dokončení předchozí kapitoly:

Její členové sebrali rolníkům majetek, spodní prádlo, pánve a rendlíky, boty - a pak jim jednoduše zcela rozbořili domy.

   Užívali i jiných druhů násilí a mučení. Místní muž popsal, jak Ričyckého metody zafungovaly v jiném případě: "Když jsem u jistého sedláka objevil čtyři skrýše na obilí, dovedl jsem ho na vesnický sovět. Ričyckyj ho zbil a křičel u toho: ´Víš, že za ukrývání zrna budeš zastřelen?´ Sedlák odpověděl také křikem: ´To je mi jedno, stejně pomřeme.´" Při jiné příležitosti polilo několik členů brigády kočku petrolejem, podpálili ji a hodili do sklepa, kde drželi muže, ženy i děti. Jako zbraň se užívalo i sexuální donucování - jeden příslušník brigády řekl několika ženám, že výměnou za sex s ním nebudou muset odevzdat obilí.

   Vypadá to, že obvinění ze zneužití moci zřejmě měla násilí se zpětnou platností svést na neurvalé živly a úlohu strany v těchto zločinech minimalizovat. Ričyckyj ovšem měl účinnou obhajobu: řídil se jasnými rozkazy - a byl za to soustavně odměňován. Ve své výpovědi vyložil, že když dorazil do Arbuzynky, objevil, že tu vlastně nebyly uplatněny dekrety z podzimu 1932. Tamní komunisté nezačali zabavovat rolníkům veškeré jídlo nebo je nutit platit "daně", když nesplnili obilní dodávky. Nevyhnali nikoho z domu. Ignorovali postupy, kterých Ričyckyj se schválením vyšších orgánů úspěšně užil na Vinnycku a jež se po příjezdu do Arbuzynky rozhodl zopakovat.

   Prohlásil také, že jeho víru v uvedené metody stvrdil osobně Kaganovič. Setkání s ním se Ričyckyj a okresní stranický šéf Kobzar zúčastnili 24. prosince 1932 ve vsi Voznesensk. Oba jasně slyšeli, jak vrcholný sovětský představitel shromážděným stranickým funkcionářům řekl, že nejsou dost tvrdí. Vyslechli i rozkaz, který jsme už citovali: že jejich úkolem je uvrhnout vesnice do takové paniky, "až sedláci sami vyzradí své skrýše". Na oné schůzi - která skončila ve čtyři hodiny ráno - podepsali dohodu, že do 1. února 1933 nashromáždí 12 000 tun zrna. Ričyckyj vypověděl, že uvedená řeč ho inspirovala. Přesvědčila ho, že vesnice by měla upustit od svých starých "neefektivních" metod výkupu obilí a zavést drsnější postupy.

   Kaganovič nebyl jedinou vysoce postavenou stranickou osobností, která takovou myšlenku prosazovala. Ve druhé polovině ledna navštívil Arbuzynku významný činitel ukrajinského politbyra Volodymyr Zatonskyj a byl s bezohlednou činností brigády více než spokojen. Zvláště schvaloval její "soustředěné údery" na rolníky, spolu s pokutami, vyháněním z domovů a zatýkáním. To vše bylo velmi nutné k "zastrašení jiných". Ričyckyj otevřeně přiznal, že tyto výroky ho přiměly k boření selských domů: "Usoudil jsem, že kvůli většímu účinku je třeba domy, které by propadly konfiskaci, zbourat. Tak, aby to lidé na vlastní oči viděli."

   Ričyckého proces byl prapodivný, v neposlední řadě proto, že obžalovaný své výroky pronášel energicky a někdy i překřikoval námitky prokurátora, který se nažil jeho argumenty odmítat. Není jasné, kdo vyšetřování nařídil a proč se smělo odehrát, neboť obecně řečeno bylo velmi vzácné, že by se původci hladomoru dočkali vůbec nějaké odplaty. Zde k tomu nepochybně došlo z příčin spojených s pestrou kariérou Ričyckého, která upoutala pozornost pracovníků OGPU vyhledávajících tajné nacionalisty a ukrývající se kontrarevolucionáře. V roce 1934 byl odsouzen k trestu smrti.

   Ričyckého výpověď nicméně odstraňuje každou pochybnost o převládajícím morálním ovzduší v oné době. Necítil se ani trochu jako bezostyšný lhář nebo zločinec, nýbrž do velké míry jako součást hlavního proudu. On i ostatní příslušníci brigády měli dobrý důvod se domnívat, že nejvyšší místa ve stranickém vedení schvalují krajní krutost a podporují odebírání potravin a majetku rolníkům. Nešlo zde o žádné nedorozumění.

11. KAPITOLA: HLADOVĚNÍ: JARO A LÉTO 1933

   Jak bychom mohli klást odpor, když jsme neměli ani sílu vyjít ven?

Maria Dzjubová, Poltavská oblast, 1933

   Ani jediný z nich nebyl ničím vinen, ale patřili k třídě, která byla vinna vším.

Ilja Erenburg, 1934

   Strádání lidského těla hladem, jakmile začne, probíhá vždy stejně. V první fázi organismus spotřebovává zásoby glukózy. Nastanou pocity extrémního hladu spolu s neustálými myšlenkami na jídlo. Ve druhém údobí, které může trvat několik týdnů, začne tělo užívat vlastní tuky a organismus drasticky zeslábne. Ve třetím tělesná schránka zhltne vnitřní bílkoviny, čímž požírá své tkáně a svaly. Nakonec se kůže ztenčí, oči se rozšíří a nohy a břicho naběhnou, jak nerovnováhy vedou organismus k zadržování vody. Sebemenší námaha způsobí vyčerpání. Po celou tu dobu mohou smrt uspíšit všemožné nemoci: kurděje, kwashiorkor, marasmus, zápal plic, tyfus, záškrt a široká škála infekcí a kožních chorob, způsobených přímo nebo nepřímo nedostatkem potravy.

   Ukrajinští venkované, zbavení na podzim a v zimě 1932 stravy, začali všechny tyhle fáze hladovění zažívat na jaře 1933 - tedy pokud u nich nepropukly už dříve. Po letech se někteří z těch, kdo přežili, snažili ty hrozné měsíce popsat v písemných líčeních a tisících rozhovorů. Pro jiné, kteří prošli oním obdobím živí, byl zážitek tak příšerný, že si to všechno později nebyli schopni vybavit. Jedna pamětnice, která tehdy byla jedenáctileté dítě, si dokázala vzpomenout na věci, jež před hladomorem vyvolávaly smutek nebo zklamání, i na takové triviality jako ztráta náušnice. Neměla ale žádnou emocionální vzpomínku na samotný hladomor, ani na hrůzu, ani na zármutek: "Nejspíše u mě hlad vedl k zakrnění citů." Ona i jiní přemítali, jestli hlad nebyl nějakým způsobem umrtvující, zda to není zážitek, který v pozdějším životě potlačuje emoce a dokonce i vzpomínky. Některým se zdálo, jako by hladomor "mrzačil nezralé duše dětí".

   Někteří hledali metafory, aby popsali, co se stalo. Teťana Pavlyčková, která žila v Kyjevské oblasti, vzpomíná, že její sestra Tamara "měla velké nafouklé břicho a krk tenký a dlouhý jako ten ptačí. Lidé nevypadali jako lidé - byli spíš jako vyhladovělí duchové." Jiný přeživší se rozpomíná, že jeho matka "vyhlížela jako skleněný džbán naplněný čirou jarní vodou. Celé její tělo, které bylo vidět... bylo průhledné a naplněné vodou jako plastový pytlík." Třetí si vybavuje, že jeho bratr ležel "živý, ale úplně odulý, a tělo mu svítilo, jako by bylo ze skla". "Cítili jsme se ´postižení závratí´," vzpomíná další. "Všechno bylo jakoby v mlze. V nohou jsme měli hrozitánské bolesti, jako kdyby z nich někdo vytahoval šlachy. " A ještě další se nemohl zbavit vzpomínky na dítě, které sedělo a kývalo tělem "dozadu a dopředu, dozadu a dopředu" a polohlasem si donekonečna mumlalo jedinou "písničku": "Jíst, jíst, jíst."

   Aktivista z Ruska, jeden z těch, kdo byli na Ukrajinu vyslání, aby pomohli s konfiskačními postupy, vzpomíná také na děti:

   Všechny podobné: hlavy jako těžké klasy, krky vyzáblé jako stébla, na rukou a nohou pod kůží viditelný každý pohyb kosti, samotná kůže jako žlutý gáz natažený na kostry. A tváře měly ty děti staré, strhané, jako kdyby na Zemi žily už 70 let. A jejich oči, panebože!

   Někteří přeživší si specificky připomínají četné nemoci z hladovění a jejich různé fyzické vedlejší účinky. Kurděje působily lidem bolesti v kloubech a vypadávání zubů. Vedly také k noční slepotě, při níž lidé ve tmě neviděli, a tak se večer báli vyjít z domu. Při vodnatelnosti otékaly obětem nohy a kůže se jim ztenčovala až k průsvitnosti. Naďa Malyšková z vesnice v Dněpropetrovské oblasti si připomíná, že její matka "opuchla, zeslábla a vypadala staře, i když jí bylo teprve 37 let. Nohy jí svítily a kůže popraskala." Hlafyra Ivanovová z Chmelnycké oblasti si vybavuje, že lidé žloutli a černali: "Nadmutým lidem rozpraskávala pokožka a z ran jim prýštila tekutina."

   Lidé s nateklýma nohama a pokrytí boláky nemohli sedět: "Když takový člověk usedl, praskla mu kůže, po nohou mu začala stékat vlhkost, zápach byl ohavný a on pociťoval  nesnesitelnou bolest." Dětem se nafukovala bříška a jejich hlavy jako by pro krk byly příliš těžké. Jedna žena si vzpomíná na dívenku, která byla tak vychrtlá, že "člověk viděl, jak jí pod pokožkou tluče srdce". M. Miščenko popisuje konečné stadium: "Narůstá všeobecná slabost a postižený se nemůže posadit na posteli a nebo se vůbec hýbat. Upadne do omámeného stavu, který může trvat týden, až mu srdce vyčerpáním přestane bít." Vysílená osoba může umřít velmi rychle, nečekaně, a mnohým se to také stalo. Sestra Volodymyra Slipčenka pracovala ve škole, kde zažila, jak děti umíraly během vyučování - "dítě sedí v lavici, pak se zhroutí a spadne" - nebo venku při hře v trávě. Hodně lidí zemřelo v chůzi, když se pokoušeli uprchnout. Jiný přeživší se rozpomíná, že silnice do Donbasu vroubila mrtvá těla: "Mrtví vesničané leželi na silnici, podél cest i pěšin. Mrtvol bylo víc než lidí, kteří by je odklidili."

   Ti, kdo byli připraveni o stravu, mohli také znenadání přijít o život ve chvíli, když se jim podařilo obstarat si něco k snědku. Zjara 1933, jak vzpomíná Hryhorij Simja, se z pšeničných polí u silnice linul strašlivý puch, protože do obilí se předtím vplížili hladoví lidé, ořezali si klasy, snědli je a zemřeli, když jejich prázdné žaludky už nedokázaly nic strávit. Totéž se stávalo ve frontách na chléb ve městech. "Byly případy, kdy si někdo koupil chléb, snědl ho a zemřel na místě, poněvadž byl hladem příliš vyčerpaný."

   Jeden přeživší se trápil při vzpomínce, jak našel pár bulev řepy a donesl je své babičce. Ta dvě syrové snědla a ostatní uvařila. Do několika hodin byla mrtvá, jelikož její organismus si nedokázal poradit s trávením.

