Závěť uvězněných vietnamských vlastenců (výňatky)

   My,

   - dělníci, rolníci a proletáři,

   - řeholníci, umělci, spisovatelé a vlastenečtí intelektuálové v současnosti se nacházející v různých vietnamských vězeních, chceme předně vyjádřit co nejupřímnější vděčnost:

   - všem pokrokovým hnutím na celém světě,

   - všem bojovým hnutím pracujících a inteligence

   - a všem jednotlivcům, kteří v posledních deseti letech podporovali zápas za dodržování lidských práv ve Vietnamu, za demokracii a svobodu pro utlačované a vykořisťované Vietnamce. (...)

   Na místo vězeňského systému bývalého režimu (který se stal předmětem příkrého odsouzení a ostrých protestů mezinárodní veřejnosti) nastoupil systém jiný, v němž mají krutosti a zvěrstva mnohem subtilnější podobu. Vězeň má přísně zakázáno udržovat jakýkoli styk se svou rodinou, a to i písemný. Rodina, ponechaná v nejistotě o jeho osudu, trpí nesnesitelnou úzkostí a před těmito ponižujícími diskriminačními opatřeními je nucena zachovávat mlčení v obavě, že vězeň držený takto jako rukojmí by mohl být kdykoli zavražděn, aniž by se o tom dozvěděla. (...)

   Naléhavě je třeba připomenout absolutně nepředstavitelné podmínky věznění. Jen v oficiálním saigonském vězení Chi Hoa bylo za bývalého režimu zavřeno asi 8 000 osob a tento fakt byl také patřičně přísně odsouzen. Dnes je totéž vězení přeplněno téměř 40 000 lidmi. Vězni často umírají hladem, nedostatkem vzduchu, v důsledku mučení nebo sebevražd. (...)

   Ve Vietnamu existují dva druhy vězení: oficiální věznice a koncentrační tábory. Posledně jmenované jsou ukryté v džungli, vězeň je v nich doživotně odsouzen k nuceným pracím, nikdy není souzen a žádný advokát se nemůže ujmout jeho obhajoby. (...)

   Je-li pravda, že lidstvo v současnosti s obavami ustupuje před rozpínavostí komunismu a zejména před údajnou "neporazitelnosti" vietnamských komunistů, kteří se vypořádali s "všemocným americkým imperialismem", pak tedy my, vietnamští vězni, žádáme Mezinárodní červený kříž, humanitární organizace celého světa, všechny lidi dobré vůle, aby každému z nás urychleně poslali tabletku kyanidu, abychom mohli skoncovat s naším utrpením a ponižováním. Chceme zemřít hned! Pomozte nám uskutečnit tento akt: pomozte nám zemřít hned. Budeme vám za to neskonale vděčni.

Ve Vietnamu od srpna 1975 do října 1977

LAOS: OBYVATELSTVO NA ÚTĚKU

   Drama vietnamských boat people je všeobecně známé. Ovšem Laos, ve kterém zavládl komunistický režim po vzoru Jižního Vietnamu v roce 1975, zaznamenal v propočtu ještě mohutnější vlnu útěků; pravda, aby se člověk ocitl v Thajsku, stačilo překročit řeku Mekong, v jejímž údolí a jeho okolí žije převážná většina Laosanů; délka jejího toku a dosti omezené represivní mocenské prostředky tyto útěky spíše usnadňovaly. Faktem zůstává, že zemi opustilo na 300 000 lidí (10 % veškeré populace), z čehož bylo 30 % příslušníků významné horské minority Monů (asi 100 000 osob) a určitě alespoň 90 % intelektuálů, technických kádrů a státních úředníků. To je velice vysoký počet, nad nímž je bezpochyby třeba se pozastavit. V celé komunistické Asii zaznamenala pravděpodobně pouze Severní Korea během korejské války ještě vyšší počet uprchlíků.

   Od roku 1945 byl osud Laosu vždy velmi úzce spjat s osudem Vietnamu. Francouzi a poté Američané tam podporovali, a to i vojensky, monarchistickou moc, v níž měly hlavní slovo pravicové síly. Vietnamští komunisté tam naproti tomu podporovali slabý Pathet Lao, v jehož čele stála hrstka místních komunistů (majících v mnoha případech osobní svazky s Vietnamem); vojensky byl na Vietnamu vždy zcela závislý. Velmi řídce osídlený východ země byl přímo vtažen do americké fáze vietnamského konfliktu: vedla tudy legendární Ho Či Minova stezka, životně důležitá pro severovietnamské jednotky na jihu; zatímco americké letectvo ji nepřetržitě bombardovalo, CIA se podařilo vyvolat mocné hnutí antikomunistického odporu u velké části monského obyvatelstva. Vcelku nepříliš intenzivní a přerušovaný konflikt nebyl doprovázen žádnými významnějšími projevy krutosti. V roce 1975 kontrolovali komunisté tři čtvrtiny východních oblastí země, ale jen třetinu jejího obyvatelstva; zbytek, představující něco kolem 600 000 uprchlíků uvnitř země (každý pátý Laosan), byl soustředěn na západě, v povodí Mekongu.

   Uchopení moci proběhlo za nového indočínského poměru sil nenásilnou formou: byla to jakási asijská varianta pražského puče. Bývalý ministerský předseda Souvanna Phouma (neutralista) se stal zvláštním (a vlivným) poradcem nového režimu, představovaného princem Souphanouvongem, spřízněným se svrženým králem. Nová lidově demokratická republika následovala nicméně vietnamský příklad: naprostá většina vedoucích představitelů bývalého režimu (asi 30 000 osob) byla poslána na "semináře" - či přesněji řečeno do táborů převýchovy -, často do odlehlých a nezdravých severních a východních provincií ležících v blízkosti Vietnamu; setrvali tam v průměru 5 let. Nejzatvrzelejší "zločinci" (důstojníci armády a policie), celkem asi 3 000 osob, byli internováni v táborech se zpřísněným režimem na ostrovech Nam Ngum. Sami členové bývalé královské rodiny byli v roce 1977 zatčeni a poslední korunní princ zemřel v zajetí. Za této situace docházelo k mnoha pokusům o útěk ze země, z nichž mnohé poznamenalo drama: po prchajících osobách se nejednou střílelo.

   Hlavní odlišnost v porovnání s vietnamským modelem však spočívá v zarputilém odporu antikomunistické gerily čítající několik tisíc bojovníků, povětšinou Monů. Kolem roku 1977 znepokojovaly tyto bojůvky vietnamskou moc do té míry, že je nechala bombardovat svým letectvem; v této souvislosti byl často zdůrazňován výskyt žlutých dešťů chemického či bakteriologického původu, který však nebyl nikdy skutečně potvrzen. Jisté naproti tomu je, že tato gerila, navazující na monskou mobilizaci během války, vyvolala hromadný odchod ze země. Od roku 1975 směřovaly nekonečné kolony monských civilistů do Thajska: při této příležitosti došlo nejméně k jednomu vážnému incidentu s komunistickou armádou a uprchlíci uvádějí, že v průběhu celého exodu zahynulo až 45 000 osob (které byly buď zabity nebo zemřely vyčerpáním); toto číslo však nelze spolehlivě ověřit. V roce 1991 čekalo v thajských táborech ještě 55 000 Laosanů, mezi nimi 45 000 obyvatel horských oblastí (zejména Monů), na definitivní transport do hostitelských zemí (někteří z nich našli útočiště ve Francouzské Guyaně...).

   Několik (nekrvavých) čistek postihlo také nejvyšší představitele státu a strany, a to v roce 1979, kdy došlo k roztržce s Čínou, a v roce 1990, kdy některé z nich zlákala možnost vývoje po vzoru východoevropských zemí. Odchod přibližně 50 000 vietnamských vojáků v roce 1988, následná výrazná liberalizace ekonomiky a znovuotevření hranic s Thajskem přispěly k uvolnění atmosféry. Političtí vězni už v Laosu nejsou a komunistická propaganda je méně okázalá. Do země "milionu slonů" se však definitivně vrátilo pouze několik tisíc uprchlíků. Utužení svazků mezi nesmírně chudou a zaostalou vlastí a touto významnou, někdy i zámožnou diasporou představuje největší příslib pro budoucnost země.

3/ Kambodža: V zemi neskutečných zločinů

O dějinách strany musíme poskytnout čistý a dokonalý obraz.

Pol Pot

   Příbuznost Pol Pota s Mao Ce-tungem je zřejmá. Jsme zde ale jen u prvního z paradoxů, díky nimž je tak těžké analyzovat a ještě těžší pochopit onu revoluci Rudých Khmerů, jež na sebe vzala podobu pohřebního třeštění: kambodžský tyran, v jádře zoufale omezený, je jen bledou kopií výstředního a vzdělaného pekingského aristokrata, schopného koneckonců založit, a to bez rozhodující vnější pomoci, v nejlidnatější zemi na zeměkouli režim, jehož živostnost se dosud nevyčerpala. Naopak kulturní revoluci a Velký skok je možno brát jako nevalné pokusy, zmatečné přípravy toho, co možná zůstane pokusem o nejradikálnější společenskou přeměnu všech dob: o uplatnění autentického komunismu okamžitě, bez onoho dlouhého přechodného období, jež se zdálo být součástí základů marxisticko-leninské věrouky. Zde byly peníze zrušeny, všeobecná kolektivizace dokončena ani ne za dva roky, společenské rozdíly zrušeny vyhlazením všech majetných, intelektuálních a obchodních vrstev, tisíciletý antagonismus mezi venkovem a městy vyřešen zničením měst během jednoho týdne. Bylo potřeba jen chtít, velmi silně, a na zemi nastane ráj: Pol Pot nepochybně věřil, že se tak vyvýší ještě nad své slavné předchůdce - Marxe, Lenina, Stalina, Mao Ce-tunga - a že revoluce 21. století bude mluvit khmersky, tak jako ve 20. století mluvila rusky a pak čínsky.

   Avšak stopa, kterou zanechají Rudí Khmerové v dějinách, je celá vyznačená krví. Stačí jen číst bohatou bibliografii, vyvolanou touto mezní zkušeností: ať jsou to svědectví těch, kteří přežili, nebo vědecké analýzy, o represích prakticky není žádných pochyb. Jedinou platnou otázkou může být: Proč, jak to, že takové hrůzy? Ano, v tomto směru kambodžský komunismus překonává všechny ostatní a liší se od nich. Podle toho, položíme-li důraz na jedno či druhé z těchto dvou slov, uvidíme, že jeden představuje pitvornou, ale charakteristickou karikaturu určitých základních rysů komunistického fenoménu, anebo že je extrémním, okrajovým a scestným případem - a krátká doba, po jakou vládl, pro to mluví. Diskuse neskončily, když pro nic jiného, tak proto, že vůdci Rudých Khmerů, skoupí na slovo, ať mluvené či psané, pro nás zůstávají velmi málo známí a že archivy jejich postupných rádců - Vietnamců a Číňanů - zůstávají i nadále nedostupné.

   Dokumentace je nicméně hojná: kambodžský komunismus byl pozdní a Kambodža byla též první zemí, jež se od něj odklonila (1979), alespoň v jeho radikální formě. A podivná "lidová demokracie", jež tam následovala po jednom desetiletí vietnamské okupace, nalezla svůj takřka jediný ideologický základ v odsouzení "genocidní kliky Pol Pota a Ieng Saryho" (neboť socialismus byl předchozím traumatem příliš znevážen). Oběti (zčásti uprchlíci do ciziny) byly vyzvány k tomu, aby promluvily (a pokud o to jsou požádány, rády tak činí), a badatelé jsou do jisté míry vyzváni k práci. Zavedení pluralitního politického režimu pod ochranou OSN od roku 1992, po němž následovala dohoda o prostředcích poskytnutých Kongresem Spojených států na výzkum programu kambodžské genocidy, vedený univerzitou v Yale, usnadňuje hmotné podmínky; naproti tomu vůle k usmíření mezi Kambodžany, jež jde až ke znovuzapojení posledních Rudých Khmerů do politické hry, směřuje k vyvolání znepokojující ztráty paměti u elity v zemi, kde se naléhavě volá po uzavření Muzea genocidy (bývalé ústřední vězení) a po zahrabání exhumovaných kostnic.

   O tom, co prožili Kambodžané v letech 1975 - 1979, se tedy zhruba ví, i když mnoho zbývá učinit v oblasti kvantifikace, místních variací, přesné chronologie a podmínek, za jakých byla přijímána rozhodnutí uvnitř Komunistické strany Kampučie (KSK). Ví se toho v každém případě dost, aby to plně ospravedlnilo počáteční poplašný pokřik jistého Francoise Ponchauda, jenž podobně jako předchozí varování Simona Leyse tak silně vadil levicovému intelektuálnímu konformismu, že je po nějaký čas odmítali poslouchat. Tato "hořká vyprávění" o teroru Rudých Khmerů, jež byla pomalu uznána za věrohodná, zčásti díky vietnamským komunistům, sehrála nezanedbatelnou roli v krizi západního komunismu a marxismu. Jako pro ony Židy, kteří sebrali své poslední síly, aby se svět dozvěděl, co to bylo šoa, bylo pro několik Kambodžanů, kteří všemu odolali a unikli, svědectví nejvyšším cílem a posláním: jejich houževnatost přinesla plody. Dnes musí převzít jejich pochodeň celé lidstvo, například pochodeň Pina Jathaje, který bloudil měsíc v džungli, sám, vyhladovělý, "aby mohl svědčit o kambodžské genocidě, popsat, co jsme vytrpěli, vyprávět, jak se chladně programovala smrt několika milionů mužů, starých lidí, žen, dětí... Jak byla země zpustošena, uvržena nazpět do prehistorické éry a její obyvatelé mučeni... Chtěl jsem žít, abych mohl naléhat na svět, aby pomohl přeživším uniknout totálnímu vyhlazení."

