ČÁST DRUHÁ

SVĚTOVÁ REVOLUCE, OBČANSKÁ VÁLKA A TEROR

 

 

1/ Kominterna v akci

Stéphane Courtois a Jean-Louis Panné

 

   Lenin od svého nástupu k moci snil o rozšíření revolučního požáru na Evropu a odtud na celý svět. Jeho sen plně odpovídal slavnému heslu z Marxova Komunistického manifestu z roku 1848: "Proletáři všech zemí, spojte se!" Zpočátku také vyplýval z nezbytí: bolševická revoluce se nemohla udržet u moci a rozvíjet se, pokud jí neposkytnou ochranu a podporu další revoluce v nejvyspělejších zemích, které od ní převezmou štafetu - Lenin měl na mysli především Německo s vysoce organizovaným proletariátem a obrovskou průmyslovou silou. Tato konjunkturální nezbytnost se brzy změnila v skutečný politický projekt světové revoluce.

   V první chvíli události zdánlivě dávaly za pravdu bolševickému vůdci. Rozpad německého a rakousko-uherského impéria po vojenské porážce v roce 1918 vyvolal v Evropě politické zemětřesení doprovázené ohromným revolučním vřením. Ještě dříve, než se bolševici vůbec zmohli na verbální a propagandistickou iniciativu, revoluce jakoby spontánně propukala ve stopách německé a rakousko-uherské porážky.

 

Revoluce v Evropě

 

   První bylo Německo, zasažené ještě před kapitulací všeobecnou vzpourou válečného loďstva. Porážka říše a vznik republiky vedené sociálními demokraty nedokázaly zabránit násilným otřesům jak ze strany armády, policie a některých extrémně nacionalistických vojenských bojůvek, tak ze strany revolucionářů, zhlížejících se v bolševické diktatuře.

   Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht vyhlásili již v prosinci 1918 program skupiny Spartakus, která odešla z Nezávislé sociálnědemokratické strany a po sloučení s jinými organizacemi založila Komunistickou stranu Německa (KSN). Počátkem ledna 1919 se v Berlíně pokusili o povstání spartakovci pod vedením Karla Liebknechta, který byl mnohem radikálnější než Rosa Luxemburgová a podle leninského vzoru odmítal myšlenku Ústavodárného shromáždění. Povstání potlačili vojáci na rozkaz sociálnědemokratické vlády. Po zatčení byli oba vůdcové 15. ledna zavražděni. Totéž se stalo v Bavorsku, kde se 13. dubna 1919 vedoucí činitel KSN Eugen Leviné postavil do čela Republiky rad, znárodnil banky a začal formovat Rudou armádu. Mnichovská komuna však byla 30. dubna vojensky rozdrcena a Leviné, zatčený 13. května, byl stanným soudem odsouzen k trestu smrti a 5. června popraven zastřelením.

   Nejproslulejším příkladem tohoto revolučního vzmachu je poražené Maďarsko, které se nechtělo smířit s odtržením Sedmihradska, vnuceným vítěznými Spojenci. Je to první případ, kdy se bolševikům podařilo vyvézt svou revoluci. Již počátkem roku 1918 bolševicky orientovaná strana ve svých řadách soustředila všechny neruské sympatizanty ve Federaci zahraničních komunistických skupin. Tak v Moskvě existovala Maďarská skupina, složená převážně z bývalých válečných zajatců, která již v říjnu 1918 vyslala dvacítku svých členů do Maďarska. Dne 4. listopadu byla v Budapešti založena Maďarská komunistická strana (MKS), jejíhož vedení se záhy chopil Béla Kun. Válečný zajatec Béla Kun se nadšeně připojil k bolševické revoluci a v dubnu 1918 se dokonce stal předsedou Federace zahraničních skupin. Po příjezdu do Maďarska s doprovodem 80 aktivistů byl zvolen do čela strany. Odhaduje se, že na přelomu let 1918 a 1919 dorazilo do Maďarska 200 až 250 agitátorů a emisarů. Díky bolševické finanční podpoře mohli maďarští komunisté rozvíjet propagandistickou činnost a posílit svůj vliv.

   Ostře protibolševicky zaměřený oficiální sociálnědemokratický deník Népszava (Hlas lidu) byl 18. února 1919 napaden davem nezaměstnaných a vojáků, svolaných komunisty, kteří se ho chtěli zmocnit nebo alespoň zničit jeho tiskárnu. Zasáhla policie: výsledkem bylo 8 mrtvých a stovky zraněných. Téže noci byl zatčen Béla Kun s celým svým štábem. V policejní věznici zatčené ztloukli policisté, kteří tak chtěli pomstít své kolegy zabité při útoku na Népszava. Maďarský ministerský předseda Mihály Károlyi poslal svého tajemníka, aby se poptal po zdraví komunistického předáka, který se od této chvíle těšil velmi liberálnímu režimu, což mu umožnilo pokračovat v činnosti a zanedlouho i zvrátit situaci. Dne 21. března stále ještě byl ve vězení, ale dosáhl značného úspěchu: sloučení MKS a sociálnědemokratické strany. Odstoupení ministerského předsedy Károlyiho současně otevřelo cestu k vyhlášení Republiky rad, propuštění vězněných komunistů a, podle bolševického vzoru, k sestavení revoluční státní rady složené z lidových komisařů. Republika trvala 133 dnů, od 21. března do 1. srpna 1919.

   Již na první schůzi rady se komisaři rozhodli vytvořit revoluční soudy se soudci vybranými z lidu. V pravidelném telegrafickém styku s Budapeští od 22. března (vyměněno 218 sdělení) Lenin, kterého Béla Kun pozdravil jako vůdce světového proletariátu, radil postřílet sociální demokraty a maloměšťáky; ve svém poselství maďarským dělníkům z 27. května 1919 ospravedlňoval použití teroru těmito slovy: "Tato diktatura předpokládá použití nelítostně tvrdého, rychlého a energického násilí, aby byl potlačen odpor vykořisťovatelů, kapitalistů, statkářů a jejich nohsledů. Kdo tohle nepochopil, není revolucionář." Netrvalo dlouho a Mátyás Rákosi, komisař pro obchod, a Eugen Varga, komisař pro hospodářské záležitosti a představitel odpovědný za lidové soudy, si zcela znepřátelili obchodníky, zaměstnance a advokáty. Heslo vylepené po zdech bylo shrnutím ducha chvíle: "Jen ten, kdo pracuje, má v proletářském státě právo na život!" Práce se stala povinnou, nejprve došlo k vyvlastnění podniků s více než 20 dělníky, poté i podniků o 10 dělnících a dokonce i těch, které jich zaměstnávaly méně než 10.

   Armáda i policie byly rozpuštěny a vznikla nová armáda složená z revolučně uvědomělých dobrovolníků. Zanedlouho byl sestaven Teroristický oddíl vládní revoluční rady, známý také pod názvem "Leninovi kluci". Zavraždili desítku osob, mezi nimi mladého námořního poručíka Ladislase Dobsu, bývalého prvního státního vicesekretáře a jeho syna, ředitele drah a 3 důstojníky četnictva. Leninovým klukům velel bývalý námořník József Czerny, který je rekrutoval mezi nejradikálnějšími komunisty, především bývalými válečnými zajatci, účastníky ruské revoluce. Czerny se v opozici proti Bélovi Kunovi přiblížil k nejradikálnějšímu komunistickému představiteli Szamuelyovi; Kun pak navrhl rozpuštění Leninových kluků. Czerny zareagoval tak, že shromáždil své muže a poslal je proti Domu sovětů, kde se však Bélovi Kunovi dostalo podpory od sociálního demokrata Józsefa Haubricha, náměstka lidového komisaře války. Došlo k vyjednávání a Czernyho muži přistoupili na to, že se zapojí do lidového komisariátu pro vnitro nebo že vstoupí do armády, což většina z nich i učinila.

   Tibor Szamuely se v čele asi 20 Leninových kluků vypravil do Szolnoku, prvního města obsazeného Rudou armádou, a nechal popravit několik notáblů obviněných z kolaborace s Rumuny a považovaných za nepřátele jak z nacionálního hlediska (sedmihradská otázka), tak z politického hlediska (rumunský režim byl protibolševický). Židovský gymnazista, který přišel prosit o milost pro svého otce, byl zabit, protože Szamuelye nazval divokým zvířetem. Velitel Rudé armády se marně snažil zbrzdit teroristický zápal Szamuelye, který v zrekvírovaném vlaku jezdil po celém Maďarsku a věšel rolníky, zdráhající se přistoupit na kolektivizační opatření. Jeho pobočník József Kerekes, obviněný ze spáchání 150 vražd, nakonec doznal, že zastřelil 5 osob a vlastníma rukama oběsil 13 dalších. Přesný počet poprav nebyl nikdy ověřen. Arthur Koestler tvrdí, že jich bylo méně než 500. Nicméně poznamenává: "Nepochybuji o tom, že by v Maďarsku komunismus během času nezdegeneroval do totalitního a policejního státu a nenásledoval nevyhnutelně příklad svého ruského vzoru. Tato jistota, k níž se dospělo mnohem později, nikterak nezmenšuje zápal plný nadějí prvních dnů revoluce. . ." Historici připisují 80 ze 129 zjištěných poprav Leninovým klukům, pravděpodobnější je však počítat s několika stovkami obětí.

   S růstem vnitřního odporu a zhoršující se vojenskou situací v boji s rumunskou armádou se revoluční vláda začala uchylovat k antisemitismu. Jistý plakát obviňoval Židy, že odmítají jít na frontu: "Vyhubte je, jestliže nechtějí dát život za svatou věc diktatury proletariátu!" Béla Kun nechal při zátahu zatknout 5 000 polských Židů, kteří přijeli do země shánět potraviny. Veškerý majetek jim byl zabaven a následovalo vypovězení ze země. Radikálové v MKS požadovali, aby se řízení všech záležitostí ujal Szamuely. Také volali po "rudé bartolomějské noci", jako kdyby to byl jediný způsob, kterým bylo možné zbrzdit zhoršování situace Republiky rad. Czerny se pokusil znovu zorganizovat Leninovy kluky. V půli července vyšla v Népszava výzva: "Žádáme všechny bývalé členy Teroristické skupiny, všechny, kteří po rozpuštění jednotky byli demobilizováni, aby se dostavili k Józsefu Czernymu k novému zapojení. . ." Druhého dne vyšlo oficiální dementi: "Upozorňujeme všechny, že obnovení činnosti bývalých Leninových kluků nepřipadá v úvahu: dopustili se tak závažných činů proti proletářské cti, že jejich nové zapojení do služeb Republiky rad je zcela vyloučeno."

   Poslední týdny Budapešťské komuny byly chaotické. Béla Kun musel čelit pokusu o puč, který proti němu pravděpodobně podněcoval Szamuely. Dne 1. srpna 1919 opustil Budapešť pod ochranou italské vojenské mise. V létě 1920 se uchýlil do SSSR a ihned po příjezdu byl jmenován politickým komisařem Rudé armády na jižní frontě, kde se vyznamenal, když nechal popravit Wrangelovy důstojníky, kteří se vzdali za příslib, že budou ponecháni na živu. Szamuely se pokusil uprchnout do Rakouska, ale po zatčení 2. srpna si vzal život.

 

Kominterna a občanská válka

 

   Ve chvíli, kdy se Béla Kun a jeho soudruzi pokoušeli nastolit druhou republiku sovětů, Lenin se iniciativně pustil do vytváření mezinárodní organizace, která by mohla přenést revoluci do celého světa. Komunistická internacionála - rovněž nazývaná Kominterna nebo také Třetí internacionála - byla založena v Moskvě v březnu 1919 a od samého počátku se stavěla jako rival Socialistické dělnické internacionály (Druhé internacionály, založené 1889). Zakládající sjezd Kominterny však spíše vyplynul z naléhavých propagandistických potřeb a snahy podchytit spontánní hnutí, která otřásala Evropou, než z reálných organizačních možností. Skutečné založení Kominterny by se spíše mělo datovat od jejího II. sjezdu v létě 1920 a přijetí 21 podmínek, které museli socialisté přijmout, pokud se k ní chtěli připojit a vstoupit tak do krajně centralizované organizace, "hlavního štábu světové revoluce", v níž bolševická strana měla rozhodující váhu vzhledem ke svému prestižnímu postavení, zkušenostem a státní moci (především finanční, vojenské a diplomatické).

   Zpočátku byla Kominterna Leninem pojímána jako další nástroj mezinárodního podvracení mezi jinými: Rudou armádou, diplomacií, špionáží atd., a její politická doktrína těsně kopírovala bolševické učení: nadešel čas nahradit zbraň kritiky kritikou zbraní. Manifest přijatý na II. sjezdu hrdě oznamoval: "Komunistická internacionála je mezinárodní stranou proletářského povstání a diktatury." V důsledku toho třetí z jedenadvaceti podmínek hlásala: "V téměř všech zemích Evropy a Ameriky vstupuje třídní boj do etapy občanské války. Za těchto podmínek nemohou komunisté důvěřovat buržoazní zákonnosti. Jejich úkolem je všude vytvářet souběžně s legální organizací tajný orgán, schopný v rozhodující chvíli splnit svou povinnost vůči revoluci." Velmi eufemistický výraz "rozhodující chvíle" bylo revoluční povstání, "povinnost vůči revoluci" byla povinnost vrhnout se do občanské války. Tato politika nezůstala vyhrazena pro země sužované diktaturami, ale vztahovala se také na demokracie, konstituční monarchie a republiky.

   Dvanáctá podmínka upřesňovala organizační podmínky spojené s přípravou občanské války: "V současné epoše urputné občanské války komunistická strana bude moci splnit svou roli, pouze bude-li organizována co nejcentralizovanějším způsobem, pokud v ní bude přijata železná disciplína blížící se vojenské a pokud její ústřední orgán bude vybaven rozsáhlými pravomocemi, bude mít nepopíratelnou autoritu a bude se těšit jednomyslné důvěře členů." Třináctá podmínka počítala s případem členů, kteří by nebyli "jednomyslní". "Komunistické strany (. . .) musí přistoupit k politické očistě svých organizací, aby z nich odstranily zištné a maloměšťácké živly."

   Na III. sjezdu, který se sešel v Moskvě v červnu 1921 za účasti početných nově vzniklých komunistických stran, byly směrnice mnohem přesnější. "Teze k taktice" pravila: "Komunistická strana musí nejširším vrstvám proletariátu slovem i skutky vštípit myšlenku, že jakýkoliv ekonomický či politický konflikt se za příznivé shody okolností může zvrátit v občanskou válku, v jejímž průběhu bude úkolem proletariátu chopit se politické moci." "Teze o struktuře, metodách a činnosti komunistických stran" dále obšírně pojednávala otázky "otevřeného revolučního povstání" a "bojové organizace", kterou si každá komunistická strana měla tajně vytvořit. Teze upřesňovaly, že taková přípravná práce je nezbytná v míře, "v níž v té které chvíli nepřipadá v úvahu vytvoření Rudé armády".

   Teorii od praxe dělil jen krok, k němuž se Kominterna odhodlala v březnu 1921, když v Německu připravila rozsáhlou revoluční akci pod vedením. . . Bély Kuna, mezitím zvoleného do předsednictva Kominterny. Opravdový pokus o povstání v Sasku, tzv. "březnová akce", zahájený ve chvíli, kdy bolševici potlačovali Kronštadtskou komunu, ztroskotal přes veškeré použité násilné prostředky, včetně dynamitového atentátu v rychlíku Halle - Lipsko. Neúspěch vedl k první čistce v řadách Kominterny. Paul Levi, jeden ze zakladatelů a předseda KSN, byl ze strany vyloučen, protože kritizoval tento "avanturismus". Komunistické strany, které z institucionálního hlediska byly jen národními sekcemi internacionály, se pod silným vlivem sovětského vzoru stále více propadaly do politické a organizační podřízenosti Kominterně (dokud se bezvýhradně nepodrobily). Kominterna v poslední instanci rozhodovala o všech vnitřních sporech a určovala politickou linii každé strany. Tuto "povstaleckou" linii, na níž se značnou měrou podílel Zinovjev, dokonce kritizoval sám Lenin. Paulovi Levimu sice v podstatě dal za pravdu, ale vedení KSN předal jeho protivníkům. Váha aparátu Kominterny tak byla jen posílena.

   v lednu 1923 obsadilo francouzské a belgické vojsko Porúří, aby donutilo Německo zaplatit reparace stanovené versailleskou smlouvou. Jedním z konkrétních důsledků vojenské okupace bylo sblížení nacionalistů s komunisty proti "francouzskému imperialismu". Dalším byla pasivní rezistence obyvatelstva s plnou podporou vlády. Už tak rozkolísaná hospodářská situace se dále radikálně zhoršila: měna se propadala a v srpnu stál dolar 13 milionů marek! Následovala stávka, demonstrace, lidové bouře. V revoluční atmosféře padla 12. srpna vláda Wilhelma Cuna.

