývalého statkáře, účastnili se shromáždění, na nichž řečník promlouval před řadou kůlů, na nichž byly nabodnuty čerstvě useknuté hlavy. Tato fascinace mstivým kanibalismem, která se znovu objevuje v Pol Potově Kambodži a jež odpovídala velmi dávnému, ve východní Asii velmi rozšířenému archetypu, se často objevovala ve výbušných okamžicích čínských dějin. Bylo tomu tak v době cizích nájezdů v r. 613, kdy se císař Jang (z dynastie Suej) mstil jednomu vzbouřenci tím, že pronásledoval i jeho nejvzdálenější příbuzné: "Nejpřísnějším trestem bylo rozčtvrcení a vystavení hlavy na kůlu nebo rozčtvrcení a probodání šípy. Císař nařídil nejvyšším hodnostářům, aby kousek po kousku pozřeli tělo oběti." Velký spisovatel Lu Sün, obdivovatel komunismu, napsal v době, kdy ještě neprojevoval nacionalismus a protizápadní postoj: "Číňané jsou kanibalové..." Méně populární než tyto krvavé orgie bylo vyděračství Rudých gard v r. 1927 vůči chrámům a taoistickým kněžím-čarodějům: věrní natřeli modly na červeno, aby je tak zachránili, a P´eng P´ai začal prožívat první příznaky zbožnění. Padesát tisíc osob, mezi nimi mnoho chudáků, uprchlo z tohoto kraje během čtyř měsíců vlády sovětu.

   P´eng P´ai (zastřelen r. 1931) byl skutečným iniciátorem rurálního a militarizovaného komunismu, jehož vedení okamžitě převzal až doposud poněkud okrajový komunistický funkcionář Mao Ce-tung (on sám byl rolnického původu) a teoreticky ho zpracoval ve své slavné Zprávě o rolnickém hnutí v Chu-nanu (1927). Tato alternativa vzhledem k dělnickému a městskému komunistickému hnutí, v té době zcela poraženému v důsledku represívních zásahů Čankajškova Kuomintangu, se rychle prosadila a v r. 1928 vedla k založení jedné z prvních "rudých základen" v horách Ťing-kangu na pomezí Chu-nanu a Ťiang-si. A právě na východě této provincie 7. listopadu 1931 (výroční den ruského Října. . .) v důsledku konsolidace a rozšíření hlavní základny došlo k provolání Čínské republice sovětů, v níž Mao předsedal radě lidových komisařů. Až do triumfu v r. 1949 pozná čínský komunismus mnoho proměn a strašlivých zvratů, ale model jako takový je vytvořen: koncentrovat revoluční dynamiku na budování státu a tento stát, který je již svým charakterem zaměřený na válku, soustředit na vybudování armády schopné in fine zdolat armádu "loutkového" nepřátelského státu - totiž ústřední nankingské vlády, již předsedal Čankajšek. Nepřekvapí tudíž, že vojenský a represivní rozměr je v revoluční fázi prvotní a základní: jsme zde na hony vzdáleni prvnímu ruskému bolševismu, ještě více však marxismu: právě prostřednictvím bolševismu, převedeného na strategii převzetí moci a posílení národněrevolučního státu, dospívají zakladatelé KS Číny a zvláště jejich "přemýšlivá hlava" Li Ta-čao ke komunismu 1918 - 1919. Všude tam, kde vítězí KS Číny, dochází k nastolení kasárenského socialismu (výjimečných tribunálů a popravčích čet). P´eng P´ai vskutku vytvořil model.

   Část originality represivních praktik čínského komunismu pochází ze skutečnosti, jež není na první pohled zřejmá: stalinskému "Velkému teroru" let 1936 - 1938 předcházel teror čínských sovětů, který podle některých odhadů byl v letech 1927 a 1931 jen v Ťiang-si odpovědný za 186 000 obětí kromě těch, kdo padli v boji. Velká většina těchto obětí byla důsledkem odporu k radikální pozemkové reformě, prováděné téměř okamžitě, k těžkému daňovému zatížení a k mobilizaci mládeže, ospravedlňovaným vojenskými účely. Netečnost obyvatelstva byla tak velká, že tam, kde byl komunismus zvláště radikální (Mao byl kritizován od r. 1931 pro své teroristické excesy, vyvolávající nepřátelské postoje obyvatelstva; to pak využili jeho protivníci k tomu, aby ho dočasně zbavili vedení), a tam, kde měly kádry místního původu pouze okrajový význam (např. kolem "hlavního města" sovětů Žuej-ťinu), narážela ofenziva nankingských sil pouze na slabý odpor. Daleko živější a někdy i vítězný byl tento odpor v "základnách", jež vznikly později, byly autonomnější a jejich kádry mohly využít bolestné lekce politiky teroru. Analogická napětí, s nimiž se ovšem KS mezitím naučila vypořádávat díky selektivnější, méně krvavé represi, nalezneme v základně severního Šan-si, soustředěné v Jen-anu. Daňová zátěž rolníků je strašlivá: 35 % sklizně se v r. 1941 odvádí, což je 4krát více než v zónách, které má v držení Kuomintang. Vesničané si v důsledku toho otevřeně přejí Maovu smrt. . . Strana sice zastrašuje, ale učiní ústupek: podniká ve velkém - aniž to přizná - v pěstování a vývozu opia, což do r. 1945 tvoří 26 až 40 % veřejných příjmů základny.

   Jak to v komunistických režimech bývá, násilí, jehož oběťmi se stali členové strany, zanechávalo více stop: uměli se lépe vyjadřovat a zejména byli součástí sítí, jež často přetrvávaly z dřívější doby. Některé účty se vyrovnávaly až za několik desetiletí. . . Nejvíce se sledují téměř vždy ty kádry, jež mají nejužší vztahy k obyvatelstvu, mezi nímž působí. Jejich protivníci, více závislí na ústředním aparátu, je obviňují z "lokální příslušnosti", která je často skutečně vede k umírněnosti, ba dokonce k diskusi o rozkazech. Tento konflikt nicméně skrývá konflikt další: místní aktivisté, kteří pocházeli často ze zámožných vrstev rolnictva a zvláště z rodin statkářů, (z nichž pocházela také podstatná část vzdělanců), přestoupili ke komunismu na základě radikálního nacionalismu. Aktivisté "z centra", vojáci "pravidelné" armády se v široké míře rekrutovali z lidí na okraji společnosti, z deklasovaných živlů: zlodějů, tuláků, žebráků, vojáků bez nároků na žold, a pokud jde o ženy, z prostitutek. Mao počítá od roku 1926 s tím, že tito lidé sehrají důležitou roli v revoluci: umějí se totiž odvážně bít, a pokud jsou správným způsobem vedeni, mohou se stát revoluční silou. A nepočítal se snad sám mezi ně, když sám sebe mnohem později, v r. 1965 představil americkému novináři Edgaru Snowovi jako "starého mnicha putujícího se svým děravým slunečníkem pod hvězdami"? Zbytek obyvatelstva až na menšinu rozhodných oponentů (často také příslušníků elity) se skvěje především svou pasivitou, svým "chladem", jak říkají vedoucí komunističtí představitelé - včetně onoho "chudého nebo středně chudého rolnictva", jehož posláním je vytvářet třídní základnu KS na venkově. . . Ti deklasovaní, kteří se stali funkcionáři vděčnými straně za svou sociální existenci, více či méně zmateně dychtí po odplatě a za podpory ústředí spontánně směřují k nejradikálnějším řešením, popřípadě k eliminaci místních kádrů. Tento typ rozporu bude mít své důsledky ještě po r. 1946 v množství krvavých vzpour vyvolaných pozemkovou reformou.