Spirála hrůzy

   Kambodžané i přes svůj stinný nacionalismus prozíravě poznávali, že se jejich země stala v základě obětí sebe sama: té malé skupiny idealistů, kteří tak špatně dopadli, a tragicky neschopné tradiční elity. Takovýto koktejl však není tak výjimečný, v Asii ani jinde, a k revolucím vede jen zřídka. Zde nepochybně převážilo rozhodujícím způsobem spojení geografické situace (dlouhá hranice s Vietnamem a Laosem) a historické shody okolností (eskalace vietnamské války od roku 1964).

Občanská válka (1970 - 1975)

   Khmerskému království, od roku 1863 francouzskému protektorátu, se pozvolna podařilo vymanit se z války v Indočíně (1946 - 1954). V roce 1953, v okamžiku, kdy se počínalo rozmáhat partyzánské hnutí spojené s ligou Viet Minh, pustil se Sihanuk do mírového "tažení za nezávislost" - usnadněného díky jeho dobrým vztahům s Paříží -, jež bylo nakonec korunováno úspěchem a podřezávalo větev jeho levicovým protivníkům. Avšak díky střetnutí vietnamských komunistů se Spojenými státy ho pozvolna příliš rafinované lavírování, o něž se pokusil, aby zachoval neutralitu Kambodže, stálo nedůvěru celé ciziny a vzrůstající nepochopení uvnitř vlastního státu.

   Svržení prince jeho vlastní vládou a Národním shromážděním v březnu 1970, posvěcené (ale, jak se zdá, nikoli organizované) CIA, neuvrhlo celou zemi do války jen za tu cenu, že bylo doprovázeno strašnými pogromy proti vietnamské menšině (nějakých 450 000 osob, z nichž dvě třetiny se musely vrátit do Severního Vietnamu), podpálením budov vietnamského komunistického velvyslanectví a nakonec ultimátem (zcela marným), nařizujícím cizím vojskům, aby opustila zemi. Hanoj, která náhle v zemi nemohla hrát jinou kartou než kartou Rudých Khmerů, se rozhodla podporovat je až do konce (zbraně, poradci, vojenský výcvik ve Vietnamu) a mezitím jejich jménem, nebo spíše jménem Sihanukovým okupovat větší část země. Sihanuk byl natolik rozzuřen ponížením, kterému byl vystaven, že se přidal ke svým včerejším úhlavním nepřátelům - místním komunistům - a ti si pospíšili, aby mu na radu Pekingu a Hanoje připravili na letišti červený koberec a přitom mu nesvěřili, ani co by se za nehet vešlo, skutečné kontroly nad vnitřním odbojem. Formálně roajalističtí komunisté tedy bojovali proti dost formální Khmerské republice. Ta byla proti Severnímu Vietnamu ve vojensky slabší pozici, nebyla schopna těžit z velké Sihanukovy neoblíbenosti mezi městskými, středními a intelektuálními vrstvami a musela rychle zavolat na pomoc Američany (bombardování, vyzbrojování, poradci) a souhlasit s marnou intervencí jihovietnamských pěšáků.

   Po katastrofě operace Čenla-II, při níž byla počátkem roku 1972 zdecimována nejlepší vojska republiky, byla válka vlastně pouze dlouhou agonií, smyčka se neustále stahovala kolem hlavních městských území, zásobovaných a spojených mezi sebou čím dál tím více leteckou cestou. Avšak i tento boj zázemí byl přece jen ničivý, vražedný a zvláště destabilizující pro obyvatelstvo, které na rozdíl od vietnamského nikdy nic podobného nezažilo, zvláště nálety amerických bombardérů, které zasypaly oblasti bojů 540 000 tunami výbušnin, z čehož polovinu shodily během šesti měsíců předtím, než to Kongres zakázal (srpen 1973). Zpomalily postup Rudých Khmerů, ale zajistily jim množství rolnických rekrutů, zachvácených nenávistí ke Spojeným státům, o trochu více destabilizovaly republiku přílivem uprchlíků do měst (bezpochyby jednu třetinu z 8 milionů Kambodžanů) a poté usnadnily jejich evakuaci po vítězství Rudých Khmerů a konečně jim umožnily tu obrovskou lež, neustále se vracející argument jejich propagandy: "Porazili jsme první světovou velmoc, zvítězíme tedy nad každým protivníkem, nad přírodou, nad Vietnamci atd."

   Dobytí Phnompenhu 17. dubna 1975 i posledních republikánských měst bylo tedy natolik očekávané, že bylo přivítáno samotnými poraženými takřka s všeobecnou úlevou: všichni si mysleli, že nic nemůže být horší než tato zbytečná a krutá válka. A zatím... Rudí Khmerové ani nečekali na své vítězství, aby ukázali svou zarážející způsobilost pro násilí a pro nejkrajnější opatření. Země se postupně se svým "osvobozováním" pokryla středisky pro převýchovu, jež bylo čím dál tím méně možné odlišit od vězeňských středisek, určených v zásadě pro nejzatvrzelejší "zločince". Zpočátku byla nepochybně utvářena podle vzoru vězeňských táborů Viet Minhu z 50. let a stejně jako ony byla v podstatě určena pro vězně z Lon Nolovy armády. Nepřicházelo v úvahu v nich uplatňovat ženevskou konvenci, neboť republikáni byli napřed "zrádci" a pak teprve vojáci. Ve Vietnamu ovšem nedocházelo k žádným promyšleným masakrům vězňů, ani Francouzů a ani domorodců. V Kambodži naproti tomu měl ten nejpřísnější režim tendenci se rozšířit obecně, a zdá se, že bylo od počátku rozhodnuto, že tím nejnormálnějším údělem vězně je smrt. Henri Locard tak studoval jeden z velkých táborů, v němž bylo zavřeno přes tisíc vězňů; byl založen v roce 1971 nebo 1972 a věznili v něm nepřátelské vojáky, ale též rodiny, skutečné i předpokládané, včetně dětí, a ještě budhistické mnichy, podezřelé cestující atd. Špatné zacházení, režim hladomoru a nemoci brzy skoncovaly s většinou vězňů a se všemi dětmi. Také popravy zde byly početné: až 30 za večer.

   Další zdroje nám dávají nahlédnout na případ zmasakrování asi 10 000 osob při dobytí bývalého královského hlavního města Oudongu v roce 1974. A od roku 1973 začaly hromadné deportace civilního obyvatelstva: asi 40 000 osob bylo odsunuto z provincie Takeo do pohraničních oblastí Vietnamu - mnoho jich uprchlo do Phnompenhu; při neúspěšném pokusu o dobytí Kompongčamu byly tisíce městských obyvatel donuceny odejít s Rudými Khmery při jejich ústupu; Kratie, první dobyté město, jež mělo větší význam, bylo zcela vylidněno. Rok 1973 znamenal také rozhodující okamžik v emancipaci vůči Severnímu Vietnamu: ten byl uražený tím, že Komunistická strana Kampučie odmítla přidat se k procesu vyjednávání o odchodu Američanů (pařížské dohody, leden 1973) a podstatně snížil svou pomoc. Jeho prostředky nátlaku se tím zmenšily a Pol Potova skupina toho využila k tomu, že začala fyzicky likvidovat přeživší "Khmery Viet Minh", bývalé protifrancouzské odbojáře (zhruba 1 000), kteří po ženevských dohodách z roku 1954 odešli do Hanoje a nyní se vraceli do Kambodže. Ti svými zkušenostmi a svým spojením s Vietnamskou KS představovali alternativu k místním vůdcům, kteří se v podstatě dostali ke komunismu až po indočínské válce nebo ve Francii, kde byli jako studenti; svou aktivitu často zahájili ve Francouzské komunistické straně. Od tohoto okamžiku přepisují dějiny a prosazují dogma Komunistické strany Kampučie, založené r. 1960, a ne jako v roce 1951 dogma vycházející z Komunistické strany Indočíny (KSI), založené Ho Či Minem a zaměřené na Vietnam. Znamenalo to upřít všechnu historickou legitimitu účastníkům "roku 1951", kteří byli nyní pronásledováni, a vytvořit uměle návaznost na Komunistickou stranu Vietnamu (KSV). První vážné potyčky mezi vietnamskými vojsky a Rudými Khmery zřejmě také spadají do roku 1973.

Deportace a třídění obyvatelstva (1975 - 1979)

   Úplné vylidnění Phnompenhu okamžitě po vítězství bylo přece jen pro jeho obyvatele neočekávaným šokem a stejně tak pro světové veřejné mínění, jež si poprvé všimlo, že v Kambodži se odehrává cosi výjimečného, i když obyvatelé Phnompenhu dosud byli nakloněni tomu uvěřit záminkám, které předkládali noví páni: chránit obyvatelstvo před případným americkým bombardováním, zajistit jeho zásobování. Evakuace měst, jíž se možná režim navždy zapíše do dějin, byla pozoruhodná, avšak jak se zdá, nestála mnoho životů: v onom okamžiku šlo spíše o dobře živené a zdravé obyvatelstvo, jež si mohlo vzít s sebou nějaké zásoby (a věci na výměnu, počínaje zlatem, šperky... a dolary). Nebylo tedy vystaveno systematické brutalitě, i když zde již byli odbojáři zabití "pro výstrahu", nebo třeba již došlo k popravám poražených vojáků. Deportovaní nejsou obyčejně obíráni o majetek a dokonce ani prohledáváni. Přímými či nepřímými oběťmi evakuace byli ranění či operovaní, které vyhnali z nemocnic, staří lidé nebo osamocení nemocní lidé; a stejně tak množství sebevrahů, někdy celé rodiny... Na dva až tři miliony obyvatel hlavního města a několik stovek tisíc z ostatních měst jich bylo možná asi deset tisíc (na silnice bylo vyhnáno 46 až 54 % z celkového počtu obyvatel!). Zůstává nesmazatelné trauma v myslích těch, kteří přežili. Ani ne za 24 hodin museli opustit svá obydlí, svůj majetek, dosud trochu uklidnění milosrdnou lží, že "je to jen na tři dny", avšak vyděšení tím lidským vířením, v němž bylo snadné se ztratit svým blízkým, někdy navždy. Hnali je neúprosní vojáci (yothea), kteří se nikdy neusmáli: místo určení vlastně záviselo na výchozí městské čtvrti - běda rodinám, které byly v tom okamžiku rozděleny. Byly vystaveny scénám smrti a beznaděje a obyčejně od Rudých Khmerů nedostaly během dlouhého exodu, který pro některé z nich trval celé týdny, ani sebemenší pomoc (potravu nebo péči...).

   Tato první deportace byla také spojena s prvním tříděním bývalých městských obyvatel na křižovatkách silnic. Bylo primitivní a obyčejně deklaratorní: Rudí Khmerové nařídili dost nepochopitelně, alespoň z hlediska policejní kontroly, zničení všech osobních dokumentů; to umožnilo mnoha bývalým úředníkům a důstojníkům vytvořit si novou totožnost a s trochou štěstí přežít. Šlo o to vytřídit pod záminkou možnosti služby novému režimu v hlavním městě nebo důstojného přivítání Sihanuka, jenž byl v roce 1976 nominální hlavou státu, co nejvíce úředníků středního a vyššího stupně a v prvé řadě důstojníků armády. Většina jich byla okamžitě pobita, nebo nedlouho poté zahynuli ve vězení.

   Postarat se o obrovskou záplavu městských obyvatel bylo ještě nad síly slabého aparátu Rudých Khmerů, zpravidla vytvořeného v roce 1975 a čítajícího kolem 120 000 činovníků a sympatizantů (většinou velmi nedávného data), z nichž polovinu tvořili staří bojovníci. Často proto nechávali vysídlence usadit se tam, kde chtěli (nebo mohli), za podmínky, že získají souhlas šéfa vesnice. Kambodža není ani příliš velká, ani příliš hustě obydlená a téměř všichni lidé z města měli blízké příbuzné na venkově: mnoho se jich k nim mohlo nastěhovat, což zlepšilo jejich naději na přežití, alespoň potud, že nebyli znovu deportováni (viz níže). Vcelku nebyly věci příliš složité: stávalo se, že vesničané zabili na počest evakuovaných krávu a často jim pomáhali s ubytováním. Svědectví až do pádu režimu hovoří nejméně stejně často spíše o vzájemné pomoci a výměně než o nepřátelství - zvláště zpočátku; málo fyzického týrání a zřejmě žádné svévolné vraždy. Zvláště přátelské se zdály vztahy s Loeuskými Khmery (etnická menšina v odlehlých regionech). To, že byli Loeuští Khmerové, u nichž měli Rudí Khmerové své první základny, režimem zvláště zvýhodněni, alespoň do roku 1977, umožňuje učinit závěr, že jinde často rostoucí napětí mezi nově příchozími a vesničany pramenilo ze všeobecné krajní bídy, kdy jedno sousto navíc pro jednoho mohlo pro druhého znamenat svíravý hlad: takovéto situace k altruismu nikdy nepřispívají...

