Kulturní revoluce: Anarchistický totalitarismus (1966 - 1976)

   Vedle zdánlivě astronomických a příliš málo známých hrůz pozemkové reformy nebo "Velkého skoku" by se mohlo oněch několik stovek tisíc až jeden milion mrtvých (Jean-Luc Domenach uvádí jeden až tři miliony), jež zmiňuje většina autorů v souvislosti s drancováním "velké kulturní proletářské revoluce", jevit jako skromný údaj. Jestliže více než kterákoli jiná epizoda ze současných dějin Číny šokovala celý svět a zůstává uchována v paměti, pak to není jen pro extrémní radikalismus jejích projevů a některých jejích činů, ale také proto, že se odehrávala ve městech, že se soustředila na politické a intelektuální prostředí, a to v době televize, jíž nabídla skvělé obrazy politických ceremoniálů pěkně šťavnatých a plných dojemného zápalu. A konečně na rozdíl od předchozích hnutí byla oficiálně odsuzována v Číně téměř okamžitě, jakmile skončila: patřilo k dobrému tónu odsuzovat zneužívání moci Rudých gard, zvláště proti starým členům strany a vedoucím funkcionářům - a daleko méně se pozastavovat nad masakry, jichž se dopustila ČLOA ve fázi následující, po návratu k "pořádku".

   Setkáváme se zde s prvním paradoxem kulturní revoluce: v okamžiku, kdy se zdálo, že ten nejvypjatější extremismus má již úspěch na dosah ruky, okamžik znovuoživení revolučního procesu, jenž se jevil jako pevně institucionalizovaný a který sotva za rok smetl veškerá mocenská centra, byla kulturní revoluce přece jen hnutím parciálním, uzavřeným v cystě městských oblastí a ovládajícím především školní mládež. Na druhé straně - venkov se sotva vzpamatoval z "Velkého skoku", konflikt se SSSR dosáhl svého vrcholu - "Skupina kulturní revoluce" (SKR) se sama rozhodla, že nebude zasahovat ani do vědeckého výzkumu, tehdy soustředěného na nukleární vyzbrojení, ani do záležitostí rolnictva nebo armády. V úvahách SKR, a snad i Maa, to byla představa o couvnutí za účelem prudkého vykročení: žádná z oblastí společnosti a státu neměla uniknout její revolucionizaci. Ale masa rolnictva trvala neústupně na svých "drobných svobodách", jež jí poskytl Liu Šao-čchi (viz výše) a přinejmenším na nároku na soukromý záhumenek. Nepřipadalo tedy v úvahu zničit obranyschopnost ani hospodářství: nedávný experiment "Velkého skoku" nabádal k opatrnosti v oblasti hospodářství. Předběžným cílem bylo zmocnit se intelektuální a umělecké "nadstavby" a dobýt státní moc. Tohoto posledního cíle však nebylo nikdy úplně dosaženo. Tato omezení byla občas porušena, avšak v žádném případě nebyly zaznamenány srážky nebo významnější masakry ve vesnicích, kde nadále žila velká většina Číňanů: k 64 % incidentů, označovaných jako rolnické, docházelo v příměstském okruhu velkých aglomerací; nicméně v konečné fázi "převzetí" zaznamenávají svědectví četné individuální popravy vesničanů, kteří se postavili na nesprávnou stranu, nebo útěk městských Rudých gard na venkov. Konečně na rozdíl od velkých čistek padesátých let nespočíval cíl nikdy v tom zbavit se jednoznačně nějaké zvláštní vrstvy obyvatelstva. Dokonce i intelektuálové, mimořádně postižení na začátku, velmi rychle přestali figurovat v prvních řadách perzekvovaných. Navíc pronásledovatelé vzešli často z jejich vlastního prostředí. Nejvražednější epizody představovaly ve svém celku násilné "přehmaty", relativně spontánní a provedené na místní objednávku bez celkového plánu. Dokonce i když centrum nařídilo vojenské operace vyúsťující nevyhnutelně do masakrů, bylo to prováděno v podstatě reaktivně, aby se tak čelilo nekontrolované situaci: v tomto smyslu jsme již daleko blíže represi z června 1989 než pozemkové reformě a kulturní revoluce možná zůstane prvním signálem slepé uličky čínského komunismu, ztrácejícího na revoluční energii.

   Druhý paradox vysvětluje opačným způsobem, proč je třeba věnovat kulturní revoluci v tomto výkladu značný prostor. Hnutí Rudých gard bylo "represivní vzpourou" (a její rozdrcení bylo rozsáhlou represí). Viděli jsme, že od dvacátých let byla s čínským komunismem neoddělitelně spjata teroristická dimenze. V letech 1966 - 1967 mají ty nejradikálnější skupiny, jež nejvíce stavějí na odiv útoky na státní instituce, vždy vliv ve státě, mají v něm vždy nějakého zastánce, přinejmenším předsedu Maa, který představuje absolutní autoritu, jíž se dovolávají i při sebemenším taktickém rozhodnutí. Vzhledem k jejich integraci do velké čínské tradice, v rámci logiky moci, sahající až ke vzpouře, neodmítají nikdy stupňování represí; a když kritizují domnělou změkčilost vládnoucích vůči třídnímu nepříteli, okamžitě vytvářejí své vlastní vojenské čety svalnatých "vyšetřovatelů", svou policii dobrých mravů, své "tribunály" a svá vězení. Během kulturní revoluce "se shledáváme s bojem těch dole proti těm nahoře, ale ti ´dole´ jsou mobilizováni, manipulováni, zasahuje proti nim policie, jsou terorizováni mocí a elitou, jež se neodvažuje pojmenovat sama sebe"; toto překrývání moci jinou mocí, která onu předchozí moc neustále napodobuje a přitom ji zahrnuje kritikami a údery, je reprezentativní pro "definitivní vzorec maoismu, který po dlouhém hledání vrcholí ve vytvoření dvojice vzpoura-nadvláda jako permanentního principu zakladatelské alternativy politiky nad státem a společností". Samozřejmě že se jedná o alternativu nevhodnou pro život, neboť se zakládá na zámince, a tudíž na frustraci těch, kdo dali smysl své vzpouře: z onoho "změnit vše tak, aby se nic nezměnilo", podle výroku z Lampedusova Geparda, vyplývá zpochybnění jak vzpoury, tak i nadvlády. Jistě pouze menšinově, ale důsledně povede ke zdi demokracie v r. 1979 a k jejímu nejsmělejšímu mysliteli Wej Ťing-šengovi. Ten ve svém již citovaném autobiografickém pojednání objasňuje rozpory, v konečném důsledku smrtelné, jež vzešly z opodstatněné nespokojenosti: "Tento výbuch hněvu získal formu kultu tyrana a uvolňoval se cestou boje a obětování pro tyranii... (To) vyústilo v ono paradoxní, absurdní postavení lidu, který se vzepřel proti své vládě, aby ji tím více bránil. Lid se postavil proti systému hierarchie, který ho zotročoval, a přitom mával zástavou na podporu zakladatelů tohoto systému. Požadoval demokratická práva a přitom pohlížel na demokracii s pohrdáním a zároveň se dožadoval, aby byl v boji za dosažení svých práv veden myšlenkou despoty."

   Zde se musíme, právě tak jako u předchozích událostí, zříci vyčerpávajícího podání: kulturní revoluce, jež umožnila vznik bohaté a často i kvalitní literatury, zvláště pokud jde o svědectví aktérů a obětí, je nepochybně lépe známa než svědectví předchozí. Ale především se jedná daleko spíše o jinou revoluci (chcete-li napodobovanou, přerušenou, zbloudilou, pseudorevoluci: ale přece jen revoluci) než o další "masovou kampaň". Represe, teror a zločiny zdaleka nevyčerpávají smysl tohoto fenoménu, ostatně podle okamžiků a místa velmi proměnlivého. Budeme se tudíž zabývat pouze represivními aspekty kulturní revoluce. Lze je rozdělit, a to i časově, do tří jasně rozlišitelných velkých kategorií: násilí proti intelektuálům a politickým kádrům (především v letech 1966 - 1967), střety mezi frakcemi Rudých gard (1967 - 1968) a konečně brutální převzetí moci prostřednictvím armády (1968). IX. sjezdem KS Číny (1969) se otevírá fáze - nezdařené institucionalizace - některých "výdobytků" r. 1966 a především fáze palácových střetů s ohledem na následnictví po Maovi, který vlivem nemoci rychle zeslábne. Dochází k četným náhlým výkyvům: v září 1971 je z funkce odstraněn oficiálně stanovený nástupce Lin Piao; na místo místopředsedy vlády se vrací v r. 1973 Teng Siao-pching a nastává hromadný návrat vysokých funkcionářů, vyloučených pro "revizionismus"; ofenziva "levice" v aparátu v r. 1974; pokus o ovládnutí centra prostřednictvím "šanghajské čtyřky", kterou řídí manželka prezidenta Ťiang Čching, jež využila příhodné období mezi úmrtím umírněného předsedy vlády Čou En-laje v lednu 1976 a smrtí Mao Ce-tunga v září; od října již čtyřka není ničím jiným než řádně uvězněnou "bandou" a Chua Kuo-feng se stává na dva roky pánem země a může odpískat konec kulturní revoluce. Málo se zde zmiňujeme o tzv. "šedých letech" (výraz použil J.-L. Domenach), jež následují po rozdrcení Rudých gard: jistěže je tehdy represe tuhá, ale ve svých hlavních rysech přejímá způsoby 50. let.

Aktéři revoluce

   Kulturní revoluce představuje setkání jednoho muže a jedné generace. Mužem je samozřejmě Mao sám. Zasažen pohromou Velkého skoku v "lůně ústředního aparátu" musel v roce 1962 postoupit skutečné řízení země prezidentu republiky Liu Šao-čchimu. Omezen na své, jistě prestižní, místo předsedy strany, se uzavírá do oné "naprosté autority slova", kde, jak ví, se nemusí obávat konkurence. Ale jako starý stratég, který se obává, že mu budou stavět pomníky a zároveň ho odsouvat stranou ještě za jeho života, hledá účinná spojení, jež by mu umožňovala prosadit svou základní volbu. Strana, již pevně drží v rukou Liu a jeho zástupce generální tajemník Teng Siao-pching, má být obklíčena zvenčí; pokud jde o vládu, která je jako ve všech komunistických zemích podřízena KS, je účinně řízena oním inteligentním oportunistou Čou En-lajem, který je umírněný rozumem, ne-li přímo srdcem, a vláda tak představuje spíše neutrální prvek v perspektivě střetu mezi frakcemi. Mao si uvědomuje, že ztratil podporu většiny kádrů i intelektuálů v průběhu čistek v r. 1957 a podporu masy rolnictva během hladomoru v letech 1959 - 1961. Ale v takové zemi, jako je komunistická Čína, má pasivní, atomizovaná a ustrašená většina menší váhu než aktivní menšiny, jež se nacházejí na strategických místech. Tedy od r. 1959 je ČLOA řízena Lin Piaem, slepě oddaným Kormidelníkovi: ten z armády postupně vytvoří středisko alternativní moci, jež od r. 1962 sehrává důležitou úlohu v Hnutí socialistické výchovy - způsob protipravicové čistky, zdůrazňující puritánství, disciplínu a oddanost, tedy vojenské hodnoty -, dodává od r. 1964 nejméně jednu třetinu nových politických kádrů a uskutečňuje své spojení s malou skupinou neúspěšných intelektuálů a umělců, kteří se sdružují kolem Ťiang Čching a jejího programu destrukce veškerého umění a literatury, jež se neangažuje v souladu s linií strany. Vojenská výchova se stává povinnou pro studenty a ozbrojené milice se organizují nebo se prostřednictvím ČLOA vytvářejí od r. 1964 v továrnách, v rolnických okresech. Armáda však není a nikdy nebude kandidátem moci: stranická kontrola v jejích řadách je příliš účinná a průměrný Lin Piao, o němž se šušká, že je závislý na heroinu, nedisponuje ani politickým myšlením, ani svým vlastním politickým prostorem. Pro Maa je však armáda víc než kdy jindy "životní pojistkou" nebo, abychom použili jeho vlastní výraz, jeho "velkou zdí".

   Další strategickou pákou, s níž, jak se Mao domnívá, může počítat, je již zmíněná generace, či přesněji její zlomek, představovaný studenty středních a vysokých škol a učňovských škol (včetně vojenských akademií, v nichž jako v jediné součásti ČLOA je povoleno připravovat jednotky Rudých gard); mají obrovskou výhodu v tom, že jsou soustředěny ve městech, zejména v centrech velkých měst, tedy tam, kde se budou odehrávat boje o moc: v té době čtvrtina obyvatel Šanghaje navštěvuje tyto školy. Ti, kterým je čtrnáct až dvaadvacet let v r. 1966, se stanou pro Maa nástrojem tím více nadšeným, že jsou zasaženi jak doktrinářským fanatismem, tak i velkou frustrací. Fanatismus: je to první generace zcela vychovávaná po revoluci 1949, je to generace jednak velmi mladá a jednak velmi městská, než aby něco věděla o hrůzách "Velkého skoku", přičemž Liu a společníci mohou jen litovat, že nekritizovali Maa oficiálně. Režim je hýčká - slovy -, jsou přesvědčeni, že jsou pro Maa onou "nepopsanou stránkou" prostou jakéhokoli nánosu, na níž bude napsána opojná epopej budování komunismu, jsou ujišťováni starým tyranem, že "svět patří Vám. Budoucnost Číny patří Vám", aby brzy poznala, jak se zpívá v jedné písni Rudých gard, že "Strana je naší matkou, naším otcem". V případě konfliktů s rodiči musí být volba jasná: popřít své zploditele. Pasqualini vypráví, jak v lao-kaj v r. 1962 navštívil jeden usmrkaný kluk ve věku deseti nebo jedenácti let svého otce: "Nechtěl jsem sem chodit," řval nadutě, "to matka mě donutila. Jsi kontrarevolucionář a hanba rodiny. Způsobil jsi těžké ztráty vládě. Zasloužil sis vězení. Jediné, co ti mohu říct, je to, že by ses měl napravit, jinak dostaneš, co ti patří." Dokonce i stráže byly šokovány tou tirádou. Vězeň se vrátil v slzách na celu (což bylo zakázáno) a šeptal: "Kdybych byl býval tušil, že se něco takového může stát, byl bych ho zardousil v den, kdy se narodil." Tien ponechal událost dokonce bez jediné výčitky. Chlapec musel mít v r. 1966 tak patnáct let, přesně věk na to, aby se stal členem Rudé gardy. Ti nejmladší byli vždy nejprudší, nejzuřivější při ponižování obětí.