   První velká doložená čistka v r. 1930 - 1931 zachvátila základnu Donggu na severu Ťiang-si. Napětí, o němž se zmiňujeme výše, místně ještě stupňovala značná aktivita politicko-policejní organizace napravo od Kuomintangu, sboru AB (znamená antibolševický), jemuž se dařilo živit podezření ze zrady mezi členy KS. Tento sbor provedl široký nábor v tajných společnostech; podstatnou posilou se stalo přijetí šéfa společnosti Tří mostů. Nejprve dojde k popravám četných místních kádrů, poté se čistka otočí směrem k Rudé armádě: asi 20 000 členů je zlikvidováno. Uvěznění funkcionáři utíkají, snaží se vyvolat revoltu proti "císaři strany", Maovi, jsou vyzváni k jednáním, zatčeni a zabiti. II. armáda, jejíž jedna jednotka se vzbouřila, byla jako celek odzbrojena a její důstojníci popraveni. Perzekuce, trvající více než rok, decimují civilní a vojenské kádry; oběti jdou do tisíců. Mezi devatenácti nejvýše postavenými kádry jsou zakládající členové základny, z nichž bylo dvanáct popraveno jako "kontrarevolucionáři". Pět bylo zastřeleno Kuomintangem, jeden zemřel na následky nemoci a poslední opustil region i revoluci.

   Na počátku Maovy přítomnosti v Jen-anu se zdá, že eliminace zakladatele základny legendárního bojovníka Liu Č´ťiena odpovídá témuž schématu; tvoří ho ústřední aparát, který nejenže nezná jakékoli skrupule, ale ve svém machiavelismu je daleko racionálnější. Odpovědnou osobou se má stát "bolševik" Wang Ming, "muž Moskvy", ještě nebyl odstaven na okraj ve vedení, toužící po tom ovládnout Liuovy oddíly. Liu s důvěrou přijme své zatčení, mučí ho, ale nepřizná "zradu"; jeho hlavní přívrženci jsou tedy pohřbeni za živa. Čou En-lai, protivník Wang Minga, nechá Liua osvobodit, ale ten trvá na zachování nezávislosti svého velení, je označen za "zapřísáhlého pravičáka". Je poslán na frontu, kde je zabit, dost možná kulkou do zad.

   Nejslavnější čistka období před r. 1949 začala úderem na nejskvělejší komunistické intelektuály Jen-anu v červnu 1942. Jak to o patnáct let později zopakuje před celou zemí, povolí Mao na dobu dvou měsíců velmi širokou svobodu kritiky. Poté jsou náhle všichni straníci "vyzváni", aby "bojovali" na nesčetných shromážděních proti Ting Lingovi, který napadl formalismus proklamované rovnosti mezi mužem a ženou, a také proti Wang Š´-wejovi, který se odvažoval vyhlásit svobodu tvorby a kritiky vlády umělci. Tinga se podaří zlomit, provede zničující sebekritiku a napadne Wanga, který neustoupí. Ten je vyloučen z KS, uvězněn a následně popraven během provizorní evakuace Jen-anu v r. 1947. Dogma podřízenosti intelektuála politice, jež rozvinul předseda strany v únoru 1942 v Úvahách o umění a literatuře, bude mít od nynějška hodnotu zákona. Zasedání čcheng fengu jsou stále četnější až do té doby, než se všichni podřídí. Počátkem roku 1943 čistka znovu vzplane, rozšiřuje se a stává se vražednou. Prokletou duší této "záchranné kampaně", která má údajně chránit členy strany před jejich vlastními nedostatky a skrývanými pochybnostmi, jen člen politického byra Kang Šeng, kterého Mao postavil v červnu 1942 do čela neustaveného Generálního studijního výboru, pověřeného dohledem nad nápravou. Tento "černý stín", oděný do černé kůže, jezdící na vraníkovi, doprovázený divokým černým psem, byl vyškolen sovětskou NKVD, dokázal organizovat první skutečné "masové kampaně" komunistické Číny: zobecněné kritiky a sebekritiky, selektivní zatýkání vedoucí k doznání, jež opět umožňovala další zatýkání, veřejné ponižování, bití, prohlašování Maa za neomylného a vynášení jeho myšlenek na úroveň jediného jistého pevného bodu. Kang Šeng v průběhu jednoho shromáždění ukáže na přítomné a řekne: "Vy všichni jste agenty Kuomintangu. . . Proces vaší převýchovy bude ještě dlouho trvat." Zatýkání, mučení, úmrtí (asi šedesát, z nichž je mnoho sebevražd, a všechny v ústředí) se šíří způsobem, který začne zneklidňovat vedení strany, i když Mao sám tvrdil, že "špionů je tolik co chlupů v kožichu". Od 15. srpna jsou "ilegální metody" represe zrušeny a 9. října Mao po náhlém obratu, jenž je pro něj tak příznačný, vyhlašuje: "Nesmíme nikoho zabít; většina neměla být dokonce ani zatčena." Dochází k definitivnímu zastavení kampaně. V prosinci musel Kang Šeng ve skutečné sebekritice přiznat, že mezi zatčenými bylo jen 10 % viníků a že mrtvé je třeba rehabilitovat. Jeho kariéra stagnuje až do propuknutí kulturní revoluce v roce 1966. Mao se před shromážděním vysoce postavených funkcionářů v dubnu 1944 musel omluvit a třikrát uklonit k poctě nevinných obětí, než se mu zatleskalo. A znovu jeho spontánní extremismus narazil na tuhý odpor. Avšak vzpomínka na teror r. 1943 zůstala nesmazatelná a ti, kdo jej prodělali, tvrdili, že to, co Mao ztratil na popularitě, získal na obávanosti.