   Pro ty, kdo zůstali naživu, byly fyzické symptomy často jen začátkem. Stejně dramatické mohly být psychologické proměny. Někteří později mluvili o "psychóze hladu", i když něco takového se samozřejmě nedalo definovat nebo změřit. "Hlad rozrušoval lidem psýchu. Opouštěl je zdravý rozum a přirozené instinkty ochabovaly," vzpomíná Petro Bojčuk. Pitirim Sorokin, který zažil hladovění za hladomoru v roce 1921, si vybavuje, že po pouhém týdnu potravinové deprivace "pro mě bylo velmi obtížné se třeba jen trochu delší chvíli soustředit na něco jiného než na jídlo. Když jsem se donutil, dokázal jsem nakrátko ´myšlenky na hlad´ z vědomí zahnat, ale vždycky znovu se vrátily a zmocnily se ho." Představy jídla se nakonec "začnou ve vědomí rozhojňovat a množit, nabývají rozmanitosti a nebývalé živosti, až často dospějí do stadia halucinací." Myšlenky jiného druhu "z pole vědomí vymizejí a stanou se velmi vágními a nezajímavými."

   Pamětníci stále znovu a znovu píší a hovoří o tom, jak hlad proměňoval osobnost a jak se vytrácelo normální chování. Touha po najedení prostě přebíjela vše ostatní - a především city rodinné sounáležitosti. Žena, která bývala vždy laskavá a štědrá, se znenadání proměnila, když začala docházet potrava. Poslala vlastní matku pryč z domu a řekla jí, ať jde žít k jinému příbuznému. "Bydlíš u nás dva týdny," pověděla jí. "Žij u něho a nebuď přítěží mým dětem."

   Jiný přeživší si vyvolává vzpomínku na malého chlapce, který hledal na poli zbylá zrnka. Přiběhla k němu jeho sestra a řekla mu, aby šel domů, protože jejich otec zemřel. Hoch odtušil: "K čertu s ním, já chci jíst." Jistá žena se svěřila sousedce, že její nejmladší dcerka umírá, a proto té malé holčičce nedala ani kousek chleba. "Musím se pokoušet udržet při životě sama, děti stejně umřou." Pětiletý klouček, jehož otec zemřel, se vplížil do strýcova domu, aby našel něco k snědku. Rozzuřená strýcova rodina ho zamkla ve sklepě, kde rovněž skonal.

   Tváří v tvář příšerným volbám mnozí činili taková rozhodnutí, jaká by si dříve ani nedokázali představit. Jedna žena řekla svým spoluvesničanům, že děti si vždycky může porodit jiné, ale manžela má jenom jednoho a chce, aby zůstal naživu. V souladu s tím zabavovala dětem chléb, který dostávaly v místní školce, a ty všechny zemřely. Jeden manželský pár spustil své děti do hluboké jámy a nechal je tam, aby nemusel přihlížet jejich umírání. Nářek dětí uslyšeli sousedé, a tak se ty dostaly ven a přežily. Jiná přeživší má v paměti, jak matka odešla z domu, aby neslyšela pláč jejího mladšího sourozence.

   Uljana Lytvynová, tehdy osmiletá, se při rozhovoru s badatelem rozpomínala na tyto emocionální proměny, a víc než na co jiného upozornila na zmizení rodinných vztahů - mateřské a otcovské lásky. "Věřte mi, hladomor dělá z milých a poctivých lidí naprosto otupělá zvířata. Ani intelekt, ani ohleduplnost, ani zármutek, ani svědomí. To se dá z laskavých zemědělců a sedláků udělat. Když se mi o těch hrůzách občas zdá, pořád křičím ze sna."

   Narůstala také nedůvěra, která vlastně vyklíčila už na počátku náporů kolektivizace a rozkulačování o pár let dříve. "Sousedé byli donuceni špiclovat sousedy," napsal Miron Dolot, "přátelé museli zrazovat přátele, děti byly vedeny k udávání rodičů a rodinní příslušníci se dokonce vyhýbali vzájemnému setkávání. Vřelá tradiční pohostinnost venkovanů se vytratila a vystřídaly ji nedůvěřivost a podezřívavost. Naším stálým společníkem se stal strach, hrůzyplný děs, se kterým člověk bezmocně a beznadějně stál před obludnou mocí státu."

   Jaryna Mycyková vzpomíná, jak rodiny, které vždy nechávaly své domy otevřené, i v letech revoluce a občanské války, teď dveře zamykaly: "Staletími vžitá počestnost a velkorysost už neexistovala. S hladovými břichy vymizela." Rodiče varovali děti, aby se střežily sousedů, které znaly celý život. Nikdo nevěděl, z koho by se mohl vyklubat zloděj, špeh - anebo kanibal. A také nikdo nechtěl, aby se jiní dověděli, jak to, že zůstává naživu. "Důvěra se vytratila," píše Marija Doronenková. "Kdokoli, kdo se dostal k potravinám nebo objevil způsob, jak se k nim dostat, si nechával tajemství pro sebe a nechtěl o tom povědět ani nejbližším rodinným příslušníkům."

   Vymizel i soucit, a nejen mezi těmi nejhladovějšími. Zoufalství a hysterie ze strádání vyvolávaly hrůzu i mezi těmi, kdo měli dosud jídla dost. Anonymní dopis, který si nakonec nalezl cestu do vatikánských archivů, popisuje pocity z blízkosti hladovějících:

   Večer, a dokonce ani ve dne, není možné nést domů chléb nezakrytý. Zastaví vás hladovějící a vytrhnou vám ho z rukou, přičemž vás často na rukou pokoušou nebo poraní nožem. Nikdy jsem neviděla tváře tak divoké a těla tak málo zahalená cáry... Je nezbytné žít tady, aby člověk porozuměl a uvěřil rozsahu pohromy. I dnes, když jsem byla na trhu, jsem viděla dva muže zemřelé hlady, které vojáci hodili na vůz, jednoho přes druhého. Jak můžeme žít?

   Stejně jako za holokaustu svědkové intenzivního utrpení ne vždy cítili - a snad nedokázali cítit - soucit. Místo toho proti trpícímu obraceli svůj hněv. Toto naladění podporovala i propaganda, ve které komunistická strana hlasitě a zlobně kladla osud ukrajinských rolníků za vinu jim samým, a dělali to tak i jiní. Obyvatel Mariupolu si připomíná zvlášť ohavnou scénu:

   Jednoho dne, když jsem čekal před obchodem ve frontě na chleba, uviděl jsem rolnickou dívku, asi tak patnáctiletou, oblečenou do hadrů, které koukalo z očí hladovění. Natahovala ruku ke každému, kdo koupil chléb, a prosila o pár drobtů. Nakonec došla až k vedoucímu prodejny. To musel být nějaký nově se přistěhovavší přespolní, který buď neuměl, nebo nechtěl mluvit ukrajinsky. Začal jí nadávat, říkal, že je líná a nechce pracovat v kolchozu a uhodil ji přes nataženou ruku tupou stranou čepele nože. Dívka upadla a upustila kousek chleba, který držela ve druhé ruce. Potom k ní vedoucí přistoupil, nakopl ji a zahulákal: "Vstávej! Jdi domů a dej se do práce!" Zasténala, napnula se a zemřela. Někteří ve frontě se dali do pláče. Ten komunistický vedoucí to zpozoroval a zahrozil: "Tady je někdo moc sentimentální. Nepřátelé lidu se lehko poznají."

   Hlad také posiloval podezřívavost vůči lidem neznámým a pocházejícím odjinud, i k dětem. Obyvatelé měst se chovali neobyčejně nepřátelsky k venkovanům, kterým se podařilo proniknout přes policejní blokády a dostat se do městské zástavby, aby tam žebrali, a koneckonců i k těm svým městským spoluobčanům, kteří také nemohli sehnat nic k jídlu. Anastasiji Ch., za hladomoru charkovské dítě, otec několikrát odvedl před bufet, kde se spolu postavili a prosili o nedojedené zbytky - až se na ně nakonec obořil "dobře oblečený muž", aby se ztratili. Měla však i opačný zážitek. Jednou se jí podařilo koupit bochník chleba a chvátala s ním domů. Zastavila ji venkovanka s nemluvnětem v náručí a žadonila, aby jí kus dala. Dívenka si s myšlenkou na svou rodinu pospíšila pryč: "Jen co jsem poodešla, ta nešťastnice se zhroutila. Srdce mi sevřel strach, poněvadž mi připadalo, že mě její doširoka otevřené oči obviňují, že jsem jí upřela chléb. Přišli nějací lidé a odnesli její děťátko, které pořád ještě pevně svírala. Obraz té mrtvé mě pak dlouho pronásledoval. Nemohla jsem v noci spát, protože jsem ji pořád před sebou viděla."

   Za těchto okolností už pravidla běžné morálky neměla žádný smysl. Rozmohlo se okrádání sousedů a příbuzných, krádeže v kolchozu a na pracovišti. Mezi trpícími se zlodějna všeobecně schvalovala. Sousedé sebrali jiným sousedům slepice a pak svou kořist bránili, jak to jen šlo. Lidé přes den zamykají byty a domy zvenčí a v noci zevnitř, postěžoval si jeden autor anonymního dopisu dněpropetrovskému oblastnímu výboru: "Není žádná záruka, že se k vám někdo nevloupá, aby vás obral o poslední jídlo a navíc vás i zabil. Kam se obrátit o pomoc? Milicionáři jsou hladoví a ustrašení."

   Kdokoli, kdo pracoval ve státní instituci - kolchozu, škole, úřadu -, také kradl, co mu přišlo pod ruku. Než vyšli ze státního objektu, strkali si lidé zrní do kapes a cpali si ho do bot. Jiní vydlabávali otvory do dřevěného ostění a schovávali zrno v nich. Kradli se také koně - dokonce ze služeben milice -, krávy, ovce a prasata, které zloději poráželi a jedli. V jediném okresu Dněpropetrovské oblasti bylo za duben a květen 1933 z kolchozů odcizeno třicet koní, a v dalším pobertové odehnali padesát krav. Na některých místech si rolníci krávy, pokud je měli, nechávali přes noc v domech.

   Lidé vykrádali také zásoby semen, které byly ovšem původně zabaveny jim samotným a teď se uchovávaly ve skladovacích prostorách. Šlo často o malá množství a kolchozníci byli pravidelně při nacpávání kapes přistihováni. Problém se však natolik rozšířil, že v březnu 1933 vydaly ukrajinské orgány zvláštní výnos, jímž nařizovaly OGPU, milici a oddílům aktivistů chránit osivo a trestat ty, kdo byli polapeni, podle tvrdého zákona ze 7. srpna. Byla pořádána zvláštní výjezdní soudní zasedání, aby se trestní stíhání uspíšilo.

   Nikdo se už ani sebeméně necítil vinen, když rozkrádal majetek ve společenském vlastnictví. O svých krádežích během období hladomoru jeden muž napsal: "V těch časech jsme si nemysleli, že by to byl velký hřích, a také jsme nepamatovali na to, že pravděpodobně tak zabijeme toho, koho připravíme o jídlo." Ivan Brynza a jeho kamarád z dětství Voloďa stávali před obilním silem a zapojovali se do divokých rvaček pokaždé, když nějaká zrnka spadla na zem:

   Pytle se trhaly, ale místo okamžitě obstoupili bystrozrací příslušníci NKVD a křičeli: "Neopovažujte se sahat na socialistický majetek!" Rozsypané zrní sebrali do nových pytlů, ale nějaká desítka zrnek v prachu vždycky zůstala. Do prachu se vrhaly hladové děti a snažily se jich co nejvíc vyškrábnout. V téhle "bitvě" ale bývaly poraženy a ušlapány. Byly zesláblé hladem a ze země už se nezvedly.

