Pitešťské peklo

   Securitate, rumunská politická policie, během výslechů používala klasické mučicí metody: mlácení, bití přes chodidla, pověšení za nohy hlavou dolů. V Pitešti krutost mučení dalece přesahovala tyto metody: Používána byla celá škála trýznění, možných i nemožných: pálení cigaretou různých částí těla; vězni měli odumřelé hýždě, maso jim odpadávalo jako nemocným leprou; jiní byli nuceni spolykat plnou misku výkalů, když se pozvraceli, nacpali jim jejich zvratky zpět do hrdla.

   Šílená Turcanova představivost se vyřádila hlavně na věřících studentech, kteří odmítli zřeknout se Boha. Někteří z nich byli "křtěni" každé ráno tímto způsobem: ponořili jim hlavu do kádě plné moči a výkalů, zatímco ostatní vězni okolo odříkávali křticí formulky. Aby se mučený neutopil, zvedli mu občas hlavu a nechali ho krátce nadechnout, než mu ji opět ponořili do kaše. Jeden ze "křtěných", který byl pravidelně podrobován tomuto mučení, sám automaticky vykonával tento rituál po dobu asi dvou měsíců: každé ráno si k velké radosti převychovávatelů sám ponořil hlavu do škopku.

   Seminaristy nutil Turcanu sloužit černé mše, které pořádal hlavně během svatého týdne, před Velikonocemi. Jedni dělali zpěváky, druzí kněze. Turcanův liturgický text byl jasně pornografický, démonicky parafrázující originál. Panna Maria byla nazývána "velká děvka" a Ježíš "vůl, který umřel na kříži". Seminarista, který měl úlohu kněze, se musel zcela svléknout, pak ho zabalili do látky namočené do exkrementů a na krk mu zavěsili falus vyrobený z mýdla a chlebové střídky a posypaný DDT. V roce 1950, během velikonoční noci, museli studenti procházející převýchovou projít před tímto knězem, políbit falus a říci: "Kristus vstal z mrtvých."

(V. Ierunca, cit. dílo, str. 59 - 61)

   V roce 1952 se rumunské úřady rozhodly rozšířit praxi z Pitešti, zvláště do pracovních táborů na kanálu Dunaj-Černé moře, ale bez úspěchu. Tajemství bylo odhaleno západními rádiovými stanicemi, a tak komunistické vedení v srpnu 1952 tuto převýchovu ukončilo. Během procesu v roce 1954 byli Turcanu a 6 jeho kompliců odsouzeno k smrti, ale skutečně odpovědní činitelé policejního aparátu žili klidně dál.

   A konečně třetí země, která podle našeho úsudku originálně přispěla do dějin komunistických represí v Evropě: Bulharsko a jeho tábor v Loveči. Tento tábor byl založen 1959, sedm let po smrti Stalina, tři roky po projevu Chruščova na XX. sjezdu KSSS odsuzujícím stalinské zločiny, v době, kdy četné tábory pro politické vězně, a to i v Sovětském svazu, byly uzavřeny. Nebyl velký, pojal jen asi 1 000 vězňů, ale byl hrůzný svými katy a jejich vražděním. Člověka zde mučili a doráželi nejprimitivnějším způsobem, jakým je bití klackem.

   Tábor v Loveči moc otevřela až po uzavření tábora v Belene, zapsaného v paměti Bulharů, kde byly mrtvoly zemřelých nebo zabitých vězňů předhazovány prasatům.

   Oficiálně byl tábor v Loveči určen pro recidivisty a otrlé zločince. Ale svědectví vyšlá po roce 1990 ukázala, že trýznění sem byli posíláni zpravidla bez soudu: "Máte kalhoty v západním stylu, dlouhé vlasy, posloucháte americkou hudbu, mluvíte jazyky nepřátelských zemí, které vám umožňují navázat kontakt se zahraničním turistou. . . do díry!" A tak vězňové tohoto lágru, tohoto místa nápravných prací, byli často velmi mladí.

   V předmluvě knihy, shromažďující svědectví vězňů a jejich rodin, ale též členů potlačovatelského aparátu, shrnuje Cvetan Todorov život v táboře v Loveči takto:

   "Během ranního apelu si šéf policie (velitel Státní bezpečnosti v táboře) vybírá své oběti; má ve zvyku vyndat z kapsy malé zrcátko a podat jim je: ´Na, naposled se na sebe podívej!´ Odsouzení pak dostanou pytel, který večer poslouží k přivezení jejich mrtvoly do tábora: musí si jej nést sami, stejně jako Kristus svůj kříž při výstupu na Golgotu. Odcházejí do lomu, v tomto případě kamenného. Tam budou brigadýry ubiti k smrti a hozeni do pytle převázaného kusem drátu. Večer je jejich druzi přivezou do tábora, naskládané na dvoukolovém vozíku; pak budou mrtvoly složeny za záchody - dokud jich tam nebude dvacet, aby kamion nejezdil s prázdnou. Ti, kdo nesplní normu v průběhu dne, budou během večerního nástupu vyděleni: velitel policie nakreslí na zemi špičkou své hole kruh; ti, které vyzvou dovnitř, budou zmláceni."

   Přesný počet zemřelých v tomto táboře zůstává dosud neznámý. Ale i když se jedná o několik set osob, je Loveč, uzavřená v roce 1962 bulharskými úřady po uvolnění vnitřního režimu v roce 1961, významným symbolem barbarství komunistických zemí. Zde bychom měli chuť, s odkazem na knihu Henriho Barbusse o teroru na Balkáně po první světové válce, autora hlásícího se později, jak se na předchozích stránkách říká, k stalinistickým postojům, hovořit o "barbarství Balkánu".

   Na závěr naší analýzy represe nekomunistů musíme podotknout, že tento skutečně masový teror nelze nikterak ospravedlnit dobovým kontextem, studenou válkou, vládnoucí světu od roku 1947, která vyvrcholila v následujících letech horkou, skutečnou válkou v Korei v letech 1950 - 1953. Domácí protivníci komunistické moci v převážné většině neprosazovali násilné a ozbrojené aktivity. (Polsko a několik ozbrojených skupin v Bulharsku a Rumunsku představovaly významnou výjimku.) Jejich protest, často spontánní a neorganizovaný, měl demokratickou podobu. Někteří politikové, kteří neemigrovali, na počátku věřili, že represe bude pouze dočasná. Případy ozbrojeného protestu byly řídké; často se jednalo o vyřizování účtů tajných služeb nebo o rány naslepo, blížící se spíše kriminálním činům než promyšlenému politickému boji.

   Násilí nebo rozpětí opozičních aktivit nemůže tedy ospravedlňovat násilnost represe. Naopak, velmi dobře víme, že "třídní boj" byl čas od času organizován, opoziční sítě byly někdy zaranžovány provokatéry tajné policie. A že Velký manipulátor se jim za jejich služby mohl odměnit tím, že tyto provokatéry nechal taky popravit.

   V dnešních diskusích o dějinách komunismu občas dosud narážíme na argumenty typu "přihlédnutí k dobovému kontextu", "sociální aspekt" apod. Nemají tyto argumenty své kořeny v ideologickém přístupu k dějinám a v jistém revizionismu, které nerespektují prokázaná fakta a chtějí zabránit skutečnému hledání pravdy? Neměli by se ti, kteří jsou k tomuto vnímaví, zamyslit nad sociální dimenzí represe, nad krutě pronásledovaným "prostým lidem"?

Procesy s komunistickými předáky

   Perzekuce komunistů se řadí k nejvýznamnějším epizodám v dějinách represe střední a jihovýchodní Evropy první poloviny 20. století; mezinárodní komunistické hnutí a jeho národní sekce nepřestaly nikdy hanobit "buržoazní justici a policii" a zvláště zdůrazňovat fašistickou a nacistickou represi. Tisíce oddaných komunistických aktivistů se skutečně staly oběťmi fašizujících režimů a nacistických okupantů za 2. světové války.

   Perzekuce komunistů nicméně neskončila s postupným nastolováním "lidových demokracií", kdy "diktatura proletariátu" nahradila "buržoazní stát".