   Vedoucí představitelé Kominterny v Moskvě usoudili, že nadešla chvíle nového Října. Po překonání sporů mezi vůdčími osobnostmi - kdo z nich se postaví do čela nové revoluce: Trockij, Zinovjev nebo Stalin? - se Kominterna pustila do seriózních příprav ozbrojeného povstání. Do Německa byli vysláni emisaři (August Guralski, Mátyás Rákosi) v doprovodu specialistů na občanskou válku (mezi nimi i generál Alexandr Skoblewski, alias Gorev). Oporou jim měly být dělnické vlády, složené z levých sociálních demokratů a komunistů, které měly zajistit vyzbrojení mas. Rákosi byl vyslán do Saska, kde zamýšlel nechat vyhodit do povětří železniční most spojující tuto zemi s Československem, aby vyprovokoval jeho intervenci a znásobil celkový rozvrat.

   Akce měla propuknout v den výročí bolševického puče. Moskvy, zcela důvěřující v jisté vítězství, se zmocnilo vzrušení a dokonce na západních hranicích zmobilizovala Rudou armádu, přichystanou přispěchat na pomoc povstání. V polovině října vedoucí komunisté vstoupili do vlády v Sasku a Durynsku s pokynem posílit proletářské milice (několik stovek mužů), složené z 25 % ze sociálních demokratů a z 50 % z komunistů. Vláda Gustava Stresemanna však 13. října vyhlásila v Sasku výjimečný stav a za intervence Reichswehru dostala situaci pod svou kontrolu. Moskva přesto vyzvala k ozbrojení dělníků a Heinrich Brandler se po příjezdu z Moskvy rozhodl nechat vyhlásit generální stávku v souvislosti s konferencí dělnických organizací, konanou 21. října v Saské Kamenici. Akce ztroskotala, protože levicoví sociální demokraté odmítli následovat komunisty. Rozhodli se odstoupit od akce, ale informace se vzhledem k problémům se spojením nedostala ke komunistům v Hamburku. Ráno 23. října vypuklo v Hamburku povstání: komunistické bojůvky (200 až 300 mužů) zaútočili na policejní strážnice. Po prvním momentu překvapení se povstalcům nepodařilo dosáhnout stanovených cílů. Policie spolu s Reichswehrem zahájila protiútok a zcela izolované povstání hamburských komunistů bylo potlačeno. Druhý, Moskvou tolik očekávaný Říjen se nekonal. Ozbrojený tajný M-Apparat KS však přesto až do 30. let představoval důležitou strukturu KSN, dokonale vylíčenou jedním z jejích šéfů Janem Valtinem, jehož pravé jméno bylo Richard Krebs.

 

   Po Německu se jevištěm pokusu o povstání stala Estonská republika. Byla to již druhá agrese, které byla vystavena tato malá země. Dne 27. října 1917 se totiž v Tallinu (Revalu) chopil moci výbor sovětů, rozpustil parlament a zrušil výsledky voleb, které byly pro komunisty nepříznivé. Komunisté se dali na ústup před německým expedičním sborem. Těsně před příchodem Němců dne 24. února 1918 vyhlásili Estonci nezávislost. Německá okupace trvala do listopadu 1918. Po porážce císaře se Němci museli stáhnout. Komunisté se ihned chopili iniciativy. 18. listopadu byla v Petrohradě vytvořena vláda a dvě divize Rudé armády obsadily Estonsko. Cíl této ofenzivy byl přesně pojmenován v deníku Severnaja komuna: "Musíme vybudovat most spojující sovětské Rusko s proletářským Německem a Rakouskem. (. . .) Naše vítězství spojí západoevropské a ruské revoluční síly. Dá nepřekonatelnou sílu světové sociální revoluci". V lednu 1919 se estonskému protiútoku podařilo zastavit 30 kilometrů od hlavního města sovětské jednotky. Jejich druhá ofenziva také ztroskotala. Ruští komunisté uznali 2. února 1920 tartuským mírem nezávislost Estonska. V okupovaných městech však bolševici rozpoutali masakry: 14. ledna 1920, v předvečer svého ústupu, zavraždili v Tartu 250 a v ravkverském okrese více než 1 000 osob. Po osvobození Wesenbergu byly otevřeny tři hromadné hroby (86 obětí). Rukojmí zastřelená 26. ledna 1919 v Dorpadu nesla stopy mučení, měla zpřerážené paže i nohy, někdy i vydloubané oči. Těsně před svým úprkem 14. ledna stačili bolševici popravit jen 20 osob, mezi nimi arcibiskupa Platona, z dvou stovek, které zadržovali. Bylo téměř nemožné identifikovat oběti, zmasakrované údery pažeb a sekyrami: jednomu důstojníkovi přibili dokonce výložky k tělu!

   Poražení Sověti se nevzdávali představy, že tuto malou zemi opět dostanou pod svůj vliv. V dubnu 1924 se Estonská komunistická strana při tajných moskevských rozhovorech se Zinovjevem rozhodla pro přípravu ozbrojeného povstání. Komunisté pečlivě zorganizovali bojové oddíly rozdělené do čet (na podzim čítaly 1 000 mužů) a začali pracovat na demoralizaci armády. Zamýšleli rozpoutat povstání a podpořit je stávkou. Estonská komunistická strana, která měla zhruba 3 000 členů a byla vystavená tvrdé represi, se 1. prosince 1924 pokusila uchopit moc v Tallinu a vyhlásila sovětskou republiku, jejíž prvořadou úlohou bylo neprodleně požádat o připojení k sovětskému Rusku, a ospravedlnit tak vyslání Rudé armády. Pokus o převrat ztroskotal téhož dne. "Dělnické masy (. . .) nepodpořily aktivně povstalce proti kontrarevoluci. Revalská dělnická třída masově zaujala postoj nezúčastněného pozorovatele". Janovi Anveltovi, který vedl celou akci, se podařilo uprchnout do SSSR. Byl po dlouhá léta funkcionářem Kominterny a nakonec zmizel beze stopy při čistkách.

 

   Po Estonsku se akce přenesla do Bulharska. V roce 1923 prožila země vážné otřesy. Alexandr Stambolijski, vůdce koalice tvořené komunisty a jeho vlastní stranou Zemědělský svaz, byl zavražděn v červnu 1923 a nahrazen v čele vlády Alexandrem Cankovem, kterému se dostalo podpory ze strany armády a policie. V září zahájili komunisté povstání, které bylo po týdnu bojů nelítostně potlačeno. Od dubna 1924 změnili taktiku a zvolili přímou akci a vraždy. Výsledkem útoku proti podprefektuře v Godeči byli 8. února 1925 4 mrtví. V Sofii byl 11. února zavražděn poslanec Nikolaj Milev, šéfredaktor deníku Slovet a předseda syndikátu bulharských novinářů. Manifest Bulharské komunistické strany (BKP) dne 24. března předčasně oznámil nevyhnutelný Cankonův pád a odhalil tak souvislost mezi teroristickými akcemi a politickými cíli komunistů. Počátkem dubna jen nedopatřením ztroskotal atentát na cara Borise III. Dne 15. dubna byl zabit generál Kosta Georgijev, jeho blízký spolupracovník.

   Pak došlo k události, která působila jako šok i v těchto bouřlivých letech plných politického násilí. Při pohřebním obřadu generála Georgijeva dne 17. dubna v chrámu Sveta nedelja v Sofii způsobil ohromný výbuch zhroucení dómu: o život přišlo 140 osob, z toho 14 generálů, 16 vysokých důstojníků, 3 poslanci. Podle Viktora Sergeho atentát připravila vojenská sekce komunistické strany. Kosta Jankov a Ivan Minkov, údajní pachatelé atentátu a vedoucí představitelé této organizace, byli zabiti při zatýkání se zbraněmi v rukou.

   Atentát umožnil zdůvodnit nelítostnou represi: bylo zatčeno na 3 000 komunistů a 3 z nich byli veřejně oběšeni. Někteří členové aparátu Kominterny připsali zodpovědnost za tento atentát Georgi Dimitrovovi, který stranu řídil z ilegality ve Vídni. V prosinci 1948 před delegáty V. sjezdu Bulharské komunistické strany prohlásil, že atentát připravil spolu s vojenskou organizací strany. Podle jiných pramenů měl být původcem výbuchu v chrámu Meir Trilisser, vedoucí zahraničního oddělení čeky a pozdější místopředseda GPU, vyznamenaný v roce 1927 za zásluhy Řádem Rudého praporu. Ve 30. letech byl Trilisser jedním z deseti tajemníků Kominterny, v níž zajišťoval permanentní kontrolu ze strany NKVD.

 

   Po drtivých prohrách v Evropě si Kominterna na Stalinův pokyn vyvolila nové bitevní pole, Čínu, a soustředila na ni své úsilí. Obrovská země ve stavu úplného bezvládí, rozervaná vnitřními válkami a sociálními konflikty, zároveň však nesená úžasným nacionalistickým elánem, se zdála být zralou pro "antiimperialistickou" revoluci. Dokládá to jedno znamení doby: v roce 1925 byli čínští posluchači Komunistické univerzity pracujících Východu (KUTV), založené v roce 1921, soustředěni do nové Sunjatsenovy univerzity.

   Čínská komunistická strana, dosud bez Mao Ce-tunga v čele a patřičně kontrolovaná funkcionáři Kominterny a sovětských služeb, byla v letech 1925-1926 dotlačena k úzkému spojenectví s nacionalistickou stranou Kuomintangem a jeho hlavou, mladým generálem Čankajškem. Zvolená komunistická taktika měla umožnit proniknutí do Kuomintangu a jeho přeměnu v jakéhosi trojského koně revoluce. Emisarovi Kominterny Michailu Borodinovi se povedlo hrát roli poradce Kuomintangu. V roce 1925 se podařilo ovládnout vedení levému křídlu Nacionalistické strany, které bezvýhradně zastávalo politiku spolupráce se Sovětským svazem. Komunisté tehdy znásobili svou propagandu, podněcovali sociální bouře a zvýšili svůj vliv do té míry, že ovládli II. sjezd Kuomintangu. Brzy však narazili na překážku: Čankajšek, znepokojený neustálým růstem komunistického vlivu, oprávněně začal podezřívat komunisty z úmyslu jej odstranit. Předešel je, vyhlásil 12. března stanné právo, nechal pozatýkat komunistické živly v Kuomintangu a dokonce i sovětské vojenské poradce, které propustil až po několika dnech, odstranil vůdce levého křídla své strany a prosadil dohodu v osmi bodech, zaměřenou na zrušení výsadního postavení a činnosti komunistů v řadách strany. Borodin pochopil, že se změnil poměr sil, a dohodu schválil.

   Čankajšek, který od Sovětů dostával významnou materiální pomoc, zahájil 7. července 1926 ofenzivu nacionalistických vojsk proti severní Číně, dosud v moci militaristů, "pánů války". Dne 29. července opět vyhlásil v Kantonu stanné právo. Čínský venkov v Chu-nanu a Chu-peji zachvátila jakási zemědělská revoluce, která svou vlastní dynamikou zcela zpochybnila spojenectví komunistů s nacionalisty. Ve velké průmyslové metropoli, jakou v té době byla Šanghaj, zahájily odbory před blížící se armádou generální stávku. Komunisté, mezi nimi Čou En-laj, počítali s okamžitým vstupem nacionalistického vojska do města a vyzvali k povstání. Nedošlo k tomu. Povstání ve dnech 22.-24. února 1927 ztroskotalo a stávkující byli nelítostně potlačeni generálem Li Pao-čangem.

   Dne 21. března nová, ještě masovější generální stávka a nové povstání smetly stávající moc. Divize nacionalistické armády, jejíhož generála přesvědčili, aby zasáhl, vstoupily do Šanghaje, kde se k nim brzy připojil Čankajšek, odhodlaný dostat situaci pod kontrolu. Svého cíle dosáhl o to snáze, že Stalin, zcela zaslepený "antiimperialistickou" dimenzí Čankajškovy politiky a jeho armády, koncem března rozkázal odložit zbraně a spojit se s Kuomintangem. Čankajšek pak 12. dubna 1927 zopakoval v Kantonu svou šanghajskou operaci: zahájil hon na komunisty a mnoho jich bylo pobito.

   Stalin však přesto v nejméně vhodné chvíli v srpnu změnil svou politiku, a aby neztratil tvář před kritikou z řad opozice, vyslal dva osobní emisary, Visariona Lomadzeho a Heinze Neumanna, aby po zrušení spojenectví s Kuomintangem znovu oživili povstalecké hnutí. Přes neúspěch jimi zorganizovaného "povstání podzimní sklizně" oba vyslanci neustoupili od svého záměru, dokud nevyvolali povstání v Kantonu, "aby obstarali svému šéfovi vítězné hlášení" (Boris Souvarine) právě ve chvíli, kdy se konal XV. sjezd VKS(b), který měl vyloučit příslušníky opozice. Manévr jednoznačně ukazoval, k jakému stupni opovrhování lidským životem dospěli mnozí bolševici, dokonce i když se jednalo o jejich přívržence, což byl tehdy zcela nový jev. Nesmyslná Kantonská komuna do dosvědčuje, ale ve své podstatě se nijak neliší od teroristických akcí provedených v Bulharsku o několik let dříve.

   Několik tisíc povstalců po 48 hodin vzdorovalo pěti až šestinásobné početnějším silám. Tato čínská komuna byla velmi špatně připravená: k nedostatečnému počtu zbraní se připojil i nepříznivý politický kontext a kantonští dělníci obezřetně vyčkávali. Ve večerních hodinách 10. prosince 1927 loajální vojáci obsadili pozice v místech, kde se očekávala shromáždění rudých gardistů. Podobně jako v Hamburku měli povstalci na své straně výhodu iniciativy, ale tato výhoda rychle pominula. Ráno 12. prosince nenalezlo vyhlášení "sovětské republiky" žádný ohlas u obyvatelstva. Odpoledne zahájily nacionalistické síly protiútok. O dva dny později vítězní vojáci odstranili rudý prapor vlající nad policejní prefekturou. Represe byla nelítostná. Pobitých bylo na tisíce.

   Kominterna z této zkušenosti musela vyvodit poučení, ale nesměla se přitom dotknout základních politických otázek. Opět došlo na ospravedlňování násilí vůči a proti všemu, v pojetí, které jasně ukazovalo, do jaké míry jsou komunistické kádry prosáklé kulturou občanské války. V Ozbrojeném povstání najdeme citát z otřesné sebekritiky, jejíž závěry nenechají nikoho na pochybách: "Nepostarali jsme se dostatečně o to, abychom zneškodnili kontrarevolucionáře. Za celou dobu, kdy se Kanton nacházel v rukou povstalců, bylo zabito jen sto jednotlivců. Všichni zatčení mohli být popraveni jen po řádném rozsudku vyneseném výborem pro boj s reakcionáři. Uprostřed bitvy, v plném povstání, je takový postup příliš pomalý." Tato lekce nebyla zapomenuta.

   Po katastrofě se komunisté stáhli z měst a znovu se začali organizovat v odlehlých venkovských oblastech. Až koncem roku 1931 dokázali vytvořit v Hunanu a Kiang-si "osvobozenou oblast" hájenou Rudou armádou. U čínských komunistů tak velmi záhy převládla myšlenka, že revoluce je především vojenskou záležitostí, institucionalizovali politickou funkci vojenského aparátu a Mao nakonec shrnul svou koncepci v proslulém výroku: "Moc je na konci hlavně pušky." Pozdější vývoj prokázal, že je to kvintesence komunistického pojetí dobytí a udržení moci.

