TŘETÍ SVĚT

1/ Latinská Amerika ve zkoušce komunismu

KUBA: NEKONEČNÝ TROPICKÝ TOTALITARISMUS

   Nejvýznamnější karibský ostrov prošel od počátku století pohnutým politickým životem, výrazně ovlivňovaným demokratickým a sociálním hnutím. Vojenský puč vyvolaný stenotypistou seržantem Fulgenciem Batistou svrhl už v roce 1933 diktaturu Gerarda Machada. Batista se stal vrchním velitelem armády a dosazoval a sesazoval podle své libosti prezidenty do určité míry sociálně orientovaného státu, a stavěl se především proti americkému vměšování. Po svém zvolení prezidentem republiky vyhlásil Batista v roce 1940 liberální ústavu. V roce 1952 provedl definitivní státní převrat, přerušil demokratický proces, symbolizovaný volbami chystanými na tentýž rok, střídavě se opíral o různé politické strany, mezi nimi i o Lidovou socialistickou stranu, která ve skutečnosti byla Komunistickou stranou Kuby.

   Kuba doznala za Batisty jednoznačný ekonomický vzestup, ale bohatství zůstalo velmi nerovnoměrně rozdělené především vzhledem k obrovské nerovnováze mezi vyděděným venkovem a městy se silnou terciární sférou a snadnými penězi, které vydělávalo italsko-americké podsvětí - v roce 1958 působilo v Havaně na 11 500 prostitutek. Batistova éra se vyznačovala korupcí a kšeftařením a střední třída se postupně začala od režimu odtahovat. Studenti vytvořili na popud José Antonia Etcheverríi Studentské revoluční direktorium, které řídilo svou ozbrojenou skupinu a v březnu 1953 zaútočilo na prezidentský palác. Bylo to totální fiasko. Etcheverría byl při útoku zabit a direktorium přišlo o vedení. Dne 26. července 1953 zaútočila v Havaně jiná skupina studentů na kasárna Moncada. Několik jich bylo zabito a jeden z jejich vůdců, Fidel Castro, byl zatčen. Záhy po odsouzení na 15 let vězení byl propuštěn, odjel do Mexika a pustil se do organizování gerilového Hnutí 26. července, složeného především z mladých liberálů. Ozbrojený boj mezi Batistou a barbudos (vousáči) měl trvat 25 měsíců.

   Represe ze strany režimu byla velmi krutá a obětí bylo na tisíce. Nejhůře postihla sítě městské gerily, které měly 80 % ztráty oproti 20 % ztrátám venkovské gerily na Sieře. Dne 7. listopadu 1958 zahájil Ernesto Guevara v čele partyzánské kolony pochod na Havanu. Batista uprchl 1. ledna 1959 a s ním i hlavní hodnostáři jeho diktatury; Rolando Masferrer, šéf obávané paralelní policie nazývané "tygři", a Estebán Ventura, šéf tajné policie, oba známí mučitelé, zmizeli v Miami. Boss Konfederace kubánských pracujících (CTC) Eusebio Mujal, který v minulosti uzavřel mnoho dohod s Batistou, považoval za rozumné uchýlit se na argentinské velvyslanectví. Snadné vítězství gerilerů zcela zastínilo roli, kterou ve svržení Batisty sehrála jiná hnutí. Ve skutečnosti gerila podstoupila jen menší bojová střetnutí a Batista byl poražen, protože v boji s městským terorismem ztratil vládu nad Havanou. V jeho neprospěch také působilo americké zbrojní embargo.

   Dne 8. ledna 1959 vstoupili Castro a jeho barbudos triumfálně do Havany. Ode dne uchopení moci se havanské vězení La Cabaňa a vězení v Santa Claře staly jevištěm hromadných poprav. Podle zahraničního tisku čistky bez soudu postihly během pěti měsíců na 600 Batistových přívrženců. Došlo k zorganizování výjimečných soudů, účelově sestavených k odsuzování obviněných. "Forma procesů a principy pojetí práva byly nanejvýš příznačné, totalitní povaha režimu v nich byla vepsána od samotného počátku," konstatuje Jeannine Verdès-Lerouxová. Fingované soudy probíhaly v atmosféře lidových veselic: osmnáctitisícový dav shromážděný ve Sportovním paláci "odsuzuje" z vražd obviněného batistovského majora Jesúse Sosu Blanca palcem otočeným k zemi. Major vykřikne: "To je hodno starého Říma!" Bude zastřelen.

   Ještě na Sierra Maestra poskytl Castro v roce 1957 rozhovor novináři Herbertu Matthewsovi z New York Times, v němž prohlásil: "Moc mne nezajímá. Po vítězství se chci vrátit domů a věnovat se svému advokátskému povolání." Prohlášení zcela zjevně pokrytecké, bezprostředně dementované následující politikou. Od uchopení moci podkopávaly skryté vnitřní boje mladou revoluční vládu. 15. února 1959 podal demisi premiér Miro Cardona. Nahradil jej Castro, který už byl nejvyšším velitelem armády. V červnu se rozhodl zrušit záměr uspořádat svobodné volby, které kdysi slíbil do osmnácti měsíců. Své rozhodnutí ospravedlnil před shromážděnými obyvateli Havany řečnickou otázkou: "Volby? Na co?" Popřel tím jeden ze základních bodů programu protibatistovských revolucionářů. Castro tak zachoval situaci nastolenou svrženým diktátorem. Navíc pozastavil platnost ústavy z roku 1940, která zaručovala základní práva, aby mohl vládnout výlučně prostřednictvím vyhlášek - dokud v roce 1976 zemi nevnutil ústavu, inspirovanou ústavou SSSR. Také se postaral o vyhlášení dvou zákonů, zákona č. 54 a č. 53 (text týkající se spolčovacího práva), které omezily právo občanů na volné spolčování.

   Castro, který tehdy pracoval v těsném spojení se svými nejbližšími, se rozhodl z vlády odstranit demokraty a k dosažení tohoto cíle se opřel o svého bratra Raúla (člena Lidové socialistické strany, tedy KS) a o Guevaru, neoblomného sovětofila. Rozpory mezi liberály a radikály se vyhrotily již v červnu 1959 v souvislosti s pozemkovou reformou, zahájenou 17. května. Úvodní projekt si kladl za cíl rozdělit půdu, a vytvořit tak střední zemědělskou vrstvu. Castro zvolil radikálnější politiku pod vedením Instituto Nacional de Reforma Agraria (INRA - Národní institut pro zemědělskou reformu), které svěřil do rukou ortodoxním marxistům, a navíc se sám stal jeho prvním předsedou. Jedním škrtem pera zrušil plán navržený ministrem zemědělství Humbertem Sorim Marínem. V zájmu urychlení zemědělské reformy rozkázal Castro v červnu 1959 armádě, aby vzala pod svou správu sto velkostatků v provincii Camagüey.

   Latentní krize znovu propukla v červenci 1959 po demisi prezidenta republiky Manuela Urrutiy, bývalého vyšetřujícího soudce, který statečně hájil barbudos v roce 1956. Ministra zahraničních věcí Roberta Agramonta brzy vystřídal Raúl Roa, od samého počátku Castrův věrný přívrženec. Ministr sociálních věcí, který nesouhlasil s rozsudkem vyneseným nad letci, obviněnými ze zločinů spáchaných na civilním obyvatelstvu, také podal demisi. V průběhu roku 1960 se celý proces rozšířil: Rupo Lopez Fresquet, ministr financí od ledna 1959, se v březnu rozešel s Castrem, přešel do opozice a odešel do exilu. Jiný člen vlády, Andrés Suaréz, definitivně opustil zemi v témže roce. Zmizela poslední nezávislá periodika, soustavné umlčování se završovalo. 20. ledna 1960 odešel do exilu Jorge Zayas, šéfredaktor protibatistovského deníku Avance; v červenci opustil Kubu Miguel Angel Quevedo, šéfredaktor časopisu Bohemia. Bohemia totiž otiskla Castrovy výpovědi při procesu s účastníky útoku na kasárna Moncada. Vycházet směly jen komunistické noviny Hoy. Na podzim 1960 došlo k zatčení posledních výrazných politických a vojenských představitelů opozice, jako Wiliama Morgana nebo Humberta Soriho Marína. Morgan, někdejší velitel ze Sierry Maestry, byl zastřelen na začátku roku 1961.

   Brzy odešli z vlády poslední demokraté, jako Manolo Ray, ministr veřejných prací, nebo Enrique Oltusky, ministr spojů. Právě tehdy dochází k první velké emigrační vlně: do exilu odchází zhruba 50 000 osob, pocházejících ze středních vrstev, které podporovaly revoluci. Nedostatek lékařů, profesorů a advokátů natrvalo oslabil kubánskou společnost.

   Po středních vrstvách dopadla represe na dělnictvo. Zpočátku se odbory vzpouzely proti nastupujícímu režimu. Jedním z hlavních představitelů byl předák odborů pracujících ve výrobě cukru David Salvador. Tento levičák se rozešel s PSP, když strana odmítla bojovat proti Batistově diktatuře; v roce 1955 organizoval velké stávky v cukrovarech; přes zatčení a mučení podpořil stávku z dubna 1958, vyvolanou castristy z Hnutí 26. července. Po demokratickém zvolení do funkce generálního tajemníka Konfederace kubánských pracujících v roce 1959 mu byli vnuceni dva náměstci, staří komunisté, kteří se demokratické zkoušce voleb nepodrobili. Pokusil se zastavit snahy komunistů o pronikání do odborového ústředí a o jeho ovládnutí, ale od jara 1960 se Salvador ocitl na okraji dění. V červnu odešel do ilegality. Po zatčení v roce 1962 strávil 12 let ve vězení. Došlo tak k odstranění další velké postavy protibatistovského odporu. Castro pak konečně v roce 1962 dosáhl toho, že jednotné odbory CTC požádaly o zrušení práva na stávku: "Odbory nejsou orgán, který má bojovat za plnění nějakých požadavků," upřesnil tehdy jistý stranický aparátčík.

   Po zatčení v roce 1953 se Castro zachránil jen díky intervenci arcibiskupa ze Santiaga de Cuba monsignora Péreze Serantese. Duchovenstvo přijalo Batistův odchod s úlevou. Několik kněží dokonce následovalo partyzány do Sierry. Církev však protestovala proti stanným soudům, před které byli posíláni batistovci, stejně jako dříve odsuzovala zločiny Masferrerových "tygrů". Od roku 1959 začala kriticky poukazovat na komunistickou infiltraci. Castro využil jako záminku akci v Zátoce sviní a vládním příkazem zakázal časopis La Quincena. V květnu 1961 byly zavřeny všechny církevní školy a zabaveny jejich budovy, včetně jezuitské školy v Belénu, kde Fidel Castro studoval. Líder Máximo ("nejvyšší vůdce"), nastrojený v uniformě, prohlásil: "Ať si falangističtí faráři sbalí kufry!" Nešlo o plané varování - 17. září 1961 bylo 131 diecézních kněží a řeholníků vypovězeno z Kuby. Aby mohla přežít, musela se církev stáhnout do sebe. Režim udělal vše pro vytlačení náboženských institucí na okraj společnosti. Jednou ze zvolených metod bylo nechat na vůli každého Kubánce, ať se hlásí ke své víře s tím, že bude muset snášet odvetná opatření, jako zákaz přístupu k vysokoškolskému vzdělání a kariéře ve státní správě.

   Represe také dopadla s veškerou silou na umělecký svět. Castro definoval roli umělců ve společnosti už v roce 1961. Jedno z hesel shrnuje jeho koncepci: "V revoluci všechno, vně revoluce nic!" Osud Ernesta Padilly dokonale dokládá situaci v kultuře. Revoluční spisovatel Padilla nakonec po vynucené "sebekritice" v roce 1970 odešel z Kuby. Reinaldo Arenas využil exodu z přístavu Mariel a definitivně opustil Kubu.

Che Guevara, rub mýtu

   Fidel Castro se neustále odvolával na Francouzskou revoluci: jakobínská Paříž měla Saint-Justa, gerilská Havana měla svého Che Guevaru, latinsko-americkou verzi Něčajeva.