   Roku 1945 v Maďarsku uvěznila politická policie Pála Deménye, Józsefa Skolnika a několik jejich druhů. Považovali se za komunisty a pod tímto označením organizovali skupiny podzemního odbojového hnutí, v nichž se často angažovali dělníci a mládež; příslušníků těchto skupin bylo v průmyslových oblastech více než členů promoskevské komunistické strany. Tou byli komunisté druhu Deménye jednak chápáni jako konkurenti, jednak považováni za "trockisty" nebo "úchylkáře". Po osvobození se odbojář Pál Demény dočkal stejného osudu jako ti, proti nimž bojoval, a ve vězení zůstal až do roku 1957. V Rumunsku byl osud Stefana Forise, od poloviny 30. let generálního tajemníka KSR, tragičtější: obviněn jako policejní agent, v roce 1944 v domácím vězení, byl roku 1946 zabit, uhozen železnou tyčí do hlavy. Jeho stará matka, která ho všude hledala, byla jednoho dne nalezena utopená v řece s těžkými kameny na krku. Politická vražda Forise a stejně tak i těch, kdo ji spáchali, byla odhalena v roce 1968 Ceausescem.

   Případy Deménye, Florise a dalších podtrhují skutečnost, která se nesměla zpochybňovat: pro represivní aparát existovali "dobří" komunisté, organizovaní ve straně věrné Moskvě, a "špatní", odmítající rozšířit řady této podřízené strany. Nicméně tento princip neplatil stejně ve všech zemích, dialektika perzekuce komunistů se s rokem 1948 stala daleko rafinovanější.

   Koncem června tohoto roku Informační byro komunistických a dělnických stran (Informbyro), založené v září 1947 a sdružující vládnoucí komunistické strany (kromě Albánie) a dvě nejmocnější komunistické strany západní Evropy, francouzskou a italskou, zavrhlo Titovu Jugoslávii a dožadovalo se svrhnutí vůdce. V následujících měsících se odehrál absolutně nevídaný jev v dějinách komunistického hnutí: "úchylka", opozice proti moskevským vládcům, touha po autonomii, nezávislosti na "kralujícím centru", která byla vždy věcí malých militantních skupin, dostala svou "státní" podobu. Malý balkánský stát, kde se osvědčil mocenský monopol komunistické strany s celou svou krutostí, hodil rukavici samotnému středu komunistické říše. Stále více napjatá situace otevřela perzekuci komunistů do této doby nepředstavitelné možnosti: v komunistických státech mohli být komunisté stíháni jako "spojenci" nebo "agenti" jiného komunistického státu.

   Střetáváme se se dvěma stranami mince této historické novinky v perzekuci komunistů, z nichž ta jugoslávská byla v dějinách lidových demokracií dlouho zatajována a pomíjena. Po roztržce, označené novinářským slovníkem za "titovsko-stalinskou", se Jugoslávie ocitla v bídné ekonomické situaci, podle některých svědků horší než za války. Všechna spojení s vnějším světem byla najednou zpřetrhána a země ohrožována sovětskými tanky na hranicích. V letech 1948 - 1949 v zemi tak zpustošené nedávným konfliktem se stala perspektiva nové války spojená se sovětskou invazí aktuální.

   Na odsouzení "jugoslávské zrady" a na skutečné hrozby reagovala moc v Bělehradě "izolací" stoupenců Moskvy, přezdívaných informbyrovci, a všech, kteří schvalovali rozhodnutí Informbyra z června 1948. Tato izolace nebyla pouhou internací, která měla zabránit kontaktům s vnějším světem. Titovská moc, prosáklá bolševickou doktrínou, přistoupila totiž k metodám odpovídajícím její politické kultuře: k táborům. Jugoslávie měla velký počet ostrovů; možná jako připomínka prvního bolševického tábora umístěného na souostroví Solovki, se její ostrov Goli Otok (Holý ostrov) stal hlavním táborem. A ne lecjakým, byly zde používány převýchovné metody, které se velmi podobají metodám tábora v Pitešti v Rumunsku a které lze nazvat "balkánskými". Např. "ulička hanby" nazývaná také "teplý králík": nováček prochází mezi dvěma řadami vězňů - těch, kteří se chtějí polepšit, napravit nebo vylepšit si svou situaci -, kteří ho bijí, urážejí, kamenují. Rituál sebekritiky a kritiky, samozřejmě spojený s "doznáním".

   Mučení bylo na denním pořádku. Z nepřeberného množství jeho forem upozorněme na "káď" - kdy byla hlava vězně držena v nádobě plné výkalů - a také na "bunkr" - "zazdění" vězně v příkopu. Ale nejspíše nejrozšířenější metodou, užívanou dozorci-"převychovateli" a připomínající muka nacistických táborů, bylo roztloukání kamenů, jichž bylo na tomto skalnatém ostrově v Jaderském moři požehnaně. Pro dosažení úplného pokoření vězně byla drť házena do moře. . .

   Perzekuce komunistů v Jugoslávii, která se rozpoutala v letech 1948 - 1949, patřila po Sovětském svazu 20. až 40. let, Německu 30. let a represi komunistů během nacistické okupace pravděpodobně k nejrozsáhlejším perzekucím v Evropě - s odvoláním na počet obyvatel a počet komunistických stoupenců šlo zjevně o "masovou" perzekuci. Podle dlouho utajovaných oficiálních údajů represe postihla 16 731 osob, z nichž 5 037 bylo regulérně souzeno; tři čtvrtiny byly poslány na Goli Otok a Grgur. Nezávislé analýzy Vladimira Dedijera předpokládají, že jediným táborem na Goli Otoku prošlo 31 000 až 32 000 osob. Současný výzkum prozatím nemůže ještě podat přesná čísla zemřelých vězňů, obětí poprav, vyčerpání, hladu a epidemií nebo i sebevražd, extrémního řešení, jímž odpovídali někteří komunisté na situaci pro ně hrůznou.

   Druhá strana perzekuce komunistů je známější: represe "titovských agentů" v ostatních lidových demokraciích. Nejčastěji přijala podobu procesů-velkých představení, které měly ovlivnit nejen veřejnost dotyčné země, ale i ostatních zemí, násilně sdružených v "táboře míru a socialismu". Průběh těchto procesů měl předvést oprávněnost tehdejší směrnice Moskvy, podle které bylo třeba hledat hlavního nepřítele uvnitř komunistických stran, a nastolit tak klima obecné nedůvěry a nepřetržité ostražitosti.

   Od počátku roku 1948 se Komunistická strana Rumunska (KSR) zabývala případem Lucretia Patrascana, ministra spravedlnosti v letech 1944 - 1948, intelektuála s pověstí marxistického teoretika, jednoho ze zakladatelů strany v roce 1921, kdy mu bylo pouhých 21 let. Některé články obžaloby nasvědčují tomu, že Patrascanův případ byl předehrou ke kampani proti Titovi. Odvolán v únoru 1948 a uvězněn byl Patrascanu odsouzen k smrti až v roce 1954 a popraven 16. dubna, po 6 letech věznění, rok po Stalinově smrti. Záhada této opožděné popravy nebyla zcela vyjasněna, jedna z hypotéz tvrdí, že Gheorghiu-Dej, generální tajemník KSR, mohl mít strach z Patrascanovy rehabilitace a spatřoval v něm jednoho z konkurentů; tato hypotéza je uspokojivá jen částečně, oba vedoucí činitelé byli v konfliktu již od války.

   V roce 1949 došlo k procesům proti komunistickým předákům nejdříve v sousedních státech Jugoslávie. První se odehrál v Albánii, jejíž vedení bylo pevně spojeno s jugoslávskými komunisty. Vyhlídnutá oběť, Koci Dzodze, jeden z velitelů komunistického ozbrojeného odboje, ministr vnitra a generální tajemník strany po válce, byl muž skutečně oddaný Titovi. Po politické kampani uvnitř strany na podzim 1948 pranýřující "projugoslávskou trockistickou frakci vedenou Dzodzem a Kristem", byli spojenci jugoslávských komunistů v březnu 1949 zatčeni. Koci Dzodze byl souzen v Tiraně spolu s dalšími čtyřmi předáky - Pandi Kristem, Vasko Kolecim, Nuri Hutem a Vango Mitrojordžim. Odsouzen k smrti 10. června byl následujícího dne popraven. Jeho čtyři společníci byli odsouzeni k těžkým trestům, další projugoslávští komunisté se brzy stanou oběťmi čistky v albánské straně.