   Represe se stávají rafinovanější. I když je válka (proti Japoncům, proti Kuomintangu) příležitostně provázená teroristickým vražděním, jehož výsledkem jsou tisíce obětí (3 600 během tří měsíců v r. 1940 v malé části Che-pej, když šlo o to dostat ji pod kontrolu), vraždy se individualizují. Sledují se především renegáti, i to odpovídá tradičním praktikám tajných společností: podle vyjádření bývalého velitele gerily: "Zabíjíme velký počet zrádců, aby lid neměl jinou volbu než jít cestou revoluce." Vězeňský systém se rozvíjí a na rozdíl od minulosti se vyhýbá častým popravám. Od r. 1932 zažívají sověty z Ťiang-si rozkvět kárných pracovních zařízení, s nimiž, ironií osudu, počítal jeden ze zákonů Kuomintangu. V r. 1939 se dostávají vězni odsouzení k dlouhým trestům do pracovních a výrobních center, nicméně se tu a tam objevují zcela výjimečné tribunály. Zájem se soustředil na tři věci: nevyvolat ochlazení přízně obyvatelstva příliš hrůznými tresty, využít existující pracovní síly, získat nové věrné prostřednictvím již obratné převýchovy. Dokonce i japonské válečné zajatce bylo možné začlenit do Čínské lidové osvobozenecké armády (ČLOA), jež byla dědičkou Čínské rudé armády, a využít je proti Čankajškovi.

Maoistické metody v Jen-anu z pohledu sovětského stalinisty

   Disciplína strany se zakládá na stupidně zkostnatělých formách kritiky a sebekritiky. Předseda buňky rozhoduje o tom, která osoba se má kritizovat a proč. Obecně se "útočí" vždy na nějakého komunistu. Účastní se toho všichni. Není možné vytratit se. Obžalovaný má jediné právo: kát se ze svých omylů. Považuje-li se za nevinného nebo když lituje své viny příliš mdle, útok se opakuje. Je to skutečná psychologická drezúra. (. . .) Pochopil jsem tragiku reality. Tato krutá psychologická donucovací metoda, kterou Mao nazývá "morální očistou", vytvořila dusnou atmosféru ve stranické organizaci v Jen-anu. Nezanedbatelné množství komunistických aktivistů spáchalo sebevraždu, utekli nebo se stali psychotiky. Metoda čcheng-fengu odpovídá principu: "Každý má vědět vše o vnitřních myšlenkách druhého." Tak zní podlá a ostudná direktiva, jež ovládá každou schůzi. Vše, i to nejintimnější a nejosobnější je předkládáno veřejně a nestydatě ke kontrole. Pod nálepkou kritiky a sebekritiky se provádí inspekce myšlenek, tužeb a činů každého.

Pozemková reforma a městské čistky (1946 - 1957)

   Země, v níž se komunisté dostávají k moci v r. 1949, není právě zemí něhy a harmonie. Násilí a někdy masakr představují zavedené prostředky vlády i opozice vůči vládě a také způsob, jak si vyrovnat účty se sousedem. Činy, o nichž budeme referovat, měly tedy charakter reakce na násilí, jsou okamžitou odpovědí na velmi reálné zneužívání moci (jedna z P´eng P´aiových obětí, soudce na místní úrovni, nechal popravit na stovku odborově organizovaných rolníků) a jako takovou ji jistě chápalo i mnoho vesničanů. Právě proto představuje toto období skvělý obraz, jak v oficiálních postmaoistických dějinách (až do předvečera hnutí proti pravičákům v r. 1957 Kormidelník vlastně kormidloval správným směrem), tak i v paměti mnohých svědků, navíc někdy přímo těžících (jak se to alespoň domnívali) z neštěstí svých příliš dobře zaopatřených spoluobčanů. To velmi dobře vysvětluje, proč komunisty (včetně komunistických intelektuálů) čistky příliš nezasáhly. A přece se jedná o nejkrvavější represivní vlnu, kterou zahájila KS Číny; ta vlna zasáhne celou zemi. Její rozsah, její všeobecný dosah, její trvání (vyskytnou se sice krátké okamžiky přerušení, ale téměř každý rok se vzmáhá nová "masová kampaň"), její plánovaný a centralizovaný charakter umožňují, aby čínské násilí učinilo kvalitativní skok: jenanská "náprava" z r. 1943 byla generální zkouškou, ale pouze na jedné úrovni, jednoho zaostalého kantonu v obrovské zemi. Vůči některým vrstvám obyvatelstva dostávají masakry genocidní charakter, jaký Čína doposud nepoznala, tedy rozhodně ne v celonárodním měřítku (dokonce i Mongolové ve 13. století zpustošili pouze sever říše). Některé krutosti se odehrály v kontextu tříleté občanské války: například zavraždění pěti set obyvatel, většinou katolíků, ve městě Siwan-ce v Mandžusku během jeho dobytí. Ostatně jakmile komunisté získali rozhodující výhodu, přestali, jak tomu bylo dříve, propouštět z propagandistických důvodů masu vězňů protivníka. Od té doby byli drženi po statisících v přeplněných věznicích, stali se prvními chovanci nových táborů, kde se převýchova uskutečňovala prací (lao-tung kaj-cao, zkráceně lao-kaj), a tak sjednocovali hlavní zájem o převýchovu s podporou válečnému úsilí. Ale během války samotné se nejhorší činy páchaly v zázemí, mimo vojenský kontext.

Kampaně: Donucování k poslušnosti a sociální inženýrství

   Na rozdíl od ruské revoluce r. 1917 se čínská revoluce r. 1949 šířila z venkova do měst. Je tudíž logické, že městským čistkám předcházelo hnutí pozemkové reformy. Jak jsme ukázali, měli s ní komunisté dlouholetou zkušenost. Aby však bylo možné vytvořit a poté jakž takž zachovat protijaponskou "jednotnou frontu" spolu s ústřední kuomintangskou vládou, utlumili komunisté od r. 1937 tento základní bod svého programu. Hnutí opět oživili po japonské porážce v kontextu rozpoutání občanské války v r. 1946, jež je měla vynést k moci. Tisíce skupin profesionálních agitátorů, pokud možno z jiného regionu, než z něhož agitátoři pocházeli, aby se tak vyloučila možnost vzniku solidarity v místě bydliště, solidarity s klanem nebo tajnou společností, byly vysílány od vesnice k vesnici, všude do oblastí "osvobozených" ČLOA. Se vzrůstajícími úspěchy této armády se hnutí postupně rozšířilo až po jižní a západní hranice (tehdy ještě bez Tibetu).