   Zároveň však tito mladí lidé, drezurovaní, aby se chovali jako malí rudí roboti, pociťovali často frustraci. Zatímco je generace jejich rodičů oslňovala svými hrdinskými a válečnými činy, oni, frustrováni tímto hrdinstvím, budou napodobovat "Dlouhý pochod", první rudé základny nebo protijaponskou gerilu během srážek v letech 1966 - 1968: ještě jednou, abychom parafrázovali Marxe, se historie měla opakovat, ale v podobě frašky. V důsledku frustrace způsobené v podstatě klasickou literaturou a určitou svobodou diskuse, tváří v tvář velmi opatrným učitelům, kteří se zachránili z nápravy r. 1957, začali uplatňovat své chabé znalosti - především z díla Maova, špetku z Lenina -, aby popírali, dokonce jménem revoluce, nezáživné omílání, jemuž ponechala místo její institucionalizace. Konečně mnozí z nich pocházeli z "černých" vrstev a museli podstoupit překážkový běh, představovaný výběrem a za sebou následujícími kvótami, řízenými zásadou třídního původu, mohli tudíž pociťovat frustraci s každou reálnou šancí, že jim nebude umožněno získat místo odpovídající jejich práci, jejich hodnotám a ambicím: elitní školská zařízení, kde jsou "černí" často ve většině, budou také často těmi nejrevolučnějšími; a otevření Rudých gard "nevhodně narozeným", jež bylo vyhlášeno 1. října 1966, umožní kulturní revoluci uskutečnit podstatný krok vpřed.

   16. listopadu je povoleno vytváření Rudých gard v továrnách a 15. prosince na vesnicích, což povede k dalšímu podstatnému rozšíření hnutí. Při této příležitosti jsou také odvolány veškeré negativní politické rozsudky, vyhlášené od počátku kulturní revoluce (květen 1966) nad dělníky; rehabilitovaní se pokusí využít dynamiku momentální situace, aby dosáhli zrušení všech "pravičáckých" nálepek a tajných evidenčních karet, kde jsou podchyceny názory a "omyly" každého člověka. V té době se připojí ke studentům a gymnazistům dvě kategorie průmyslových dělníků: "zpátečnické elementy" a další politicky diskriminovaní (ale vše je přece politika...), ať jsou jakéhokoli věku; sezónní dělníci, nádeníci bez jistoty zaměstnání a bez odborové (tedy sociální) ochrany, obvykle to byli mladí lidé, tvořící většinu proletariátu nových velkých továren, požadující zvýšení mezd a uzavírání pracovních smluv na dobu neurčitou. K tomu ještě přidejme hrst mladých kádrů, které spatřily netušenou možnost rychlé kariéry, funkcionářů z dřívější doby, kteří byli někdy z nějakého důvodu potrestáni a touží po odplatě, právě tak jako oportunisté, vždy připraveni výt s těmi, kdo jsou momentálně vlky (a zradit je při první příležitosti): tak vzniká různorodá koalice nespokojenců, vyzbrojených nenávistí a touhou po společenském úspěchu, kteří se útokem vrhají na jakoukoliv moc - ve škole, v továrně, v kancelářích. Zůstali by však menšinou v měřítku nějakých 20 % městského obyvatelstva, tím spíše v porovnání s celou zemí, a neuspěli by, kdyby proti sobě neměli stát paralyzovaný útoky centra, ČLOA pevně sešněrovanou nařízeními: v poslední instanci je to Mao, kdo postupně otevírá a zavírá ventily revoluce i za cenu, že si občas neví příliš rady, zvláště vzhledem k rychlosti změn poměru sil a k rozmanitosti situací v různých lokalitách, jakož i k jeho neustálému hledání kompromisu mezi povstáním a udržením říše. Když se "rebelové" - to je označení, jež je bude spojovat - "chopí moci" (nebo konkrétněji si ji nechají předat: postačí k tomu předání razítek), jejich vnitřní rozpory a jejich egoistické ambice získají okamžitě navrch a způsobí neúprosné, často ozbrojené boje mezi frakcemi, neschopnými jiného vymezení než toho, že jsou proti.

Slavná hodina Rudých gard

   Perzekuce, které prováděli v r. 1966 tito studenti a gymnazisté, kteří v podstatě jsou ještě "revolučními rebely", zůstanou symbolem celé kulturní revoluce. A přece byly jako celek relativně málo vražedné a již vůbec ne novátorské: s trochou sadismu a mladickým zanícením navrch se hodně podobaly perzekucím, kterým padli za oběť intelektuálové 50. let. Byly snad mnohem méně spontánní? Bylo by jistě absurdní domnívat se, že Mao a jeho skupina tahali za nitky každé skupiny Rudých gard, ale za urážkami vůči Wang Kuang-meji, manželce prezidenta republiky Liu Šao-čchiho, se projevuje žárlivost Kormidelníkovy manželky Ťiang Čching; prezident sice nemusel provést "sebekritiku", ale později, když se Mao domníval, že ho již dostatečně izoloval, ho nechal uvěznit (kde umučen zemřel); a naproti tomu Čou En-laj, ačkoli byl tvrdě kritizován, unikl jakémukoli ponížení. Senzační aspekt hnutí spočívá jistě ve vyřizování účtů na nejvyšší úrovni prostřednictvím rudých gardistů, to představuje definitivní konec solidarity, jež někdy přetrvávala ještě z dob před Dlouhým pochodem, představuje to čistky mezi komunistickými kádry (60 % z nich je odstraněno ze svých míst, aby se mnozí z nich o několik let později vrátili zpět, a to dokonce ještě před Maovou smrtí v září 1976: Teng Siao-pching je toho jedním z nejlepších příkladů). Ale i zde je třeba relativizovat násilí: na rozdíl od stalinského SSSR ve 30. letech většina vysoce postavených představitelů a funkcionářů přežije špatné zacházení. Pouze málo známý ministr uhelných dolů byl rudými gardisty ubit k smrti, ale jinak nebyly vykonány rozsudky na příliš vysoké úrovni. Liu zemřel šílený v r. 1969; Pcheng Te-chuaj utrpěl v červenci 1967 zlomeniny dvou žeber v "boji" a zemřel na rakovinu v r. 1974; ministr zahraničních věcí Čchen-ji, proti němuž byl veden velmi silný útok, byl odeslán na venkov k "ruralizaci" v r. 1969, ale našel způsob, jak se vrátit na čelné místo na scéně v době úmrtí Lin Piaa, krátce před svou vlastní smrtí v důsledku nemoci; nejdramatičtějším případem - a také nejranějším - byl případ ministra bezpečnosti Luo Žuej-čchinga, postiženého v rámci čistek v r. 1965, čímž se otevřel prostor pro Keng Čchenga; ten byl vězněn v r. 1966, zranil se na noze při pokusu o sebevraždu skokem z okna, nakonec mu byla noha v r. 1969 amputována, přičemž vzniklo riziko opoždění operace kvůli tomu, že se měl doznat ještě před jejím provedením - podařilo se mu však nakonec přežít i Maa. Podmínky věznění těchto lidí byly sice těžké a ponižující, byly však mnohem méně tvrdé než podmínky milionů vězňů, k jejichž odeslání do lao-kaj sami přispěli; především se jim ale dostávalo alespoň minimální lékařské péče.

   Scénáře zneužívání moci, uplatňovaného Rudými gardami od jednoho konce Číny ke druhému, ve městech a na univerzitách, se sobě navzájem tristně podobají. Vše propuká kolem 1. června 1966 v důsledku rozhlasem přenášeného čtení plakátu ta-c´-pao (plakát psaný tučným písmem) od Nie Yuanzi, asistentky v oboru filozofie v Beidě (pekingská univerzita, nejprestižnější v zemi), který vyzýval k boji a představil protivníka jako ďábla. "Skoncujme s dohledem revizionistů nad námi a s jejich zhoubným spiknutím, rozhodně, radikálně, totálně, úplně! Zničme všechna strašidla, všechny revizionisty typu Chruščova!" Miliony žáků a studentů se tedy organizují a spatřují ve svých profesorech, vedoucích představitelích univerzit, obecních nebo provinčních úřadů, kteří se jich snaží zastat, "monstra a démony", jež je třeba pronásledovat; s jistou představivostí je označovali za "škodící génie", pokud to přímo nebyli "dobytčí přízraky" nebo "plaziví duchové". Jeden z extremistů KRG Čchi Pen-jü ujišťuje 18. července 1967, že, pokud jde o Pchenga: "Jedovatý had je sice nehybný, nikoli však mrtvý. Papírový tygr Pcheng Te-chuaj zabíjí bez mrknutí oka. Je to pán války. Nenechte se mýlit jeho polohou nehybné ještěrky. Smrt pouze předstírá. Projevuje se tak jeho instinkt. Dokonce i hmyz a zvířata mají pud sebezáchovy, více není třeba říkat o tomto masožravci. Položte ho na zem a ušlapejte ho." Tato obrazná pojmenování je však třeba brát dosti vážně, neboť jejich smyslem je odmítnout identifikaci, potlačit jakýkoli možný soucit. Víme již, že tato pojmenování vedla obvykle k "boji" a dost často i ke smrti: výzva ke "zničení všech monster", která rozpoutala hnutí na pekingské univerzitě, nebyla prázdným slovem. "Třídní nepřítel" navlečený do plakátu, klobouků a směšných hadrů (zejména pokud jde o ženy), donucený pohybovat se v groteskních (a namáhavých) postojích, obličej umouněný černým inkoustem, nucený štěkat jako pes, lézt po čtyřech, měl ztratit svou lidskou důstojnost. Profesor Ma, což znamená "kůň", se musel pást. Podle vyprávění jednoho starého univerzitního pracovníka měl jeho student údajně k smrti utlouct jednoho z jeho kolegů: "Téměř chápu, jak k tomu došlo. Statkáři byli tehdy nepřáteli. Skutečně to už nebyli lidé. Mohli jste proti nim použít násilí. Bylo to normální." V srpnu 1967 pekingský tisk chrlí: antimaoisté jsou "krysy běhající po ulicích, zabte je, zabte je". S touž dehumanizací se setkáváme v období pozemkové reformy v r. 1949: tak byl jeden statkář zapřažen do rádla a za pohánění bičem donucen orat: "Zacházel jsi s námi jako s dobytkem, nyní se staneš ty naším zvířetem!" křičeli rolníci. Několik milionů jemu podobných "zvířat" bylo vyhlazeno. Někteří byli dokonce snědeni: nejméně 137 jich bylo v Kuang-si, a to především vedoucí představitelé středních škol, přičemž se to odehrálo za účasti místních kádrů KS; někteří rudí gardisté si nechali vařit lidské maso v kantýnách; zřejmě se takové případy vyskytly na některých úřadech. Harry Wu připomíná jednoho popraveného z lao-kaj v r. 1970, jehož mozek zhltal jeden z příslušníků bezpečnosti: spáchal totiž bezpříkladný zločin, když se odvážil napsat: "Svrhněte předsedu Maa."

   Není jasné, co bezprostředně nejvíce motivuje rudé gardisty, jejichž vojenské opasky budou dlouho jejich hlavní zbraní: zdá se, že se neustále pohybují mezi reálným přáním sociální transformace a happeningem v mimořádně horkém létě a konformní opatrností někoho, kdo nechce mít nepříjemnosti - zůstat pasivní se rovná tomu, že budete označen za revizionistu, takže nezbývá než... Rozpory propukají od samého prvopočátku: do nekonečna se opakuje nejnovější zjednodušené heslo: "Máme vždy důvod, abychom se bouřili", stvořené 18. srpna Maem (heslo, jež shrnuje oněch "tisíc prvků" marxismu), ale sami sobě a ostatním vnucují skutečný kult předsedy a jeho díla (pověstná Malá rudá knížka); především je to ústředí, jež má jako jediné právo rozhodovat, jež užívá "právo na revoltu" (nepřichází v úvahu přenechat ho nepřátelům, stvořeným k tomu, aby se podvolili), a pokud lze použít této nadsázky, jež je zdrojem zuřivé konkurence mezi organizacemi Rudých gard za získání vzácného označení "levý". Tvrdí se, že bude zahájena "palba na generální štáby" - ale generální štáb armády, kontrolovaný Lin Piaem, chrání Rudé gardy a generální štáb dopravy jim umožňuje na podzim 1966, aby se projížděly zdarma napříč celou Čínou ve vlakových soupravách, jež mají všude přednost... Tato údajná "výměna zkušeností" se často proměňuje v opojné turistické vyjížďky mládeže, jež dosud nevytáhla paty z rodného města, přičemž jsou tyto vyjížďky provázené kolektivním, k slzám (pro dívky povinně) dojemným setkáním s Maem na způsob čtyřhvězdičkové atrakce, demonstrací náboženského vytržení a příležitostně i smrtelnou vřavou.