   Druhý proces-spektákl z "protititovské" série se odehrál v září 1949 v Budapešti a jeho hvězdou byl László Rajk, interbrigadista ve Španělsku, pak ministr vnitra tvrdě postupující proti demokratickým nekomunistickým silám a nakonec ministr zahraničních věcí. Rajk byl zadržen v květnu 1949, mučen a zároveň vystaven vydírání svými bývalými soudruhy z vedení - jestli "pomůže straně", bude odsouzen, ale nikoli popraven - až do chvíle, kdy přistoupil na doznání, které pak odříkal před soudním tribunálem a v němž těžce obviňoval Tita a Jugoslávce jako "nepřátele lidových demokracií". Rozsudek vynesený maďarským soudem 24. září byl neúprosný: László Rajk, Tibor Szönyi a András Szalai byli odsouzeni na smrt, Jugoslávec Lazar Brankov a sociální demokrat Pál Justus k doživotnímu vězení. Rajk byl popraven 16. října. V doprovodném procesu poslal vojenský tribunál na smrt čtyři vysoké důstojníky armády.

   Během represe následující po procesu s Rajkem bylo v Maďarsku zadrženo 94 osob, pak odsouzeno nebo internováno; 15 odsouzených bylo popraveno, dalších 11 zemřelo ve vězení. Počet mrtvých v tomto případě dosáhne 60 osob, pokud v to započítáme i sebevraždy příbuzných, a rovněž - proč ne - soudců a důstojníků zapletených do vyšetřování.

   Rozpory uvnitř stranického vedení i horlivost generálního tajemníka strany Mátyáse Rákosiho a velitelů tajné policie bezpochyby působily na volbu obětí a jejich "šéfa" Lászla Rajka. Tento faktor, jakož i jiné, by ale neměl zakrýt podstatné: úlohu rozhodovatelů z Moskvy, mezi nimiž figurují zástupci bezpečnosti a špionážních služeb, zodpovědní za země střední a východní Evropy, kteří stáli v samotném středu pletich proti některým komunistům během první vlny represí. Dělali vše možné, aby odhalili rozsáhlé "mezinárodní protisovětské spiknutí". Proces s Rajkem v něm měl mít klíčovou roli díky hlavnímu svědku obžaloby Noelu Fieldovi, tajnému americkému komunistovi v sovětských službách, jak bylo prokázáno pomocí nedávno zpřístupněných archivů.

   Snaha "internacionalizovat" komplot, v té době především "titovský", se znovu projevila v procesu v Sofii s Trajčo Kostovem. Zkušený kominternista, odsouzený za starého režimu k smrti, velitel domácího ozbrojeného odboje, po válce místopředseda vlády, byl Kostov považován za nástupce Georgiho Dimitrova; zdravotní stav tohoto bývalého generálního tajemníka Komunistické internacionály a vůdce Komunistické strany Bulharska (KSB) v Sofii od roku 1946 se povážlivě zhoršil v roce 1949. (Od března byl léčen v SSSR, kde zemřel 2. července.)

   Od konce roku 1948 "moskvané" ve vedení KSB (ti vedoucí představitelé, kteří prožili válku v Moskvě, stejného ražení jako Rákosi v Maďarsku nebo Gottwald v Československu) kritizovali Kostovovy chyby a omyly, zvláště jeho "nesprávný postoj k Sovětskému svazu" v ekonomické oblasti. Přes svou "sebekritiku" a se souhlasem Dimitrova, který jej prudce odsoudil ve svém dopise z 10. května z jednoho sovětského sanatoria, byl Kostov v červnu 1949 spolu s několika svými spolupracovníky zatčen.

   Proces s Trajčo Kostovem a dalšími devíti obviněnými započal v Sofii 7. prosince 1949; rozsudek byl vynesen čtrnáctého: Kostov byl odsouzen k smrti zároveň jako "agent" bulharské policie z předchozího režimu, "Tita zrádce" i "západních imperialistů"; čtyři další předáci - Ivan Stefanov, Nikola Pavlov, Nikola Načev a Ivan Tutev - k doživotnímu žaláři, tři k 15 letům, jeden ke 12 a jeden k 8 letům vězení. O dva dny později byla zamítnuta žádost o milost a Trajčo Kostov byl pověšen.

   Sofijský proces zaujímá v historii procesů s komunistickými předáky v komunistických režimech zvláštní místo: v průběhu prvních výpovědí před soudem Kostov popřel svá předchozí doznání, vynucená při výsleších, a prohlásil, že je nevinen. Přestože byl následně hned zbaven slova, stihl pronést závěrečnou řeč a prohlásit se za přítele Sovětského svazu, vyznání, které však nemohl dokončit. Nad takovýmito "nehodami" se strůjci příštích procesů museli zamyslet.

   "Případ Kostov" v Bulharsku neskončil pověšením hlavní oběti. V srpnu 1950 došlo k procesu se 12 Kostovovými spolupracovníky, vybranými mezi odpovědnými činiteli v ekonomické oblasti; další proces se dvěma členy "spiklenecké bandy" Trajčo Kostova se odehrál v dubnu 1951, po němž ještě následoval třetí proces s dvěma členy Ústředního výboru KSB. V rámci tohoto případu došlo také k několika neveřejným procesům s důstojníky armády a bezpečnosti.

   V Československu bylo vedení od června 1949 zpraveno o "spiklencích" skrývajících se uvnitř KSČ. Pro jejich vypátrání - zvláště "československého Rajka" - byla v Praze vytvořena zvláštní skupina, v níž působili odpovědní pracovníci aparátu ústředního výboru, státní bezpečnosti a komise stranické kontroly. První komunističtí činitelé byli zadrženi roku 1949. Ale režim v průběhu první vlny procesů s komunisty dokázal zosnovat pouze jeden "protititovský" proces, k němuž došlo v Bratislavě mezi 30. srpnem a 2. zářím 1950 a který vedl k odsouzení 16 osob, z toho 10 Jugoslávců. V jejich čele byl Stefan Kevič, vyslanec Jugoslávie v Bratislavě. Dva Slováci byli v tomto procesu odsouzeni na smrt, jeden z nich, Rudolf Lancanič, popraven.

   Na konci roku 1949 se policejní mašinerie hledající československého Rajka, posílená a řízená zkušenými muži z moskevské bezpečnostní centrály, pořádně rozhýbala. Šéfové sovětských poradců nezastírali cíl jejich mise. Jeden z nich, Lichačov, podrážděn nedostatkem horlivosti velitele slovenské bezpečnosti, zvolal: "Mě sem poslal Stalin dělat procesy, nemohu ztrácet čas. Nepřišel jsem diskutovat, ale přišel jsem do Československa svoločit golovy! Raději zakroutím sto padesát jiných krků, než by se měl zakroutit můj vlastní."

   Historická rekonstrukce této represe mohla být provedena s úzkostlivou pečlivostí, neboť historici mohli již v roce 1968 nahlédnout do nejtajnějších archivů strany a policie a po listopadu 1989 obohatit své studie.

   Manželé Pavlíkovi byli zatčeni jako první v květnu 1949 v souvislosti s přípravou procesu s L. Rajkem v Maďarsku - proces s Gejzou Pavlíkem proběhl v červnu 1950. V červnu 1949 poslal Mátyás Rákosi vůdci KSČ Klementu Gottwaldovi seznam přibližně 60 vysoce postavených československých činitelů, jejichž jména se vyskytla během Rajkova vyšetřování. Praha se v souvislosti s Rajkovým procesem a pod tlakem sovětských a maďarských bezpečnostních služeb začala více zajímat o komunisty, kteří žili za války na Západě, zvláště o členy mezinárodních brigád ve španělské občanské válce. Na podzim KSČ vytvořila zvláštní odbor Státní bezpečnosti s pověřením "odhalit nepřátele uvnitř strany", a to i s využitím zkušeností vyvázlých členů gestapa, "specialistů" na komunistické hnutí. Zatčením Evžena Löbla, náměstka ministra zahraničního obchodu, v listopadu 1949 dosáhla represe proti komunistům nové úrovně: začala se zaměřovat na "vyšší kádry", což se potvrdilo v průběhu roku 1950, kdy došlo na vedoucí stranické představitele na úrovni krajů.