   Ale nenechejme se mýlit: ve skutečné agrární revoluci, která otřese postupně stovkami tisíc čínských vesnic, by bylo právě tak mylné spatřovat pouze manipulaci přicházející shora nebo si naivně představovat, že by se komunistická strana spokojila s argumentem, že reaguje na "vůli mas". Tyto masy měly samozřejmě mnoho důvodů pro to, aby se cítily nešťastné, a přály si změny. A jednou z křiklavých disproporcí byla nerovnost mezi rolníky: tak ve vesnici Dlouhá zatáčka (Šan-si), odkud Wiliam Hinton revoluci sledoval, vlastnilo 7 % rolníků na 31 % obdělavatelné půdy, na 33 % tažných zvířat. Podle celonárodního průzkumu z r. 1945 vlastnila 3 % venkovských hodnostářů v průměru 26 % půdy. Nerovnost ve vlastnictví se zdvojnásobovala působením lichvy (3-5 % měsíčně a až 100 % za rok), jež byla téměř monopolem nejbohatších venkovanů.

   Byli opravdu nejbohatší nebo jen méně chudí? V pobřežních oblastech na jihu existují statky o několika stovkách hektarů, většina velmi skromných "pozemkových vlastníků" se však spokojuje se dvěma až třemi hektary; v Dlouhé zatáčce (1 200 obyvatel) vlastní ten nejbohatší sotva deset hektarů. Navíc jsou hranice mezi jednotlivými skupinami rolníků velmi nevýrazné, neboť velká většina rolníků tvoří střední vrstvu mezi ubohými bezzemky a statkáři, které neživí především jejich vlastní práce. V porovnání s extrémními sociálními kontrasty, které zažíval venkov východní Evropy do r. 1945 a jež zažívá Latinská Amerika ještě dnes, se lze domnívat, že čínská venkovská společnost byla relativně egalitářská. Jak jsme již uvedli, konflikty mezi bohatými a chudými zdaleka nepředstavovaly jeden z hlavních důvodů nepokojů. Tak jako v r. 1927 v Chaj Lu-fengu si komunisté - a především Mao sám - zahráli na sociální inženýry: šlo o to polarizovat, dosti umělým způsobem, venkovské skupiny, definované a vymezené spíše násilně (existovaly aparátem stanovené kvóty, jež bylo třeba respektovat: 10-20 % "privilegovaných" podle zaměření a lstivosti centrální politiky), aby se pak následně vyhlásilo, že právě tato polarizace byla téměř výlučně příčinou bídy rolníků. Od toho okamžiku bylo snadné najít cestu ke štěstí...

   Agitátoři tedy začali rozdělovat rolníky do čtyř skupin: na chudé, středně chudé, střední a bohaté - z třídění byli vyloučeni s větším či menším počtem argumentů lidé prohlášení za "statkáře", za daných okolností tedy muži, kteří mají být zabiti. Někdy vzhledem k nedostatku zcela jasných diskriminujících kritérií a také proto, že se to těm nejchudším zamlouvalo, přičemž se často překračovaly příkazy strany (je pravda, že byly navzájem protichůdné. . .), sem byli zařazeni bohatí rolníci. Jestliže byl osud malých vesnických hodnostářů od začátku hry jasně nastíněn, zvolená cesta k jeho uskutečnění byla záludná, byť z politického hlediska ta nejúčinnější: vskutku účast "širokých mas" byla žádoucí, a to proto, aby se přinejmenším "namočily", a tak měly obavy z porážky komunistů, a také proto, aby pokud možno získaly iluzi svobodné vůle, přičemž by jim nová vláda jen vyslovila podporu a posléze by úředně schválila jejich rozhodnutí. Je to iluze, to je nepopíratelné: neboť všude jsou téměř současně proces a výsledky totožné, zatímco konkrétní podmínky se podstatně liší podle jednotlivých vesnic a regionů. Dnes již víme, kolik úsilí stálo vytvoření zdání "rolnické revoluce" prostřednictvím aktivistů strany, vždy ochotných použít teror v zájmu co nejrychlejšího dosažení přesvědčení: během války dal dosti značný počet mladých lidí přednost útěku do zón, jež byly v držení Japonců, aby tak unikli službě v ČLOA. Rolníci, kteří byli jako masa stále apatičtí a v takovém područí statkářů, že jim dále tajně platili tradiční pachtovné i po snížení jejich počtu (prolog reformy) novou vládou, byli daleci toho přihlásit se k ideálům KS na sociálním základě. Agitátoři je navzájem rozlišovali podle jejich politického postoje: aktivista, obyčejný, zaostalý, podporuje statkáře. A poté podle své libovůle nalepovali tyto kategorie na oficiálně stanovené sociální skupiny, přičemž docházeli k určitému druhu "frankensteinovské" sociologie, ovlivňované také nesčetným množstvím soukromých půtek a těžko přípustných přání (například zbavit se obtížného manžela). Klasifikaci bylo možné libovolně revidovat: aby se rychleji uzavřelo přerozdělení půdy, rozhodli úředníci v Dlouhé zatáčce, že náhle sníží počet rodin chudých rolníků z 95 (z 240) na 28! Pokud jde o komunistické kádry, byli civilisté obecně zařazováni jako "dělníci", vojáci jako "chudí rolníci", ačkoli většina z nich vzešla z privilegovaných vrstev. . .

   Klíčovým prvkem pozemkové reformy byla "shromáždění hořkosti": před shromážděnou vesnici předvedli jednoho nebo více statkářů, často označovaných za "zrádce", aby dostali dobrou míru (jsou dosti systematicky směšováni se skutečnými kolaboranty japonskými okupanty, přičemž se dost rychle "zapomíná" - s výjimkou období úplného začátku v r. 1946 -, že chudí rolníci chybovali také). Buď z obavy před osobami, které ještě včera měly moc, buď pro vědomí jisté nespravedlnosti se záležitost dostávala často zdlouhavě do pohybu a aktivisté se do toho vkládali sami surovým fyzickým zacházením a urážením obviněných; takže obvyklé spojení oportunistů a těch, kdo pociťovali zášť vůči nim, umožnilo, aby došlo k udáním a lidé se rozpálili; vzhledem k tradici rolnického násilí není nakonec obtížné dosáhnout rozsudku smrti nad statkáři (samozřejmě provázeného konfiskací jejich majetku), často prováděného na místě samém za více či méně aktivní účasti rolníků. Ale funkcionáři se nejčastěji snaží, i když se to vždy nepodaří, přivést odsouzence před spravedlnost hlavního města kraje, aby se tam potvrdil rozsudek. Tato fraška ve velkém stylu, v níž každý hraje dokonale svoji roli s pozdním, ale skutečným přesvědčením, je úvodem k "bojovým shromážděním" a dalším sebekritickým zasedáním, jimž byli navzájem vůči sobě vystaveni všichni Číňané, minimálně až do smrti nejvyššího příkazce v r. 1976. Naráz se nám ukazuje velká tradiční náchylnost Číny k rituálům a konformismu, jež cynická moc využívá a zneužívá podle své libosti.