   Příliv městských obyvatel rozvrátil život rolníků a rovnováhu mezi zdroji a spotřebou: v úrodných rýžových rovinách oblasti 5 (Severozápad) přibylo k původním 170 000 obyvatel 210 000 nových příchozích! KSK navíc činila vše, aby vyhloubila příkop mezi Pracheachon Chah - starým lidem, nebo základním lidem, někdy nazývaným sedmdesátníci, neboť byl obyčejně od počátku války pod kontrolou Rudých Khmerů -, a Pracheachon Thmei - novým lidem, nebo pětasedmdesátníky, nebo jinak sedmnáctidubnovými. Podněcovala se třídní nenávist proletářů-vlastenců vůči kapitalistům-imperialistickým slouhům. Nastolila rozdílné právo; nebo přesněji, pouze staří, nepatrná většina obyvatelstva, nějaká práva měli, zvláště zpočátku, jako právo obdělávat soukromé záhumenky, dále právo jíst v povinné jídelně dříve než ostatní a trochu lépe, popřípadě někdy též právo účastnit se voleb s jediným kandidátem. Apartheid byl dokonalý - v podstatě žádné právo hovořit spolu a v každém případě žádné právo na ženění - ani v místě bydliště: každá skupina byla umístěna v jiné části vesnice.

   Uvnitř každé z obou skupin obyvatelstva tedy docházelo k dalším štěpením. Mezi starými dělali vše pro to, aby proti sobě postavili chudé rolníky a velkostatkáře či bohaté sedláky a bývalé obchodníky (kolektivizace byla brzy naprostá).U nových byli neúředníci a osoby bez vzdělání co nejvíce separováni od bývalých služebníků státu a intelektuálů. Osud těchto dvou posledních kategorií byl obyčejně chmurný: byli postupně "pročišťováni", pokaždé o něco níž v hierarchii, často až po úplné zmizení, a od roku 1978 do toho byly zahrnuty dost často i ženy a děti.

   Povenkovštit takřka celé kambodžské obyvatelstvo nicméně vedoucím činitelům KSK nestačilo: sotva se před pár měsíci usadili, musela se velká část nových vydat na novou deportaci, tentokrát aniž do toho mohli jakkoliv mluvit: jen během září 1975 tak odešlo několik set tisíc osob ze zón Východ a Jihozápad do zóny Severozápad. Nejsou výjimečné případy tří až čtyř postupných deportací, nepočítaje pracovní brigády, do nichž byli daleko od svých vesnic zavlékáni na celých několik měsíců mladí lidé a dospělí, kteří neměli malé děti. Záměr režimu byl čtverý: zabránit jakémukoliv trvalému spojení mezi novými a starými a také i jen mezi novými, jež mohlo být politickou hrozbou; čím dále tím více zproletarizovat nové tím, že se jim zabrání vzít si s sebou svůj chabý majetek a sklidit to, co zaseli; nastolit celkovou kontrolu nad pohybem obyvatelstva, umožňující zahájení velkých projektů a zemědělské zhodnocení málo obydlených hor a džunglí v okrajových oblastech státu; a konečně také nepochybně nechat zmizet co nejvíce "neužitečných krků", neboť nové evakuace (někdy pěšky, v lepším případě na povozech nebo v přecpaných a pomalých vlacích, na něž se mohlo čekat celý týden) byly pro nyní již vážně podvyživené osoby, jejichž zásoby léků se chýlili ke konci, těžkou zkouškou.

   Poněkud zvláštním případem byly "dobrovolné" přesuny. Novým bylo často nabízeno, že se vrátí do rodné vesnice nebo půjdou pracovat do nějakého družstva, jež je méně tvrdé, méně nezdravé a lépe zásobené potravinami. Dobrovolníci (často početní) se vždy nechali oklamat a odvést do ještě pochmurnějšího a vražednějšího prostředí. Pin Jathaj, jenž byl sám obětí, to prohlédl: "Byl to ve skutečnosti průzkum, jenž měl odhalit individualistické sklony. (...). Městský člověk prokázal, že se nezbavil svých nepříjemných sklonů. Ukázal tím, že musí projít přísnější ideologickou převýchovou ve vesnici, kde jsou životní podmínky těžké a tvrdé. Tím, že jsme se prohlásili za dobrovolníky, jsme se sami udali. Touto spolehlivou metodou Rudí Khmerové odhalovali ty nejméně přizpůsobivé deportované, kteří byli nejméně spokojeni se svým údělem."

Čas čistek a velkých masakrů (1976 - 1979)

   Vše probíhá tak, jako by šílenství třídění a vylučování, vnucené společnosti, dostupovalo postupně až k vrcholkům moci. Bylo vidět, že skuteční "provietnamci" a Hou Youn byli vyřazeni již předem; diplomaté královské vlády, kteří nebyli všichni komunisté, byli staženi v prosinci 1975 a kromě dvou byli všichni mučeni a pak popraveni. Avšak v KSK, jež jak se zdá nikdy řádně nefungovala, byla podezření ze zrady živena počáteční dost rozsáhlou nezávislostí v různých oblastech (armáda tak byla sjednocena až po 17. dubnu), pak zřetelnými hospodářskými neúspěchy a nakonec od roku 1978 snadnými vietnamskými protiofenzivami na hranicích.

   Od zatčení Keo Mease v září 1976, "čísla 6" v hierarchii KSK, byla strana jakoby rozežírána zevnitř neustále se zrychlujícím tempem. Nikdy nedošlo k procesu, dokonce ani k jasnému obvinění, a všichni zatčení byli zavražděni po strašlivém mučení; už jenom doznání nám dávají nahlédnout, z čeho je mohli obviňovat, ale rozpory z polpotovskou linií nejsou nikdy jasné; šlo nepochybně o to rozdrtit všechny, jejichž osobní kouzlo, sebemenší známka nezávislého ducha nebo bývalé spojení s KSV (nebo s čínským "gangem čtyř" jako v případě Hu Nima) mohly jednoho dne ohrozit dominující postavení Pol Pota. Tato paranoia jako by karikovala nejhorší stalinské excesy. Například při studijním zasedání vedoucích činitelů KS, konaném hned po začátku čistek, vyhlásilo centrum na závěr "divoký a nemilosrdný boj na život a na smrt proti třídnímu nepříteli (...) zvláště v našich řadách"; stranický měsíčník Tung Padevat (Revoluční vlajka) píše v červenci 1978: "Všude v našich řadách jsou nepřátelé, v hlavním štábu, v zónách, v základnách na vesnicích." A přitom k tomuto datu bylo popraveno pět z nejvyšších vedoucích činitelů z října 1975, stejně jako většina oblastních tajemníků. Dva ze sedmi členů nového vedení z roku 1978 jsou ještě zlikvidováni do ledna 1979. Čistka se udržuje sama při životě: aby byl člověk zatčen, stačí tři udání, že je agentem CIA - a vyslýchající se tedy vyžívali na svých "velkých zvířatech" v sepisování jednoho doznání za druhým (u Hu Nima jich bylo sedm za sebou), na použitých prostředcích nezáleželo... Neustále se šíří vymyšlená spiknutí, "sítě" se potvrzují. Zuřivá nenávist k Vietnamu působí naprostou ztrátu smyslu pro realitu: jeden lékař se obviní, že byl členem vietnamské CIA; měl být naverbován v roce 1956 v Hanoji nějakým americkým agentem, převlečeným za turistu. Likvidace šly až po úroveň zemědělských družstev: vždyť se tenkrát odhadovalo, že v jediném okrese mělo být ze 70 000 obyvatel 40 000 "zrádců, spolupracujících se CIA"!

   Podobu skutečné genocidy přitom na sebe vzalo převzetí moci pouze v zóně Východ. Nepřátelský Vietnam byl blízko a vojenský i politický vůdce Sao Phim si vybudoval solidní místní mocenskou základnu; rebelie lokálních vedoucích kádrů, jedinečný jev, se zvrhla v krátkou občanskou válku v květnu a červnu 1978. Již v dubnu bylo 409 kádrů ze zóny Východ zavřeno v centrálním vězení v Tuol Slengu; v červnu se Sao Phim považoval za ztraceného a spáchal sebevraždu; jeho žena i děti byly pobity při vykonávání pohřebních obřadů; pár zbytků ozbrojených sil této zóny se pokusilo o povstání a pak přešlo do Vietnamu, kde vytvořilo zárodek Jednotné fronty národní spásy, jež později přišla s hanojskou armádou do Phnompenhu. I když tedy centrum zvítězilo, stejně odsoudilo k smrti ty "Vietnamce v khmerském vojsku", jimiž měli být obyvatelé zóny Východ. Od května do prosince 1978 bylo zmasakrováno něco mezi 100 000 a 250 000 osob (z 1,7 milionu obyvatel) - počínaje mládeží a odbojáři -, z čehož například celých 120 rodin (700 osob) ze Sao Phimovy vesnice; v jiné vesnici napočítali sedm přeživších z patnácti rodin, z nichž dvanáct úplně zaniklo. Od července byli ti, kteří přežili, deportováni nákladními auty, vlakem a lodí do jiných zón, kde byli určeni k postupnému vyhlazení (tisíce jich bylo povražděno již během transportu): nastrojili je do modrých šatů (objednaných a přivezených z Číny zvláštními nákladními loděmi), zatímco "uniforma" za Pol Pota měla být černá. A postupně, bez velkého hluku, obyčejně mimo dohled ostatních vesničanů, se "modří" ztráceli; v jednom družstvu v zóně Severozápad byla při příchodu vietnamské armády naživu jen asi stovka ze tří tisíc. Tyto ukrutnosti prozrazují v předvečer zhroucení režimu trojí obrat: ženy, děti i staří lidé jsou masakrováni stejně jako dospělí; bývalí jsou zabíjeni stejně jako noví; a nakonec Rudí Khmerové, jimž jejich úkol přerostl přes hlavu, nutí někdy obyvatelstvo, včetně tak zvaných pětasedmdesátníků, aby jim pomáhalo. Revoluce skutečně zešílela a hrozila, že nyní pohltí všechny do posledního Kambodžana.

   O tom, že vláda Rudých Khmerů uvrhla velkou část Kambodžanů v beznaděj, svědčí rozsah jejich útěků do zahraničí: v Thajsku, nepočítaje málo početné příchozí z dubna 1975, bylo od listopadu 1975 23 000 uprchlíků. A přitom krajní nebezpečí, které s sebou nesl útěk, v případě nezdaru vždy trestaný smrtí a přicházející v úvahu pouze za cenu dní či týdnů bloudění nehostinnou džunglí - zatímco všude vládlo vyčerpání -, většinu těch, kdo na něj pomýšleli, odradilo. Z těch, kdo odešli, se dostal do správného přístavu pouze malý zlomek (ze skupiny Pina Jathaje to byli čtyři z dvanácti a to se skupina na věc pečlivě připravovala).

   Po dvaceti měsících sporadického hraničního konfliktu, zprvu tajného, pak od ledna 1978 otevřeného, byl příchod Vietnamců v lednu 1979 pociťován velkou většinou obyvatelstva jako osvobození (tak se dodnes oficiálně nazývá); je symbolické, že vesničané ze Samlautu (hrdinové vzpoury z roku 1967) pobili, jako mnozí jiní, své vedoucí Rudé Khmery, kteří včas neuprchli. Rudí Khmerové využili čas k posledním zvěrstvům: v mnohých vězeních, jako v Tuol Slengu, nebylo prakticky koho osvobodit. To, že mnozí později mluvili jinak, že úmysly Hanoje nebyly především humanitární, neubírá nic na skutečnosti, jež byla tehdy potvrzena: při obratu, jaký nastal v režimu Rudých Khmerů, zvláště v roce 1978, byl nevyčíslitelný počet osob zachráněn před smrtí vietnamskými obrněnými divizemi. Země tak mohla pomaloučku znovu ožít, její obyvatelé postupně znovu získávali svobodu pohybu, možnost obdělávat svá pole, věřit, učit se, milovat...

Variace o jednom martyrologiu

   Hrůza nemusí být vyčíslena, aby byla prokázána. To, co jsme již řekli, to, co ještě budeme nuceni říci, bezpochyby stačí, abychom pojmenovali režim KSK. Zbývá jen stanovit počty, to jest pochopit: I když nebyla žádná kategorie obyvatelstva ušetřena, kdo byl nejvíce postižen? Kde a kdy se to stalo? Kam umístit tragédii Kambodže mezi všemi tragédiemi tohoto století i v rámci jejích vlastních dějin? Křížení různých metod (demografie, kvantitativní mikrostudie, vyprávění, odhady ze strany účastníků), z nichž žádná není sama o sobě dostačující, umožňuje postoupit směrem k pravdě.

Dva miliony mrtvých?