   V lednu a únoru 1951 velká vlna zatýkání zasáhla významnou vrstvu mocenské pyramidy. Mezi 50 zatčenými vysokými představiteli strany a státu se ocitli i "frankofonní komunisté" a další, kteří byli pověřeni stykem s ostatními komunistickými stranami, jako např. Karel Šváb.

   Nálepka "hlavy spiknutí" putovala z jednoho na druhého a trvalo dva roky, než byl "československý Rajk" nalezen. Stalo se tak až v létě 1951, kdy Stalin za ochotného souhlasu Klementa Gottwalda rozhodl, že touto hlavou bude Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ osobně, jehož pravou rukou bude Bedřich Geminder, další mocný muž v bývalém aparátu Kominterny. Jeho jméno se po boku Slánského vyskytovalo téměř všude, jak v korespondenci Stalina a Gottwalda, tak ve výsleších komunistů uvězněných při předehře k zatčení Slánského. Sovětští autoři scénáře uvažovali o Geminderovi jako o "náhradníkovi" pro hlavu spiknutí. Státní bezpečnost tyto dva šéfy "spiknutí" zatkla 24. listopadu 1951. Během následujících měsíců k nim za mříže přibyli další dva: 12. ledna 1952 Rudolf Margolius, náměstek ministra zahraničního obchodu, a 23. května 1952 Josef Frank, Slánského zástupce.

   V přípravě procesu-velkého představení používali sovětští poradci a jejich místní podřízení mučení. Byli úspěšní. A tak mohl v Praze 20. listopadu 1952 začít proces "s protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským". Tentokrát byli souzeni přední komunističtí vůdcové. Soud vynesl rozsudek 27. listopadu: 11 obviněných bylo odsouzeno k trestu smrti, 3 k doživotnímu vězení. Ráno 3. prosince, mezi třetí hodinou a třemi čtvrtěmi na šest, pověsil kat v pankrácké věznici všech 11 odsouzených.

Proces se Slánským, symbol represe

   Po procesech s bolševickými předáky v Moskvě z 30. let je proces se Slánským největším spektáklem a nejkomentovanějším procesem v dějinách komunismu. Mezi odsouzenými byly význačné osobnosti mezinárodního komunistického aparátu, jenž si Prahu za studené války vybral za svou "komunistickou Ženevu". Hlavní město Československa hrálo tehdy klíčovou úlohu ve vztazích zvláště s francouzskou a italskou komunistickou stranou.

   Rudolf Slánský, od roku 1945 generální tajemník KSČ, byl bezvýhradným stoupencem Moskvy a předsedal "pětce", orgánu pověřenému řízením represe, který z tohoto titulu schválil desítky rozsudků smrti.

   Bedřich Geminder a Josef Frank byli zástupci generálního tajemníka. Geminder nejdříve pracoval na vrcholu aparátu Kominterny, pak se vrátil z Moskvy do Prahy, aby zde řídil mezinárodní odbor KSČ. Frank, vězněný v letech 1939 - 1945 v nacistických koncentračních táborech, dohlížel na ekonomické záležitosti a finanční pomoc západním komunistickým stranám. Rudolf Margolius měl na starosti jako náměstek ministra zahraničního obchodu vztahy s obchodními společnostmi, kontrolované těmito stranami. Otto Fischl, náměstek ministra financí, byl také informován o některých finančních manipulacích KSČ. Ludvík Frejka se během války zúčastnil československého odboje v Londýně a od roku 1948, kdy se Klement Gottwald stal prezidentem republiky, řídil ekonomické oddělení jeho kanceláře.

   Z odsouzených, kteří byli spojeni se zvláštními sovětskými službami buď přímo, nebo prostřednictvím mezinárodního komunistického aparátu - kromě Slánského a Gemindera -, jmenujme Bedřicha Reicina, náčelníka vojenského obranného zpravodajství, po únoru 1948 náměstka ministra národní obrany; Karla Švába, vězně nacistických koncentračních táborů, vedoucího evidenčního oddělení Ústředního výboru KSČ, jehož tato práce vynesla až na místo náměstka ministra národní bezpečnosti; André Simona, novináře, který před válkou pracoval hlavně v Německu a Francii; a nakonec Artura Londona, spolupracovníka sovětských služeb za španělské války, odbojáře ve Francii, vězněného v koncentračních táborech, který po roce 1945 pomáhal komunistickým špionážním službám ve Švýcarsku a Francii a začátkem roku 1949 se stal náměstkem ministra zahraničních věcí v Praze.

   Mezi odsouzenými figurovali další dva vedoucí představitelé tohoto ministerstva: Slovák Vladimír Clementis, který se stal na jaře 1948 ministrem, před válkou byl komunistickým advokátem, pak exulantem ve Francii, kde kritizoval německo-sovětský pakt z roku 1939, pročež byl ze strany vyloučen, rozhodnutí bylo zrušeno v roce 1945; a další Slovák Vavro Hajdů, Clementisův náměstek. Třetím Slovákem v procesu byl Evžen Löbl, který strávil válku v londýnském exilu a v době zatčení měl funkci náměstka ministra zahraničního obchodu.

   Otto Šling se po své účasti v mezinárodních brigádách ve Španělsku také podílel na československém odboji v Londýně. Po válce se stal krajským tajemníkem KSČ v Brně.

   Během procesu byl zdůrazňován "židovský původ" jak tří odsouzených na doživotí - Vavra Hajdů, Artura Londona a Evžena Löbla, tak i dalších osmi z jedenácti odsouzených na smrt, tj. kromě Clementise, Franka a Švába.

   Proces se Slánským se stal symbolem represe v lidových demokraciích, nejen v Československu. Monstróznost tohoto procesu však nemůže zakrýt fakt, že hlavními oběťmi represe byli nekomunisté. Za celé období 1948 - 1954 představovali komunisté v Československu 0,1 % ze všech odsouzených, 5 % z odsouzených na smrt, 1 % z mrtvých obětí - vykonané rozsudky smrti, sebevraždy v důsledku perzekuce, úmrtí ve vězeních nebo v táborech v přímé souvislosti s uvězněním (pracovní úrazy v dolech, vraždy vykonané dozorci při "pokusech o útěk" nebo "v případě vzpoury").

   Proces se Slánským byl dopodrobna připraven stálými sovětskými poradci, kteří jednali v souladu s nejvyššími kruhy stalinské moci v Moskvě. Poznamenal druhou vlnu velkých politických procesů, vedených proti komunistickým předákům v lidových demokraciích od roku 1949.

   Monstrproces se Slánským v Československu následovaly v letech 1953 a 1954 "návazné procesy" navzdory smrti Stalina a Gottwalda v březnu 1953. Vyvrcholily v roce 1954. První velký proces tohoto roku se odehrával v Praze od 26. do 28. ledna: Marie Švermová, zakladatelka KSČ a členka vedení od roku 1929 do roku 1950, byla odsouzena k doživotnímu vězení; dalších 6 spoluobžalovaných, vysokých činitelů stranického aparátu, bylo celkově odsouzeno ke 113 letům vězení. Druhý proces následoval o měsíc později, 23. až 25. února; 7 členů "velké rady trockistů", aktivistů KSČ, bylo odsouzeno celkem ke 107 letům vězení. Ke třetímu procesu s bývalými vedoucími činiteli Komunistické strany Slovenska souzenými pod označením "skupina buržoazních slovenských nacionalistů", došlo v Bratislavě mezi 21. a 24. dubnem. Gustav Husák, jeden z odbojových předáků, byl zde odsouzen do vězení na doživotí, další 4 obvinění celkem k 63 rokům vězení. V průběhu roku 1954 bylo vedeno ještě šest velkých procesů s vysokými armádními hodnostáři, se skupinou národohospodářů (11 osob odsouzených celkově ke 240 letům vězení), s "ilegálním vedením sociální demokracie"; několik osob bylo souzeno zvlášť. Jak bylo tehdy dobrým zvykem, schválil před každým důležitým procesem politický sekretariát KSČ obvinění a navrhnuté tresty; vedení KSČ následně projednalo zprávu o průběhu procesu.

   Procesy z let 1953 - 1954 již nebyly velkým spektáklem. Poslední politický proces období 1948 - 1954 proběhl 5. listopadu 1954 s ekonomem Eduardem Outratou.

