"Defétistické" řeči, přát si zánik režimu (nebo vítězství Vietnamců, jež si potichu v roce 1978 mnozí Kambodžané přáli), nebo stačilo přiznat, že máte hlad: to vše vás vystavovalo nejhoršímu postihu. Chhlopové byli pověřeni, aby tyto žalovatelné výroky zaznamenávali a někdy je i provokovali.

   Nesplnit svěřený úkol, ať k tomu byl jakýkoliv důvod, bylo také vysoce riskantní. Od různých nevýznamných omylů či nehod, jež byly vždy potencionálně osudné, nebyl uchráněn nikdo, avšak také ve jménu onoho povinného výsledku bylo zavražděno množství handicapovaných, invalidů a mentálně postižených lidí: jako buď neschopní, nebo objektivní sabotéři byli ještě nepotřebnější než masa nových. Samozřejmě že ke zmizení byli určeni všichni zranění a váleční invalidé z republikánské armády. Zvláště zranitelní byli ti, kdož byli neschopni pochopit nebo vykonat příkazy a zákazy: blázen, který utrhl výhonek manioku nebo nesouvisle vyjádřil svou nespokojenost, byl obyčejně zabit. Khmerští komunisté používali de facto eugenické metody.

   Globální úroveň násilí v Demokratické Kampučii byla strašlivá. Avšak většinu Kambodžanů neděsil tolik pohled na smrt jako nepředvídatelnost a tajemství, obklopující neustálá zmizení. Smrt byla téměř vždy nenápadná, skrytá. Tato diskrétnost usmrcování byla později porovnávána s neustálou vlídností aktivistů a kádrů KSK: "Jejich řeči byly vždy srdečné, velmi laskavé i v nejhorších okamžicích. Až k vraždě nepřestávali být zdvořilí. Smrt udělovali s milými slovy. (...) Byli schopni nám slíbit vše, co jsme chtěli slyšet, aby umrtvili naši nedůvěru. Věděl jsem, že jejich laskavá slova doprovázejí nebo předcházejí jejich zločiny. Rudí Khmerové byli zdvořilí za každých okolností, i předtím, než vás ubili jako dobytek." První vysvětlení tkví v taktice: jak to vidí Jathaj, udržet si moment překvapení, vyloučit odepření poslušnosti nebo vzpouru. Druhé tkví v kultuře: sebeovládání je v buddhismu vysoce ceněno; ten, který podlehne emocím, ztrácí tvář. Třetí tkví v politice: jako za zlatých časů čínského komunismu (před kulturní revolucí) prokázat neúprosnou racionalitu konání strany - jež nic nedá na momentální vášně nebo individuální podněty - a její naprostou schopnost vést za všech okolností. Tato nenápadnost poprav by stačila jako důkaz, že byly široce koordinovány centrem: primitivní a spontánní násilí, například při pogromech, se klidně předvádí. Jednou navečer nebo v noci pro vás přijdou vojáci, abyste šli na "výslech" nebo "studovat", nebo na starý známý "úklid dříví". Často vám svážou lokty za zády a je to. Někdy se pak v lese najde nepohřbená mrtvola - možná aby se vyvolal ještě větší strach - , její totožnost ale nejde vždy určit. Dnes víme, že kambodžský venkov je posetý velmi četnými pohřebními jámami - v každé z celkově prozkoumaných provincií více než tisíc; a provincií je celkem dvacet. Někdy byla uplatňována temná výhružka, neustále opakovaná Rudými Khmery, že půjdete "pohnojit naše rýžová pole": "Neustále zabíjeli muže i ženy, aby z nich bylo hnojivo. Pohřbívali je do společných příkopů, které byly v obdělávaných polích všude, zvlášť v polích manioku. Při vytrhávání hlíz manioku člověk často vytáhl lidskou čelní kost, které skrz oční otvory prorůstaly kořeny té potravinářské plodiny." Zdálo se, že kambodžští šéfové si někdy myslí, že pro zemědělství není nic lepšího než lidská mrtvola; můžeme zde však též vidět, stejně jako u kanibalismu (kádrů), konečný bod popření lidskosti "třídních nepřátel".

   Divošství systému se projevuje v nejzazším okamžiku, ve chvíli popravy. Aby se šetřilo kulkami, ale nepochybně též aby se uspokojil častý sadismus popravčích, nebylo zastřelení nejběžnějším způsobem: podle Sliwinského studie takto zemřelo 29 % obětí. Naproti tomu bychom napočítali 53 % rozbitých lebek (železnou tyčí, násadou motyky, někdy krumpáčem), 6 % oběšených nebo udušených (igelitovým pytlíkem), 5 % zardoušených a 5 % ubitých k smrti. Všechna svědectví potvrzují, že pouze 2 % vražd se udála veřejně. Mnohé z nich byly popravy pokleslých kádrů "pro výstrahu", při nichž byly užívány zvlášť barbarské způsoby, kde oheň (očišťující?) zřejmě hrál velkou roli: pohřbení až po prsa do příkopu naplněného řeřavým uhlím; zapálení hlavy polité benzinem.

Vězeňské souostroví

   Demokratická Kampučia v podstatě neznala princip vězení. Jak to vyjádřil samotný Pol Pot v srpnu 1978: "Nemáme žádná vězení a ani neužíváme slovo vězení. Špatné živly jsou určeny k výrobním úkolům." Rudí Khmerové se tím honosili a zdůrazňovali dvojí rozchod s politickou minulostí i s náboženskou tradicí, ten odložený trest, kterým je věznění, si totiž pletli s buddhistickou karmou, kde účet za vaše hříchy je vyrovnán až ve vaší budoucí existenci. Nyní bylo potrestání okamžité... Existovala nicméně centra převýchovy (munty operum), někdy nazývaná centra okresní policie. Bývalá vězení z koloniálních časů, vyprázdněná stejně jako celá města, ostatně nebyla znovu zabydlena, kromě v několika městečkách na venkově, kde nacpali do cel určených pro několik vězňů asi třicítku trestanců. Místo nich se často používala bývalá školní zařízení, jež byla nyní zbytečná, a někdy také chrámy.

   Je pravda, že to bylo hodně vzdáleno klasickému vězení, i s přísným režimem. To nejmenší, co se dá říci, je, že zde není nic, co by mělo vězňům usnadnit život nebo minimálně přežití: hladové potravinové příděly (někdy jeden balíček rýže na 40 osob), žádná zdravotní péče, děsivě přecpané cely, neustálý život v poutech - ženy a někteří méně provinilí mužští vězni byli připoutáni za jeden kotník, ostatní za oba, někdy s lokty svázanými za zády - ke společné železné tyči, upevněné k zemi (khnoh), žádné záchody, ani možnost umýt se... Za těchto podmínek je pochopitelné, že průměrná možnost přežití nového vězně se odhadovala na tři měsíce a že ti, kteří přežili, byli vzácní. Jeden z těch, kterým se podařilo uniknout, vzpomíná na své vězení v zóně Západ v dobrém: "Zabili tam jen asi polovinu vězňů, možná ještě méně." Měl nepochybně "štěstí", že byl uvězněn na konci roku 1975, v okamžiku, kdy dosud nebylo nepředstavitelné, aby byl člověk propuštěn, stejně jako tomu bylo před 17. dubnem: až do roku 1976 bylo bezpochyby propuštěno na svobodu 20 až 30 % vězňů. Občas totiž ještě byla brána vážně převýchovná funkce (zejména vyčerpávající prací), jež byla jádrem čínsko-vietnamského modelu vězeňství: úředníci nebo vojáci starého režimu měli několik možností, jak se z toho dostat, za podmínky dobrého chování a tvrdé práce, a to platilo ještě na počátku deportací. Stará terminologie byla potom zachována (tak uvěznění je často v obsílkách skryté za "studijní pobyt" - khmerský termín napodobuje čínské süesi), avšak je zbavena všeho významu. O tom, že výchovný dopad se prakticky vytratil (snad kromě případu v táboře Bung Tra Bek - pro Kambodžany, kteří se vrátili z ciziny, většinou studenty - popsaného Y Phandarou), svědčí například zpráva místního vedení, v níž se nařizuje, aby byly matky uvězněny i se svými dětmi, ať je jejich věk jakýkoliv, "abychom se tak zbavili všech naráz". Jde tady o konkretizaci hesla "Když trháme plevel, musíme ho vytrhnout se všemi kořeny", které je radikální verzí "třídního dědictví", o němž tak rádi mluvili krajní maoisté. Úděl těchto dětí, ponechaných sobě samým, sice ne v řetězech, ale nemajících nikoho, kdo by se o ně staral, byl zvláště srdceryvný; ještě horší však byl osud u velmi mladých "delikventů", uvězněných bez ohledu na jejich věk.

Děti v okresním vězení

   To, co nás dojímalo nejvíce, byl osud dvaceti mladých dětí, zvláště dětí lidí deportovaných po 17. dubnu 1975. Tyto děti kradly, protože měly příliš velký hlad. Zavřeli je ne proto, aby je potrestali, ale aby je velmi divošskou metodou usmrtili:

- vězeňští strážní je bili nebo kopali, až je ubili;

- dělali si z nich živé hračky, přivazovali je za nohu a věšeli na trámy, rozhoupávali je a pak se je kopnutím pokoušeli zastavit;

- vedle vězení byl rybníček; věznitelé do něj házeli malé vězně, potápěli je nohou, a když se ti chudáci začali zmítat, nechali je nadechnout, ale hned je zas potápěli pod vodu.

   My ostatní vězni i já sám jsme potají plakali nad osudem těch ubohých dětí, které sešly z tohoto světa tak ohavným způsobem. Bylo tam osm vězeňských bachařů. Bun, jejich šéf, a Lân (už si pamatuji jen tahle dvě jména) byli nejhorší, ale na tomto odporném díle se podíleli všichni, všichni se předháněli v krutosti, aby svým krajanům způsobili utrpení.

   Hlavní rozdíl mezi vězni byl ten, pokud se to tak dá říci, že na jedné straně byli ti, kteří měli být pomalu smaženi, a na druhé straně ti, jež budou popraveni. To záviselo zvláště na důvodu, pro který byl člověk zavřen: porušení nějakého zákazu, nečistý sociální původ, projevy odporu k režimu, obvinění z účasti na "spiknutí". V těchto třech posledních případech byl člověk obyčejně vyslýchán, buď aby se přiznal k poslednímu "nebezpečnému" povolání, nebo aby byl donucen k přiznání viny a odhalil své spoluviníky. Pokud člověk zatajil sebebezvýznamnější maličkost, bylo používáno mučení, mnohem více než v kterémkoliv jiném komunistickém režimu; v této věci prokázali vyslýchající Rudí Khmerové mnoho morbidní a sadistické představivosti; zřejmě jedním z nejběžnějších způsobů bylo téměř zadušení pomocí igelitového pytlíku navlečeného na hlavu. Mnoho vězňů, kteří již byli zesláblí, tyto výslechy nepřežilo - v prvé řadě ženy, oběti těch nejhorších ukrutností. Katani se ospravedlňovali ve jménu údajné účinnosti mučení při hledání pravdy: v jedné zprávě z výslechu je tak zmíněno, že vězeň "byl vyslýchán jemně, bez bití. Takže nemůžeme s jistotou vědět, jestli říkal pravdu, nebo ne." V nejvážnějších případech, nebo když se "doznání" zdála dostatečně slibná z hlediska budoucích obvinění, byl vězeň odeslán do vyššího patra vězeňského souostroví. Mohl se tak dostat z místní šatlavy do okresního vězení a pak do vězení některé zóny a nakonec skončit v centrálním vězení Tuol Sleng. Ať byla dosažená úroveň jakákoliv, závěr směřoval pokaždé k témuž: jakmile bylo jednou stanoveno, že vězeň, vyždímaný svými vyšetřovateli do dna, už nemůže podat žádné další informace (to trvalo někdy celé týdny a měsíce), mohl být "odepsán"; popravy se prováděly nejčastěji sečnými a bodnými zbraněmi, s místními zvláštnostmi, jako v Tramkâku zlomení vazu železnou tyčí. Tlampače vysílali hlučnou revoluční hudbu, aby zamaskovaly smrtelný křik a chrapot.