   Ernesto Guevara, synáček z dobré rodiny, narozený v roce 1928 v Buenos Aires, brázdil od raného mladí jihoamerický subkontinent. Tento mladý buržoa se zdravím oslabeným chronickým astmatem dokončil studium medicíny po dlouhém cestování na mopedu mezi pampou a středoamerickou džunglí. Začátkem 50. let se setkal s bídou v Guatemale za pokrokového režimu Jacoba Arbenze, později svrženého Američany: Guevara se naučil nenávidět USA. "Dokonce už svou ideologickou průpravou patřím k těm, kteří věří, že řešení všech problémů tohoto světa se dá najít za tím, čemu říkají železná opona," píše v roce 1957 příteli. (Dopis René Ramosovi Latourovi, citovaný Jeannine Verdès-Lerouxovou, cit. dílo). Jedné noci roku 1955 se seznámí v Mexiku s mladým kubánským advokátem v exilu, který připravuje svůj návrat na Kubu: je to Fidel Castro. Guevara se rozhodne následovat Kubánce, kteří se v prosinci 1956 vylodí na ostrově. V horách byl jmenován velitelem kolony a velmi záhy na sebe upozornil svou neúprosností. Mladý příslušník jeho kolony, který ukradl trochu jídla, byl bez jakéhokoliv procesu nebo cavyků na místě zastřelen. Tento "neochvějný přívrženec autoritářství", podle slov jeho bývalého druha v Bolívii Régise Debraye (Loués soient nos seigneurs, Gallimard, 1996, str. 184), který chtěl neprodleně prosadit komunistickou revoluci, narazil na odpor několika kubánských velitelů, kteří byli přesvědčenými demokraty.

   Na podzim 1958 otevřel druhou frontu v rovinatém kraji u Las Villas, v samém středu ostrova. Dosáhl obrovského úspěchu v Santa Claře při útoku na vlak s vojenskými posilami vyslanými Batistou: vojáci se bez boje dali na útěk. Po vítězství Guevara zaujal místo prokurátora a rozhodoval o žádostech o milost. Vězení La Cabaňa, kde působil, se stalo jevištěm nesčetných poprav, především bývalých spolubojovníků, kteří zůstali demokraty.

   Po jmenování ministrem průmyslu a ředitelem Centrální banky se mu s funkcemi dostalo i příležitosti uplatnit svou politickou doktrínu a vnutit Kubě "sovětský model". Penězi opovrhoval, ale bydlel v nejlepší havanské čtvrti, byl ministrem hospodářství, ale postrádal i ty nejzákladnější ekonomické znalosti, a nakonec Centrální banku dokázal přivést na mizinu. Lépe se mu dařilo zavádět "dobrovolné pracovní neděle", což byl důsledek jeho obdivu k SSSR a Číně, a s nadšením přivítal kulturní revoluci. Régis Debray (cit. dílo, str. 185) zdůrazňuje: "Právě on, a nikoli Fidel, vymyslel v roce 1961 na poloostrově Guanaha první ´tábor nápravných prací´ (my bychom řekli nucených)..."

   Ve své závěti tento pilný žák školy teroru velebil "účinnou nenávist, která z člověka udělá výkonný, násilnický, selektivní a chladný stroj na zabíjení" (Régis Debray, cit. dílo, str. 186). "Nedokážu být přítelem někoho, kdo nesdílí mé myšlenky," přiznával tento sektář, který svému synovi na Leninovu počest dal jméno Vladimir. Dogmatický, chladný, netolerantní "Che" byl pravý opak otevřené a přátelské kubánské povahy. Na Kubě se stal strůjcem polovojenského režimu, vnuceného mládeži, a kultu nového člověka.

   Toužil po vývozu revoluce v kubánské verzi a ve své zaslepenosti elementárním antiamerikanismem začal propagovat gerilu v celosvětovém měřítku podle hesla: "Vytvořit dva, tři... mnoho Vietnamů!" (květen 1967). V roce 1963 byl v Alžírsku, později v Dáresalámu, pak se přemístil do Konga, kde se jeho cesty zkřížily s jistým Désiré Kabilou, marxistou, který se dnes stal pánem Zairu a neštítí se žádného masakru civilního obyvatelstva.

   Castro jej využíval ke svým taktickým cílům. Po vzájemné roztržce odešel Guevara do Bolívie. Při pokusu o uplatnění teorie foco (ohniska) gerily a s opovržlivým postojem k politice Komunistické strany Bolívie nenašel nejmenší podporu u venkovanů, z nichž se jediný nepřipojil k jeho putující partyzánské skupině. Izolovaný a štvaný Guevara padl 8. října 1967 do zajetí a druhého dne byl popraven.

   Armáda bývalých rebelů také prošla zglajchšaltováním. Castrův blízký spolubojovník, velitel letectva Díaz Lanz podal demisi a odešel do USA již v červenci 1959. O měsíc později začala první vlna zatýkání pod záminkou potření pokusu o státní převrat.

   Hubert Matos pomáhal barbudos v Sieře již v roce 1956, snažil se pro ně získat podporu v Kostarice, soukromým letadlem jim dodával zbraně a munici a v čele 9. kolony "Antonio Guiteras" osvobodil Santiago de Cuba, druhé největší město na ostrově. Stal se guvernérem provincie Camagüey, ale pro hluboký nesouhlas s "komunizací" režimu odešel z funkce. Castro v tom viděl spiknutí a pověřil hrdinu gerily Camilla Cienfuegose úkolem Matose zatknout jako "antikomunistu". Bez sebemenšího ohledu na to, že šlo o vzorného bojovníka, mu Castro zinscenoval "moskevský proces v Havaně" a také v něm vystoupil. Před tribunálem vyvíjel bez zábran nejhrubší nátlak: "Říkám vám to jasně. Vyberte si: buď Matos, nebo já!" a zakázal mluvit svědkům, kteří mluvili ve prospěch obžalovaného. Rozsudek zněl na 20 let vězení, které si Matos na den odpykal. Do vězení šli také všichni jeho blízcí příbuzní a spolupracovníci.

   Četní Castrovi odpůrci, zbavení možnosti se vyjádřit, odešli do ilegality spolu s bývalými aktivisty protibatistovské městské gerily. Počátkem 60. let se tato opozice v ilegalitě změnila v povstalecké hnutí se základnou v horách Escambray. Pod vedením pravých barbudos odmítali vnucenou kolektivizaci půdy a diktaturu. Raúl Castro použil všechny vojenské prostředky, obrněnce, dělostřelectvo a stovky milicionářů, aby povstání potlačil. Rodiny vzbouřených rolníků byly nuceně přestěhovány, aby revolta ztratila lidovou oporu. Stovky takových rodin se ocitly na sta kilometrů daleko od Escambray v oblasti tabákových plantáží v Pinar del Río, v nejzápadnější části ostrova. Je to ovšem jediný případ, kdy se castrovská moc uchýlila k deportaci obyvatelstva.

   Boje přesto trvaly celých 5 let. Stále izolovanější partyzánské skupiny postupně zanikaly. S rebely a jejich předáky se justice nemazlila. Guevara tak dostal příležitost zlikvidovat jednoho z bývalých mladých představitelů protibatistovské gerily Jesúse Carrerase, který se proti jeho politice postavil už v roce 1958. Carreras, zraněný při střetnutí, byl k popravčímu sloupu doslova dovlečen, protože Guevara mu odmítl udělit milost. V Santa Claře bylo odsouzeno 381 zajatých "banditů". V letech po vítězství a během likvidace partyzánů v Escambray bylo ve vězení La Loma de los Coches zastřeleno více než 1 000 "kontrarevolucionářů".

   Humberto Sori Marín se po demisi z postu na ministerstvu zemědělství pokusil vytvořit na Kubě foco (ohnisko ozbrojeného boje). Po zatčení ho vojenský soud odsoudil k nejvyššímu trestu. Soriho matka prosila Castra o milost a připomínala mu, že se se Sorim Marínem znali od 50. let. Castro slíbil, že Sori Marín zůstane naživu; o několik dní později ho však zasřelili.

   Po partyzánských bojích v Escambray periodicky docházelo k pokusům o výsadky ozbrojených komand na kubánské půdě. Většina z nich patřila ke komandům Liberación Tonyho Cuesty a ke skupinám Alfa 66, vytvořeným počátkem 60. let. Většina z těchto pokusů o vylodění, inspirujících se Castrovým příkladem, však ztroskotala.

   V roce 1960 soudci přišli o výsadu své neodvolatelnosti a dostali se pod centrální moc, což je charakteristický projev diktátorského popření rozdělení mocí.

   Univerzita nemohla uniknout všeobecnému zglajchšaltování. Mladý student pozemního stavitelství Pedro Luis Boitel kandidoval na předsednictví Federace univerzitních studentů (FEU). Bývalý protibatistovský bojovník byl také odhodlaným odpůrcem Fidela Castra. Vlivem bratrů Castrových byl zvolen režimní kandidát Rolando Cubella. Boitela zanedlouho zatkli, odsoudili na 10 let a uvěznili v obzvlášť přísném vězení Boniato. Několikrát vyhlásil hladovku na protest proti nelidskému zacházení. Dne 3. dubna 1972 začal další, aby dosáhl slušnějších podmínek věznění. Boitel řekl jednomu z velitelů vězení: "Stávkuji proto, aby mi byla přiznána práva vyhrazená politickým vězňům. Voláte po právech pro vězně latinskoamerických diktatur, ale upíráte je vězňům ve vlastní zemi!" Nestalo se však nic. Boitel umíral bez lékařské péče. Od pětačtyřicátého dne se ocitl v kritickém stavu. Devětačtyřicátý den upadl do polokómatu. Úřady stále nezasahovaly. 23. května ve 3 hodiny ráno Boitel zemřel po 53 dnech hladovky. Úřady odmítli žádost matky, aby směla vidět synovo tělo.

   Castro si velmi brzy vytvořil oporu ve výkonném zpravodajském aparátu. Bezpečnost svěřil Ramiru Valdésovi, zatímco Raúl Castro řídil ministerstvo obrany. Obnovil činnost vojenských tribunálů a zanedlouho se paredón - popravčí zeď - stal plnoprávným soudním nástrojem.

   Oddělení státní bezpečnosti (DSE), Kubánci přejmenované na "rudé gestapo", známé také pod názvem Dirección General de Contra-Inteligencia, si získalo ostruhy v letech 1959 - 1962, když dostalo za úkol proniknout do různých proticastrovských opozičních skupin a zničit je. DSE řídilo krvavé potlačení partyzánů v Escambray a dohlíželo na zavedení systému nucených prací. Pochopitelně také má ve své pravomoci celou vězeňskou soustavu.

   DSE, inspirované sovětským modelem, od samého počátku vedl Ramiro Valdés, Castrův blízký spolupracovník už na Sierra Maestra. V průběhu let DSE hrálo stále významnější úlohu a do jisté míry se osamostatnilo. Teoreticky spadá pod "minit", ministerstvo vnitra. Zahrnuje několik sekcí, které podrobně popsal generál letectva Del Pino po svém útěku do Miami v roce 1987. Některé sekce mají za úkol dohled nad všemi úředníky státní správy. Třetí sekce kontroluje všechny osoby činné v oblasti kultury, sportu a umělecké tvorby (spisovatele, filmaře). Čtvrtá sekce se zabývá orgány souvisícími s ekonomikou a ministerstvem dopravy a spojů. Šestá sekce zaměstnává více než tisíc agentů a má na starosti telefonní odposlech. Osmá sekce dohlíží na písemný styk, tedy porušuje listovní tajemství. Další sekce sledují diplomatický sbor a návštěvníky ze zahraničí. DSE umožňuje přežívání castrovského systému, protože využívá k hospodářským účelům tisíce vězňů, kteří vykonávají nucené práce. Představuje svět privilegované hrstky disponující neomezenou mocí. Dirección Especial del Ministerio del Interior neboli DEM (Zvláštní ředitelství ministerstva vnitra) získává po tisících ke spolupráci chivatos (donašeče), kteří mu umožňují sledovat obyvatelstvo. DEM pracuje ve třech směrech: první, nazývaný "informace", slouží k vedení spisu o každém Kubánci; druhý, nazývaný "stav názorů", sonduje názory obyvatelstva; třetí, nazývaný "ideologická linie", má za úkol sledovat církve a kongregace prostřednictvím nasazených agentů.

   Minit má od roku 1967 k dispozici svou vlastní zásahovou jednotku Fuerzas Especiales. V roce 1995 ji tvořilo 50 000 mužů. Tyto úderné síly úzce spolupracují s ředitelstvím a s Dirección de Seguridad Personal, DSP (služba osobní ochrany). Je to Castrova pretoriánská garda a skládá se ze tří eskortních jednotek o více než stu mužů. S podpůrným útvarem žabích mužů a vyčleněnou jednotkou námořnictva má na starosti tělesnou ochranu Fidela Castra. Odhaduje se, že v roce 1995 oddíly pověřené tímto úkolem měly celkem několik tisíc mužů. Experti také studují možné scénáře atentátů proti jeho osobě, ochutnávači prověřují jeho jídlo a zvláštní lékařský sbor je mu k dispozici po celé 24 hodin denně.