   Osvald Závodský, bývalý interbrigadista, odbojář ve Francii, vězněný v koncentračním táboře, velitel Státní bezpečnosti po roce 1948, byl posledním komunistou popraveným v této vlně represí. Soud jej odsoudil k nejvyššímu trestu v prosinci 1953, žádost o milost byla zamítnuta. I on věděl příliš mnoho o zvláštních sovětských službách. Jeho tělo se houpalo na šibenici 19. března 1954.

   Proč došlo k této represi proti nejvýše postaveným komunistům? Podléhal výběr obětí nějaké logice, kterou je možno vysledovat? Zpřístupnění archivů a nová bádání v mnohých bodech potvrdily analýzy předložené před rokem 1989: smyšlená obvinění, úlohu vynucených "doznání", inscenaci řízenou Moskvou, ideologickou a politickou zuřivost, nejprve protititovskou, posléze protisionistickou a protiamerickou, která se promítla do soudních rozhodnutí. Naše znalosti se však zpřesňují, objevují se další fakta. Otevření archivů rovněž umožňuje ohledně druhé vlny perzekuce komunistů, lišící se od první, založené na aktuální potřebě zlomit jugoslávské kacířství, formulovat některé hypotézy, a tak pokročit v chápání represe.

   Bohatě dokumentované studie jasně ukázaly, že v příčinách represe byla určující intervence, vměšování Moskvy. Procesy s komunisty úzce souvisely s tehdejší mezinárodní situací, stalinská moc si musela po Titově revoltě komunistické hnutí zcela podrobit a urychlit "satelizaci" nových území sovětské říše. Tato represe byla také spojena s politickými, sociálními a ekonomickými problémy jednotlivých zemí: odsouzený komunistický vůdce sloužil jako obětní beránek; jeho chyby měly "vysvětlit" nedostatky vlády a jeho trest usměrnit "hněv lidu"; všudypřítomný teror zasíval a stupňoval strach na vedoucích místech, byl potřebný k dosažení absolutní poslušnosti a úplného podrobení se "příkazům strany" a potřebám "tábora míru" určovaným sovětskými představiteli.

   Neshody uvnitř vedení hrály nepopíratelnou roli při výběru obětí. Nelze pominout vzájemnou nenávist a zášť, tak běžné v každém společenství sluhů koloniálního pána. Ty Velkému manipulátorovi z Moskvy, dozajista o nich podrobně informovanému, dávaly velké možnosti ve hře, kterou vedl a mohl vést se svými ustrašenými přisluhovači.

   Dvě vlny represí vůči komunistickým předákům předvádějí typickou modelovou oběť. Represe byla zaměřena na bývalé dobrovolníky z občanské války ve Španělsku, na účastníky zahraničního odboje, na partyzány z Jugoslávie, emigranty z Anglie a Francie; v Maďarsku, Bulharsku a na Slovensku byli terčem především komunisté, kteří se podíleli na domácím odboji.

   Měli bychom však v poznání jít dál a ptát se: Proč se proces s Rudolfem Slánským, nejdůležitější ze všech, stal velkým světovým spektáklem? Jaké skryté záměry stalinské moci ve světě se vyjevily v jeho koncepci? Jaký byl důvod takové publicity, takové brutality ve výměru trestů, takového předváděného násilí v okamžiku, kdy SSSR zřejmě zcela kontroloval lidové demokracie? Formy této kontroly, od dopisů ve stylu carských nařízení a schůzek-konzultací až po činnost tisíců sovětských poradců, jsou nyní již dobře známé.

   Při hledání hlubší logiky represe se nám jeví potřebné formulovat první hypotézu: sovětský blok se připravoval na válku, chystal válku v Evropě. "Americký imperialismus" se stal hlavním nepřítelem a sovětští vůdcové věřili - nebo chtěli, aby se věřilo -, že připravuje útok proti jejich "táboru". Proces se Slánským, jeho průběh, jeho organizovaná odezva, jeho vášnivě protiamerická ideologie - antititismus je stále přítomný, ale ve spojení s antiamerikanismem, jenž převládá - byly rovněž, a bezesporu především, jevem svědčícím o válečných přípravách sovětské moci. "Pedagogika mrtvol" mířila nejen do komunistických řad, ale též do řad protivníka. Stalin ji v Sovětském svazu použil spolu s velkými čistkami již v předválečné situaci ve 30. letech. Byl přesvědčen, že by ji mohl opět uplatnit?

   Nikdo z těch, kteří měli možnost seznámit se z rozsahem archivních pramenů, nepochybuje o tom, že se Sovětský svaz od let 1950 - 1951, kdy začala korejská válka, intenzivně připravoval na "nevyhnutelnou válku" (tehdy užívaný termín) v Evropě, během které by případně okupoval západní Evropu. Při schůzi politických a vojenských představitelů tábora v roce 1951 Stalin hovořil o možnosti války v roce 1953. Militarizace hospodářství dosahovala všude svého maxima.

   Československo mělo velice výkonný zbrojní průmysl, jehož tradice sahala do dob Rakouska-Uherska; ve 30. letech bylo mezi prvními vývozci zbraní ve světě. Od roku 1949 muselo zásobovat zbraněmi sovětský tábor. Toto rozhodnutí doprovázela zuřivá militarizace ekonomiky i společenského života, silná propaganda o bezprostřednosti války a bezprecedentní zvýšení vojenského rozpočtu - za pět let se náklady na armádu zvýšily sedmkrát! K tomu je třeba připočíst: bezuzdnou destrukci občanské společnosti a systematické drancování uranových ložisek, kompletně řízené sovětskými experty.

   Český vojenský historik Jindřich Madry, který pečlivě studoval archivní prameny, ve své nedávné studii shrnul: "Až do května 1953 bylo zbrojení Československa stupňováno na nejvyšší možnou míru podle předpokládaného termínu ´nevyhnutelné války´." Rozpočet ministerstva obrany na rok 1953 byl desetkrát vyšší než v roce 1948. Podle sovětských požadavků se československá ekonomika měla rozvíjet jako ekonomika předválečná. K 1. lednu 1953 dosáhl počet mužů v armádě 292 788 osob, dvojnásobku stavu z roku 1949, a prezident republiky v dubnu rozhodl o prodloužení vojenské služby na tři roky. S výhledem na válku byly shromažďovány finanční a hmotné rezervy. Do tohoto rámce je třeba zasadit i měnovou reformu z června 1953, která vážně postihla spořící občany. Podle některých náznaků se situace změnila v červnu 1953, kdy se zdá, že strategie nevyhnutelné války přestala být novými pány v Moskvě podporována.

   Pokud si do této perspektivy zasadíme represe proti komunistickým předákům, možná lépe pochopíme logiku výběru obětí. Velký bratr znal dobře své věrné soudruhy, měl svou představu o protivnících na Západě. Jeho "pedagogika mrtvol" dosáhla, zdá se, vrcholů machiavelismu. Co bylo třeba vykonat, abyste přesvědčili protivníky o vaší síle a vaší rozhodnosti (případně zaseli dojem slabosti), abyste je uvrhli do naprostého zmatku? Co bylo třeba vykonat, abyste přesvědčili vaše věrné, zasvěcené do tajů hnutí, o vážnosti situace, o potřebě železné disciplíny v nadcházejícím konfliktu, o posvátné nezbytnosti obětí?

   Obětovat ty nejvěrnější, vybrat mezi nimi ty, kdo nabízejí největší možný ohlas vašeho rozhodnutí v mezinárodním měřítku, a to ve všech směrech, včetně Sovětského svazu. Použít tu nejvulgárnější lež, jejíž všechny prvky jste znali, coby zbraň. Bylo by zrežírované velké představení stejně účinné, kdyby za "imperialistické agenty" byli označeni nějaký Antonín Zápotocký či nějaký Antonín Novotný, málo známí v moskevských či jiných aparátech? Komu se chce ještě dnes namluvit, že Thorezové nebo Togliattiové, Chruščovové nebo Gottwaldové věřili byť jen zlomek vteřiny v roce 1952 tomu, že Rudolf Slánský, Bedřich Geminder či jiný z jejich blízkých byli "americkými agenty"? Ano, důvěrně obeznámení se museli trápit, aby dešifrovali a pochopili toto poselství-lež, a v tom byl jeden z cílů této machiavelistické operace.