   Mao to řekl 18. srpna: "Nechceme vlídnost, chceme válku," a rudá gardistka Song Binbin ("vlídná Song") se snaží, aby se stala Song Yaowu ("Song válkychtivou"). Nový ministr bezpečnosti Sie Fu-č´, blízký Ťiang Čching, prohlašuje na konci srpna před posluchačstvem policejních kádrů: "Nemůžeme se přizpůsobit obvyklým praktikám; nemůžeme se řídit trestním zákoníkem. Pokud byste zatkli osoby, jež zbily jiné osoby, byla by to chyba... Lze trestat příslušníky Rudých gard za to, že vraždí? Domnívám se, že jestliže je někdo zabit, tak je prostě zabit; to není náš problém... Neschvaluji skutečnost, že masy zabíjejí, ale jestliže masy nenávidí do té míry, že je nemůžeme zastavit, tak nenaléhejme... Lidová policie musí být na straně Rudých gard, připojit se k nim, sympatizovat s nimi a poskytovat jim informace, zvláště o živlech pěti (černých) kategorií." Na začátku to tedy bude boj bez velkých rizik: aparát strany, zmítaný rozpory, ubíjený Maovou smělostí, se tudíž neodvažuje odsoudit právě probíhající hnutí, a tak se intelektuálové a vše, co je obklopuje (knihy, obrazy, porcelán, knihovny, muzea, kulturní budovy), stávají snadnou kořistí, na níž se všechny mocenské klany mohou shodnout.

   Antiintelektualismus je, jak jsme již naznačili, tíživou tradicí v KS Číny a Mao jej mimořádně dobře ztělesňoval. Cožpak neopakují Rudé gardy jeho citát: "Kapitalistická třída je pokožkou; intelektuálové jsou vlasy, které na ní rostou. Když je pokožka mrtvá, zmizí i vlasy." Funkcionáři nepronesou slovo "intelektuál", aniž by k němu nedodali přívlastek "smrdutý"; když si Jean Pasqualini jednou čistil sandál u východu z prasečince, měl podobnou zkušenost s jedním dozorcem, který ho usadil následujícím způsobem: "Váš mozek je špinavější než tohle tady a páchne ještě víc! Okamžitě toho nechte! Je to buržoazní zvyk. Místo toho si vyčistěte mozek!" Na začátku kulturní revoluce byli žáci a studenti vybaveni malým kompendiem od Maa, týkajícím se vzdělávání, v němž Mao odsuzuje vědění profesorů "neschopných rozlišit pět zrnek" a kteří "čím více se toho naučí, tím jsou pitomější". Hlásá také zkrácení studia a zrušení výběru prostřednictvím zkoušek: univerzita má vychovávat rudé, a nikoli "experty" a má být přístupná především těm, kdo jsou "rudí" svým původem.

   Vzhledem k tomu, že intelektuálové již zažili dvě nebo tři sebekritiky, je jejich vůle k odporu slabá. Staří spisovatelé po celé hodiny, až do vyčerpání, předvádějí "letadlo" mládeži, která je uráží; s oslovskými čepicemi na hlavě defilují ulicemi; často je neúprosně bijí. Mnozí v důsledku toho zemřou a ještě více jich spáchá sebevraždu, podobně jako velký spisovatel Lao Še v srpnu nebo Fu Lej, překladatel Balzaka a Mallarméa, v září. Tcheng To je zavražděn, Wu Chan, Čchao Šu-li a Liu Čching zemřou ve vězení a Pcha Kching prožije roky pod dohledem. Ting Lingovi zkonfiskují a zničí rukopisy za deset let práce. Sadismus a fanatismus "revoltovaných" katanů je zdrcující. Tak to probíhalo na univerzitě v Sia-menu (Fu-ťien): "Někteří profesoři v důsledku toho, že nemohli vydržet útočná a kritická zasedání, onemocněli a zemřeli prakticky v naší přítomnosti. Necítil jsem soucit s nimi, ani s hrstkou těch, kdo vyskočili z okna, ani s tím, kdo se vrhnul do našich pověstných horkých pramenů, kde zemřel opařením." Asi jedna desetina učitelů byla odstraněna "v boji" (prostřednictvím svých kolegů na prvním stupni), mnoho dalších bylo zastrašeno.

   Ve městech se očekával příchod Rudých gard tak, jako se očekává tajfun. Tak tomu bylo během kampaně proti "čtyřem zastaralým jevům" (zastaralé myšlenky, stará kultura, zastaralé návyky, zastaralé obyčeje), kterou vyhlásil Lin Piao 18. srpna: chrámy jsou obehnány barikádami (ale velmi mnoho z nich bude zničeno, často během veřejných autodafé, nebo poškozeno), schovávají se poklady, omítají se fresky, aby tak byly ochráněny, stěhují se knihy. Jsou spáleny dekorace a kostýmy pekingské opery ve prospěch "současných revolučních oper na současná témata", jež prosazuje paní Mao, a tím je prakticky na deset let povolená jediná forma uměleckého vyjádření. Dokonce i Velká zeď je zčásti zničena: cihly jsou použity na výstavbu vepřínů. Čou tedy nechá alespoň zčásti obezdít a vojenskými jednotkami chránit císařský palác v Pekingu. Postižena jsou nejrůznější náboženská vyznání: jsou rozehnáni mniši ze slavného buddhistického komplexu v horách Wu-tchaj, staré rukopisy jsou spáleny, částečně je zničeno jeho šedesát chrámů; v autodafé se pálí korán Ujgurů ze Sin-ťiangu, zakazuje se slavit čínský Nový rok... Xenofobie, stará čínská tradice, dosahuje skličujících extrémů: plení se "imperialistické" náhrobky na některých hřbitovech, je vyhlášen zákaz téměř veškerých křesťanských bohoslužeb, odstraňují se anglické nebo francouzské nápisy na Bundu v Šanghaji. Nejen Čcheng, vdova po jednom Britovi, se domnívala, že udělá dobře, když nabídne kávu jedné rudé gardistce, která u ní prováděla "prohlídku", ta jí však odpověděla: "Proč musíte pít cizí nápoj? Proč musíte jíst cizí jídla? Proč máte tolik cizích knih? Proč jste tak cizí?" Rudí gardisté, tyhle tragicky vážné děti, se domnívají, že by bylo dobře zakázat takové "rozptylování revoluční energie", jako jsou kočky, ptáci a květiny (takže se stává kontrarevoluční pěstovat je ve své zahradě), a předseda vlády je nucen zasáhnout a zabránit tomu, aby červené světlo semaforu neznamenalo "volno". Ve velkých městech - zvláště v Šanghaji - gardistické oddíly bez váhání ostříhají dohola toho, kdo má dlouhé nebo napomádované vlasy, rozstříhají na kusy příliš úzké kalhoty, utrhávají příliš vysoké podpatky, rozřezávají příliš špičaté boty, nutí, aby obchody dostaly "odpovídající" jména: vznikají stovky "Rudých orientů", nevystavujících nic jiného že portrét a díla Kormidelníka, a dezorientují tak šanghajské starousedlíky. Ti, kdož se dopustí přestupku, dostávají jako potvrzení obraz Maa a považovalo by se za svatokrádež roztrhat ho. Rudí gardisté zastavují chodce a nutí je přednést Maův citát podle vlastního výběru. Mnozí se již neodvažují vycházet z domu.

   Nejnesnesitelnější však byly pro miliony "černých" rodin domovní prohlídky Rudých gard. Směšovaly vyhledávání "důkazů" domnělých zločinů, zabírání peněz a zlata pro místní úřady, své organizace nebo pro sebe samotné se zcela prostým a jednoduchým vandalismem, rozbíjejí, rabují a často konfiskují celou domácnost nebo její části. Ponižování, nadávky, kopance těm, kdo jsou prohledáváni, se stávají téměř pravidlem. Někteří se brání a to se chápe ve zlém; stačí pouhý výraz opovržení, lehce posměšné slovo, odmítnutí sdělení, kde jsou uloženy "cennosti", a začnou se sypat kopance, příliš často se objevují i vraždy a přinejmenším zpustošení celého bytu. Vyskytují se, byť zřídkakdy, i mrtví mezi rudými gardisty. "Návštěvy" se opakují i několikrát, a to s různými organizacemi: aby neztratili tvář, tak ti poslední návštěvníci zaberou často i to absolutní životní minimum, které jejich předchůdci velkoryse zanechali padlému "kapitalistovi". Za těchto podmínek způsobily sebevraždy jistě nejvíce ztrát, ale je zbytečné zjišťovat jejich přesný počet, neboť se za nimi skrývá i značný počet maskovaných vražd.

   Existují však částečné údaje: "rudý teror" zavinil v Pekingu 1 700 mrtvých, v domovních prohlídkách bylo prohlédnuto 33 600 bytů a 84 000 načerno ubytovaných bylo vyhnáno z města; v Šanghaji bylo zkonfiskováno 150 000 bytů a zabaveno 32 tun zlata. Ve velkém průmyslovém centru Wu-chan (Chu-pej) je 21 000 prohlídek provázeno 32 případy ubití k smrti a 62 sebevraždami. Někdy dochází ke krvavým excesům, jako v okrese Ta-sing, na jihu hlavního města, kde bylo v průběhu pěti dnů zavražděno 325 načerno ubytovaných, včetně členů jejich rodin: nejstaršímu je 80 let, nejmladšímu osmatřicet týdnů. Je zavražděn lékař jako "vrah rudých", jeho pacient "rebel" totiž prodělal smrtelnou alergii na penicilin. "Pátrání" na úřadech - prováděná někdy policií převlečenou za rudé gardisty - byla mohutná a někdy vražedná: na 1 200 poprav v rámci čistky na ministerstvu bezpečnosti, 22 000 vyslýchaných a často uvězněných v rámci vyhotovení spisu Liu Šao-čchiho, došlo k vyhoštění (a často i zatčení) 60 % členů ústředního výboru (téměř nikdy se nesešel) a tří čtvrtin provinčních tajemníků strany, celkem za všechna období kulturní revoluce byly uvězněny tři až čtyři miliony stranických kádrů (z původních téměř osmnácti) a 400 000 vojáků - a to i přes zákaz působení Rudých gard v armádě (ČLOA). Mezi intelektuály bylo perzekvováno 142 000 učitelů, 53 000 techniků a vědců, 500 profesorů lékařství, 2 600 spisovatelů a umělců a mnoho z nich bylo zabito nebo donuceno k sebevraždě. V Šanghaji, kde jsou tyto kategorie mimořádně početné, se oficiálně odhaduje, že od r. 1978 zřejmě zahynulo deset tisíc osob násilnou smrtí v důsledku přehmatů kulturní revoluce.

   Je však překvapivé, jak snadno se tito mladí, s tak malou podporou jiných vrstev společnosti, mohou na konci r. 1966 a začátku r. 1967 vrhat na vysoce postavené funkcionáře strany, "kritizované" na stadionech v Pekingu, ba je dokonce umučit k smrti, jako v případě funkcionáře strany v Tchien-ťinu nebo starosty Šanghaje, který připoután na hák jeřábu odtahového zařízení pro tramvaje, bitý, tvrdošíjně odpovídá těm, kdo po něm požadují sebekritiku: "Raději zhebnu!" Je zde jediné vysvětlení: rozhodující prvek - Mao, ústředí - ne-li celý aparát jsou na straně "revolucionářů" a takové opatření, jako uzavření všech škol druhého stupně a vysokých škol na šest měsíců z 26. července 1966 (toto opatření bude zavedeno ještě opakovaně), představuje podporu mobilizace pro oněch 50 milionů žáků. Kdo by mohl této zahálčivé mládeži, jež si je jistá naprostou beztrestností, i kdyby zabíjela (to budou pouhé "nehody"), a jež je neustále povzbuzována oficiálními sdělovacími prostředky, kdo by jí mohl odporovat?

Jejich první pogrom

(. . .) Zatímco se někteří z nás vraceli z pláže, z koupání, slyšeli jsme, jakmile jsme se přiblížili k hlavnímu vchodu školy, výkřiky, řev. Někteří spolužáci nám běželi vstříc a křičeli z plna hrdla:

   "Boj začal! Boj začal!"

   Vletěl jsem dovnitř. Na hřišti a ještě dále, před úplně novou třípatrovou školní budovou, jsem uviděl profesory. Bylo jich celkem 40 nebo 50, obličeje měli postříkané černým inkoustem tak, že skutečně tvořili jakýsi "černý gang". Kolem krku měli zavěšené plakáty s nápisy, jako "reakční akademická autorita ta a ta", "ten a ten třídní nepřítel", "ten a ten šéf zkorumpované bandy" - veškeré přívlastky byly převzaty z novin. Každý plakát byl označen rudým křížem, což dodávalo profesorům vzezření vězňů odsouzených k smrti, čekajících na popravu. Všichni měli na hlavě oslovskou čepici a na ní namalované podobné přívlastky, na zádech měli špinavá košťata, oprašovadla a boty.

   Kolem krku se jim také zavěšovaly kbelíky naplněné kamením. Všiml jsem si ředitele: jeho kbelík byl tak těžký, že se mu kovový drát zařízl do pokožky a on občas zavrávoral. Všichni byli bosí, tloukli do gongů nebo do hrnců, chodili v kruhu a při tom křičeli:

   "Jsem gangster ten a ten!"