   Ředitelství 5 se specializovalo na odstraňování odpůrců. Dva opravdoví Batistovi odpůrci, kteří se stali anticastrovci, zemřeli jako oběti tohoto oddělení: Elias de la Torriente zemřel kulkou v Miami a Aldo Vera, jeden z vůdců městské protibatistovské gerily, byl zavražděn na Portoriku. Hubert Matos má v exilu v Miami několik ozbrojených strážců. Výslechy zadržených prováděné ředitelstvím probíhají ve Villa Marista v Havaně, bývalé budově maristické kongregace. Mučení, spíše psychického než fyzického řádu, se odehrává v neprodyšně uzavřeném prostředí, chráněném před jakýmkoliv pohledem zvenčí, a v nejpřísnější izolaci zadrženého.

   Další jednotka politické policie, Dirección General de la Inteligencia (Zpravodajství), se více podobá klasické informační službě. Jejím oblíbeným polem činnosti je špionáž, kontrašpionáž, infiltrace do úřadů nekomunistických zemí a organizace kubánských emigrantů.

   Bilanci represe z 60. let lze vyčíslit na 6 až 10 000 popravených a podle všech odhadů na 30 000 politických vězňů. Castrova vláda se velmi brzy musela začít starat o značný počet politických vězňů, především vzhledem k počtu zajatců z Escambray a Playa Girón - Zátoky sviní.

   Vojenská jednotka na pomoc výrobě (UMAP), která existovala v letech 1964 - 1967, představovala první pokus o zavedení kázeňské práce. Tábory UMAP, uvedené do provozu v roce 1965, byly skutečnými koncentračními tábory, v nichž se pohromadě ocitli duchovní (katolíci, mezi nimi současný havanský arcibiskup monsignore Jaime Ortega, protestanti, svědci Jehovovi), pasáci, homosexuálové a každé "individuum" považované za "potencionální nebezpečí pro společnost". Vězni si sami museli postavit baráky, zejména v Camagüey. "Sociálně úchylné osoby" byly podrobeny vojenské disciplíně, která se zvrhla v režim týrání, podvýživy a izolace. Někteří vězňové se sami zmrzačili, jen aby unikli z tohoto pekla. Jiní z věznění vyšli se zničenou psychikou. Jednou z náplní UMAP byla "převýchova" homosexuálů. Už před jeho vznikem mnozí z nich přišli o zaměstnání, především v oblasti kultury; havanská univerzita se stala předmětem protihomosexuálních čistek a běžné bylo i "odsuzování" homosexuálů na pracovišti. Byli donucováni přiznávat se ke své "neřesti", a buďto se jí vzdali, nebo je čekala výpověď z práce a zatčení. Po dvou letech existence lágrů UMAP vedly mezinárodní protesty k jejich uzavření.

   V roce 1964 byl na ostrově Isla de Pinos zaveden program nucených prací, plán "Camilla Cienfuegose". Vězňové byli plánovitě rozčleněni do brigád, rozdělených do cuadrillas, čtyřicetičlenných part, vedených seržantem nebo poručíkem. Pracovali v zemědělství nebo v kamenolomech, především při těžbě mramoru. Pracovní podmínky byli nesmírně tvrdé, vězni pracovali téměř nazí, v pouhých spodkách. Neposlušní vězňové museli za trest zuby okusovat trávu a jiné na několik hodin ponořili do latrín.

   Brutalita vězeňského režimu postihla politické vězně stejně jako kriminálníky. Začínala výslechy prováděnými Departamento Técnico de Investigaciones (Technické oddělení vyšetřování), které vedlo vyšetřování. DTI používalo izolaci a těžilo z fobií zatčených: žena trpící strachem z hmyzu byla umístěna do cely, která se hemžila šváby. DTI užívala násilný tělesný nátlak: vězni museli vystoupit po schodech v botách s olověnou zátěží a pak je ze schodů shazovali. K fyzickému mučení se připojilo mučení psychické, často pod lékařským dohledem; strážní používali pentotal a další drogy, aby zatčené udržovali v bdělém stavu. V nemocnici Mazorra se bez jakéhokoli omezení užívaly elektrošoky k represivním účelům. Stráže používaly hlídací psy, předstíraly popravy; v kárných celách nebyla voda ani elektřina; zatčený, jehož osobnost chtěli narušit, byl držen v přísné izolaci.

   Na Kubě platí princip kolektivní odpovědnosti, a tedy i kolektivního trestu. Je to další prostředek nátlaku: nejbližší okolí zatčené osoby společensky trpí za politickou angažovanost svého příbuzného. Jejich děti se nedostanou na univerzitu a životní partneři přijdou o práci.

   Je třeba rozlišovat mezi "normálními" vězeňskými institucemi a bezpečnostními vězeními, která spadají pod GII (politickou policii). Vězení Kilo 5,5, umístěné na tomto kilometru dálnice do Pinar del Río, je vězení s nejvyšší ostrahou a dodnes existuje. Velel mu kapitán Gonzáles, přezdívaný El Nato, který záměrně dával politické vězně dohromady s kriminálníky. V celách pro dva se běžně tísnilo sedm nebo osm vězňů, kteří museli spát na zemi. Kázeňské cely vězni nazývali tostadoras (opékače topinek) kvůli nesnesitelnému vedru, které v nich vládlo v zimě v létě. Kilo 5,5 je uzavřené středisko. kde vězni zhotovují řemeslné výrobky. Je tam také ženské oddělení. V Pinar del Río zřídili podzemní cely a vyšetřovny. Už několik let je tam mučení spíše psychologické než fyzické, především se mučí odpíráním spánku, dobře známým od 30. let z SSSR. K narušení spánkového rytmu a ztrátě pojmu o čase se připojují hrozby vůči nejbližším osobám a vydírání ohledně povolování návštěv. Ve vězení Kilo 7 v Camagüey vládne mimořádně násilnické prostředí. V roce 1974 tu šarvátka způsobila smrt 40 vězňů.

   Obávaným privilegiem střediska GII v Santiagu de Cuba, vystavěného v roce 1980. jsou cely s nesmírně vysokou i nízkou teplotou. Vězni jsou buzeni každých 20 nebo 30 minut. Takové týrání může trvat celé měsíce. Nazí, od vnějšího světa zcela odříznutí vězni po určité době psychického týrání vykazují nezvratné poruchy.

   Nejsmutněji proslulým vězením byla po dlouhou dobu La Cabaňa, kde také proběhly popravy Soriho Marína a Carrerase. Ještě v roce 1962 tu bylo zastřeleno na 100 vězňů. Specialitou La Cabaně byly kobky malých rozměrů, nazývané ratoneras (myší díry). V roce 1985 bylo toto vězeňské středisko uzavřeno. Popravy však pokračují v Boniato, vězení s nevyšší ostrahou, kde řádí neomezené násilí a kde desítky politických vězňů zemřely hladem. Někteří se potírají po celém těle výkaly, aby je kriminálníci neznásilnili. Boniato je dodnes vězením odsouzenců na smrt, ať už politických vězňů nebo kriminálníků. Proslulo svými zamřížovanými celami, tapiadas. Desítky vězňů zde zemřely na nedostatek lékařské péče. Básník Jorge Valls, který strávil 7 340 dní ve vězení, Ernesto Díaz Rodríguez nebo major Eloy Gutiérrez Menoyo podali svědectví o mimořádně krutých podmínkách, které zde vládnou. V srpnu 1995 tu vypukla hladovka, zahájená současně politickými i kriminálními vězni na protest proti zoufalým podmínkám, odporné stravě a infekčním nemocem (tyfus, leptospiróza). Hladovka trvala téměř celý měsíc.

   V některých vězeních obnovili používání železných klecí. Koncem 60. let ve vězení Tres Macios v Oriente zavřeli politické vězně do tzv. gavetas (klecí), původně určených pro nebezpečné násilníky. Jednalo se o cely metr široké, 1,8 metru vysoké a asi 10 metrů dlouhé. V takovém uzavřeném prostoru, bez vody a hygieny, zůstávali promícháni političtí a kriminálníci po celé týdny a někdy i měsíce.

   V 60. letech se novým vynálezem k represivním účelům staly requisas (prohlídky). Vězně uprostřed noci vzbudili a násilím vyhnali z cel. Zmlácení, často nazí, se museli shromáždit a počkat, až skončí prohlídka, aby se mohli vrátit do cely. Requisas se mohly opakovat několikrát za měsíc.

   Návštěvy nejbližších dávaly strážným možnost ponižovat vězně. V La Cabani museli před rodinu předstoupit nazí. Věznění manželé museli přihlížet ponižujícím tělesným prohlídkám svých manželek.

   V kubánských vězeních je postavení žen zvlášť drastické, protože jsou bez sebemenší ochrany vydány sadismu strážných. Od roku 1959 bylo z politických důvodů odsouzeno více než 1 100 žen. V roce 1963 je věznili v Guanjay. Shromážděná svědectví dokládají bití a různé formy ponižování. Uveďme jeden příklad za všechny: před sprchováním se vězeňkyně musely svléknout před strážnými, kteří je mlátili. V lágru Potosí, v oblasti Las Victorias de las Tunas, se v roce 1986 nalézalo na 3 000 žen, pohromadě vězněných delikventek, prostitutek i politických. Největší je havanské vězení Nuevo Amanecer (Nový úsvit). Dlouholetá Castrova přítelkyně, v 70. letech představitelka Kuby v UNESCO, doktorka Martha Frayde, popsala toto vězeňské středisko, kde vládnou mimořádně nelidské podmínky: "Má cela měřila 6 metrů na 3. Bylo nás v ní 22 a spaly jsme po dvou nebo po třech na palandách. (. . .) V té cele nás jednou bylo 42. (. . .) Hygienické podmínky byly nesnesitelné. Nádoby, ve kterých jsme se měly mýt, byly plné svinstva. Nebylo vůbec možné se umýt. (. . .) Začalo se nám nedostávat vody. Záchody vůbec nešlo splachovat. Zaplnily se a začaly přetékat. Vytvořila se vrstva výkalů a zaplavila naše cely. Později, jako nezadržitelný proud, pronikly na chodbu a schody a vylily se až do zahrady. (. . .) Politické (. . .) spustily takový poprask, že se vedení věznice rozhodlo poslat pro cisternový vůz. (. . .) Zahnívající vodou z cisterny jsme spláchly výkaly. Vody však v cisterně nebylo dost, musely jsme dál žít v páchnoucím povlaku, který odstranili až za několik dní."

   V provincii Camagüey se nachází jeden z největších koncentračních táborů El Manbí, ve kterém v 80. letech bylo přes 3 000 vězňů. Lágr v Siboney, kde podmínky života jsou stejně odporné jako vězeňská strava, má odstrašující výsadu, protože jeho součástí je psinec. Německé ovčáky tu používají při pronásledování uprchlých vězňů.

   Na Kubě existují pracovní tábory se zpřísněným režimem. Odsouzení, kteří se nedostaví na místo věznění, se ocitnou před vnitřním lidovým soudem tábora a za trest bývají převeleni do tábora se zpřísněným režimem, kde Consejos de Trabajo de los Presos (pracovní rady vězňů) hrají stejnou úlohu jako kápové v nacistických lágrech: členové "rad" tu soudí a trestají své spoluvězně.

   Vedení věznice často rozhoduje o zvýšení trestu. Kdo se vzpouzí, dostane k původnímu ještě dodatečný trest. Druhý trest postihne všechny, kteří odmítají nosit kriminálnickou uniformu, přijmout převýchovný plán, nebo zahájí hladovku. V takovém případě soudy dojdou k závěru, že vězeň hodlal jednat proti bezpečnosti státu, a žádají pro něho trest "postdeliktivní bezpečnosti". Ve skutečnosti jde o jedno až dvouleté prodloužení pobytu v pracovním táboře. Není výjimkou, když si věznění odpykají navíc třetinu nebo polovinu původního trestu. Boitel, odsouzený na 10 let, si tímto způsobem nashromáždil 42 roky vězení.

   Tábor Arco Iris (Duha) u Santiaga de Las Vegas byl zřízen pro 1 500 mladistvých. Není jediný, na jihovýchodě ostrova se nalézá ještě jeden, Nueva Vida (Nový život). V oblasti Palos najdeme Capitolio, zvláštní internační tábor vyhrazený pro děti okolo 10 let. Nezletilí sekají třtinu nebo zhotovují řemeslné výrobky, stejně jako děti, které v 80. letech poslaly na Kubu angolská MPLA nebo etiopský režim. Dalším obyvatelům lágrů a věznic, homosexuálům, se dostalo nejrůznějších systémů věznění: po nucených pracích a UMAP následovalo "klasické" vězení. Někdy mají vyhrazenou zvláštní část věznice, což je případ Nueva Carceral ve východní Havaně.

   Vězeň, zbavený všech práv, je nicméně nuceně zařazen do "rehabilitačního", rozuměj převýchovného plánu, který ho má připravit k návratu do socialistické společnosti. Plán převýchovy se skládá ze tří etap: první se nazývá "období maximální bezpečnosti" a uskutečňuje se ve vězení; druhá, nazývaná "střední bezpečnost", se odehrává v granja (na statku); třetí, nazývaná "minimální bezpečnost", probíhá na "otevřené frontě".