   Pro dosažení náležitého ohlasu na to, co Annie Kriegelová nazývá "pekelnou pedagogikou", bylo nutné zvolit známé postavy protifašistického hnutí ve Španělsku, Francii, Sovětském svazu nebo Anglii, známé svým vězněním v nacistických táborech. Klíčové osoby v aparátech věděly velmi dobře, jaké služby většina odsouzených prokázala a do jaké míry byla neochvějná jejich věrnost Moskvě. Mezi obětovanými komunisty bylo i dost těch, kteří nesli velkou odpovědnost za předchozí perzekuce a vraždy nekomunistů v zemi; mnoho z nich úzce spolupracovalo se "sovětskými orgány".

   Procesy probíhaly ještě v letech 1953 - 1954 až do chvíle, kdy Sovětský svaz volí novou strategii "mírového soužití".

   Druhá hypotéza, která se nám jeví důležitá, se týká antisemitismu vyskytujícího se v represích vedených proti komunistům. Rozbory procesů pravidelně zmiňují jeden aspekt tohoto jevu: boj proti sionismu a sionistům (vlastně vulgární antisemitismus) byl jednoznačně spojen se změnou sovětské politiky ve vztahu k Izraeli a arabskému světu. Z nového státu Izrael, na jehož zrodu se podílelo zvláště Československo, mimo jiné dodávkami zbraní organizaci Hagana, se stal "velký nepřítel"; od této chvíle počítala sovětská strategie s národně osvobozeneckým bojem Arabů.

   Nicolas Werth (viz první část této knihy) jasně osvětlil, že v Sovětském svazu byl antisemitismus součástí represe od prosince 1947 a v přípravě "konečné Velké čistky" na začátku 50. let. Ve střední Evropě byl antisemitismus již velmi viditelný v procesu s Rajkem: soudce zdůrazňoval jména židovského původu čtyř obviněných a marně se snažil prokázat, že Rajk měl židovského dědečka. Tento antisemitismus dosáhl vrcholu v procesu se Slánským, v němž se kladl důraz na "židovský původ" jedenácti obviněných a na jejich vztahy s "mezinárodním sionismem".

   Abychom mohli ocenit stupeň tohoto zákulisního antisemitismu, stačí si poslechnout jednoho výše zmiňovaného šéfa moskevských poradců. Soudruh Lichačev, jenž žádal informace o podvratné činnosti jistých slovenských předáků, prohlásil [jedná se o svědectví jeho slovenského partnera, policajta]: "Nestarám se o to, kde je vezmete, a nezajímá mě jejich pravdivost. Já jim budu věřit a všechno ostatní nechte na mně. Co vám vlastně záleží na nějakém jevrejském govnu?"

   Odtud další aspekt antisemitské složky represe, jenž nebývá, pokud je nám známo, uváděn. Připadá nám, že Stalin a jeho přívrženci chtěli skoncovat s Židy v mezinárodním komunistickém aparátu, definitivně je eliminovat. Tito Židé-komunisté se nehlásili k židovskému vyznání. Jejich identita se zdá být spojena s národem, ve kterém se asimilovali, či s jejich příslušností k mezinárodnímu komunistickému společenství. Kvůli nedostatku svědectví a pramenů nám naneštěstí není známo, jaký vliv na tuto identitu měla zkušenost genocidy. Víme jen, že mnoho jejich blízkých zemřelo v nacistických vyhlazovacích táborech.

   Tito Židé-komunisté byli silně zastoupeni v aparátu Komunistické internacionály a po válce nadále zastávali klíčová místa v mnoha stranách a státních aparátech střední Evropy. Miklós Molnár ve své práci o maďarském komunismu píše: "Na vrcholu hierarchie byli téměř bez výjimky všichni vedoucí představitelé židovského původu, stejně tak v poněkud menší míře i v aparátu ústředního výboru, státní policii, novinách, vydavatelstvích, divadlech, filmu. . . Značný a nepochybný vzestup dělnických kádrů nemůže zakrýt skutečnost, že moc rozhodovat v širokém měřítku náležela soudruhům pocházejícím z židovské maloburžoazie." V lednu 1953 se velitel maďarské státní bezpečnosti a bývalý Rajkův přítel Gábor Péter ocitá ve vězení jako "sionistický spiklenec". V oficiálním prohlášení ho Rákosi, sám Žid-komunista, opatřil označením "Péter a jeho banda" (on a několik důstojníků bezpečnosti) a udělal z něho obětního beránka.

   V Rumunsku se osud židovské představitelky Kominterny Anny Paukerové naplnil v roce 1952. Spolu s Gheorghiu-Dejem, vůdcem strany, a s Vasilem Lucou patřila k vedoucí trojce. Podle jednoho svědectví, nekonfrontovaného s jinými prameny, se Stalin během svého setkání s Dejem v roce 1951 podivil, že v Rumunsku nebyli doposud zatčeni Titovi a sionističtí agenti a požadoval "tvrdý zákrok". A tak byl Vasile Luca, ministr financí, spolu s Teoharim Georgescem, ministrem vnitra, v květnu 1952 odvolán a následně odsouzen na smrt, trest mu byl změněn na doživotní vězení, ve kterém zemřel. Anna Paukerová, ministryně zahraničních věcí, byla zbavena úřadu začátkem července, zatčena v únoru 1953, propuštěna v roce 1954, vrátila se do rodinného života. Represe s náznaky antisemitismu spolu s ní postihla i kádry z nižších úrovní.

   Události, které se tehdy odehrávaly v Moskvě - rozsáhlá reorganizace služeb bezpečnosti, uvěznění jejího velitele Abakumova v červenci 1951 -, nás vedou k třetí hypotéze: boji mezi klany v aparátu sovětské bezpečnosti, jenž byl patrně rozhodující při konečném výběru obětí, které s těmito službami spolupracovaly, a při výměru jejich trestů. Karel Kaplan ve své syntetické práci říká: "Zůstává nezodpovězená otázka, zda likvidace jedné skupiny spolupracovníků sovětské bezpečnosti a jejich nahrazení jinými (Bacílek, Keppert aj.) nemají původ v konfliktech a změnách v moskevské centrále bezpečnosti."

   Oprávněnost této poslední hypotézy bude potvrzena až po dlouhodobém výzkumu v hlavních moskevských archivech. Je jisté, že na konci Stalinovy vlády došlo ke svárům mezi možnými nástupci - Chruščovem, Malenkovem a Berijou -, kteří byli spojeni s různými skupinami v bezpečnosti a jejich veliteli; máme už i určitou představu o soupeření mezi "speciálními službami" armády a NKVD, které si vzájemně konkurovaly právě v zemích lidových demokracií, do nichž sovětská armáda pronikla první.

   V pražských archivech jsou stopy o rozkolísanosti panující v sovětských bezpečnostních službách. V létě 1950 přistoupila moskevská centrála k výměně poradců přišlých do Prahy začátkem října 1949, kteří "nedosáhli předpokládaných výsledků". Na schůzi v Kremlu 23. července 1951, kde se pozvaný Gottwald nechal zastupovat Alexejem Čepičkou, ministrem národní obrany, kritizoval Stalin tyto poradce pro jejich neodpovědnou činnost. Ve svém dopise Gottwaldovi, přivezeném z Moskvy Čepičkou, který se zabýval hlavně osudem Slánského a Gemindera, prohlásil: "Co se týče Vašeho kladného posudku práce soudruha Bojarského a přání ponechat ho ve funkci poradce Ministerstva národní bezpečnosti ČSR, my jsme, co se týče této věci, jiného mínění. Zkušenost z práce Bojarského v ČSR ukázala, že není dostatečně kvalifikován, aby mohl plnit odpovědně povinnosti poradce. Proto jsme se rozhodli odvolat jej z Československa. Kdybyste skutečně potřebovali poradce ve věci Státní bezpečnosti (musíte rozhodnout sami), tu se vynasnažíme vyhledat vám silnějšího a zkušenějšího pracovníka."