   Mezi příčinami uvěznění vidíme kategorie analogické těm, za něž by člověka v zemědělském družstvu stihly nepříjemnosti nebo vražda, ale ne ve stejném poměru. Ve vězení se ocitlo mnoho obyčejných zlodějů, zpravidla však musí jít o zlodějnu ve velkém měřítku, nebo se spolupachateli. Vedle toho jsou dosti časté případy mimomanželských sexuálních vztahů, a ještě častější jsou případy "podvratných" prohlášení: řeči o nerovném rozdělování potravin, o nízké životní úrovni nebo o podřízenosti Číně, přiznání vlastní únavy v zemědělství, jež je prezentováno jako permanentní vojenská ofenziva, žertování o hymně revoluce, šíření fám o antikomunistických gerilách, odkazy na buddhistické předpovědi, popisující svět v chaosu, v němž vládne ateismus a jenž spěje k zániku. Jedna žena (sedmdesátnice) rozbila v jídelně lžíci z hněvu nad tím, že už přišla kvůli hladomoru o čtyři děti a nedostala povolení zůstat s poledním, umírajícím v nemocnici. Vedle těchto "politických případů" jsou také mnohé "sociální případy": ti, kteří zatajili své bývalé povolání nebo nějaké strašně kompromitující epizody ze svého života, jako třeba delší pobyt na Západě. Posledním druhem vězeňského osazenstva je co do počtu nezanedbatelná (i když silně menšinová) masa starých, a dokonce i vojáků a úředníků Rudých Khmerů: 10 % ze vzorku (46 případů ze 477) ve vězení Tramkâk. Také oni dali najevo svou únavu nebo "dezertovali", obyčejně aby se viděli s rodinou. Pokud jde o kádry středního nebo vyššího stupně, ty byly nejčastěji katapultovány přímo pod kontrolu centra a jeho vězení Tuol Sleng.

Jak přežít hrůzy

   Byl jsem zatčen Rudými Khmery za zločin, že hovořím anglicky, a s provazem na krku, belhajícího a vrávorajícího mě dovlekli do vězení Kach Roteh u Battambangu. To byl jen začátek. Byl jsem připoután s ostatními vězni do želez, která mi rozdírala kůži. Na kotnících po nich mám dosud památku. Po celé měsíce mě opakovaně mučili. Jedinou úlevou mi bylo, když jsem omdlel.

   Každou noc k nám vrazili strážní a vyvolali jména jednoho, dvou nebo tří vězňů. Odvedli je a víckrát jsme je neviděli - byli zavražděni na rozkaz Rudých Khmerů. Pokud vím, jsem jeden z velmi mála, kteří přežili v Kach Roteh, jenž byl skutečným táborem na mučení a vyhlazování vězněných. Přežil jsem jen díky své schopnosti vyprávět dětem a mladistvým, kteří byli našimi strážci, Ezopovy bajky a klasické khmerské pohádky o zvířatech.

   Návštěva bývalé střední školy, známé v organizačním schématu KSK pod kódem S-21, poskytuje pocit, že si člověk sáhl až na dno hrůzy. Jde přitom pouze o jedno vězeňské středisko mezi stovkami dalších, jež i přes svých zhruba 20 000 obětí nebylo nutně tím s největším počtem vražd; podmínky vězňů, jež byly jistě strašné, byly takové i jinde. To znamená, že pouhá asi 2 % zavražděných, možná 5% uvězněných prošlo Tuol Slengem, jenž tedy nemá žádné ústřední postavení, jako třeba Osvětim v nacistickém systému koncentráků, žádný opravdu specifický způsob mučení, snad jen časté užívání elektřiny. Obě zvláštnosti tkví jednak v povaze "vězení ústředního výboru", do kterého se dostanou hlavně kádry, které upadly v nemilost, a padlí vedoucí činitelé, a jednak "černé díry", z níž v zásadě nepřipadá v úvahu vyjít živý: z vězňů uniklo smrti pouhých šest nebo sedm. Poslední zvláštnost vyplývá z naší informace: kompletního soupisu přijatých vězňů od roku 1975 do poloviny roku 1978 (14 000 jmen); a zvláště z několika tisíc podrobných zpovědí a zápisů z výslechů, z nichž některé se týkají veličin tehdejšího režimu.

   Přibližně čtyři pětiny vězňů byli sami Rudí Khmerové, i když v roce 1978 tam byli posláni dělníci a technici, zvláště čínského původu, a také pár cizinců (nejčastěji námořníků), kteří měli tu smůlu, že padli režimu do rukou. Celou dobu se počítalo s tisícem až patnácti sty vězňů, avšak obrat byl masový, jak to dokazují vstupní čísla (rovnající se až na malou odchylku počtu obětí v tom kterém roce), jež neustále stoupají: v roce 1975 sotva 200, v roce 1976 již 2 250, v roce 1977 pak 6 330 a za pouhé první pololetí roku 1978 5 765. Vyslýchající řešili kruté dilema: "Mučení považujeme za naprosto nezbytné," říká jedna z jejich příruček; na jedné straně to však způsobuje uvězněným příliš časnou smrt, aniž se dostatečně "přiznali": je to tedy "porážkou pro stranu". Z toho vyplývá, že tam, kde jsou všichni určeni na smrt, je lékařská péče minimální. Někteří vězni byli snadnější případy: ženy a děti vězňů (často již popravených), jichž se vyšetřovatelé zbavovali rychle, v předem určených datech. Tak 1. července 1977 bylo zavražděno 114 žen (z nichž 90 bylo manželek umučených); na druhý den přišla řada na 31 synů a 43 dcer uvězněných mužů; patnáct jich bylo předem odvezeno z dětského střediska. Maxima každodenních poprav bylo dosaženo brzy po vyhlášení existence KSK: 15. října 1977 jich bylo 418. Odhaduje se, že v S-21 bylo zavražděno asi 1 200 dětí.

Příčina šílenství

   Tak jako u jiných masových zločinů tohoto století, i zde jeho krajní obludnost svádí k tomu, abychom hledali jeho ultima ratio v lidské psychopatologii nebo v uhranutí zpitomělého lidu. Nejde o to zmírňovat zodpovědnost Pol Pota, avšak ani kambodžské národní dějiny, ani mezinárodní komunismus, ani vliv jistých zemí (počínaje Čínou) by z toho neměly tak lehce vyjít: kvintesence toho, co mohly vytvořit nejhoršího, totiž diktatura Rudých Khmerů, je v průsečíku těchto tří dimenzí a zároveň je ukotvena v přesném zeměpisném a časovém kontextu.

Khmerská výjimka?

"Khmerská revoluce nemá precedent. To, o co se pokoušíme, nebylo v minulé historii nikdy uskutečněno." Samotní Rudí Khmerové, jakmile se vymanili z područí svých vietnamských ochránců, neustále zdůrazňovali jedinečnost vlastní zkušenosti. Jejich oficiální projevy se nikdy neodvolávají na zahraničí, a když, tak v záporném smyslu, a prakticky necitovali otce zakladatele marxismu-leninismu a ani Mao Ce-tunga. Jejich nacionalismus má v široké míře zvláštní příznak nacionalismu, rozvinutého jejich předchůdci, Sihanukem nebo Lon Nolem: směsice krajního bolestínství a nezřízené domýšlivosti; obětovaná země, neustále utlačovaná zrádnými a krutými sousedy, bažícími po jejich zániku, jako by na něm závisel jejich vlastní život, v čele s Vietnamem; země zaslíbená, bohy požehnaná, s úžasnou minulostí, s lidem, jemuž není rovno, jehož posláním by bylo postavit se do čela lidstva na planetě, jenom kdyby... Triumfálnost nezná mezí: "Provádíme jedinečnou revoluci. Znáte jedinou zemi, která by se odvážila jako my zrušit trh a peníze? Daleko vítězíme nad Číňany, a ti nás obdivují. Zkoušejí to dělat po nás, ale zatím se jim to nedaří. Budeme dobrým vzorem pro celý svět," - tato slova pronesl intelektuální kádr, který měl za sebou pobyt v cizině. I po svém odstavení od moci Pol Pot považoval dál 17. duben 1975 za největší revoluční událost v historii, "s výjimkou Pařížské komuny v roce 1871".

   Ovšem smutně prozaickou skutečností je malá země, příliš dlouho uzavřená sama do sebe, udržovaná francouzským protektorátem v situaci roztomilé zakonzervovanosti v zajímavých tradicích, kde různé klany, takřka nikdy nepřestávající bojovat navzájem o vládu, nikdy necouvnou před přivoláním zahraniční pomoci ve svůj prospěch, země, v níž si zřejmě nikdo vážně nepoložil otázku hospodářského rozvoje: málo podniků, slabá střední třída, málo techniků, drtivá váha zemědělství zaměřeného na výživu. Zkrátka typický "nemocný muž" jihovýchodní Asie. Krajní irealismus tedy nahrává krajním řešením; kombinace poněkud paranoidní nedůvěry k ostatním s megalomanským přeháněním vlastních schopností podporuje voluntarismus a izolaci; slabé hospodářství a chudoba většiny obyvatelstva přitahují lidi více k těm, kteří se prezentují jako poslové možného pokroku. Kambodža tedy byla "slabým článkem", a to ekonomicky i politicky; zbytek učinilo mezinárodní prostředí a ještě spíše vietnamská válka. Pokud jde o divošství Rudých Khmerů, pramení nejspíše v nepřiznaném rozporu mezi přehnanou ctižádostí a těžkou nutností.

   Někteří autoři též mají za to, že vražedné jednání Rudých Khmerů mohly podpořit některé příznačné znaky kambodžského národa. Například buddhismus, jenž přitom měl dvojí roli: jeho lhostejnost k sociálním protikladům a jeho odkazování odplaty za dobré i špatné skutky současného života do budoucí existence souzní s revolucionářskými vizemi. Avšak jeho antiindividualismus dobře odpovídá potlačování "já" Rudými Khmery. Omezená hodnota jedné existence ve víru převtělování a z toho vyplývající fatalismus vůči nevyhnutelnému osudu oslabily rezistenci věřících k různému vydírání a násilí.

   Jedna stařena, propouštěná z vězení v zuboženém stavu Haing Ngorovi nakonec řekla nahlas to, co si všichni tiše mysleli:

   "Možná jste udělal něco velmi zlého ve vašem předchozím životě. Možná jste trestaný za to.