   Abychom začali nezbytným globálním odhadem, musíme připustit, že rozpětí je široké, až příliš široké - což již může vypadat jako příznačné pro rozsah toho, co se stalo: čím je nějaký masakr významnější a hůře pochopitelný, tím je jeho vyčíslení náročnější. Ostatně mnoho lidí mělo zájem na tom, aby zamlžili stopy vedoucí do protilehlého tábora; Rudí Khmerové proto, aby popřeli svou zodpovědnost, Vietnamci a jejich kambodžští spojenci proto, aby se ospravedlnili. Pol Pot ve svém posledním novinovém rozhovoru, který poskytl jako vůdce KSK (v prosinci 1979), tvrdil, že "pouze několik tisíc Kambodžanů mohlo zemřít následkem omylů v uplatňování naší politiky, spočívající v tom, že poskytneme lidu všeho hojnost". Khieu Samphan v oficiální brožuře z roku 1987 věci upřesnil: 3 000 obětí "omylů", 11 000 popravených "agentů Vietnamu", 30 000 zavražděných "infiltrovanými vietnamskými agenty" (sic!). Dokument nicméně tvrdí, že vietnamští okupanti měli v letech 1979 - 1980 zabít "přibližně 1 500 000 osob" osob; jelikož toto číslo je fantasticky přehnané, můžeme ho nepochybně brát jako nechtěné doznání úmrtnosti v období počínajícím rokem 1975, ve velké většině spadající na konto Rudých Khmerů. Zatajování mrtvých ještě více bije do očí, když jde o mrtvé z doby před 17. dubnem, během občanské války: Pol Pot vyslovil v červnu 1975 číslo, jež bylo již nepochybně zveličené, 600 000; v roce 1978 přešel už na "více než 1,4 milionu". Když hovořil o obětech Rudých Khmerů bývalý prezident Lon Nol, udal číslo 2 500 000 a bývalý generální tajemník Lidové revoluční strany Kampučie (LRSK) Pen Sovan, jenž byl u moci od roku 1979, uvedl číslo převzaté RSK a vietnamskou propagandou: 3 100 000.

   První kvantitativní studie, považované za seriózní - ale i ony přiznávají nejistotu -, jsou nesporně práce Bena Kiernana, který skončil u čísla 1 500 000 mrtvých, a Michaela Vickereyho, jenž udává číslo o polovinu menší (ale vychází z původního počtu obyvatel, jenž byl nepochybně podceněný). Stephen Helder přebírá Kiernanův odhad a dělí ho na polovic mezi staré a nové (což lze těžko přijmout) a také napůl mezi oběti hladomoru a zavražděné. David Chandler, nesporný odborník, jenž však neprovedl analytický odhad, mluví o 800 000 až milionu osob jako o minimálním počtu. Studie CIA, založená na přibližných údajích, odhaduje celkový demografický úbytek (včetně poklesu porodnosti, způsobeného těžkostmi) na 3 800 000 osob v letech 1970 - 1979 (válečné ztráty z let 1970 - 1975 jsou tedy započítány) z 5 200 000 lidí, existujícího počtu obyvatel v roce 1979. Odhad, založený na srovnání mezi obdělávanými rýžovými poli před rokem 1970 a v roce 1983, dospěl k číslu 1 200 000 obětí. Marek Sliwinski ve své nedávné objevné demografické studii (jejíž hodnota je však snížena absencí veškeré veřejné evidence od konce 60. let do roku 1993) udává něco přes 2 000 000 mrtvých, tedy 26 % obyvatelstva (přirozená úmrtnost, odhadnutelná na 7 %, není započítána). Je jediný, kdo se pokusil upřesnit zvýšenou úmrtnost v letech 1975 - 1979 podle pohlaví a věku: 33,9 % mužů, 15,7 % žen; takovýto rozdíl hovoří pro to, že příčinou úmrtí byly většinou vraždy; úmrtnost byla strašlivá ve všech věkových kategoriích, ale zvláště mezi mladými lidmi (34 % mužů od dvaceti do třiceti let, 40 % od třiceti do čtyřiceti) a u lidí obou pohlaví nad šedesát let (54 %). Stejně jako za velkých hladomorů nebo epidemií za starého režimu se porodnost zhroutila: 3 % v roce 1970, 1,1 % v roce 1978. Jisté je jedno, že od roku 1945 nebyla žádná země tolik postižena. Ještě v roce 1990 nebylo dosaženo počtu obyvatel z roku 1970. A obyvatelstvo je velmi nevyvážené: na jednoho muže připadá 1,3 ženy; u dospělých v roce 1989 připadá 38 % vdov na 10 % vdovců. Mezi dospělým obyvatelstvem je 64 % žen a ve 35 % jsou hlavou rodiny matky; tento poměr je stejný u 150 000 Kambodžanů uprchlých do Spojených států.

   Taková úroveň ztrát - téměř jistě se rovnající jednomu obyvateli ze sedmi, a možná spíše jednomu ze čtyř či pěti - již umožňuje vyloučit onen často vyslovovaný názor: násilí Rudých Khmerů, ať bylo jakkoli nepřijatelné, mělo být do velké míry reakcí - reakcí lidu, šíleného vzteky - na "původní hřích", americké bombardování. Hned je třeba si všimnout, že jiné národy, jež byly vydatně bombardovány (Britové, Němci, Japonci, Vietnamci...), tím nebyly natolik jednoznačně vedeny ke srovnatelnému extremismu (někdy spíš naopak). Avšak hlavně válečné ztráty, byť jsou dramatické, opravdu nejsou srovnatelné s tím, co napáchala KSK v době míru, i když vyloučíme poslední rok a pohraniční konflikt s Vietnamem. Sám Pol Pot, jenž jistě neměl žádný zájem na snižování čísel, odhadl, jak jsme řekli (aniž tyto počty něčím podpořil), počet obětí na 600 000 - číslo, jež bylo, ač je to překvapivé, mnoha odborníky takto převzato; Chandler stejně ležérně udává "půl milionu" obětí; pokud jde o americké bombardování, cituje s odkazem na různé studie 30 000 až 250 000 zabitých. Sliwinski zase dospěl průměrným odhadem ke 240 000 obětí, k nimž by možná bylo třeba přičíst až 70 000 vietnamských civilistů, většinou obětí pogromů z roku 1970; zvláště udává znovu počet zabitých při bombardování asi ve výši 40 000 (z nichž čtvrtinu tvořili bojovníci) a upozorňuje na to, že nejvíce bombardované provincie byly často velmi řídce obydlené a zahrnovaly v roce 1970 jen něco přes milion obyvatel - z nichž mnoho rychle uprchlo do měst; naproti tomu počet "vražd" z období války, velkou většinou spadající na konto Rudých Khmerů, měl činit přibližně 75 000. I když připustíme, že válka oslabila rezistenci společnosti a rozbila nebo částečně zdemoralizovala část elit a přivodila fantastický vzrůst moci Rudých Khmerů vlivem strategických rozhodnutí z Hanoje i nezodpovědné Sihanukovy samolibosti, jedno je jisté; vykonavatelé a kmotři převratu v březnu 1970 si mají co vyčítat. To však neubírá nic na zodpovědnosti KSK po roce 1970; na tehdejších násilnostech ostatně nebylo nic spontánního, to již bylo řečeno.

   Je třeba se též ptát po modalitách těchto masových zločinů. Oněch pár seriózních vyčíslujících studií nám i přes své protimluvy do nich nechává nahlédnout. Nucené povenkovštění městských obyvatel (deportace, vyčerpání prací...) způsobilo maximálně 400 000 obětí, pravděpodobně ještě méně. Popravy tvoří nejnejistější údaj, průměrný počet se pohybuje okolo 500 000; avšak Henri Locard, vycházející ze zevšeobecněného úsudku, přičítá jenom vězením - což nechává stranou popravy "na místě", jež byly též početné - nejméně 400 000 až 600 000 obětí; Sliwinski mluví celkově o milionu vražd. Nejvražednější byly bezpochyby nemoci a hlad, jimž padlo za oběť pravděpodobně nejméně 700 000 osob; Sliwinski udává číslo 900 000, do něhož zahrnuje přímé působení násilného povenkovštění.

Terče represí a podezřelí

   Je-li tak náročné čerpat globální údaje z lokálních studií, je to proto, že ukrutnosti byly natolik nesrovnatelné, jak jen je možné. Sedmdesátníci zcela evidentně trpěli méně než pětasedmdesátníci, zvláště hladem, i když je třeba se vyvarovat optického klamu pocházejícího z toho, že téměř veškerá publikovaná svědectví pocházejí od nových. U bývalých obyvatel měst je úmrtnost velmi vysoká: sotva se nalezne rodina, jež by nebyla dotčena. A přitom jde o téměř polovinu celkové populace. Tak ze dvou set rodin umístěných do jedné vesnice v zóně Sever přežilo v lednu 1979 asi padesát a jen jediná přišla "pouze" o své prarodiče. Avšak některé omezené kategorie byly zdecimovány ještě více. Již jsme zmínili hon na bývalé úředníky Lon Nolovy administrativy, především vojenské; čistky postupně postihovaly nižší a nižší stupně hierarchie. Zřejmě jedině zaměstnanci železnic byli ponecháni na svých místech, neboť byli nenahraditelní - avšak například pro přednostu stanice je rozumnější prohlásit, že má nižší postavení. Mniši, tradiční kolorit této buddhistické země, představovali nepřijatelnou konkurenční sílu: ti, kteří neodložili řeholní roucho, byli systematicky vyhlazeni. Ze skupiny 28 řeholníků, vystěhovaných do jedné vesnice v provincii Kandal, tak zůstal naživu v roce 1979 jeden jediný. V národním měřítku se jejich počet snížil ze 60 000 přibližně na 1 000. Zmizeli téměř všichni novinoví fotoreportéři. Úděl intelektuálů byl diverzifikovanější. Někdy byli pronásledováni už jen coby intelektuálové. Avšak zdá se, že k tomu, aby byli zproštěni viny, nejčastěji stačilo, že se zbavili projevů jakýchkoliv znalostí a veškerých symbolických atributů (knih a dokonce i brýlí).

   Se starými bylo lépe zacházeno, zvláště pokud jde o potraviny: v určitých mezích mohli konzumovat ovoce, cukr, trochu masa; jejich příděly byly větší a, což bylo za Pol Pota téměř neslýchaným luxusem, měli často právo na tvrdou rýži místo všeobecně konzumované polévky z rozvařené rýže, jež byla pro tolik jejich spoluobčanů synonymem hladomoru. Bojovníci z řad Rudých Khmerů si i přes svou proklamovanou skromnost dávali jako první. Sedmdesátníci měli někdy přístup ke skutečným zdravotnickým střediskům a opravdovým lékům, vyrobeným v Číně. Výhody byly ovšem pouze relativní: vesničané sice nebyli deportováni, byli však často nuceni k různým pracovním službám daleko od bydliště; i jejich pracovní doba byla vyčerpávající. Úzká dělnická třída, žijící v atmosféře vojenského ležení, jež zaplavilo Phnompenh, byla také podrobena tvrdé disciplíně. Navíc dělníky z doby před rokem 1975 čím dál tím více nahrazovali chudí rolníci, považováni za věrnější.

   V roce 1978 naznačovala určitá znamení postupující rušení hranice mezi novými a starými; noví dokonce někdy obsazovali lokální funkce. Pozitivní vysvětlení: ti, kterým se podařilo přežít, mohli být nyní považováni za přizpůsobené režimním požadavkům. Chmurnější vysvětlení: mohlo jít o to posílit národní jednotu tváří v tvář konfliktu s Vietnamem, jak to učinil Stalin, čelící Německu v roce 1941, a v kontextu všeobecných čistek nastala nutnost zaplnit ohromné díry vzniklé v aparátu. Ať tomu bylo jakkoliv, všeobecné utužení represí v posledním roce režimu nás přivádí na myšlenku, že právě do tohoto období můžeme nepochybně datovat odstavení největší části sedmdesátníků, kteří stáli vůči Rudým Khmerům v tiché opozici.

   Osud asi dvacítky etnických menšin, které tvořily v roce 1970 nejméně 15 % obyvatelstva země, nebyl stejný. Počáteční rozlišení musí být učiněno mezi menšinami v podstatě městskými (Číňané, Vietnamci) a venkovskými (muslimští Čamové v jezerních a říčních oblastech, Loeuští Khmerové - rodový termín, zahrnující různé skupiny, rozeseté v horách a v džungli). Zdá se, že ti první nebyli jako takoví jednoznačně potlačeni, v každém případě až do roku 1977 ne. Ovšem přibližně 150 000 vietnamských usídlenců bylo repatriováno na základě dobrovolnosti od května do konce září 1975, což bezpochyby snížilo počet vietnamské komunity na několik desítek tisíc osob, hlavně manžele a manželky Khmerů. Avšak uniknout z područí Rudých Khmerů se od té doby zdálo dostatečně lákavé na to, aby se poměrně dost Khmerů pokusilo vydávat za Vietnamce - to se totiž tehdy nezdálo být zvlášť nebezpečné. Jinak v místech deportace není zaznamenána diskriminace mezi městskými menšinami a ostatními bývalými obyvateli měst; společné utrpení mezi nimi dokonce vytvořilo nová pouta: "Kambodžané z měst, Číňané i Vietnamci byli shromážděni páté přes deváté pod hanlivým pojmenováním nový lid. Byli jsme bratři. Zapomněli jsme na národnostní rivality a staré zášti. (. . .) Nejvíce deprimováni byli asi Kambodžané. Byli zhnuseni jednáním svých krajanů a svých katanů: Rudých Khmerů. (. . .) Byli jsme pobouřeni myšlenkou, že naši mučitelé jsou naší národnosti."