 

   Prohry v Evropě počátkem dvacátých let a čínská katastrofa však neodradily Kominternu od pokračování stejným směrem. Všechny komunistické strany, včetně stran legálně uznaných v demokratických republikách, si ve svých řadách podržely tajný vojenský aparát, připravený eventuálně veřejně vystoupit. Vzorem tu byla KSN, která si v Německu pod přímým vedením sovětských vojenských kádrů vytvořila významný "M(ilitär) Apparat", pověřený likvidací politických odpůrců (především z extrémní pravice) a donašečů, infiltrovaných do strany, ale také o výcvik polovojenských skupin, slavné Rote Front, která měla tisíce členů. Je pravda, že ve výmarské republice bylo politické násilí všeobecným

 

chybí text ze 251. a 252. strany

 

   Stalo se také, že členové aparátu některé z komunistických stran byli použiti při akcích sovětských zvláštních služeb. Zdá se, že tomu tak bylo i v Kutěpopově aféře. V roce 1924 velkokníže Nikolaj povolal do Paříže generála Alexandra Kutěpova, aby se ujal vedení Všeobecného vojenského svazu (ROVS). GPU se v 1928 rozhodlo vyprovokovat jeho rozpad. Generál 26. ledna beze stopy zmizel. Kolovalo mnoho dohadů, z nichž některé záměrně rozšiřovali Sověti. Dvě navzájem nezávislá vyšetřování umožnila vysledovat původce únosu. Pátrání vedené starým ruským socialistou Vladimirem Burcevem, proslulým od dob, kdy odhalil agenta ochranky Evno Azeva, infiltrovaného do vedení eserské Bojové organizace, a rešerše Jeana Delage, novináře z Echo de Paris. Delage zjistil, že generál Kutěpov byl převezen do Houlgatu a odveden na sovětskou loď Spartak, která odplula z Le Havru 19. února. Generála už nikdo nespatřil živého. Sovětský generál Šimanov se 22. září 1965 přihlásil k této akci v deníku Rudé armády Rudá hvězda a prozradil i jméno osoby zodpovědné za únos: "Sergej Puzickij (. . .), který se podílel nejen na dopadení bandity Savinkova (. . .), ale také mistrovsky řídil akci vedoucí k zatčení Kutěpova a mnoha dalších bělogvardějských velitelů." Dnes přesné okolnosti únosu nešťastného Kutěpova známe lépe. Jeho emigrantská organizace byla infiltrována GPU. Bývalý ministr bílé vlády admirála Kolčaka Sergej Nikolajevič Treťjakov potají v roce 1929 přešel k Sovětům, kterým poskytoval informace pod číslem UJ/1 a krycím jménem Ivanov. Díky podrobným informacím, které dodával svému řídícímu důstojníkovi "Večinkinovi", Moskva věděla vše, nebo téměř vše o pohybech carského generála. Komando předstírající, že jde o policejní kontrolu, zadrželo na rušné ulici jeho vůz. Francouzský automechanik Honel z Levallois-Perretu převlečený za dopravního policistu požádal Kutěpova, aby ho následoval. Do akce byl zapojen další Francouz, Maurice Honel, bratr předešlého, který udržoval kontakty se sovětskými službami a stal se v roce 1936 poslancem za komunistickou stranu. Kutěpov se odmítal podrobit, a jak se zdá, byl ubodán dýkou. Jeho tělo snad mělo být zahrabáno v podzemí Honelovy autodílny.

   Pobočníkem Kutěpovova zástupce generála Millera byl generál Nikolaj Skoblin, ve skutečnosti sovětský agent. Skoblin se svou manželkou, zpěvačkou Naděždou Plevickou, zorganizoval v Paříži únos generála Millera. Generál zmizel 22. září 1937, 23. září odplula z Le Havru sovětská loď Maria Uljanovna. Generál Skoblin zmizel, když proti němu vzrůstalo oprávněné podezření. Generál Miller se zjevně nacházel na Marii Uljanově, ale francouzská vláda loď raději nezadržela. V Moskvě pak generála vyslýchali a zabili.

 

Diktatura, osočování odpůrců z kriminálních činů a represe v Kominterně

 

   Jestliže Kominterna na pokyn Moskvy udržovala v každé komunistické straně ozbrojené skupiny a připravovala povstání a občanskou válku proti stávající moci, rovněž neváhala také zavést do svých řad policejní metody a teror, které nastolila v samotném SSSR. Na X. sjezdu KSR(b), konaném ve dnech 6.-16. března 1921, kdy moc čelila kronštadtskému povstání, byly položeny základy diktátorského režimu i v řadách strany. V průběhu sjezdových příprav bylo navrženo a diskutováno celých osmnáct platforem. Tyto diskuse byly zřejmě posledními pozůstatky demokracie, kterou se nepodařilo v Rusku prosadit. Možnost svobodné diskuse existovala pouze uvnitř strany a ani to nemělo mít dlouhého trvání. Lenin udal tón: "Dnes opozici nemůžeme potřebovat, soudruzi, na to není vhodná doba. Buď zde, nebo tam (v Kronštadtu), s puškou, ale ne s opozicí. To vyplývá z objektivní situace, ať už se vám to líbí, nebo ne. Myslím, že sjezd strany bude muset k tomuto závěru dospět, že bude muset učinit závěr, že s opozicí je teď konec, že jí odzvonilo, že teď už máme opozicí dost". Měl na mysli především ty, kteří sice netvořili skupinu v pravém slova smyslu ani neměli vlastní tiskový orgán, ale spojili se na platformě nazývané Dělnická opozice (Alexandr Šljapnikov, Alexandra Kollontajová, Lutovinov) a platformě tzv. Demokratického centralismu (Timofěj Sapronov, Gabriel Mjasnikov).

   16. března, když už sjezd měl skončit, předložil Lenin in extremis dvě rezoluce: první o jednotě strany a druhou o syndikalistické a anarchistické úchylce v naší straně, která útočila na Dělnickou opozici. První text požadoval pod trestem okamžitého vyloučení ze strany rozpuštění všech skupin vytvořených na základě jednotlivých platforem. Nepublikovaný článek této rezoluce, který zůstal utajen do října 1923, zmocňoval ústřední výbor, aby tento trest uložil. Policii Felixe Dzeržinského se tak otevřelo nové pole vyšetřování: jakákoliv opoziční skupina ve straně se od této chvíle stala předmětem dozoru, v případě nutnosti i trestu: vyloučení, které se pro přesvědčené členy strany téměř rovnalo politické smrti.

   Obě rezoluce byly odhlasovány, přestože v rozporu se stanovami strany jednou provždy posvěcovaly zákaz svobodné diskuse. V souvislosti s první pronesl Radek téměř věštecky varovné odůvodnění: "Soudím, že snadno může posloužit i proti nám, a přesto ji podporuji. (. . .) Ať ve chvíli ohrožení strana přijme i ta nejpřísnější opatření proti nejlepším soudruhům, bude-li to považovat za nezbytné. (. . .) Ať se mýlí i sám ústřední výbor! Je to méně nebezpečné než kolísání, které vidíme v tuto chvíli." Tato volba, přijatá sice pod tlakem okolností, ale odpovídající hlubokým bolševickým sklonům, rozhodujícím způsobem zatížila budoucnost sovětské strany a následkem toho i sekcí Kominterny.

   X. sjezd také přistoupil k reorganizaci kontrolní komise, jejíž úloha byla nově definována takto: bdít nad "konsolidací jednoty a autority ve straně". Od této chvíle začala zakládat a shromažďovat osobní spis o každém straníkovi. Tyto spisy popřípadě posloužily jako základní materiál pro obžalovací spisy: postoj k politické policii, účast v opozičních skupinách atd. Přívrženci Dělnické opozice byli po skončení sjezdu vystaveni šikanování a perzekuci. Alexandr Šljapnikov později napsal, že "boj nepokračoval na ideologickém poli, ale prostřednictvím . . . odstraňování (dotyčných) z jejich míst, systematickým překládáním z jednoho okresu do druhého a dokonce i vyloučením ze strany".

   V měsíci srpnu téhož roku začala prověrka, která trvala několik měsíců. Téměř čtvrtina členů strany byla vyloučena. Používání čistky se od této chvíle stalo nedílnou součástí stranického života. Aino Kuusinenová popisuje tento pravidelně se opakující postup: "Schůze věnovaná čistce probíhala následovně: obviněného vyvolali jménem a vyzvali, aby přišel na tribunu. Členové očistné komise a další přítomní mu kladli otázky. Některým se dařilo rychle vyvrátit obvinění, jiní museli po dlouhou dobu snášet tuto zničující zkoušku. Jestliže někdo měl osobní nepřátele, mohli snadno rozhodnout o průběhu celé záležitosti. O vyloučení ze strany však mohla rozhodnout pouze kontrolní komise. Pokud obviněný nebyl shledán vinným z činu, trestaného vyloučením ze strany, bylo jednání zastaveno bez hlasování. V opačném případě nikdo nevystupoval ve prospěch ´obviněného´. Předseda se prostě zeptal: ´Kdo protiv,´ a vzhledem k tomu, že se nikdo neodvažoval oponovat, záležitost byla ´jednomyslně´ odsouhlasena."

   Důsledky rozhodnutí X. sjezdu se projevily velmi rychle: v únoru 1922 byl Gabriel Mjasnikov na rok vyloučen, protože proti Leninovu názoru hájil zásadu svobody tisku. Dělnická opozice se cítila umlčena a odvolala se ke Kominterně ("Prohlášení 22"). Stalin, Dzeržinskij a Zinovjev vzápětí požadovali, aby Šljapnikov, Kollontajová a Medveděv byli vyloučeni, což XI. sjezd odmítl. Kominterna, stále více podléhající síle přitažlivosti sovětské moci, byla brzy donucena přijmout stejný vnitřní režim jako bolševická strana. Byl to logický a celkem vzato nijak překvapivý důsledek.

   V roce 1923 Dzeržinskij požadoval oficiální rozhodnutí politbyra o povinnosti straníků ohlásit GPU jakoukoliv opoziční činnost. Dzeržinského návrh vyvolal v bolševické straně novou krizi: Trockij odeslal 8. října dopis ústřednímu výboru, po němž zanedlouho, 15. října, přišlo na řadu "Prohlášení 46". Následující diskuse vykrystalizovala kolem "nového kursu" ruské strany a promítla se do všech sekcí Kominterny.

   Současně byla činnost těchto sekcí koncem roku 1923 podřízena heslu bolševizace. Všechny musely zreorganizovat svou strukturu, založit ji na závodních buňkách a zároveň posílit svou poslušnost vůči moskevskému centru. Odpor, na který tyto změny narážely, měl za následek podstatné zvýšení úlohy a moci emisarů internacionály, na pozadí diskusí týkajících se vývoje moci v sovětském Rusku.

   Proti nové linii se postavil jeden z francouzských vedoucích představitelů FKS Boris Souvarine a odsoudil hanebné postupy používané trojkou (Kameněv-Zinovjev-Stalin) proti jejich odpůrci Lvu Trockému. U příležitosti XIII. sjezdu VKS(b) byl Boris Souvarine 12. černa 1924 vyzván, aby vysvětlil své stanovisko. Schůze se rychle změnila v obžalobu na způsob schůzí zasvěcených povinné sebekritice. Zvláštní komise vytvořená k projednání "případu Souvarine" rozhodla o jeho dočasném vyloučení. Reakce vedení FKS zřetelně ukazují, jaký postoj byl od této chvíle žádoucí v řadách světové strany: "V naší straně (FKS), kterou revoluční zápas dosud zcela neočistil od starého sociálnědemokratického základu, hraje vliv osobností stále ještě nadměrnou roli. (. . .) Jen tou měrou, jakou budou zničeny všechny maloměšťácké přežitky individualistického ´Já´, se podaří zformovat anonymní železnou kohortu francouzských bolševiků. (. . .) Chce-li být hodna komunistické internacionály, ke které patří, chce-li kráčet ve slavných stopách ruské strany, musí Francouzská komunistická strana neochvějně zlomit všechny ty, kdo by se v jejích řadách odmítali podrobit jejímu zákonu!" (L´Humanité, 19. července 1924) Anonymní redaktor netušil, že právě vyhlásil zákon, který bude po celá desetiletí ovládat život FKS. Odborář Pierre Monatte tento vývoj shrnul ve výrazu "nastolení kaprálského režimu" v FKS.

   V průběhu V. sjezdu Kominterny v létě 1924 vyhrožoval Zinovjev, že "zpřeráží kosti" odpůrcům, a názorně tak doložil politické mravy, které se prosazovaly v komunistickém hnutí. Vymstilo se mu to: právě jemu "zpřerážel kosti" Stalin, když jej v roce 1925 sesadil z funkce předsedy Kominterny. Zinovjeva vystřídal Bucharin, který zanedlouho zažil stejné zklamání. Dne 11. července 1928 se krátce před zahájením VI. sjezdu Kominterny (17. července-1. září) Kameněv potají sešel s Bucharinem a zapsal si záznam o jejich rozhovoru. Oběť "policejního režimu" Bucharin mu sdělil, že má odposlouchávaný telefon a že je sledován GPU. Dvakrát dal najevo zcela skutečnou hrůzu: "Zardousí nás. . . Nechceme vystoupit jako rozbíječi jednoty, to by nás uškrtil." Kdo? Stalin, rozumí se.

 

   Lev Trockij byl první, koho se Stalin pokusil "zardousit". Na jeho boji proti trockismu je zvláštní jeho nezvyklý rozsah. Vše začalo v roce 1927. Hrozivé varování ovšem zaznělo už na konferenci bolševické strany v říjnu 1926: "Buďto vyloučení a zákonné potlačení opozice, nebo řešení dělostřelbou v ulicích, jako v případě levých eserů v červenci 1918 v Moskvě," hle, co hlásal Larin v Pravdě. Izolovaná a stále slabší Levá opozice (tak zněl její oficiální název) zůstala vydána na pospas provokacím ze strany GPU, které si neslýchaným způsobem vybájilo existenci tajné tiskárny, vedené bývalým Wrangelovým důstojníkem (ve skutečnosti vlastním agentem), kde se údajně tiskly dokumenty opozice. Opozice se k 10. výročí Října rozhodla manifestovat s vlastními hesly. Zabránil jí v tom brutální zásah policie a Trockij se Zinovjevem byli 14. listopadu vyloučeni z bolševické strany. V následující fázi byli od ledna 1928 méně známí příslušníci opozice vypovězeni do odlehlých oblastí nebo do ciziny - bývalý sovětský velvyslanec ve Francii Kristian Rakovskij se ocitl nejprve ve vyhnanství v Astrachani na Volze, posléze v Barnaulu na Sibiři; Viktora Sergeho poslali v roce 1933 do Orenburgu na Urale. Trockého násilím odvezli do Alma-Aty v Turkestánu, čtyři tisíce kilometrů od Moskvy. O rok později, v lednu 1929, byl vypovězen do Turecka, a unikl tak uvěznění, které začalo postihovat jeho stoupence. Počet jeho vězněných přívrženců stále rostl, což ostatně platilo i o členech bývalé Dělnické opozice nebo skupiny Demokratického centralismu, kteří po zatčení byli posíláni do zvláštních vězení, polit-izolátorů.

   Od této chvíle začalo zatýkání a internace postihovat komunisty ze zahraničí, členy aparátu Kominterny nebo trvale žijící v SSSR, ve stejné míře jako členy ruské strany. Jejich případy byly posuzovány stejně jako případy Rusů, protože každý komunista z ciziny, který po delší dobu přebýval v SSSR, musel vstoupit do bolševické strany a tedy podrobit se ve všem stranické disciplíně. Takový byl dobře známý případ jugoslávského komunisty Anteho Ciligy, člena politického byra Komunistické strany Jugoslávie (KSJ), vyslaného jako zástupce KSJ u Kominterny v roce 1926 do Moskvy. Udržoval nějaké kontakty s opozicí sdruženou kolem Trockého a postupně se stále více vzdaloval od Kominterny, v níž byly zapovězeny veškeré myšlenkové diskuse a kde se vedoucí představitelé neštítili používat proti svým odpůrcům zastrašovací metody, což Ciliga nazval "systémem otrocké poslušnosti" v mezinárodním komunistickém hnutí. V lednu 1929 generální shromáždění Jugoslávců v Moskvě přijalo rezoluci odsuzující politiku vedení KSJ, což odpovídalo nepřímému odsouzení vedoucími orgány Kominterny. Odpůrci oficiální linie v dohodě s některými Sověty okamžitě založili skupinu, která podle všech zásad disciplíny musela být ilegální. Brzy se zvláštní komise začala zajímat o Ciligu a na rok ho vyloučila ze strany. Ciliga se přestěhoval do Leningradu, ale ve své ilegální aktivitě neustal. Dne 1. května 1930 odjel do Moskvy na schůzku s dalšími členy své rusko-jugoslávské skupiny, která zaujala ostře kritické stanovisko ke způsobu provádění industrializace a hlásala potřebu vytvoření nové strany. Dne 21. května byl se svými soudruhy zatčen a podle paragrafu 59 poslán do polit-izolátoru ve Verchně-Uralsku. Po celé tři roky ve všech vězeních a izolátorech Ciliga pomocí žádostí a hladovek neustále usiloval o povolení odjet z Ruska. Po dočasném propuštění se pokusil o sebevraždu. GPU se snažilo ho donutit, aby se zřekl italského občanství. Dostal se do vyhnanství na Sibiř a nakonec byl 3. prosince 1935 vypovězen ze země, což bylo zcela výjimečné.

   Díky Ciligovi se dochovalo svědectví o politických izolátorech: "Soudruzi nám předali noviny, vydávané ve vězení. Jaká rozmanitost názorů, kolik svobody v každém článku! Kolik zaujetí a kolik otevřenosti v předkládání nejen abstraktních a teoretických problémů, ale také těch, které se týkaly nejžhavějších aktuálních otázek! (. . .) Tím však naše svoboda nekončila. Během vycházek, při nichž se sešlo několik místností, měli zadržovaní ve zvyku konat v koutě dvora řádné schůze s předsedajícím, tajemníkem a řečníky, kteří po řadě dostávali slovo."