   - Ano, to musí být ono. Myslím, že má kama není příliš dobrá!"

   Buddhismus, jenž byl ovšem energicky potlačován, v žádném případě netvořil onu hráz odporu vůči Rudým Khmerům, jakou byl islám pro Čamy.

   Současnost nás často přivádí k novému pohledu na minulost. Ne abychom změnili daná fakta, "po severokorejsku", chcete-li, ale abychom změnili jejich hierarchii a interpretaci. Zjevně poklidná Kambodža za Sihanuka, dlouho ostrůvek neutrality uprostřed indočínských válek, to vše vedlo k tomu, že byl zdůrazňován "khmerský úsměv" - takový, jaký mají postavy na angkorských reliéfech, dobrotiví panovníci, drobní sedláci, sklízející bez přílišné námahy rýži na rýžových plantážích, ryby z jezera a cukr z palmy. Zběsilost posledních tří desetiletí poutá pozornost k temnějším dimenzím. Angkor je nesporně nádherný, avšak kilometry jeho reliéfů z velké většiny představují válečné scény. Gigantické stavby a ještě gigantičtější vodní nádrže (baray) vyžadovaly masovou deportaci a zotročování.

   Dochovalo se velmi málo psaných dokumentů vztahujících se k angkorskému období (8. - 14. století), avšak všechny hindu-buddhistické monarchie z asijského jihovýchodního poloostrova (Thajsko, Laos, Barma...) byly tvořeny podle jeho vzoru. Jejich dějiny, plné násilí, se podobají dějinám Kambodže; všude nechávali odvržené konkubíny ušlapat slony, nový panovník zahajoval svou vládu vyvražděním vlastní rodiny a poražené obyvatelstvo bylo masově deportováno do pustých oblastí. V těchto společnostech je hluboce zakotvený absolutismus a každý odpor se jeví jako bezbožnost. Osvícený despota toho nezneužívá: vzhledem k obzvláště slabým úředním strukturám by to rychle vedlo k roztržce. Avšak schopnost obyvatelstva přijímat tento stav je značná: na rozdíl od čínského prostředí jsou zde velmi řídká protimonarchistická povstání a spásu lidé hledají spíše v útěku do jiných států (jež nejsou nikdy příliš daleko) nebo do odlehlejších oblastí.

   Sihanukova vláda (od roku 1941, avšak francouzský protektorát trval až do roku 1953) se může jevit skoro jako idyla ve srovnání s tím, co následovalo po jejím svržení v březnu 1970. Přitom princ necouvl před rozsáhlým použitím násilí, zvláště proti levicové opozici. V letech 1957 - 1960, znepokojený vzrůstající popularitou levice, tíhnoucí ke komunismu, kritizující korupci vládní moci, nechá zavraždit šéfredaktora deníku Pracheachun (Lid), pak nechá na ulici zmlátit ředitele frankofonního čtrnáctideníku L´Observateur (jenž měl jeden z nejvyšších nákladů v zemi), budoucího vůdce Rudých Khmerů Khieu Samphana; v srpnu 1960 je zaznamenáno 18 uvězněných a hlavní orgány levice jsou zakázány. V roce 1962 je ještě za tajemných okolností zavražděn tajnou policií generální tajemník tajné KSK Tou Samouth - čímž je umožněno jeho nástupnictví Salothem Sarem. Samlautská vzpoura v roce 1967 a vliv kulturní revoluce v některých čínských školách vyvolají represe přísnější než kdy předtím, jež mají na svědomí mnohé mrtvé: poslední komunisté, kteří jednali veřejně, a asi stovka intelektuálních sympatizantů posílí řady prvních partyzánů Rudých Khmerů. Máme však souhlasit s Henrim Locardem, jenž píše: "Polpotovské násilí se zrodilo ze surovosti sihanukovských represí"? Ano, z hlediska chronologie: královský samovládce a od roku 1970 stejně tak vizionářský maršál odsoudili všechny, kteří kritizovali jejich neschopné režimy, k nemohoucnosti. A přitom ponechali jako věrohodnou opozici pouze KSK. Ne však v rovině genealogie: ideologické základy i konečné cíle činnosti Rudých Khmerů nejsou reakční, ale velmi přesně přebírají "velkou tradici" vzešlou z leninismu a přecházejí přes Stalina, Mao Ce-tunga a Ho Či Mina. Neblahý vývoj Kambodže po nezávislosti a poté její začlenění do války umožnily převzetí moci extremisty z KSK a legitimovaly to, že se uchýlili k nepopsatelnému násilí; žádná vnější okolnost však nevysvětluje samotný jejich radikalismus.

1975: Radikální zlom

   Pro kambodžskou revoluci je snazší vyjmenovat to, co odmítá, než říci, co nabízí. Odpovídá, pravda, jisté vůli po odplatě, a nepochybně tím též nalezla svou hlavní sociální základnu, jež byla později zpražena radikální kolektivizací. Odplatě vesničanů vůči městským lidem: staří velmi rychle vytahali z nových jejich majetek, ať už hrou na černý trh nebo jednoduše kradením v jejich zavazadlech. Odplatě uvnitř jedné vesnice těch nejchudších rolníků proti místním "kapitalistům"(rozuměj těm, kteří mají něco na prodej nebo někoho zaměstnávají). Avšak odplata je také, a možná zvláště, mezi jednotlivými lidmi, rozvrací starou profesionální a rodinnou hierarchii atd. Většina svědectví zdůrazňuje všelijaká překvapivá povýšení na místní zodpovědná místa různých lidí z okraje místní vesnické společnosti, například alkoholiků: "Tito lidé, rehabilitovaní Angkorem, pověření nějakou misí a velením, mohli bez výčitek a bez skrupulí zabíjet své spoluobčany." Haing Ngor v tom vidí politické posvěcení toho, co považuje za to nejpodlejší v khmerské duši: tzv. kum, vražednou zášť, s níž čas nic nezmůže. Mezi těmi, na něž si nejvíce stěžuje, je jeho teta, která zůstala v rodné vesnici a musela předtím požádat o pomoc své rodiče z města; a pak jeden ošetřovatel, kterého znal z doby, kdy sám byl lékařem v nemocnici, a který se ho snažil nechat odsoudit k smrti, i když byl nový ošetřovatel povýšen na vedoucího pracovní skupiny, čímž radikálně převrátil hierarchii, jíž se dosud musel podřizovat. Takto propukla všechna napětí v kambodžské společnosti, a pouze některá z nich mohou být označena za "sociální" v přísném slova smyslu.

   Převrácení hodnot: dříve opovrhovaná zaměstnání jako kuchař (či uklízeč v jídelně) nebo rybář byla nyní ze všeho nejvíc vyhledávána, neboť skýtala možnost snadného zpronevěřování potravin. Naproti tomu diplomy již byly pouze "zbytečnými cáry papíru" a běda těm, kteří se jimi dosud pokoušeli ohánět. Základní ctností se stala pokora: mezi kádry, které se navrátily z ciziny, "bylo kupodivu nejvyhledávanějším úkolem čištění záchodů, (...) překonat svůj odpor bylo důkazem ideologické proměny". Angkor měl v úmyslu zmocnit se rodinných citových pout a zmonopolizovat si je: veřejně se nechal oslovovat "otcové a matky" (to udržovalo v mysli lidí splynutí státostrany s veškerým dospělým obyvatelstvem, což je v asijských komunistických režimech charakteristický fenomén); a revoluční období po roce 1975 bylo označeno termínem samay pouk-me (éra otců a matek); vojenským velitelům se říkalo dědové. Strach z města a nenávist k němu byly ohromné: Phnompenh, kosmopolitní a obrácený ke spotřebě a k radovánkám, byl pro Rudé Khmery "velkou prostitutkou od Mekongu". Jedním ze zdůvodnění evakuace hlavního města bylo, že "tajný vojenskopolitický plán americké CIA a Lon Nolova režimu" částečně předpokládal, že "zkazí naše bojovníky a otupí jejich bojovou mysl holkami, alkoholem a penězi", až bude po "osvobození".

   Kambodžští revolucionáři brali vážněji než samotní Číňané dobře známou Maovu průpověď: "Nejkrásnější báseň se píše na prázdnou stránku." Bylo záhodno se zbavit všeho majetku, přesahujícího to, co se nachází u chudého rolníka: Kambodžané, kteří se vrátili do země, se museli vzdát téměř všech svých zavazadel, včetně knih. Ty, které byly psány "imperialistickým písmem" - francouzsky nebo anglicky - stejně tak jako ty, jež byly psány khmersky ("zbytky feudální kultury"), byly určeny ke zničení; Haing Ngorovi říkali asi desetiletí vojáci Rudých Khmerů: "Teď už žádné kapitalistické knihy! Cizí knihy jsou nástrojem starého režimu, který zradil zemi. Proč máš knihy, nejsi ze CIA? Za Angka už nebudou žádné cizí knihy." Také se slušelo spálit své diplomy i všechny průkazy totožnosti a dokonce i alba s fotografiemi: revoluce, to znamená začít od nuly. Zvýhodněni jsou zde poměrně logicky lidé bez minulosti: "Bez poskvrny je pouze novorozeně," tvrdilo jedno heslo. Výuka byla omezena na to nejjednodušší: buď žádná škola, nebo dosti často jen několik hodin čtení, psaní a zvláště revolučního zpěvu, od pěti do devíti let, někdy sotva jednu hodinu denně; sami učitelé někdy uměli sotva číst a psát. Platily pouze praktické znalosti: daleko od neužitečné knižní kultury "měly naše děti z venkovských oblastí vždy velmi užitečné znalosti. Umějí rozeznat klidnou krávu od nervózní. Umějí si sednout na býka zepředu i zezadu. Umějí zahánět stádo. Staly se prakticky pány přírody. Znají druhy rýže jako své boty. (. . .) Skutečně znají a vědí (. . .), tento druh vědění je velmi přizpůsoben národní realitě."

   Pol Pot, čili vláda dětí... Všechna svědectví potvrzují extrémní mládí velké části vojáků Rudých Khmerů. Jsou verbováni od 12 let, někdy i dříve - Sihanuk měl mezi svými gardami chlapce v preadolescentním věku, kteří se bavili mučením koček. Ly Heng připomíná poslední náborovou kampaň, vztahující se na nové, brzy před příchodem Vietnamců: obracela se na chlapce i na dívky mezi třinácti a osmnácti roky; protože výzvy k dobrovolnému vstupu do armády měly malý úspěch, byly nuceny přejít ze staveb do armády mobilní mládežnické brigády. Mladí odvedenci ztratili veškerý kontakt se svými rodinami a obyčejně i se svými vesnicemi. Žili v leženích, relativně odříznuti od obyvatelstva, které se jich bálo a vyhýbalo se jim, vládou ctění, věděli, že jsou všemocní a mnohem méně ohrožovaní čistkami než kádry. Pomineme-li revoluční žvásty, motivací mnohých z nich, podle doznání zběhů, bylo "nemuset pracovat a moci zabíjet lidi". Nejobávanější byli obyčejně ti, kterým ještě nebylo patnáct: "Brali je velmi mladé a neučili je nic než poslušnost. Jen poslouchat rozkazy, žádné zdůvodnění není třeba. (. . .) Nevěřili ani na náboženství, ani na tradice, jedině na rozkazy Rudých Khmerů. To proto zabíjeli vlastní lidi včetně nemluvňat, jako když plácnete komára."