   Někdy ke krádežím docházelo v daleko větším rozsahu. V lednu 1933 inspekce pekáren a velkopekáren na Ukrajině odhalila, že dělníci po celé republice ve velkém odcizují chléb a mouku za účelem vlastní spotřeby nebo kvůli prodeji na černém trhu. Výsledkem bylo, že prakticky veškerý chléb, který byl k dostání v oficiálních prodejnách, byl "špatné kvality", poněvadž obsahoval nadměrné množství vzduchu a vody, jakož i náhražek - pilin, jiných obilovin - místo pšenice. V některých případech podnik ovládaly "zločinecké organizace", jež chléb směňovaly za jiné druhy potravinových produktů. Rovněž se rozsáhle čarovalo v účetních knihách, aby se tyhle kšefty utajily.

   Proměna poctivých lidí ve zloděje byla jen počátkem. Jak uplývaly týdny, hladomor postižené doslova připravoval o rozum, vyvolával iracionální hněv i mimořádnější projevy agrese. "Hladomor byl hrozný, ale nešlo jen o to, lidé začali být tak zlobní a vzteklí, že bylo o strach vyjít ven," vybavuje si jeden přeživší, v té době ještě chlapec. Rozpomněl se, že sousedův syn dráždil ostatní děti bochníkem chleba a zavařeninou, které si jeho rodina opatřila. Děti po něm začaly házet kameny a nakonec ho utloukly k smrti. V následujícím souboji o chléb přišel o život ještě jeden hoch. Se zuřivostí vyvolanou hladem si o nic lépe nedokázali poradit ani dospělí. Jeden pamětník vzpomíná, že souseda natolik rozlítil nářek jeho vlastních dětí domáhajících se potravy, že udusil nemluvně v kolébce a další dva potomky zabil, když jim otloukl hlavy o zeď. Jenom jednomu z jeho synů se podařilo uniknout.

   Podobnou historii zaznamenala tajná policie ve Vinnycké oblasti, kde jeden zemědělec, který nemohl unést myšlenku, že jeho děti zemřou hlady, "rozdělal oheň v peci a ucpal komín", aby je zabil: "Děti se začaly dýmem dusit a volaly o pomoc, načež je vlastníma rukama uškrtil a potom šel na vesnický sovět a k činu se přiznal..." Sedlák řekl, že se vražd dopustil, protože "nebylo co jíst". Během následného prohledávání jeho domu se nenašlo vůbec nic jedlého.

   Velmi se rozmohly samosoudy. Ozbrojení strážní stříleli paběrkáře bez varování, a každého, kdo se pokusil ukrást něco ze skladu, čekal stejný osud. Když hladomor doléhal stále tíživěji, vykonávali pomstu na kradoucích i obyčejní lidé. Oleksij Lytvynskyj si vybavuje, že viděl, jak předseda kolchozu chytil kluka, který odcizil chléb, a roztříštil mu hlavu o strom, za kteroužto vraždu nebyl nikdy pohnán k odpovědnosti. Hanna Civková věděla o ženě, která zabila svou neteř za krádež bochníku chleba. Staršího bratra Mykoly Baši chytil soused, když v jeho zahradě hledal nahnilé brambory, a strčil ho do sklepa naplněného do výše pasu vodou. Tetu jiného pamětníka zapíchli vidlemi, když ze sousedova dvora kradla šalotku. Někdy se posedlost samosoudem zmocnila celé skupiny. V kolchozu Nový svaz v Dněpropetrovské oblasti umlátil dav - a v něm i předseda, místní veterinář a účetní - kolchozníka, který si přivlastnil konvičku mléka a pár sucharů. Když přespolní rolníci odcizili ovci z kolchozu v obci Raškova Sloboda v Černigovské oblasti, místní kolchozníci uspořádali štvanici. Čtyři provinilce našli, obstoupili je a na místě je postříleli. Jako dítě se svědkem tohoto útoku stal Mykola Opanasenko. Později o něm uvažoval z jiného hlediska: "Vynořuje se trpká otázka - kdo vdechl kolchozníkům do duše tolik bestiální zuřivosti, že naložili s lidmi tak nelítostně?"

   Někdy lynčující houfy své oběti mučily. Ve Vinnycké oblasti držela taková sběř ženu, kterou podezřívala z krádeže, dva dny bez jídla a pití v kůlně a pak ji pohřbila zaživa. V jiné obci ve stejné oblasti byla dvanáctiletá Marija Sokyrková zavražděna za krádež cibule. V Kyjevské oblasti předseda vesnického sovětu "zatkl" dvě náctileté dívky obviněné z krádeže, pálil jim ruce sirkami, bodal je jehlami a zbil je tak surově, že jedna zemřela a druhá se octla v nemocnici. Takové jednání bylo natolik běžné, že v červnu 1933 ukrajinská vláda přikázala prokurátorům, aby zabránili uplatňování "zákonů davu" a pohnali pachatele před veřejný soud. Po celé Ukrajině proběhly v červnu a červenci desítky ukázkových procesů nevelkého rozsahu, ale z celé republiky přesto během roku 1934 a dokonce i 1935 přicházely zprávy o veřejném lynčování.

   "Bestiální zuřivost se mohla nadále rozvíjet. Hlad brzy vedl k reálné nepříčetnosti různého druhu - halucinacím, psychóze, depresím. Žena, jejíchž šest dětí zemřelo ve třech dnech května 1933, zešílela, přestala se oblékat, rozcuchala si vlasy a každému říkala, že jí rodinu vzalo "rudé koště". Jedna přeživší se rozpomíná na děsivý příběh Varvary, sousedky, která zůstala sama se dvěma dětmi. Na počátku ´33 roku vzala zbylé šaty a odcestovala do blízkého města v naději, že je smění za chléb. To se jí podařilo a vrátila se domů s celým bochníkem, ale když ho rozkrojila, začala ječet, protože to nebyl celý bochník - byl vycpaný papírovým pytlíkem, takže opět nebylo co jíst. Vzala nůž, obrátila se, vrazila ho do zad synkovi a hystericky se rozesmála, zatímco její dcerka, když viděla, co se děje, utekla, aby si zachránila život.

   Časem se všechny tyhle emoce ztišily a nahradila je naprostá lhostejnost. Hlad dříve či později učinil každého netečným a neschopným pohybu nebo myšlení. Lidé seděli na lavičkách ve dvorech, u cest nebo ve svých domech a nehýbali se. Rušné vesnice utichly, vzpomíná Mykola Proskovčenko, který hladomor přežil v Oděské oblasti. "Všude vládlo podivné ticho. Nikdo nekřičel, nenaříkal, nestěžoval si... Všude panovala lhostejnost, lidé byli buď opuchlí, nebo naprosto vyčerpaní... Pociťovali dokonce jakousi závist k mrtvým." Na jaře 1933 si Oleksandra Radčenková uprostřed noci zapsala do deníku: "Jsou už tři hodiny ráno, což znamená, že dnes je 27. dubna. Nespím. Poslední dny byly plné hrozné apatie..." "Nikdo necítí k nikomu lítost," poznamenala si jiná přeživší, Halyna Budancevová. "Nikdo si nic nepřeje a už ani nechce jíst, Člověk bezcílně bloumá po dvoře nebo po ulici. Po nějaké chvíli se mu nechce už ani chodit, nemá na to síly. Lehne si a čeká na smrt." Zotavila se, poněvadž se dostavil strýc a ujal se jí. Její sestra Táňa však cestou do strýcovy vsi zemřela.

   Petr Grigorenko (Petro Hryhorenko), v té době student vojenské akademie, tuto lhostejnost zažil, když v prosinci 1931 dostal podivný dopis od nevlastní matky, naznačující, že otec na tom není zdravotně dobře. Znepokojen se vrátil do své vsi. Tam zjistil, že otec, nadšený zastánce kolektivizace, trpí hladem. Syn se vydal na vedení místního kolchozu se sdělením, že si rodiče odveze:

   Účetní byl můj kamarád z komsomolských dob. Seděl tam sám. "Nazdar, Koljo!" pozdravil jsem. Jen seděl a zíral na stůl. Aniž by zvedl hlavu, řekl, jako bychom se rozešli před pěti minutami: "Á, Petro." Byl úplně apatický. "Tak ty sis přijel pro otce? No, odvez si ho. Možná zůstane naživu. My ne."

   Toto stadium hladovění popsal v Panta rhei Vasilij Grossman:

   Na počátku hlad vyžene člověka z domu. V prvním období ho trápí a pohání jako oheň, hlodá mu v útrobách i v duši. Člověk se tedy snaží uniknout z domova. Lidé vykopávají žížaly, škubou trávu a dokonce se pokoušejí prorazit a dostat se do města. Pryč z domova, pryč z domova! A pak přijde den, kdy se hladovějící připlazí zpátky do svého domu, a to znamená, že hladomor, hladovění, je vítězem. Pro člověka už není záchrany. Položí se na lůžko a zůstane tam. Nejen proto, že nemá sílu, ale i proto, že nemá zájem na životě a je mu už jedno, jestli zůstane živ. Tiše tam leží a nechce, aby se ho někdo dotýkal. A nechce dokonce ani jíst... chce jen, aby ho nechali na pokoji a byl klid...

   Všeobecným otupěním byli šokováni i státní zaměstnanci. Už v srpnu 1932 sdělil policejní donašeč svým kontaktům, že jeho kolega, pracovník banky, se mu svěřil, že se mu "úplně zhroutila víra v lepší budoucnost". Vysvětlil: "Všichni obyvatelé měst i venkova, staří i mladí, straníci i nestraníci, pociťují hlubokou beznaděj. Intelektuálové i představitelé fyzické práce ztrácejí svalovou sílu a duševní energii, protože myslí jen na to, jak zbavit pocitu hladu sebe i své děti."

   Stranický funkcionář, který pracoval ve strojně traktorové stanici v kamjanském okrese, v rozsáhlé zprávě zaslané v červnu 1933 Kaganovičovi a Kosiorovi sděloval, že v jeho regionu lidé po tisících umírají hlady. Vypočítával jeden příklad za druhým, jak skonávají na polích při práci nebo cestou domů, jak už nejsou ani schopni z domova vyjít. Zaznamenával však také narůstající lhostejnost. "Lidé se stali netečnými, naprosto nereagují," psal. "Na úmrtnost, na kanibalismus, vůbec na nic."

   Brzy se lhostejnost rozšířila i na samotnou smrt. Tradiční ukrajinské pohřby dříve spojovaly obyčeje církevní i lidové a patřil k nim sborový zpěv, pohoštění, prozpěvování žalmů, čtení z bible a někdy plačky z povolání. Teď byly všechny tyhle obřady zakázány. Nikdo už neměl sílu na vykopání hrobu, uspořádání ceremonie nebo hudební produkci. Náboženské praktiky zmizely spolu s kostely a kněžími. Pro zvyklostní kulturu, která si vysoce cenila svých rituálů, znamenala nemožnost pronést náležité slovo na rozloučenou s mrtvými další zdroj traumatu: "Nebyly žádné pohřby," vzpomíná Kateryna Marčenková. "Nebyli duchovní, zádušní mše, slzy. Nebylo sil plakat."