   Za těchto okolností byla psychika velitelů bezpečnosti bezpochyby křehká: např. šéf skupiny československých vyšetřovatelů zaznamenal prohlášení poradců: "Bezpečnostní služby se předčasně opouštějí jedině nohama napřed." Jindřich Veselý, velitel Státní bezpečnosti, se v roce 1950 pokusil o sebevraždu (střelnou zbraní). Úspěšný byl však až jeho druhý pokus v roce 1964. Před tímto pokusem podal dlouhé vysvětlení své sebevraždy, které se nalézá v archivu Ústředního výboru KSČ a jež působí zcela věrohodně. V tomto vyznání se Jindřich Veselý vrací zpět k motivům svého prvního sebevražedného pokusu; velmi dobře věděl, že Stalin pravidelně likviduje šéfy bezpečnostních služeb, a chtěl tomu předejít.

   Při hledání logiky ve volbě obětí mezi komunistickými předáky je nutné formulovat čtvrtou hypotézu: přípravu velkého procesu v moskevské metropoli, jenž měl sérii politických procesů v ostatních zemích završit a potrestat údajné aktéry rozsáhlého "mezinárodního komplotu" v samotném centru, v Moskvě. Nové skutečnosti, které analyzuje N. Werth v kapitole Poslední spiknutí, této interpretaci represe proti komunistům ve střední a jihovýchodní Evropě nasvědčují.

Od "post-teroru" k postkomunismu

   Než přistoupíme k období, které Miklós Molnár, maďarský historik, pojmenovává jako "post-teror", z jedné strany ohraničenému lety 1955 - 1956 a z druhé strany lety 1989 - 1990, kdy se komunistické režimy ve většině zemí střední a jihovýchodní Evropy rozkládají, je nutné uvést některá zjištění. Měla by nám pomoci k pochopení vývoje represe a její logiky v této době.

   Především si uvědomme, že represe spjatá s rozšířením komunistických režimů v Evropě, kterou bez přehánění lze kvalifikovat jako masový teror, spočívala - což byl ostatně také její cíl - v porušování a ničení základních práv a svobod; ty byly formulovány a upřesněny v mezinárodních dohodách, zvláště ve Všeobecné deklaraci lidských práv, schválené v prosinci 1948 Valným shromážděním Organizace spojených národů, byť SSSR a pět "lidových demokracií" se zdržely hlasování. Tato represe byla v naprostém rozporu s platnými ústavami těchto zemí; vedení a aparáty komunistických stran, které rozhodovaly o rozsahu a hlavních směrech represe, jednaly jako neústavní instituce. V Československu například byla "vedoucí úloha komunistické strany" začleněna do ústavy až v roce 1960, a ta pak prohlášena za druhou socialistickou ústavu po SSSR. Represe rovněž často porušovala platné zákony: žádná legislativa nedovolovala rozsáhlé používání mučení při vyšetřování a věznění; žádný zákon nedával veškerou moc do rukou státní policie, mašinerie na výrobu procesů. Zde je dobré si povšimnout, že komentáře, které doprovázely první revize procesů s komunisty, odsuzovaly policii, že se "stavěla nad stranu", ne "nad zákony", a to s jasným cílem zmenšit či vymazat odpovědnost politických předáků za chod policejního systému.

   Všimněme si dále specifických rysů komunistické diktatury. Ta nebyla tvořena jedním státem, byť pokrývajícím šestinu světa, ale více státy, takže se stala mezinárodní. Komunistické diktatury a jejich centrum Moskva tvořily systém spojitých nádob. Nyní již víme, díky zpřístupněným archivům, že represe v budoucích lidových demokraciích byla inspirována a od roku 1944 řízena velice mocným mezinárodním komunistickým aparátem, jenž se vytvořil v Komunistické internacionále a byl pak včleněn do sovětského ústředního aparátu. Dne 12. června 1943, ihned po rozpuštění Kominterny, vyhlášeném 9. června, bylo založeno Mezinárodní informační oddělení Ústředního výboru VKS(b), v jehož čele stál Alexandr Ščerbakov a jeho zástupci Georgi Dimitrov (bývalý generální tajemník Kominterny) a Dimitrij Manuilskij (bývalý tajemník Kominterny). Toto oddělení pokračovalo v řízení komunistických stran; Dimitrov, od počátku jeho skutečný šéf, jím byl podle rozhodnutí sovětského politbyra oficiálně jmenován koncem prosince 1943. Toto oddělení předávalo směrnice prostřednictvím zahraničních byr komunistických stran v SSSR (Albánie a Jugoslávie je neměly), prostřednictvím rádiového spojení nebo poslů, později i při osobních konzultacích v Moskvě. To byl případ Wladyslawa Gomulky, polského komunistického předáka, jenž rozmlouval s Dimitrovem 10. května 1945. Dimitrov mu vyčítal, že v Polsku nepoužívá tvrdá trestná opatření, a dodal: "Nemůžeme se vyhnout koncentračním táborům." Byl tedy systém táborů namířen proti politickým odpůrcům již od konce války?

   Šíření bolševických zkušeností ve státech pod vlivem Sovětského svazu se brzy ukázalo riskantním: přetrvávalo a projevovalo se zde národní cítění, a to přes intervence Moskvy, které měly režimy sovětského bloku uniformovat. Po událostech v Jugoslávii v letech 1948 - 1949, v Maďarsku v letech 1953 - 1956 a v Polsku v roce 1956 rozrůzněnost komunistických režimů roztržkou mezi SSSR a Čínou začátkem 60. let, která se projevila také v evropských satelitech, zvláště v Albánii a v Rumunsku, vzrostla.

   Nakonec zaznamenejme, že komunisté u moci se dokázali zabývat svou minulostí utlačovatelů; zde je jeden z největších rozdílů mezi komunismem a nacismem, který nikdy neměl Chruščova, Nagye, Dubčeka nebo Gorbačova. V průběhu 50. let se staly "rehabilitace" obětí hlavním prvkem v nástupnických bojích o nejvyšší moc, jež otevřel buď odchod velkého šéfa - Stalina, Gottwalda v roce 1953, Bieruta v Polsku v roce 1956, nebo svržení generálního tajemníka - např. Rákosiho v Maďarsku v roce 1956. Rehabilitovat neznamenalo pouze odhalit do očí bijící zločiny, ale také nalézt viníky. Význam rehabilitací pro mocenské boje v 60. letech přetrval, zvláště v Československu. Avšak tento jev zasáhl také základnu stoupenců komunistické utopie (především mezi inteligencí), pro něž měl komunistický ideál morální rozměr a kteří se náhle tváří v tvář odhaleným zločinům režimu cítili zrazeni. Od roku 1953 až do 60. let se do dějin represe nutně řadí amnestie, i když často pouze dílčí, neboť představovaly záměrné politické činy.

   V letech 1955 - 1956 mašinerie na drcení lidí stále existovala, ale skřípala. Odpovědní činitelé státní policie, aktéři, kteří páchali represe v letech 1949 - 1953, byli odvoláváni, někdy i zatčeni a odsouzeni, ovšem k nízkým trestům. Političtí předáci byli nuceni podávat demisi a někdy byli nahrazeni dřívějšími vězni, jako v Polsku Gomulka či Kádár v Maďarsku. Celkově se zdálo, že represe je "mírnější". . .

   Zakladatelské období komunistických režimů zanechalo mnoho otevřených ran. A masový teror jako metoda úplně nevymizel ani v druhé polovině 50. a v 60. letech. Zdá se nám totiž oprávněné do této kategorie zařadit vojenské intervence Sovětské armády. Tank v ulicích měl zasít teror mezi obyvatelstvo, byl symbolem děsu.

   Sovětské tanky prvně zasahovaly v NDR 17. června 1953 s cílem potlačit ve východním Berlíně a v dalších velkých městech spontánní demonstrace pracujících, vyvolané vládními nařízeními, která zhoršovala pracovní podmínky. Podle nejnovějších studií přišlo během bouří a následné represe o život nejméně 51 osob: 2 lidé byli přejeti tanky, 7 lidí bylo odsouzeno sovětskými tribunály a 3 osoby tribunály NDR, 23 osob zemřelo na následky zranění, a zemřelo i 6 členů bezpečnostních služeb. Do 30. června bylo oficiálně zatčeno 6 171 osob a dalších asi 7 000 osob po tomto datu.

   Po XX. sjezdu KSSS sovětští vládcové sáhli po vojenské intervenci ještě dvakrát, v Maďarsku v roce 1956 a v Československu v roce 1968. V obou případech měly tanky zničit lidové protitotalitní revolty, ke kterým se hlásily široké vrstvy obyvatelstva.