   Nakonec padli na kolena, podbízeli se a snažně prosili Mao Ce-tunga, aby "jim prominul jejich zločiny". Byl jsem touto scénou úplně omráčený.

   Následovaly kopance a mučení. Podobné mučení jsem dosud nikdy nespatřil: museli jíst odpadky a hmyz; dostávali elektrické šoky; nutili je, aby si klekali na rozbité sklo; pověšeni za ruce a za nohy museli předvádět letadlo.

   První, kdo sáhli po holích a začali s mučením, byli největší tupci na škole: děti funkcionářů strany a armádních důstojníků, ty patřily mezi 5 rudých tříd - kategorie, které zahrnovaly také dělnické děti, děti chudých a středně chudých rolníků a děti mučedníků revoluce. (. . .) Sprosté a kruté, byly tyto děti zvyklé uplatňovat vliv svých rodičů a rvát se s ostatními žáky. Byly v učení natolik neschopné, že byly zralé na vyhazov ze školy, a zřejmě proto měly vztek na profesory.

   Ostatní žáci školy, značně povzbuzeni provokatéry, řvali: "Bijte je!" a skočili na profesory, bili je pěstmi a kopali. Loudalové byli nuceni podporovat je řevem a zdviženými pěstmi.

   Nebylo na tom nic podivného. Nejmladší žáci byli obvykle klidní a dobře vychovaní, ale jakmile byl jednou učiněn první krok, nemohli dělat nic jiného než následovat ostatní. (. . .)

   Ale nejhorší okamžik pro mne nastal toho dne, kdy došlo k vraždě mého nejmilejšího profesora Čen Ku-teho, k němuž jsem pociťoval nejvíce lásky a úcty.

   Profesor Čen, kterému bylo přes šedesát let a trpěl hypertenzí, byl v 11.30 vyvlečen ven, vystaven na letním slunci více než dvě hodiny, pak ho donutili chodit s ostatními, nosit přitom plakát a bušit do gongu. Potom jej vytáhli nejprve do prvního patra jedné školní budovy, pak opět dolů a přitom ho po celou dobu mlátili pěstí a násadou koštěte. V prvním patře někteří z těch, co ho napadli, vtrhli do jedné ze tříd, aby tam vzali bambusové tyče a dál jej tloukli. Zastavil jsem je a snažně prosil:

   "Nemusíte to přece dělat. Už je toho dost!"

   Profesor několikrát omdlel, ale oni mu pokaždé polili obličej studenou vodou a on se probral. Pohyboval se jen velmi namáhavě; nohy měl pořezané od skla a poraněné ostny. Jeho duch však nebyl zlomen.

   "Proč mne nezabijete?" křičel. "Zabijte mne!"

   To trvalo šest hodin až do okamžiku, kdy neudržel své výkaly. Mučitelé se pokoušeli strčit mu do řitě tyč. Zhroutil se naposledy. Vychrstli na něho ještě jednou studenou vodu, ale bylo již příliš pozdě. Vrazi chvíli tupě zírali, bylo to jistě poprvé, kdy ubili člověka k smrti, tak jako my ostatní, kdo jsme poprvé v životě přihlíželi takové scéně. Všichni odtamtud začali jeden přes druhého utíkat. (. . .) Táhli tělo oběti pryč z pozemku až do dřevěného baráku, kde profesoři obvykle hrávali ping-pong. Tam ho položili na gymnastickou žíněnku, pak přivolali školního lékaře a řekli mu:

   "Pečlivě ověř, zda zemřel na vysoký krevní tlak. Nemáš právo se ho zastávat!"

   Doktor ho prohlédl a prohlásil, že smrt nastala v důsledku mučení. Poté se ho někteří chopili a také jeho začali bít a přitom mu říkali:

   "Proč dýcháš stejnými nosními dírkami jako on? Chceš se mu nakonec podobat?"

   Doktor nakonec napsal do úmrtního listu: "Smrt způsobena náhlým záchvatem hypertenze."

Revolucionáři a jejich učitelé

   Zlatá legenda: na Západě dlouho považovali Rudé gardy pouze za poněkud fanatičtější bratránky revolucionářů osmašedesátníků, jejich současníků. Černá legenda: od pádu čtyř jsou Rudé gardy v Číně považovány za téměř fašistické pomocníky bandy politických avanturistů. Realita však byla značně odlišná: "rebelové" se považovali za dobré maoistické komunisty, jimž byl jakýkoli demokratický nebo anarchistický ideál cizí: a oni takoví v podstatě i byli. Bez demokratického centralismu - a to učinilo konec této zkušenosti za necelé dva roky - kolektivně představovali určitý druh podivné "komunistické strany na druhou" až do okamžiku, kdy je rozdělení strany zcela paralyzovalo. Ochotni zemřít pro Maa, avšak ideologicky a lidsky spjati s Lin Piaem a zvláště s KRG Ťiang Čchingové, představovali alternativu pouze ve vztahu k vedení v obcích a provinciích, vydaných na pospas nevraživosti maoistického ústředí, a také byli podpůrnou silou pro vyrovnávání účtů v paláci v Pekingu. Obrovská síla těchto desítek milionů mladých lidí byla čistě destruktivní: v obdobích, pravda, značně krátkých, kdy se jim podařilo uchopit moc, neučinili nic, ale vůbec nic a nezměnili v žádném podstatném bodě základní principy existujícího totalitarismu. Rudé gardy často tvrdily, že napodobují zásady Pařížské komuny r. 1871, ale volby, které zorganizovaly, nebyly ani v nejmenším svobodné a otevřené: vše bylo rozhodnuto v miniaturních aparátech, jež zvolily samy sebe; střídání se uskutečňovala pouze neustálými násilnými zásahy, jež permanentně existovaly uvnitř organizací a správních struktur, jež se jim podařilo kontrolovat. Vedle toho existovala jistě mnohá individuální "osvobození" a vítězství některých sociálních požadavků v továrnách: ale o to tvrdší byl často pád v r. 1968...

   Tisíce svazků pout spojovalo Rudé gardy s komunistickým aparátem. V červnu-červenci 1966 měly pracovní čety vyslané skupinou Liu Šao-čchiho do hlavních školských zařízení, podřízených vedení provincií, vytvořit první "černé jeskyně" pro "přemožené" profesory, a podnítit tak vznik prvních skupin Rudých gard. I když byly začátkem srpna v rámci Maova puče uvnitř ústředního výboru oficiálně staženy, pokračují někdy v trvalém ovlivňování místních organizací; v každém případě rozhodně stimulovaly používání násilí proti profesorům a učitelům a otevřely cestu k hnutí proti čtyřem zastaralým jevům. Toto hnutí, povzbuzované místní správou, je ve skutečnosti řízeno policií,jež poskytne seznam osob, u nichž se má provádět domovní prohlídka, a shromažďuje jak doličné, tak i konfiskované předměty: Nien Čcheng zažije překvapení a radost, když v r. 1978 získá zpět velkou část porcelánu, násilně zabaveného před dvanácti lety. Kající se oběti jsou často věčně pronásledovány za předchozí kampaně a k tomu přistupují některé střední stranické kádry, obětované na záchranu těch, kdo jsou skutečně u moci.

   Rozšíření hnutí do továren a útěk před Maem, který sleduje svůj cíl - totiž vyloučit své protivníky z aparátu - snaha o to, uniknout mu, způsobuje, že dochází k rozsáhlým střetům mezi rebely a obcemi nebo vedením provincií. Ty jsou však schopny na jedné straně vytvářet si na svou podporu mohutné masové organizace, označované za "konzervativní", jež lze ale v zásadě obtížně odlišit od rebelů, stojících blíže maoistické linii. Na druhé straně jsou však tyto organizace v lokálním měřítku nezávislejší a spatřují svou spásu v přidružení k onomu "super ústřednímu výboru", jímž se staly KRG, kde sehrává diskrétní a zároveň i podstatnou úlohu Kang Šeng: specializované čety zajišťují spojení s Pekingem (na počátku to byli často studenti z hlavního města), z Pekingu se odesílají rady a černé listiny (mimo jiné na nich byly dvě třetiny členů ústředního výboru), od gardistů se naopak očekávají výsledky pátrání a důkazy, za něž Peking poskytuje svým spojencům vzácné "správné etikety", po dlouhou dobu magický štít proti ČLOA. Rebelové, právě tak jako konzervativci, jsou podílníky státní mašinerie: až na to, že to není tatáž mašinerie. Jen těžko lze dost zdůraznit, nakolik byl tento konsenzus dokonalý mezi všemi skupinami, všemi frakcemi, pokud jde o represi - a to je samozřejmě obrovský rozdíl vzhledem k revoluční tradici na Západě. Kritizuje-li se lao-kaj (kterého se tento vývoj příliš nedotkl), tak pro jeho "laxní přístup": Nien Čcheng pocítila velmi silně příchod nových brutálních a nelidských maoistických dozorců. Chua Lin-šan, jako ultralevý rebel otevřeně bojující proti ČLOA, obsadil oddělení mechaniky v jednom vězení-továrně na výrobu zbraní; avšak "během celého našeho pobytu zůstali vězňové ve svých celách a my jsme s nimi neměli prakticky žádný kontakt". Rudí gardisté, kteří používají jako hlavní bojový prostředek únos, mají svůj vlastní vězeňský systém na každé škole, na každém úřadě, v každé továrně: v těchto "chlévech", těchto "dírách", nebo řečeno eufemisticky, v těchto "učebnách" se neoprávněně vězní, vyslýchá, neustále mučí, a to s velkou vynalézavostí a představivostí; tak Ling evokuje neformální "skupinu pro psychologická studia" ve svém lyceu: "Vyhýbali jsme se tomu zmiňovat se o mučení, ale považovali jsme ho za druh umění (. . .). Dokonce jsme se domnívali, že naše výzkumy nejsou dostatečně vědecké. Existovalo mnoho metod, jež jsme nebyli schopni vyzkoušet." Jedna radikální milice v Chang-čou, tvořená zásadně z "černých", kteří byli dříve perzekvováni, držela v průměru jeden tisíc osob ve svých třech vyšetřovacích centrech; odsoudí 23 osob pro pomluvu svého vedoucího Weng Sen-chea; dělničtí členové milice dostávají tři dny dovolené náhradou za odsloužený den a také jídlo zdarma. Je překvapivé, že ve všech svědectvích bývalých příslušníků Rudých gard zaujímají represivní praktiky tolik místa, že se vyskytují tak četné zmínky o protivnících bitých, dokud neupadli na zem, předváděných, ponižovaných a někdy vražděných, aniž se zřejmě kdo kdy proti tomu ohradil. Rovněž je příznačné, že je období kulturní revoluce poznamenáno opětovným uvězněním bývalých vězňů, opětným uplatňováním dříve zrušeného označení pravičák, systematickým zatýkáním cizinců nebo Číňanů ze zámoří nebo dokonce novými hanebnostmi, jakou byla povinnost dcery odpykat zbytek trestu za zesnulého otce: civilní zpráva značně trpěla, ale zpráva v lao-kaj měla přinejmenším volné ruce. Byla to generace rebelů, nebo generace žalářníků?

   Ideologicky se dokonce ani tak radikálním a o teoretické vyjádření usilujícím skupinám rebelů, jako byla skupina Shengwulian z Chu-nanu, nepodařilo vymanit z maoistického rámce. Zajisté, uvažování předsedy je tak vágní, jeho výroky natolik rozporuplné, že jste si z toho mohli "vybrat", co jste chtěli: konzervativci i rebelové měli svou zásobu citátů - a někdy dokonce tytéž, ovšem v odlišné interpretaci. V podivné Číně za kulturní revoluce si žebrák mohl zdůvodnit krádež jednou větou z Maa o vzájemné pomoci a nějaký, načerno zaměstnaný dělník, který ukradne cihly, může odhodit veškeré skrupule, neboť "dělnická třída musí uplatňovat své vedení ve všem". Nicméně existuje tuhý nepominutelný základ: posvěcení násilí, radikálnost třídních střetů a jejich uplatnění v politice. Zastáncům správné linie je dovoleno vše. Rebelové se dokonce ani nebyli schopni distancovat od oficiální propagandy, takže jejich texty napodobují opičím způsobem její neobratný jazyk; nikdy si také neodpustili nestoudně lhát nejen masám, ale dokonce také svým soudruhům v organizaci.

   Nejdramatičtější však byl konsenzus o "zavedení kast", k němuž došlo v 50. letech (viz výše) a jejž kulturní revoluce ještě posílila. Mohlo to dopadnout jinak: aby roznítily oheň, KRG, jak jsme se již zmínili, otevřely dveře organizace "černým", kteří se k nim vrhli. Bylo poměrně přirozené, že se připojili k rebelům (45 % dětí intelektuálů bylo u gard kantonských lyceí), zatímco ratolesti funkcionářů a dělníků majících statut tvořily 82 % konzervativců velké jižní metropole. Rebelové opírající se rovněž o dělníky bez statutu byli přirozenými protivníky politických kádrů, zatímco konzervativci soustředili svůj útok na "černé". Ale protože jejich představa zahrnovala onu cézuru mezi sociálně politickými kategoriemi, vycházeli z toho jako z neměnné zásady a ve snaze zbavit se poskvrny nečistého původu začali se rebelové předhánět s konzervativci v represích a nešetřili útoky ani na "černé", přičemž prosili nebesa, aby tohoto násilí byli ušetřeni jejich vlastní rodiče. . . Bylo to však ještě horší, sami totiž přijali nový pojem třídní dědičnosti, který nebyl nikdy výslovně popřen a který propagovaly nejprve Rudé gardy v Pekingu, ovládané dětmi kádrů a vojáků. Tento pojem byl vyjádřen například v této pozoruhodné pochodové písni:

Je-li otec správný muž, jeho syn je hrdina,

je-li otec reakcionář, pak je syn jen za blbce.