   Jedné ženě uvízlo v paměti, jak jejího děda pochovali bez rakve. Strčili ho do díry v zemi spolu se sousedkou a jejími dvěma syny: "Jeho děti pro něj neplakaly a nezpívaly ´Věčná památka´, jak kázala tradice." Jiný muž si vybavuje, jak se jeho přátelé zachovali k umírajícímu otci: "Jako děti jsme v ´33 chodili do polí a hledali zmrzlé brambory. Ty zmrzlé brambory jsme nosili domů a dělali si z nich ´placky´... Jednou jsem zašel ke kamarádům, kteří právě čekali na své ´placky´ [až se upečou]. Jejich otec ležel na lavici opuchlý a neschopný vstát. Požádal své děti, aby mu daly alespoň jeden kousek, ale ony nechtěly. ´Jdi si nasbírat brambory sám,´ odpověděly." Onen muž téhož večera skonal.

   Jiný chlapec zůstal prostě bezmocný:

   Matka odešla, já jsem spal na peci a probudil jsem se před východem slunce. "Tati, chci jíst, tati!" V domě bylo chladno. Táta neodpovídal. Dal jsem se do jekotu. Začalo svítat, můj otec měl pod nosem trochu pěny. Sáhl jsem mu na hlavu - studená. Pak přijel vůz, v něm byly mrtvoly, které ležely jako snopy. Do domu vešli dva muži, položili otce na jutový pytel a švihem vyhodili jeho tělo na vůz... Po tomhle jsem nemohl v domě spát. Spal jsem ve stájích a kupkách sena, byl jsem nafouklý a otrhaný.

   V mnoha případech nebyli po ruce vůbec žádní rodinní příslušníci, kteří by se postarali o umírající nebo pohřbili zemřelé. Veřejné budovy se rychle proměnily v primitivní márnice. V březnu 1933 se Anna S. dověděla, že se její škola zavře kvůli "epidemii úplavice a tyfové horečky". Z tříd vynesli lavice, na podlahu rozprostřeli seno a dovnitř vnesli hladovějící, aby tam dodýchali, přičemž leželi vedle sebe rodiče i děti. Někdy sloužily témuž účelu i soukromé domácnosti. V Žitomirské oblasti úřady násilně otevřely dva domy, když sousedé ohlásili, že z komínů se už několik dní nekouřilo. Uvnitř pracovníci našli starce, dospělé i děti, jejichž "mrtvá těla ležela na peci, na lavici vedle ní i na posteli". Všechny mrtvoly svrhli do studny a naházeli na ně hlínu. Někdy nebyli nebožtíci nalezeni hned. V zimě 1933 byly velké mrazy a na mnohých místech bylo možno těla pohřbít teprve tehdy, až země začala roztávat. Na mrtvoly se vrhali psi a vlci. Toho jara "byl vzduch plný všudypřítomného zápachu rozkládajících se těl. Vítr ten smrad roznášel do všech stran, po celé Ukrajině."

   Mrtvá těla se začala hromadit také na nádražích, v železničních vagonech a na silnicích. Venkované, kteří se pokusili o únik, umírali tam, kde seděli nebo stáli, a byli poté "sbíráni jako palivové dříví a odnášeni". Jedna očitá svědkyně v březnu 1933 cestovala s matkou přes krajinu zpustošenou hladomorem a vzpomíná si, že po celé trase viděla ležící nebo někdy sedící nebožtíky. "Vozka vždycky odtrhl kus pytloviny, kterou měl s sebou, a zakrýval mrtvým tváře."

   Jiní se neobtěžovali ani s tím. Jeden zaměstnanec drah, Oleksandr Hončarenko, si vybavuje: "Každý den, když jsem šel podél trati do práce, jsem narazil na dvě nebo tři mrtvoly, ale překročil jsem je a šel dál. Hladomor mě připravil o svědomí, lidskou duši i city. Když jsem ta těla překračoval, necítil jsem absolutně nic, jako kdybych překračoval klády." Petro Mostovyj se rozpomíná, že žebráci, kteří přicházeli do jeho vsi, vypadali jako "přízraky", usedali podél cesty nebo u plotů a umírali. "Nikdo je nepohřbíval, měli jsme dost vlastního soužení." Hrůzu jen zvyšovalo, když těla ohryzávaly divoké kočky a psi. Mostovyj, který byl tenkrát dítě, se bál chodit do osady nedaleko své vesnice, protože všichni tamní obyvatelé vymřeli a nezbyl nikdo, kdo by je pochoval. Mnoho týdnů zůstaly mrtvoly ponechány, jak byly, ve svých domech a stodolách. To vedlo k epidemiím tyfu a jiných nemocí.

   Ve městech, kde úřady nadále chtěly utajovat hrůzy odehrávající se na venkově, často mrtvé za noci sbírali příslušníci OGPU a nenápadně je pochovávali. Například od února do června 1933 zaznamenala tajná policie v Charkově, že v utajení pohřbila 2 785 mrtvých těl. Pár let nato, za velkého teroru v letech 1937-38, se toto utajování ještě posílilo. Hromadné hroby obětí hladomoru se zakrývaly a schovávaly a začalo být nebezpečné i vědět, kde se nalézají. V roce 1938 byli všichni pracovníci hřbitova Lukjanivske v Kyjevě pozatýkáni, postaveni před soud a zastřeleni jako kontrarevoluční vzbouřenci, pravděpodobně aby neprozradili, co vědí.

   Ve větších městech a vsích dávali místní úředníci dohromady družstva pro sbírání mrtvol. Ta se někdy skládala z komsomolců. Koncem jara 1933 se v nich objevili i vojáci poslaní odjinud, kteří rozkázali místním lidem, aby spolupracovali a mlčeli o tom. Další byli prostě dostatečně tělesně zdatní, aby mohli kopat hromadné hroby, a ochotní pracovat výměnou za potraviny. Jedna přeživší soudí, že hladomor přečkala proto, že byla určena ke kopání hrobů a dostávala tedy denně půlku bochníku chleba a jednoho slanečka. Jiný pamětník říká, že tyto čety fasovaly chléb podle počtu nebožtíků. "Když toho dne umřelo 40 lidí, byl poplatek pořádný." Často, zvláště ve velkých městech jako Kyjev a Charkov, pracovaly čety pro sbírání mrtvol v noci, aby byl jejich úkol lépe utajen.

   Spěšně pořádané skupinové pohřbívání probíhalo bez jakýchkoli obřadů. "Lidé byli pochováváni bez rakví, jednoduše je házeli do jam a zahazovali hlínou," vzpomíná jeden svědek. Jindy vykopalo místní hrobařské komando jámu na místě, kde ležel nebožtík, aniž se někdo snažil určit jeho totožnost nebo hrob označit. "Po pár silných deštích malý kopeček rychle zmizel, zarostl travou a nezbyly žádné stopy." Babička jednoho z přeživších pro těla jezdila na voze s kravským spřežením, dům od domu. Když viděla krkavce, "znamenalo to, že jsou tam mrtví". Jestliže nalezla jedince ještě ne zcela mrtvé, přitáhla je blíže ke dveřím, "aby se pak dali lehčeji vynést". Místa hromadných hrobů často nebyla označena. Někde je mladší generace o pár let později už nedokázala najít.

   U některých hrobnických družstev mohla lhostejnost přerůst v krutost. Přeživší z různých částí Ukrajiny opakují příběhy o tom, jak byli velmi zchřadlí lidé pochováni zaživa. "Byly případy, kdy je pohřbili položivé. ´Dobří lidé, nechte mě být. Nejsem mrtvý,´ křičívali ti ´nebožtíci´. ´Táhni k čertu! To se máme zítra vracet?´ zněla odpověď." Jiná četa odvážela dosud žijící lidi se zdůvodněním, že příštího dne bude působit v jiné ulici, takže bude lepší vzít tělo teď, dát si "za každou mrtvolu zaplatit" a víc se najíst. Mnozí soudili, že když vykopali hromadné hroby, je už jedno, jak budou naplněny. "Ani nestříleli, šetřili náboje, a tahali do díry živé lidi." Stejně zacházeli se svými dokonávajícími příslušníky i rodiny. Jedna babička onemocněla a ztratila vědomí. "Když upadla do stavu podobného spánku, každý doma si myslel, že je mrtvá. Když ji ovšem přišli pohřbít, zjistili, že ještě dýchá, ale stejně ji pochovali, protože, jak říkali, by tak jako tak umřela. Nikdo netruchlil."

   Některým se nicméně podařilo uniknout. Jeden muž, Denys Lebid, popisuje, jak ho hodili do hromadného hrobu. Pokusil se vylézt, ale zjistil, že je příliš slabý. Seděl a čekal, až umře nebo až na něho spadne další tělo. Nakonec ho zachránil traktorista, který přijel jámu zahrnout. Podobný příběh se odehrál se ženou, již z hromadného hrobu vytáhla jiná, která šla zrovna kolem a zaslechla její úpění. Shodné historky pocházejí z Čerkaské, Kyjevské, Žitomirské a Vinnycké oblasti, ale i odjinud.

   Kdokoli, kdo se někdy stal svědkem takové věci - anebo ji, což bylo horší, sám zažil -, nikdy nezapomněl. "Byla jsem tím, co se stalo, tak vyděšená, že jsem několik dnů nedokázala promluvit. Ve snu jsem vídala mrtvoly a hodně jsem křičela..."

   Hrůza, vyčerpání, nelidská lhostejnost k životu a stálé vystavení jazyku nenávisti, to vše zanechávalo stopy. Spolu s absencí jídla to také na ukrajinském venkově vedlo k velmi vzácné formě šílenství, když se koncem jara a v létě široce rozmohl kanibalismus. Ještě podivnější bylo, že jeho existence nebyla tajemstvím, alespoň ne v Charkově, Kyjevě nebo Moskvě.

   Mnozí přeživší se stali svědky buď kanibalismu, anebo daleko častěji nekrofagie, pojídání mrtvých těl lidí, kteří zemřeli hlady. Ale i když byl tento jev rozšířený, nikdy se nestal "normálním" a - přes tvrzení pracovníka strojně traktorové stanice, že lidé nebyli kanibalismem nijak šokováni - málokdy se na něj pohlíželo lhostejně. Vzpomínky na lidojedství jsou dvojího druhu: jedni o něm slyšeli jako o něčem, co se stalo v jiných, vzdálených vsích, a jiní si vybavují skutečné případy. Ti první, oddělení časem nebo prostorem, mluví někdy o kanibalismu tak, že se stal "všedním". Deset let po hladomoru se jistý člověk, který cestoval po nacisty obsazené Ukrajině, podle vlastního tvrzení setkal "s muži i ženami, o nichž se otevřeně říkalo, že jedli lidi... obyvatelstvo pokládá takové případy za důsledek krajní nezbytnosti a neodsuzuje je." Hlášení šéfa OGPU z Kyjevské oblasti jeho nadřízeným v v republikové tajné policii rovněž zmiňuje, že se kanibalismus v některých vesnicích stal "zvykem": "Názor, že je možné požívat lidské maso, každým dnem sílí. Toto mínění se šíří zejména mezi hladovými a odulými dětmi."

   Avšak ti, kdo se skutečně stali svědky lidojedství, na to téměř vždy vzpomínají velmi odlišně. Jak memoáry, tak dokumenty z oné doby potvrzují, že kanibalismus způsoboval šok a hrůzu a někdy vedl k zásahu policie nebo vesnického sovětu.

   Larysa Venžyková z Kyjevské oblasti se upamatovává, že původně šlo jen o pověsti, vyprávěnky, "že se někde ztrácejí děti a že zdegenerovaní rodiče pojídají své potomky. Ukázalo se, že to nejsou pověsti, ale strašlivá pravda." U ní v ulici zmizely dvě dívky, dcery sousedů. Jejich šestiletý bratr Miša utekl z domova. Potuloval se po vsi, žebral a kradl. Když se ho zeptali, proč opustil domov, řekl, že se bojí: "Táta mě rozkrájí." Policie dům prohledala, nalezla důkazy a rodiče zatkla. Pokud šlo o jejich zbylého synka, "Miša byl ponechán svému osudu."