   V Maďarsku, kde byla Sovětská armáda od války přítomna, zasáhly její jednotky dvakrát: kolem druhé hodiny ranní 24. října v Budapešti - stahovat se začaly 30. října - a v noci z 3. na 4. listopadu. Tvrdé boje trvaly do večera 6. listopadu, ale některá centra odporu, především v dělnických čtvrtích, odolávala až do 14. listopadu, kdy byla poražena i skupina povstalců v horách Mecsek. Ozbrojená střetnutí opět propukla v prosinci, v souvislosti s pouličními demonstracemi. V Salgótarjánu bylo 8. prosince ještě zabito sovětskými a maďarskými jednotkami 131 osob.

   Násilná smrt a její hrozba, základní rys teroru, byly součástí každodenního života v Maďarsku po několik týdnů. Během bojů bylo zabito 3 000 osob, z toho dvě třetiny v Budapešti; téměř 15 000 lidí bylo zraněno. Maďarští historici mohli díky zpřístupněným archivům určit rovněž počet obětí na straně utiskovatelů: ve dnech 23. října až 12. prosince zaznamenaly jednotky státní policie (ÁVH), sovětské a maďarské armády a ministerstva vnitra ztrátu 350 osob; 37 příslušníků ÁVH, policie nebo armády bylo popraveno na místě - zastřeleno nebo lynčováno. Tím byla, podle slov historiků, "pošpiněna čest revoluce".

   Represe, která následovala po rozdrcení maďarské revoluce a ve které byla sovětská vojenská policie velice aktivní až do začátku roku 1957, se dotkla více než statisíce osob: mnoho desítek tisíc lidí bylo internováno v táborech oficiálně opět otevřených 12. prosince; trestně stíháno bylo 35 000 osob, z nichž 25 000 až 26 000 bylo uvězněno; tisíce Maďarů byly deportovány do SSSR; 229 povstalců bylo odsouzeno na smrt a popraveno; konečně 200 000 osob uprchlo před represí a emigrovalo.

   Tato represe opět rychle nalezla osvědčený mechanismus: výjimečnou justici ustavenou v rámci lidových tribunálů a zvláštního senátu vojenských tribunálů. Právě před lidovým soudem v Budapešti se odehrál proces s Imre Nagyem. Tento starý komunista, který byl za války v emigraci v Moskvě, v roce 1948 odstaven, se stal v roce 1953 předsedou vlády a znovu odstaven v roce 1955, vzal na sebe úlohu předsedy povstalecké vlády. Proces s Nagyem a dalšími obviněnými se odehrál v červnu 1958. Dva z obviněných už nebyli přítomni: Géza Losonczy, bývalý komunistický novinář a odbojář, vězněný již v letech 1951 - 1954, ministr Nagyovy vlády, zemřel ve vězení 21. prosince 1957, možná za pomoci vyšetřovatelů; József Szilagyi, předválečný komunista, odbojář vězněný za války, šéf Nagyova sekretariátu, byl odsouzen k smrti již 22. dubna a 24. dubna popraven. Podle zachovaných dokumentů vystupoval J. Szilagyi po celou dobu vyšetřování jako neochvějný žalobce: mimo jiné stále vyšetřovatelům opakoval, že ve srovnání se současnými vězeními působila vězení Horthyho fašistického režimu jako sanatoria.

   Rozsudek v procesu s Imre Nagyem, který začal 9. června 1958, byl vynesen 15. června, tři odsouzení na smrt byli popraveni 16. června. Kromě Imre Nagye byl k nejvyššímu trestu odsouzen generál Pál Maléter, odbojář, komunista od roku 1945, ministr národní obrany v povstalecké vládě v roce 1956, zatčený sovětskými orgány, a také Miklós Gimés, komunistický novinář, po potlačení revoluce zakladatel podzemního časopisu. Ostatních pět obviněných bylo odsouzeno k trestům od pěti let vězení po doživotí.   

Proces s Imre Nagyem, jeden z posledních velkých politických procesů v lidově demokratických zemích, předvedl, že komunistická moc, obnovená díky sovětské vojenské intervenci, se musí znovu navrátit k této nejvyšší formě represe. Ale moc již nemohla uspořádat procesy jako velká představení; proces s Nagyem se odehrál s vyloučením veřejnosti v budově centrálního vězení a sídle budapešťské státní policie, ve speciálně zařízeném sále. V roce 1958 Nagy a jeho druhové, kteří odmítli uznat sovětskou intervenci a převzetí moci skupinou Jánose Kádára za legitimní, nesměli zůstat naživu.

   Nová bádání podtrhují krutost této represe a neváhají užívat pojem teror. Přesto upozorňují na dvojznačnost této doby a na rozdíly při srovnání s obdobím let 1947 - 1953. V roce 1959, ve chvíli, kdy ještě probíhají procesy s povstalci, dochází k první částečné amnestii. V roce 1960 končí výjimečná opatření, internační tábory jsou zrušeny atd. V roce 1962 je provedena očista státní policie od příslušníků, zkompromitovaných svým podílem na předem připravených procesech za Rákosiho; Rajk a 190 dalších obětí byli zcela rehabilitováni. V roce 1963 byla vyhlášena všeobecná amnestie, která se ale netýkala některých povstalců odsouzených jako "vrazi". Krutá represe končila. Přesto k rehabilitaci Imre Nagye a jeho "kompliců" došlo až v roce 1989 a ještě v roce 1988 bila policie v Budapešti demonstranty, kteří chtěli vzpomenout výročí jeho popravy. . .

   Dva vnější faktory měly vliv na tento vývoj: na jedné straně prohloubená kritika vládnutí Stalina v SSSR a odsunutí jeho spolupracovníků ze sovětského vedení; na druhé straně nový mezinárodní vývoj, v němž se prosazovala myšlenka mírového soužití ve vztazích mezi Východem a Západem. Tyto dva faktory se neprojevovaly jen v Maďarsku. . .

   Dvanáct let po Maďarsku sovětské tanky mající zasít masový teror napadly Československo. Vojenská intervence z roku 1968 je ve srovnání s rokem 1956 v Maďarsku odlišná, i když sledovala stejný cíl, rozdrcení vzpoury proti "socialismu v sovětském stylu". Lišila se časem, který mezitím uplynul, mezinárodní situací a zvláštní konjunkturou světového komunistického systému. Základ prvního sledu vojsk tvořily samozřejmě sovětské jednotky, ale na intervenci se podílely i další čtyři země Varšavské smlouvy: Bulharsko, Maďarsko, Polsko a Německá demokratická republika. Chtěli bychom ještě zdůraznit další základní rozdíl: v Československu nebyly umístěny jednotky Sovětské armády jako v roce 1956 v Maďarsku, za války poražené zemi, která mohla být považována za okupovanou a kde sovětské divize vstoupily do bojů, které se rozpoutaly v ulicích. Sovětský generální štáb musel počítat s možným odporem československé armády proti invazi, tedy s místní válkou, dokonce evropskou válkou.

   Z toho vyplývalo impozantní množství použitých prostředků. V noci z 20. na 21. srpen 1968 operace nazvaná Dunaj - připravovaná od 8. dubna, kdy byla maršálem Grečkem, sovětským ministrem národní obrany, podepsána direktiva GOU/1/87654 - uvedla do pohybu hlavně sovětské jednotky umístěné v NDR, Polsku a Maďarsku. Především tankové jednotky, ty proslulé tanky, které jsou všude symbolem represe, včetně náměstí Tchien-an-men v Pekingu v roce 1989. V prvním sledu zaútočilo 165 000 mužů a 4 600 tanků; o pět dní později bylo Československo okupováno 27 divizemi vybavenými 6 300 tanky, 800 letadly, 2 000 děly a přibližně 400 000 vojáky.

   Abychom si mohli učinit lepší představu o nasazení těchto hrůzných poslů teroru, poznamenejme, že Francie byla v roce 1940 napadena asi 2 500 tanky, rozhodně lehčími co do váhy pancéřové ocele a objemu děl než v roce 1968, a že hitlerovské Německo při útoku na SSSR v červnu 1941 zmobilizovalo 3 580 tanků. A snad i to, že Československo mělo přibližně 14,3 milionu obyvatel, zdaleka ani ne polovinu obyvatel Francie v roce 1940.