Jsi-li ty revolucionář, vystup vpřed a dej se k nám,

a když ne, tak se běž vycpat

(. . .)

Běžte se vycpat!

Vyženeme vás z vašich blbých postů!

Zab! Zab! Zab!

   A jedna z "urozených" dívek to komentuje: "Narodili jsme se jako rudí! Rudou barvu máme z lůna našich matek. Řeknu ti to na rovinu: narodil ses jako černý. Co s tím naděláš?" Racionalizace kategorií je pustošivá. Čan Čen-chua, s vojenským opaskem v ruce, nadává na plná ústa, nutí černou polovinu své třídy, aby věnovala svůj čas studiu Maa: "Aby se zachránili, je třeba, aby se nejdříve naučili stydět za svůj hrůzný rodinný původ a také za své rodiče a nenáviděli je." Samozřejmě že pro ně nepřichází v úvahu, aby vstoupili do Rudých gard. Patroly Rudých gard na pekingském nádraží zmlátí a pošlou domů každého gardistu, který nemá správný původ. Na venkově jsou v zásadě tolerantnější a "černí" často zastávají odpovědná místa; nicméně přednost dostávají vždy ti, kdo mají lepší původ: "Porcinetta měla ´třídní složení´ svého původu vynikající, té nejvyšší klasifikace: pocházela ze zednické rodiny a často se vychloubala tím, že po tři generace neměla její rodina nikdy střechu nad hlavou." Ve slovních střetech se neustále opakuje argument původu, aniž kdy byl odmítnut. Chua Lin-šan, velmi bojovný rebel, se nechá doslova vyhodit z vlaku plného spíše konzervativních Rudých gard: "Ještě dnes velmi živě pociťuji, že má fyzická přítomnost pro ně byla urážkou, pošpiněním. (. . .) Měl jsem tehdy dojem, že představuji cosi hnusného." Na manifestacích je pět rudých vždy umístěno v čele. Apartheid se šíří celou společností: na jedné schůzi ve čtvrti, kde žije, se v r. 1973 Nien Čcheng nedopatřením posadí mezi dělníky. "Jako kdyby dostali elektrický šok, dělníci, kteří mi seděli nejblíže, okamžitě odtáhli svou stoličku od mé a já jsem byla náhle v té přeplněné místnosti izolovaná," připojila se tedy ke skupině žen "složené výhradně z kapitalistické třídy a z intelektuálů, nepřijatelných pro kulturní revoluci". Dále uvádí, že to nebyla ani policie, ani strana, kdo si vynucovaly podobnou segregaci.

Od vypuknutí frakčních bojů po rozdrcení rebelů

   Druhá fáze hnutí začíná v okamžiku, kdy je na počátku ledna 1967 nastolena otázka moci. Maoistické ústředí si uvědomuje, že překročilo onen bod možnosti návratu ve střetech s bývalým Liuovým vedením, jež bylo sice v Pekingu zahnáno do kouta, ale mohlo počítat s mohutnými opěrnými baštami ve většině provincií. Aby mu byla zasazena rána, mají se vlády v provinciích zmocnit rebelové; armáda jako hlavní trumf nezasáhne: nové předsedovy oddíly budou mít tedy volné pole působnosti. První signál přijde ze Šanghaje, téměř všude se poměrně snadno podaří svrhnout vedení obcí i stranických výborů. Nyní již tedy nejde o to kritizovat, ale vládnout. Načež propukne katastrofa: napětí mezi rivalizujícími skupinami rebelů, mezi studenty a dělníky, mezi dělníky pracujícími ve stálém pracovním poměru a nádeníky, to vše vede téměř okamžitě k neúprosným střetům, postihujícím celá města. Brzy to budou srážky za použití střelných zbraní a ještě spíše za pomoci řemenů nebo dokonce dýk. Maoističtí vedoucí představitelé, mající vítězství na dosah ruky, jsou zděšeni: průmyslová výroba se hroutí (40 % ve Wu-chanu v lednu), neexistuje již žádná správa a skupiny, které se jí vymkly z rukou, se chápou moci. Číně strašlivě chybějí kompetentní kádry: je tedy třeba znovu začlenit velkou většinu těch, kdo byli napadáni. Je třeba znovu uvést do chodu továrny a školní zařízení také nemohou zůstat donekonečna uzavřená. Z toho vyplývá, že od konce ledna vyvstává nutnost dvojí volby: podpořit novou strukturu moci, revoluční výbory (RV), založené na principu "tři v jednom" - což představuje spojenectví rebelů, bývalých kádrů a armády (ČLOA); jemně vytlačit Rudé gardy z politické scény (spíše však zpět do školních učeben) a přitom, pokud to bude nezbytné, použít druhou ozbrojenou "Maovu paži", která je již 6 měsíců v klidovém stavu, a tou je armáda.

   Pro rebely leží vlastně Tarpejská skála blízko Kapitolu... Kulturní revoluce je však plná překvapení. Od dubna překračuje návrat k pořádku do té míry Maovy naděje, že začíná mít obavy: všude zvedají hlavy konzervativci a za nimi ti, kdož byli svrženi v lednu, a někdy vytvářejí nebezpečnou společnou frontu s posádkami ČLOA, jako ve Wu-chanu, kde jsou rebelové na úprku. Následuje nový úder doleva, v červenci ještě podpořený přítomností vojáků ve Wu-chanu, kde po dva dny zatýkali emisary KRG. Ale tak jako vždy, když maoistické Rudé gardy cítí příznivý vítr, dochází k rozpoutání násilí a frakčních bojů, jež se promění v anarchii - a RV se stále nedaří ustavit. V důsledku toho dostává v září ČLOA povolení k použití zbraní (dosud musela jen bezmocně přihlížet rabování vlastních arzenálů) a druhému propouštění rebelů. V r. 1968 se částečně opakuje r. 1967: nové Maovy obavy se dostavují v březnu, přičemž dává nové povzbuzení - poněkud zdrženlivější než o rok dříve - levici; aby se však stále vražednější střety nešířily, dochází v červenci tentokrát k radikální popravě rebelů.

   Mnohé závisí na Maově váhání, neboť má před sebou kruté dilema, z něhož není východiska: chaos vlevo, nebo pořádek vpravo. Všichni aktéři očekávají poslední direktivu pána situace a doufají, že to bude direktiva v jejich prospěch. Je to podivná situace: nepřátelé na život a na smrt, představující nesmiřitelné sektáře téhož živého boha. A tak když se mohutná konzervativní federace Milionu hrdinů ve Wu-chanu dozví v červenci 1967, že byla odvolána, prohlásí: "Bez ohledu na to, zda to je, či není naše přesvědčení, je třeba bezvýhradně uposlechnout a uskutečnit rozhodnutí ústředí," a okamžitě poté se rozpustí. Neexistují však již kanonické interpretace, patentované výklady textů a stranické výbory jsou spíše zneváženy: často se projevuje zmatení ohledně skutečných záměrů ústředí, jehož váhavost je neuvěřitelná. Ostatně neustálé vychylování vah způsobuje, že brzy má každý důvod k nějaké krvavé pomstě, zvláště když momentální vítězové nejsou nikdy velkorysí.

   K těmto exogenním důvodům stupňování násilí se připojují ještě dva endogenní faktory, příznačné zejména pro organizace vzbouřenců. Zájmy malých skupin a individuální ambice, nikdy neposuzované demokratickým způsobem, vedou permanentně k novým rozštěpením, zatímco cyničtí "podnikatelé v politice" se pokoušejí vytlouci kapitál ze své aury ve formě začlenění do nových lokálních mocenských struktur, především však pěstováním svých vztahů s regionálními štáby ČLOA: mnozí skončí připojením ke čtyřce a posléze konvertují k provinčním násilníkům. Frakční boje ztrácejí postupně svůj politický charakter a omezují se na střet mezi těmi, kdo jsou u moci, a těmi, kdo by je chtěli nahradit. Konečně jsme se s tím setkali i v lao-kaj, ten, kdo je v komunistické Číně žalobcem, má vždy pravdu, neboť se obrní nedotknutelnými hesly; téměř systematicky si člověk přitíží, pokud se obhajuje. Jediná účinná odplata spočívá tedy v protiobžalobě na vyšší úrovni: zda je opodstatněná nebo ne, je pramálo důležité, podstatné je, aby byla vyjádřena v politicky správných pojmech. Logika přelíčení nutně směřuje k neustálému rozšiřování působnosti útoků a počtu napadnutých. A konečně protože vše je politika, i ten nejmenší incident se může přeinterpretovat libovolně, jako důkaz nejhorších zločinných úmyslů. Na konci je rozhodnutí o fyzické likvidaci.

   Pojem "občanská válka", ať zakuklená, nebo otevřená, by byl vhodnější pro charakteristiku těchto událostí než pojem "masakr", i když jedno vede téměř automaticky k druhému. Stále více jsme svědky války vedené všemi proti všem. Od prosince 1966 uvrhli rebelové ve Wu-chanu do vězení 3 100 konzervativců neboli kádrů. První mrtvý ve střetech mezi rebely a Milionem hrdinů padne 27. května 1967: začne se tedy s ozbrojováním a obsazováním strategických bodů. Hlavní stan dělnických rebelů je zajat 17. června: 25 zabitých a celkem 158 v jejich bojovém táboře do 30. června. Po porážce konzervativců na konci července jsou represálie hrůzné: 600 zabitých, 66 000 perzekvovaných a v jejich řadách často zranění. V momentě obratu směrem doleva v březnu 1968 se hon opět rozpoutá: desítky tisíc protiprávně zadržovaných na jednom stadionu; do milice pronikají stále více vyděrači a pouliční gangy rozsévají teror; zbraně přicházejí ve velkém množství ze sousedních provincií. Střety mezi frakcemi rebelů v květnu vytvářejí atmosféru občanské války: 80 000 zbraní ukradených armádě 27. května (je to rekord Číny za jediný den. . .) umožňuje vytvoření skutečného paralelního trhu se zbraněmi, na němž nakupuje celá země; dochází k rekonverzi továren na továrny na tanky nebo výbušniny pro frakce. V polovině června je již zastřeleno 57 osob bludnými střelami. Obchody a banky jsou vyrabovány; obyvatelstvo začíná prchat z města. Pekingskému deus ex machina však stačí se jich zřeknout a rebelové se zhroutí: ČLOA zasáhne 22. července bez boje a frakce jsou donuceny k seberozpuštění v září. Tam, kde se rozpor mezi rebely a konzervativci nestrukturuje natrvalo, jako v málo průmyslovém Fu-ťienu, tam převládne spíše maloměšťáctví nebo nepřátelství mezi městem a venkovem: když Rudé gardy ze Sia-menu vystoupí v hlavním městě provincie, jsou napadeny výkřiky, jako : "Fu-čou patří obyvatelům Fu-čou, nezapomínejte na své předky! Budeme vždy zapřisáhlými odpůrci lidí ze Sia-menu." V Šanghaji je protiklad mezi původními obyvateli ze severu a z jihu vyjádřen v některých střetech strojeněji. Dokonce i na malém rozměru v Dlouhé zatáčce (viz výše) se v boji revolučních frakcí jen těžko zastírá oživení dávných sporů mezi klanem Lu, ovládajícím sever vesnice, a klanem Šen, vládnoucím na jihu; to je také okamžik vyrovnání účtů z doby japonské okupace nebo krvavých počátků pozemkové reformy v r. 1946. V silně agrárním Kuang-si obklíčí konzervativci vyhnaní z Kuej-linu postupně město vesnickými milicemi, jež nakonec zvítězí. Bitvy mezi frakcemi Rudého praporu a Východního větru přinesly na 900 mrtvých v Kantonu v červenci-srpnu 1967. Někdy proti sobě v boji nasadili i dělostřelectvo.

   Neúprosnost tohoto období dobře vyjadřuje svědectví tehdy čtrnáctiletého rudého gardisty: "Byli jsme mladí. Byli jsme fanatičtí. Věřili jsme ve velikost předsedy Maa, věřili jsme, že má pravdu, že představuje pravdu. Věřil jsem všemu, co Mao říkal. Domníval jsem se, že kulturní revoluce má smysl. Pokládali jsme se za revolucionáře a věřili jsme proto, že jako revolucionáři, kteří následují Maa, můžeme vyřešit jakýkoli problém, všechny problémy společnosti." Ukrutnosti jsou stále masivnější, "tradičnější", než byly v předcházejícím roce. Hle, čemu bylo možné přihlížet u Lan-čou v Kan-su: "Bylo tam asi tak padesát vozidel... Přes chladič každého nákladního vozu byl uvázán jeden člověk. Na některých nákladních vozech byli připoutáni i dva. Všichni byli napříč pevně připoutáni dráty a provazy... Dav obklopil jednoho muže a zabodával do něj dlouhá kopí a vesnické šavle, dokud se nezhroutil ve svíjející masu, z níž prýštila krev."