   Také ve vsi Mariji Davydenkové v Sumské oblasti zatkla policie jednoho muže. Když mu zemřela manželka, zešílel hlady a snědl nejprve svou dceru a pak svého syna. Sousedka si všimla, že je méně opuchlý než jiní, a zeptala se ho, čím to je. "Snědl jsem své děti," odtušil, "a tebe, jestli budeš mít moc řečí, sním taky." Sousedka ucouvla a s křikem, že je netvor, si pospíšila na policii, která muže zatkla a odsoudila.

   Ve Vinnycké oblasti pamětníci vzpomínají na osud Jaryny, která zabila vlastní dítě. Sama o tom vyprávěla: "Něco se se mnou stalo. Dala jsem kloučka do vaničky a on se optal: ´Copak to budeš dělat, mami?´ Já odpověděla: ´Nic, nic.´" Ale soused, který před jejím oknem hlídal své brambory, nějak zahlédl, co se děje, a ohlásil to na vesnickém sovětu. Odpykala si tříletý trest, ale poté se vrátila domů. Nakonec se znovu provdala - jenomže když manželovi pověděla, co za hladomoru udělala, zanevřel na ni. I po mnoha letech zůstala poznamenaná.

   Také Mykola Moskalenko vzpomíná na hrůzu, kterou pocítila jeho rodina, když se dověděla o zmizení sousedčiných dětí. On se s tím svěřil matce a ona to ohlásila místním úřadům. Kolem sousedčiny usedlosti se shromáždil shluk vesničanů. "Vstoupili jsme k ní a zeptali se, kde jsou její děti. Řekla, že umřely a že je pochovala v polích. Šli jsme na pole, ale nic jsme nenašli. Začali jí prohledávat domácnost: děti byly rozřezané... otázali se jí, proč to udělala, a ona odpověděla, že její děti by tak jako tak nepřežily, ale ona takhle ano." Odvedli ji a patrně odsoudili.

   Takovéhle příběhy se rychle šířily a posilovaly atmosféru ohrožení. I ve velkých městech si lidé vyprávěli zkazky o dětech, které se loví na jídlo. Italský konzul Sergio Gradenigo hlásil, že v Charkově rodiče osobně vodí děti do školy a neustále je doprovázejí ve strachu, že po nich pasou hladovějící: "Cílem se stávají zejména děti stranických funkcionářů a pracovníků OGPU, jelikož jsou oblečeny lépe než ostatní. Obchod s lidským masem začíná být aktivnější."

   Ukrajinská úřední místa o četných incidentech věděla, protože policejní zprávy obsahovaly velmi podrobná sdělení. Balyckyj se však ze všech sil snažil bránit roznášení historek. Šéf ukrajinské tajné policie své podřízené varoval, aby písemně o hladomoru nereferovali v příliš velkém rozsahu: "Informace o potravinovém problému poskytujte výlučně vedoucím tajemníkům stranických oblastních výborů a pouze ústně... tak zajistíme, aby mezi funkcionáři neobíhala písemná sdělení o tomto problému, protože by mohla vyvolat šeptandu..."

   Tajná policie, běžná kriminálka a její místní činitelé si nicméně záznamy vedli. Jedno policejní hlášení z Kyjevské oblasti v dubnu 1933 začínalo: "V petrovském okrese máme mimořádný případ kanibalismu":

   Padesátiletá kulačka z obce Zelenky v bohuslavském okrese, ukrývající se od roku 1932 na Kubáni, se vracela do domovské obce se svou (dospělou) dcerou. Po cestě z Horodyščenského nádraží do Korsunu k sobě přivábila procházejícího dvanáctiletého chlapce a podřezala ho. Orgány a další části těla dala do pytle. V obci Horodyšče jí tamější obyvatel, občan Šersťuk, dovolil, aby u něho přenocovala. Žena nečestně předstírala, že orgány jsou z telete, a dala je starému muži, aby je uvařil a srdce upekl. Nakrmil z toho celou svou rodinu a sám pojedl také. V noci stařec, který měl v úmyslu použít další maso z pytle, objevil rozsekané části chlapcova těla. Zločinkyně byly zatčeny.

   Kromě mravního pohoršení odrážejí mnohé z těchto referátů také znepokojení policie, že by se příběhy mohly šířit a mít politický dopad. Ve Dněpropetrovské oblasti OGPU hlásila případ kolchozníka Ivana Dudnyka, který sekerou zabil svého syna. "Rodina je velká, zůstat naživu je těžké, tak jsem ho zabil," prohlásil vrah. Policejní zpráva však souhlasným tónem zaznamenávala, že se sešli členové kolchozu a přijali skupinové rozhodnutí uspořádat veřejný soud, který "vynesl nad Dudnykem hrdelní rozsudek". S uspokojením také oznamovala, že se vesničané ve světle příhody rozhodli uspíšit osevní kampaň a zvýšit produkci.

   Když ve vsi Novooleksandrivka na jihovýchodní Ukrajině zabil čtrnáctiletý chlapec svou sestru, aby ji snědl, OGPU s podobným uspokojením referovala, že událost nevyvolala žádné "nezdravé řeči". Všichni sousedé byli přesvědčeni, že hoch je choromyslný, a obávali se jen, že bude do obce navrácen. Ve Dněpropetrovské oblasti byla žena, která ze stejných důvodů zavraždila svou dceru, - jak zaznamenala tajná policie - manželkou muže, jenž nechtěl vydat obilí. Protože se u ní projevovaly příznaky, že "představuje nebezpečí pro společnost", doporučily policejní orgány popravu.

   Skutečnou příčinou oné "choromyslnosti" nebo oněch "pro společnost nebezpečných" záchvatů bylo, jak velmi dobře věděla i OGPU, hladovění. Ve vsi Penkivka, hlásila oblastní zpráva tajné policie z Vinnyce, zabil místní kolchozník dvě ze svých dcer a jejich maso užil jako potravu. "K. sváděl vraždu svých dětí na dlouhodobé strádání hladem. Při domovní prohlídce nebylo objeveno žádné jídlo." V obci Dubyny jiný rolník také zabil obě své dcery a "spáchání vražd přičetl hladu". Policisté hlásili i "další analogické incidenty".

   Počet takovýchto událostí během jara 1933 narůstal. Z Charkovské oblasti referovala OGPU o větším množství případů, kdy rodiče snědli maso svých dětí, které zemřely hlady, stejně jako jiných incidentů, při nichž "vyhladovělí rodinní příslušníci zabili slabší členy rodiny, obvykle děti, a požili jejich maso". V březnu bylo takových případů ohlášeno 9, v dubnu 58, v květnu 132 a v červnu 221. Řada jich byla zaznamenána také v Doněcké oblasti, opět počínaje březnem. "Iryna Chrypunovová uškrtila svou devítiletou vnučku a uvařila si její vnitřní orgány. Anton Chrypunov vyjmul vnitřní orgány své mrtvé osmileté sestře a snědl je." Tato zpráva končila takřka zdvořile: "Předkládaje toto vaší pozornosti, žádám o poskytnutí příslušných instrukcí."

   V březnu dostávala OGPU v Kyjevské oblasti každodenně deset nebo i více referátů o lidojedství. V témž měsíci hlásil její protějšek ve Vinnycké oblasti za předchozí měsíc šest případů "kanibalismu způsobeného hladomorem, při kterých rodiče zabili své děti a požili jejich maso". To ovšem mohlo být zásadní podhodnocení. V jedné zprávě šéf OGPU z Kyjevské oblasti napsal, že od 9. ledna do 12. března se vyskytlo 69 incidentů kanibalismu. "Tato čísla ovšem nejsou přesná, jelikož takových událostí bylo o mnoho více".

   Jistěže, úřady na to pohlížely jako na trestný čin a někdy lidožrouty ocejchovaly jako "nepřátele". Hanna Bilorusová byla například odsouzena jak za kanibalismus, tak za šíření polské propagandy a zemřela ve ´33 roce ve vězení. Spisy tajné policie obsahují četné záznamy o kanibalech, kteří byli následně uvězněni, popraveni nebo zlynčováni. Jedna velmi neobvyklá vzpomínka na gulag obsahuje dokonce setkání s lidojedy ve vězeňském táboře na bělomořských Soloveckých ostrovech v roce 1935. Olga Maneová byla mladá Polka zadržená v ´35 roce při přechodu hranic do Sovětského svazu (chtěla v Moskvě studovat medicínu) a odsouzena za špionáž. Byla odeslána na Muksalmu, jeden z ostrovů v Soloveckém souostroví. Vzpouzela se, protože se doslechla, že tam jsou asi tři stovky "ukrajinských lidožroutů". Když se s nimi ale nakonec setkala, nabyla jiného názoru:

   Šok a hrůza z kanibalů rychle pominuly, stačilo jen ty nešťastné bosé a polonahé Ukrajince uvidět. Drželi je ve starých klášterních budovách, mnozí měli břicha nadmutá hladem a většinou byli choromyslní. Starala jsem se o ně a naslouchala jejich vzpomínání a svěřování. Popisovali, jak jejich děti umřely hlady a oni, sami blízko smrti hladem, si mrtvoly vlastních dětí uvařili a snědli. Stalo se to, když byli ve stavu šoku, vyvolaném hladem. Když si později uvědomili, co se stalo, zbláznili se.

   Soucítila jsem s nimi, snažila jsem se být laskavá a nalézala pro ně hřejivá slova, když na ně doléhaly záchvaty výčitek svědomí. Na nějakou dobu to pomáhalo. Zklidnili se, dali se do pláče a já plakala spolu s nimi...

   Vedení na Ukrajině i v Moskvě byly případy kanibalismu známy. Určitě byl, jak jsme se už zmínili, informován Kaganovič, poněvadž pracovní skupina ukrajinského ústředního výboru odpovídající za jarní osevní kampaň v roce 1933 straně referovala, že její práce je zvlášť obtížná v krajích, kde se vyskytuje "kanibalismus" a "děti bez domova". OGPU případy lidojedství nadále hlásila ještě hluboko do roku 1934.

   Pokud však Charkov nebo Moskva někdy vydaly pokyny, jak si v případech pojídání lidí počínat, nebo jen hlouběji zauvažovaly nad jejich příčinami, pak zprávy o tom dosud nebyly objeveny. Nejsou důkazy, že by byla podniknuta vůbec nějaká akce. Byla sepsána hlášení, funkcionáři je obdrželi, pak je založili ad acta a zapomněli na ně.

12. KAPITOLA: PŘEŽÍVÁNÍ: JARO A LÉTO 1933

   Chodil jsem na kopec ke kostelu a otrhával kůru z lípy. Doma jsme měli pohankové plevy. Matka je prosévala na semleté lipové listí a kůru a pekla suché placky. Tak jsme se živili.

Hryhoryj Mazurenko, Kyjevská oblast, 1933

   Když trochu povyrostly angreštové bobule, trhali jsme je, i když ještě nebyly zralé. Jedli jsme divoké muškáty. Rozkvetl akát. Setřásli jsme květy a snědli je.

Vira Tiščenková, Kyjevská oblast, 1933

   Spásali jsme trávu a laskavec jako dobytek.