   Zatčení ve "výkonu plánu" nosí modrou uniformu (azul) jako ostatní kriminálníci. Režim se tak vlastně pokusil ztotožnit politické vězně a běžné delikventy. Političtí vězňové, odmítající přistoupit na tuto převýchovu, dostali žlutou (amarillo) uniformu Batistovy armády, což představovalo nesnesitelnou urážku pro mnohé vězně, pocházející z řad antibatistovského boje. Tito "nedisciplinovaní" vězňové, kteří nebyli ochotni přistoupit na převýchovný proces (plantado), rozhodně odmítali první i druhou uniformu. Úřady je často celá léta nechaly chodit v krátkých spodkách, odtud jejich označení calzoncillos, a také neměli právo na návštěvy. Hubert Matos, který byl jedním z nich, říká: "Žil jsem tak po několik měsíců bez uniformy a bez návštěv. Byl jsem v izolaci jen proto, že jsem se nechtěl podrobit mocenské zvůli. (. . .) Raději jsem zůstal nahý mezi jinými podobně neoděnými vězni."

   Přechod z jedné fáze do druhé závisí na rozhodnutí "důstojníka převychovatele"; většinou se snaží v průběhu převýchovy donutit tělesným a morálním vyčerpáním vězně k rezignaci. Carlos Franqui, bývalý vysoký funkcionář režimu, popisuje základní koncepci celé soustavy slovy: "Odpůrce, opozičník je nemocný a policista je jeho lékař. Vězeň bude svobodný, až si získá důvěru policisty. Pokud nepřistoupí na ´léčení´, na čase nesejde."

   Nejtěžší tresty se vykonávají ve vězení. Vězení La Cabaňa, zavřené v roce 1974, mělo zvláštní oddělení vyhrazené pro civilní vězně (zóna 2) a další pro vojenské (zóna 1). V zóně 2 se brzy shromáždilo více než 1 000 mužů rozmístěných na šesti třicetimetrových chodbách o šířce tři metry. Další vězení spadala přímo pod politickou policii GII.

   Odsouzení k lehčím tři až sedmiletým trestům jsou zařazováni do frentes nebo granjas. Granja (statek) je castrovská inovace. Tvoří ho baráky s ostrahou strážných z ministerstva vnitra, kteří mají právo střílet na každého, kdo se pokusí o útěk. Jsou obehnány několika řadami ostnatých drátů a strážními věžemi a podobají se sovětskému nápravnému pracovnímu táboru. Do některých granjas se vešlo 500 až 700 vězňů. Podmínky věznění jsou úděsné: 12 až 15 hodin práce denně, neomezená moc strážných, kteří neváhají vězně bodat bajonety, aby zrychlili pracovní tempo.

   Otevřená fronta je stavba, kde má vězeň přikázaný pobyt, většinou pod vojenským velením. Na těchto staveništích se počet vězňů různí, pohybuje se mezi padesátkou až více než stovkou, pokud je to větší stavba. Vězni na granjas, političtí nebo obecně kriminální vězňové, vyrábějí prefabrikované prvky, které vězňové na otevřených frontách montují. Vězeň na otevřené frontě dostává koncem každého měsíce tři dny volna. Podle různých svědectví tam strava není tak špatná jako v lágrech. Každá fronta je nezávislá, což usnadňuje vedení vězňů a dává možnost zabránit i nadměrnému soustředění politických, kteří by mohli vytvářet ohniska protestu.

   Celý systém má nesporně i hospodářský význam. Všichni vězňové se kupříkladu podílejí na sklizni cukrové třtiny, zafra. Nejvyšší velitel všech vězení v provincii Oriente Papito Struch v roce 1974 prohlásil: "Vězňové jsou hlavní pracovní síla ostrova." V roce 1974 hodnota vykonané práce představovala více než 348 milionů dolarů. Státní orgány využívají vězeňskou práci. Tak třeba Rozvoj sociálních a zemědělských prací (DESA) pro své stavby používá z 60 % vězně. Vězni pracují na desítkách zemědělských statků v Los Valles de Picadura, které jsou jakousi výkladní skříní dobrodiní pracovní převýchovy. Tato zařízení navštívily desítky vládních hostů, mezi nimi hlavy států jako Leonid Brežněv, Huari Bumedien a v roce 1974 François Mitterand.

   Všechny provinční střední školy postavili političtí vězňové s minimálním počtem civilních pracovníků, většinou několika techniků. V Oriente a v Camagüey vězňové vystavěli více než dvacet polytechnických škol. Na celém ostrově existuje mnoho cukrovarů jen díky jejich práci. Týdeník Bohemia podrobněji uvádí jiné průmyslové a zemědělské jednotky postavené vězeňskou pracovní silou: mlékárny, statky pro chov hovězího dobytka v provincii Havana; dílny na dřevěné konstrukce a střední školy v Pinar del Río; velkochov prasat, mlékárnu a dílnu na dřevěné konstrukce v Matanzas... Každým rokem si stále náročnější pracovní plány žádají vyšší počty vězňů.

   V září 1960 vytvořil Castro Výbory na obranu revoluce (CDR). Tyto výbory působící v městských čtvrtích mají za základ cuadra, blok domů vedený člověkem pověřeným dohledem nad "kontrarevolučními" rejdy všech obyvatel bloku. Tento společenský dohled probíhá zcela zblízka, takříkajíc mezi sousedy. Členové výboru se musí zúčastňovat schůzí CDR a povinně se dostavují k obhlídkám, aby mohli zmařit "pronikání nepřítele". Systém dohledu a udávání prakticky úplně ruší rodinné soukromí.

   Účel CDR vyšel plně najevo, když v březnu 1961 na popud šéfa bezpečnosti R. Valdése během jediného víkendu proběhl obrovský zátah. Právě na základě seznamů vypracovaných CDR bylo zkontrolováno více než 100 000 osob a tisíce z nich byly zadrženy ve střediscích k tomu určených: na stadionech, v různých budovách nebo tělocvičných zařízeních.

   Kubánci velmi otřásl masový exodus z přístavu Mariel v roce 1980. A to tím více, že CDR na příkaz shora pořádaly actos de repudio (akty zavržení), jejichž cílem bylo odstavit na okraj společnosti a morálně zlomit odpůrce, od této chvíle hanlivě nazývané gusanos (červi), i jejich rodiny. Nenávistný dav se shromáždil před domem odpůrce, bombardoval jej kamením a útočil na obyvatele. Zdi popsal castrovskými hesly a nadávkami. Policie zasáhla až ve chvíli, kdy "revoluční masová akce" začala vážně fyzicky ohrožovat oběť. Tato praktika blížící se lynčování živila nenávist mezi obyvateli ostrova, kde se vlastně všichni znali. Actos de repudio ničily vztahy mezi sousedy, narušily tkáň společnosti a umožnily lépe prosadit neomezenou moc socialistického státu. Oběť, osočovaná výkřiky "Afuera, gusano!" (Padej, hnusnej červe!), "Agente de la CIA!" (Agente CIA!) a přirozeně "Viva Fidel!", nemá nejmenší možnost se právně bránit. Předseda Kubánského výboru pro lidská práva Ricardo Bofill byl vystaven takovému aktu zavržení v roce 1988. V roce 1991 se jeho obětí stal Oswaldo Payas Sardinas, předseda křesťanského hnutí Liberación (Osvobození). Vzhledem k vlažnosti Kubánců vůči takovým nezřízeným projevům společenské nenávisti musely úřady povolat útočníky z jiných čtvrtí.

   Podle článku 16 ústavy stát "organizuje, vede a kontroluje hospodářskou činnost v souladu se směrnicemi jednotného plánu hospodářského a sociálního rozvoje". Za touto kolektivistickou frazeologií se skrývá podstatně prozaičtější skutečnost: Kubánec ve vlastní zemi nedisponuje ani svou pracovní silou, ani svými penězi. V roce 1980 proběhla zemí vlna nespokojenosti a nepokojů: došlo k vypálení skladů. DSE okamžitě za méně než 72 hodin zatkla 500 "odpůrců". Bezpečnostní služby na venkově zasáhly proti volným rolnickým trhům a v celé zemi se rozpoutala kampaň proti překupníkům a černému trhu.

   Zákon č. 32, přijatý v roce 1971, začal postihovat absenci na pracovišti. V roce 1978 byl vydán zákon o "predeliktivní nebezpečnosti". Jinak řečeno, každý Kubánec může být nyní zatčen pod jakoukoliv záminkou, pokud úřady usoudí, že představuje hrozbu pro bezpečnost státu, i když se v tomto směru nedopustí žádného činu. Zákon fakticky kvalifikuje jako zločin projev jakékoliv myšlenky neodpovídající režimním kánonům. Ale tím to nekončí, protože každý se stává potenciálně podezřelým.

   Po ukončení UMAP začal režim používat zatčené vojáky vykonávající povinnou vojenskou službu. Z Kolony mládeže ke stému výročí se v roce 1973 stala Ejército Juvenil del Trabajo (Mládežnická armáda práce). V rámci této polovojenské organizace pracují mladí lidé na polích nebo na stavbách, často v děsivých podmínkách, s těžko snesitelnou pracovní dobou a v roce 1977 za směšnou mzdu sedmi pesos, tedy třetinu dolaru.

   Militarizaci společnosti bylo možné zaznamenat už před začátkem války v Angole. Každý Kubánec, který vykonal vojenskou službu, si musel nechat překontrolovat vojenskou knížku u vojenského výboru a dostavit se každých šest měsíců k přešetření svého statusu (zaměstnání, bydliště).

   Kubánci začali "volit vesly" již na počátku 60. let. Rybáři jako první začali od roku 1961 hromadně opouštět Kubu. Balsero, kubánský ekvivalent boat people z jihovýchodní Asie, je součástí lidského panoramatu ostrova stejně jako sekáč cukrové třtiny. Castro obratně využívá exil jako prostředek k regulaci vnitřního napětí na ostrově. K emigraci docházelo od samého počátku a bez přerušení pokračovala až do poloviny 70. let. Mnoho Kubánců uprchlo na Floridu nebo na americkou základnu Guantanámo.

   Celý svět se však s tímto jevem seznámil až při krizi v dubnu 1980. Tisíce Kubánců vtrhly na peruánské velvyslanectví v Havaně a žádaly o výjezdní víza, aby unikly z nesnesitelných podmínek každodenního života. Úřady po několika týdnech dovolily 125 000 z nich - z celkového tehdejšího desetimilionového obyvatelstva - se nalodit v přístavu Mariel a opustit zemi. Castro využil situaci a "propustil na svobodu" i duševně nemocné a drobné delikventy. Tento masový exodus byl popřením a odmítnutím režimu, protože marielitos, jak se jim říkalo, pocházeli z nejchudších vrstev společnosti, kterým režim podle vlastních slov věnoval největší péči. Bílí, mulati a černoši, většinou mladí lidé, prchali z kubánského socialismu. Po marielské epizodě se mnoho Kubánců zaspalo do seznamů žadatelů o povolení odcestovat z vlastní země. O 17 let později stále ještě čekají.

   V létě 1994 se Havana poprvé od roku 1959 stala jevištěm násilných bouří. Kandidáti odjezdu, kteří se nemohli nalodit na své balsas, tedy na cokoliv trochu připomínající vor, se střetli s policií. V ulicích čtvrti Colón vyplenili celé pobřežní molo Malecón. Pořádkové síly v rámci obnovení pořádku zatkly desítky osob, ale Castro nakonec povolil nový exodus 25 000 osob. Odchody od té doby neustaly a americké základny Guantanámo a Panama jsou přeplněné dobrovolnými emigranty. Castro se také pokusil zabránit útěkům na vorech a vyslal vrtulníky, aby "bombardovaly" křehká plavidla pytli s pískem. Během léta 1994 přišlo na moři o život téměř 7 000 osob. Podle odhadů zahynula při pokusu o emigraci celkem třetina uprchlíků na vorech. Během 30 let se o útěk přes moře pokusilo téměř 100 000 Kubánců. Následkem jednotlivých emigračních vln dnes žije v exilu asi 20 % kubánských občanů. Z celkového počtu 11 milionů obyvatel téměř 2 miliony Kubánců žijí mimo ostrov. Exil rozdělil rodiny a nelze spočítat, kolik jich žije rozptýleno mezi Havanou, Miami, Španělskem nebo Portorikem...