   Druhá polovina roku 1968 je poznamenána všeobecným uchopením moci armádou, rozpuštěním Rudých gard a na podzim odesláním milionů "mladých instruktorů" (do konce r. 1970 celkem 5,4 milionu) do zapadlých koutů venkova, odkud, jak se doufalo, se hned tak nevrátí (mnozí z nich tam zůstanou deset let a více); 10 až 20 milionů bylo násilím umístěno na vesnici ještě před Maovou smrtí, z toho byl jeden milion obyvatel Šanghaje, tj. 18 % z celkového počtu obyvatel města, což představovalo rekord. Tři miliony propuštěných stranických kádrů jsou umístěny, často na několik let, do rehabilitačních polovězeňských center, jež představovaly školy 7. května. Byl to jistě i rok největších masakrů při pronikání dělnických stranických čet a vojáků do univerzitních městeček, ale především došlo k opětovnému dobytí některých měst na jihu. Za použití těžkého dělostřelectva a napalmu je zpustošeno město Wu-čou v Kuang-si; Kuej-lin je znovu dobyto po opravdové poziční válce 19. srpna za nasazení 30 000 vojáků a ozbrojených rolnických milic (zdá se, že lhostejnost venkova vůči kulturní revoluci se změnila v upřímné nepřátelství, zajisté manipulované a chvalořečené politicko-vojenským aparátem). Po dobu šesti dnů se konají masové popravy rebelů. Teď se již nebojuje, po celý měsíc se po okolním venkově šíří teror, tentokrát zaměřený proti "černým" a proti bývalým členům Kuomintangu, věčným obětním beránkům. Rozsah teroru je takový, že některé okresy budou moci prohlásit, že "jsou očištěné od všech ´členů pěti černých živlů´". Budoucí předseda KS Číny Chua Kuo-feng, pověřený bezpečností ve své provincii, tam dostává přezdívku "řezník z Chu-nanu". Jih země trpěl nejvíce: snad 100 000 mrtvých jen v Kuang-si, 40 000 v Kuang-tungu, 30 000 v Jün-nanu. Rudé gardy byly kruté. Skutečné masakry je však nutné přičíst na účet jejich katů: vojáků a milic pod velením strany.

Kuej-lin: Armáda proti Rudým gardám

   Jakmile se rozednilo, milicionáři začali prohledávat domy a zatýkat. V tentýž okamžik začali vojáci rozhlašovat své příkazy pomocí tlampačů. Vyhotovili seznam deseti zločinů, z nichž lze uvést: obsazení vězení, vyloupení banky, napadení vojenských orgánů, násilné vniknutí do kanceláří veřejné bezpečnosti, rabování ve vlacích, účast na ozbrojených bojích atd. Stačilo spáchat kterýkoli z těchto zločinů, abyste byli zatčeni a souzeni "podle diktatury proletariátu". Rychle jsem zhodnotil situaci a zjistil, že si mohu připsat šest z těchto hlavních obvinění. Ale který z nich nebyl spáchán "pro potřeby revoluce"? Žádná z těchto aktivit mi nepřinesla osobní prospěch. Kdybych se nechtěl "účasnit revoluce", nebyl bych spáchal ani jeden z těchto zločinů. Dnes by na mne za ně chtěli uvalit plnou odpovědnost. To mi připadalo nespravedlivé a zároveň mne to děsilo. (. . .)

   Později jsem se dozvěděl, že milicionáři zabili některé z našich "hrdinských spolubojovníků". Také prořezávali hadičky pro přívod krve nebo kyslíku těm, kdo byli na transfuzi, a tím způsobili další oběti. Ti, kdo ještě byli schopni chůze, nedostali žádné léky a byli odvedeni do provizorních vězení.

   Jeden raněný utekl během převozu a milicionáři obklíčili čtvrť. Podnikli další pátrání ve všech příbytcích. Ti, jejichž jméno nebylo zapsáno v registrech čtvrtí, byli zatčeni, což se stalo i mně. (. . .)

   Na mém poschodí (ve škole čís. 7 v Kuej-linu, přeměněné na vězení) jsem se setkal se spolužákem z odborné strojní školy. Sdělil mi, že jednoho hrdinného bojovníka z jeho školy zabili milicionáři. Tento student se udržel na jednom pahorku a odolával útoku milicionářů po tři dny a tři noci. Hlavní štáb vzbouřenců, aby ocenil jeho odvahu, ho nazval "osamocený odvážný hrdina". Milicionáři, kteří napadli školu a prováděli četná zatýkání, ho požádali, aby vystoupil z řady. Poté ho strčili do pytle z lněného plátna a pověsili na strom, aby se skutečně podobal "žlučníku". Před nastoupenými žáky školy ho postupně bili pažbami pušek, dokud nezemřel.

   Hrůzné příběhy kolovaly po věznici a já už jsem je odmítal poslouchat. Během těchto dvou dnů se prováděly popravy v celém městě a byly také hlavním námětem rozhovorů. Toto vraždění se najednou jevilo jako něco téměř normálního. Ti, kdož prováděli tyto masakry, se o nich málo zmiňovali a ti, kdo o nich vyprávěli, se stali chladnými a necitelnými. Naslouchal jsem těmto vyprávěním, jako by neměla žádný vztah ke skutečnosti.

   Nejstrašnější ve vězení bylo, když nějaký vězeň souhlasil se spoluprací s úřady a přicházel pak, aby se pokusil poznat některé z nás. Ti, kdo na nás dohlíželi, najednou vyštěkli: "Zvedněte své psí ksichty!" Vešlo několik maskovaných osob a dlouze se na nás dívaly. Pokud objevily nějaký známý obličej, zamířili milicionáři pušku na nešťastníka a nakázali mu, aby vyšel ven. Často byli tito rebelové na místě ubiti.

   V r. 1968 se vrací okázale na scénu stát. Převezme monopol legitimního násilí, neučiní však tu chybu, aby ho použil. S větším množstvím veřejných poprav tak dochází k návratu k převážně policejním formám z doby před kulturní revolucí. V Šanghaji se bývalý dělník Wang Hongwen, Ťiang Čchingové stvůra, brzy stane místopředsedou strany a vyhlásí "vítězství nad anarchií"; 27. dubna je několik vůdčích rebelů odsouzeno k smrti a na místě před davem lidí zavražděno. Čang Čchun-čchiao, jeden z členů čtyřky, vyhlašuje v červenci: "Jestliže byly některé osoby neprávem obviněny (. . .), tak to ještě není ten nejzávažnější problém. Bylo by však dramatické dopustit, aby unikli skuteční nepřátelé." Skutečně zde vstupujeme do temného období přízračných spiknutí, umožňujících však velmi reálná masová zatýkání a návrat ke společnosti, uzavírající se do mlčení; teprve smrt Lin Piaa v r. 1971 zmírní, aniž ovšem zastavila, tuto nejhorší kampaň teroru, kterou Čína zažila od 50. let.

   Jako první propuká aféra kolem domnělé Lidové strany Vnitřního Mongolska, ve skutečnosti rozpuštěné a začleněné do KS v r. 1947, která měla být údajně tajně obnovena. V období od února do května 1968 je pronásledováno na 346 000 osob, z nichž tři čtvrtiny jsou Mongolové (zcela nepochybně se jedná o šovinismus zaměřený proti menšinám); popravy, mučení a sebevraždy za sebou zanechají 16 000 mrtvých a 87 000 invalidů. Srovnatelná obvinění v Jün-nanu, další provincii bohaté na etnické menšiny, způsobují na 14 000 poprav. Avšak mimořádně temné je "spiknutí" Pluku 16. května. Tato organizace ultralevých pekingských rudých gardistů, pravděpodobně zcela nepatrná a velmi provizorní (existovalo na tisíce podobných), zanechala po sobě jako jediné svědectví několik nepřátelských nápisů proti Čou En-lajovi z června 1967. Z důvodů ještě značně nejasných se maoistické ústředí rozhodlo spatřovat v této skupině obrovskou síť kontrarevolučních "černých banditů" a kampaň vypukla plnou silou v r. 1970 - 1971, aby skončila - a to bez jakéhokoli závěru nebo procesu - teprve v r. 1976: v celé zemi se konalo množství bojových shromáždění, doznání, mučení. 600 ze 2 000 zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí bylo takto pronásledováno. Maova osobní stráž, jednotka 8341, se proslavila na pekingské univerzitě, kde bylo odhaleno 178 "nepřátel" a 10 jich zemřelo v důsledku perzekuce. V jedné továrně v provincii Šan-si na konci r. 1968 objevili takový zanedbatelný počet 547 "špionů" a jejich 1 200 kompliců. Operní zpěvačka Yan Fengying, jejíž obvinění obsahovalo třináct bodů, spáchá sebevraždu v dubnu 1968; je na ní provedena pitva proto, aby se našla vysílačka údajně skrytá v jejím těle. Tři slavní šampioni ve stolním tenise rovněž dobrovolně ukončili svůj život.

   V nejhlubších temnotách se však chystá budoucnost méně tragická. Všechna svědectví to potvrzují: Čína roku 1969 a následujících let je utrmácená násilím, kampaněmi a hesly. Zjevný neúspěch kulturní revoluce způsobuje, že se od režimu odklání většina městského obyvatelstva a především mládež, která se cítí být o to více podvedena, oč větší byly její naděje. Jejich časté odmítání odejít na vesnici vede ke zrodu vrstvy nerozhodného městského obyvatelstva, žijícího v poloviční ilegalitě. Všude se šíří cynismus, kriminalita, uzavřenost do sebe. Brutální a nevysvětlitelné odstranění Lin Piaa, kterého Mao sám ustanovil svým nástupcem, otevře mnohým oči: vskutku Kormidelník není neomylný. Číňané jsou zemdlelí a nedůvěřiví - opodstatněně: lao-kaj pojal nepochybně o dva miliony pasažérů více, a to i když uvážíme propouštění na svobodu mezi lety 1966 až 1976. Věrnost veliteli se již pouze předstírá. Avšak v podzemí se připravuje procitnutí občanské společnosti, k němuž dojde v době mezi r. 1976 - 1979. Vytvoří hnutí plodné jiným způsobem, než byla tato kulturní revoluce, jež by si mohla jako heslo ponechat Maovu formulaci pronesenou v srpnu 1966 k jednomu "dobrému" studentovi: "Revoltuji z poslušnosti."

Inscenovaný teror v r. 1969: "Bojové" shromáždění

   Posluchači vykřikovali hesla a mávali malými rudými knížkami. Po výkřicích "Ať žije náš vedoucí představitel, předseda Mao" zaznělo "Hodně zdraví našemu druhému nejvyššímu veliteli Linovi, neustále stálé zdraví!" To odráželo nejen vysoké postavení Lin Piaa po IX. sjezdu strany, ale také skutečnost, že to byli přívrženci Lin Piaa, kdo chtěli udržet kult osobnosti a kdo zorganizovali tuto schůzi. Ujal se snad on vyšetřování mého případu?

   V mém zorném poli se objevily dvě nohy, nějaký muž hovořil přede mnou. Představil mne posluchačům a zároveň krátce shrnul můj rodinný původ a můj osobní život. Již jsem si povšimla, že vždy, když revolucionáři líčili můj životní příběh, stávala jsem se v něm stále bohatší a můj způsob života dekadentnější a luxusnější. Nyní tato fraška dosáhla zcela fantastických rozměrů. Vzhledem k tomu, že jsem slíbila, že nebudu odpovídat a budu mlčet, byla jsem mnohem uvolněnější než při svém prvním "bojovém" shromáždění v r. 1966. A přece, shromáždění se zvedlo a mnoho lidí se natlačilo kolem mne, aby na mne vykřičeli svůj hněv a pohoršení, když jim řečník sdělil, že jsem agentka imperialismu.

   Tyto nadávky byly natolik nesnesitelné, že jsem instinktivně pozdvihla hlavu, abych jim odpověděla. Ženy tedy zvedly mé ruce spoutané želízky s takovou brutalitou, že jsem se musela prudce ohnout, abych zmírnila bolest. Takto mne držely, dokud řečník neskončil svou denunciaci. A teprve když posluchači začali křičet hesla, uvolnily mi ruce. Později jsem se dověděla, že mne držely v "pozici tryskáče", kterou vymysleli pro takové příležitosti revolucionáři. (. . .)

   Jednotlivci, kteří se účastnili takovýchto mítinků, se dostávali do téměř hysterického stavu. Jejich křik přehlušoval hlas řečníka. Někdo mne zezadu velmi silně tlačil vpřed. Zakopla jsem a shodila mikrofon. Jedna z žen se sehnula, aby ho zvedla, zapletla se do drátů, upadla a mne strhla s sebou. Vzhledem k tomu, že jsem měla paže spoutané za zády, zhroutila jsem se v nepohodlné pozici s obličejem na podlaze; v nastalém zmatku mnoho dalších lidí upadlo přes nás. Všichni křičeli a bylo třeba několika minut, než se jim podařilo opět mne zvednout.

   Naprosto vyčerpaná jsem naléhavě toužila po tom, aby již shromáždění skončilo, ale proslovy následovaly neustále jeden za druhým, jako kdyby všechny osoby stojící na tribuně chtěly přednést své příspěvky. Přestali mne napadat a vrhli se nyní do řečnického klání, v němž chtěl každý daleko hlasitěji pět chvály na Lin Piaa v co nejlichotivějších a nejvýstřednějších slovech, jež jim čínština mohla poskytnout.