   Materiální podmínky byly následující: "Strava zahrnovala tradiční jídlo chudých mužiků: ráno a večer chléb a kaši, po celý rok. (. . .) Navíc jsme k obědu dostávali polévku uvařenou ze zkažených ryb, konzerv a poloshnilého masa. Stejnou polévku, ale bez masa i ryby, nám dávali k večeři. (. . .) Denní příděl chleba byl 700 gramů, měsíční příděl cukru jedno kilo, dále nám dávali příděl tabáku, cigaret, čaje a mýdla. Jednotvárné jídlo bylo nedostatečné i co do množství. Museli jsme ostatně urputně bojovat o to, aby nám ještě nesnížili tuhle hubenou stravu; co dodat o zápasech, které jsme svedli, abychom dosáhli několika drobných zlepšení! Srovnáme-li to však s režimem ve vězeních pro běžné zločince, kde hnily stovky tisíc vězňů, a především s režimem, jemuž byly vystaveny miliony osob zadržovaných v táborech na severu, byl vlastně náš režim jistým způsobem privilegovaný."

   Tyto výsady však byly zcela relativní. Ve Verchně-Uralsku vyhlásili vězňové celkem třikrát hladovku - v dubnu a v létě 1931 a v prosinci 1933 - na obranu svých práv, především proto, aby dosáhli zrušení prodlužování trestu. Od roku 1934 byl většinou zvláštní režim pro politické vězně zrušen (Verchně-Uralsk si jej zachoval do roku 1937) a podmínky se zhoršily: věznění umírali na následky bití, jiné postříleli, další se ocitli v totální izolaci na samotkách, jako Vladimir Smirnov v Suzdalu v roce 1933.

 

   Tato kriminalizace reálných nebo domnělých odpůrců v řadách komunistických stran se brzy rozšířila i na vysoko postavené komunistické činitele. Vedoucí představitel Španělské komunistické strany José Bullejos a několik jeho soudruhů povolaných do Moskvy na podzim 1932 se dočkali ostré politické kritiky. Protože se odmítli jakkoli podrobit diktátu Kominterny, byli hromadně 1. listopadu vyloučeni z Kominterny a od té chvíle se v hotelu Lux, obývaném kominternisty, nalézali jako v domácím vězení. Bývalý delegát Kominterny ve Španělsku Francouz Jacques Duclos jim přišel oznámit jejich vyloučení a zdůraznil, že jakýkoliv rebelantský pokud bude potlačen "s veškerou přísností sovětského trestního práva." Bullejos a jeho soudruzi měli nesmírné potíže, než se jim podařilo po dvou měsících složitého vyjednávání získat zpět pasy a odjet ze SSSR.

   Téhož roku dospěla k epilogu neuvěřitelná aféra týkající se Francouzské komunistické strany. Počátkem roku 1931 Kominterna poslala k FKS svého zástupce a instruktory pověřené ji zase dostat pod kontrolu. V červenci se skutečný šéf Kominterny Manuilskij tajně objevil v Paříži a odhalil užaslému politickému byru skutečnost, že se v jeho lůně jistá skupina věnuje frakční činnosti. Ve skutečnosti se jednalo o inscenaci, která měla vyvolat krizi, z níž mělo vedení FKS vyjít oslabené a zcela závislé na Moskvě a jejích lidech. Mezi vůdci této známé "skupiny" byl uveden i Pierre Celor, jeden z hlavních představitelů strany od roku 1928, povolaný do Moskvy pod záminkou, že mu bude svěřena funkce zástupce FKS u Kominterny. Ihned po příjezdu s ním však bylo nakládáno jako s provokatérem. Ostrakizovaný Celor se ocitl bez mzdy a krutou ruskou zimu přežil jen díky potravinovým lístkům své ženy, která ho doprovázela a pracovala v Kominterně. 8. března 1932 ho předvolali na schůzi, kde byli přítomni příslušníci NKVD, kteří se během dvanáctihodinového výslechu snažili Celora přimět k doznání, že je "policejní agent infiltrovaný do strany". Celor nic nedoznal a po nekonečném šikanování a nátlaku se mu podařilo vrátit se 8. října 1932 do Francie, kde byl okamžitě veřejně označen za "fízla".

   V témže roce 1932 byly v mnoha komunistických stranách podle vzoru bolševické strany vytvořeny kádrové sekce, podléhající centrální kádrové sekci Kominterny. Měly za úkol pořídit kompletní kartotéky členstva a shromáždit životopisné dotazníky a podrobné vlastní životopisy všech vedoucích představitelů. Jen za francouzskou stranu bylo do Moskvy před válkou odesláno více než 5 000 těchto životopisných dokumentů. Životopisný dotazník s více než 70 otázkami se skládal s pěti větších oddílů: 1.  Původ a sociální postavení; 2.  Stranické funkce; 3.  Vzdělání a intelektuální úroveň; 4.  Účast na životě společnosti; 5.  Trestní rejstřík a represe. Všechny tyto materiály určené k roztřídění členů strany byly soustředěny v Moskvě, kde je měli postupně na starosti Anton Krajevskij, Černomordik nebo Gevorg Alichanov z titulu svého šéfování kádrovému oddělení Kominterny, které bylo propojené s cizineckou službou NKVD. V roce 1935 se tajemníkem výkonného výboru Kominterny pověřeného kontrolou kádrů stal jeden z nejvyšších činitelů NKVD Meir Trilisser. Pod pseudonymem Michail Moskvin shromažďoval informace a udání, rozhodoval také o nemilosti, což byla první etapa na cestě k jisté likvidaci. Toto kádrové oddělení dostalo souběžně za úkol vypracovat "černé seznamy" nepřátel komunismu a SSSR.

   Sekce Kominterny sloužily velmi záhy, ne-li dokonce od samého počátku, jako chovná sádka pro nábor zpravodajských agentů ve prospěch SSSR. V některých případech komunisté, kteří přijímali ilegální, a tedy tajné úkoly, nevěděli, že ve skutečnosti pracují pro některou ze sovětských služeb: Informační služba Rudé armády (GRU nebo také IV. byro), zahraniční oddělení čeky-GPU (inostrannyj otděl, INO), NKVD atd. Tyto rozdílné aparáty tvořily těžko rozluštitelný propletenec a vzájemná urputná rivalita je často vedla ke korumpování agentů spřízněných služeb. Elsa Poretski uvádí ve svých pamětech četné příklady této konkurence.

 

Černé seznamy FKS

   Od roku 1932 začala FKS shromažďovat informace o osobách, které kvůli jejich činnosti považovala za podezřelé nebo nebezpečné. Od chvíle, kdy se aparát dostal plně do rukou emisarů Kominterny, začaly tyto seznamy vznikat. Se zřízením kádrového oddělení, pověřeného výběrem nejlepších členů strany, se objevil i jejich opak: seznamy těch, kteří nějakým způsobem "selhali". Od roku 1932 do června 1939 publikovala FKS dvanáct černých seznamů s rozdílnými a přece podobnými názvy: Černý seznam provokatérů, zrádců, donašečů, vyhnaných z francouzských revolučních organizací, nebo Černý seznam provokatérů, zlodějů, podvodníků, trockistů, zrádců, vyhnaných z francouzských dělnických organizací. . . FKS ospravedlňovala existenci těchto seznamů, které do roku 1939 zahrnovaly víc než tisíc jmen, jednoduchým politickým argumentem: "Boj buržoazie proti dělnické třídě a revolučním organizacím v naší zemi se neustále zostřuje."

   Členové strany měli dodávat popisy ("výška a postava, vlasy a obočí, čelo, oči, nos, ústa, brada, tvar obličeje, pleť, zvláštní znamení" - Seznam č. 10, srpen 1938), "všechny užitečné údaje, které usnadní vyhledání" označených osob, včetně místa bydliště. Každý člen strany měl více či méně vklouznout do kůže pomocníka zvláštní policie a hrát si na malého čekistu.

   Někteří z těchto "podezřelých" pravděpodobně byli skutečnými podvodníky, zatímco jiní byli odpůrci stranické linie, ať už byli nebo nebyli členy strany. Ve 30. letech byli terčem především komunisté, kteří následovali Jacquesa Doriota a jeho obvod u Saint-Denis, později pak trockisté. Pokud jde o ně, francouzští komunisté převzali bez dlouhého rozmýšlení argumenty velkých sovětských bratrů: "trockisté se stali zuřivou a bezzásadovou tlupou sabotérů, diverzantů a vrahů, pracujících na příkaz zahraničních špionážních služeb" (Repertoár č. 1 černých seznamů 1 až 8, b. d.).

   Válka, zákaz FKS, která podporovala německo-sovětské sblížení, a později německá okupace vedly stranu k posílení neodolatelných policejních sklonů. Osočováni byli straníci, kteří odmítali souhlasit s hitlerovsko-stalinským spojenectvím, včetně těch, kteří vstoupili do hnutí odporu, jako Adrien Langumier, který měl jako krycí zaměstnání místo redaktora v Luchairových Temps Nouveaux (oproti tomu FKS nikdy neosočila Frédérica Joliota-Curieho za jeho nesmírně kompromitující článek ze dne 15. února v témže časopise), nebo jako René Nicod, bývalý komunistický poslanec v Oyonnax, jehož postoj vůči bývalým soudruhům nedával důvod k nejmenší výtce. A nemluvě o Julesovi Fourrierovi, kterého se "stranická policie" neúspěšně pokusila zlikvidovat. Fourrier hlasoval pro zplnomocnění Pétaina, ale od konce roku 1940 se podílel na vytváření sítě hnutí odporu; byl deportován do Buchenwaldu a odtud do Mauthausenu.

   V jejich sousedství najdeme ty, kteří se 1941 podíleli na založení Francouzské dělnické a rolnické strany s Mauricem Gittonem, bývalým tajemníkem FKS, kterého v září téhož roku komunisté zastřelili. FKS si přiřkla právo vyhlašovat, kdo je "zrádcem strany a Francie". Někdy záznamy o osočení následuje poznámka: "Stihl ho zasloužený trest." Došlo i k případům, kdy straníci zavraždění pro podezření ze zrady byli po válce rehabilitováni, jako Georges Déziré.

   V rozpoutaném honu na Židy použila FKS při osočování svých "nepřátel" prapodivné způsoby: "C. . . Renée, nazývaná Tania, nazývaná Therèse, ze XIV. okr., besarabská Židovka", "De B. . ., cizinec a Žid. Renegát, pomlouvá KS a SSSR." Přistěhovalecká pracovní síla (MOI), organizace, která sdružovala komunisty přistěhovalé z ciziny, se uchýlila k neméně charakteristickým výrazům: "R. Žid (není to jeho pravé jméno). Aktivní v nepřátelské židovské skupině." Nikdy se nevzdala své nenávisti k trockistům: "D. . . Yvonne. 1, place du Gal Beuret, Paris VIIe. (. . .) Trockistka, měla spojení s POUM. Pomlouvá SSSR." Je velmi pravděpodobné, že se tyto seznamy dostaly do rukou vichistické policii nebo gestapu: co se pak stalo s takto osočenými osobami?

   V roce 1945 FKS publikovala novou řadu černých seznamů, aby podle jejích slov byli "z národa vyobcováni" političtí protivníci, z nichž mnozí jen tak tak unikli zavraždění. Institucionalizace černého seznamu zcela zřejmě vychází z pořizování seznamů potencionálních obviněných, jak je praktikovaly sovětské bezpečnostní orgány (čeka, GPU, NKVD). Jde o všeobecnou komunistickou praxi, zahájenou v Rusku od počátku občanské války. V Polsku bezprostředně po konci války podobné seznamy zahrnovaly 48 kategorií jedinců, na něž je třeba dohlížet.

 

   Propletenec služeb byl záhy překonán rozhodujícím faktorem: Kominterna stejně jako zvláštní služby začala podléhat nejvyšší moci vedení KS(b) a skládala účty ze své činnosti přímo Stalinovi. V roce 1932 se Martemjam Rjutin, který s veškerou horlivostí a bez nejmenší lítosti vedl represi proti odpůrcům, sám dostal do opozice vůči Stalinovi. Sepsal prohlášení platformy, ve kterém se pravilo: "Stalin má dnes v Kominterně význam neomylného papeže. (. . .) Prostřednictvím přímé a nepřímé hmotné závislosti drží Stalin pevně v hrsti všechny vedoucí kádry Kominterny, a to nejen v Moskvě, ale také všude, kde jsou rozmístěni, což je rozhodující argument, potvrzující jeho neporazitelnost v oblasti teorie." Na konci 20. let ztratila na sovětském státu finančně zcela závislá Kominterna veškerou možnost jednat samostatně. K této materiální závislosti, která zdvojovala závislost politickou, se však dále připojila i závislost policejní.

   Důsledkem neustále sílícího tlaku policejních služeb na členy Kominterny bylo nastolení strachu a vzájemné nedůvěry. Udávání zároveň otrávilo veškeré vztahy, podezření se zmocnilo mozků. Šlo o udávání dvojího druhu: dobrovolná udání a dále o udání vynucená tělesným a psychickým mučením. Někdy bylo vyvoláno pouhým strachem. Případ francouzského komunisty André Martyho je charakteristický svou paranoidní závislostí, bezmeznou snahou se předvést jako ten nejbdělejší komunista; v "přísně důvěrném" dopise oficiálnímu generálnímu tajemníkovi Kominterny Georgi Dimitrovovi ze dne 23. června 1937 podává Marty rozsáhlé udání na zástupce internacionály ve Francii Eugena Frieda, v němž se diví, že dosud nebyl zatčen francouzskou policií. . . což mu přinejmenším připadá podezřelé!

 

O moskevských procesech

   Fenomény teroru a procesů nutně vyvolaly rozdílné interpretace.

   Boris Souvarine k tomuto tématu napsal:

   "Je nadmíru přehnané tvrdit, že moskevské procesy jsou výlučně a specificky ruský jev. Pod nesporným národním rázem však při bližším prozkoumání lze rozlišit ještě něco dost obecného.

   Především jde o to opustit předsudek, podle kterého pro Francouze není možné to, co je možné pro Rusa. V tomto případě proklamovaná doznání vynucená na obžalovaných nezarážejí Francouze víc než Rusy. A těch, kteří je z fanatické solidarity s bolševismem považují za přirozené, je určitě víc v zahraničí než v SSSR. (. . .)

   V průběhu prvních let ruské revoluce bylo nejjednodušší řešit každou interpretační potíž poukazem na "slovanskou duši". Mezitím jsme však museli konstatovat v Itálii a později v Německu skutečnosti, které dříve byly považovány za specificky ruské. Že lidské zvíře běsní a že stejné příčiny mají obdobné následky u Latinců, Germánů nebo Slovanů, přes všechny rozdíly ve formě a povrchu.

   Na druhé straně, nevidíme snad ve Francii i jinde všelijaké lidi, které kruté Stalinovy machinace vlastně těší? Například redakce L´Humanité v ničem nezůstává pozadu za redakcí Pravdy, pokud jde o servilitu a podlost, a přitom se nemůže omlouvat, že je v kleštích totalitní diktatury. Akademik Komarov se na Rudém náměstí znovu zneuctil, když žádal hlavy, ale odmítnout nemohl, vždyť by to odpovídalo sebevraždě. Co ovšem dodat k takovému Romainu Rollandovi, Langevinovi, Malrauxovi, kteří obdivují a schvalují tak zvaný sovětský režim, jeho kulturu a spravedlnost, aniž je k tomu nutí hlad nebo nějaké mučení?"

 

Le Figaro littéraire, 1. července 1937

 

   Stejného druhu je např. ukázka jednoho z dopisů zaslaných "soudruhu L. P. Berijovi" (komisaři pro vnitřní záležitosti) Bulharkou Stellou Blagojevovou, nevýraznou úřednicí kádrového oddělení výkonného výboru Kominterny: "Výkonný výbor komunistické internacionály má informace sepsané celou řadou soudruhů, členů bratrských stran, které považujeme za nutné vám zaslat, abyste si je mohl ověřit a učinil nezbytná opatření. (. . .) Jeden z tajemníků Ústředního výboru Maďarské komunistické strany, Karakas, vede rozhovory, které svědčí o jeho nedostatečné oddanosti Leninově a Stalinově straně. (. . .) Soudruzi také kladou velmi závažnou otázku: proč ho v roce 1932 maďarský soud odsoudil jen ke 3 letům vězení, když během diktatury proletariátu v Maďarsku Karakas vykonával rozsudky smrti vynesené revolučním tribunálem. (. . .) Různá sdělení německých, rakouských, lotyšských, polských a dalších soudruhů ukazují, že politická emigrace je obzvlášť poskvrněná. To vše je třeba rozhodně vymýtit."

   Arkadij Vaksberg upřesňuje, že archivy Kominterny obsahují desítky (nebo stovky) udání, což je jev svědčící o morálním úpadku, kterému podlehli kominternisté nebo funkcionáři KS(b). Tento úpadek se plně projevil při velkých procesech s bolševickou "starou gardou", která sama přispěla k vybudování moci postavené na "absolutní lži".