   Od roku 1975 do roku 1989 Kuba poskytovala veškerou podporu marxisticko-leninskému režimu Lidového hnutí osvobození Angoly (MPLA; viz příspěvek Yvesa Santamarii), proti kterému bojovala UNITA Jonase Savimbiho. K nesčetným "spolupracovníkům" a desítkám "technických poradců" Havana připojila 50 000ový expediční sbor. Kubánská armáda se v Africe chovala jako v dobyté zemi. Podloudnictví neznalo mezí (stříbro, slonovina, diamanty) a korupce se stala nevymýtitelným jevem. Když v roce 1989 newyorská dohoda ukončila konflikt, vrátilo se kubánské, převážně z černochů složené vojsko do vlasti. Jeho ztráty se podle odhadů pohybovaly mezi sedmi a jedenácti tisíci mrtvých.

   Angolská zkušenost otřásla přesvědčením mnoha důstojníků. Generál Arnaldo Ochoa, velitel expedičního sboru v Angole a také člen ústředního výboru komunistické strany, začal připravovat spiknutí s úmyslem svrhnout Castra. Po zatčení stanul před vojenským soudem spolu s několika vysokými představiteli vojenských sil a bezpečnostních služeb, mezi nimi s bratry La Guardiovými. Oba bratři měli prsty v pašování drog na objednávku zvláštní služby MC, které Kubánci dali přezdívku "Marihuana y Cocaína". To se ovšem Ochoy netýkalo. Přivezl si z Angoly jen trochu slonoviny a diamantů. Ve skutečnosti Castro využil příležitost a zbavil se potencionálního rivala, který vzhledem k osobní prestiži a vysokým politickým funkcím mohl kolem sebe soustředit nespokojence. Po rozsudku a Ochoově popravě proběhla v armádě čistka, která ji ještě více destabilizovala a traumatizovala. Vědom si silného resentimentu důstojníků vůči režimu, svěřil Castro vedení ministerstva vnitra generálovi, který je velmi blízký Raúlovi Castrovi, a obětoval jeho předchůdce kvůli údajné "korupci" a "nedbalosti". Nyní už se režim může spoléhat jen na slepou oddanost Speciálních sil.

   V roce 1978 bylo v zemi vězněno pro své názory 15 000 - 20 000 osob. Mnozí pocházeli z M-26, hnutí protibatistovsky smýšlejících studentů, z partyzánských skupin v Escambray, nebo šlo o bývalé účastníky neúspěšného pokusu v Zátoce sviní. V roce 1986 se uváděl počet 12 000 - 15 000 politických vězňů v padesáti "regionálních" věznicích rozmístěných po celé zemi. K nim je třeba přidat početné otevřené fronty posílené brigádami o padesáti, stu nebo i dvou stech vězňů. Některé otevřené fronty pracují v městském prostředí. Například v Havaně jich koncem 80. let pracovalo šest. Vláda dnes přiznává počet 400 - 500 politických vězňů. Na jaře 1997 však na Kubě proběhla další vlna zatýkání. Podle kubánských zastánců lidských práv, z nichž mnozí byli v minulosti vězněni, se na Kubě dnes už nepoužívá tělesné mučení. Podle uvedených aktivistů i podle představitelů Amnesty International je na Kubě v roce 1997 890 - 2 500 politických vězňů (mužů, žen, dětí).

   Od roku 1959 poznalo tábory, vězení nebo otevřené fronty více než 100 000 Kubánců. 15 000 - 17 000 osob bylo zastřeleno. "Není chleba bez svobody, není svobody bez chleba," prohlásil v roce 1959 mladý advokát Fidel Castro. Jak ale jistý disident upřesňoval před počátkem "speciálního režimu", tedy před koncem sovětské pomoci: "Vězení, třeba zásobené potravinami, je pořád jenom vězení."

   Castro, tyran, který jako kdyby se nacházel mimo čas, tvrdil v roce 1994 v souvislosti s neúspěchy svého režimu a potížemi sužujícími Kubu, že "raději zemře, než by se zřekl revoluce". Jakou cenu budou Kubánci ještě muset zaplatit, aby ukojili jeho pýchu?

NIKARAGUA: DEBAKL TOTALITÁRNÍHO PROJEKTU

   Nikaragua, malá středoamerická země sevřená mezi Salvadorem a Kostarikou, je poznamenaná tradicí politických krvavých otřesů. Po několik desetiletí ji ovládala rodina Somozů a její hlava, generál Anastasio Debayle Somoza, "zvolený" za prezidenta republiky v roce 1967. S vydatným přispěním obávané Národní gardy, se rodina postupně zmocnila téměř 25 % zemědělské půdy, většiny tabákových, cukrových, rýžových a kávových plantáží a velkého počtu továren.

   Situace vedla ke vzniku ozbrojených opozičních hnutí. Carlos Fonseca Amador a Tomás Borge se nechali inspirovat kubánským vzorem a založili Sandinovskou frontu národního osvobození (FSLN), pojmenovanou podle Césara Sandina, rolníka, který před válkou organizoval gerilu a byl zavražděn v roce 1934. Fronta bez podpory ze zahraničí s potížemi udržovala při životě několik ohnisek gerily. V roce 1967 propukly v Managui bouře a Národní garda pozabíjela v ulicích hlavního města nejméně 200 osob. Po zavraždění Pedra Joaquína Chamorra, šéfa liberálního deníku La Prensa, v roce 1978 FSLN, už několik let podporována Kubou, obnovila činnost gerily. Mezi frontou a somozovskou gardou vypukla skutečná občanská válka. 22. února 1978 povstalo město Masaya. V srpnu se partyzánský velitel Edén Pastora zmocnil Somozova prezidentského paláce v Managui a dosáhl osvobození mnoha předních sandinovců. V září Národní garda při pokusu dobýt zpět Estelí bombardovala město napalmem a zmasakrovala velký počet civilistů v mimořádně krvavých pouličních bojích. 160 000 osob uprchlo z Nikaraguy do sousední Kostariky. V dubnu 1979 znovu povstala města Estelí a León a spolu s nimi i Granada. Proti předchozímu roku zlepšená koordinace usnadnila úspěch revolucionářů také proto, že somozovcům se podařilo proti sobě vyvolat odpor téměř všeho obyvatelstva. V červnu povstala Managua a 17. července 1979 musel diktátor, který ztratil veškerou mezinárodní podporu, uprchnout ze země. Občanská válka a represe si vyžádaly 25 000 - 35 000 mrtvých, sandinisté dokonce uvádějí počet 50 000. Ať je tomu jakkoliv, cena zaplacená třímilionovou zemí byla obrovská.

Ortega - Pastora: dvě revoluční životní dráhy

   Oba jsou Nikaragujci, už v útlém mládí se seznámili se somozovskými věznicemi. Pastorovi, původem ze statkářské rodiny, bylo 20 let, když na Kubě zvítězili barbudos. Ortega se narodil v roce 1945 ve skromných poměrech. Na úsvitu 60. let se podílel na boji v řadách protisomozovských mládežnických organizací.

   Sandinovská fronta národního osvobození, vytvořená v roce 1961 Carlosem Fonsekou Amadorem a Tomásem Borgem, více či méně úspěšně spojovala rozdílné směry. Ostatně i oba zakladatelé vyznávali jiné směry: Fonseca Amador byl castrovec, zatímco Borges se odvolával na Mao Ce-tunga. V průběhu let se v FSLN profilovaly tři proudy: "Prodloužená lidová válka" (GPP, maoistický proud) prosazovala výsadní postavení války vedené z venkovských oblastí. Marxisticko-leninský nebo "proletářský" směr Fonseky Amadora a Jaime Wheelocka se opíral o zárodečný proletariát. "Terceristický" (podle třetího světa) nebo "povstalecký" proud, vedený neortodoxními marxisty a demokraty, pracoval na vybudování městské gerily a k tomuto směru patřil Pastora, stejně jako Ortega, který se však brzy přidal k "proletářům". Daniel Ortega se zapojil do revoluce, protože se politicky angažoval, Pastora proto, aby pomstil otce, demokratického opozičníka zavražděného somozovskými gardisty. Pastoru zatkli po povstaleckých stávkách, které vypukly v roce 1967 po zfalšovaných volbách. Mučili ho (pouštěli mu žilou a musel pít vlastní krev). Po propuštění připravil odvetnou akci proti svým mučitelům. Dva partyzáni, kteří jej při akci doprovázeli, se jmenovali Ortega, Daniel a Humberto. Pak zase zatkla somozovská policie Daniela Ortegu. Edén dále organizoval gerilu. Byl sice přijat Fidelem Castrem, ale prohlásil, že bude věrný principu parlamentní demokracie, a navázal vztahy se středoamerickými demokraty, jako byli Kostaričan Fuguéres a Panamec Torrijos. Ortegu v roce 1974 propustili na svobodu výměnou za vysokého somozovského hodnostáře vzatého jako rukojmí. Neprodleně odletěl prvním letadlem do Havany. Pastora zůstal u svých bojovníků.

   V říjnu 1977 vypuklo v několika nikaragujských městech organizované povstání. Pastora a Ortega se před vítězným postupem gardy a hustým bombardováním somozovského letectva museli stáhnout do džungle. V lednu 1978 vzplála celá země. V srpnu téhož roku vzal Pastora útokem poslaneckou sněmovnu. Mezi jiným dosáhl i propuštění všech politických vězňů, mezi nimi Tomáse Borgeho. Daniel Ortega trávil svůj čas mezi Havanou a frontou v severní Nikaragui. Při jednom z útoků na Masayu padl Camillo Ortega, jeden z Danielových bratrů. Dobře zorganizované povstání podporované kubánskými poradci nezadržitelně postupovalo. Kádry FSLN, které našly dočasné útočiště na Kubě, se vrátily do Nikaraguy. Na jih od Managuy Pastora a jeho muchachos sváděli úporné boje s elitními jednotkami gardy.

   Po vítězství sandinistů v červenci 1979 se Pastora stal náměstkem ministerstva vnitra, zatímco Ortega byl podle očekávání zvolen prezidentem republiky. Ortega se otevřeně přihlásil ke Kubě. Do Managuy houfně přijížděli kubánští vojenští poradci a "internacionalisté". Stále osamocenější Pastora opět potvrdil svou oddanost věci parlamentní demokracie. Zklamaný Edén Pastora podal v červnu 1981 demisi a začal organizovat ozbrojený odpor na jihu země.

   Vítězní antisomozovci se okamžitě spojili ve vládní Juntě národní obnovy (JGRN), seskupující představitele různých směrů (socialisty, komunisty, ale také demokraty a umírněné). Tato junta předložila patnáctibodový program, který počítal se zavedením demokratického režimu, založeného na všeobecných volbách a právu organizovat se v politických stranách. Prozatím však výkonná moc zůstávala v rukou JGRN, ve které měli převládnout sandinisté.

   Junta přiznala privilegované vztahy ke Kubě, avšak nevyloučila západní účast na rekonstrukci Nikaraguy, kde se škody způsobené občanskou válkou odhadovaly na 800 milionů dolarů. Demokraté se však velmi brzy ocitli na okraji dění. Vdova po Pedrovi Joaquínovi Chamorrovi Violeta Chamorrová, velká postava protisomozovského boje, už v březnu 1980 podala demisi a brzy ji následoval další představitel, Adolfo Robelo. Mezi jiným odmítali ovládnutí státní rady sandinisty.

   Souběžně s touto politickou krizí sandinisty zcela ovládaná junta zřídila tajnou policii. Sandinisté vytvořili ozbrojené síly, kdy se z 6 000 gerileros z roku 1979 stala regulérní armáda, která o deset let později měla 75 000 mužů. Již v roce 1980 byla zavedena vojenská služba: dovolovala mobilizovat muže od sedmnácti do pětatřiceti let, kteří zároveň podléhali vojenským soudům, zřízeným v prosinci 1980. Žádný student, který se nezúčastnil kursů vojenského výcviku, nemohl doufat, že dosáhne diplomu. Armáda měla přispět k uskutečnění snu, zrozeného v euforii z vítězství: postarat se o to, aby ve Střední Americe, Salvadorem počínaje, zvítězily revoluční gerily. Už v lednu 1981 upozorňovaly úřady této země na vpády sandinovských bojovníků na její území.

   Nová moc ustavila výjimečné soudy. Vyhláška 185 z 5. prosince 1979 zřizovala zvláštní senáty pro soudní projednávání případů bývalých příslušníků Národní gardy a civilních Somozových přívrženců. Sandinisté hodlali soudit "somozovské zločince", jako castristé soudili "batistovské zločince". Zatčení byli souzeni podle trestního řádu platného v době žalovaných činů, ale výjimečné soudy probíhaly mimo normální soudní systém a odvolání mohlo být vzneseno zase jen k odvolacímu soudu stejného senátu. Byl to nezadržitelný prostředek k nastolení zvláštní soudní praxe mimo řádný soudní aparát. Procedury byly plné nezákonných kroků. Některé zločiny byly považovány za zjištěné bez jakéhokoliv konkrétního důkazu. Soudci nijak nebrali v potaz presumpci nevinny a rozsudky se často opíraly spíše o pojem kolektivní odpovědnosti než o důkaz individuálního provinění. Někdy byli obvinění odsouzeni bez sebemenšího důkazu o spáchaném zločinu.