   Náhle se za mnou otevřely dveře a nějaký mužský hlas zakřičel, že kdosi odešel. Dopad jeho slov byl okamžitý. Byla jsem si tedy jista, že nějaká významná osobnost naslouchala ve vedlejší místnosti a její odchod způsobil, že pokračování pro ni zinscenovaného představení bylo zcela zbytečné. Někteří již odcházeli, jiní sahali po svých taškách a kabátech. Řečník spěšně prudce pronesl ještě několik hesel, aby je přítomní sborem zopakovali, ale téměř nikdo si ho již nevšímal. Dříve než se místnost vyprázdnila, zaznělo sotva několik hlasů. Již nikdo nevypadal, že by na mne měl zlost. Neusmívali se na mne, ale spíše si mne lhostejně prohlíželi. Byla jsem jednou s nesčetných obětí, které sloužily k oživení "bojových" shromáždění. Udělali, co se od nich očekávalo, a nyní bylo po všem. Jedna ruka mne dokonce podepřela, když do mne jakýsi muž vrazil. Všichni odcházeli a hovořili o běžných věcech, jako když odcházíte z kina.

Tengova éra: Eroze teroru (od r. 1976)

   Když v září 1976 Mao vydechl naposledy, byl ve skutečnosti mrtev - rozumí se politicky - již nějakou dobu. Bezvýraznost spontánních reakcí lidu při oznámení jeho úmrtí to dokazuje právě tak jako jeho neschopnost zabezpečit své následnictví: členové čtyřky, kteří mu byli ideologicky blízcí, byli uvrženi do vězení ani ne měsíc po smrti svého kmotra; Chua Kuo-feng, který měl zabezpečit kontinuitu, musí podstoupit podstatnou část své moci v prosinci 1978 ve prospěch nepotopitelného Teng Siao-pchinga, jenž byl objektem nenávisti maoistů. Velký obrat však představoval 5. duben 1976, čínský svátek mrtvých, kdy si pekingské obyvatelstvo mohutně připomnělo, a tentokrát zcela spontánně, památku předsedy vlády Čou En-laje, který zemřel v lednu. Vláda je, a to naprosto opodstatněně, silně zneklidněna touto zcela nevídanou schopností mobilizace, která se vymyká logice frakcí i stranické kontrole, a některé básně, pokládané spolu s věnci květů, obsahují téměř nezastřené útoky proti starému Kormidelníkovi. Dav je rozehnán (ne však tím způsobem jako v r. 1989, na náměstí Tchien-an-men se nestřílí), uvádí se 8 mrtvých a 200 zraněných, tisíce uvězněných v celé zemi (smuteční obřad v Pekingu měl své verze v provinciích), nejméně na 500 poprav, mezi nimi stovka zatčených demonstrantů a vyšetřování, která do října postihnou desetitisíce osob. Business as usual? Ne: začalo období postmaoismu, poznamenané ústupem politiky do pozadí a ztrátou schopnosti ústředí řídit jako jediné mobilizaci mas. "Jestliže je v roce 1966 na náměstí Tchien-an-men blahoslavený lid, rozjímající se slzami v očích nad tím, kdo ho připravil o svobodu, pak v r. 1976 se na stejném náměstí nachází lid, který nabral odvahu postavit se proti téže osobě.

   Zeď demokracie (zima 1978 - jaro 1979) měla znamenat toto nové rozdání karet a zároveň ukázat jasné hranice této partie. Celá plejáda bývalých příslušníků Rudých gard, veřejně a s Tengovým souhlasem hlásá názory, které musí ohromit každého, kdo byl vychován v maoismu. Nejvýraznější z těchto myslitelů, Wej Ťing-šeng, ve svém ta-c´-pao (plakát psaný tučnými písmeny) nazvaném "Pátá modernizace: demokracie", tvrdí, že je lid vykořisťován vedoucí třídou "feudálního socialismu", jež je u moci; že demokracie je podmínkou trvalého rozvoje, a tedy oněch "čtyř modernizací", ekonomických a technických, jež navrhl Teng; že marxismus má být jako zdroj totalitarismu zavržen ve prospěch demokratických směrů socialismu. Od března 1979 nechává Teng, jistý si svou mocí, zatknout Weje a některé další osobnosti; Wej bude odsouzen k 15 letům vězení za poskytování informací cizinci (což představuje "kontrarevoluční zločin"). Je osvobozen v r. 1993, aniž kdy učinil "zpověď", vyjadřuje se tak upřímně, že je opět po 8 měsících v r. 1995 zatčen a odsouzen ke 14 letům vězení za vytvoření "akčního plánu s cílem svrhnout vládu". Pro vládu je vždy obtížné přijmout kritiku...

   V době Tengovy vlády však lze kritizovat a přežít: to je pokrok ve srovnání s Maovou érou, kdy stačilo slovo navíc nebo nápis, abyste byli zastřeleni. Zajisté, postmaoistické reformy dávaly přednost ekonomii, ale na politiku se nezapomínalo. Vše - počínaje ekonomickou transformací - postupuje směrem k emancipaci společnosti a omezení nezákonností moci: tak od počátku 80. let, v důsledku potlačování sdružování chudých a středně chudých rolníků, zůstává v lenní závislosti KS Číny jen slabá desetina rolnictva, jež se nyní hromadně vrátilo k rodinnému hospodaření; ve městech, která představují sektor velkého vzestupu individuálních a soukromých podniků, podléhá pracovní síla přímé politické kontrole. Státní struktury jsou více formalizované a legálně spíše upravené než omezené, to však má za následek, že je třeba jednotlivci poskytnout prostředky k vlastní obraně. Od r. 1978 dochází k obrovskému množství propouštění z vězení (na 100 000) a rehabilitací (často posmrtných), a to zvláště mezi umělci a literáty; tak Ding Ling jako oběť nápravy z let 1957 - 1958 unikne v r. 1979 svému vyhoštění na venkov a četným perzekucím, jež by se vztahovaly ještě k době Jen-anu. To je počátek literatury zvané "zjizvená literatura" a návrat k ještě nesmělé svobodě tvorby. Dvě třetiny lidí, násilím donucené odejít na venkov za kulturní revoluce, se opět vracejí do měst. Nová ústava obnovuje alespoň minimum práv obhajoby a státních zastupitelstev. V r. 1979 omezuje první trestní zákoník v ČLR (Mao, který chtěl mít volné ruce, zabránil jeho uveřejnění) trest smrti na "strašlivé delikty", obnovuje odvolací právo (jež už nelze vykládat jako zpřísnění trestu), odděluje soudní správu od stranických výborů.

   Rok 1982 je poznamenán ještě silnější vlnou rehabilitací: jen 242 000 ve S´-čchuanu; v Kuang-tungu 78 % všech osob, jež dostaly nálepku kontrarevolucionáře, je očištěno od potupy a obdrží malé odškodnění za každý rok věznění. Mezi nově odsouzenými klesne počet rozsudků z politických důvodů na 0,5 %. V roce 1983 jsou drasticky omezeny kompetence ministerstva bezpečnosti, jež musí postoupit správu lao-kaj sektoru spravedlnosti. Státní zastupitelství začínají rušit některá zatčení a vyšetřovat trestní oznámení proti policii, trestně stíhat dozorce, kteří se dopouštěli mučení - byli veřejně odsouzeni -, a kontrolovat tábory. V zásadě se v rámci soudního řízení nelze odvolávat na třídní původ. V r. 1984 je usnadněn návrat do společnosti po ukončení trestu, příprava na povolání začíná nahrazovat ideologické školení. Zavádí se pojem snížení trestu, podmíněného propuštění, propuštění na propustku; od nynějška se také podporuje zachování rodinných vztahů. Od r. 1986 poklesne počet vězeňského personálu na zhruba 5 000 000 osob (od té doby se již tento počet nezmění): je to o polovinu méně než v roce 1976 a v poměru k celkovému počtu obyvatel to představuje 0,5 %, což není více než ve Spojených státech a méně než v posledních letech existence SSSR. Navzdory výrazným snahám je část HNP vytvořeného v lao-kaj řádově stejná, tj. třikrát nižší než koncem 50. let.

   Pokrok postoupil dále po posledních bouřích, po tzv. "druhém Tchien-an-menu". Od r. 1990 smějí občané žalovat státní správu. Od r. 1996 je vyšetřovací vazba přísně upravena zákonem a její délka je omezena na jeden měsíc; nejvyšší trest lao-ťiao byl již snížen na tři roky. Byla posílena úloha a samostatnost advokátů; jejich počet se více než zdvojnásobil v letech 1990 - 1995, soudci jsou zaměstnáváni na základě konkursů (dříve to často byli bývalí vojáci nebo policisté).

   Čína však zdaleka ještě není právním státem. Ještě stále nebyla přijata presumpce neviny, ze zákoníků ještě nebyl odstraněn kontrarevoluční zločin, i když se tento pojem užívá velmi opatrně. V prosinci 1994 byl termín "lao-kaj" nahrazen banálnějším výrazem "vězení", ale noviny Právní listy se domnívají, že je správné to upřesnit: "Funkce, charakter a úkoly naší vězeňské správy zůstanou nezměněny." Většina procesů se koná za neúčasti veřejnosti a většina rozsudků je často vynesena velmi rychle (vyšetřování je téměř vždy kratší než tři měsíce, někdy kratší než týden) a bez uvedení motivu. Korupce kádrů je značná, tvořila však v letech 1993 - 1995 méně než 3 % vyšetřování pro tento přečin. Jestliže z globálního hlediska tvořili členové KS (4 % populace) v 80. letech 30 % obviněných, pak počet odsouzených představoval jen 3 %. To svědčí o vlivných svazcích a solidaritě, jimiž se nadále řídí vztahy mezi politickým aparátem a soudnictvím. Zatčení jedné části pekingské městské správy pro zpronevěru představovalo otřes v polovině 80. let, ale zůstává relativně izolovaným činem. Komunistická nomenklatura, stále více se zapojující do podnikání, je prakticky nezranitelná.

   Konečně ono nejvyšší násilí, kterým je trest smrti, je v Číně nadále běžně uplatňováno. Existují stovky rozsudků smrti, mezi nimiž jsou "závažné případy" pašování, ilegálního vývozu uměleckých děl nebo "prozrazení státního tajemství" (jeho definice je podezřele široká). Udělení milosti prezidentem, existující od r. 1982, se nepraktikuje. Samotná Čína se svými několika tisíci popravami ročně je odpovědná za více než polovinu takovýchto případů ve srovnání s jejich celkovým počtem na naší planetě; tento údaj ještě spíše stoupá ve srovnání s koncem 60. let a ve srovnání s posledními stoletími existence čínské říše. Je vhodné porovnat tuto neblahou realitu s lehkostí, s níž se přecházelo k fyzické likvidaci během kampaní nebo krizí. V r. 1983 způsobil vzestup kriminality snad jeden milion zatčení a pravděpodobně nejméně 10 000 poprav (z nichž mnoho bylo veřejných a "pedagogických", což v zásadě zakazuje trestní zákoník) v jedné z "masových kampaní" ve stylu módy 60. let. Jako tehdy byla zde i nyní snaha zkombinovat všechny nepohodlné: mnoho intelektuálů, kněží, cizinců bylo zneklidněno během kampaně proti duševnímu znečištění, vyhlášené jako štvanice. Pokud jde o obsazení náměstí Tchien-an-men po dobu jednoho měsíce na jaře 1989, represe odpovídala míře zděšení Tengovy skupiny, která dala povel ke střelbě, když něco podobného odmítli v roce 1976 maoističtí vedoucí činitelé: více než 1 000 mrtvých, snad 10 000 zraněných v Pekingu, stovky poprav na venkově, často prováděných utajeně nebo skrývaných za obecné právo; na 10 000 zatčení v Pekingu, 30 000 v celé Číně. Odsouzení do vězení se počítali na tisíce a vedoucí představitelé hnutí, kteří neprojevili lítost, dostali až 13 let vězení. Byl vyvíjen tlak a represálie postihovaly rodinné příslušníky, tedy praktiky, o nichž se nikdo nedomníval, že by mohly být ještě uplatněny, se rozmohly ve velkém. Právě tak jako se vyžadovalo chodit se skloněnou hlavou na veřejnosti, brutalita a rozsudky se řídily rozsahem pokání a denunciací ze strany odsouzeného. Jestliže jsou političtí vězni jen malou částí všech vězněných, přesto se udává ještě nějakých 100 000 v r. 1991, z nichž 1 000 se týkal disidentů z poslední doby. Komunistická Čína konce století prosperuje daleko více a uplatňuje se v ní méně násilí než v době Maovy vlády; natrvalo odvrhla pokušení utopie a očistné občanské války. Avšak vzhledem k tomu, že se nikdy jasně nezřekla svého zakladatele, je neustále připravena v případě velkých obtíží opět použít některou z jeho zhoubných metod.

Tibet: Genocida na střeše světa?