   Jak tedy porozumět tomu, že vysoké procento těchto menšin režim Rudých Khmerů nepřežilo? Tvrdí se, že úmrtnost připadající na zhruba 40 000 Číňanů byla 50 % a ještě mnohem větší u Vietnamců, kteří zůstali po roce 1975; Sliwinski udává 37,5 % pro Vietnamce a 38,4 % pro Číňany. Odpověď tkví ve srovnání s dalšími skupinami obětí: podle Sliwinského zmizelo 82,6 % důstojníků republikánské armády, 51,5 % vysokoškolsky vzdělaných a hlavně 41,9 % obyvatel Phnompenhu. Toto poslední číslo je velmi blízké číslu týkajícímu se menšin: ty byly perzekvovány jakožto "superburžousti" (Phnompenh čítal v roce 1962 18 % Číňanů a 14 % Vietnamců) a druhotně coby "superkramáři" - mnohým se nepodařilo včas skrýt své bývalé společenské postavení. Jejich bohatství, často větší než Khmerů, bylo jednak dobrodiním (to, co šlo vzít s sebou, umožňovalo přežít díky černému trhu) a jednak též hrozbou, neboť nové pány bilo do očí. Ti ovšem jakožto důslední komunisté upřednostňovali třídní boj (nebo to, co pod tím rozuměli) před bojem ras nebo národů.

   To neznamená, že by Rudí Khmerové nepoužívali i nezneužívali nacionalismus a xenofobii. Pol Pot v roce 1978 ujišťoval, že Kambodža buduje socialismus bez jakéhokoliv vzoru, a jeho pekingský proslov na počest Mao Ce-tunga (1977) nebyl do Phnompenhu vysílán. Nenávist k Vietnamu, který v 18. století ukradl Kampučii přivtělenou ke Kočinčíně, se pozvolna stávala ústředním tématem propagandy - a zůstává pro Rudé Khmery dnes prakticky jediným přetrvávajícím raison d´être. Od poloviny roku 1976 byli Vietnamci, kteří zůstali v Kambodži, v pasti: byl pro ně vydán zákaz opustit zemi. Na místní úrovni bylo občas zaznamenáno vraždění. Po směrnici z centra z 1. dubna 1977, jež předepisovala uvěznění veškerých Vietnamců - a abychom byli spravedliví, též jejich přátel a vietnamsky mluvících Khmerů - a jejich předání centrálním bezpečnostním silám, se vraždění stalo všeobecným. V provincii Kratie, hraničící s Vietnamem, kde už započaly střety, byl na obtíž každý vietnamský předek, a úřady hodnotily tzv. Yuony jako "historické nepřátele". Obvinit za této atmosféry v roce 1978 veškeré obyvatelstvo ze zóny Východ, že to jsou "Vietnamci v khmerském vojsku", znamenalo odsoudit je na smrt.

   Hrstka kambodžských katolíků byla podle Sliwinského nejvyvražďovanější etnickou nebo náboženskou skupinou: 48,6 % nezvěstných. K tomu, že nejčastěji pocházeli z větších měst, se často přidávala jejich vietnamská národnost a spojení s "koloniálním imperialismem". Hlavně vyhovět... Phnompenhská katedrála byla jedinou budovou totálně srovnanou se zemí. Etnické menšiny musely zapírat vlastní osobitost. Podle jednoho dekretu "v Kampučii je jediný národ a jediný jazyk, jazyk khmerský. Napříště v Kampučii rozličné národnosti neexistují". Tzv. horalé (Loeuští Khmerové), malé skupiny horských lovců, byli nicméně zpočátku spíše zvýhodněni: KSK u nich měla své první základny a naverbovala zde významnou část svých prvních vojsk. Ale od konce roku 1976, aby se uspokojila posedlost po produkci rýže, byly vysokohorské vesnice zbořeny a jejich obyvatelé přinuceni usadit se dole v údolích, což zcela převrátilo jejich způsob života a znamenalo pro ně drama. V únoru 1977 byly Pol Potovy Jaraiské gardy pozatýkány a pak zlikvidovány. Pokud jde o Čamy, hlavní domorodou menšinu, zemědělce a hlavně rybáře, jichž bylo v roce 1970 250 000, stihl je velmi podivný osud, zvláště pro jejich muslimské náboženství. Jelikož byli známi jako výteční válečníci, ucházeli se Rudí Khmerové na počátku své "osvobozovací války" o jejich přízeň; Čamové obyčejně patřili ke starým (bývalým), i když jim bylo vyčítáno, že se příliš zabývají obchodními činnostmi (zásobovali rybami velkou část Kambodže). Avšak od roku 1974 Pol Pot tajně přikázal, aby byly jejich jednolité vesnice rozptýleny, což bylo postupně provedeno. V roce 1976 byly všechny čamské vedoucí osobnosti vyhozeny ze svých míst. Podle jednoho textu Rudých Khmerů si musí Čamové od roku 1975 "změnit jméno a přijmout nové, podobné těm, co mají Khmerové. Čamská mentalita je zrušena. Ti, kdo se tomuto příkazu nepodřídí, ponesou následky": v zóně Severozápad mohl být člověk zabit za to, že mluvil čamsky. Ženám bylo zakázáno nosit sarong (malajskou sukni) a dlouhé vlasy.

   Avšak nejhorší dramata vyvolala snaha vymazat islám. Od roku 1973 byly v osvobozených oblastech bořeny mešity a zakázána modlitba. Od května 1975 dostala tato opatření obecnou platnost. Korány byly zabavovány a páleny a mešity přebudovány na jiné účely nebo zbořeny. V červnu bylo popraveno třináct muslimských hodnostářů, jedni proto, že dali přednost modlitbě před politickým mítinkem, jiní proto, že žádali právo na náboženskou svatbu. Muslimové byli často nuceni, aby si vybrali mezi chovem a konzumací prasat a smrtí - ironicky zrovna v době, kdy pro mnoho Kambodžanů maso na celá léta vymizelo z jídelníčku, museli jíst Čamové někdy vepřové dvakrát do měsíce (někteří se poté snažili jídlo vyzvracet). Duchovní, kteří byli zvlášť ostře sledováni, byli zdecimováni: z jednoho tisíce hadžijů jich přežilo asi třicet. Na rozdíl od ostatních Kambodžanů se Čamové často bouřili, což způsobilo četné masakry jako odvetu. Od poloviny roku 1978 se Rudí Khmerové pustili do systematického vyhlazování početných čamských komunit, včetně žen a dětí - a to i když souhlasily s tím, že budou jíst vepřové. Ben Kiernan pro ně udává celkovou úmrtnost 50 %, Sliwinski 40,6 %.

Variace v prostoru a v čase

   Úmrtnost měla též významné lokální variace. Podle původu obětí: podle Sliwinského bylo v roce 1979 naživu ještě 58,1 % obyvatel Phnompenhu (což představuje přibližně jeden milion mrtvých, polovinu z celkového počtu), 71,2 % obyvatel z Kompongčamu (jiná obydlená oblast), avšak 90,5 % lidí z Oddar Méan Chhey - na téměř neobydleném severu - tam úmrtnost související s režimem klesala na 2,6 %. Jak se dá předpokládat, nejvíce trpěly oblasti dobyté nejpozději, oblasti nejhustěji obydlené a nejbližší hlavnímu městu (evakuace malých venkovských městeček byla zřejmě méně dramatická). Avšak přežití záviselo zvláště na tom, v jaké zóně se člověk nacházel (ať už dobrovolně, nebo jako deportovaný) v časech Demokratické Kampučie. Být poslán do lesnaté nebo hornaté oblasti, do regionu s nějakou výraznou průmyslovou produkcí, jako např. výrobou juty (interregionální zásobování potravinami prakticky neexistovalo), se rovnalo téměř rozsudku smrti: necitelné rovnostářství režimu zavedlo v hrubých rysech stejné výrobní normy, obyčejně bez poskytnutí jakékoliv pomoci, ať šlo o kteroukoliv oblast. Když bylo třeba začít vyklučením lesa a postavením nějaké ubohé chatrče a pak se vyčerpávat prací s hladovými příděly potravin, a když byl navíc oslabený lidský organismus zasažen dyzenterií a malárií, zkáza hrozivě narůstala: Pin Jathaj odhaduje úmrtnost v jednom lesním táboře koncem roku 1975 za čtyři měsíce na jednu třetinu; v jedné vesnici ve vyklučeném lese jménem Don Ey vládne všeobecný hladomor, nerodí se žádné děti a celková úmrtnost činí asi 80 %. Proti tomu dostat se do prosperující zemědělské oblasti znamenalo šanci na přežití, zvláště pokud její přetížení novými zde nebylo příliš velké a nutně tak nenarušilo místní rovnováhu. Na druhé straně tady byl člověk více pod kontrolou a snáze vystavený čistkám: druhý "dobrý výběr" naopak znamenal dostat se do nejodlehlejších oblastí, kde byli tolerantnější místní Loeuští Khmerové. Tam byla bezpochyby hlavním nebezpečím nemoc.

   Na ještě nižší rovině, na úrovni vesnice, rozhodovalo chování místních kádrů tím více, že na něm velkou měrou závisely též vztahy se starými. Slabost a omezenost byrokratického aparátu Rudých Khmerů ve skutečnosti ponechávaly širokou nezávislost vedení, v lepším i v horším slova smyslu. Existovali zde sadističtí surovci (dost často to byly mladé ženy), kariéristé nebo neschopní jedinci, kteří chtěli vyniknout, a proto zvyšovaly represe a pracovní normy. Dva typy kádrů naproti tomu zlepšovaly naději na život: předně ti lidštější, jako onen vesnický předák, který v roce 1975 ukládal uprchlíkům jen čtyři hodiny práce denně; a pak všichni ti, s nimiž se přeživší setkali v tom či onom kritickém okamžiku, kteří povolili nemocnému či vyčerpanému, aby si odpočinul, manželovi, aby navštívil svou ženu, kteří přivírali oči nad "samoživitelstvím", jež bylo v principu zakázáno, a přitom bylo životně důležité. Pak zde ovšem vzácně byli také ti nejzkorumpovanější, kteří pro kouzlo hodinek Omega nebo zlatý šperk podepsali změnu bydliště nebo pracovní skupiny, což znamenalo na nějaký čas souhlas se životem mimo přísně určené hranice. Nicméně zesílení centralizace režimu čím dále tím více omezovalo počáteční skulinky tolerance a jeho pekelná logika dospěla čistkami k postupné výměně humánních kádrů  - podezřelých ze slabosti nebo zkorumpovaných - za nové vedoucí činitele, velmi mladé, spíše čisté, a hlavně strašivě nesmiřitelné.

   Úmrtnost se konečně měnila také podle času. Krátké trvání a zvláště geografická mnohotvárnost režimu Rudých Khmerů znemožňují definovat dobře vymezené periody. Navíc teror a hlady byly nepřetržité a téměř všeobecné. Měnila se pouze jejich intenzita, avšak šance na přežití ohromně závisely na této intenzitě. Svědectví nicméně poskytují dostatek údajů, aby bylo možno přistoupit k chronologii martyrologia (seznamu mučedníků). První měsíce režimu se vyznačovaly masovým vražděním, sociálně zaměřeným a umožněným díky naivitě pětasedmdesátníků vůči jejich novým pánům. Naproti tomu v každém případě alespoň do podzimu příliš nepůsobila podvýživa; navíc kolektivní jídelny dosud nezakázaly rodinná jídla. Centrum od konce května do října několikrát po sobě přikázalo, aby se skončilo s masakry: známka přetrvávajícího vlivu, který si dosud zachovali umírněnější vedoucí činitelé, nebo spíše snaha uplatnit svou převahu nad příliš nezávislými velitelstvími v jednotlivých zónách. Zločiny poté pokračovaly, ale mírnějším tempem: podle bankéře Komphota, jenž uprchl do zóny Sever, "byli lidé zabíjeni jeden po druhém - velké masakry nebyly. Napřed to bylo asi dvanáct nových, těch, které podezřívali, že jsou vojáci, a podobné věci. Během prvních dvou let byla možná jedna desetina nových pozabíjena, jeden po druhém i s dětmi. Nemohu říci, kolik jich bylo dohromady."

   Rok 1976 byl očividně rokem strašlivých hladomorů. Vrcholilo šílenství velkých staveb, jež vyčerpávaly lidi v nejaktivnějším věku a utlumovaly zemědělství. Úroda v roce 1976 přitom nebyla příliš špatná a v první polovině roku na nějaký čas zachránila situaci (hlavní sklizeň je v prosinci až lednu); bylo však nepochybně stěží dosaženo průměrných výnosů ze 60. let. Podle určitých svědectví byl vrcholem hrůzy rok 1977: zhoubný hladomor, ale též obnovení čistek. Ty se rozběhly mnohem rychleji než v roce 1975: byly více politické (často byly důsledkem čím dál tím divočejších konfliktů uvnitř režimu), evidentně více zaměřené etnicky, takže se dotýkaly nových kategorií - zvláště bohatých vesničanů, a dokonce i těch středních, pocházejících z lidu, a proti dřívějšku systematičtěji též učitelů. Byly též poznamenány novou krutostí: i když instrukce z roku 1975 již zapověděly popravy žen a dětí republikánských důstojníků, byly manželky dříve (a dokonce dlouho předtím) popravených mužů zatčeny a zabity až v roce 1977; likvidace celých rodin a i celých vesnic  - jako vesnice bývalého presidenta Lon Nola 17. dubna 1977 (350 rodin) na oslavu výročí "osvobození" - již nejsou výjimečné. Rok 1978 byl spornější: podle Sliwinského se měl hladomor značně zmírnit, nepochybně díky lepší sklizni a zvláště pružnějšímu vedení; podle Twininga, jehož názor různá svědectví spíše potvrzují, se naopak spojilo sucho a válka a vyvolaly bezprecedentní nedostatek potravin. Potvrzeno je pouze to, že čím dál tím všeobecnější zabíjení (zároveň též starých a zvláště v zóně Východ) tehdy dosáhlo výjimečné úrovně.