   Neexistuje přesné číslo, jež by umožnilo určit počet obětí, ale protože, jak se zdá, bylo třeba minimálně jedné oběti v každé vesnici, představuje jeden milion zřejmě naprosté minimum, a většina autorů se shoduje na údaji mezi dvěma až pěti miliony mrtvých. Navíc čtyři až šest milionů čínských "kulaků" odešlo, aby přispělo k naplnění zcela nových lao-kaj, a nepochybně dvojnásobný počet byl umístěn na různě dlouhou dobu "pod dohled" místní správy: stálý dohled, nejtěžší práce, perzekuce v případě konání "masových kampaní". V Dlouhé zatáčce bylo celkem 15 zabitých, což by nás při extrapolaci přivedlo k vysokému odhadu. Ale reformní proces tam začal brzy; to znamená, že v roce 1948 byly již některé excesy vymýceny. Dlouhou zatáčku však těžce postihly: došlo ke zmasakrování celé rodiny předsedy místního katolického sdružení (kostel je dosud uzavřen), bití chudých rolníků a konfiskaci jejich majetku, pokud projevili solidaritu s bohatými, vyhledávání "feudálního původu" ve třech generacích každé rodiny (což téměř nikoho neuchránilo před neblahou "rekvalifikací"), mučení k smrti, aby se zjistilo místo uložení mytického pokladu, systematickým výslechem, provázeným mučením rozpáleným železem, rozšíření perzekucí na rodiny popravených, prohledávání a ničení jejich hrobů, zvůli jednoho funkcionáře, někdejšího bandity, katolického odpadlíka, který nutí čtrnáctiletou dívku, aby se provdala za jeho syna, a před kdekým prohlašuje: "Mé slovo je zákonem a ten, koho odsoudím k smrti, také zemře." Na druhém konci Číny, v Jen-anu, žije otec He Liyi, za bývalé vlády policista, a z tohoto jediného důvodu je zařazen jako "statkář". Jako úředník je okamžitě odsouzen na nucené práce; v r. 1951, když je v největším proudu místní pozemková reforma, je jako "třídní nepřítel" ukazován od vesnice k vesnici, poté, aniž mu je prokázán jakýkoli přečin, je odsouzen k smrti a popraven. Jeho nejstarší syn, voják, který prodělal sjednocovací hnutí vojáků Kuomintangu do ČLOA, za to sklidil oficiální pochvalu, nicméně je zařazen jako "reakcionář" a je pod "dohledem". To vše, připomeňme, se děje, alespoň se to tak zdá, se souhlasem většiny rolnictva, které si tak mohlo mezi sebe rozdělit vyvlastněnou půdu. Někteří z toho či jiného důvodu (většinou rodinného) se cítí být postiženi těmito popravami, tak často nezákonnými; jejich pomstychtivost se někdy projeví skrytě, během kulturní revoluce, a to platí i pro vznik ultraradikalismu, namířeného proti novému establishmentu. Masakr obětních beránků však nepovede k oné jednomyslnosti rolnictva se stranou "mstitelkou", o niž usiluje vedení KS.

   Reálné cíle tohoto mohutného hnutí jsou ve skutečnosti především politické, dále ekonomické a až na zcela posledním místě sociální. Jestliže se přerozdělilo 40 % půdy, pak malý počet privilegovaných rolníků a především extrémní hustota osídlení většiny venkova způsobily, že chudí rolníci mnoho blahobytu nezískali: po reformě činila velikost pozemku v průměru 0,8 ha. Ostatní země regionu (Japonsko, Tchaj-wan, Jižní Korea) uskutečnily v témž období s úspěchem také tak radikální pozemkové reformy, a to v prostředí venkova vykazujícího spíše nerovné podmínky. Podle našich poznatků přitom nedošlo k zabíjení a vyvlastněným bylo vyplaceno více či méně uspokojivé odškodné. Strašlivé násilí, obdobné čínskému, nesouviselo s reformou samou, ale s totálním převzetím moci komunistickým aparátem: výběr menšiny aktivistů předurčených stát se členy nebo funkcionáři strany; "krvavý pakt" s masou vesničanů zapletených do poprav; vzpurným a vlažným předváděla KS svou schopnost uplatnit nejextrémnější teror. To konečně umožnilo získat důvěrné znalosti o fungování a vztazích uvnitř vesnice jako základny střednědobého uplatnění při akumulaci průmyslového kapitálu prostřednictvím kolektivizace.

Města: "Salámová taktika" a vyvlastňování

   I když vše údajně vychází ze základny, Mao Ce-tung osobně považoval za dobré veřejně schvalovat masakry, probíhající během radikalizační fáze, jež následovala po vstupu čínských jednotek do korejského konfliktu (listopad 1950): "Jistěže musíme zabíjet všechny reakční elementy, jež si smrt zaslouží." Ovšem novota v tomto okamžiku nespočívá v pozemkové reformě, která alespoň v severní Číně spěje ke konci (naopak v jižní Číně, "osvobozené" později, a zejména v odbojných provinciích, jako byl Kuang-tung, není začátkem roku 1952 hnutí ještě zdaleka završené); je to daleko spíše rozšíření násilných čistek na města prostřednictvím celé řady cílených "masových hnutí", ať již probíhají současně nebo následně, jež postupně potlačují, a to až k úplnému zotročení, různé skupiny (intelektuály, měšťáky - včetně těch nejmenších podnikatelů -, nekomunistické aktivisty, příliš nezávislé komunistické kádry), jež by mohly být překážkou při uskutečnění projektu totalitní kontroly prostřednictvím KS Číny. Jen několik let nás dělí od "salámové taktiky", období uskutečňování evropských lidových demokracií: období, kdy je sovětský vliv zcela zřejmý jak v ekonomice, tak i v politicko-represivním aparátu. Poněkud stranou zájmu (vytváří se totiž podivná směsice oponentů, třídních protivníků a vyděračů, přičemž jedni i druzí jsou označováni za "nepřátele lidové vlády") dochází k tvrdému stíhání kriminality a podsvětí (prostituce, herny, kouření opia atd.): podle samotné KS bylo v letech 1949 - 1952 "zlikvidováno" na dva miliony "pobudů" a stejné množství osob bylo zřejmě i uvězněno.