Todos Hodun, Čerkaská oblast, 1933

   I tváří v tvář těmto fyzickým i psychologickým proměnám, i přes hlad, žízeň, vyčerpání a zesláblost, se lidé ze všech sil snažili přežít. K tomu bylo někdy zapotřebí obrovské schopnosti páchat zlo - mnozí se udrželi naživu v aktivistických brigádách - nebo porušovat některá z nejzákladnějších lidských tabu. Jiní však v sobě objevili obrovské rezervy nadání a síly vůle - anebo jim ohromujícím způsobem přálo štěstí a zachránil je někdo, kdo ony schopnosti měl. Desetiletá dívenka z Poltavska, která sledovala rozklad světa dospělých kolem sebe, dostala mimořádný nápad, že opustí svou rodinu. Napsala svému strýci do Charkovské oblasti:

   Milý strýčku! Nemáme chléb a nic k jídlu. Rodiče jsou vyčerpaní hladem, ulehli a nevstávají. Matka hlady oslepla. Vyvedla jsem ji ven. Moc chci chleba. Vezmi mě, strýčku, do Charkova, k sobě, protože já hlady umřu. Vezmi mě, jsem malá a chci žít, a tady umřu, protože všichni umírají...

   Nepřežila, ale jiné stejná vůle k životu zachránila.

   Aby se udrželi naživu, jedli lidé cokoli. Požívali každé zkažené jídlo nebo zbytky, které brigády přehlédly. Pojídali koně, psy, kočky, krysy, mravence, želvy. Vařili si žáby a ropuchy. Jedli veverky. Opékali si na ohni ježky a smažili ptačí vejce. Krmili se dubovou kůrou. Živili se mechem a žaludy. Jedli listí, pampelišky a lebedu, jakýsi druh divokého špenátu. Zabíjeli vrány, holuby a vrabce. Nadija Lucyšynová vzpomíná, že "žáby dlouho nevydržely. Lidé je všechny vychytali. Snědli všechny kočky, holuby i žáby, jedli všechno. Představovala jsem si vůni lahůdkové potravy, když jsme pojídali plevel a řepu." Ženy dělaly polévku z kopřiv a pekly chléb z plevele, který by dříve zkrmily jen prasatům. Drtily v hmoždíři žaludy, vyráběly náhražku mouky a z té pekly placky. Vařily lipové pupence. "Ty byly dobré, měkké a nijak hořké," vzpomíná jeden přeživší. Používaly i plevel, jehož kořeny nabývaly tvaru cibule a zdály se "sladší než cukr". Dělaly se také placky z listí a trávy. Jiní mísili listy z akátu a shnilé brambory - které vymahačské brigády často přehlížely - a společně je pekli jako náhražku za perepičky, což byla ve své tradiční podobě klobása obalená chlebem. Ze shnilých brambor se také dal vydobýt škrob a usmažit. Teta Nadiji Ovčarukové dělala suchary z lipového listí: "Usušila ho v troubě, vytahala žilky a nasucho ho upekla."

   Děti jedly konopná semínka. Lidé požívali spodní konce říčního rákosí, "které, když byly mladé a těsně u kořene, byly sladké jako okurky".

   Někdy jim ovšem nebylo dopřáno ani to, když úřady daly rákosí zadusat a spálit. V jedné vsi pojídali lidé odpady z jatek, dokud jejich vedení nedalo kosti a kůže polít fenolem. Oksana Žyhadnová a její matka přesto pojedly něco vnitřností a udělalo se jim zle. Matka zemřela, ale dcera přežila. Mnozí rolníci vzpomínají, jak lili vodu do děr polních myší, aby odtud vypláchli zrní, jež si tam hlodavci nashromáždili. Jiní vařili řemeny a boty, aby pojedli kůži.

   Stejně jako věděly o případech kanibalismu, byly si vedoucí orgány také dobře vědomy toho, jaké roztodivné věci se lidé pokoušejí požívat. Zpráva tajné policie z března 1933 suše konstatovala, že hladovějící rodiny jedí "kukuřičné klasy a stébla, prosné klásky, suchou slámu, byliny, shnilé melouny a řepné bulvy, bramborové slupky a akátové pupeny", ale také kočky, psy a koně. Mnoho z této stravy působilo nemocným ještě horší zdravotní potíže.

   Někteří přežívali na konzumaci méně výstředních druhů potravy, zvláště když náhodou bydleli u jezer nebo řek. Kateryna Butková, která žila ve vesnici poblíž řeky, odhaduje, že "bez ryb by nepřežil nikdo". Ti, kdo mohli, užívali také sítí k lovu škeblí. Vařili je a vydloubávali z jejich skořápek malé kousky masa. Venkované, kteří žili blízko lesa, se mohli zásobovat houbami a bobulemi anebo chytat do pastí ptáky a drobnou zvěř.

   Nesčetné množství lidí se zachránilo z důvodu mnohem prozaičtějšího: podařilo se jim udržet si rodinnou krávu. I za dobrých dob byly krávy významné pro selské rodiny, které často měly čtyři nebo více dětí. Za hladomoru však držení krávy, ať už v rukou soukromých rolníků, kteří unikli kolektivizaci a konfiskacím, anebo kolchozníků, již měli dovoleno, což pro některé platilo, si jeden kus ponechat pro osobní potřebu, bylo doslova otázkou života nebo smrti. Ve stovkách ústních výpovědí venkované vysvětlují své přežití jedinou větou: "Zachránila nás naše kráva." Většinou žili z mléka a mnozí, jako jedna rodina z Kyjevské oblasti, užívali mléko od své krávy jako artikl určený ke směně za zrno nebo chléb.

   Kolem krav bouřily emoce. Petro Mostovyj z Poltavské oblasti vzpomíná, že rodinná kravka byla tak drahocenná, že ji jeho otec a starší bratr hlídali s puškou a vidlemi. Když jedné venkovance z Čerkaské oblasti ukradl zvíře zloděj, dověděla se, že ho porazil a dal maso k uskladnění jistému jejímu sousedovi. Vydala se tam a "vyrazila vysílenému nepříteli oči hráběmi". Rodina Mariji Patové, když chtěla nakrmit krávu, musela rozebrat doškovou střechu své chalupy, rozřezat ji na malé kousky a změkčit vařící vodou, aby se zvíře nažralo.

   Ti, kdo krávu neměli, museli často spoléhat na jiné. Některé lidi zachránily nahodilé projevy laskavosti nebo vazby lásky a příbuzenství, které navzdory hladu přetrvaly. Na Poltavsku se Sofija Zalyvča a její dva sourozenci dávali najímat kolchozem jako nádeníci. Platem jim byla řídká polévka a 200 gramů chleba denně. Polévku snědli a chléb ušetřili. Každý víkend se jeden z nich vydal domů k rodině - měli sedm dalších sourozenců - a podělil se o okoralý chléb s bratry a sestrami. Tři z deseti dětí během hladomoru zemřely, ale ostatní díky chlebu nebo polévce přežili.

   Další děti zůstaly naživu, poněvadž se jich ujali sousedé nebo příbuzní. "Sestřenice mých rodičů a její manžel odjížděli do Charkova a vzali mě a mou sestřičku s sebou... v důsledku toho jsme přežily," vybavuje si jedna tehdejší dívenka. "Na svou tetu Marfu vzpomínám dodnes vděčně a vřele, protože mi v těch letech hladomoru zachránila život," říká další.

   Pomoci mohli i jiní příbuzní mimo Ukrajinu. Sestra Anatolije Bakaje, která se před časem přestěhovala na Ural, poslala domů pět kilo mouky. V doprovodném psaní sdělila, že na Uralu žádný hladomor není a že dokonce tam ne všichni věří, že na Ukrajině hlad je. Mouka nestačila k záchraně Anatolijovy matky, ale jeho pomohla udržet při životě. Ihor Buhajevyč a jeho babička přežili v Černigovské oblasti o sucharech nasušených z chleba, jež posílala jeho matka z Leningradu, kde se jí podařilo najít práci. To jim pomáhalo zůstat naživu, dokud místní poštovní úřad neinformoval brigádu aktivistů, a ta začala část sucharů konfiskovat. Později přijela Ihorova matka domů a povedlo se jí vzít syna s sebou do Leningradu.

   Existují také historky o tom, že některým ukrajinským venkovanům vypomohli židovští sousedé, protože Židé většinou nebyli zemědělci, takže na ně nedopadaly smrtící rekvizice, pokud ovšem nebydleli v obci zařazené do černého seznamu. Marija Havryšová ve Vinnycké oblasti vzpomíná, jak ji v době, kdy byla nemocná a odulá a čekala na smrt, navštívila židovská sousedka: "Byli ušetřeni, protože neměli žádnou půdu." Žena přišla, udělala jídlo, nakrmila celou rodinu a ještě jim nechala nějaký chléb a vodku, "čímž nás všechny zachránila". V době, kdy se rozmohla nenávist a podezřívavost všeho druhu, to bylo veliké gesto.

   Přes zákaz cestování a obchodování se ukrajinští rolníci, jak jsme už řekli, pokoušeli o jedno i druhé. Kradli se skrze kordony a podlézali ohrady, aby se dostali do měst, kde pak žebrali o potravu. Snažili se dostat do průmyslových center a na pracoviště v továrnách. Proklouzávali do hornických měst v Donbasu, kde bylo zapotřebí pracovníků a předáci mohli přimhouřit oči. Pátrali v okolí závodů po odpadech, které by snad byly k jídlu, například po výpalcích vyhazovaných z lihovarů a po zbytcích z balíren. Sbírali také jakékoli odhozené věci a zkoušeli je prodávat. Maďarsko-německý spisovatel Arthur Koestler, který byl v té době oddaným komunistou, zanechal pamětihodný portrét tržiště, jež v roce 1933 spařil v Charkově:

   Ti, kdo měli něco na prodej, dřepěli v prachu a své zboží měli před sebou vyložené na kapesníku nebo šátku. Nabídka sahala od hrsti rezavých hřebíků až po potrhanou prošívanou pokrývku a hrnec kyselého mléka, prodávaného po naběračkách i s mouchami. Člověk tu mohl vidět stařenu, jak celé hodiny sedí a má před sebou jednu velikonoční kraslici nebo kousek sušeného kozího sýra. Anebo staříka s bosýma nohama pokrytýma boláky, jak se snaží směnit své rozedrané boty za kilo černého chleba a balíček machorky. Častým artiklem výměnného obchodu byly konopné láptě, a dokonce podrážky a podpatky utržené z bot a nahrazené rozedranými onucemi. Někteří staříci nic na prodej neměli, a tak zpívali ukrajinské balady a sem tam dostali nějakou tu kopějku. Některé ženy měly na dláždění vedle sebe nebo na klíně položené nemluvně, jehož mouchami pokryté rty byly zaťaty do zkožnatělé bradavky, ze které jako by místo mléka sálo žluč.

   To, že byla na Ukrajině povolena tržiště - byť i taková ubohá -, znamenalo pro některé lidi záchranný pás. Skutečným důvodem, proč byla města méně zoufalá, však byly příděly, na které dělníci a úředníci fasovali lístky. Ty ovšem nebyly k mání pro všechny. Podle zákona z roku 1931 dostávali přídělové lístky všichni sovětští občané, kteří pracovali ve státním sektoru. Tím se vynechávali rolníci, a také se to nevztahovalo na ty, kteří neměli oficiální zaměstnání. Navíc vycházela velikost dávky z důležitosti nejen pracovníka, ale také jeho pracoviště. Přednost měly klíčové průmyslové regiony, a to byl na Ukrajině pouze Donbas. Tak se stalo, že v praxi dostávalo asi čtyřicet procent ukrajinského obyvatelstva zhruba osmdesát procent dodávek potravin.