Všednodenní smrt za časů Pol Pota

"V Demokratické Kampučii nebyla žádná vězení, žádné tribunály, žádné univerzity, střední školy, žádné peníze, žádné pošty, žádné knihy, žádný sport, žádné rozptylování... Za čtyřiadvacet hodin nebyl tolerován žádný hluchý čas. Každodenní život byl členěn takto: dvanáct hodin tělesné práce, dvě hodiny na jídlo, tři hodiny odpočinku a výuky, sedm hodin spánku. Byli jsme v ohromném koncentráku. Nebyla už žádná spravedlnost. O všem v našem životě rozhodoval Angkor. (...) Rudí Khmerové často používali podobenství, aby ospravedlnili své rozporuplné činy a příkazy. Přirovnávali jedince k volovi: ´Podívejte se na toho vola, který táhne káru. Žere, když se mu poručí. Když ho necháte pást na poli, žere. Když ho dovedete na jiné pole, kde není dost pastvy, pase se stejně. Nemůže jít, kam chce. Je hlídaný. A když se mu řekne, aby táhl káru, táhne. Nikdy nemyslí na svou ženu, ani na své děti´..."

   Ve všech, kteří přežili, zanechala Demokratická Kampučia tento dojem podivnosti, ztráty orientace a hodnot. Lidé se opravdu dostali na druhou stranu zrcadla, a pokud si chtěli uchovat šanci na přežití, bylo nutno přijmout nová pravidla hry. Jejich prvním článkem bylo radikální pohrdání lidským životem: "Přijít o tebe není žádná ztráta. Uchovat si tě nemá žádnou cenu" - o této obávané formulaci svědčí všechna svědectví. Kambodžané prožívali opravdový sestup do pekel, někteří již od roku 1973: "osvobozená" území v zóně Jihozápad již od onoho roku zažívala potlačování buddhismu, vytrhávání mladých z jejich rodin, zavádění jednotného oblékání, verbování do výrobních družstev. Nyní je třeba uvést a objasnit nesčetné příčiny zmaru.

Zářná budoucnost, otroctví, hladomor

   Napřed bylo, alespoň pro pětasedmdesátníky, záhodno přijmout svůj nový úděl, něco mezi soumarem a válečným otrokem (což také patřilo k angkorské tradici...). Ve vesnici starých vás snadněji přijali, když jste vypadal silný a nebylo s vámi mnoho zbytečných krků. Postupně vás obírali o váš majetek: po evakuaci to byli vojáci Rudých Khmerů; na venkově kádry starých pomocí černého obchodu - v období nejvyšší nouze mohla cena balíčku rýže (250 gramů) dosáhnout až 100 dolarů. Bylo třeba se smířit s tím, že vymizelo veškeré vzdělávání spolu se ztrátou svobody pohybu, veškerého povoleného obchodování, lékařství hodného toho jména, psaní a se striktně zavedenými normami v oblékání (černý oděv s dlouhými rukávy, zapnutý až ke krku) a v chování (žádné projevy náklonnosti, žádné hádky nebo nadávky, žádné stížnosti nebo nářky). Bylo třeba slepě poslouchat všechny příkazy, účastnit se nekonečných schůzí (a vypadat přitom, že posloucháte), na povel řvát nebo tleskat, kritizovat druhé i sebe... Ústava Demokratické Kampučie z roku 1976 příhodně určovala, že předním právem občanů je právo na práci: a noví nikdy žádné jiné nepoznali. Je pochopitelné, že první doba režimu byla poznamenána epidemií sebevražd; zachvátila zvláště ty, kteří se ocitli odděleni od svých blízkých, staré osoby, které se cítily pro své rodiny přítěží, nebo ty, kteří patřili k nejmajetnějším.

   Přizpůsobení pětasedmdesátníků bylo často ještě znesnadněno nevalnými podmínkami přijetí (můžeme-li použít toto slovo). Byli z velké části posláni do nezdravých oblastí, zvláště na podzim 1975. Mohli se již dočkat pouze primitivního náčiní a stále nedostatečných přídělů potravin; nikdy nějaké technické pomoci, praktické výuky, pouze těch nejhorších sankcí pro ty, kteří si vedli špatně, ať už z jakéhokoliv důvodu: ani očividný handicap neochránil před trestem za ulejváctví a neschopnost - smrtí. Mimo zvlášť silné rodinné známosti nebylo ostatně nové ubytování nikdy trvalé: přemísťování výrobních brigád a zvláště nové deportace vnukaly pocit, naprosté libovůle moci. Z toho pramenilo nutkání, u těch nejvíce práceschopných, uniknout někam do nebes, řízených dosud minimem racionality, předvídatelnosti, a tedy lidskosti. Tyto útěky se příliš často podobají jinému druhu sebevraždy: nejčastěji byly uskutečněny bez kompasu a mapy, často v době dešťů, aby bylo znesnadněno pronásledování, s nedostatečnou zásobou potravin a s organismem oslabeným strádáním. Lze předpokládat, že velká většina uprchlíků zmizela v džungli ještě dříve, než mohla případně padnout na hlídku Rudých Khmerů, kteří měli rozkaz nikoho nešetřit. Útěky byly nicméně početné a podněcované poměrně uvolněnou ostrahou vzhledem k slabým počtům vojáků a kádrů.

   I když usadit se v nových podmínkách vyvolávalo těžké problémy s přizpůsobováním, vládnoucí systém neposkytoval novým příchozím žádnou možnost cokoliv si opatřit. Jeho vůdci se zdáli přesvědčení, že "zářná budoucnost" je na dosah ruky, bezpochyby hned po čtyřletce (1977 - 1980), vyhlášené Pol Potem v srpnu 1976. Podle něho se měla masivně rozšířit produkce a vývoz zemědělských produktů, zřejmě jediného zdroje v zemi, a tím se měla uskutečnit jakási primitivní akumulace kapitálu. Tím by se zajistila industrializace zemědělství, rozvoj různorodého lehkého průmyslu a o něco později i mocného těžkého průmyslu. Tato modernistická mystika se zvláštním způsobem opírala o staromileckou vidinu Angkoru. "Když byl náš národ schopen vybudovat Angkor, dokáže všechno," ujišťoval Pol Pot v rozsáhlém projevu, v němž 27. září 1977 oficiálně oznámil, že Angkor je ve skutečnosti Komunistická strana Kampučie. Jiným dokladem voluntarismu Rudých Khmerů je "slavný 17. duben", jenž měl ukázat nadřazenost chudých kambodžských rolníků nad první imperialistickou velmocí.

   V této souvislosti se jeví jako malichernost, že bylo od obyvatelstva žádáno, aby vyvinulo úsilí a přešlo na "tři tuny (neloupané rýže) z hektaru" - v roce 1970 byla produkce sotva jedna tuna na hektar. Akce stejně bezvýznamná jako předpokládané ztrojnásobení ploch rýžovišť na bohatém severozápadě. Konkrétně to znamenalo jednak zúrodňování nové půdy, jednak rozvoj zavlažování v obrovském měřítku: šlo o to velmi rychle přejít z jedné na dvě a nakonec na tři sklizně neloupané rýže ročně. Oproti tomu všechny ostatní plodiny se dostávaly do pozadí; a úsilí, požadované na této "pracovní armádě", představované novými, ani nebylo oceněno. A přitom mělo nabýt rozměrů často smrtelného vyčerpání těch nejživotnějších sil celé populace: nejrychleji umírají často ti nejsilnější muži, od nichž se nejvíce vyžadovalo. Pracovní den běžně trval jedenáct hodin; avšak u příležitosti soutěží mezi vesnicemi (pro větší slávu jejich vedoucích kádrů) bylo nutno vstávat ve 4 hodiny ráno a zůstat na pracovišti do 22 nebo 23 hodin. Pokud jde o dny volna (někdy zcela zrušené), byly obyčejně každý desátý den; byly však vyplněny nekonečnými politickými mítinky. V normálních dobách nebyl pracovní rytmus nutně vyšší než ten, jaký obyčejně znali kambodžští vesničané. Veliký rozdíl však spočíval v tom, že téměř neexistovala chvíle pro oddech, v nedostatečných pauzách na odpočinek během práce a hlavně v chronické podvýživě.

   Budoucnost snad měla být zářná, avšak přítomnost byla katastrofální. Již v listopadu 1976 odhadovalo americké velvyslanectví v Bangkoku pokles obdělávaných ploch o 50 % oproti době před rokem 1975. Vycházelo přitom z výpovědí uprchlíků. Ti, kteří tehdy cestovali do Kambodže, popisují poloopuštěné vesnice a neobdělaná pole, což bylo výsledkem masového přesídlování na velké stavby a do zón určených k odlesnění. Svědectví Laurence Picqua je ohromující (viz níže):

Rozklad venkova

   Po obou stranách cesty se do nedohledna rozprostírala rýžová pole ležící ladem. Marně jsem pátral po někom, kdo by přepichoval sazeničky rýže. Nic, leda snad asi po deseti kilometrech pracovní skupina několika děvčat.

   Kde jsou ty stovky mladých z mobilních brigád, o nichž každodenně hovoří rozhlas?

   Skupinky mužů a žen se potloukaly z místa na místo, chaoticky, s ranečkem na rameni. Podle jejich oděvů, cárů kdysi živých barev, přiléhavých kalhot nebo roztrhaných sukní se bylo možné domýšlet, že to jsou "noví", bývalí obyvatelé měst.

   Dozvěděl jsem se, že v polovině roku byly zorganizovány nové přesuny obyvatelstva, aby se zmírnila nerovnováha, způsobená absurdní politikou "bandy zrádců".

   Ti lidé z města byli napřed posláni do zapadlých oblastí na jihozápadě, kde si museli v naprosté nouzi "osvojit nový světový názor". Po tu dobu byly ovšem úrodné kraje ponechány bez pracovních sil. V celé zemi se umíralo hladem, ale využívána byla pouze jedna pětina osevních ploch!

   Kam se tedy poděla bývalá pracovní síla, která dříve na těch pozemcích pracovala? Mnoho otázek zůstávalo bez odpovědi.

   Pokud jde o mobilní brigády, vychvalované za jejich neúmornou práci, žily v tvrdých podmínkách. Jídlo bylo donášené na pole: pár svlačců ve vařící vodě, trocha rýže, asi polovina toho, co jsme mívali v Phnompenhu. S takovými příděly bylo nemožné vyvinout opravdové úsilí a následkem toho cokoliv produkovat. (...)

   Valil jsem oči. Byl to strašlivý pohled: nepopsatelná lidská bída, neskutečná dezorganizace, žalostné břídilství...

   Zatímco auto rychle projíždělo, vystoupil před ně nějaký stařec a prudce mával oběma rukama. Na okraji cesty ležela mladá žena, nepochybně nemocná. Řidič udělal kličku a stařec zůstal vprostřed cesty s rukama zvednutýma k nebi.

   Hospodářský plán KSK již sám o sobě obsahoval budoucí nesnesitelné napětí. To se ještě zhoršilo vrcholnou neschopností kádrů, které ho měly uskutečňovat. Úhelným kamenem plánu bylo zavlažování a tomu byly věnovány ohromné síly, což vlastně obětovalo přítomnost ve jménu budoucnosti. Avšak ubohost pojetí anebo provádění mnohých prací způsobilo, že tyto oběti byly z velké části zbytečné. Vedle několika dobře založených hrází, kanálů nebo přehrad, jež dodnes slouží, jich mnoho odnesla první velká voda (a popřípadě utopila několik stovek budovatelů nebo vesničanů), nebo způsobily, že se voda obracela proti proudu a za několik měsíců se zanesly bahnem... Vodohospodářští inženýři, kteří někdy byli mezi budovateli, se mohli pouze v tichosti vztekat: kritika by byla činem nepřátelství k Angkoru, což mělo známé důsledky... "Ke stavbě přehrad potřebujete pouze politickou výchovu," tvrdilo se otrokům. Pro ty negramotné vesničany, kteří byli často jejich šéfy, představovalo maximální nahromadění kopáčů, pracovních hodin a zeminy jedinečný technický princip.