   Systém kontroly, široce upevněný dokonce ještě v období před vítězstvím strany, velmi rychle disponuje pozoruhodnými prostředky: 5,5 milionu milicionářů koncem r. 1950, 3,8 milionu propagandistů (nebo aktivistů) v r. 1953, 75 000 informátorů, pověřených jejich koordinováním (a dohledem nad jejich pílí. . .) Ve městech je zdokonalován systém tradiční vzájemné kontroly (pao-ťia), zavedený Kuomintangem, kdy v čele skupiny nájemníků (15 až 20 rodin) stojí výbory obyvatel, podléhajících uličním výborům nebo výborům městské čtvrti. Nic nesmí uniknout jejich pozornosti: každou noční návštěvu nebo jednodenní či několikadenní pobyt "cizince" je třeba zaregistrovat u výboru nájemníků; zvláště se sleduje, aby všichni měli své chu-kchou, potvrzení o zápisu do rejstříku obyvatel města, aby se tak zabránilo především divokému "exodu" z vesnice. I sebeméně významný funkcionář se tak stává pomocníkem policie. Ta zpočátku přebírá (jako ve sféře spravedlnosti nebo vězeňství) podstatnou část úředníků bývalého režimu (ti se stanou "přirozeným" terčem v průběhu příštích hnutí až do doby, než vyprší jejich přechodná užitečnost), ale brzy se stává předimenzovanou: 103 policejních stanic během dobytí Šanghaje v květnu 1949, zatímco koncem téhož roku je jich už 146. Oddíly bezpečnosti (politická policie) dosáhnou počtu 1,2 milionu mužů. Všude, i v tom nejmenším městečku, otevírá tato policie improvizované žaláře, přičemž již existující vězení jsou přeplněná a podmínky v nich neslýchaně kruté: 300 vězňů je umístěno v cele o sto metrech čtverečních a na 18 000 jich je v ústředním vězení v Šanghaji; příděly jsou hladové, vyčerpání prací; nelidská disciplína je provázena neustálým fyzickým násilím (například rány pažbou pušky každému, kdo zdvihne hlavu, neboť se musí pochodovat se skloněnou hlavou). Úmrtnost byla do r. 1952 jistě o hodně vyšší než 5 % ročně (průměrná úmrtnost v letech 1949 - 1978 v lao-kaj) a mohla dosáhnout 50 % za šest měsíců, jak tomu bylo v brigádě v Kuang-si, nebo 300 úmrtí za den v některých dolech v Šan-si. Nejrůznější druhy mučení patří ke každodennímu životu, mezi nejběžnější patřilo pověšení za zápěstí nebo palce; jeden čínský kněz zemřel po 102 hodinách nepřetržitého výslechu. Nejhorší surovci mohli nekontrolovaně řádit: jeden velitel tábora údajně zavraždil nebo pohřbil za živa 1 320 vězňů za rok a kromě toho se dopustil četných znásilnění. Tehdy početné vzpoury (vězni neměli čas morálně otupět a mnozí z nich byli vojáci) vyúsťují do skutečných masakrů: je popraveno několik tisíc z dvaceti tisíc galejníků na naftových polích v Jen-čchangu; v listopadu 1949 byl z pěti tisíc vzbouřenců na lesních pracích jeden tisíc pohřben za živa.

   Kampaň za "odstranění kontrarevolučních elementů" byla zahájena v červenci 1950 a v r. 1951 se spouštějí následně po sobě hnutí "Tři anti" (proti korupci, mrhání a byrokracii mezi funkcionáři státu a strany), "Pět anti" (proti úplatkářství, zpronevěrám, daňovým únikům, zanedbávání úřední povinnosti a vyzrazení státních tajemství, o což usiluje buržoazie) a také kampaň za "reformu myšlení", namířená proti západně smýšlejícím intelektuálům: ti se musí od té doby pravidelně účastnit "převýchovných" školení a prokazovat, že dosáhli "pokroku" ve svém pracovním kolektivu (tan-wej). Časová propojenost mezi všemi těmito hnutími ukazuje na to podstatné, totiž že žádný člen městské elity se neměl kde skrýt; a zvláště definice "kontrarevolucionáře" byla tak vágní, tak široká, že jakýkoli postoj současný nebo minulý, byť sebeméně odlišný od linie KS, mohl postačit k tomu, abyste byli odsouzeni. To znamenalo delegování represivní moci takzvaně diskrétně na místní nebo podnikové tajemníky strany. Za horlivé podpory ústředí a za pomoci oné "ozbrojené paže" bezpečnosti to budou využívat a zneužívat: je možné, tak jako Alain Roux, použít výraz "rudý teror" především ve vztahu ke strašlivému roku 1951.

   Číselné údaje již nepřipouštějí pochybnost: 3 200 zatčení za jedinou noc v Šanghaji (a 38 000 za čtyři měsíce), 220 rozsudků smrti a bezprostředních veřejných poprav za jediný den v Pekingu, 30 000 obviňujících shromáždění tamtéž za devět měsíců, 89 000 zatčení, z nichž 23 000 končí rozsudkem smrti v průběhu 10 měsíců v Kantonu. 450 000 soukromých podniků (z nichž téměř 100 000 jen v Šanghaji) se podrobí vyšetřování, dobrá třetina jejich majitelů a mnoho vedoucích podnikových pracovníků je obviněno z podvodu (nejčastěji je to daňový únik) a více či méně přísně potrestáno (zhruba 300 000 vězněním). Cizincům žijícím v Číně je věnována zvláštní pozornost: od r. 1950 je zatčeno 13 800 "špionů", zejména duchovních, jedním z nich je italský biskup odsouzený k doživotnímu vězení. Výsledkem je, že počet katolických misionářů poklesne z 5 500 v r. 1950 na jednu desítku v r. 1955 - čínští věřící tak zažijí naplno šok represe bez přítomnosti nepohodlných svědků: přinejmenším 20 000 zatčení od r. 1955, nicméně stovky tisíc křesťanů různé náboženské příslušnosti budou uvězněny v průběhu dvou následujících desetiletí. Bývalé politické a vojenské kádry Kuomintangu, po halasné amnestii v r. 1949, aby se tak zpomalil jejich únik na Tchaj-wan a do Hongkongu, jsou o necelé dva roky později zdecimovány: tisk jim bez uzardění naznačí, že "i největší shovívavost mas vůči reakcionářům má své meze". Trestní právo usnadňuje represi: rozlišuje sice mezi "kontrarevolucionáři" "aktivními" a "historickými", ale trestá i druhou kategorii, a tak zavádí zásadu retroaktivity deliktů; umožňuje například soudit "analogií" obžalovaného, který se nedopustil žádného činu, který by spadal specificky pod nějaký zákon (tedy vedením soudního řízení na základě vyšetřování nejpodobnějšího deliktu). Tresty jsou mimořádně přísné: osm let vězení představuje prakticky minimum pro "obyčejné zločiny", avšak norma se spíše blížila dvaceti letům.