   Až do roku 1978 byli vojáci výhradně sedmdesátníci. Jako děti pětasedmdesátníků byli běžně užíváni od osmi nebo devíti let jako špehové; přitom však míra jejich souhlasu s režimem byla tak slabá, že se často vytvořil jakýsi druh mlčenlivého spojenectví s těmi, které špehovali a které na sebe diskrétně upozornili. Když jim bylo jen o trochu víc, po masových čistkách lokálních kádrů, stávali se někdy "milicionářskými dětmi", pomocníky nových vedoucích družstev a měli na starosti vyhledávat, zatýkat a mlátit lidi, kteří se provinili samozásobováním potravinami. Zkušenost Laurence Picqua ze střediska ukazuje, že "diktatura dětí" byla určena k tomu, aby se po čase rozšířila i na oblast civilní správy. Popisuje "přeškolování" celého kontingentu vesnických dětí:

   "Vysvětlili jim, že první generace kádrů zradila a že ta druhá není o nic lepší. Takže by měli rychle nastoupit za ně. (. . .)

   A mezi touto generací se objevily děti i v roli lékařů. Bylo to šest děvčátek od devíti do třinácti let. Uměly sotva číst, ale strana jim každé svěřila krabici injekčních stříkaček. Byly pověřeny, aby dávaly injekce.

   Naši dětští lékaři, říkalo se, vzešli z rolnictva. Jsou tu, aby sloužili své třídě. Jsou obdivuhodně inteligentní. Řekněte jim, že v červené krabici jsou vitaminy a oni si to pamatují! Ukažte jim, jak se sterilizuje jehla, a budou to umět!

   Tyto děti byly nesporně čisté, avšak nepočítalo se s opojením, jaké poskytne to, že umějí dát injekci! Dětští lékaři velmi brzy projevili nebývalou aroganci a drzost."

   Zlom spočívá také v potlačení náboženství a v krajním moralizování, zavedeném do všech oblastí každodenního života (viz výše). Jak jsme již řekli, nebylo zde místo pro "devianty" jakéhokoli druhu, včetně chronicky nemocných, bláznů, mrzáků. Systém se však nakonec dostane do rozporu s oficiálním projektem mocného a početného národa: zábrany, stavějící se do cesty sexualitě, ale i manželství, a ještě více neustálá podvýživa ubíjejí i samotnou touhu, a tak porodnost klesne ze třiceti na tisíc obyvatel v roce 1970 na (možná) jedenáct na tisíc obyvatel v roce 1978.

Nový svět

   "V Demokratické Kampučii, pod slavným režimem Angky, musíme myslet na budoucnost. Minulost je pohřbená, "noví lidé" musí zapomenout na koňak, drahé oděvy a módní účesy. (. . .) Nepotřebujeme technologii kapitalistů, vůbec ne! V novém systému není třeba posílat děti do školy. Naše škola, to je venkov. Země je naším papírem, pluh naším perem: píšeme orbou! Vysvědčení a zkoušky jsou zbytečné; naučte se orat a hloubit kanály: to jsou naše nové diplomy! A lékaře, ty také nepotřebujeme! Jestli někdo potřebuje vyoperovat střeva, postarám se o to sám!"

   Pro případ, že bychom to nepochopili, učinil gesto, jako že někomu páře břicho.

   "Vidíte, je to jednoduché, na to není potřeba chodit do školy! Nepotřebujeme ani kapitalistická povolání, jako inženýry nebo profesory! Nepotřebujeme učitele, aby nám říkali, co je třeba; jsou všichni zkorumpovaní. Potřebujeme jen lidi, kteří chtějí tvrdě pracovat na polích! A přitom, soudruzi... jsou takoví, kteří odmítají práci a obětování,... jsou agitátoři, kteří nemají dobrého revolučního ducha... A to, soudruzi, to jsou naši nepřátelé! A někteří jsou dokonce dnes večer zde!"

   Posluchačstvo zachvátila nevolnost, jež se projevila všelijakými pohyby. Rudý Khmer pokračoval a díval se přitom každému před sebou do tváře.

   "Tito lidé lpí na starém světě a kapitalistickém myšlení! Je to na nich vidět: vidím mezi námi ještě některé, kteří nosí brýle! A proč mají brýle? Nevidí mě snad, když jim dám facku?"

   Prudce k nám přikročil se vztyčenou rukou:

   "Aha! Když uhnou hlavou, tak mě vidí, takže brýle nepotřebují! Nosí brýle, aby šli s kapitalistickou módou, myslí si, že je to krášlí! To my nepotřebujeme: Ti, co chtějí být krásní, jsou lenoši a pijavice, které vysávají lidu energii!"

   Projevy a tance pokračovaly po celé hodiny. Nakonec se všichni postavili do jedné řady a jednohlasně vyřvávali: "KREV POMSTÍ KREV!" Při slově krev se bušili pěstí do hrudi; když křičeli pomstí, zdravili zdviženou pěstí. "KREV POMSTÍ KREV! KREV POMSTÍ KREV!"

   S obličejem strnulým divokým odhodláním řvali to heslo v rytmu bušení do hrudi a toto hrůzné představení ukončili zvučným: "Ať žije kambodžská revoluce!"

   Nesmí být nic, co by se mohlo záměrně nebo nezáměrně protivit vůli KSK. Na každičké její rozhodnutí platí pravidlo neomylnosti. Obávaný nátlak na toho, kdo byl zatčený: stejně jako v Číně je to "důkazem", že je vinen, a pozdější doznání pouze dodatečně odůvodní žalobu, o níž Angkor rozhodl. Jako tomu bylo s jedním uvězněným v roce 1972: po dvou letech výslechů se nakonec ospravedlnil z žaloby, že je republikánským vojákem; byl tedy osvobozen po propagandistickém mítinku, při němž byla vynášena do nebe shovívavost Angkoru, jenž "přesto, že byl Lon Nolovým důstojníkem", chce dostát své poctivosti a upřímnosti. A to bylo ještě před represivním útěkem vpřed, který nastal po 17. dubnu... Svévole je naprostá: strana nemusí zdůvodňovat ani svou politickou volbu, ani výběr svých kádrů, ani své změny ať už linie nebo osob: běda tomu, kdo včas nepochopil, že Vietnamci jsou nepřátelé nebo že nějaký historický vůdce hnutí byl ve skutečnosti agentem CIA! Neúspěchy (ekonomické a brzy i vojenské), které režim čím dál více vykazoval, rozebírá Pol Pot se svými společníky právě z perspektivy zrady nebo sabotáže, prováděné bývalými vykořisťovatelskými třídami a jejich spojenci: z toho pak vychází jeho zanícení pro teroristická opatření.

   V tomto systému, chudém na jakékoliv umělecké výtvory nebo představení, neschopném dostat se za svůj válečný původ, byla nenávist předmětem opravdového kultu, jenž se projevoval morbidní posedlostí krví.

   První sloka národní hymny, Skvělé vítězství 17. dubna, je z tohoto hlediska příznačná:

   Šarlatová krev, zaplavující město i venkov

   kampučské vlasti,

   Krev našich skvělých vesnických dělníků,

   Krev revolučních bojovníků a bojovnic,

   Krev, jež se změnila ve strašlivý hněv, v lítý boj

   17. dubna pod vlajkou Revoluce,

   Krev osvobozující od otroctví,

   Ať žije, ať žije skvělé vítězství 17. dubna!

   Velkolepé vítězství, významnější než období Angkoru!

   A Pol Pot ji komentuje:

   "Jak víte, naše národní hymna nebyla složena básníkem. Její podstatou je krev celého našeho lidu, všech těch, kteří padli v minulých staletích. Toto volání krve bylo začleněno do naší národní hymny."

   Dokonce i ukolébavka končí veršem "Nesmíš nikdy zapomenout na třídní nenávist".

Marxismus-leninismus na vrcholu šílenství

   To, že experiment Rudých Khmerů byl výjimečně vražedný, svádí stejně jako v případě šoa k tomu, aby byla zdůrazňována jeho jedinečnost. Ostatní komunistické režimy a jejich obhájci si byli ve velké většině podobní: polpotovská tyranie by tak byla buď ultralevicovou úchylkou, nebo spíše "rudým fašismem", jednoduše převlečeným za komunismus. A přitom je z odstupu zřejmé, že vládnoucí KSK patřila do "velké rodiny"; zvláštnosti jsou v případě Kambodže důležité, ale Albánie také nebyla jako Polsko... Zkrátka, kambodžský komunismus je bližší čínskému než čínský sovětskému.

   Zdůraznili jsme u Rudých Khmerů několik možných vlivů. Vnucuje se prozkoumání "francouzské stopy": téměř všichni vůdcové Rudých Khmerů studovali ve Francii a většina jich tam vstoupila do KSK, včetně budoucího Pol Pota. Některé jejich historické odkazy pocházejí z tohoto studia: Suong Sikoeun, druhý muž po Ieng Sarym, tvrdí: "Byl jsem velmi ovlivněný Francouzskou revolucí a zejména Robespierrem. Odtud už byl jen krok k tomu stát se komunistou. Robespierre je můj hrdina. Robespierre a Pol Pot: oba tito muži mají stejné vlastnosti - rozhodnost a poctivost." Mimo tento příklad nesmlouvavosti je nicméně těžké najít v praxi nebo v projevech KSK něco, co by jasně pocházelo z Francie nebo z francouzského komunismu. Vůdci Rudých Khmerů byli mnohem více praktici než teoretici: opravdově zaujati jsou jen zkušenostmi "reálného socialismu".

   Toto zaujetí se v určité době zaměřilo na Severní Vietnam. To on, mnohem spíše než KSK, byl kmotrem kambodžského komunismu, a pak až do roku 1973 úzce ovlivňoval jeho směřování. KSK je zpočátku pouze jednou sekcí Komunistické strany Indočíny (KSI), v níž vládne naprostá vietnamská hegemonie a jež byla v roce 1951 rozdělena do tří národních větví (aniž však přitom zanikla) pouze z vůle soudruha Ho Či Mina. Až do počátku války zřejmě KSK neprojevila sebemenší nezávislost ve vztahu ke KSV ať už v rovině programové, strategické (dodržování zákonů nebo ozbrojené akce kambodžských komunistů jsou především prostředkem nátlaku na Sihanuka v rámci vietnamské války) nebo taktické (výzbroj, velení, logistika). Dokonce i po státním převratu to byli Vietnamci, kdo prováděli revoluční správu v "osvobozených oblastech" a nové nábory Kambodžanů. Trhlina začala vznikat až po pařížských dohodách z ledna 1973: hanojská strategie tlačila KSK k jednacím stolům, to by ale postavilo Sihanuka do hezkého světla a mohlo by to odhalit slabou organizaci Rudých Khmerů. A tak poprvé odmítli sloužit jako masa nádeníků: teď už k tomu měli prostředky.