   Taková represe si žádala účinný nástroj. Země se brzy ocitla pod kontrolou 15 000 mužů vojsk ministerstva vnitra. Jedna ze služeb, Dirección General de Seguridad del Estado, DGSE (Generální ředitelství státní bezpečnosti), představovala politickou policii. DGSE, vycvičená a vyškolená kubánskými agenty z GII, podléhala přímo ministerstvu vnitra. Měla v kompetenci zatýkání a výslechy politických vězňů a praktikovala tak zvané "čisté mučení", kterému se naučila od kubánských a východoněmeckých expertů. V odlehlých venkovských oblastech jednotky pravidelné armády často zatýkaly a po několik dní ve vojenských táborech zadržovaly podezřelé civilisty, které pak předávaly DGSE. Výslechy probíhaly především ve vězení Chipote, ve vojenském komplexu "Germán-Pomarés", vojenské zóně umístěné na svazích sopky Loma de Tiscapa hned za hotelem Intercontinental v Managui. Dva členové Křesťanskosociální strany, José Rodríguez a Juana Blandónová, dosvědčují vydírání prostřednictvím příbuzných a narušování spánkového rytmu. Bezpečnost také často zatčené ponižovala. Držela je ve stísněných tmavých celách krychlového tvaru, nazývaných chiquitas (maličké). Vězeň se v nich nemohl posadit a plocha podlahy nebyla větší než metr čtvereční. Byly ponořené do úplné tmy a neměly žádné větrání ani hygienické zařízení. Vězni tu často v izolaci zůstávali více než týden. Výslechy probíhaly v jakoukoli denní či noční dobu. Často se odehrávaly pod hrozbou zbraní, s předstíranými popravami nebo pod pohrůžkou smrti. Někteří vězni po zatčení nedostali jídlo ani vodu. Po několika dnech vazby mnozí z nich ve stavu úplného tělesného vyčerpání podepsali výpovědi, v kterých se lživě obviňovali.

   Dne 15. března 1982 vyhlásila junta výjimečný stav, což jí umožnilo uzavřít nezávislé rozhlasové stanice, dočasně zrušit shromažďovací právo a omezit odborová práva, kdykoliv se organizace vzpouzely a odmítaly stát se pomocníky moci, která jejich úlohu chtěla omezit na konsolidaci režimu. V této souvislosti je třeba se zmínit i o pronásledování protestanských náboženských menšin, jako církve Moravos nebo svědků Jehovových. Amnesty International v červenci 1982 odhadovala počet vězňů na více než 4 000, z čehož sice bylo mnoho somozovských gardistů, ale také několik stovek osob vězněných za názory. O rok později se počet vězňů odhadoval na 20 000. První bilance Stálé komise pro lidská práva (CPDH), vypracovaná koncem roku 1982, upozorňovala na mnohem závažnější jev, a to na "zmizení" osob zatčených jako "kontrarevolucionáři" nebo vězňů usmrcených "při pokusu o útěk".

   Souběžně s nastolením systému represe režim zavedl extrémní hospodářskou centralizaci: stát kontroloval téměř 50 % výrobních prostředků. Celá země musela přijmout společenský model vnucený FSLN. Mladá sandinistická moc pokryla podle kubánského vzoru celou zemi propojenou sítí masových organizací. Každá čtvrť dostala svůj Výbor na obranu sandinismu (CDS), jehož úloha se shodovala s kubánských CDR: rozparcelovat území a sledovat obyvatelstvo. Děti, kterým se dostalo lepšího školství než za Somozy, vlastně patřily pionýrským organizacím, camillitos, pojmenovaným na památku mladšího bratra hlavního sandinistického představitele Daniela Ortegy Camilla, který byl zabit v Masayi. Ženy, dělníci a rolníci museli vstoupit do sandinisty plně ovládaných "svazů". Politické strany neměly žádnou skutečnou svobodu. Tisk byl brzy umlčen, novináři podrobeni obávané cenzuře. Gilles Bataillon výstižně charakterizoval tuto politiku: sandinisté si vzali za cíl "okupovat celý společenský a politický prostor".

Sandinisté a indiáni

   Na atlantickém pobřeží Nikaraguy žilo asi 150 000 Indiánů - Miskitové, Sumové nebo Ramové, spolu s kreoly a Ladiny. Sandinisté brzy začali vyvíjet tlak na tyto komunity, odhodlané hájit svá území i jazyk; ostatně, do nástupu sandinismu měly mnoho autonomních výsad, zděděných z koloniálních časů: nemusely odvádět žádné daně a byly osvobozené od vojenské služby. V říjnu 1979 byl dva měsíce po zadržení zavražděn Lyster Athders, vůdce Alpromisu. Počátkem 1981 byli zatčeni "národní" představitelé Mitsuraty, politické organizace sdružující jednotlivé kmeny, a 21. února 1981 ozbrojené síly při zásahu proti alfabetizátorům zabily 7 a zranily 17 Miskitů. 23. prosince 1981 sandinovská armáda zmasakrovala v Leimu 75 horníků, požadujících vyplacení zadržovaných mezd. Následujícího dne postihl stejný osud dalších 35 horníků.

   Jinou stránkou sandinistické politiky bylo přemísťování obyvatelstva pod záminkou "ochrany před ozbrojenými vpády bývalých somozovských gardistů z Hondurasu". Armáda se při těchto akcích dopustila mnoha přečinů. Tisíce Indiánů (7 000 - 15 000 podle dobových odhadů) našly útočiště v Hondurasu a další tisíce (14 000) zůstaly uvězněné v Nikaragui. Sandinisté stříleli na uprchlíky, překračující řeku Río Coco. Tyto tři aspekty zneklidňující situace - vyvražďování, přemísťování obyvatel a exil v cizině - vedly etnologa Gillese Bataillona k výrokům o "etnocidní politice".

   Proti autoritářskému postupu managujské vlády se indiánské kmeny seskupily do dvou geril, Misuy a Misuraty. Najdeme v nich jak indiány Sumo, Rama, tak i Miskito, jejichž život v komunitách se neslučoval s integrační politikou velitelů z Managuy.

   Edén Pastora na radě ministrů rozhořčeně křičel: "Dokonce i tyran Somoza je nechal na pokoji. Jestli on je vykořisťoval, tak vy je chcete násilím zproletarizovat!" Tomás Borge, maoistický ministr vnitra, mu odvětil, že "revoluce nemůže uznávat žádné výjimky".

   Vláda rozhodla a sandinisté zvolili násilnou asimilaci. V březnu 1982 vyhlásili výjimečný stav, který trval až do roku 1987. Lidová sandinistická armáda "přemístila" už v roce 1982 téměř 10 000 indiánů do vnitrozemí. Hlad se stal obávanou zbraní v rukou režimu. Indiánské komunity přeskupené do středu země dostávaly od vládních úředníků stanovené příděly potravin. Zneužívání moci, porušování lidských práv a systematické ničení indiánských vesnic byly charakteristickým jevem prvních let sandinistické moci na atlantickém pobřeží.

   Země od severu až po jih velmi rychle povstala proti diktátorskému a k totalitě směřujícímu managuiskému režimu. Propukla nová občanská válka zahrnující četné oblasti, jako Jinotega, Estelí, Nueva Segovia na severu, Matagalpa a Boaca ve středu země a Zelaya a Río San Juan na jihu. Proslulý velitel Nula (comandante Zero) Edén Pastora, náměstek ministra obrany, se 9. července 1981 rozešel s FSLN a odešel z Nikaraguy. Odpůrci sandinistů se zorganizovali a dost neprávem dostali název "contra", to jest kontrarevolucionáři. Na severu se nacházela Nikaragujská demokratická síla (FDN), v jejíchž řadách bojovali bývalí somozovci a skuteční liberálové. Na jihu pak bývalí sandinisté s posilou rolníků odmítajících kolektivizaci půdy a indiánů, kteří přešli do Hondurasu nebo Kostariky, vytvořili Revoluční demokratickou alianci (ARDA), jejímž politickým vůdcem se stal Alfonso Robelo a vojenským velitelem Edén Pastora.

   V dubnu 1983 vláda zřídila pro boj s opozičními skupinami lidové protisomozovské soudy (TPA), které měly soudit osoby obviněné z udržování styků s contras nebo z účasti na vojenských akcích. Do kompetence těchto soudů spadaly zločiny vzpoury a sabotážní akce. Soudce těchto lidových soudů jmenovala vláda a procházeli z organizací spjatých s FSLN. Obhájci, často přidělení ex offo, se spokojovali s formálním vystoupením. TPA pravidelně přijímaly jako důkaz mimosoudní výpovědi, získané jinými instancemi než soudcem. V roce 1988 byly rozpuštěny.

   Nová občanská válka se rozšířila. K nejprudším bojům došlo na severu a jihu země v letech 1982 - 1987 s četnými násilnými přehmaty na obou stranách. Nikaragujský konflikt se stal součástí konfliktu mezi Západem a Východem. Lidovou sandinistickou armádu kontrolovali Kubánci, kteří měli své zástupce u každé jednotky. Také se účastnili zasedání ministerské rady a Fidel Castro si neodpustil sehrát roli mentora nikaragujských velitelů. Edén Pastora před svým odchodem do opozice ohromeně přihlížel v Havaně zcela pozoruhodnému výjevu. Celá sandinistická vláda se sešla v kanceláři Fidela Castra, který po řadě probral každého ministra a dal mu užitečné rady, jak má řídit zemědělství, obranu nebo vnitro. Managua plně závisela na Havaně. Kubánským vojenským poradcům jeden čas velel generál Arnoldo Ochoa. V zemi pak sandinisté s podporou Bulharů, východních Němců a Palestinců provedli přemísťování obyvatelstva na velké vzdálenosti.

   Vláda, která si chtěla opatřit demokratickou fasádu a najít novou legitimitu, uspořádala v roce 1984 prezidentské volby. Projev jednoho z devíti členů národního vedení FSLN Bayarda Arce z května 1984 dokonale ukazuje sandinistické záměry: "Domníváme se, že volby je třeba využít k hlasování pro sandinismus, protože právě ten je zpochybňován a napadán ze strany imperialismu. Umožní to dokázat, že ať se děje, co se děje, nikaragujský lid je pro tento totalitarismus (sandinismus), že je pro marxismus-leninismus. (. . .) Musíme už skoncovat s šidítkem pluralismu, s existencí socialistické strany, komunistické strany, křesťanskosociální strany a sociálnědemokratické strany. Doposud to pro nás bylo užitečné, ale nastal čas s tím skoncovat..." Bayardo Arce vyzval své posluchače z Nikaragujské socialistické (prosovětské) strany, aby se spojili do jediné strany.

   Násilnické akce turbas, pohůnků sandinistické strany, vedly konzervativního kandidáta Artura Cruze k tomu, aby stáhl svou kandidaturu, a svět bez překvapení přihlížel zvolení Daniela Ortegy, což ovšem nijak neutlumilo vojenské akce. Režim u moci v letech 1984 - 1985 připravil velké ofenzivy proti antisandinovskému odporu. V letech 1985 - 1986 vojska Managuy zaútočila na území hraničící s Kostarikou. Přestože měl jednoznačnou lidovou podporu, Edén Pastora v roce 1986 ukončil bojovou činnost a stáhl se se svými kádry do Kostariky. Moskitia, zpracovaná a kontrolovaná sandinistickými komandy, od roku 1985 kladla odpor jen výjimečně. Síly contras a "antisandinovské opozice" se rozptýlily, ale nezmizely.

   Vláda ospravedlňovala zrušení četných osobních a politických svobod údajnými útoky contras. Od 1. května 1985 s k tomu připojilo embargo vyhlášené Spojenými státy, které ovšem vyvážil protichůdný postoj evropských zemí. Vláda zavedla přídělové lístky. Zhruba 50 % rozpočtu připadalo na vojenské výdaje. Stát nedokázal pokrýt potřeby lidu. Nedostávalo se mléka ani masa. Válka zpustošila kávovníkové plantáže.

   Vlny zatýkání ve venkovských oblastech začaly v letech 1984 - 1986. Delegát FSLN Carlos Nuves Tellos obhajoval prodloužené preventivní zadržení argumentem, že je to "potřeba vynucená potížemi, které způsobují stovky výslechů ve venkovských oblastech". Členové opozičních stran - liberálové, křesťanští socialisté, sociální demokrati - byli zatýkáni za činnost posuzovanou jako "prospěšnou nepříteli". Ve jménu obrany revoluce se rozšířilo zatýkání na příkaz DGSE. Neexistovalo žádné právo na odvolání. Politická policie měla mimo své násilnické sklony i právo zatknout každého podezřelého a neomezeně ho potají zadržovat bez jakéhokoliv oficiálního obvinění. Také mohla rozhodovat o podmínkách vazby, jeho stycích s obhájcem a blízkými osobami. Některým zatčeným byla komunikace s jejich právním zástupcem zcela znemožněna.