   Znovu je třeba připomenout, jak těžké je zde provádět nějaké zevšeobecnění, Mao sám však uvedl v r. 1957 pro toto období údaj 800 000 zlikvidovaných kontrarevolucionářů. Městské popravy pravděpodobně dosáhly nejméně jednoho milionu, což je třetina nejpravděpodobnějšího údaje, který se týká rolnických "likvidací": vzhledem k tomu, že nejméně pět rolníků připadalo na jednoho městského obyvatele, lze odhadovat, že represe ve městech byla důkladnější. Obraz potemní ještě více, když si uvědomíme, že dva a půl milionu vězňů bylo v "nápravných táborech", představujících asi 4,1 % městského obyvatelstva (na 1,2 vězněného venkovského obyvatelstva), a že dále byly také četné sebevraždy pronásledovaných osob nebo osob obávajících se pronásledování, jejichž počet odhaduje Chow Chingwen celkem na 700 000; v některé dny se v Kantonu napočítalo až padesát sebevražd kontrarevolucionářů. Způsob provádění městských čistek se skutečně podobal čistkám v době pozemkové reformy na venkově a lišil se od nich v tom, že to byly čistky prováděné výhradně policií a že byly do značné míry tajné, což se později uplatnilo v SSSR. Místní stranický výbor si v Číně uchovává nadvládu nad většinou policejních zásahů a je zde snaha co nejvíce zapojit obyvatelstvo do represí, aniž mu samozřejmě je ponechána reálná rozhodovací moc, právě tak jako na venkově.

   Dělníci, zařazení prostřednictvím uličních výborů, se vrhnou na "doupata kapitalistických tygrů", nutí je otevřít účetní knihy, přijímat kritiku a provádět sebekritiku, od nynějška přijímat kontrolu státu nad svými obchodními záležitostmi; pokud provedou úplné "pokání", jsou vyzýváni, aby se účastnili působení ve vyšetřovacích skupinách a udávali své kolegy; při sebemenším zdráhání se celý cyklus začne opakovat... Zhruba stejně se zachází s intelektuály: na pracovišti se musí účastnit schůzí "poslušnosti a obnovy", svědomitě přiznat své omyly, prokazovat, že dotyčný od nynějška upřímně skoncoval s "liberalismem" a "přizpůsobováním Západu", že dotyčný pochopil zlé následky "amerického kulturního imperialismu" a že zničil "starého člověka" v sobě i s jeho pochybnostmi a nezávislým myšlením. Toto může trvat až dva měsíce, během nichž je zakázána jakákoli jiná činnost. A během této doby si žalobci dávají na čas, neexistuje možnost jim uniknout - jedině spácháním sebevraždy, řešením, jež tradičně volí ti, kdo chtějí uniknout před hanbou neustálého popírání, před potupností povinného udávání kolegů, anebo jsou jednoduše jednoho dne zlomeni. Stejné jevy v silnější podobě a doplněné fyzickým násilím lze pozorovat během kulturní revoluce. Momentálně celá populace a veškeré městské aktivity podléhají absolutní kontrole strany. Ředitelé podniků, donuceni odhalit své účty počínaje r. 1951, ničení daněmi, přinucení v prosinci 1953 otevřít svůj kapitál státu a připojit se v r. 1954 k veřejným zásobovacím společnostem (tehdy je zaveden všeobecný přídělový systém), jsou v říjnu 1955 znovu podrobeni všeobecnému vyšetřování, jejich odpor netrvá ani dva týdny, když je jim v lednu 1956 "navržena" kolektivizace, umožňující skromnou doživotní rentu a někdy i místo technického ředitele v bývalém podniku (kulturní revoluce však popře tyto sliby). Jeden vzpurný ředitel ze Šanghaje, předvolaný před soud na základě různých udání svých dělníků, byl během dvou měsíců zruinován a pak poslán do pracovního tábora. Šéfové malých a středních podniků, oloupeni o vše, spáchají často sebevraždu; s šéfy velkých podniků se zachází mnohem slušněji: k jejich ještě užitečné kompetentnosti se často pojí i jejich vazby k vlivným a bohatým čínským kruhům v zámoří, o jejichž podporu se divoce soutěží s Tchaj-wanem.

   Mlýnice se nezastavila. Kampaně, zahájené v letech 1950-1951, byly prohlášeny za ukončené v r. 1952 nebo 1953. A bylo to provedeno tak důkladně, že už zkrátka nezůstalo příliš "zrna" na semletí. Nicméně represe pokračovaly neúprosně dál a v r. 1955 byla zahájena nová kampaň za "vyloučení utajených kontrarevolucionářů" (sufan), která mimořádně postihla intelektuály, včetně starých souputníků strany, kteří se odvážili projevit jisté minimum nezávislosti. Skvělý marxistický spisovatel Chu Feng, žák ctěného Lu-Süna, napadl v červenci 1954 před ústředním výborem "pět dýk", které byly na nátlak strany vtloukány do hlavy spisovatelům s cílem podřídit jejich tvorbu "generální linii". V prosinci je proti němu rozpoutána zuřivá kampaň: všichni uznávaní intelektuálové se v ní mají předbíhat v udáních a poté jsou svolány "masy" k oslavě vítězství. Naprosto izolovaný Chu přednese v lednu 1955 svou sebekritiku, která je však zamítnuta. V červenci je zatčen spolu se 130 "komplici", nastává deset let dlouhého čekání po táborech; znovu je zatčen v r. 1966, bloudí ve vězeňském systému až do své úplné rehabilitace v r. 1980. Poprvé zasáhly represe samotné členy strany: deník Žen-min-ž´-pao veřejně vyhlašuje, že v jejich řadách je 10 % "utajených zrádců", a zdá se, že tento údaj byl vodítkem pro procento předvolání.