   Jakou charakteristickou stopu zanechal v KSK vietnamský komunismus? Odpověď není snadná: velká část metod KSV pochází z Číny. Viděno z Phnompenhu, jak potom rozlišit, co přišlo přímo z Pekingu, od toho, co prošlo přes Hanoj? Některé rysy Rudých Khmerů ovšem silně připomínají Vietnam. Předně posedlost tajemstvím a utajováním: Ho Či Min se objevil v roce 1945, bez jediné zmínky o své bohaté minulosti vedoucího činitele v Komunistické internacionále pod jménem Nguyen-ai-Quoc; celé úseky jeho kariéry vycházejí najevo až po otevření sovětských archivů. KSI vyhlásila v listopadu 1945, že se rozpouští ve prospěch Viet Minhu, v roce 1951 se znovu ustavila pod jménem Strana pracujících Vietnamu a komunistickou nálepku přijala znovu až v roce 1976; v Jižním Vietnamu byla Lidová revoluční strana jen jednou ze součástí Národní fronty osvobození. A přitom byly všechny tyto organizace ve skutečnosti vedeny touž železnou rukou malé skupiny komunistických veteránů. V různých převtěleních Pol Potova života (včetně doby po jeho porážce v roce 1979), několikerého oznámení jeho "odchodu na odpočinek" a pak jeho "úmrtí", ve hře mezi Angkorem a KSK, v neprůhlednosti vedení, v tom všem můžeme vidět obdobné jevy, jinde v komunistickém světě nepřekonané.

   Druhý společný znak vlastně souvisí s tím prvním: mimořádně rozsáhlé používání jednotné fronty. V roce 1945 byl bývalý císař Bao Dai po nějaký čas poradcem Ho Či Mina, jemuž se podařilo získat podporu Američanů a jenž své Prohlášení nezávislosti okopíroval podle Deklarace nezávislosti Spojených států; Rudí Khmerové se v roce 1970 podíleli na Královské vládě národní jednoty, a tento druh strategie převzali po jejím svržení. Viet Minh ani Angkor se nikdy nehlásily k marxismu-leninismu a bez komplexů hrály na strunu nacionalismu, až se nakonec prosadil jako jejich samostatná a ústřední dimenze. A konečně v těchto válečných komunistech, kterým se, jak se zdá, daří jen v kontextu ozbrojeného konfliktu, nalezneme silnou militaristickou úchylku, kdy se armáda pro režim stává páteří a samotným raison d´être a zároveň poskytuje vzor pro mobilizaci civilního obyvatelstva, zvláště v hospodářství.

   A co Severní Korea? Typický korejský obraz létajícího koně (Chollima) se často používá pro ilustraci hospodářského pokroku. Pchjongjang byl jednou ze dvou zahraničních metropolí, které Pol Pot navštívil jako hlava vlády, a kambodžský průmysl pomáhalo dát do pořádku dost velké množství severokorejských techniků. Z "kimirsenismu" možná Pol Pot převzal nepřetržité čistky, všeobecně zavedenou policejní kontrolu a špehování a také dikci, ve které třídní boj pomalu ustupuje do pozadí ve prospěch dialektiky lidu plného zrádců; ta vlastně znamená, že cílem represe může být celá společnost a že žádná sociální skupina nemůže pomýšlet na to, že by nastoupila místo státostrany. Je to dosti vzdálené maoismu, ale pravda, velmi blízké stalinismu.

   Po roce 1973 se KSK pokusila vybrat si nového "velkého bratra". Nabízela se Mao Ce-tungova Čína, ať už z důvodů citových (její přesvědčený radikalismus) nebo příznivých okolností (její schopnost vyvíjet tlak na přeshraniční Vietnam). Přivítání kambodžského diktátora v čínském hlavním městě v září 1977, za jeho první oficiální zahraniční cesty, bylo triumfální a přátelství mezi oběma zeměmi bylo tehdy označeno za "nerozborné", čímž se Kambodža dostala do jedné řady s Albánií. Od května 1975 se počali hrnout do Phnompenhu první čínští technici a brzy jich byly nejméně čtyři tisíce (podle Bena Kiernana patnáct tisíc), zatímco Čína navíc slibovala jednu miliardu na různou pomoc.

   Čínská zkušenost se jevila příkladná v rovině reorganizace země na základě kolektivizační kampaně. Prototypem kambodžských družstev byla zcela jasně lidová komuna, rozsáhlá struktura s rozličnými aktivitami, na nejvyšší možnou míru soběstačná, rámec pro pracovní mobilizaci i pro administrativní správu obyvatelstva. Až do detailů zde nalézáme jisté inovace z Číny roku 1958: společné jídelny, "zespolečenštění" dětí, kolektivizace předmětů běžné potřeby, velké vodohospodářské stavby, pohlcující značnou část práce, koncentraci na jednu či dvě téměř výhradní produkce (v zásadě s rozporu se samotným projektem), naprosto nereálné vytyčení cílů, trvání na rychlosti jejich uskutečnění, na neomezených možnostech správně zmobilizované pracovní síly... Mao řekl: "S obilím a ocelí je možné všechno." Rudí Khmerové odpovídali: "Když máme rýži, máme všechno." Všimněme si, že v kambodžské verzi chybí ocel: nereálnost nešla tak daleko, aby si vymýšlela hory oceli nebo uhlí, jež v Kambodži neexistovaly. Naproti tomu nikdo nejspíš Pol Potovi neřekl, jak skončil čínský Velký skok - nebo to spíš nebyl jeho problém. Samotný pojem "Velký skok" je v centru proslovů Rudých Khmerů. Například národní hymna končí: "Budujme svou vlast, aby učinila velký skok vpřed! Obrovský, slavný a úžasný skok vpřed!"

   Demokratická Kampučia byla beznadějně věrná čínskému velkému skoku: v obou případech byl hlavním výsledkem obrovský a vražedný hladomor.

   Oproti tomu kulturní revoluce měla jen pár přímých ohlasů. Tak jako ostatní komunistické vlády, i ta v Phnompenhu si uvědomila, jak je riskantní mobilizovat "masy", i když vedené a zpracované proti tomu či onomu stranickému klanu. Na druhé straně šlo o zásadně městské hnutí, vzešlé ze školských zařízení, a tudíž nepřenosné. V Kambodži se ovšem objevuje, a to v mnohem větší míře, antiintelektualismus z roku 1966 a popírání kultury, symbolizované "revolučními operami" Ťiang Čching (sepsanými, zdá se, za Pol Pota); povenkovštění milionů Rudých gardistů možná inspirovalo vystěhování kambodžských měst.

   Vše probíhá tak, jako by se Rudí Khmerové inspirovali více teorií, nebo spíše hesly maoistů, než skutečnou praxí ČLR. Čínský venkov, domov revoluce, byl jistě místem exilu milionů městských intelektuálů, zvláště hned po kulturní revoluci; režim dnes ještě stále užívá tvrdé prostředky, aby omezil odliv lidí z venkova. Velká města však hrála i nadále jako před rokem 1949 roli motoru a obzvláště stálí dělníci byli pro režim hýčkanými dětmi. Komunistická strana Číny neměla nikdy v úmyslu pouze úplně vylidnit města, deportovat obyvatelstvo z celých oblastí, zrušit peníze nebo celý školský systém a pronásledovat všechny intelektuály. Mao nikdy nevynechal příležitost, aby jim vyjádřil svou nedůvěru, ale v podstatě nevěděl, jak se bez nich obejít. A rudí gardisté často pocházeli z elitních univerzit. Khieu Samphan použil čistě maoistickou rétoriku, když v roce 1976 přivítal intelektuály, kteří se vrátili do Kambodže, aby prokázali svou věrnost režimu, takto: "Říkáme vám to jasně, my vás nepotřebujeme, potřebujeme lidi, kteří umějí obdělávat půdu, a tečka, to je vše. (. . .) Kdo je zpolitizovaný, kdo režim dobře pochopil, může dělat cokoliv, technika je až na druhém místě (. . .); na pěstování rýže, setí kukuřice nebo chov prasat nepotřebujeme inženýry." V Číně se však podobné popření znalostí nikdy nestalo uznávanou politikou. . . Navíc jistým tíhnutím k rovnováze skončila každá odbočka k utopickému extremismu a každá vlna represí dosti rychle v "osvědčeném středu", v návratu k "normálnějším" metodám a zásadám, a iniciativa k obratu přicházela přímo z komunistické strany: to také nepochybně zajistilo trvanlivost režimu, zatímco KSK se sama zbavila své podstaty.

   A konečně pokud jde o způsoby represe, nalézáme zde tytéž rysy. Celková inspirace, jež je nepochybně čínská (nebo čínsko-vietnamská): neustálé nekonečné schůze, při nichž je povinná kritika nebo sebekritika, to vše v mlhavém ovzduší výchovy nebo převýchovy; neustálé omílání písemných životopisů a "doznání", dokud vás "orgány" nenachytají; "sociální kádrování" (rodina, zaměstnání), jež určuje "politické kádrování", a to zase určuje trestní rejstřík; a konečně dědičné pojetí toho všeho a přenášení důsledků na celou rodinu. A pak stejně jako v dalších asijských zemích, vyžadovaná intenzita politické příslušnosti a angažovanosti směřuje k tomu, že s očividně totalitární perspektivou ruší rozdvojení mezi státostranou a společností.

   Kambodžská specifika jsou nicméně význačná a v porovnání se svým vzorem všechna směřují k utužení režimu. Hlavní rozdíl je v tom, že nejméně do 60. let brali čínští i vietnamští komunisté převýchovu vážně: bylo vynaloženo mnoho úsilí, aby byli vězni přesvědčeni o správnosti postoje strany vůči nim, a to zvláště znamenalo, že špatné zacházení a mučení bylo prakticky vyloučeno: v Kambodži bylo systematické. Bylo také třeba, aby - jakkoli to bylo hypotetické - "dobré chování" otevřelo možnost osvobození, rehabilitace nebo alespoň lehčí druh vězení: z kambodžských kobek nebyl propuštěn téměř nikdo a umíralo se v nich neuvěřitelně rychle. V Číně nebo ve Vietnamu přicházely masové represe ve vlnách, přerušovaných obdobími uvolnění. Směřovaly na více či méně rozsáhlé "cílené skupiny", ale pokaždé se týkaly jen slabé části obyvatelstva - v Kambodži byli podezřelí minimálně všichni pětasedmdesátníci a nebylo zde žádné období oddechu. A konečně, pokud jde o způsoby a provádění represí, činí zvláště zpočátku ostatní asijští komunisté dojem organizovanosti, schopnosti, relativní logiky a určité inteligence (i když perverzní). V Kambodži v represi do velké míry z místní iniciativy převažuje nahá brutalita a libovůle, i když její principy přicházejí shora. Nikde jinde v komunistické Asii se neudály takové popravy a masakry na místě, kromě, do určité míry, v Číně a Vietnamu za zemědělské reformy (avšak oběťmi byli pouze statkáři a jim podobní) a za vrcholných dnů kulturní revoluce (avšak mnohem cíleněji v prostoru i v čase). Krátce, maoisté od břehů Mekongu se uchýlili k primitivnímu (nebo chceme-li k zvrhlému) stalinismu.