   Toto pohrdání technikou a techniky bylo doprovázeno ztrátou nejzákladnějšího zdravého vesnického rozumu: chudí ubožáci z mozolnatýma rukama třeba řídili stavební práce a celé vesnice, ale jejich vlastními pány byli městští intelektuálové, žíznící po formální racionalitě a uniformitě a přesvědčení o vlastní vševědoucnosti. Tak například rozkázali zplanýrovat většinu hráziček, oddělujících rýžová pole, a přikázali, aby jejich rozměr byl všude jeden hektar. Kalendář zemědělských prací byl centrálně určený pro celý region, ať byly místní ekologické podmínky jakékoliv. Jelikož za jediné kritérium úspěchu byla prohlášena produkce rýže, považovali někteří vedoucí činitelé za správné pokácet v obdělávaných zónách všechny stromy, včetně ovocných; aby byl zničen úkryt několika loupeživých vrabců, byl zničen jeden ze zdrojů potravy pro vyhladovělé obyvatelstvo. Takto byla převálcována příroda a pracovní síly zase byly rozčleněny a specializovány až k absurdnu: každá věková kategorie byla "mobilizována" zvlášť (od sedmi do čtrnácti let, od čtrnácti do svatby, staří lidé atd.) a týmy určené na nějaký přesný a jedinečný úkol se dále dělily. Vedle toho odměřené a chladné kádry, s nimbem své všemoci, se svými podřízenými nepracovaly vůbec, vydávaly příkazy a nepřipouštěly sebemenší diskuzi.

   K lepšímu ujařmení byl též vědomě používán hlad, jenž po léta mořil miliony Kambodžanů. Oslabené bytosti, neschopné vytvořit si zásobu potravin, to tak méně svádělo k útěku. Byly bez ustání posedlé myšlenkami na stravu a energie samostatného myšlení, odporu a dokonce i sexuality v nich byla zlomena. Stop-and-go, které s nimi hráli s jídlem, umožňovalo lépe přistoupit k násilnému přemisťování nebo přejít ke kolektivním jídelnám (pár uspokojujících jídel a všichni začali mít rádi Angkor), anebo zlomit solidaritu mezi jedinci i mezi rodiči a dětmi. Člověk bez obav políbil ruku, která ho živila, jakkoliv byla krvavá.

   Bylo smutnou ironií, že režim, jenž chtěl všechno obětovat mystice rýže (tak jako existovala mystika oceli v SSSR nebo cukru na Kubě), odsunul tuto potravinu čím dál tím více do oblasti mýtů. Kambodža exportovala pravidelně od 20. let několik stovek tisíc tun rýže ročně a přitom živila skromně, ale korektně masu vlastního obyvatelstva. Avšak od doby, kdy byly počátkem roku 1976 zavedeny kolektivní jídelny, znala velká část Kambodžanů sotva řídkou rýžovou polévku (obsahující přibližně množství rovnající se čtyřem kávovým lžičkám rýže na osobu). A sklizně, jak víme, byly buď mizerné, nebo katastrofální. Denní dávky se snížily do nevídaně malých rozměrů. Odhaduje se, že před rokem 1975 jeden dospělý z regionu Battambang konzumoval přibližně 400 gramů rýže denně - minimální množství pro normální aktivitu. Všechna svědectví se však shodují: když se za Rudých Khmerů dospělo k tomu, že měla jedna osoba jeden balíček rýže (250 gramů), byla to žranice. I když se příděly velmi různily, nebylo výjimečné, že se pět, šest nebo i osm osob muselo spokojit s jediným balíčkem.

   Z toho plynula obyčejně životně důležitá role černého trhu - umožňujícího získat rýži, pocházející zvláště od kádrů, které zpronevěřovaly příděly rýže za mnohé neohlášené mrtvé - a také individuální shánění potravy, jež bylo zakázáno - Angkor činí vše pro dobro lidu, jeho příděly tedy musí stačit... - , občas tolerované, oficiálně či poloúředně - samozřejmě kromě případů, kdy šlo o "krádež". Zběsilému hladu vyhladovělých lidí neuniklo nic, ani v podstatě kolektivní majetek (neloupaná rýže právě před nebo během sklizně a ovoce během celého roku), ani chudičký osobní majetek (kurníky a pak i domácí zvířectvo starých), ani krabi, žáby, šneci, ještěrky a hadi, jimiž se rýžová pole hemžila, ani rezaví mravenci nebo velicí pavouci, kteří byli polykáni syroví, ani výhonky, lesní houby a hlízy, jež pokud byly špatně vybrány nebo nedostatečně uvařeny, byly původcem četných úmrtí. Dospělo se k nečekaným krajnostem i pro chudou zemi: prasatům se vybíraly z koryta otruby a pořádaly se hostiny z polních krys. Individuální shánění potravy bylo stále jednou z hlavních záminek k trestům a ty mohly být od důtky až po popravu pro výstrahu v případě příliš masového plenění sklizně.

   Chronická podvýživa, oslabující organismus, otevřela cestu celé řadě nemocí (obzvláště dyzenterii) a také zvýšila jejich nebezpečnost. Objevily se také nemoci z hladu, z nichž nejběžnější a nejzávažnější byl celkový otok, popsaný v mnoha jiných historicky srovnatelných situacích, vyvolaný silnými dávkami soli v každodenní kaši. Tato relativně klidná smrt (člověk zeslábne a pak upadne do bezvědomí) byla nakonec některými považována za záviděníhodnou, zvláště starými lidmi.

   To nejmenší, co lze říci, je, že tato dramatická úmrtnost - někdy tvořili většinu komunity marodi - řídící osobnosti Rudých Khmerů vůbec nedojímala. Postižený byl vinný, neboť "způsobil Angkoru ztrátu jedné pracovní síly". Nemocný, jenž byl vždy podezírán z ulejváctví, obyčejně směl přestat pracovat pouze za podmínky, že šel na ošetřovnu nebo do nemocnice, kde byly potravinové příděly omezeny na polovinu a kde bylo velmi vysoké riziko nákazy. Henri Locard je nepochybně povolaný k tomu říci, že "nemocnice byly mnohem spíše zařízeními vyhlazovacími než léčebnými": Pin Jathaj ztratil za několik týdnů v jedné nemocnici čtyři nejbližší členy své rodiny. S jednou skupinou patnácti mladých, nakaženou planými neštovicemi, jednali beze všech ohledů: museli zůstat v práci, žádné léčení, povinnost spát rovnou na zemi i přes boláky, způsobené vyrážkou. Výsledek: přežil z nich jeden jediný.

Od ztráty orientace ke zezvířečtění

   Je známo, že hlad lidi odlidšťuje. Způsobuje, že se člověk uzavře do sebe a zapomene na všechno, co nesouvisí s vlastním přežitím. Jak jinak vysvětlit, že se člověk v některých situacích uchýlí ke kanibalismu? V Kambodži byl přece jen méně rozšířený než v Číně za velkého skoku a zřejmě se omezoval na konzumaci zemřelých. Pin Jathaj uvádí dva konkrétní příklady: svou sestru, částečně snědenou jednou bývalou učitelkou, a pacienty jednoho nemocničního pokoje, kteří si mezi sebou rozdělili mladého zesnulého. V obou případech byli "lidožrouti" (v khmerské tradici zvláště ďábelské bytosti) potrestáni smrtí, v případě učitelky utlučením před zraky celé vesnice spolu s malou dcerkou. Existoval také kanibalismus z pomsty, tak jako v Číně: Ly Heng uvádí případ vojáka, který dezertoval od Rudých Khmerů a jehož donutili, aby před svou popravou snědl vlastní uši. Zvláště se uvádí konzumace lidských jater, což nebylo jen specifikou Rudých Khmerů: republikánští vojáci je v letech 1970 - 1975 občas nutili svým nepřátelům; podobné zvyky nalezneme na asijském jihovýchodě všude. Haing Ngor popisuje, jak v jednom vězení zavražděné těhotné ženě vyřízli plod, játra a ňadra; plod vyhodili (jiné už byly pověšeny na okraji vězeňské střechy a sušily se tam) a ostatní odnesli s větou: "Na dnešek máme masa dost!" Kên Khun připomíná jednoho ředitele družstva, který připravoval lék na oči z lidských žlučníků (a volně ho rozděloval mezi své úředníky!), přičemž vychvaloval chuťové vlastnosti lidských jater. Není snad tento kanibalismus krajním případem obecnějšího fenoménu: úpadku hodnot, morálních a kulturních zábran a především soucitu, základní ctnosti buddhismu? Paradoxem režimů Rudých Khmerů bylo, že tvrdil, že chce zavést společnost rovnosti, spravedlnosti, v níž se nebudou brát ohledy na sebe, a jako ostatní komunistické vlády vyvolal neslýchaný rozmach egoismu, uvažování "každý pro sebe", nerovných pravomocí, libovůle. Aby člověk přežil, bylo třeba především lhát, podvádět, krást a zůstat necitelný.

   Příklad, můžeme-li to tak říci, pocházel z nejvyšších míst. Pol Pot, jenž byl od roku 1963 u partyzánů a nevědělo se o něm, neudělal ani po 17. dubnu 1975 nic, aby znovu navázal kontakt se svou rodinou. Jeho dva bratři a jeho švagrová byli tedy deportováni s ostatními a jeden z nich brzy podlehl; dva zbylí, kteří přežili, pochopili se zpožděním podle oficiálního portrétu skutečnou totožnost diktátora a považovali za lepší (a nepochybně poprávu), když nikdy nikomu neřeknou, že jsou s ním příbuzní. Režim dělal vše pro to, aby uvolnil nebo zlomil rodinná pouta, jež správně vnímal jako něco, co je spontánní hrází odporu vůči totalitním plánům na závislost každého jedince výhradně na Angkoru. Pracovní jednotka měla často své vlastní "ubytovny" (často pouhé rohože nebo síťové houpačky), i když třeba jen nedaleko od vesnice. Bylo velmi obtížné získat povolení k jejich opuštění: manželé tedy byli často odděleni od svých žen po celé týdny i více; děti byly odděleny od rodičů; mladí lidé mohli strávit půl roku bez povolení setkat se se svou rodinu, beze zpráv, aby se poté někdy dozvěděli, že všichni zahynuli. I zde byl vzor z nejvyšších míst: manželské páry samotných vedoucích činitelů žily často odděleně. Pro matku nevypadalo dobře, když se příliš věnovala svému dítěti, i třeba malému.

   Vliv mužů na své ženy a rodičů na své potomky jim byl odňat: člověk mohl být popraven za to, že dal facku manželce, udán svými dětmi, že je bil, přinucen k sebekritice za nějakou nadávku nebo hádku. V těchto velmi nelidských podmínkách je třeba vidět vůli vlády přisvojit si monopol na legitimní násilí a zrušit všechny svrchované vztahy, které jí unikaly. Největším pohrdáním byly postiženy rodinné vztahy: lidé mohli být odděleni jedni od druhých, často navždy, protože se jim nepodařilo naskočit na náklaďák, nebo protože dva povozy, které jely v transportu za sebou, neměly při deportaci rozkaz jet na stejné místo. Řídícím kádrům nezáleželo na tom, že staří lidé nebo děti se pak ocitli izolováni od svých blízkých. "Nic si z toho nedělejte. Angkor se (o ně) postará. Nebo snad Angkoru nevěříte?" - bývala obyčejně odpověď těm, kteří žadonili, aby je spojili s jejich blízkými.

   Nahrazení kremace zemřelých pochováváním do země (kromě výjimky, o níž bylo třeba žadonit a mít protekci) bylo dalším zásahem do rodinné solidarity: pro Khmera ponechat svého blízkého v chladu, v blátě, bez pohřebních rituálů (neboť v případě pohřbívání se žádné nekonají), to znamená nemít k němu ani tu nejzákladnější úctu, ohrozit jeho nové převtělení, popřípadě ho odkázat k existenci přízraku. Mít u sebe trochu jeho popela se naopak cenilo, zvláště v době častého stěhování. Šlo tady ve skutečnosti o jeden z úhelných kamenů systematického útoku proti bohaté tradiční kultuře Kambodže, ať už buddhistické, nebo předbuddhistické ("primitivní" ceremonie Loeuských Khmerů nebyly lépe zachovány než rituály vzešlé z angkorské říše), lidové (milostné písně, žerty) nebo umělé (dvorní tance, chrámové malby, sochařství...) Plán z roku 1976, jenž se nepochybně opičil po čínské kulturní revoluci, neznal jiné formy uměleckého vyjádření než revoluční zpěvy a básně.

   Nadto však omezení statutu mrtvých odpovídá popření lidskosti u živých. "Nejsem lidská bytost, jsem zvíře," uzavřel svou zpověď bývalý vedoucí činitel a ministr Hu Nim. Stojí člověk jen za tolik, co zvíře? Člověk mohl přijít o život za to, že se mu zatoulala kráva, být umučen za to, že nějakou uhodil. Lidé byli zapřahání do povozů a nemilosrdně bičováni za to, že se nevyrovnali volovi, s nímž byli spřaženi. Lidský život má tak malou cenu... "Máš individualistické sklony. (...) Musíš (...) se osvobodit od svých citů," odsekl jeden voják Rudých Khmerů Pinu Jathajovi, který si chtěl nechat u sebe svého zraněného syna. Když se na něho mrtvého chtěl o několik dní později jít podívat, musel prokázat, že jelikož je nemocný, "nemrhá svými silami na úkor Angkoru", a tak složitě mohl obdržet povolení jít se podívat na mrtvolu svého syna. Později nesměl navštívit manželku v nemocnici pod záminkou, že "se o ni postará Angkor". Když přišel na pomoc vážně nemocné sousedce a jejím dvěma malým dětem, dostalo se mu této poznámky jednoho Rudého Khmera: "To není váš úkol, pomáhat jí. Naopak to dokazuje, že ještě máte soucit, pocity přátelství. Tyto pocity je třeba opustit a vyrvat si z mysli individualistické sklony. A teď se vraťte domů."