 

Hrůza padá na Kominternu

 

   Kirovovo zavraždění 1. prosince 1934 poskytlo Stalinovi skvělou záminku, aby přešel v Kominterně i v ruské straně od tvrdé represe ke skutečné hrůzovládě. Dějiny VKS(b) a s ní i Kominterny vstoupily do nové fáze. Teror dosud uplatňovaný vůči společnosti se obrátil proti činitelům nedělitelné moci, kterou vykonávala VKS(b) a její všemocný generální tajemník.

   Prvními oběťmi byli již věznění příslušníci ruské opozice. Od roku 1935 se do vězení znovu vrátili vězňové propuštění po vypršení trestu. Několik tisíc trockistů bylo soustředěno v oblasti Vorkuty. V dole jich bylo asi 500, 1 000 v uchto-pečorském táboře, celkem několik tisíc v pečorském okrsku. 1 000 z nich zahájilo 27. října 1936 132 dní trvající hladovku. Požadovali oddělení od obecných zločinců a právo žít se svými rodinami. Po čtyřech týdnech zemřel první vězeň. Další postihl stejný osud, dokud správa neoznámila, že vyhoví požadavkům. Na podzim bylo 1 200 vězňů (asi polovina trockistů) soustředěno poblíž staré cihelny. Koncem března správa vypracovala seznam 25 vězňů, kteří dostali kilogram chleba a příkaz připravit se na odchod. O několik okamžiků později se ozvala střelba. Nejpesimističtější hypotéza se potvrdila, když vězňové spatřili rychle se vracející eskortu konvoje. Napozítří nový apel, nová střelba. A tak to pokračovalo do konce května. Strážní polévali mrtvoly benzinem a spalovali je, aby zmizely beze stopy. NKVD rozhlasem vysílala jména popravených "za kontrarevoluční agitaci, sabotáž, banditismus, odmítání práce, pokud o útěk" . . . Ani ženy nezůstaly ušetřeny. Manželka popraveného trockisty automaticky podléhala nejvyššímu trestu, děti opozičníka starší než dvanáct let také.

   Asi 200 trockistů z Magadanu, kolymského "hlavního města", se také uchýlily k hladovce, aby jim byl přiznán statut politických vězňů. Ve svém prohlášení odsuzovali "gangsterské katy" a "Stalinův fašismus, mnohem horší než Hitlerův". 11. října 1937 byli odsouzeni k trestu smrti a 74 z nich byli zastřeleni 26. - 27. října a 4. prosince. Podobné popravy pokračovaly i v roce 1938.

   Ve všech zemích, kde se nalézali ortodoxní komunisté, dostali pokyn bojovat proti menšině členů strany, kteří se hlásili ke Lvu Trockému. Od španělské války dostala tato akce nové zaměření, které spočívalo ve zcela lživém spojování trockismu s nacismem, a to v době, kdy Stalin sám připravoval své sblížení s Hitlerem.

   Teror rozpoutaný Stalinem brzy zasáhl i ústřední aparát Kominterny. Branko Lazić se v roce 1965 pokusil o první celkovou studii o likvidaci kominternistů pod výmluvným názvem Martyrologue du Komintern (Martyrologium Kominterny). Boris Souvarine uzavřel svůj komentář k "martyrologiu", otištěny za článkem B. Laziće, poznámkou o skromných spolupracovnících Kominterny, kteří se stali anonymními oběťmi velké čistky. Není zbytečné si je uchovat v paměti, když přistupujeme k této zvláštní kapitole v dějinách sovětského komunismu: "Většina z nich zmizela při masakru Kominterny, který byl jen nepatrnou částí nevyčíslitelného masakru milionů dělníků a pracujících rolníků obětovaných bez sebemenšího důvodu zrůdnou tyranií, okázale nosící proletářskou vizitku."

   Funkcionáři centrálního aparátu stejně jako funkcionáři národních sekcí byli polapeni represivní mašinerií stejným způsobem jako ten nejprostší občan. Za velké čistky (1937-1938) už nebyli obětí represivních orgánů pouze opozičníci, ale také funkcionáři aparátu Kominterny a přidružených aparátů: Mezinárodní internacionály mládeže (KIM), Mezinárodní internacionály rudých odborů (Profintern), Rudé pomoci (MOPR), Internacionální leninské školy, Komunistické univerzity západních národnostních menšin (KUMNZ) atd. Dcera starého Leninova spolupracovníka Wanda Pampuch-Bronská pod pseudonymem informovala o tom, že v roce 1936 byla KUMNZ zrušena, všechen personál zatčen, stejně jako téměř všichni posluchači.

   Historik Michail Pantělejev při studiu fondů různých oddělení a sekcí Kominterny dosud podal výčet 133 obětí z celkového počtu 429 zaměstnanců (tedy 27 %). Od 1. ledna do 17. září 1937 komise sekretariátu výkonného výboru, složená z Michaila Moskvina (Meir Trilisser), Wilhelma Florina a Jana Anvelta, a následovně zvláštní kontrolní komise, složená z Georgi Dimitrova, M. Moskvina a Dimitrije Manuilského, rozhodly o výpovědi 256 osob. Výpověď z práce v Kominterně většinou předcházela zatčení, i když lhůta mezi oběma kroky mohla být rozdílná: Elena Walterová, propuštěná z Dimitrovova sekretariátu 16. října 1938, byla zatčena o dva dny později, zatímco Jan Borowski (Ludwik Komorowski), propuštěný 17. července z výkonného výboru Kominterny, byl zatčen 7. října téhož roku. V roce 1937 postihlo zatčení 88 zaměstnanců Kominterny, v roce 1938 jich bylo 19. Někteří byli zatčeni "u psacího stolu", jako Anton Krajewski (Wladyslav Stein) uvězněný 26. května 1937, který tehdy odpovídal za oddělení tisku a propagandy. U mnohých došlo k zatčení okamžitě po návratu z mise v cizině.

   Postižena byla všechna oddělení, od sekretariátu po zastoupení komunistických stran. V letech 1937 a 1938 bylo zatčeno 41 osob ze sekretariátu výkonného výboru. V jeho styčném oddělení (do roku 1936 OMS) výčet uvádí 34 zatčených. Moskvin také uvízl v rukou represivního aparátu 23. listopadu 1938 a 1. února 1941 byl odsouzen k zastřelení. Jan Anvelt zemřel při mučení a Dán A. Munch-Petersen zemřel ve vězeňské nemocnici na následky chronické tuberkulózy. 50 funkcionářů, z toho 9 žen, zemřelo kulkou. Švýcarka Lydia Dübiová, odpovědná za ilegální organizaci Kominterny v Paříži, byla povolána do Moskvy počátkem srpna 1937. Okamžitě po příjezdu ji zatkli s jejími spolupracovníky Brichmanem a Wolfem. Po obžalobě z účasti na "protisovětské trockistické organizaci" a špionáže ve prospěch Německa, Francie, Japonska a. . . Švýcarska ji vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR 3. listopadu odsoudilo k trestu smrti a o několik dní později byla zastřelena; švýcarské občanství ji nijak neochránilo a rodina byla bez dalšího vysvětlení brutálně vyrozuměna o rozsudku. Polka L. Jankowská byla odsouzena k osmi rokům vězení jako "rodinná příslušnice vlastizrádce". Její manžel Stanislaw Skulski (Mertens) byl sám zatčen v srpnu 1937 a zemřel kulkou 21. září. Princip rodinné odpovědnosti, dosud používaný vůči prostému občanovi, se takto rozšířil na členy aparátu.

   Osip Pjatnickij (Tarchis) byl po Manuilském do roku 1934 "dvojkou" Kominterny. Měl na starosti vedení celé organizace (především financování komunistických stran v zahraničí a ilegální spojení Kominterny po celém světě), později stál v čele politického a administrativního oddělení Ústředního výboru KS(b). Dne 24. června 1937 vystoupil na plénu ústředního výboru s kritikou rostoucí represe a udělení zvláštních pravomocí šéfovi NKVD Ježovovi. Rozzuřený Stalin musel přerušit zasedání a dal vystavit Pjatnického neúprosnému nátlaku, aby ho přiměl k pokání a uznání chyby. Marně. Druhého dne na obnoveném zasedání Ježov obvinil Pjatnického, že je bývalým agentem carské policie. Zatčen byl 7. července. Ježov pak donutil Borise Müllera (Melnikova), aby svědčil proti Pjatnickému a pouhý den po Müllerově popravě 29. července 1938 stanul před vojenským kolegiem Nejvyššího soudu Pjatnickij, který se odmítl doznat ke špionáži ve prospěch Japonska. Byl odsouzen k trestu smrti a zastřelen v noci z 29. na 30. červenec.

   Mnohé z těchto popravených kominternistů obvinili z příslušnosti k "protikominternovské organizaci řízené Pjatnickým, Knorinem (Wilhelm Hugo) a Bélou Kunem". Další byli prostě považováni za trockisty a kontrarevolucionáře. Někdejší vůdce maďarské komuny Béla Kun začátkem roku 1937 vystoupil proti Manuilskému a vzápětí byl Manuilským obviněn (pravděpodobně na Stalinův pokyn), že terčem jeho kritiky je sám Stalin. Kun se zapřísahal poctivostí svého záměru a znovu označil Manuilského a Moskvina za viníky špatného zastupování KS(b) v Kominterně, což podle něho způsobilo její neúspěchy. Žádný z přítomných - Palmiro Togliatti, Otto Kuusinen, Wilhelm Pieck, Klement Gottwald, Arvo Tuominen - se ho nepokusil obhajovat. Na závěr schůze dal Georgi Dimitrov přijmout rezoluci, podle níž měl být "případ Kun" přezkoumán zvláštní komisí. Namísto zvláštní komise čekalo Bélu Kuna zatčení, jakmile vyšel ze dveří schůzovní místnosti. Přesné datum jeho popravy ve sklepeních Ljubljanky není známo.

   Podle M. Pantělejeva bylo konečným cílem těchto čistek úplné vymýcení veškeré opozice proti stalinské diktatuře. Ti, kteří v minulosti sympatizovali s opozicí nebo udržovali styky s komunisty, kteří stáli v minulosti blízko Trockému, se stali privilegovaným terčem represí. Totéž se vztahovalo i na německé komunisty, kteří patřili k frakci vedené Heinzem Neumannem (on sám byl zlikvidován 1937) nebo k bývalým členům skupiny Demokratického centralismu. Podle svědectví Jakova Matusova, zástupce vedoucího druhého oddělení tajné politické sekce GUBG-NKVD, byl v té době o každém vysokém vedoucím pracovníkovi státního aparátu bez jeho vědomí veden spis, zahrnující všechny materiály, které by se proti němu mohly ve vhodné chvíli použít. Takový spis měli Klement Vorošilov, Andrej Vyšinskij, Lazar Kaganovič, Michail Kalinin i Nikita Chruščov. Je více než pravděpodobné, že stejnému podezřívání byli vystaveni všichni vedoucí představitelé Kominterny.

   Dodejme, že nejvyšší neruští představitelé Kominterny se podíleli aktivně na represi. Jedním z nejpříznačnějších případů je Ital Palmiro Togliatti, jeden z tajemníků Kominterny, prezentovaný po Stalinově smrti jako otevřený člověk, který se vždy stavěl proti teroristickým metodám. Ovšem Togliatti sám obvinil na jedné schůzi Hermanna Schuberta, funkcionáře Mezinárodní rudé pomoci, a zabránil mu podat vysvětlení. Schubert byl zanedlouho zatčen a zastřelen. Petermannovi, německá komunistická manželská dvojice, která přijela do SSSR po roce 1933, byli v průběhu jedné schůze Togliattim označeni za "hitlerovské agenty", protože udržovali písemný styk s příbuznými v Německu, a o několik týdnů později byli zatčeni. Togliatti byl přítomen při štvanici na Bélu Kuna a podepsal rezoluci, která ho poslala na smrt. Také se zblízka zapojil do likvidace Polské komunistické strany v roce 1938. Při této příležitosti vyslovil svůj souhlas s třetím moskevským procesem a ukončil jej slovy: "Smrt válečným štváčům, smrt špionům a fašistickým agentům! Ať žije Leninova a Stalinova strana, bdělý strážce výdobytků Říjnové revoluce, bezpečná záruka světové revoluce! Ať žije pokračovatel v díle Felixe Dzeržinského Nikolaj Ježov!"

 

Teror v komunistických stranách

 

   Po "vyčištění" centrálního aparátu Kominterny se Stalin pustil do jednotlivých sekcí Komunistické internacionály. Jako první to postihlo německou sekci. Německá komunita v Rusku zahrnovala, kromě potomků povolžských kolonistů, členy Komunistické strany Německa (KSN), antifašistické uprchlíky a dělníky, kteří odjeli z výmarské republiky a přišli se podílet na "budování socialismu". Žádná z těchto kvalit však neskýtala ani tu nejmenší ochranu, když po roce 1933 začalo zatýkání. Represe postihla celkem dvě třetiny německých antifašistů v sovětském exilu.

   Osudy německých komunistů známe díky seznamům "Kaderlisten", vypracovaným pod vedením vedoucích představitelů KSN Wilhelma Piecka, Wilhelma Florina a Herberta Wehnera, kteří je použili při vylučování komunistů, jež stihl stranický trest nebo se stali oběťmi represe. První seznam nese datum 3. září 1936, poslední 21. června 1938. Další dokument z konce 50. let vypracovaný kontrolní komisí SED (komunistická strana se po válce v budoucí NDR obnovila pod jménem Jednotná socialistická strana Německa) zaznamenává 1 136 osob. Zatýkání vyvrcholilo v roce 1937 (celkem 619 osob) a pokračovalo až do roku 1941 (21). Osud poloviny z těchto osob (666) není znám: předpokládá se, že zemřely ve vězení. Oproti tomu je bezpečně známo, že 82 jich bylo popraveno, 197 zemřelo ve vězení nebo v táborech a že jich 132 bylo vydáno nacistům. Asi 150 dalším, kteří byli odsouzeni k těžkým trestům a přežili, se po vypršení trestu podařilo odejít ze SSSR. Jako jeden z ideologických důvodů zatčení těchto komunistů byla uváděna skutečnost, že nedokázali zmařit Hitlerovy snahy, jako kdyby právě Moskva nenesla velkou část odpovědnosti za dobytí moci nacisty.

   Nejtragičtější epizodou, ve které Stalin plně ukázal míru svého cynismu, bylo vydání německých antifašistů Hitlerovi. Již v roce 1937 se sovětské úřady rozhodly vypovídat ze země německé státní příslušníky. 16. února jich OSO odsoudila k vypovězení 10. Některé z nich známe: Emil Larisch, technik, který v SSSR žil od roku 1921; Arthur Thilo, inženýr, který přijel v roce 1931; Wilhelm Pfeiffer, komunista z Hamburku; Kurt Nixdorf, univerzitní pracovník v Institutu Marxe a Engelse. Byli zatčeni v roce 1937 a obviněni ze špionáže nebo "fašistické činnosti" a německý velvyslanec von Schulenburg v jejich věci intervenoval u sovětského ministra zahraničních věcí Maxima Litvinova. Pfeiffer se snažil dosáhnout toho, aby byl vyhoštěn do Anglie, protože věděl, že jako komunista bude po návratu do Německa okamžitě zatčen. Po osmnácti měsících, 18. srpna 1938, byl doveden na polskou hranici, kde jeho stopa mizí. Arthuru Thilovi se podařilo uchýlit na britskou ambasádu ve Varšavě. Mnozí toto štěstí neměli. Otto Walther, leningradský litograf, který v Rusku žil od roku 1908, se dostal 4. března 1937 do Berlína; spáchal sebevraždu skokem z okna domu, v němž našel ubytování.

   Koncem května 1937 předal von Schulenburg dva další seznamy Němců, jejichž vyhoštění bylo žádoucí. Mezi 67 jmény najdeme několik antifašistů, z nichž jeden byl právě Kurt Nixdorf. Na podzim 1937 došlo k zvratu ve vyjednávání: Sověti souhlasili s urychleným vyhošťováním, jak to žádaly německé úřady (asi 30 vyhoštění již bylo provedeno). V listopadu a prosinci 1937 postihlo vyhoštění 148 Němců; v průběhu následujícího roku jich bylo 445. Na polské, lotyšské, někdy také finské hranici tyto vyhoštěné - byli mezi nimi i rakouští schutzbündleři - okamžitě brali pod svou kontrolu představitelé německých úřadů. Někdy, jako v případě rakouského komunisty Paula Meisela, byl vyhoštěný dopraven v květnu 1938 přes Polsko až na rakouskou hranici, kde byl předán gestapu. Paul Meisel byl Žid a zmizel v Osvětimi.