Příkladný tyran

   Osobní vliv takového Stalina či Maa byl natolik význačný, že jejich smrt brzy znamenala zásadní změny, zvláště pokud jde o represe. Můžeme zde mluvit o polpotismu? Někdejší Saloth Sar prochází historii kambodžského komunismu od začátku do konce: je těžké si představit, čím by byl kambodžský komunismus bez něho. A jeho osobnost prozrazuje jisté rysy, tíhnoucí ke krvavým úchylkám. Předně, co s jeho dávnou minulostí, jež se tak málo shoduje s revoluční legendou a s níž učinil vše pro to, aby ji popřel? Mít sestru a sestřenici tanečnicemi a konkubínami krále Monivonga, bratra úředníkem v královském paláci až do roku 1975 a sám strávit velkou část svého dětství přímo v srdci archaické monarchie: není v tom důvod "ospravedlňovat se" tím, že budu stále a stále rozbíjet starý svět? Pol Pot jako by stále více zabředal do popírání skutečnosti, asi aby přijal skutečnost své vlastní minulosti. Byl to aparátčík, brzy ctižádostivý, cítící se lépe v malém výboru než před davem, od roku 1963 žil odříznutý od okolního světa: tábory v džungli, tajné rezidence (podnes neznámé) ve vylidněném Phnompenhu. Zdá se, že si tam vypěstoval hlubokou paranoiu: přímo v době, kdy byl všemocný, byli všichni, kdo za ním přišli, prohledáváni; často měnil rezidence, podezříval své kuchaře, že ho chtějí otrávit, a nechal popravit elektrikáře, kteří způsobili přerušení dodávek proudu.

   Jak jinak než jeho posedlostí vysvětlit tento jeho ohromující dialog s jedním novinářem švédské televize v srpnu 1978:

   "Může nám Vaše Excelence říci, která je nejdůležitější vymoženost Demokratické Kampučie za tři a půl roku?

   "Nejdůležitější vymožeností (. . .) je to, že jsme odsoudili k porážce všechna spiknutí a akty vměšování, sabotáže, pokusy o státní převrat i agresivní akty ze strany nepřátel všeho ražení."

   I když nechtěně, jaké to doznání krachu režimu!

   Citlivý a plachý profesor, milující francouzskou poezii a milovaný svými žáky, úchvatný a horoucí propagátor revoluční víry, jak ho všichni popisují od 50. do 80. let, byl bytostí s dvojí tváří: když se dostal k moci, nechal uvěznit některé ze svých nejstarších revolučních druhů, kteří se považovali za jeho osobní přátele, neodpověděl na jejich úpěnlivé dopisy, schválil, aby byli mučeni nejkrutějším způsobem, a nechal je popravit. Jeho "pokání" po porážce, během jednoho školení kádrů, je vzorovou ukázkou pokrytectví:

"Řekl, že ví, že mnozí obyvatelé země ho nenávidí a mají ho zodpovědného za masakry. Řekl, že ví, že mnohé osoby zahynuly. Když to říkal, takřka se zhroutil a propukl v pláč. Řekl, že za to musel nést odpovědnost, protože linie byla příliš levá a on moc dobře nechápal, co se děje. Řekl, že byl jako pán domu, který neví, co dělají děti, a že příliš důvěřoval lidem. (. . .) Říkali mu věci, které nebyly pravda, že všechno jde dobře, ale že ta či ona osoba je zrádce. Nakonec opravdoví zrádci byli oni. Hlavní problém byly kádry, připravené Vietnamci."

   Takže máme věřit tomu druhému Pol Potovu starému druhovi, jeho bývalému švagrovi Ieng Sarymu, jenž se přidal a obviňuje ho z megalomanství? "Pol Pot se má za génia, jemuž není rovno v oblasti vojenství, hospodářství, zdravovědy, skládání písní, hudby a tance, kuchařského umění, módy (sic!), všeho, včetně umění lhát. Pol Pot si myslí, že převyšuje všechna stvoření na zeměkouli. Je to bůh na zemi?" Máme zde něco, co se velmi blíží některým Stalinovým portrétům. Shoda okolností?

Tíha skutečnosti

   Vedle vědomí nešťastných národních dějin a vlivu vládnoucích komunistů vyplynulo násilí Rudých Khmerů z kontextu času a místa, v němž se režim nacházel. Téměř náhodný produkt války, jež daleko přesahoval Kambodžu, ocitl se s hrůzou ve vlastní zemi v izolaci, sotva bylo dosaženo vítězství. Nepřátelství Vietnamu a dusivá objetí Číny to dokonaly.

   17. duben přišel příliš pozdě do příliš starého světa. První slabinou Rudých Khmerů, a možná tou největší, bylo, že byli historickou anomálií, ani ne tak utopií jako uchronií. Jde o "pozdní komunismus" ve smyslu, v jakém se mluví o pozdní antice, zatímco svět se již kloní k něčemu jinému. Když se Pol Pot dostává k moci, je Stalin mrtvý (1953), Ho Či Min je mrtvý (1969) a Maso se necítí zrovna dobře (umírá v září 1976). Zůstává Kim Ir-sen, avšak Severní Korea je malá a vzdálená. Velký čínský vzor se před očima nového diktátora bortí: v roce 1975 se pokouší "gang čtyř" znovu zahájit kulturní revoluci, ale nic se nestane. Po posledních pletichách stačí smrt Velkého kormidelníka, aby ji smetla jako domeček z karet; Rudí Khmerové se pokusí vzít zavděk tím, co zbývá z bezvýhradných maoistů, ti jsou však od konce roku 1977 zaujati bojem zadního voje proti neodolatelnému návratu Teng Siao-pchinga a jeho zastánců reforem; rok nato nastává oficiální konec maoismu a Zeď demokracie, zatímco v Kambodži se vraždí jako na běžícím pásu. Konec s velkým skokem, ať žije revizionismus! Zbytek Asie, viděný z Phnompenhu, je ještě více skličující: po chvilkovém stimulu, poskytnutém vítězstvím revolučních sil v Indočíně, se dostanou maoistické gerily v Thajsku, Malajsii a Barmě znovu do úpadku; a zvláště málo povzbudivý pro maoisty je asi předvoj kontinentu, obdivovaný a vzbuzující závist, vedle Japonska to jsou nyní "malí draci" (Singapur, Tchaj-wan, Jižní Korea, Hongkong), kteří jsou stejně hospodářsky prosperující, jako jsou politicky antikomunističtí a přitom jsou čím dál tím nezávislejší na západním poručnictví. A konečně, co mohou vědět o západní inteligenci, u níž nastal definitivní odklon od marxismu a jež je může pouze svést z cesty. Nepřevrací se kolo dějin?

   Na tento pomalý zvrat je možno odpovědět dvojím způsobem: přidat se, a tudíž zmírnit, zrevidovat dogmata, přičemž také hrozí, že ztratíte svou identitu, svůj raison d´être; anebo se utužit v tom, čím jste, zradikalizovat svou činnost, zvolit útěk vpřed ke krajnímu voluntarismu - "teoreticky podpořenému" ze Severní Koreje. K eurokomunismu, jenž tehdy prožívá své slavné období, nebo k Rudým brigádám (Aldo Moro je zavražděn v roce 1978): dvě historicky slepé uličky, dnes to víme - ale jedna je krvavá a druhá ne. Vše probíhá tak, jako by bývalí studenti z Francie padesátých let pochopili, že když nemohou uskutečnit svou utopii okamžitě, za jakoukoli cenu, ani oni nemohou uniknout tomu, že zabřednou do kompromisů s reálně existující současností. Obyvatelstvu, kterému se neposkytne ani chvilka oddechu, je třeba vnutit "rok jedna", jinak s vámi zametou. Že čínský velký skok nepřinesl ovoce a kulturní revoluce ztroskotala? To proto, že se zastavily na půli cesty, hráze odporu ve službách kontrarevoluce nebyly všechny smeteny: korumpující a nekontrolovatelná města, intelektuálové, pyšní na své vědění a domnívající se, že mohou myslet sami, peníze a základní tržní vztahy, předzvěst znovunastolení kapitalismu, a "zrádci, kteří pronikli do strany". Tato vůle získat velmi rychle jinou společnost, nového člověka, musela navzdory nebo kvůli poslušnosti Kambodžanů nakonec narazit na nepřekonatelný odpor skutečnosti. Režim, jenž se nechtěl své myšlenky vzdát, sklouzával čím dál tím víc do moře krve, o níž se domníval, že ji musí bez ustání prolévat, aby se udržel u moci. KSK chtěla být slavným nástupcem Lenina a Maa: nezapíše se historicky spíše jako předchůdce těch skupin, jež tlumočily marxismus-leninismus jako oprávnění k jakémukoliv násilí: peruánské Světlé stezky, Tygrů tamilského Elamu ze Srí Lanky, Strany pracujících Kurdistánu (SPK) atd.?

   Dramatem Rudých Khmerů je možná jejich slabost. Ta byla samozřejmě pečlivě skrývaná za triumfální řeči. Ale v podstatě měl 17. duben dva základní důvody: význačnou vojenskou podporu Severního Vietnamu a tupost Lon Nolova režimu (ještě zhoršenou nestálou americkou politikou). Lenin, Mao a do jisté míry i Ho Či Min vděčili za své vítězství pouze vlastnímu úsilí a jejich protivníci nebyli všichni slabí. Jejich strany a u dvou posledních také jejich ozbrojené síly byly budovány trpělivě, pomalu, a dávno předtím, než se dostaly k moci, představovaly značně velkou sílu. Nic takového v Kambodži. Až do poloviny občanské války zůstali Rudí Khmerové zcela závislí na ozbrojených silách z Hanoje. Dokonce i v roce 1975 je udáváno číslo asi 60 000 bojovníků Rudých Khmerů (méně než 1 % obyvatelstva), stojících proti zhruba dvěma stům tisícům demoralizovaných republikánských vojáků.

   Oslabená armáda, oslabená strana... žádnému zdroji se nedá skutečně věřit, ale udávala se čísla 4 000 členů v roce 1970 a 14 000 v roce 1975: od větší skupinky k malé straně. Tato čísla též říkají, že zkušených kádrů bylo až do konce režimu velmi málo - a o to jsou čistky, které je postihly, dramatičtější. Důsledky můžeme vidět ve výpovědích deportovaných: kolik bylo na jednoho schopného činitele těch neschopných a o to více domýšlivých a krutých, oč byli omezenější. "Staří, z nichž udělali kádry, byli ignoranti. Uplatňovali a vysvětlovali páté před deváté různé revoluční principy. A tahle neschopnost ještě více posilovala šílenství Rudých Khmerů." Všechno vlastně probíhá tak, jako by skutečnou slabost režimu, i když nepřiznanou, i pocit nejistoty, který vyvolává, nebylo možné vynahradit ničím než jen ještě větším násilím; a jelikož to působí další pokles přízně obyvatelstva, musí se teror o stupeň zvýšit a tak dále. Z čehož plyne ona atmosféra všeobecné nejistoty a nedůvěry, obav ze zítřka, jež tolik traumatizovaly všechny, kdo to prožívali. Zrcadlí (oprávněný) dojem izolace, jaký prožívá člověk na vrcholu: všude jsou "skrytí zrádci". Takže "když někoho zatýkáte, můžete se vždycky mýlit, ale nikdy se nesmíte mýlit, když ho pouštíte na svobodu", tvrdí jedno heslo Rudých Khmerů: jasné povzbuzování ke slepé represi. Pekelný cyklus tohoto díla dobře analyzuje Pin Jathaj: "Rudí Khmerové se ve skutečnosti obávali, že vzbudí hněv nového lidu, když sníží represivní aparát. Sužovaní myšlenkou na případnou vzpouru se naopak rozhodli, že jim zaplatíme za tu necitelnost, kterou nám vyčítali. Byla to vláda neustálého strachu. My jsme měli strach z jejich perzekucí. Oni měli strach z lidového povstání. A také měli strach z ideologických a politických machinací svých bojových soudruhů..." Byla tato obava z lidových povstání oprávněná? Mnoho hnutí tohoto typu jsme nezaznamenali a všechna byla rozdrcena snadno, rychle a... krutě. Avšak je příznačné, že při první příležitosti, když bylo například místní vedení destabilizováno čistkami, hněv nových otroků touto skulinou vybublal, i když tím zase posunul teror o stupeň výše.