   Některá vězeňská střediska patřila k nejkrutějším. V Las Tejas museli vězni vzpřímeně stát a nesměli ohnout nohy ani paže. Cely, postavené podle jednotného modelu, byly bez elektřiny a hygienického zařízení. V obdobích stavu ohrožení v nich vězňové zůstávali po celé měsíce. Po kampani organizací na obranu lidských práv došlo v roce 1989 ke zbourání chiquitas. Podle Amnesty International docházelo ve střediscích DGSE jen zřídka k úmrtím. Danilo Rosales a Salomon Tellevia přesto podle oficiální verze zemřeli na "srdeční záchvat". Zadržovaný José Angel Vilchis Tijerino, sám ztlučený údery pažbou, viděl, jak jeden ze spoluvězňů zemřel na následky týrání. Amnesty International a různé nevládní organizace uváděly podobné případy zvůle, ke kterým došlo ve venkovských oblastech. Jiný vězeň z Río Blanco v Matagalpě byl podle vlastních slov vězněn spolu s 20 dalšími v tak malé cele, že museli spát vstoje. Jiný, zadržovaný bez jídla a vody po pět dní, musel pít vlastní moč, aby přežil. Používání elektrošoků bylo zcela běžné.

   Vězeňská soustava věrně napodobovala kubánský vzor. Zákon o shovívavosti z 2. listopadu 1981, inspirovaný kubánskými texty, počítal s posouzením postojů vězně při rozhodování o jeho eventuálním propuštění. Zákon rychle vyčerpal všechny své možnosti. Sice se milosti dostalo stovkám vězňů odsouzeným výjimečnými soudy, ale nikdy nedošlo k soustavnému přešetření těchto rozsudků.

   Zatýkání odpovídalo pojmu "somozovského zločinu", což nic přesného neznamená. V roce 1989 bylo jen 39 somozovských kádrů z celkového počtu 1 640 zatčených za kontrarevoluční zločiny. V oddílech contra bývalí somozovští gardisté ostatně nikdy nepřesáhli 20 %. Byl to však jednoznačný argument, používaný sandinisty k zavírání odpůrců. Víc než 600 se jich takto ocitlo v Cárcel Modelo. Falšování důkazů a nedoložená obvinění charakterizovala první "soudní" léta sandinismu.

   V roce 1987 trpělo v nikaragujských věznicích více než 3 700 politických vězňů. Vězení Las Tejas proslulo krutým zacházením. Zadržení se museli před odchodem do cel DGSE převléci do modrých uniforem. V celách velmi malých rozměrů byly postele zapuštěné do betonových zdí. Neměly okna a jediným osvětlením byl tenký proužek světla pronikající úzkou větrací mřížkou nad ocelovými dveřmi.

   K tomu všemu přistupovala převýchova prací. Kategorií věznění bylo pět. Vězni označení z bezpečnostních důvodů za nezpůsobilé pro zařazení do pracovního programu byli drženi v odděleních nejvyšší bezpečnosti. S rodinou se mohli vidět vždy po 45 dnech a mimo celu mohli pobývat jen 6 hodin týdně. Vězni v převýchovném režimu směli vykonávat placenou práci. Měli nárok na jednu manželskou návštěvu za měsíc a na návštěvu blízkých osob jednou na 14 dní. Pokud plnili požadavky pracovního programu, mohli požádat o převedení na pracovní statek s méně přísným režimem, nazývaným "polootevřený", a posléze do "otevřeného" režimu.

   V roce 1989 se ve vězeňském zařízení Cárcel Modelo, 20 km vzdáleném od Managuy, nalézalo 630 vězňů. 38 bývalých Somozových gardistů si tam odpykávalo trest na zvláštním oddělení. Jiní političtí vězni se nacházeli v regionálních věznicích: Estelí, La Granja, Granada. Někteří, především v Cárcel Modelo, odmítli pracovat z ideologických důvodů. Neobešlo se to bez násilí. Amnesty International po protestech a hladovkách upozornila na týrání vězňů.

   V Chipote 19. srpna 1987 stráže zbily holemi desítku vězňů. Vězni upozornili na používání "elektrických" obušků. V únoru 1989 90 vězňů v Cárcel Modelo zahájilo hladovku na protest proti nesnesitelným podmínkám věznění. 30 hladovkářů bylo převedeno do El Chipote, kde je za trest celé dva dny drželi nahé namačkané do jedné cely. V jiných vězeních byli vězni drženi nazí, v poutech a bez vody.

   Vláda si brala aktivitu gerily za záminku, pod kterou přemísťovala obyvatelstvo, o němž se domnívala, že je příznivě nakloněno ozbrojené opozici. Ofenzivy a protiofenzivy obou stran velmi ztěžují přesnější odhad ztrát. Ať je tomu jakkoli, došlo k popravám stovek odpůrců ve venkovských oblastech, kde boje byly obzvláště úporné. Zdá se, že masakry byly obecným jevem u bojových jednotek armády a ministerstva vnitra. Zvláštní oddíly ministerstva spadaly přímo pod ministra vnitra Tomáse Borgeho. Odpovídaly zvláštním silám kubánského minitu.

   Existují zprávy o popravách venkovanů v oblasti Zelaya. Nemáme však k dispozici žádné přesnější údaje. Těla byla většinou zohavená, mužská vykleštěna. Zmasakrovaní rolníci byli podezřelí z napomáhání contře. Domky jim zbořili a přeživší násilím přestěhovali. Tyto činy se připisují jednotkám pravidelné armády. Vláda hodlala svou politiku prosadit terorem a zbavit opozici všech základen. Když nemohli dopadnout povstalce, mstili se sandinisté na jejich příbuzných a blízkých. V únoru 1989 Amnesty International uváděla desítky poprav bez soudu především v provinciích Matagalpa a Jinotega. Zohavená těla obětí našli a identifikovali příbuzní v blízkosti jejich příbytků. Za války mnoho osob zmizelo, což lze přičíst DGSE. Patří k tomu i nucené přemísťování populace do středu země. Indiánští Miskitové a rolníci v pohraničních oblastech vykazují mimořádné počty "nezvěstných". Krutost jedné strany odpovídala na hrůzné činy druhé strany. Sám ministr vnitra neváhal a samopalem postřílel politické vězně držené v Managui.

   Dohody podepsané v guatemalském Esquipulas v srpnu 1987 zahájily mírový proces. V září 1987 byl opět povolen opoziční deník La Prensa. Téhož roku dne 7. října došlo k podpisu jednostranného zastavení palby v třech oblastech, v provinciích Segovia, Jinotega a Zelaya. Propuštěno bylo více než 2 000 vězňů, ale v únoru 1990 jich stále ještě zbývalo 1 200. V březnu 1988 začalo v Sapoa v Kostarice přímé vyjednávání mezi vládou a opozicí. V červnu 1989 se 8 měsíců před prezidentskými volbami 12 000 mužů antisandinistické gerily stáhlo na základny v Hondurasu.

   Lidské oběti ve válce představují 45 000 - 50 000 mrtvých, většinou civilistů. Ze země uprchlo nejméně 400 000 Nikaragujců, kteří našli útočiště v Kostarice, Hondurasu nebo Spojených státech, především v Miami a v Kalifornii.

   Sandinisté, neschopní natrvalo prosadit svou ideologii zbraněmi uvnitř země, ale ani na mezinárodní scéně, stále oslabovaní spory v řadách FSLN, byli nakonec přinuceni demokraticky vsadit do hry i vlastní moc. Demokratka Violeta Chamorrová se 25. února 1990 s 54,7 % hlasů stala prezidentkou země. Poprvé po 160 letech nezávislosti země proběhlo předání politické moci mírovou cestou. Touha po míru zvítězila nad permanentním válečným stavem. Je jedno, proč se tak stalo: pochopili snad, co znamená demokracie, nebo si uvědomili rozložení sil? Nikaragujští komunisté logiku hrůzovlády nedovedli do krajnosti jen proto, aby si za každou cenu udrželi moc, jako to jinde učinily komunistické vlády. Nic to však nemění na skutečnosti, že chtěli získat politickou hegemonii a uplatnili doktríny odtržené od skutečnosti a jednoznačně zavedli na scestí spravedlivý boj proti krvavé diktatuře a vyvolali občanskou válku, která způsobila dočasný ústup demokracie a stála mnoho civilních obětí.

PERU: KRVAVÝ "DLOUHÝ POCHOD" SVĚTLÉ STEZKY

   V den prezidentských voleb 17. května 1980 se Peru stalo dějištěm první ozbrojené akce maoistické skupinky nazvané Světlá stezka. V Chuschi se mladí aktivisté zmocnili uren a spálili je na znamení počátku "lidové války", ale tohoto varování si nikdo nepovšiml. O několik týdnů později obyvatelé hlavního města Limy objevily na kandelábrech oběšené psy s cedulemi se jménem Teng Siao-pchinga, "revizionistického" čínského představitele, obviňovaného ze zrady kulturní revoluce. Odkud pocházela tato podivná politická skupina, používající tak morbidní a šokující praktiky?

   Konec 70. let byl v Peru obzvláště pohnutý: proběhlo 6 generálních stávek s masovou účastí v letech 1977 - 1979, jimž předcházely rozsáhlé manifestace v hlavních provinčních městech Ayacucho, Cuzco, Huancayo, Arequipa a dokonce i Pucallpa. Doprovázel je vznik širokých front sdružujících prosté lidi k boji za konkrétní požadavky. Z podobné organizace, která v Ayacuchu už působila po určitou dobu, vznikla i Světlá stezka. V kečuánštině znamená Ayacucho "kout mrtvých"; je to jeden z nejvyděděnějších peruánských krajů: obdělávat tu lze méně než 5 % půdy, roční příjem na hlavu je zoufale nízký, vyhlídky na dožití 45 let. Dětská úmrtnost dosahuje rekordní výše 20 %, kdežto v celém Peru dosahuje "pouze" 11 %. Světlá stezka našla své kořeny právě v tomto pařeništi sociálního zoufalství.

   Ayacucho bylo od roku 1959 mimořádně aktivní univerzitní středisko. Vyučovalo se tu péči o děti, aplikované antropologii a zemědělskému strojírenství. Záhy vznikla Fronta revolučních studentů, která sehrála na fakultě významnou roli. Ortodoxní komunisté, guevaristé a maoisté ostře soupeřili o to, kdo bude ovládat studenty. Od počátku 60. let tu hrál prvořadou roli mladý maoista a učitel filozofie Abimael Guzmán.

   Mladý a málomluvný Abimael Guzmán se narodil v Limě 6. prosince 1934 a brilantně vystudoval. V roce 1958 byl členem komunistické strany a brzy na sebe upozornil řečnickým darem. V roce 1965 se podílel na vzniku komunistické skupiny Bandera Roja (Rudý prapor), odštěpenecké skupiny po velkém čínsko-sovětském schizmatu. Podle některých navštívil Čínu, podle jiných nikoli. V roce 1966 vláda po povstaleckých bouřích univerzitu uzavřela. Maoisté z Bandera Roja tehdy vytvořili Frontu na obranu obyvatel Ayacucha a Guzmán se už v roce 1967 vyslovil pro ozbrojený boj. V červnu 1969 se podílel na únosu místoprefekta Octavia Cabrera Rochy v Huertě, na severu provinci Ayacucho. V roce 1970 ho uvěznili za zločin proti bezpečnosti státu, ale po několika měsících byl zase propuštěn. V roce 1971 na konferenci Bandera Roja vedl další rozkol ke vzniku nové komunistické skupiny, Světlé stezky. Název je vypůjčený od José Carlose Mariatéguiho, který napsal: "Marxismus-leninismus otevře světlou stezku revoluce." Guzmán, zbožňovaný svými přívrženci, je nazýván "čtvrtým mečem marxismu" (po Marxovi, Leninovi a Maovi). Vargas Llosa se snaží jeho revoluční projekt interpretovat takto: "V jeho očích je Peru popisované José Carlosem Mariatéguim ve 20. letech v podstatě totožné s čínskou realitou v téže době analyzovanou Mao Ce-tungem, ´polofeudální a polokoloniální realita´, a osvobodí se prostřednictvím strategie podobné čínské revoluci, prodlouženou lidovou válkou, která se bude opírat o venkov jako o páteř, a vezme města ´ztečí´. (. . .) Modelem socialismu, který zastává, je Stalinovo Rusko, kulturní revoluce gangu čtyř a Pol Potův režim v Kambodži."