   Toto dokonalé srozumění mezi nacistickým Německem a sovětským Ruskem bylo předobrazem sovětsko-nacistických smluv z roku 1939, "v nichž se naplno vyjádřila povahová blízkost obou totalitních systémů" (Jorge Semprun). Po jejich podpisu pokračovalo vyhošťování za podstatně dramatičtějších podmínek. Po porážce Polska Hitlerem a Stalinem měly obě mocnosti společnou hranici, která umožnila bezprostřední přesun vyhoštěných ze sovětských věznic do německých. Jako projev dobré vůle Sovětů vůči novému spojenci takto bylo v letech 1939-1941 vydáno gestapu 200-300 německých komunistů. Dne 27. listopadu 1939 podepsaly obě strany dohodu. Od listopadu 1939 do května 1941 postihlo vyhoštění asi 350 osob, z toho 85 Rakušanů. Mezi nimi i Franze Koritschonera, jednoho ze zakladatelů Komunistické strany Rakouska, který se stal funkcionářem Rudé odborové internacionály; po deportaci na Dálném severu byl předán lublinskému gestapu, převezen do Vídně, podroben mučení a popraven v Osvětimi 7. června 1941.

   Sovětské úřady vůbec nebraly v úvahu židovský původ mnoha těchto vyhoštěných: skladatel a dirigent Hans Walter David, Žid a člen KSN, byl vydán gestapu a v roce 1942 skončil v plynové komoře v Majdanku. Je známo mnoho dalších případů: fyzik Alexander Weissberg přežil a napsal své vzpomínky. Margarete Buber-Neumannová, manželka Heinze Neumanna, který byl odstraněn z vedení KSN a posléze emigroval ze SSSR, také dosvědčila tuto neuvěřitelnou dohodu uzavřenou mezi nacisty a Sověty. Po deportaci do Karagandy (Sibiř) byla předána gestapu spolu s mnohými družkami v neštěstí v únoru 1940. Tato "výměna" jí vynesla věznění v Ravensbrücku.

 

Na brestlitevském mostě

   "31. prosince 1939 nás probudili v  6 hodin ráno. (. . .) Oblečeni a s oholenými hlavami jsme museli zůstat několik hodin v čekárně. Maďarský komunista a Žid jménem Bloch uprchl do Německa po porážce Komuny v roce 1919. Žil tam s falešnými papíry a nadále pracoval pro stranu. Také byl zatčen a přes veškeré protesty měl být předán německému gestapu. (. . .) Krátce před půlnocí přijely autobusy, kterými nás převezli na nádraží. (. . .) V noci z 31. prosince 1939 na 1. leden 1940 se vlak rozjel. Odvážel s sebou 72 poražených bytostí. (. . .) Přes zpustošené Polsko naše cesta pokračovala do Brestu Litevského. Na mostě přes Bug nás očekával aparát druhého totalitního režimu v Evropě, německé gestapo."

   Alexander Weissberg, L´Accusé, Fasquelle, 1953. A. Weissbergovi se podařilo uprchnout z nacistického vězení. Připojil se k polským povstalcům a bojoval po jejich boku. Po válce odjel do Švédska a odtud do Anglie.

   "Tři osoby odmítly přejít přes most: maďarský Žid jménem Bloch, komunistický dělník odsouzený nacisty a německý učitel, jehož jméno jsem zapomněla. Násilím je odvlekli k mostu. Vztek nacistů, esesáků, se okamžitě vybil na Židovi. Převedli nás do vlaku a odvezli do Lublinu. (. . .) V Lublinu nás předali gestapu. Jak jsme zjistili, nebyli jsme gestapu předáni pouze my, ale NKVD s námi předala esesákům také dokumenty, které se nás týkaly. Tak například v mém spise mimo jiné stálo, že jsem žena Heinze Neumanna a že Neumann byl jedním z Němců, které němečtí nacisté nejvíc nenáviděli."

   Margarete Buber-Neumannová, ze svědectví na Kravčenkově procesu proti Les Lettres françaises (Déposition au procés Kravchenko contre Les Lettres françaises, 14e audience, 23 février 1949. Compte rendu sténographique", La Jeune Parque, 1949.). Margarete Buber-Neumannová, zatčená v roce 1937 a deportovaná na Sibiř, byla po vydání nacistům vězněna v Ravensbrücku až do osvobození tábora v dubnu 1945.

 

   Mašinerie teroru současně s německými komunisty začala požírat také kádry Komunistické strany Palestiny, z nichž mnozí původně emigrovali z Polska. Joseph Berger (1904-1978), tajemník této strany v letech 1929-1931, byl zatčen 27. února 1935 a propuštění se dočkal až po XX. sjezdu v roce 1956. To, že přežil, je vzácná výjimka. Mnozí z jeho soudruhů v různých údobích neunikli popravě nebo zmizeli beze stopy v lágrech. Wolf Averbuch, který se stal ředitelem továrny na traktory v Rostově na Donu, byl v roce 1936 zatčen a popraven v roce 1941. Systematická politika likvidace členů palestinské KS nebo sionisticko-socialistických skupin, kteří odjeli do SSSR, má těsnou vazbu na sovětskou politiku vůči židovské menšině a založení Birobidžanu, jehož čelní představitelé byli obviněni. Profesor Josif Liberberg, předseda výkonného výboru Birobidžanu, byl označen za "nepřítele lidu". Pak dopadla represe na ostatní kádry v čele institucí autonomní oblasti. Samuel Augurskij (1884-1947) byl obžalován z členství v údajném židofašistickém centru. Židovská sekce ruské strany ("Jevsekcia") byla rozehnána. Zamýšleným cílem bylo zničit židovské instituce v době, kdy se sovětský stát zároveň snažil získat podporu židovských osobností v zahraničí.

 

   Jednou ze skupin nejvíce postižených terorem byli polští komunisté. Ve statistikách represe se nacházejí na druhém místě, hned po Rusech. Je pravda, že Polská komunistická strana (PKS) byla zcela výjimečně oficiálně rozpuštěna po zvláštním hlasování výkonného výboru Kominterny 16. srpna 1938. Stalin vždy považoval PKS za semeniště permanentních a rozmanitých úchylek. Mnozí polští přední komunisté patřili před rokem 1917 k nejbližšímu Leninovu okolí, a proto žili v SSSR bez právní ochrany. V roce 1923 PKS podpořila Trockého. Krátce před Leninovou smrtí její vedení přijalo rezoluci ve prospěch opozice. Následovně byla kritizována za "luxemburgismus". Na V. sjezdu Kominterny v červnu a červenci 1924 Stalin odstranil historické vedení PKS - Adolfa Warského, Maximiliana Waleckého a Weru Kostrewovou-Kochtchovou -, což byl první krok k tomu, aby ji Kominterna dostala pod svou kontrolu. PKS pak byla označena za ohnisko trockismu. Toto krátké shrnutí samo o sobě nestačí k vysvětlení radikální čistky provedené ve straně, jejíž četní vedoucí představitelé byli židovského původu. V roce 1933 došlo také k aféře s Polskou vojenskou organizací POW (viz k tomu příspěvek Andrzeje Paczkowského). Nezapomínejme také na následující faktor: kominterská politika se snažila polské sekci vnutit činnost plně zaměřenou na oslabení polského státu ve prospěch SSSR a Německa. Hypotéza, že základním důvodem likvidace PKS byla příprava německo-sovětských dohod, si zcela zaslouží, abychom ji brali vážně. Způsob, jakým postupoval Stalin, je také příznačný: pomocí kominterského aparátu zařídil, aby se každá z jeho budoucích obětí vrátila do Moskvy, a postaral se o to, aby mu jich co nejméně uniklo. Přežili jen ti, kteří byli ve vězení v Polsku, jako Wladyslaw Gomulka.

   V únoru 1938 oficiální čtrnáctideník Kominterny La Correspondance internationale pod podpisem J. Swiecického obvinil celou PKS. V průběhu čistky zahájené v červnu 1937 - tehdy zmizel generální tajemník Julian Lenski, povolaný do Moskvy - proběhla likvidace 12 členů ústředního výboru, mnoha funkcionářů nižší úrovně a několika stovek straníků. Čistka se také přenesla na Poláky v interbrigádách: političtí pracovníci Dombrowského brigády Kazimierz Cichowski a Gustav Reicher byli po návratu do Moskvy zatčeni. Až v roce 1942 usoudil Stalin, že je třeba obnovit Polskou komunistickou stranu pod názvem Polská dělnická strana (PPR), ze které chtěl vytvořit jádro budoucí vlády ve svých službách a rivala legální vlády v anglickém exilu.

 

   Jugoslávští komunisté nezůstali ušetřeni stalinského teroru. Komunistická strana Jugoslávie, zakázaná v roce 1921, se musela stáhnout do ciziny, do Vídně 1921-1936 a do Paříže 1936-1939, ale po roce 1925 se její hlavní středisko zformovalo především v Moskvě. V okruhu posluchačů Komunistické univerzity národních menšin (KUNMZ), Sverdlovovy komunistické univerzity a Mezinárodní leninské školy se vytvořilo první jádro jugoslávských emigrantů, které brzy posílila nová emigrační vlna po nastolení diktatury krále Alexandra v roce 1929. Ve 30. letech v SSSR žilo 200 až 300 jugoslávských komunistů se silným zastoupením v mezinárodních odděleních především Kominterny a Komunistické internacionály mládeže. Z tohoto titulu také pochopitelně byli v těsném spojení s KSSS.

   Vzhledem k četným půtkám mezi jednotlivými frakcemi, které soupeřily o vedení KSJ, si získali špatnou pověst. Za těchto okolností muselo vedení Kominterny stále častěji a rozhodněji zasahovat. V polovině roku 1925 proběhla na KUNMZ prověrka a čistka, protože jugoslávští studenti, nakloněni spíše opozici, se postavili proti rektorce Marii Ž. Frukinové. Několik studentů bylo vyloučeno nebo potrestáno důtkou, 4 z nich (Ante Ciliga, Dedić, Dragić a Eberling) byli zatčeni a posláni do vyhnanství na Sibiř. V roce 1932 došlo v řadách KSJ k nové čistce a vyloučení 16 členů strany.

   Po vraždě Kirova zesílila kontrola nad politickými emigranty a na podzim 1936, ještě před rozpoutáním teroru, proběhly prověrky se všemi členy KSJ. Osudy politických emigrantů známe lépe než osudy bezejmenných pracujících, a tak zjišťujeme, že 8 tajemníků ústředního výboru a 21 tajemníků regionálních nebo místních vedení bylo zatčeno a zmizelo. Jeden z tajemníků KSJ, Sima Marković, donucený uchýlit se do SSSR, pracoval na Akademii věd do svého zatčení v roce 1939. Po odsouzení k deseti letům nucených prací bez práva na dopisování zemřel ve vězení. Jiní byli popraveni na místě, jako bratři Vužovićovi - Radomir (člen Ústředního výboru KSJ) a Gregor (člen Ústředního výboru mládeže). Jejich další bratr Voža, který se v roce 1927 solidarizoval s Trockým, byl zadržen, zmizel beze stopy a vzápětí následovalo zatčení jeho bratrů. Tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Jugoslávie v letech 1932-1937 Milan Gorkić byl obviněn, že vytvořil "v řadách internacionály protisovětskou organizaci řízenou Knorinem a Pjatnickým a vedl v Kominterně teroristickou skupinu".

   V polovině 60. let KSJ rehabilitovala stovku obětí represe, ale neproběhlo žádné soustavné zkoumání. Jeho zahájení by ovšem nutně nepřímo vedlo k otázce obětí represe, zaměřené po schizmatu v roce 1948 proti přívržencům SSSR v Jugoslávii. A především by bylo podtrhlo, že vzestup Tita (Josipa Broze) do čela strany v roce 1938 následoval po mimořádně krvavé čistce. Skutečnost, že se v roce 1948 postavil Stalinovi, nikterak nezmenšuje jeho spoluzodpovědnost za čistku ve 30. letech.

 

Hon na trockisty

 

   Po zdecimování řad zahraničních komunistů žijících v SSSR se Stalin pustil do "odpadlíků" žijících v cizině. NKVD tak dostala příležitost ukázat svou světovou moc.

   Jedním z nejkřiklavějších případů byl případ Ignaze Reisse, pravým jménem Nathana Poretského. Reiss byl jedním z mladých židovských revolucionářů, vzešlých z války 1914-1918, kterých se tolik vynořilo ve střední Evropě a tolik nechalo naverbovat Kominternou. Jako profesionální agitátor pracoval v ilegální mezinárodní síti a plnil úkoly tak dokonale, že byl v roce 1928 vyznamenán Řádem Rudého praporu. Po roce 1935 jej "převzala" NKVD, která chtěla mít pod kontrolou všechny sítě v zahraničí a zabývala se špionáží v Německu. První velký moskevský proces roztrpčil Reisse natolik, že se rozhodl rozejít se Stalinem. Znal dobře způsoby "firmy", pečlivě připravil svůj rozchod a 17. července 1937 publikoval otevřený dopis Ústřednímu výboru VKS(b), v němž zdůvodnil svůj krok a jmenovitě zaútočil na Stalina a stalinismus, "tu směsku toho nejhoršího bezzásadového, krvavého a prolhaného oportunismu, který hrozí, že otráví celý svět a zničí zbytky dělnického hnutí". Reiss současně oznámil, že se hlásí ke Lvu Trockému. Netušil, že právě podepsal svůj rozsudek smrti. NKVD okamžitě zmobilizovala síť svých spolupracovníků ve Francii, podařilo se jí zjistit místo Reissova pobytu ve Švýcarsku, kde mu nastražila past. Večer 4. září 1937 jej dva francouzští komunisté rozstříleli jako řešeto, zatímco agentka NKVD se pokusila zavraždit jeho ženu a syna otrávenou bonboniérou. Přes důkladné vyšetřování vedené ve Švýcarsku a Francii nebyli zabijáci a jejich pomocníci nikdy dopadeni ani odsouzeni. Trockij okamžitě pojal podezření na Jacquesa Duclose, jednoho z tajemníků FKS, a požádal svého tajemníka Jana van Heijenoorta, aby hlavě francouzské vlády odeslal tento telegram: "Chautemps Předseda vlády Paříž /Ve věci vražda Ignaz Reiss/ Krádež mého archivu a podobné zločiny/ Dovoluji si naléhat/ Nutno podrobit výslechu alespoň jako svědka Jacquesa Duclose místopředsedu poslanecké sněmovny starého agenta GPU."

 

   Duclos tehdy byl místopředsedou Poslanecké sněmovny od června 1936 a telegram neměl nejmenší účinek.

   Reissovo zavraždění jistě bylo spektakulární, ale také bylo součástí rozsáhlého plánu na likvidaci trockistů. Nikoho neudivuje konstatování, že v SSSR byli trockisté masakrováni jako tolik dalších lidí. Přesto však může překvapovat zášť a úsilí, věnované zvláštními službami fyzické likvidaci odpůrců v cizině a trockistických skupin vzniklých v různých zemích. Základem uskutečnění tohoto plánu byla trpělivá infiltrační práce.

   V červenci 1937 zmizel vedoucí mezinárodního sekretariátu trockistické opozice Rudolf Klement. 26. srpna téhož roku bylo ze Seiny vyloveno tělo bez hlavy a nohou, zanedlouho identifikované jako Klementovo. Sám Trockého syn Lev Sedov zemřel v Paříži 6. února 1938 na následky operace. Vysoce podezřelé okolnosti jeho smrti přivedly jeho nejbližší k domněnce, že šlo o vraždu zorganizovanou sovětskými službami. Pavel Sudoplatov naopak ve svých vzpomínkách ujišťuje, že k tomu nedošlo. Nepopíratelné však je, že Lev Sedov byl velmi zblízka sledován NKVD. Jeden z jeho nejbližších, Mark Zborowski, byl agent nasazený do trockistického hnutí.

 

Louis Aragon, Předehra k času třešní

Zpívám GPU, které se formuje

ve Francii, v té hodině, co bije

Zpívám nezbytné GPU Francie

Zpívám GPU odevšad a odnikud

Požaduji GPU, aby připravilo konec jednoho světa

Požadujte GPU, aby připravilo konec jednoho světa,

aby bránilo ty, co jsou zrazováni

aby bránilo ty, co jsou vždycky zrazováni

Požadujte GPU vy, co vás ohýbají, vy, co vás zabíjejí

Vyžadujte GPU

Potřebujete GPU

Ať žije GPU, dialektická hrdinská postava,

kterou stavíme proti přihlouplému obrazu letců,

které pitomci považují za hrdiny,

když si namlátí hubu o zem

Ať žije GPU, pravý obraz materialistické velikosti

Ať žije GPU proti Bohu Chiappovi a "Marseillaise"

Ať žije GPU proti papeži a všem vším

Ať žije GPU proti rezignaci bank

Ať žije GPU proti manévrům na Východě

Ať žije GPU proti rodině

Ať žije GPU proti podlým zákonům

Ať žije GPU proti socialismu vrahounů, jako jsou

Caballero Boncour MacDonald Zoergibel

Ať žije GPU proti všem nepřátelům proletariátu

AŤ ŽIJE GPU.