   Pokud jde o sufan, jeden pramen udává 81 000 zatčení (což se zdá značně skromné), jiný 770 000 mrtvých: čínská záhada... Proslulých "sto květů" (květen-červen 1957) představuje v oblasti masové represe součást cyklu následných kampaní. Jenomže zde bude rozdrcení "jedovatých výhonků" odpovídat míře nadějí a vzbuzeného nadšení, trvajících několik týdnů, po Maem proklamované a poté popřené liberalizaci. Mao sledoval dvojí cíl: jako v každém hnutí nápravy (vyskytlo se občas dokonce i ve vězení), vyvolat nejprve spontánní projev, výraz co nejširšího nesouhlasu, aby pak mohl o to lépe rozdrtit ty, kdo vyjevili své "zlé myšlenky"; a na druhé straně vzhledem k tvrdé kritice, kterou tímto způsobem povzbudil, znovu dosáhnout jednoty aparátu strany kolem radikálních pozic jejího předsedy, ačkoli v té době XX. sjezd KSSS zdůraznil, i ve vztahu k Číně samé, tendenci k posílení dodržování zákonů při represi (zlepšení kontroly soudů nad působením bezpečnosti a nad výkonem trestů) a zpochybnil Maův kult. Je příznačné, že komunističtí intelektuálové, zpražení od doby Jen-anu, se jako celek drželi opatrně stranou. Ale stovky tisíc naivních lidí, "často souputníků" od r. 1949, a zvláště členové zbylých "demokratických stran", o nichž se KS domnívala, že bude dobré, budou-li nadále existovat, byli polapeni do pasti svých vlastních postojů, když následoval "protipravicový" úder. V tomto případě bylo obecně celkem málo poprav, ale 400 000 až 700 000 vedoucích pracovníků (nejméně 10 % čínských intelektuálů včetně techniků a inženýrů), označených potupnou nálepkou "pravičáka", bude mít dobrých dvacet let na pokání v nějaké daleké, zapomenuté vesnici - pokud se jim ovšem podaří vůbec zůstat naživu, pokud přežijí hladomor v letech 1959-1961, překonají beznaděj nebo, o jedno desetiletí později, tornádo Rudých gard, zuřivě se snažících pokračovat v jejich perzekuci: bude třeba vyčkat do r. 1978, aby mohli být svědky prvních rehabilitací. Navíc miliony vedoucích pracovníků (100 000 jenom v Che-nanu) a studentů byly provizorně nebo v zásadě definitivně "odeslány na venkov": to, že byly poslány na vesnici, představovalo sice trest, ale zároveň to směřovalo k přípravě Velkého skoku vpřed, který byl orientován právě na venkov.

   Věznění ve věznici předcházelo zpravidla věznění sociální, a to během období "boje" proti pravičákovi. Nikdo se s ním nechce stýkat, dokonce ani aby mu podal trochu teplé vody. Musí dál chodit do práce, ale jen proto, aby tam sepisoval zpověď za zpovědí, aby tam trpěl shromáždění "výchovné kritiky". V místě bydliště se odehrávají obdobné věci, kolegové, sousedi, či spíše jejich děti, mu nedopřejí klidu: jízlivé posměšky, nadávky, zákaz chodit po levé straně ulice, "vždyť je pravičák", drobná rozpočítadla zakončená konstatováním, že "lid udolá pravičáka k smrti". Samozřejmě že bylo žádoucí akceptovat všechno bez odporu, jinak si dotyčný mohl jedině přitížit. Je zřejmé, že dochází ke značnému počtu sebevražd. Prostřednictvím nesčetných vyšetřování a kritických zasedání a také prostřednictvím čistky, jež má - byrokratickým zázrakem - postihnout nejméně 5 % členů každé pracovní jednotky (7 % na univerzitách, jež se vyznamenaly v době sta květů), funkcionáři strany se usazují v čele hlavních kulturních institucí: skvělý intelektuální a umělecký rozkvět, který Čína zaznamenala v první polovině století, byl mrtev, zavražděn. Rudé gardy se později pokusí zahubit i pouhou vzpomínku na něj.

   Právě tehdy získá dozrávající maoistická společnost pevné formy. A dokonce ani vybočení kulturní revoluce ji neoslabí na víc než na krátký okamžik. Bude třeba čekat až do doby prvních velkých reforem Teng Siao-pchinga, než se stránka obrátí. Základem by mohla být průpověď Kormidelníka: "Nezapomínejte na třídní boj!" Vše spočívá vskutku na přidělování obecných nálepek jednotlivcům, což započalo na venkově pozemkovou reformou, ve městě hnutím "mas" v r. 1951, ale zakončeným až v r. 1955. Pracovní kolektiv hraje svou úlohu v celém procesu, ale je příznačné, že poslední slovo má policie. Jedná se zde opět o fantastický sociologický scénář, avšak s ďábelskými důsledky pro desítky miliónů lidí. Od r. 1948 prohlašoval jeden z vedoucích představitelů Dlouhé zatáčky, že "způsob, jakým se živíme, určuje způsob myšlení". A naopak, podle maoistické logiky. Vskutku dochází ke smíšení sociálních skupin (vymezených dosti libovolně) a politických skupin, aby se tak dosáhlo binárního rozdělení mezi "rudé kategorie" (dělníci, chudí a středně chudí rolníci, funkcionáři strany - vojáci ČLOA a "revoluční mučedníci") a "černé kategorie" (statkáři, bohatí rolníci, kontrarevolucionáři, "zlé živly" a pravičáci). Mezi oběma skupinami se nacházejí "neutrální kategorie" (například intelektuálové, kapitalisté atd.), ale ty progresivně inklinují k tomu, aby byly odhozeny k "černým", do společnosti deklasovaných, lidí na okraji společnosti, "funkcionářů strany, kteří zvolili kapitalistickou cestu", a ostatních špionů. Během kulturní revoluce se tak intelektuálové stanou "devátou (černou) páchnoucí kategorií". Tato nálepka, ať děláte, co děláte, je doslova přilepená na kůži: pravičák, byť oficiálně "rehabilitovaný", zůstane navždy vyhledávaným terčem při první masové kampani a nikdy nebude mít právo vrátit se do města. Ďábelská logika systému spočívá v tom, že je třeba mít nepřátele, aby bylo s kým se bít nebo někdy někoho zabít, a že je třeba obnovovat "zásoby" rozšiřováním inkriminujících charakteristik nebo pádem: komunistický funkcionář se může stát například pravičákem.

   Jedná se zde, jak je zřejmé, daleko méně o společenské třídy ve smyslu marxistického pojmu, ale spíše o kasty v indickém smyslu (upřesněme však, že tradiční Čína nic podobného nepoznala). Na jedné straně je vskutku důležitá společenská situace před r. 1949, a to bez ohledu na pozdější obrovské zvraty. Na druhé straně se určení hlavy rodiny obecně automaticky přenáší na děti (naopak manželka si uchovává "nálepku svobodné dívky"). Tento dědičný přenos přispívá ke strašlivému zkostnatění společnosti, jež se nazývá revoluční, a uvrhne do zoufalství ony "špatně narozené". Diskriminace postupuje skutečně systematicky vůči "černým" a jejich dětem, ať se již jedná o jejich vstup na univerzity nebo do aktivního života (směrnice z července 1957), nebo dokonce do politického života. Bude pro ně velmi obtížné dosáhnout sňatku s "rudým" manželem-manželkou a společnost inklinuje k jejich pronásledování: existují obavy z nepříjemností, jež by mohly vzniknout stýkáním se s těmito "problematickými lidmi" vzhledem k úřadům. Právě v době kulturní revoluce, kdy dosáhlo nálepkování svého vrcholu, prokázalo své nechvalně proslulé důsledky dokonce i z hlediska režimu samého.