   Byly vzpoury ze zoufalství a jiné, vyvolané bláznivými fámami. Na skromnější úrovni odporu se vyskytly ty hanlivé a posměšné poznámky, které se ve tmě ozvaly se staveniště přehrady a byly určené vojákovi Rudých Khmerů, číhajícímu na vrcholku zdi. Všechna svědectví vcelku činí dojem dosti volných způsobů mezi novými vězni v pracovních kolektivech, dojem snadného získávání spoluúčasti na drobných krádežích nebo tajných přestávkách v práci a slabého počtu udání: špehování a donášení nebylo zjevně příliš účinné. To potvrzuje naprosté přerušení styků mezi kádry a pětasedmdesátníky. Výsledek, kterého kádry hodlaly dosáhnout, bylo udržení válečné atmosféry a pak i samotný návrat k válce - tato metoda se osvědčila i jinde. Některé hesla jsou příznačná: "Jedna ruka třímá motyku, druhá bije do nepřítele", nebo "Voda dává růst rýži, rýží se válčí". Rudí Khmerové netušili, jak dobře to řekli: rýže nebylo nikdy dost a válku prohráli.

Genocida?

   Je třeba se odhodlat říci, co byli Rudí Khmerové zač. Je to vědecký problém: zařadit Kambodžu ve vztahu k ostatním velkým hrůzám tohoto století a určit její místo v dějinách komunismu. Stejně tak je to právnická nutnost: významná část vůdců KSK je dosud naživu a činných. Musíme se smířit s tím, že zůstanou na svobodě? A pokud ne, pod jakým bodem obžaloby je soudit? Že jsou Pol Pot a jeho společníci vinni válečnými zločiny, je zřejmé: s vězni z republikánské armády bylo systematicky špatně zacházeno a často byli popravováni; ti, kteří složili zbraně v dubnu 1975, byli nato nemilosrdně pronásledováni. Větším problémem není ani zločin proti lidskosti: celé sociální skupiny byly označeny za nehodné existence a ve velké míře vyhlazeny; sebemenší politická odchylka, skutečná i předpokládaná, se trestala smrtí. Skutečná potíž je se zločinem genocidy. Přijmeme-li definici do puntíku, mohli bychom sklouznout do poněkud absurdní diskuse: jelikož se genocida vztahuje jen na národní, etnické, rasové a náboženské skupiny, a Khmery nelze globálně považovat za ty, na něž směřovalo vyhlazování, soustřeďuje se všechna pozornost na na etnické menšiny a popřípadě na buddhistické duchovenstvo. Ti přitom, i všichni dohromady, představovali jen relativně malou část obětí; navíc je, jak víme, riskantní tvrdit, že Rudí Khmerové potlačovali zvláště menšiny, vyjma Vietnamce od roku 1977 - ale k tomuto datu jich zbývalo dost málo; samotní Čamové byli stíháni hlavně proto, že jejich islámská víra tvořila hráz odporu. Několik publicistů se pokusilo problém rozřešit zavedením označení politicida - definovaného celkově jako genocida na politickém základě (mohl by se též použít termín sociocida: genocida na sociálním základě). Abychom lépe přeskočili, musíme couvnout: máme zde stejně vážnou úroveň problému, jako je genocida, nebo ne? A pokud ano, jak to oni autoři zřejmě chápou, proč zahlazovat stopy tím, že se nepřidržíme ustáleného termínu? Vzpomeňme si, že při předběžných debatách o přijetí Úmluvy o genocidě v OSN se pouze SSSR z až příliš známých důvodů postavil proti zahrnutí politické skupiny mezi skupiny kvalifikující zločin. Avšak řešení by měl poskytnout zvláště termín rasový (jež nezahrnuje, všimněme si, ani etnikum, ani národ): rasa, přelud překonaný vývojem znalostí, existuje pouze v očích toho, kdo ji chce vymezit; ve skutečnosti neexistuje židovská rasa víc než buržoazní rasa. Ovšem pro Rudé Khmery, jako ostatně pro čínské komunisty, jsou jisté sociální skupiny zločinné globálně a od přírody; navíc se tento "zločin" přenáší na manžele i na potomky jakýmsi dědictvím získaných (sociálních) znaků: nejsme daleko od Lysenka. Máme tedy právo mluvit o racionalizaci těchto sociálních skupin: zločin genocidy se tak může vztahovat na jejich fyzickou likvidaci, jež došla v Kambodži velmi daleko a byla dozajista prováděna se znalostí věci. Y Phandara zaslechl, jak jeden dělník - Rudý Khmer - říká o 17. dubnu toto: "To ti zatracení lidé z měst podporovali zrádný Lon Nolův režim. (. . .) Je mezi nimi spousta zrádců. Komunistická strana byla ostražitá a dost jich vyhubila. Ti, co ještě žijí, pracují na venkově. Už nemají sílu se proti nám postavit."

   V milionech dnešních Kambodžanů zanechala "Pol Potova éra" nevyléčitelnou krvavou stopu. V roce 1979 42 % dětí byli sirotci, třikrát častěji přišly o otce než o matku; 7 % jich ztratilo oba rodiče. V roce 1992 byla situace nejdramatičtější pro nezletilé: 64 % sirotků. Část toho nejzávažnějšího sociálního zla, jež dosud pustoší kambodžskou společnost, pro Jižní Asii ve výjimečné míře, pochází z tohoto vymknutí: masová a často násilná kriminalita (střelné zbraně jsou všude), všeobecná korupce, neúcta a nedostatek solidarity, neexistence jakéhokoliv společného zájmu na všech úrovních. Stovky tisíc uprchlíků do zahraničí (jen ve Spojených státech 150 000) také nadále trpí tím, co prožily: neustálé noční můry, nejvyšší procento duševních depresí ze všech lidí pocházejících z Indočíny, velká samota pro ženy, které přišly samy, v mnohem menším počtu než muži jejich generace, kteří byli vyvražděni. A přitom energie kambodžské společnosti nebyla zlomena: když byly v roce 1985 opuštěny poslední trosky kolektivizace, téměř okamžité zvýšení produkce způsobilo, že zmizel nedostatek potravin.

   Tváří v tvář odpovědným činitelům diktatury Rudých Khmerů, této laboratoře všech nejtemnějších úchylek komunismu, nemůže být naloženo břemeno likvidace strašlivé minulosti jen na bedra samotných Kambodžanů, jejichž základní touhu po návratu k normálnímu životu chápeme. Svět, který se k jejich katům často choval tak shovívavě, musí, i když opožděně, přijmout toto drama též za své.

Závěr

   V Asii existují komunistické vlády. Nikde jich ostatně není tolik jako tam. Avšak existuje asijský komunismus ve smyslu, v jakém například existoval východoevropský komunismus? Odpověď vůbec není jednoznačná. V Evropě, v Jugoslávii a v Albánii alespoň (a nejen to...) měly komunismy společné to, že lidé měli matku a otce. Zanikly všechny společně (dokonce i v Jugoslávii a Albánii), když už to opravdu dál nešlo; a evropský komunismus zanikl zároveň s nimi. V Asii objevíme podobný vztah jen mezi Vietnamem a Laosem, jejichž osudy jsou, zdá se, dosud organicky spojené. Jinde nás překvapí jedinečnost procesu uchopení a upevnění moci, i když Severní Korea byla za Stalina jakousi lidovou demokracií, i když pro Viet Minh znamenal obrat k vítězství příchod LOA (Lidové osvobozenecké armády) na hranice v Tonkinu. V Asii není a nikdy nebyl komunistický "blok", byl pouze v přáních Pekingu: nebyla zde úzká hospodářská spolupráce, cirkulace kádrů ve velkém měřítku, shodná výchova a hlavně diskrétní vazby mezi vojensko-policejními aparáty. Snahy tohoto druhu byly, ale v omezené míře, a nebyly příliš trvalé (znovu kromě případu Laosu a jeho vietnamského "staršího bratra"): mezi Čínou a Severní Koreou během korejského konfliktu a krátce po něm; mezi Čínou a Vietnamem v 50. letech; mezi Čínou a polpotovskou Kambodžou; mezi Vietnamem a Kambodžou v 80. letech. V Asii existují pouze národní komunismy, disponující především vlastními obrannými silami (kromě Laosu...), i když čínská (a někdy sovětská) pomoc byla několikrát podstatná; ostatně pouze tam se vyskytly války "na sto procent komunistické", koncem 60. let mezi Vietnamem a Kambodžou, pak mezi Vietnamem a Čínou. V rovině vzdělávání, propagandy, způsobu výkladu dějin nalezneme na zeměkouli těžko režimy více nacionalistické a dokonce více úzce šovinistické, než jsou komunismy v Asii, jež se všechny utvářely v boji proti cizímu imperialismu. To alespoň tvoří jeden společný bod; hloupé je, že tento nacionalismus se často obrací proti sousednímu komunismu.

   Na druhé straně pokaždé, když se pustíme do detailů politiky (a zvláště represivní politiky, námětu, kterým se zde zabýváme), podobnosti bijí do očí, a my jsme v předcházejících kapitolách mnohé zmínili. Než zopakujeme ty hlavní, bude dobré se zmínit o srovnávací chronologii studovaných režimů. V Evropě jsou hlavní historické etapy každého z nich úzce spojeny s ostatními, mimo případu Albánie a v menší míře Rumunska nebo Jugoslávie. V Asii jsou předně výchozí body časově vzdáleny, mezi léty 1945 a 1975: stejně tak zemědělské reformy a kolektivizace, včetně ve Vietnamu mezi severem a jihem. Jinak však zde vždy nalézáme ony dvě etapy po dost krátké době od převzetí moci (maximálně 7 let pro celý proces v případě Číny). V politické rovině nejedná KS nikdy ve fázi uchopení moci s odkrytým hledím; zdání "jednotné fronty" je udržováno několik let po získání vlády (v Číně 8 let), i kdyby šlo jednoduše o to neodhalit existenci strany jako v Kambodži až do roku 1977. Nicméně, pokud mnozí jsou oklamáni předtím sliby pluralitní demokracie (a to přispívá k úspěchu, obzvláště ve Vietnamu), maska padá velmi brzy potom: v táboře vězněných jihovietnamských vojáků, až do 30. dubna jakž takž korektně živených a oblékaných a nedonucovaných k práci, jsou dávky prudce sníženy, disciplína zesílena a je zavedena vyčerpávající robota, jakmile bylo dosaženo "osvobození" jihu; velitelé tábora ospravedlňují tato opatření takto: "Až do nynějška jste se těšili režimu válečných zajatců. (. . .) Nyní je celá země osvobozena, my jsme vítězové a vy poražení. Měli byste se považovat za šťastné, že jste dosud naživu! Po revoluci v roce 1917 v Rusku byli všichni poražení zlikvidováni." Když je zavedena diktatura strany, dostane se sociálním vrstvám hýčkaným v rámci jednotné fronty (obzvláště "národním" intelektuálům a kapitalistům) naplno pronásledování a represí.