   V letech 1972 - 1979 se stezka zdánlivě omezila na zápas o ovládnutí studentských organizací. Získala si podporu studentů Technické univerzity San Martín de Torres v Limě. Důkladně pronikla do odborové organizace učitelů základního stupně a učitelé také často vedli její venkovské partyzánské kolony. Koncem 1977 zmizel Guzmán v ilegalitě. Proces zahájený v roce 1978 postupně dal organizaci definitivnější podobu: na druhém plenárním zasedání se 17. března 1980 maoistická strana rozhodla pro ozbrojený boj. Řady příslušníků Sendero luminoso dostaly posilu v trockizujících zastáncích Carlose Mezziche a neorodoxních maoistech ze skupiny Pukallacta. Udeřila hodina ozbrojeného boje, a odtud i operace v Chuschi, po níž 23. prosince 1980 následovalo zavraždění statkáře Benigna Mediny, první případ "lidové justice". Stezka, disponující na začátku dvěma až třemi sty muži, systematicky likvidovala představitele majetných tříd a příslušníky pořádkových sil.

   V roce 1981 došlo k útokům na policejní stanice v Totos, San José de Secce a Quince. V srpnu 1982 maoisté dobyli stanici v Viecahuamanu, kde zabili 6 protigerilových policistů (sinchis, což je kečuánské slovo pro statečný, smělý) a 15 dalších jich uprchlo nebo padlo do zajetí. Bez vnější podpory získali partyzáni zbraně v policejních skladech a výbušniny na stavbách po smělých přepadech hornických táborů. Váleček dynamitu vržený tradičním prakem maraka se stal jejich oblíbenou zbraní. Kromě těchto útoků podnikli mnoho atentátů proti veřejným budovám, rozvodům elektřiny a mostům. V Ayacuchu, kde měla pevné opěrné body, komanda v březnu 1982 obsadila město, zaútočila na vězení a osvobodila 297 vězňů (politických a kriminálníků). Do posledních podrobností připravený útok, infiltrace ve městě i souběžné akce proti policejním kasárnám dosvědčovaly dlouhodobou přípravu podvratné akce.

   Světlá stezka urputně ničila státem zřízené infrastruktury a zařízení a kladla si za cíl vytvořit základny vlastních lidových komun. Tak v srpnu 1982 komando zničilo středisko agronomického experimentálního výzkumu v Allpahaca: dobytek vybili, stroje spálili. O rok později v ohni a kouři zanikl Ústav technického výzkumu velbloudovitých (lam, guanak, alpak). Inženýři a technici považovaní za exponenty kapitalistické korupce přitom byli pochopitelně zmasakrováni. Tina Alansayu, vedoucího výzkumného projektu, zavraždili a jeho tělo roztrhali dynamitem. Partyzáni na ospravedlnění prohlásili, že "to byl agent byrokraticko-feudálního státu"! V 8 letech bylo ve venkovských oblastech zavražděno 60 inženýrů. Spolupracovníci z nevládních organizací nezůstali ušetřeni: v roce 1988 stezka popravila Američana Constantina Gregoryho z AID; 4. prosince téhož roku byli zabiti 2 francouzští spolupracovníci.

   Guzmán údajně předpověděl: "Vítězství revoluce si vyžádá milion mrtvých!" - Peru tehdy mělo 19 milionů obyvatel. Maoisté se na základě tohoto principu snažili zničit všechny symboly nenáviděného politického a sociálního systému. V lednu 1982 před jejich žáky popravili 2 učitele. O několik měsíců později veřejně zastřelili 67 "zrádců" v rámci lidového soudu. Zpočátku popravy latifundistů a jiných velkomajitelů půdy nešokovaly rolníky, drcené daněmi a často tísněné lichvářskými úvěry. Likvidace drobné buržoazie a obchodníků je však připravovala o celou řadu výhod (někdy o půjčky za přijatelný úrok, o práci nebo vzájemnou výpomoc). Partyzáni posedlí revolučním idealismem a vůlí upevnit svou tyranii dokonce zdecimovali i bandy abigeos (zlodějů dobytka), kteří řádili na vysokohorských planinách. Tento boj proti zločinu byl veden výlučně taktickými ohledy a stezka už v roce 1983 zahájila spolupráci s překupníky drog v Huánucu.

   V oblastech poznamenaných etnickými konflikty stezka dokázala živit nenávist k centrální vládě v Limě, "pozůstatku nenáviděné koloniální minulosti", jak rád připomínal předseda Gonzalo (Guzmán). Stezka se vydávala za obhájce indiánství, jako se Pol Pot odvolával na khmerskou čistotu z angkorských dob, a získala si jisté sympatie některých indiánských kmenů, které však během času stále hůře snášely maoistické násilí. V roce 1989 v Horní Amazonii násilím zapojili do pracovních brigád nebo pronásledovali Ashaninky. 25 000 příslušníků tohoto etnika se stáhlo do pralesa, dokud se jim nedostalo armádní ochrany.

   Oblast Ayacucho, vydaná maoistické právní svévoli, žila v novém morálním řádu: prostitutkám vyholili hlavy, cizoložníci a opilci byli veřejně bičováni, neposlušným vystříhávali srp a kladivo do vlasů, náboženské svátky považované za škodlivé byly zakázány. V čele komunit stály lidové výbory, vedené pěti politickými komisaři, což představovalo charakteristickou pyramidální strukturu politicko-vojenské organizace stezky. Několik výborů vždy tvořilo opěrnou základnu, podřízenou hlavní koloně, sdružující 7 až 11 členů. Politický komisař měl za pobočníky komisaře pověřené rurální organizací a výrobou, kteří řídili kolektivní práci v "osvobozených oblastech". Netolerovalo se žádné odmítání poslušnosti a i sebemenší vybočení bylo trestáno okamžitou smrtí. Stezka si zvolila politiku úplné soběstačnosti a bořila mosty, aby izolovala venkovské oblasti od měst, což zpočátku vyvolalo silný odpor venkovanů. Aby si zajistila plnou kontrolu nad obyvatelstvem a mohla vydírat rodiče, stezka bez váhání násilím mobilizovala děti.

   Vláda v první chvíli odpověděla na terorismus vysíláním speciálních komand (sinchis) a námořní pěchoty. Nadarmo. V letech 1983 - 1984 dostala "lidová válka" útočnější ráz. V dubnu 1983 50 partyzánů ze stezky obsadilo Luconamancu, kde sekyrami a noži zmasakrovala 32 "zrádců" spolu s dalšími osobami, které se pokoušely uprchnout. Celková bilance představovala 67 mrtvých, z toho 4 děti. Masakrem chtěla stezka dát úřadům najevo, že bude nemilosrdná. V letech 1984 - 1985 se útoky obrátily proti představitelům moci. Už v listopadu 1983 byl zavražděn starosta hornického střediska Cerro de Pesco a jeho tělo roztrháno dynamitem. Několik starostů a jejich zástupců podalo demisi, protože si připadali ponecháni státní mocí na pospas partyzánské zvůli; faráři uprchli.

   V roce 1982 stála válka 200 mrtvých. Pro rok 1983 se tento údaj zdesateronásobil. V roce 1984 došlo k více než 2 600 teroristickým útokům. Při operacích zemřelo více než 400 vojáků a policistů. Armáda odpovídala na zločiny stezky násilím. Když příslušníci stezky zahájili vzpouru ve třech limských vězeních, pravděpodobně s úmyslem přenést válku do měst, byla represe nelítostná: více než 200 mrtvých. Maoistům se nepodařilo natrvalo proniknout do dobře organizovaných hornických odborů a do barrios (čtvrtí), kde existovala pevná síť sousedských organizací a spolků. Aby si zachovala jistou důvěryhodnost, stezka soustředila své útoky na většinovou stranu u moci, APRA. V roce 1985 zemřelo 7 apristů a jejich těla nesla stopy zohavení, vyhrazeného udavačům: uřezané uši, vyříznuté jazyky, vypíchnuté oči. Tentýž rok stezka otevřela novou frontu v Puno. Gerila zasáhla okresy Libertad, venkovské oblasti Huánuco a La Mar, Horní Amazonii. V městech Cuzco a Arequipa došlo k útokům na elektrárny plastickými trhavinami. V červnu 1984 maoisté vykolejili vlak naložený olověným koncentrátem; brzy nato zopakovali akci s vlakem převážejícím měď. V roce 1984 byl výjimečný stav vyhlášen v deseti z celkového počtu 146 provincií země.

   Armáda se při snaze o ukončení násilí zpočátku spoléhala na represi: za 60 ubitých rolníků hlavní štáb slíbil zlikvidovat 3 partyzány. V první chvíli tato politika vedla spíše k sblížení nerozhodnutých s maoisty. Začátkem 90. let vláda zvolila jiný přístup: rolník už nebyl považován za nepřítele, ale za partnera. Proměna vojenské hierarchie a pečlivější nábor mužstva umožnily dát přednost spolupráci s venkovany. Stezka ze své strany dále propracovala svou taktiku: na III. konferenci maoistické skupiny definovala čtyři formy boje: partyzánskou válku, sabotáž, selektivní terorismus a psychologickou válku, jako například útoky na zemědělské trhy.

   Po každé vlně odporu, která v řadách strany vypukla a brzy opadla, následovaly popravy "zrádců, přimknuvších se k buržoazní linii". Stezka vytvořila v Amazonii pracovní tábory k potrestání všech, kteří "zradili lidové síly". V prosinci 1987 se 300 vyhladovělých žen, dětí a starců podařilo uprchnout z tohoto "peruánského gulagu" do Belénu, na okraj panenského pralesa. Už v roce 1983 utekli před nucenými pracemi venkované z oblasti ovládané stezkou, která zemědělské dělníky nutila obdělávat půdu, koková pole a zásobovat partyzánské oddíly. Početné děti narozené na vysokohorských planinách tu nalezly smrt a systematicky byl zabíjen každý, kdo se pokusil o útěk. Zadržováni, uvězněni v táborech a nuceni zúčastnit se hodin studia textů prezidenta Gonzala, brzy poznali hlad. Takový byl případ 500 osob zadržovaných v lágru v oblasti Convención.

   V září 1983 policie získala první body, když se jí podařilo zatknout Carlose Mezziche, jednoho z velitelů Guzmánova hlavního štábu. Rolnická masa, unavená krutostí stezky, která nebyla schopná zlepšit její osud, se nepřidala na stranu guzmánovské revoluce. Navíc proti stezce zahájila boj i jiná politická hnutí. Sjednocená levice opírající se o silné zastoupení v odborech úspěšně čelila infiltračním pokusům stezky, která se koneckonců cítila mnohem lépe při používání krvavých a urychlených prostředků než v komunitní nebo asosiační činnosti. V letech 1988 - 1989 se Cuzco a Lima staly přímými terči stezky a předměstské chudinské kolonie se změnily v živnou půdu revoluční kultury, utvářené podle směrnic předsedy Gonzala: "Jde o to vytvořit z kolonek na periferii základny a proletariát se musí stát vůdčí silou!" Stezka začala zpracovávat kolonky a zlikvidovala všechny významnější odpůrce. Její aktivisté pronikli do některých charitativních organizací, kupř. do Peruánské lidové pomoci. Maoistická skupina se vlastně pokoušela přebít tradiční vliv klasické marxistické levice ve městech. Neuspěla, stejně jako při pokusech o ovládnutí odborů. Navíc se na své cestě střetla s Tupacamarus z MRTA. Střetnutí byla neuvěřitelně krvavá. V roce 1990 v nich nalezlo smrt 1 584 civilistů a 1 542 povstalců. Světlá stezka napadaná MRTA a decimovaná armádou začala upadat.

   Guzmán a jeho pobočnice Elena Iparraguire byli zatčeni 12. a 13. září 1992. O několik týdnů později padla do rukou orgánů třetí vedoucí osobnost organizace, Oscar Alberto Ramírez. 2. března 1993 se podařilo zatknout vojenskou velitelku stezky Margot Domínguezovou (v ilegalitě Edith). V březnu 1995 bezpečnostní služby rozprášily kolonu 30 partyzánů vedených Margie Clavo Peraltovou. Přes všechny ztráty však nárůst počtu příslušníků v roce 1995 Světlé stezce umožňoval postavit do boje 25 000 členů, z nichž 3 000 - 5 000 bylo "regulares", tedy naverbovaných.

   Guzmánova předpověď se však nenaplnila. Peru se neutopilo ve vlastní krvi. Podle některých pramenů odpovídá Světlá stezka za smrt 25 000 až 30 000 osob. Venkovské děti zaplatily krutou daň občanskoválečnému teroru stezky: v letech 1980 - 1991 zabily atentáty 1 000 a zmrzačily asi 3 000 dětí. Rozbití rodin ve válečných oblastech také zanechalo bez rodinné péče na 50 000 dětí, mezi nimi velmi mnoho sirotků.