(1931)

(Citováno Jeanem Malaquaisem, Le nommé Louis Aragon

ou le patriote professionnel, příloha Masses, únor 1947.)

 

   Sudoplatov naopak přiznává, že ho v březnu 1939 Berija a Stalin osobně pověřili zavražděním Trockého. Stalin mu sdělil: "Musíme s Trockým skoncovat do roka, dřív než začne válka, která je nevyhnutelná (. . .)," a dodal: "Vaším přímým nadřízeným bude soudruh Berija a nikdo jiný, ale veškerá odpovědnost za tuto misi je na vás." Začala nelítostná léč sahající přes Paříž, Brusel a Spojené státy až do Mexika, kde šéf IV. internacionály žil. Za spoluúčast Komunistické strany Mexika Sudoplatovovi agenti připravili 24. května první atentát, z něhož Trockij vyvázl jako zázrakem. Způsob, jak se zbavit Trockého, našel Sudoplatov až prostřednictvím Ramóna Mercadera, který se k Trockému dostal pod falešným jménem. Mercader si získal důvěru trockistické aktivistky a podařilo se mu navázat kontakt se "starým". Trockij nebyl podezřívavý a souhlasil, že jej přijme a sdělí mu svůj názor na článek, údajně napsaný na jeho obhajobu jako revolucionáře. Mercader jej udeřil do hlavy cepínem. Následoval drásavý výkřik těžce poraněného Trockého. Jeho žena a tělesní strážci se vrhli na Mercadera, který po spáchaném činu zůstal strnule na místě. Trockij následujícího dne zemřel.

 

   Trockij věděl, že GPU a později NKVD plně ovládá Kominternu, a neustále poukazoval na vzájemné propojení komunistických stran, sekcí Kominterny a služeb NKVD. V dopise z 27. září 1940 adresovaném mexickému generálnímu prokurátorovi tři dny po prvním pokusu o atentát, jehož byl terčem, psal: "Organizace GPU má vně Sovětského svazu své pevné tradice a metody. GPU pro svou činnost potřebuje legální nebo pololegální pláštík a příznivé prostředí, kde může rekrutovat agenty; takové okolí a ochranu nachází v údajných "komunistických stranách". Ve svém posledním textu, rovněž věnovaném atentátu z 24. května, se podrobně vrací k akci, jejíž obětí se málem stal. GPU (Trockij stále ještě používá označení zvolené v roce 1922, kdy ještě byl u toho) je pro něho "hlavní orgán Stalinovi moci", "nástroj totalitní nadvlády" v SSSR, "z něhož se duch otrocké poslušnosti a cynismu rozšířil na celou Kominternu a do morku kostí otrávil dělnické hnutí". Obšírně zdůrazňuje tuto zvláštní dimenzi, která určuje mnoho věcí v jednotlivých komunistických stranách: "GPU a Kominterna nejsou totožné jako organizace, ale jsou nerozlučně spojené. Je mezi nimi vztah podřízenosti, rozkazy však nedává GPU Kominterna, naopak, právě GPU plně ovládá Kominternu."

   Tento rozbor, podepřený mnoha poznatky, byl plodem Trockého dvojí zkušenosti: zkušenosti z dob, kdy byl jedním z vedoucích činitelů rodícího se sovětského státu, a zkušenosti psance, pronásledovaného po celé zeměkouli zabijáky z NKVD, jejichž jména jsou dnes bezpečně známa. Jde o vedoucí představitele oddělení "zvláštních úkolů" vytvořeného v prosinci 1936 Nikolajem Ježovem: o Sergeje Spiegelglase, který neuspěl, o Pavla Sudoplatova (zemřel 1996) a Nauma Jetingona (zemřel 1981), kteří uspěli díky mnoha pomahačům.

   O zavraždění Trockého v Mexiku 20. srpna 1940 byly základní skutečnosti známé díky souvislým šetřením, provedeným bezprostředně na místě a později zopakovaným Julianem Gorkinem. O objednavateli akce nebylo nejmenší pochyby: bezprostřední pachatelé byli známi a Sudoplatov je v poslední době potvrdil. Jaime Ramón Mercader del Río byl synem Caridad Mercaderové, komunistky, která již dlouhou dobu pracovala pro služby a stala se Jetingonovou milenkou. Mercader se k Trockému dostal pod jménem Jacquesa Mornarda. Nešlo o smyšlenou osobu; Jacques Mornard skutečně existoval a zemřel v Belgii v roce 1967. Mornard bojoval ve Španělsku, kde si jeho pas pravděpodobně sovětské služby "vypůjčily". Mercader také používal jméno Jackson s dalším pasem "na klíč", původně patřícím Kanaďanovi, který vstoupil do mezinárodních brigád a padl na frontě. Ramón Mercader zemřel v roce 1978 v Havaně, kam ho pozval Fidel Castro, aby působil jako poradce ministerstva vnitra. Muž, vyznamenaný za svůj zločin Leninovým řádem, byl zcela nenápadně pohřben v Moskvě.

 

   Stalin se sice zbavil svého posledního politického odpůrce, ale tím štvanice na trockisty neskončila. Francouzský příklad přesně ukazuje mentální reflex, který si komunisté osvojili vůči příslušníkům malých trockistických organizací. Nelze vyloučit, že za okupace francouzští komunisté udali některé trockisty francouzské nebo německé policii.

   Ve francouzských vichistických vězeních a lágrech se trockisté systematicky ocitali v karanténě. V Nontronu (Dordogne) se Gérard Bloch stal obětí ostrakismu ze strany komunistického kolektivu, v jehož čele stál Michel Bloch, syn spisovatele Jean-Richarda Blocha. Později, už ve vězení v Eysses, jistý katolický učitel varoval Gérarda Blocha, že vězeňský komunistický kolektiv se rozhodl ho popravit a že ho hodlají v noci uškrtit.

   V tomto kontextu zaslepené nenávisti lépe pochopíme, co znamenalo "zmizení" čtyř trockistů, mezi nimi Pietra Tressa, zakladatele Komunistické strany Itálie, ve francouzské partyzánské skupině "Wodli", operující v Haute-Loire. Tato partyzánská skupina se "postarala" o pět trockistů, kteří 1. října 1943 uprchli z vězení v Puy-en-Velay spolu s komunistickými vězni. Jeden z trockistů, Albert Demazière, byl náhodou oddělen od svých soudruhů. Je jediným, kdo z pětičlenné skupiny přežil: Tresso, Pierre Salini, Jean Reboul a Abraham Sadek byli popraveni koncem října po zinscenovaném procesu, který nesl mnoho příznačných rysů. Dodnes žijící "svědci" a aktéři potvrzují, že trockisté byli obviněni z úmyslu "otrávit vodu v táboře", což je tradiční středověké obvinění, poukazující na židovský původ Trockého (jeho syn Sergej byl ze stejným záměrů obviněn v SSSR) a přinejmenším jednoho s partyzánských vězňů (Abrahama Sadeka). Komunistické hnutí tak předvedlo, že není prosto nejvulgárnější antisemitské regrese. Před zavražděním všechny čtyři trockisty vyfotografovali, pravděpodobně pro účely pozdější identifikace vyššími instancemi FKS, a donutili je napsat vlastní životopis.

   Komunisté se snažili fyzicky likvidovat své blízké protivníky dokonce i v koncentračních táborech a využívali k tomu pozice, které získali v táborové hierarchii. Marcela Beaufrèra, vedoucího politického pracovníka Internacionalistické dělnické strany v bretaňské oblasti, zatčeného v říjnu 1943 a deportovaného do Buchenwaldu v lednu 1944, podezříval šéf "blokařů" (komunista) z trockismu. O deset dní později přítel Beaufrèra varoval, že komunistická skupina z jeho 39. bloku ho odsoudila k trestu smrti a hodlá ho poslat do bloku pokusů na lidech, kde vězňům očkovali tyfus. Marcel Beaufrère se díky zásahu německých soudruhů v poslední chvíli zachránil. Stačilo využít nacistický systém v koncentračních táborech, nechat zařadit politické protivníky do nejhorších komand a snadno se jich zbavit, i když byli obětí stejných gestapáků nebo esesáků. Buchenwaldské vězně Marcela Hica a Rolanda Filiâtra poslali do strašného tábora Dora "se souhlasem kádrů KSN, kteří v táboře vykonávali administrativní činnost", píše Rodolphe Prager. Marcel Hic tam zahynul. Roland Filiâtre ještě v roce 1948 unikl pokusu o vraždu na pracovišti.

   K dalším likvidacím trockistů došlo ve dnech osvobození. Mathieu Buchholtz, mladý pařížský dělník ze skupiny "La Lutte de classes" (Třídní boj), zmizel 11. září 1944. Časopis skupiny z jeho zmizení obvinil v květnu 1947 "stalinisty".

 

   V Řecku nebylo trockistické hnutí nikterak zanedbatelné. Pandelis Puliopulos, tajemník Komunistické strany Řecka (KKE), popravený italskou kulkou, do této strany vstoupil už před válkou. Za války se trockisté individuálně zapojili do Fronty národního osvobození (EAM), založené v červnu komunisty. Generál Lidové národněosvobozenecké armády (ELAS) Aris Veluchiotis nechal popravit dvacítku předních trockistů. Po osvobození se případy únosů trockistů znásobily. Často byli podrobeni mučení, aby prozradili adresy svých soudruhů. Ve své zprávě pro Ústřední výbor KS uvedl Vasilis Barciotas počet 600 trockistů popravených Obrannou organizací lidového boje, ale tento údaj zřejmě zahrnuje i anarchisty a socialistické odpadlíky. Pronásledování a vraždění neunikli ani archéo-marxisté, organizovaní mimo řeckou KS od roku 1924.

   Albánští komunisté nezůstali pozadu. Po sjednocení levicových skupin včetně trockistů zorganizovaných kolem Anastase Luly v listopadu 1941 došlo znovu k rozporům mezi trockisty a ortodoxními komunisty (Enver Hodža, Mehmet Šehu), kteří byli pod vlivem jugoslávských poradců. V průběhu roku 1943 byl Lula bez soudu popraven. Sadiku Premtažovi, dalšímu velmi oblíbenému představiteli trockistů, který unikl několika pokusům o atentát, se nakonec podařilo uprchnout do exilu ve Francii. V květnu 1951 padl za oběť nového pokusu o vraždu, spáchaném Džemalem Šamim, bývalým interbrigadistou ve službách albánského vyslanectví v Paříži.

   V Číně vznikl zárodek hnutí v roce 1928 pod vedením Čen Du-šiua, zakladatele a bývalého tajemníka Čínské KS. V roce 1935 mělo jen několik stovek členů. Za protijaponské války se části z nich podařilo zapojit do VIII. sboru Lidové osvobozenecké armády. Mao Ce-tung je dal popravit a zrušil prapory, které vedli. Po skončení občanské války je postihlo soustavné pronásledování a popravy. O osudu mnoha z nich se neví vůbec nic.

   Situace v Indočíně byla zpočátku odlišná. Trockisté ze skupiny Tranh Dau (Boj) a komunisté od roku 1933 spojili své úsilí. Vliv trockistů byl zvlášť silný především na jihu poloostrova. Směrnice Jacquesa Duclose v roce 1937 zakázala Indočínské komunistické straně pokračovat ve spolupráci s příslušníky Boje. V měsících, které následovaly po japonské porážce, jiná trockistická odnož - Mezinárodní komunistická liga - získala vliv, který začal znepokojovat komunistické předáky. V září 1945, po příchodu anglických vojsk, začala Liga ostře napadat mírumilovné přijetí, kterého se jim dostalo od Viet Minhu, Demokratické fronty za nezávislost, vytvořené v květnu 1941 Ho Či Minem. Viet Minh zahájil 14. září rozsáhlou akci proti trockistickým kádrům, které se však nezmohly na odpor. Většina dopadených byla okamžitě popravena. Později, po bojích vedených  s francouzskými a britskými jednotkami, které se stáhly na Planinu rákosů, je rozdrtila vojska Viet Minhu. V druhé fázi zničující operace se Viet Minh obrátil proti příslušníkům Boje. Byli vězněni v Ben Suku a popraveni, když se blížilo francouzské vojsko. Ta Tu Thau, historický vůdce hnutí, byl popraven v únoru 1946. Nenapsal snad Ho Či Min, že trockisté "jsou nejpodlejší zrádci a špioni"?

   V Československu symbolizuje osud Záviše Kalandry i osud všech jeho druhů. Kalandra byl vyloučen v roce 1936 z KSČ, protože napsal brožurku proti moskevským procesům. Němci ho jako účastníka odboje deportovali do Oranienburgu. V roce 1949 byl zatčen, obviněn z přípravy "spiknutí proti republice" a podroben mučení. Proces začal v červnu 1950; pronesl při něm sebekritiku. 8. června vynesl soud rozsudek smrti. V Combat (14. června 1950) André Breton požádal Paula Éluarda, aby zasáhl ve prospěch člověka, kterého oba znali z předválečných let. Éluard mu odpověděl: "Příliš mne zaměstnávají nevinní, kteří hlásají svou nevinu, než abych se staral o viníky, kteří hlásají svou vinu." Záviš Kalandra byl popraven 27. června spolu s třemi dalšími spoluobžalovanými.

 

Zahraniční antifašisté a revolucionáři obětí teroru v SSSR

 

   Jestliže decimování Kominterny, trockistů a dalších komunistických odpadlíků představovalo výraznou stránku komunistického teroru, nebylo stránkou jedinou. V polovině 30. let v SSSR žilo mnoho cizinců, kteří sice nebyli komunisté, ale podlehli kouzlu sovětské fata morgány. Mnozí z nich za tuto náklonnost k vlasti Sovětů zaplatili svobodou a často i životem.

   Počátkem 30. let zahájili Sověti propagandistickou kampaň, která zdůrazňovala možnosti Karélie jako hraniční oblasti mezi SSSR a Finskem a počítala s přitažlivostí "budování socialismu". Z Finska odjelo až na 12 000 Finů, k nimž se připojilo dalších 5 000 amerických Finů, převážně členů Americké asociace finských pracujících, vážně postižených nezaměstnaností po krizi 1929. "Karelská horečka" byla o to silnější, že agenti Amtorgu (sovětské obchodní agentury) slibovali práci, dobré mzdy, byty a cestu z New Yorku do Leningradu zdarma. Doporučovali, aby si každý s sebou vzal veškeré jmění.

   Tato "honba za utopií", jak to nazvala Aino Kuusinenová, se přeměnila v zlý sen. Po příjezdu emigrantům zabavili stroje, nářadí a úspory. Museli odevzdat pasy a ocitli se jako zajatci v zaostalé, převážně lesnaté oblasti a v mimořádně tvrdých životních podmínkách. Podle Arva Tuominena, který stál v čele Komunistické strany Finska a zastával funkci náhradníka prezidia výkonného výboru Kominterny až do konce roku 1939, kdy ho odsoudili k trestu smrti, který mu nakonec byl změněn na deset let vězení, se v koncentračních táborech nacházelo přinejmenším 20 000 Finů.

   Aino Kuusinenová byla ve svém přikázaném místě pobytu Kirovakanu po 2. světové válce svědkem příjezdu Arménů, kteří rovněž uvěřili šalebné propagandě a rozhodli se přistěhovat do Sovětské arménské republiky. V odpovědi na výzvu, kterou Stalin žádal všechny osoby ruského původu žijící v cizině, aby se vrátily do SSSR, se tito Arméni, kteří přitom většinou původně emigrovali z Turecka, zmobilizovali myšlenkou na odchod do Arménské republiky, která v jejich představách měla nahradit zemi předků. V září 1947 se jich několik tisíc shromáždilo v Marseille. Na 3 500 se jich nalodilo na Rossiu, která je převezla do Ruska. Jakmile loď přeplula pomyslnou linii sovětských územních vod v Černém moři, postoj sovětských úřadů se naráz změnil. Mnozí tehdy pochopili, že se nad nimi zavřela hanebná past. V roce 1948 přijelo z USA 200 Arménů. Po slavnostním uvítání je neminul stejný osud; okamžitě jim zabavili pasy. V květnu 1956 několik stovek Arménů, kteří přijeli z Francie, uspořádalo v Jerevanu manifestaci při návštěvě francouzského ministra zahraničních věcí Christiana Pineaua. Pouze 60 rodin smělo opustit SSSR, na ostatní dopadla nelítostná represe. Postupně se ale všem podařil návrat.