   V jemnější rovině jsou chronologické podobnosti různé. Severní Korea má od konce 50. let své vlastní tempo a toto muzeum stalinismu se zdá již dlouho dost izolované. Čínská kulturní revoluce neměla žádné napodobitele. Pol Pot triumfuje, když padne Ťiang Čching, a sní o velkém skoku, opuštěném už před 14 lety. Ale všude, kde jsou už komunistické strany u moci, je stalinská epocha poznamenána čistkami a rozvojem bezpečnostních složek. Všude vyvolá nárazová vlna XX. sjezdu snahu o politickou liberalizaci, jež je brzy nato vystřídána utvrzením režimu a v hospodářské rovině voluntaristickým a utopickým nutkáním - velký skok v Číně, jeho vietnamský následovník, korejská Chollima. Všude kromě Koreje jsou 80. a 90. léta ve znamení liberalizace ekonomie: v Laosu a na jihu Vietnamu se přesně řídí pravidly kolektivizace, jež vlastně nebyla nikdy ukončena. Hospodářský reformismus vede rychleji, než se často říkalo, k normalizaci a umoudření represivních praktik, i když je celý proces rozporuplný a neúplný. Kromě Pchjongjangu jsou masový teror i uniformizace vědomí již jen vzpomínkou a politické vězně najdeme jen v banální jihoamerické diktatuře: v Laosu podle Amnesty International klesl jejich počet ze 6 000 nebo 7 000 v roce 1985 do března 1991 na 33 a v podobných proporcích klesla čísla ve Vietnamu nebo v Číně. Naše doba občas přece jen přináší dobré zprávy a to mimochodem dokazuje, že puzení k masovým zločinům je stejné právě tak v asijských komunismech jako v evropských. Abychom se vrátili k ústřední problematice tohoto díla, teror měl svou dobu, jež byla často až příliš dlouhá (až do doby kolem roku 1980), a dospěl pravidelně a všude k více či méně ohavným zločinům. Dnes ho vystřídala obyčejná represe, v podstatě selektivní a odstrašující a také čím dál tím obyčejnější díky ústupu od převýchovné činnosti.

   Klíč k těmto chronologickým podobnostem, které koneckonců převažují nad rozdíly, je od roku 1956 daleko spíše v Pekingu než v Moskvě a může za to XX. sjezd: Mao Ce-tunga, Ho Či Mina nebo Kim Ir-sena, stejně jako Maurice Thoreze šokoval a byl jimi považován za hrozbu. Naproti tomu to však dodává ceny Chruščovově odvaze a iniciativě. Čínské centrum, alespoň od Jen-anu, hrálo, jak jsme řekli, pro komunisty z celé Asie roli druhé Mekky; ale prestiž Stalinova SSSR byla ohromná a zbytek učinila váha jeho ekonomických a vojenských prostředků. Čínská intervence v Koreji a pak její masivní pomoc Viet Minhu byly první otřesy, ale rok 1956 vynesl Maa do čela "antirevizionistického" tábora, k němuž se nato de facto přidávají bratrské asijské země. Čínskou svrchovanou autoritu oslabí omyly kulturní revoluce; Vietnam jeho vojenské potřeby dotlačí od poloviny 60. let k příležitostnému sblížení se Sovětským svazem. Avšak chronologie hovoří jasně: z Číny přicházejí pravidelně podněty a jsou často přebírány se vším všudy. Ve všech komunistických režimech je cosi, co nezapře svou podobu; avšak mezi těmi asijskými jde často o klonování - připomeňme například čínskou a vietnamskou zemědělskou reformu.

   Jestliže Chruščovovi tolik milý "gulášový komunismus" tak málo přitahoval asijské komunistické režimy, alespoň až do počátku 80. let, je to proto, že se dosud nacházely v čase revolučních válek, ale též proto, že představovaly do jisté míry vzácné ideokracie. V konfuciánské tradici "opravování jmen" (a kromě Kambodže je konfuciánská tradice všude) se musí skutečnost podřídit slovu; v trestním právu nejde o to, co člověk udělal, ale o rozsudek, který z toho vyplynul, a o nálepku, jakou vám přilepí; ty ovšem odpovídají všemožným úvahám, jež jsou vašim činům cizí. Mír do duší nepřináší ani tak dobrý skutek jako spíše spravedlivé slovo. Z toho plyne onen dvojí obraz, který skýtají asijské komunistické režimy: přeideologizování, ale také voluntarismus. Přeideologizování vyplývá z klasifikační a reorganizační nabubřelosti, vzešlé z kombinace způsobu konfuciánského myšlení a revoluční vize naprostého přetavení společnosti. Voluntarismus se chce v ještě širší perspektivě transformace světa opírat o naprosté proniknutí lidského myšlení "správnými myšlenkami", jako by šlo o hybnou páku. Vzpomenuli jsme řečnických klání, při nichž vítězil ten, kdo vytasil na protivníka citát z Maa, na nějž nešlo odpovědět. Také velký skok byl festivalem slov. Irealismus Asiatů má ovšem své meze: když se skutečnost příliš liší od projevu, neunikne jim to. A když zjistí, že mnoho projevů zkrachovalo, a vidí nesčetné katastrofy, které způsobily, nechtějí nakonec slyšet jiný než onen hluboce antiideologický Teng Siao-pchingův: "Nezáleží na tom, je-li kočka černá nebo šedá, hlavně když chytá myši."

   Avšak skutečnou velkou novotou asijských komunistických režimů je nepochybně to, že se jim podařilo přenést ze strany na celou společnost toto přeideologizování a voluntarismus, stejné, jaké můžeme nepochybně nalézt jinde, například ve stalinském Sovětském svazu. I zde se mohli spolehnout na dvě tradice, navzájem spolu souznějící. V počínštělé Asii (vedle Číny se to tedy týká Vietnamu a Koreje) již dlouho není kultura rozdělena na kulturu elit a kulturu lidovou, jako je tomu na Západě: zvláště konfucianismus uměl přejít z vládnoucí třídy až do nejodlehlejších venkovských oblastí, aniž se příliš přizpůsoboval; bylo tomu tak ale i v Číně od počátku tohoto tisíciletí u tak odlišného ustanovení, jako jsou ovázaná chodila žen. Jinak se stát nikdy neustanovil jako soudržná instituce, oddělená od společnosti a založená na komplexním právu: monarchie inspirované Čínou, v rozporu s obrazem, který se o sobě často snažily tvořit, byly téměř vždy bez většiny formálních výkonných nástrojů, jaké měla západní království již na konci středověku. Mohly přežívat a vládnout jen se souhlasem svých poddaných - souhlasem obdrženým nikoliv nějakou formou demokratické konzultace ani institucializovanou arbitráží mezi rozličnými zájmy, ale velmi širokým a hlubokým rozšířením jednotných norem občanské morálky, jež byly obratně založeny na rodinné a mezilidské morálce: Mao to dosti přesně pojmenoval "masová linie". Morální (nebo ideologický) stát má ve východní Asii dlouhou a bohatou historii. Je to stát na chudém a slabém základě; avšak když se mu podaří proniknout do vědomí každé skupiny, každé rodiny, každého jedince s vlastními normami a ideály, je jeho moc ohromná, bez jakéhokoliv omezení - nebereme-li v úvahu přírodu, jež byla Maovým úhlavním nepřítelem za Velkého skoku. Asijské komunismy se tedy snažily - a jednu chvíli se jim to dařilo - stvořit hluboce holistické společnosti (což již nepochybně všude skončilo). Proto říká onen vietnamský velitel cely, sám vězeň, jenž pociťuje právo řvát na vzpurného vězně: "Stavíš se proti veliteli cely, jmenovanému revolucí. Takže se stavíš proti revoluci!" Z toho plyne ona mimořádná, trpělivá a úporná snaha učinit i z posledního vězně, a dokonce i z francouzských důstojníků, kteří vystudovali akademii v Saint-Cyru, nositele a šiřitele poselství strany. Tam, kde se ruské revoluci nepodaří rozbít přehradu mezi "oni" a "my", mohla kulturní revoluce ještě na chvíli mnohé přesvědčit, že stát a strana, to jsou i oni: v některých případech se rudí gardisté, nestraníci, cítili oprávnění k vylučování ze strany. Západní komunismy také zažily kritiky, sebekritiky, nekonečné schůze a "diskuse", povinné kanonické texty. To se však obyčejně týkalo pouze stranického okruhu. V Asii jsou tytéž normy rozšířeny na všechny.

   To má dva hlavní důsledky, pokud jde o podobu represe. Nejzřejmější je absence jakéhokoliv, i jen formálního, odkazu na právo, na zákon, na spravedlnost: vše je politika a nic než politika. Pozdní vydání trestního zákoníku (v Číně v roce 1979, ve Vietnamu 1986) ve skutečnosti znamená konec velkého teroru. Druhým důsledkem je spíše obecná než krvavá povaha velkých represivních vln, které zahrnují buďto celou společnost, nebo celé velmi široké vrstvy (rolníky, městské obyvatelstvo, intelektuály atd.). Režim Teng Siao-pchinga potvrdil, že kulturní revoluce "postihla" sto milionů Číňanů - toto číslo nelze ověřit; nezpůsobila však zřejmě víc než milion mrtvých. Při velkých stalinských čistkách byl poměr jiný. Proč se namáhat se zabíjením, když můžeme tak účinně terorizovat? To nepochybně též vysvětluje masivní sebevraždy v rámci politické úmrtnosti: intenzita kampaní, převzatých kolegy, přáteli, sousedy, pro mnoho jedinců je nositelkou skutečně nesnesitelných napětí rodina: není už kam ustoupit.

   V našich úvahách jsou již obsaženy jejich meze: ty se jmenují Kambodža (a v mnohem menší míře Laos). Tam konfucianismus nikdy nepronikl; tamější politická tradice je daleko spíše indická než čínská. Máme vidět jako důvod, proč vláda rozpoutala násilí, a to tak krvavé a všeobecně rozšířené, že to věděla jen ona, její zděšení, když se pokoušela uplatnit čínsko-vietnamské recepty na obyvatelstvo, jež není připraveno je přijmout? Zde je třeba prošlapat pěšinu, ale bylo by též dobré dopracovat se k tomu, za jakých přesných podmínek mohlo dojít k této naštěstí jedinečné zkušenosti.

   Naším záměrem bylo zdůraznit zde specifika asijského komunismu (nebo alespoň komunismu z počínštělé části Asie). Kdo si přečte celé toto dílo, rozpozná snadněji sám velmi silné vazby, jimiž je jinak svázán se světovým komunistickým systémem a s jeho sovětským předákem. Mnoho z fenoménů, jež upoutaly naši pozornost ("bílá stránka", ona nostalgie po absolutně novém začátku, po čistém stole; kult mládeže a manipulování s ní), můžeme snadno nalézt i v jiných koutech světa. Pro nás ovšem zůstává, že osud komunismu v Evropě a v Asii, jež jsou již nyní velmi rozdílné, vnuká otázky po strukturálních rozdílech, jež mohou existovat mezi různými variantami celosvětového fenoménu.