   Příděly pro ty, kdo v seznamech nefigurovali na předních místech, bývaly nuzácké. Kanadský zemědělský odborník Andrew Cairns, který ve ´32 roce navštívil Kyjev, viděl dvě ženy trhat v městském parku trávu na polévku. Řekly mu, že mají příděly, jenže ty nejsou dostatečné. "Ukázal jsem k řece a poznamenal, že je tuze krásná, na což přisvědčily, ale pověděly mi, že mají hlad." Ony ženy byly ve skutečnosti pracovnice "třetí kategorie", které braly 125 rublů měsíčně a dostávaly na den 200 gramů chleba, tedy zhruba čtyři krajíce.

   Vedoucí družstevního obchodu v Kyjevě, další pracovník "třetí kategorie", Cairnsovi také sdělil, že fasuje 200 gramů chleba denně, k tomu dalších 200 gramů pro svého syna, a jeho měsíční plat činí 100 rublů. Zaměstnanec "druhé kategorie" fasoval každý den 525 gramů chleba a vydělával 180 rublů za měsíc. Z toho se nedalo příliš mnoho pořídit ani na obecních trzích, kde se málokdy prodávalo něco jiného než chléb, rajčata a občas kuřata a mléčné výrobky, a to vše za velmi vysoké ceny. Chléb mohl stát pět nebo šest rublů za kilogram. Vajíčko půl rublu nebo víc, mléko dva rubly za litr. Peter Egides, tehdy kyjevský student, pobíral stipendium, které nestačilo ani na jeden bochník chleba: "Situace došla tak daleko, že jsem v sedmnácti chodil o holi, poněvadž na normální chůzi jsem neměl dost sil." Jeho babička nakonec zemřela na vyhladovění, ačkoli žila také v Kyjevě.

   Teoreticky měly státem provozované obchody prodávat potraviny za nižší, dostupnější ceny. Jenomže tyhle prodejny byly prázdné. Heorhij Sambros, učitel a státní zaměstnanec, který si v oněch letech vedl deník, zanechal pamětihodný popis charkovských krámů. Ve všech byly "obrovské prostory", kdysi zaplněné od podlahy až po strop zbožím, nyní buď zcela prázdné, nebo obsahovaly pouze čistý alkohol ("na celé město se jako liják snesla záplava lahví s vodkou"). Jen zcela příležitostně se tam prodávaly potraviny, ale bylo skoro až buřičské o tom uvažovat:

   Jen v některých obchodech, na pultě, byly obvyklé "produkty", pět či šest táců nebo plochých misek spěšně připravených pokrmů. Studený salát, vypadající jako siláž, ze shnilého nechutného kyselého zelí, paštika z rybích zbytků s máčenou kapustou a slanými řezy z nakládaných okurek, zřídka kousky zmrzlého masa s omáčkou, která vyhlížela jako krém na boty, naložená zelená rajčata se zápachem zatuchlého sudu, zmrzlá kyselá pečená rajčata s masovou náplní, přepeřenou, aby nesmrděla, a udělanou z masa nejistého původu, a konečně, ovšem vzácně, takové delikatesy jako vařená vejce nebo nějaké malé ovoce atd. Všechna tahle jídla, dobře si je pamatuji, byla vyložena na pultě a kupující je okamžitě rozebrali.

   Andrewovi Cairnsovi se také podařilo dostat do fronty v jednom obchodě, kde viděl, jak "se prodává těžký, teplý a mokvající chléb po deseti rublech za bochník a trocha vepřového sádla po dvanácti rublech za libru".

   Kvalitnější jídlo bylo k dostání ve vládních jídelnách náležejících ke každému pracovišti, zde byly k mání polévky, kaše a občas i maso. Aby ale člověk mohl užít jejich služeb, musel jako zvláštní propustku předložit stranickou nebo odborovou legitimaci. Sambros, který ani jednu z nich neměl, se vetřel do přízně sekretářky ve vzdělávacím institutu, kde pracoval, a ta mu dávala potravinové lístky, aniž požadovala jeho členský průkaz: "V té době jsem žil, dýchal a jedl ´jako psanec´, nezákonně." Když se zásobování potravinami dále zhoršilo a institut začal prověřovat, kdo má nárok na lístky, přes známého dosáhl, že ho pouštěli do Domu ukrajinských spisovatelů:

   Byl jsem si vědom rizika - mohli přijít k mému stolu, vyžádat si členskou legitimaci svazu spisovatelů a zostudit mě tím, jak by mě tahali od stolu. Ale nic jiného se dělat nedalo, musel jsem to riskovat, a tak jsem začal docházet do spisovatelské jídelny. Štěstí mi přálo. Živil jsem se tam asi půldruhého nebo dva měsíce a nikdo se nezeptal, kdo jsem, ani jedinkrát...

   Později se Sambros prošvindloval do jídelny zemědělské akademie a tam se také několik týdnů stravoval. V důsledku toho zůstal naživu. Většinu doby, kdy byl vzhůru, však myslel na jídlo a "celý plat skoro bez výjimky vydával za stravu". A to na tom samozřejmě byl o moc lépe než mnozí jiní. I když nebyl rolník, byla Sambrosova zkušenost v jistém smyslu typická: nejdůležitějším zdrojem pomoci pro hladovějící se paradoxně stali sovětští úředníci a sovětské úřední aparáty. Historik Timothy Snyder popsal, jak státní instituce v nacisty okupované Evropě, dokud fungovaly, dokázaly zachraňovat Židy před holocaustem, a o Stalinově Sovětském svazu se dá vyprávět paralelní příběh. Bolševici systematicky likvidovali nezávislá zařízení jako kostely, dobročinné spolky a soukromé podniky, ovšem státní instituce - školy, nemocnice, dětské domovy - zůstávaly a měly někdy možnost pomáhat. Některé to alespoň teoreticky měly v popisu práce.

   Nejlepší možnosti přispět hladovějícím měli příbuzní, rodiče nebo děti, zaměstnaní uvnitř systému. Petro Šelest, který se o mnoho později stal prvním tajemníkem Komunistické strany Ukrajiny, sepsal vzpomínky na ony doby - začínaly jako deník -, které jeho rodina nakonec v roce 2004 vydala. V tragédii ´33 roku měl jasno už tehdy: "Hlady vymíraly celé rodiny a dokonce celé vesnice. Byly četné případy kanibalismu... Byl to zjevně zločin spáchaný naší vládou, ale tato skutečnost je hanebně utajována." Šelest v onom období studoval a pracoval jako inženýr ve zbrojovce. Byl však zároveň členem komunistické strany, v dobrém postavení, a to mu umožňovalo posílat jídlo své matce. Jeho podpora jí v Charkovské oblasti zachránila život.

   Pomáhali i známí a přátelé. Jistá dívenka na Poltavsku přežila hladomor proto, že její otec studoval v jednom zemědělském kurzu s člověkem, který se pak dostal do místních řídících orgánů. Tento přítel potajmu zařídil, aby rodina dostala náhradu za zabavenou krávu - a zůstala tak naživu. Jiná dívka měla to štěstí, že její teta byla provdána za předsedu kolchozu: "Přišla jsem k ní, protože měla chléb, sádlo a mléko. Dávala mi je pokradmu, aby nikdo nevěděl." Často dokázal jeden uvnitř systému zaměstnaný člověk zachránit celou rodinu. Matka Nadi Malyškové dostala zaměstnání jako uklízečka ve škole v Dněpropetrovské oblasti, kde jí ředitel pomáhal získávat potravinový příděl - každoměsíčně čtvrt litru oleje a osm kilogramů kukuřičné mouky. Čtyři ze sedmi dětí Varvary Horbanové, také v Dněpropetrovské oblasti, přežily, protože nastoupila do práce na obilní silo a dostávala každodenně bochánek chleba.

   Ti, kdo nemohli najít zaměstnání u státu, se někdy pokoušeli zachránit své děti tím, že je státu předávali. Jedna matka zavedla své čtyři děti na vedení místního kolchozu, prohlásila, že je nemůže uživit, odmítla nést odpovědnost a funkcionáři řekla, že teď se musí postarat kolchoz. Matka Halyny Tymoščukové na Vinnycku dospěla ke stejnému rozhodnutí:

   Máma zašla za šéfem kolchozu a řekla: "Vem k sobě alespoň mé dvě holky. A my umřem, jestli to má být." Byl hodný, a já vím, že měl mámu rád. A tak povídá: "Přiveď své dvě děti." A vzal nás k sobě. Jeho žena vedla jesle, moje sestra se později stala její pomocnicí, máma pracovala v jídelně jeslí jako umývačka nádobí. Já jsem tehdy byla ještě malá, bylo mi teprve osm. Předseda kolchozu mě vzal k sobě domů, a tak jsme přežily, zatímco ostatní umírali, všichni, zdálo se - hodně, hodně.

   Obvyklejším cílem byly sirotčince. Za třítýdenní období v únoru 1933 bylo jen ve Vinnycké oblasti ponecháno u dveří dětských domovů asi 105 dětí. Někdy to zafungovalo: jeden chlapec hladomor přežil, protože ho matka tajně přivedla do sirotčince ve vsi Dryšyna. Řekla mu, aby nikomu nepovídal, že zůstala naživu, protože by nemusel dostávat jídlo, kdyby nebyl "opravdový" sirotek. Žena pracující v dětském domově, která situaci pochopila, ho také nabádala, aby se o své matce nezmiňoval. Chránila ho, pomohla mu přežít hladomor a on se nakonec dostal zpět ke své rodině. Jistá žena z Poltavské oblasti zůstala až do konce života vděčná učitelce vesnické školy, která riskovala vlastní postavení a dávala jíst jí a jejím sourozencům, přestože to byly "děti kulaků". Nebylo toho moc - vývar bez chleba a maličké pohankové knedlíčky "velikosti bobu" -, ale stačilo to, aby všichni zůstali naživu.

   Po celé republice pobízel pohled na hladovějící děti bloumající po ulicích zaměstnance některých sovětských institucí k systematičtější akci. Ti, kterým o věc opravdu šlo, někdy dokázali pomoci, a zejména se postarat o děti. Důkazem, že přinejmenším na místní úrovni bylo možné se hladovějících sirotků zastat, je řada dopisů, které zaslal šéf stranického výboru v Pavlohradu svým nadřízeným v Dněpropetrovsku. V prvním, datovaném 30. března, mezi jiným popisoval dopad hladomoru na děti:

   V naší obci se objevila spousta dětských bezdomovců, které jejich rodiče opustili nebo kteří zůstali po jejich smrti sami. Podle přibližných čísel je takových dětí nejméně 800. Je zapotřebí dvou až tří speciálních dětských domovů, jež budou vyžadovat finance, které v našem rozpočtu nemáme. Zatím pro děti začínám organizovat zvláštní zásobování potravinami. Na to potřebujeme dodávky jídla navíc. Žádal bych vás, abyste to laskavě vzali na vědomí a dávali nám pokyny v souladu se správným sovětským postupem.

   Měsíc nato, 30. dubna, zaslal tajemník pavlohradského stranického výboru další hlášení: "Ve srovnání s tím, co jsem vám psal v předchozích zprávách, máme každodenně stále větší a větší přírůstek bezdomovectví." Jenom za poslední dva dny bylo z ulic posbíráno 65 dětí. Pisatel vysvětlil, že místní orgány nyní na sedmi místech založily jídelní stanice pro 710 dětí. Tato opatření však nejsou dostatečná a okres potřebuje další zdroje, neboť ty, které má, představují naprosté minimum. Navrhuje tedy místo toho vytvoření sirotčinců pro 1 500 dětí. "Tato záležitost začala teď, právě teď, být naléhavá, a to pro tak mnoho dětí, že čím dříve ji vyřešíme, tím lepších výsledků dosáhneme směrem k cíli zlikvidovat masový jev nadouvání mezi dětmi, neboť kdybychom je nadále ponechávali v těchto podmínkách, vedlo by to k jejich umírání." Psaní končilo úpěnlivou výzvou: "Až dosud nenastala žádná reakce, i když tato otázka je nanejvýš vážná a žádá si neodkladné řešení:" Město už udělalo, co mohlo, a snad tím byly alespoň některé děti zachráněny.