   Teror nepostihl pouze osoby, které do SSSR přijely dobrovolně, ale v nemenší míře i takové, které k tomu donutil útlak diktátorských režimů. Podle paragrafu 129 sovětské ústavy z roku 1936 "SSSR uděluje právo azylu cizím občanům pronásledovaným za obhajobu zájmů pracujících nebo pro svou vědeckou činnost nebo boj za národní osvobození". V románu Život a osud Vasilij Grossman proti sobě staví esesáka a starého bolševika, který je jeho zajatcem. Ve svém dlouhém monologu pronese esesák sentenci, dokonale vystihující osud tisíců mužů, žen a dětí, kteří přijeli do SSSR hledat útočiště. Ocitujeme ji: "Kdo se nachází ve vašich lágrech v době míru, když nemáte žádné válečné zajatce? Najdeme tam nepřátele strany, nepřátele lidu. To je druh, který znáte, ti se ve vašich lágrech nacházejí také. A kdyby se v mírové době vaše lágry ocitly v našem systému SS, nepropustili bychom vaše vězně. Vaši vězňové jsou našimi vězni."

   Ať přijeli z ciziny dobrovolně na sovětskou výzvu nebo aby nalezli bezpečí, o které přišli ve svých zemích kvůli své politické angažovanosti, všichni tito emigranti byli považováni za potencionální špiony. Přinejmenším je to nejčastější důvod uváděný na rozsudku.

 

   Jednou z nejčasnějších emigrantských vln byla emigrace italských antifašistů v polovině 20. let. Mnozí z nich, kteří věřili, že v "zemi socialismu" naleznou vysněné útočiště, pocítili kruté zklamání a postihl je teror. V polovině 30. let žilo v SSSR kolem 600 italských komunistů nebo sympatizantů: asi 250 politických kádrů, kteří emigrovali, a na 350 posluchačů tří politických škol. Protože mnozí z těchto posluchačů po absolutoriu odjeli ze SSSR a stovka aktivistů šla bojovat do Španělska v letech 1936-1937, vlna nejkrutějšího teroru dopadla na ty, kteří zůstali. Došlo k zatčení asi stovky Italů, většinou pro "špionáž"; 25 z asi 40 zastřelených se podařilo identifikovat, ostatní skončili v gulagu, buďto v zlatých dolech na Kolymě nebo v Kazachstánu. Romolo Caccavale vydal jímavou knihu, ve které sleduje životní dráhu a tragický osud několika desítek těchto politických pracovníků.

   Uveďme jeden příklad z mnoha: Nazareno Scarioli, antifašista, který uprchl z Itálie v roce 1925. Vydal se do Berlína a odtud do Moskvy. Byl přijat italskou sekcí Rudé pomoci, pracoval v zemědělském družstvu poblíž Moskvy, odkud ho po roce přesunuli do jiného družstva v Jaltě, kde pod vedením Tita Scarselliho pracovala asi dvacítka italských anarchistů. V roce 1933 došlo k rozpuštění družstva, Scarioli se vrátil do Moskvy a dostal práci v továrně na sušenky. Podílel se na činnosti italské komunity.

   Nastala léta velké čistky. Strach a hrůza rozložily italskou komunitu; každého se zmocnila nedůvěra ke krajanům a podezíravost. Komunistický čelný funkcionář Paolo Robotti oznámil v Italském klubu zatčení 36 emigrantů, zaměstnaných v továrně na kuličková ložiska, jako "nepřátel lidu". Robotti přiměl shromážděné, aby schválili zatčení těchto dělníků, které dobře znal. Při hlasování zdviženou rukou se Scarioli vyjádřil proti. Zatčen byl druhý den večer. Po mučení na Ljubljance podepsal doznání. Po deportaci na Kolymu pracoval v zlatém dole. Stejný osud postihl další Italy a mnoho z nich zemřelo: sochař Arnaldo Silva, inženýr Croquetti, komunistický pracovník Aldo Gorelli, jehož sestra se provdala za budoucího komunistického poslance Silota, bývalý tajemník římské sekce KSI Vicenzo Baccala, Toskánec Otello Gaggi, který byl zaměstnán v Moskvě jako vrátný, Luigi Calligaris, dělník v Moskvě, benátský odborář Carlo Costa, dělník v Oděse, Edmundo Peluso, který se v Curychu stýkal s Leninem. V roce 1950 Scarioli, který v té době vážil jen třicet šest kilogramů, odešel z Kolymy, ale musel jako sovětský otrok zůstat a pracovat na Sibiři. Až v roce 1954 se mu dostalo amnestie a posléze i rehabilitace. Celých dalších šest let musel čekat na vízum, aby se mohl s hubenou penzí vrátit do Itálie.

   Tito uprchlíci nebyli jen komunisté, členové KSI nebo sympatizanti. Byli mezi nimi i pronásledovaní anarchisté, kteří si zvolili SSSR jako útočiště. Snad nejznámější je případ Francesca Ghezziho, anarchosyndikalistického aktivisty, který do Ruska přijel v roce 1921 jako představitel Unione sindicale italiana v Rudé odborové internacionále. V roce 1922 odjel do Německa, kde byl zatčen, protože italská vláda ho vinila z terorismu a požádala o jeho vydání. Bouřlivá kampaň ho ušetřila italských věznic, ale nezbývalo mu než se vrátit do SSSR. První oplétačky s GPU měl Ghezzi, který se sblížil zejména s Pierrem Pascalem a Nikolajem Lazarevičem, na podzim 1924. V roce 1929 byl zatčen, odsouzen na tři roky a internován v Suzdalu za podmínek, které hrozily, že zahubí tuberkulózního jedince. Přátelé a lidé, s nimiž udržoval písemný kontakt, zorganizovali ve Francii a Švýcarsku kampaň na jeho podporu. Romain Rolland (v první chvíli) a další podepsali petici. Sovětské úřady odpověděly rozšířením fámy, že Ghezzi je "agent fašistické ambasády". Po propuštění v roce 1931 dostal Ghezzi práci v továrně. Koncem roku 1937 došlo k novému zatčení. Tentokrát se však jeho přátelům v cizině nepodařilo získat ani sebemenší informaci o jeho osudu. Uvádí se, že zemřel na Vorkutě koncem srpna 1941.

   Mohli si velitelé Schutzbundu, Svazu republikánské sebeobrany Rakouské socialistické strany, představit, jaký osud čeká jejich soudruhy, když se 11. února 1934 v Linci rozhodli, že budou vzdorovat všem útokům ze strany Heimwehru (Domobrany), který usiloval o zákaz socialistické strany?

   Útok Heimwehru v Linci přiměl sociální demokraty k vyhlášení generální stávky a po ní i k povstání ve Vídni. Po třech dnech urputných bojů zvítězil Dolfuss, socialističtí aktivisté, kteří unikli vězení nebo internačním lágrům, zmizeli do ilegality nebo uprchli do Československa dříve, než někteří z nich znovu pokračovali v boji ve Španělsku. Někteří z nich se rozhodli pro útočiště v Sovětském svazu. K této volbě je vyzývala intenzivní propaganda, které se podařilo je postavit proti sociálnědemokratickému vedení. Dne 23. dubna 1934 dorazilo do Moskvy 300 mužů a až do prosince téhož roku následovalo několik dalších, méně početných konvojů. Německé velvyslanectví celkem sečetlo 807 schutzbündlerů, kteří emigrovali do SSSR. S rodinami to představovalo celkem asi 1 400 utečenců v SSSR.

   První konvoj přivítali v Moskvě vedoucí činitelé Komunistické strany Rakouska (KSR) a bojovníci pochodovali v ulicích města. Ujala se jich Ústřední rada odborů. 120 dětí, jejichž otcové padli na barikádách nebo byli odsouzeni k smrti, odjelo na čas na Krym a po návratu našlo umístění v Moskvě, v dětském domově č. 6 speciálně pro ně zřízeném.

   Po několikatýdenním odpočinku rozmístili rakouské dělníky do továren v Moskvě, Charkově, Leningradě, Gorkém a Rostově. Životní podmínky, které museli přijmout, je velmi záhy rozčarovaly a rakouští vedoucí komunističtí činitelé museli zasáhnout. Úřady na ně naléhaly, aby si zvolili sovětské občanství; do roku 1938 jich tak učinilo 300. Oproti tomu celé skupiny schutzbündlerů navázaly styk s rakouským velvyslanectvím a doufaly, že se jim podaří nechat se repatriovat. V roce 1936 se snad podařil návrat do Rakouska 77 schutzbündlerům. Podle německého velvyslanectví jich do jara 1938 podstoupilo zpáteční cestu celkem 400 (po anšlusu v březnu 1938 se Rakušané stali německými státními příslušníky). 160 jich odjelo bojovat po boku republikánů do Španělska.

   Mnohým se nepoštěstilo odejít ze SSSR. Dnes se uvádí 278 Rakušanů zatčených od konce roku 1934 do roku 1938. Karlo Stajner se v roce 1939 setkal v Norilsku s Vídeňákem Fritzem Koppensteinerem, o němž neví, jak skončil. Někteří byli popraveni, jako Gustl Deutsch, bývalý vedoucí funkcionář čtvrti Floridsdorf a bývalý bojovník pluku "Karla Marxe", jemuž Sověti dokonce vydali brožurku o Únorových bojích ve Floridsdorfu (Moskva, Prometheus-Verlag, 1934).

   Dětský domov č. 6 také nezůstal ušetřen. Na podzim 1936 začalo zatýkání mezi rodiči. Jejich děti se tak okamžitě dostaly do pravomoci NKVD, která je rozmístila do sirotčinců. Matka Wolfganga Leonharda byla zatčena a zmizela v říjnu 1936, ale až v létě 1937 dostal pohlednici z republiky Komi. Byla odsouzena k pěti letům tábora za "trockistickou kontrarevoluční činnost".

 

Tragická odysea Sladekových

   Dne 10. února 1963 zveřejnily socialistické noviny Arbeiter Zeitung příběh rodiny Sladekových. V polovině září 1934 přijela paní Sladeková a její dva synové do Charkova za manželem Josefem Sladekem, uprchlíkem v SSSR. Od roku 1937 začala NKVD zatýkat v charkovské rakouské komunitě, o něco později než v Moskvě a Leningradě. Na Josefa Sladeka došlo 15. února 1938. V roce 1941, ještě před německým napadením, požádala paní Sladeková o možnost odjet ze SSSR a obrátila se na německé velvyslanectví. NKVD je zatkla 26. července spolu s šestnáctiletým synem Alfredem, zatímco osmiletého Victora NKVD poslala do sirotčince. Příslušníci NKVD se za každou cenu snažili dostat z Alreda "doznání": bili ho, oznámili mu, že matka byla zastřelena. Po evakuaci před německým postupem se matka a syn náhodou potkali v ivdělském lágru na Urale. Paní Sladeková byla odsouzena k pěti rokům za špionáž. Alfred Sladek k deseti za špionáž a protisovětskou agitaci. Po přemístění do lágru v Sarmě objevili Josefa Sladeka, který v Charkově dostal pětiletý trest, ale opět je rozdělili. Po propuštění v roce 1946 měla paní Sladeková přikázaný pobyt v Solikansku na Urale, kde se k ní o rok později připojil manžel. Měl tuberkulózu a srdeční slabost a nebyl schopen práce. Železničář ze Semmeringu zemřel 31. května 1948 jako žebrák. Alfreda propustili v roce 1951 a přijel za matkou. Po obtížných jednáních s úřady se jim oběma v roce 1954 podařilo vrátit se do Rakouska a Semmeringu. Victora naposledy viděli před sedmi lety. Poslední zprávy o něm měli z roku 1946.

 

   Jugoslávců, kteří se nacházeli v Rusku v roce 1917 a rozhodli se zůstat, bylo v roce 1924 mezi 2 600 až 3 750. Připojili se k nim také dělníci a odborníci, kteří přijeli z USA a Kanady zapojit se do "budování socialismu". Jejich skupinky se nalézaly po celém území, od Leninska přes Saratov po Magnitogorsk. Někteří z nich (bylo jich 50 až 100) se podíleli na stavbě moskevského metra. Jugoslávská emigrace poznala represi stejně jako ostatní. Božidar Maslarić tvrdí, že "její úděl byl nejkrutější", a dodává: "Velkou většinu pozatýkali v letech 1937 - 1938 a o jejich osudu nevíme nic. . ." Dodnes nemáme definitivní údaje o Jugoslávcích, kteří pracovali v SSSR, především o dělnících na stavbě moskevského metra, pronásledovaných za protesty proti pracovním podmínkám.

 

   Koncem září 1939 se uskutečnilo rozdělení Polska mezi Německo a SSSR, tajně dohodnuté 23. srpna 1939. Oba uchvatitelé akci zkoordinovali, aby si zajistili plnou kontrolu nad situací i obyvatelstvem: gestapo a NKVD spolupracovaly. Židovské komunity byly rozdělené: z celkem 3,3 milionů Židů se 2 miliony ocitly pod německou vládou; po perzekucích (vypálené synagogy) a masakrech následovala izolace v ghettech: lodžské vzniklo 30. dubna 1940, varšavské, zorganizované v říjnu, se uzavřelo 15. listopadu. Mnoho polských Židů uprchlo na východ před postupující německou armádou. Po celou zimu 1939 - 1940 se Němci nesnažili úplně bránit překračování nové hranice. Ti, kteří se o to pokusili, však naráželi na nečekanou překážku: "Sovětští strážci třídního mýtu, oblečení v dlouhých kožešinových pláštích a čapkách, s bajonety na hlavních, vítali nomády přicházející do země zaslíbené policejními psy a dávkami ze samopalů". Od prosince 1939 do března 1940 se tito Židé ocitli sevřeni v jakési zemi nikoho v kilometr a půl širokém pásmu na východním břehu Bugu, kde nuceně tábořili pod širým nebem. Většina z nich se vrátila do německé zóny.

   L. C. (číslo 15015), který se stal vojákem polské armády generála Anderse, podal o této neuvěřitelné situaci následující svědectví: "To území byl 600-700metrový sektor, na kterém se už několik týdnů tlačilo 700 až 800 osob; z 90 % Židé, kteří unikli německým hlídkám. (. . .) Byli jsme nemocní, promoklí, na místě rozbláceném podzimními dešti, tiskli jsme se k sobě a sovětští ´humanisté´ se ani neobtěžovali nám podat kousek chleba nebo trochu teplé vody. Dokonce ani nedovolili projít venkovanům z okolí, kteří byli ochotni něco udělat, abychom přežili. Takže po nás na místě zůstalo mnoho hrobů. (. . .) Můžu potvrdit, že ti, kdo se vrátili na německou stranu, měli pravdu, protože NKVD z žádného hlediska nebyla lepší než německé gestapo, s tím rozdílem, že gestapo se nezdržuje a lidi rovnou zabíjí, zatímco NKVD je mučí mnohem strašlivěji než smrt sama, takže ten, kdo zázrakem vyvázne z jeho spárů, zůstane zmrzačen na celý život. . ." Israël Joshua Singer nechává symbolicky zemřít v této "zemi nikoho" svého hrdinu, který uprchl ze SSSR, protože se stal "nepřítelem lidu".

   V březnu 1940 byl několika statisícům uprchlíkům - někdy se uvádí počet 600 000 - vnucen sovětský pas. Sovětsko-nacistické dohody počítaly s výměnou uprchlíků. Některé z nich odloučení od rodiny, rostoucí nedostatek a stále bezohlednější teror NKVD přiměly k návratu do německé části bývalého Polska. Jules Margoline, který se nacházel ve Lvově na západní Ukrajině, zaznamenává, že na jaře 1940 "Židé dávali přednost německému ghettu před sovětskou rovností". V té době se jim zdálo snazší dostat se z Generálního gouvernementu do neutrální země, než se o takový útěk pokoušet přes Sovětský svaz.

   Začátkem roku 1940 začaly deportace polských občanů (viz příspěvek Andrzeje Paczkowského) a pokračovaly až do července. Poláci všech vyznání byli deportováni na Dálný sever nebo do Kazachstánu. Deset dní trvala cesta konvoje Julesa Margolina do Murmanska. Jako bystrý pozorovatel koncentráčnické společnosti píše: "Sovětské lágry neodlišuje od všech jiných vězeňských institucí na světě jenom jejich obrovská, nepředstavitelná rozloha, ani vražedné životní podmínky. Je to nezbytnost neustále lhát, aby si člověk zachránil život, lhát ustavičně, nosit po celé roky masku a nesmět nikdy vyslovit, co si člověk myslí. V sovětském Rusku musí lhát i ´svobodní´ občané. (. . .) Předstírání a lež se stanou jediným prostředkem sebeobrany. Shromáždění, schůze, setkání, rozhovory, nástěnky, to vše je zabaleno v nasládlých oficiálních frázích, které neobsahují ani slůvko pravdy. Člověk ze Západu si jen těžko dokáže představit, co to znamená být po pět nebo deset let zbaven práva a možnosti se vyjadřovat svobodně, naplno, co to je, muset v sobě potlačit i tu nejmenší ´protizákonnou´ myšlenku a mlčet jako hrob. Pod tímto neuvěřitelným tlakem se deformuje a rozpadá celá vnitřní podstata jednotlivce."