   Toto systematické popírání lidství má z hlediska vládnoucích činitelů v Kambodži také svůj rub: jejich oběti ztratily všechny skrupule lhát, ulejvat se, sotva se strážní a práskači k nim otočí zády, a hlavně krást. Vzhledem k přídělům poskytovaným Angkorem je to otázka života nebo smrti: kradou všichni, od dětí až po starce - a jelikož všechno patří státu, může krádeží někdy být utržení několika plodů. Společnost, jež vám dává na vybranou pouze mezi smrtí hlady nebo kradením a podváděním, je vlastně pekelnou pastí: díky této převýchově přetrvává dodnes, zvláště u mladých lidí, cynismus a sobectví, což ubírá Kambodži šance na nový rozvoj.

Triumf brutality

   Dalším nepřekonatelným rozporem režimu bylo, že požadavku na naprostou průhlednost životů a myšlenek neodpovídala zvláště utajená povaha vrchní mocenské skupiny. Mezi komunistickými režimy bylo jedinečným úkazem, že existence KSK byla oficiálně vyhlášena až 27. září 1977, třicet měsíců po 17. dubnu. Osobnost samého Pol Pota byla zvláště dobře střeženým tajemstvím. Poprvé se objeví během "voleb" v březnu 1976, označený jako "dělník z kaučukovníkových plantáží". Ve skutečnosti na nich nikdy nepracoval, stejně jako nepracoval "na hospodářství svých rodičů", jak to tvrdí životopis šířený během jeho návštěvy Severní Koreje v říjnu 1977. To západní tajné služby učinily sestřihem jednu osobu z Pol Pota a Salotha Sara, komunistického aktivisty, jenž v roce 1963 uprchl z Phnompenhu a byl některými kádry KSK vyhlášen za "padlého v odboji". Pol Potova vůle zůstat ve stínu, aby mohl lépe vykonávat veškerou moc, zůstala tak silná, že Pol Pot neměl ani životopis, ani bustu a dokonce ani oficiální portrét; jeho fotografie se objevovala jen zřídka a neexistoval žádný výbor z jeho textů. Tedy nic, co by připomínalo kult osobnosti. A mnozí Kambodžané se dozvědí až po lednu 1979, kdo byl jejich premiérem. Pol Pota si pletli s Angkorem a naopak. Všechno se dělo tak, jako by Pol Pot, Vrchní anonym z této anonymní organizace, byl přítomen v každičké vesničce, neviditelný, skrytý i za tím nejmenším vykonavatelem moci. Nevědomost je matkou teroru: nikdo se v žádné chvíli nemůže cítit v bezpečí.

   Neprůhlednost/průhlednost: otroci systému už nad sebou nemají ani tu sebemenší moc. Jejich existence je celá řízená prostřednictvím časového rozvrhu sestaveného tak, aby neskýtal žádný oddech, prostřednictvím posedlého shánění potravin, častých schůzí pro kritiku a sebekritiku, kde sebemenší selhání může být velkým problémem. Při sebemenší pochybnosti o pravdivosti jejich prohlášení je jejich minulost pečlivě prozkoumávána a mnohá zatčení, po nichž následovalo mučení, se uskutečnila proto, aby zatčení přiznali, co se pokusili zamlčet. Osud člověka byl vydán napospas udání, náhodnému setkání s bývalým kolegou, sousedem, spolužákem... Pokud šlo o budoucnost, ta, zdá se, visela na vlásku a byla podřízena sebemenšímu rozmaru vládnoucího molocha. Pohledu vlády, "která má tolik očí jako ananas", nesmí nic uniknout, říkal známý slogan. Jelikož vše bylo posuzováno z hlediska politického významu, mohlo se stát sebemenší porušení platných pravidel činem opozice, a tudíž "kontrarevolučním zločinem". Bylo třeba se vyhnout i těm nejmenším odchylkám od normálu, i těm mimovolným: podle paranoické logiky, kterou kolem sebe šířili Rudí Khmerové (všichni jsme obklopeni nepřáteli, kteří jsou stejně zrádní jako dobře zamaskovaní), neexistovala žádná náhoda, žádná nešikovnost, pouze "zrady". Rozbít skleničku nebo špatně ovládat vola a vyorat brázdy nakřivo vás mohlo přivést před tribunál sestavený z členů družstva - včetně vašich příbuzných a přátel - a žalobců se našlo vždy dost. Nikdy se nesmělo mluvit o mrtvých, spravedlivě potrestaných zrádcích nebo zbabělcích, kteří nevěnovali svou pracovní sílu Angkoru. Samotné slovo smrt se stalo tabu, muselo se říkat bat kluon (zmizelé tělo).

   Slabým bodem ovšem byla neexistence soudního aparátu, i podřízeného (nikdy se nekonal žádný proces), a zvláště policejního aparátu hodného toho jména - vnitřní bezpečnost měla na starosti armáda, jež na tuto roli vůbec nebyla připravena. Neohrabanost represivního aparátu byla příčinou toho, že bylo celkem dost snadné kšeftovat, v soukromí mluvit spíše volně, krást... To však také vysvětluje rozšířené zneužívání dětí a mládeže, z nichž si policie dělala pomocníky. Někteří, jimiž se říkalo chhlopové a kteří byli již začleněni do aparátu Rudých Khmerů, byli v podstatě špehové, ukrývali se například pod piloty domů a pásli po závadných rozhovorech, nebo odhalovali zakázané soukromé zásoby potravin. Jiní, často mladší, měli za úkol hlavně sledovat politické zaměření svých rodičů, bratrů a sester a "pro jejich dobro" na ně žalovat v případě "jinověreckých" myšlenek. Pro všechny Kambodžany bylo zakázáno (nebo považováno za zakázané) vše, co nebylo výslovně povoleno. Jelikož v těchto případech bylo vězení předpokojem vedoucím k smrti, byly trestné činy mladistvých, pokud se neopakovaly a byly podrobeny dostatečně pokorné spontánní sebekritice, buď odpuštěny, nebo potrestány změnou zařazení (do prasečáku - jako v Číně), nebo více či méně tvrdým výpraskem, obyčejně na konci kolektivní schůze. Záminek se našlo dost. Jak mohla nějaká rodina vydržet, aby se spolu po celé měsíce nemohla setkat, když byly jejich pracovní skupiny často jen pár kilometrů jedna od druhé? Jak se vyhnout chybám mladistvých v práci, způsobeným často nedostatkem zkušeností, vyčerpáním, kvůli němuž klesala jejich bdělost, nebo opotřebováním nástrojů? Jak odolat pokušení sebrat nějaké potraviny, nebo takové "krádeži", jakou představuje utržení jednoho banánu?

   Každý z těchto "zločinů" mohl vést k uvěznění nebo smrti. Dopouštěli se jich všichni a nejčastější byly přece jen mírnější tresty. Všechno je relativní: bičování, zvláště pro mládež, bylo banálním trestem; dospělí bývali spíše ztlučeni - stávalo se, že na to umřeli. Mučitelé mohli být bojovníci Rudých Khmerů. Avšak nejběžnější bylo, že vás nechali zbít vašimi vlastními kolegy z práce, pětasedmdesátníky, kteří často soutěžili s horlivostí o to větší, že věděli, že jsou sami v neustálém nebezpečí. Jako vždy je třeba vypadat, že se člověk ve všem podrobil: stížnosti, či ještě hůře protesty by se vysvětlovaly jako známka nesouhlasu s trestem, a tudíž s režimem. Šlo o trestání, ale též o terorizování: byly praktikovány předstírané popravy.

Vražda jako vládní metoda

"Pro zemi, kterou budujeme, stačí milion dobrých revolucionářů. Zbytek nepotřebujeme. Radši zabijeme deset přátel, než bychom nechali naživu jednoho nepřítele," takový býval projev Rudých Khmerů při družstevních schůzích. A tuto genocidní logiku uvedli do praxe. Násilná smrt byla za Pol Pota všední věcí; člověk tehdy častěji umíral zavražděný než nemocí nebo věkem. Trest, nazývaný jinde nejvyšší, zevšedněl svou častostí a malicherností důvodů, pro něž byl udělen. Nastalo zvláštní převrácení hledisek: do vězení (kde ovšem byla smrt obyčejně pouze odložena na později) se chodilo v případech posuzovaných jako ty nejvážnější, aby byl viník donucen přiznat spiknutí a spoluviníky. I když byla existence represivního systému pečlivě tajena - a tímto tajemstvím se stával ještě hrozivější - , někteří deportovaní si jeho hlavních rysů všimli: "Možná zde byly dva paralelní systémy represe. Jeden systém vězeňský, tvořící součást byrokracie, jenž se živil sám sebou, aby ospravedlnil svou existenci; a jiný systém, více neformální, který dával vedoucím družstev právo vykonávat spravedlnost. Výsledek byl pro vězně nakonec tentýž." Henri Locard tuto hypotézu potvrzuje. K tomu by patřilo přidat třetí způsob usmrcování, jenž má tendenci převážit v posledním roce režimu: vojenskou čistku - připomínající trochu "pekelné kolony" za války ve Vendée v letech 1793 - 1795 - , kdy vojska napojená na centrum masakrují na místě a masově skupiny místních kádrů, které upadly v nemilost, podezřelé vesnice nebo celé obyvatelstvo, jako ve východních krajích. Nikdy, v žádném případě neexistovala nějaká přesná obžaloba, nějaká možnost obhajoby, nějaké oznámení o osudu obětí jejich blízkým nebo kolegům z práce. Jedno z nových pořekadel obyvatelstva pravilo: "Angkor zabíjí, ale nikdy nevysvětluje."

   Vymezit přesný seznam deliktů trestaných smrtí je těžké. Ne že by jich bylo málo, ale naopak, protože je nepochybně nemožné jmenovat nějaký přestupek, jenž by nemohl být potrestán nejvyšším trestem: kádrům Rudých Khmerů se doporučovalo, aby jako důkaz politické inteligence interpretovaly i ty nejdrobnější přestupky pokud možno tím nejparanoičtějším způsobem. Spokojíme se tedy s rekapitulací hlavních důvodů, proč byli lidé usmrcováni, počínaje tím nejčastějším. "Krádež" potravin nás ovšem napadne jako první. Vzhledem k důležitosti rýže ve výživě i k tomu, jak se k této potravině upnul režim, byl rozsudek smrti masově uplatňován v případech divokého paběrkování rýžových klasů, ukrádání ze stodol nebo z kuchyně; zloději potravin byli často popravováni přímo na poli - a zanecháni tam pro výstrahu. Větší naděje vyváznout pouze s výpraskem byly v případě krádeže ovoce nebo zeleniny. Pár banánů, utržených vyhladovělou matkou kojící dítě, ji nicméně stálo život. Mladí chlapci a děvčata plenící sady byli "souzeni" svými kamarády (kterým nic jiného nezbylo, odmítnout nemohli), odsouzeni a popraveni kulkou do hlavy hned při zasedání: "Všichni jsme se třásli. Řekli nám, že je to pro nás lekce." Méně časté bylo tajné porážení dobytka a drůbeže: drůbež i ostatní domácí zvířectvo rychle zmizelo, nebo bylo dobře hlídáno; zpronevěřit nějaký větší kus dobytka bylo kvůli tomu, že lidé žili pospolu, velmi choulostivou věcí. Celá rodina ovšem mohla být vyvražděna za to, že si rozdělila tele.

   Také tajné návštěvy rodiny, jež byly přirovnávány k dezercím, a to i krátkodobé, byly velmi nebezpečné. Zdá se, že tady však člověk riskoval život spíše v případě jejich opakování - ovšem za podmínky, že se nedopustil té nejtěžší chyby, totiž že chyběl v práci. Mít příliš rád svou rodinu se posuzovalo záporně; hádat se s nimi nebo s kýmkoliv jiným mohlo člověka stát život (zde také obyčejně ne, pokud to bylo poprvé). V ovzduší extrémního puritánství  - mužovi se doporučovalo držet se nejmíň tři metry od ženy, s níž mluví, pokud to nebyla jeho příbuzná - byly systematicky trestány smrtí mimomanželské sexuální vztahy: běda mladým milencům a běda chlípným kádrům, z nichž mnozí takto "dopadli". Dalším nejtěžším zločinem byla konzumace alkoholického nápoje (obyčejně zkvašené palmové šťávy); to však platilo zvláště pro kádry a pro staré, noví riskovali své životy již dost tím, že si sháněli jídlo. Pokud jde o náboženské úkony, jež byly posuzovány velmi přísně, za ty nemusel být člověk nutně odsouzen, pokud zůstaly diskrétní a čistě individuální (což je možné v buddhismu a velmi těžké v islámu); zato obřady, při nichž docházelo k transu, mohly být trestány smrtí. Každá vzpurnost byla samozřejmě osudná. Těch pár, kteří se odvážili zvláště v prvních dobách, kdy chtěli využít údajnou svobodu kritiky, kterou měli mít lidé na mítincích, a připomněli nedostatek potravy nebo oděvů, velmi rychle "zmizelo", stejně jako odvážní deportovaní učitelé, kteří v prosinci 1975 zorganizovali protestní manifestaci proti hladovým přídělům, jež sama nebyla potlačena.