   Nikde se úchylky Tengovy éry neprojevily tak katastrofálně jako v Tibetu; nikde nebyla pociťována kontinuita od Velkého k Malému kormidelníkovi tak bolestně. I když je Čína jednotným státem, poskytuje národnostním menšinám zvláštní práva a určitou správní autonomii těm nejvýznamnějším. Ale oněch čtyři až šest milionů Tibeťanů, kteří de facto prokázali, že se s tím nehodlají spokojit, pociťuje stesk po době, kdy byli prakticky pány ve svém domě a kdy jejich historické území nebylo rozděleno mezi autonomní území Tibetu (které je jen jeho polovinou) a několik dalších čínských provincií: provincie Čching-chaj byla vytvořena v 50. letech na úkor tibetského Amdo a malé tibetské menšiny mají jen omezená práva v S´-čchuanu, v Kan-su a v Jün-nanu: zde se s nimi zacházelo ještě méně ohleduplně než v autonomní oblasti, což vedlo k ozbrojené vzpouře válečnických nomádů Golok z Amdo (severní Tibet). Je nesporné, že od příchodu Čínské lidové osvobozenecké armády (ČLOA) v r. 1950 - 1951 Tibeťané prožívají drama. Není však toto drama, i s neodmyslitelnými lokálními odlišnostmi, ještě poněkud znásobené čínským pohrdáním vůči těmto "zaostalým divochům" náhorních planin, vlastně dramatem všech obyvatel lidové Číny? Podle odpůrců režimu zemřelo údajně 70 000 Tibeťanů hlady v letech 1959 a 1962 - 1963 (jako v jiných izolovaných oblastech existovaly i zde kouty, v nichž hladomor přetrvával déle než jinde). To představuje 2 - 3 % populace, tedy ztráty proporcionálně spíše nižší ve srovnání se ztrátami v celé zemi. Je však pravda, že nedávná Beckerova studie uvádí údaje mnohem vyšší, a to až 50 % úmrtí v rodném okrese dalajlamy, v Čching-chaj. V letech 1965 - 1970 byly násilím sdruženy rodiny do lidových komun s vojenskou organizací - ostatně jako všude jinde, ale s jistým zpožděním. Vůle produkovat za každou cenu tytéž "hlavní" obilniny jako ve vlastní Číně vedla k absurdním opatřením, jež způsobila hladomor, a mezi tato opatření patřila stavba zavlažovacích zařízení nebo špatně založené zpevňovací náspy, neponechávání země ladem, což je nezbytné pro chudé nehnojené půdy, systematické nahrazování otužilého ječmene, dobře snášejícího zimu a sucho, méně odolnou pšenicí, nebo omezování pastvin jaků: mnoho z nich pošlo a Tibeťanům se tak nedostávalo ani mléčných výrobků (máslo je základním prvkem jejich stravy), ani nových kůží, jimiž by v zimě přikryli své stany - někteří tak zemřeli chladem. Rovněž se zdá, že tak jako jinde byly některé povinné dodávky příliš vysoké. Jediné vskutku mimořádné obtíže představovala hned po r. 1953 kolonizace východního Tibetu (S´-čchuan), kde se usadilo několik desítek tisíc čínských kolonů, aby využili část kolektivizované půdy; přítomnost asi 300 000 Číňanů, příslušníků chanské většiny, a z toho 200 000 vojáků, v autonomní oblasti a v r. 1965 přenesení liberalizačních agrárních opatření, k nimž dal ostatně podnět Liu Šao-čchi v roce 1962, je v Tibetu symbolizováno výrokem: "Jeden záhumenek, jeden jak."

   Ani Tibet neunikl kulturní revoluci. Od července 1966 rudí gardisté (mezi nimiž byli i Tibeťané, což narušuje jednohlasný mýtus udržovaný přívrženci dalajlamy) prohledávají soukromé příbytky a nahrazují na oltářích Buddhu portrétem Mao Ce-tunga; nutí mnichy k opakované účasti na "bojových zasedáních", z nichž někdy nelze uniknout živý; zejména se zmocňují klášterů, včetně těch nejslavnějších: Čou En-laj musí přikázat vojenskou ochranu paláce Potala ve Lhase samé (někdejší rezidenci "živého boha"). Drancování kláštera Jokhang ve Lhase se nesčíslněkrát opakuje; toto dosvědčil jeden z mnichů: "Existovalo několik stovek kaplí. Jen dvě zůstaly ušetřeny. Všechny ostatní byly zcela vypleněny a zneuctěny. Všechny sochy, svaté texty a rituální předměty byly zničeny nebo odneseny... Pouze socha Šákjámuniho u vchodu Jokhangu unikla Rudým gardám, neboť (. . .) symbolizovala pouta mezi Čínou a Tibetem. Ničení trvalo asi týden. Poté byl Jokhang přeměněn na ubikaci pro čínské vojáky... Jiná část byla přeměněna na jatka." Uvědomíme-li si význam náboženství v tibetské společnosti, pak násilí páchané na obyvatelstvu, dosti typické pro toto období, bylo zde pociťováno samozřejmě daleko více než jinde. Zdá se rovněž, že armáda, méně spjatá s místním obyvatelstvem, zřejmě více než kde jinde podporovala Rudé gardy, přinejmenším kdykoli se projevil odpor. Nicméně i zde došlo k největším masakrům na konci hnutí, v r. 1968, a to jednak během bitev mezi maoistickými skupinami (stovky mrtvých ve Lhase v lednu) nebo, a to především, v průběhu léta, kdy si armáda vynutila vytvoření revolučního výboru, který i řídila. Tak došlo k tomu, že zde bylo celkově v průběhu kulturní revoluce zabito možná více Číňanů než Tibeťanů.

   Avšak nejhorší léta pro Tibet byla především ta, na jejichž začátku přišly čínské armádní oddíly, a vrcholila za násilné kolektivizace (o tři roky později než jinde v zemi). Povstání, jež potom vypuklo, brutální represe, jež ho rozdrtila, a útěk dalajlamy (duchovního a světského panovníka) do Indie, kam ho doprovázelo na 100 000 osob, z nichž velká část tvořila onu velmi malou část vzdělané elity země. A i když 50. léta nebyla v Číně samé vůbec růžová, projevila vládní moc na náhorní plošině mimořádné násilí, jehož cílem bylo vnutit zároveň komunismus a čínskou nadvládu nezkrotné, nezávislé populaci, tj. žijící buď nomádským způsobem života (asi 40 % z celkového počtu), nebo více či méně podřízené klášterům. Napjatá situace se kolektivizací v polovině desítiletí neuvolní. Když dojde ke vzpouře gerily Khampy, odpoví armáda se zcela mimořádnou krutostí. Ale již během oslav u příležitosti tibetského Nového roku v r. 1956 byl zničen leteckým bombardováním velký klášter Chode Gaden Phendeling v Batangu, kde při tom bylo zabito nejméně 2 000 mnichů a poutníků.

   Litanie krutostí je zlověstná a často neověřitelná. Ale svědectví se natolik shodují, že nikoli bezdůvodně prohlásil dalajlama o tomto období: "Tibeťané nebyli jen stříleni, ale ubíjeni k smrti, usmrcováni ukřižováním, upalováni za živa, utápěni, zmrzačováni, vyhladověni, uškrcováni, zabíjení oběšením, opařováni, pohřbíváni za živa, čtvrceni nebo stínáni." Nejtemnějším okamžikem je nepopíratelně rok 1959, rok velkého povstání Khamu (východní Tibet), jež končí obsazením Lhasy. Je nemožné stanovit podíl na něm mezi reakcí na vytvoření lidových komun a na Velký skok, spontánní mobilizací proti několika rokům násilí na obyvatelstvu a masivní reinfiltrací bojovníků Khampa, kteří byli předběžně prostřednictvím CIA vycvičeni pro gerilu na základnách v Guamu a v Coloradu. Civilní obyvatelstvo, jež jak se zdá sympatizuje s povstalci a souhlasí, aby se vmísili mezi ně, zároveň s nimi vytrpí masivní bombardování čínskou armádou; neošetření zranění byli příležitostně pohřbíváni zaživa, nebo byli sežráni toulavými psy - to také umožňuje pochopit velký počet sebevražd mezi poraženými. Lhasa samotná jako pevnost pro 20 000 Tibeťanů, ozbrojených často jen mušketami a šavlemi, byla dobyta 22. března za cenu 2 000 až 10 000 mrtvých a za podstatného zničení chrámu Ramoché a Potala, jež byly cílem těchto útoků. Vedoucí představitel Tibetu a na 100 000 jeho spoluobčanů se vydali na cestu do Indie. Ve Lhase se uskutečnilo nejméně ještě jedno povstání v r. 1969, jež bylo utopeno v krvi. Gerila Khampa opět vzplanula až v r. 1972. Cyklus povstání-násilí-opětovné povstání se opakuje znovu, alespoň ve Lhase od října 1987, a to s takovou silou, že v březnu 1989 bylo vyhlášeno stanné právo; tibetské hlavní město podstoupilo tři dny nepokojů zcela otevřeně ve znamení nezávislosti, během nichž se začal projevovat počátek protičínských pogromů. Násilí mělo podle generála Čang Ša-sunga za následek údajně více než 600 obětí za 18 měsíců. I přes nepřijatelné přehmaty, zvláště vůči zatčeným jeptiškám, je však zřejmé, že se čínské metody změnily: nelze již hovořit o masakrech. Avšak celkově vzato, téměř každá tibetská rodina zažila alespoň jedno osobní drama, o němž by mohla vyprávět.

   Největší tragédií současného Tibetu byly statisíce internovaných v 50. a 60. letech - celkově snad každý desátý Tibeťan. Zdá se, že velmi málo (někdy je citován údaj 2 %) z nich přežilo internaci ve 160 evidovaných táborech, většina z nich byla v Tibetu a v sousedních provinciích: dalajlamovi zpravodajci uváděli v r. 1984 údaj 173 000 mrtvých ve vězení. Celé komunity mnichů byly odeslány do uhelných dolů. Podmínky věznění - zima, hlad, extrémní teplo - byly zřejmě celkově hrůzné a existují jak zmínky o popravách vězňů odmítajících zříci se myšlenky nezávislosti Tibetu, tak i případy kanibalismu mezi vězni za hladomoru v době Velkého skoku. Všechno probíhá tak, jako by Tibeťané, z nichž jedna čtvrtina dospělých mužů jsou lamové, tvořili populaci podezřelých: zhruba každý šestý dospělý byl zařazen jako pravičák ve srovnání s každým dvacátým v Číně. V tibetské oblasti pastvin, v S´-čchuanu, kde se Mao mohl zásobit během Velkého pochodu, je v 50. letech každý třetí muž zatčen a není osvobozen dříve než v r. 1964 nebo 1977. Pančenlama, druhý nejvyšší hodnostář tibetského buddhismu, se odváží v jedné zprávě z r. 1962 protestovat u Maa proti hladomoru a proti represím, jež decimují jeho spoluobčany. Jako odpovědi se mu dostane toho, že je uvržen do vězení a poté má přikázaný pobyt až do r. 1977; "rozsudek", kterým byl odsouzen, je zrušen až v roce 1988.

   Jestliže žádný přesvědčivý argument neumožňuje domnívat se, že Číňané plánovali fyzickou genocidu Tibeťanů, nepochybně se pokusili o genocidu kulturní. Chrámy, jak už bylo řečeno, byly jejich předurčenými oběťmi: po skončení kulturní revoluce pouze 13 z 6 259 kultovních míst tibetského buddhismu slouží dnes svému účelu. Ta ostatní, mezi nimi ta nejoblíbenější, byla změněna na kasárenské ubytovny, na skladiště nebo vězeňská centra: i přes jejich značná vyloupení mohla přežít a některá již byla mezitím opět otevřena. Mnohá kultovní místa však byla úplně srovnána se zemí a jejich poklady - staleté rukopisy, fresky, thanka (malby), sochy atd. - zničeny nebo ukradeny, zvláště pokud obsahovaly drahé kovy. Jedna pekingská slévárna převzala v r. 1973 600 tun tibetských soch. V r. 1983 odjela z Lhasy mise, aby v hlavním čínském městě převzala 32 tun tibetských relikvií, jež zahrnovaly 13 537 soch a sošek. Pokud o vykořenění buddhismu byl provázen snahou vnutit čínská jména tibetským novorozencům a až do r. 1979, při zahájení školní docházky, se měly děti přijímat jako mandaríni; jako pozdní - velmi nemístnou - vzpomínku na antimandžuskou revoluci z r. 1911 rudí gardisté ustřihávali z moci úřední copy Tibeťanům obojího pohlaví; rovněž se pokoušeli vnutit jim normy odívání, jež byly v módě Chanů.

   Vraždění bylo v Tibetu nepochybně četnější než jinde v poměru k ostatnímu čínskému obyvatelstvu. Nicméně je obtížné brát zcela vážně údaje šířené tibetskou exilovou vládou v r. 1984: 1 200 000 obětí, tj. každý čtvrtý Tibeťan. Uvádět 432 000 mrtvých v boji se jeví jako zvlášť málo pravděpodobné. Můžeme však hovořit o genocidních masakrech: vzhledem k počtu mrtvých, vzhledem k bezohlednému zacházení s civilním obyvatelstvem a vězni a vzhledem k pravidelně se opakujícím krutostem. Populace v autonomní oblasti poklesla podle oficiálních údajů z 2,8 milionu obyvatel v r. 1953 na 2,5 milionu v r. 1964; s ohledem na obyvatele v exilu a porodnost (také zde jsou údaje velmi neurčité) by to dnes mohlo představovat až 800 000 "mrtvých navíc", což jsou ztráty připomínající Kambodžu v době Rudých Khmerů. To, že se za těchto podmínek tak často tibetské ženy obávají nucené interrupce nebo sterilizace, a to i při sebekratším pobytu v nemocnici, je právě takovým dodatečným příznakem pocitu mimořádného ohrožení, jakož i důsledek praktik drsné politiky omezení porodnosti (nedávno přizpůsobené praktikám uplatňovaným u většinového obyvatelstva Chanů, ačkoli se na menšiny nevztahovaly). Říká se, že se generální tajemník KS Číny Chu Jao-pang za své návštěvy ve Lhase v r. 1980 rozplakal hanbou, když viděl tolik bídy, tolik diskriminace a segregace mezi Chany a Tibeťany, a hovořil o "kolonialismu v čistém stavu". Tibeťané, dlouho ztracení ve své zemi sněhu a bohů, mají tu smůlu, že žijí v eminentně strategické oblasti, v samém srdci Asie. Kéž za to nemusí zaplatit tím, že by fyzicky vyhynuli, což je naštěstí nepravděpodobné, ale ani tím, že by zahynula jejich duše.