   Daleko horší byla situace v Charkově, jednom z velkých měst, do kterých se hladovějící ze všech sil snažili proniknout. Alespoň pokud šlo o děti, pokusily se městské orgány, teoreticky vzato, pomoci - nebo přinejmenším uznaly rozsah problému. 30. května nahlásil charkovský zdravotní odbor ukrajinským republikovým úřadům, "velký, soustavný, trvalý proud sirotků, bezprizorných a hladových dětí do Charkova a dalších rozlehlých měst v Charkovské oblasti". Rozpočet na rok 1933 zajišťuje 10 000 míst v sirotčincích, ale reálný počet dětí bez domova je nyní více než dvojnásobný - 24 475. Za následující týden bylo po ulicích posbíráno přes 9 000 dalších, 700 z nich za jedinou noc z 27. na 28. května. Charkovská oblast požádala stát o 6,4 milionu rublů na péči o ně, a také o dalších 450 000 pro hladovějící dospělé.

   V praxi takováto opatření málokdy uspěla. Za rozsáhlé čtení vydá zvláštní zpráva podaná šéfem tajné policie ve Vinnyci v květnu 1933, ve které popsal podmínky v jednom z městských dětských domovů:

   Pracovníci domova posbírali děti po ulicích. Domov je naplánován pro 40 dětí, ale je jich tam teď více než 100. Nedostatek lůžek a ložního prádla vede k tomu, že každou postel nyní sdílejí dvě děti. K dispozici je pouze 67 prostěradel a 69 pokrývek. Některé pokrývky už nejsou použitelné. Je také nedostatek lžic, talířů a dalšího náčiní a nádobí. Nemluvňata jsou často ponechávána špinavá, se zalepenýma očima a bez čerstvého vzduchu. Některé děti, které dorazí v uspokojivém stavu, po dvou až třech měsících pobytu v domově zemřou. Úroveň úmrtnosti stoupá: v březnu zemřelo 32 dětí (ze 115), v dubnu 38 (ze 134), během první poloviny května 16 (ze 135). Nemocné děti leží vedle zdravých a šíří choroby. Zaměstnanci kradou potraviny. Elektřina byla odpojena a není tekoucí voda.

   Ve vzdálenějších oblastech mohla být situace ještě horší. Ve městě Velyka Lepetycha byly podmínky v sirotčinci tak špatné, že děti přes den utíkaly a potulovaly se po tržišti, kde vyžebrávaly a kradly jídlo. V Chersonu byly čtyři tamní dětské domovy přecpané, když se počet chovanců za první tři týdny března téměř zdvojnásobil, ze 480 na 750, většinou v důsledku sbírání bezprizorných po ulicích. V Charkově žádosti o jídlo a pomoc znamenaly, že přispění nepřichází dostatečně rychle. Zdravotní odbor města v květnu hlásil, že většina dětí v přeplněných sirotčincích je zesláblá hladem, mnohé mají spalničky a další nakažlivé choroby - a úmrtnost činila 30 %. Byly také "dětské domovy", které si samo toto označení příliš nezasloužily. Ve ´33 roce přišla Ljubov Draševská, tehdy studentka geologie v Charkově, do svého institutu a zjistila, že vyučování je zrušeno. Následujícího dne ji spolu s asi čtyřiceti dalšími odvezli tramvají na nádraží, kde jim ukázali železniční vagony naplněné dětmi. "Přišel k nám muž, myslím v uniformě [tajné policie], a řekl: ´Následujících pár týdnů budete pracovat s těmihle dětmi, dohlížet na ně a dávat jim jíst.´" Draševská vstoupila do jednoho z vozů. "Některé děti byly víceméně v normálním stavu, ale většina jich byla velmi bledá, velmi hubená, a mnohé byly nafouklé hladem." Spolu s ostatními začala dětem vydávat kaši, ale ne příliš mnoho, protože byly tak vyhladovělé, že by jim plný žaludek mohl ublížit. Většinou nedokázaly vysvětlit, jak se do vagonů dostaly - nepamatovaly si, jestli je odložili rodiče nebo byly sebrány na ulici. Hned první den jich několik umřelo, vzpomíná Draševská: "Poprvé v životě jsem viděla umírat lidi, a bylo to samozřejmě velmi těžké." Jiné byly vyšinuté. Jedna dívenka začala ječet: "Nerozřezávejte mě, nerozřezávejte mě!" Měla také halucinace a vykřikovala: "Tamhle moje teta pleje řepu!" Nakonec ji bylo třeba z vozu odvést, aby neznepokojovala ostatní.

   Pro Draševskou byl ten zážitek nesnesitelný: "Celkově vzato jsem se dokázala ovládat, ale když jsem toho dne přišla domů, dostala jsem hysterický záchvat. Do té doby jsem nevěděla, co je to být hysterická, ale tehdy jsem to zjistila." Brzy si na podivnost situace zvykla, stejně jako na děti samotné. Dokázala jim přinášet knihy a papír. Pokoušela se je učit číst. Každodenně některé umíraly - ale jiné přežívaly. Nakonec se pro ně našlo místo:

   Tramvají jsme dojeli do jednoho obvodu Charkova, pak jsme museli hodně daleko jít pěšky. Byla už tma. Dětem bylo pět nebo šest a pořád se mě ptaly: "Teto, kam jdeme?" Já jsem to ale nevěděla. Věděla jsem jen, že je mám dovést do kasárenských baráků a nechat je tam. To je všechno. Co se s nimi stalo, nevím.

   Vyprávění Draševské i při veškerém utrpení a umírání ukazuje drsnou pravdu, že bez policejního zorganizování "dobrovolníků", bez špinavých a nedostatečně financovaných sirotčinců - i těch, kde byli nepoctiví zaměstnanci a hrozné podmínky - by zemřelo ještě více dětí. Dětské domovy byly strašné, ale samotná jejich existence zachraňovala životy.

   Stejně paradoxní skutečnost se dá konstatovat i o jiné nepříliš populární sovětské instituci - o valutových obchodech Torgsinu. Jak jsme se už dověděli, byly tyto prodejny, otevřené v roce 1930, původně zamýšleny pro cizince, kteří nemohli legálně vlastnit rubly. V roce 1931 byl umožněn přístup i sovětským občanům, aby tu mohli uplatnit zahraniční peníze nebo zlaté předměty, pokud je měli. V letech hladomoru 1932-33 se zvýšil jejich počet, aktivita i význam, dosáhly rekordního odbytu a vyvolaly "zlatou horečku v Torgsinu", jak si to někteří připomínají. V listopadu 1932 se sovětské politbyro usneslo, že tyto obchody mohou kromě zlata vykupovat také stříbro, kterýžto fakt připadl italskému konzulovi dost důležitý, aby ho zmínil ve svém lednovém hlášení z roku 1933: "Nyní se povídá, že se brzy budou brát i klenoty." Na vrcholu svého rozvoje v roce 1933 měl Torgsin 1 500 provozoven, často na prominentních místech: v Kyjevě byla jedna na Chresčatyku, ulici v nejvýznačnější nákupní čtvrti ve městě.

   Tato expanze nebyla náhodná, poněvadž režim věděl, že hladomor přinese do státní pokladny zlato. Po vysokém obratu Torgsinu v roce 1932 - prodejny v onom roce vykoupily 21 tun, jedenapůlkrát více, než vytěžil sovětský průmysl - stát hamižně stanovil cíl pro rok 1933 na více než dvojnásobek tohoto množství. Příjem z Torgsinu se na krátkou dobu stal zásadním faktorem v mezinárodním obchodování země, když v letech 1932-35 zlatem a šperky získanými prostřednictvím Torgsinu uhradila pětinu svých valutových výdajů za strojní vybavení, suroviny a technologii.

   Pro hladové lidi se obchody Torgsinu - často jediné místo ve městě, kde byly bez problémů k sehnání potraviny - staly středobodem snů a posedlosti. Přitahovaly pohledy kolemjdoucích, zvědavé čumily a žebráky. Velšský novinář Gareth Jones ve ´33 roce jeden obchod v Moskvě navštívil: "Spousta všeho," poznamenal si do zápisníku. Malcolm Muggeridge napsal o "melancholických skupinách" lidí, kteří okouněli před týmž obchodem a zírali na "svůdné pyramidy ovoce". V Bulgakovově románu Mistr a Markétka se dva ďáblovi pomocníci pozoruhodně objeví před "skleněnými dveřmi prodejny Torgsinu na Smolenském trhu" a vstoupí do místnosti plných "stovek štůčků bohatě vybarvených popelínů", kde se "do dálky táhnou regály plné bot".

   Mimo hlavní město byla většina provozoven Torgsinu tmavá a špinavá jako ostatní sovětské prodejny a pracoval v nich hrubý a zlostný personál. Přesto si mnozí rolníci, popletení jejich zbožím a přítomností tvrdé měny, mysleli, že ty krámy jsou "americké". Pověsti o tom, co může Torgsin poskytnout, přilákaly zpět jednoho muže z Rostova v Rusku, kam uprchl, aby unikl kolektivizaci. Když se doslechl, že na Ukrajině je možné směnit zlato za chléb, rozhodl se, jak vzpomíná jeho syn, že stojí za to zariskovat a vydat se domů, vybrat ze skrýše zlaté mince z carských dob a směnit je za několik kilogramů pohanky a pár bochníků chleba.

   Taková daleká cesta nebyla neobvyklá. Bylo sice pár mobilních prodejen Torgsinu, jež v naději na výkup zlata objížděly venkov, ale rolníci, kteří k nim neměli přístup, podnikali namáhavé výpravy, aby se dostali do provozoven ve větších nebo i menších městech. Otec Nadiji Babenkové shromáždil rodinné snubní prsteny, křížky od křtů a náušnice a vydal se ze své vsi Pylypovyči na dvousetkilometrový pěší výlet do kyjevského Torgsinu. Stálo to ale za to. Dostal pud mouky - 16 kilogramů -, litr oleje a dvě kila pohanky, což spolu se zmrzlými brambory, šťovíkem, houbami, lesními bobulemi a žaludy pomohlo rodině přežít několik následujících týdnů.

   Ne všechny takové pouti končily šťastně. Kolem prodejen Torgsinu se potloukali zloději a olupovali nebo i vraždili lidi, kteří vstupovali nebo odcházeli. Také pracovníci Torgsinu venkovany šidili a brali na hůl. Ivan Klymenko a jeho matka cestovali z Krasné Slobidky, vesnice v Kyjevské oblasti, aby prodali snubní prsten jeho babičky za několik naběraček mouky. S vážením šperku se nikdo neobtěžoval, takže nevěděli, jestli dostali zaplaceno poctivě, a když dorazili domů, matka zjistila, že mouka je smíchaná s vápnem. Snědli ji i tak. Hryhorij Simja se do Torgsinu vypravil s nevlastním otcem, který chtěl prodat své vojenské vyznamenání, stříbrný svatojiřský kříž. Zřízenec ho nechtěl vzít, poněvadž, jak tvrdil, jím byli odměňováni jen "carovi služebníci", kteří měli vysoké postavení v důstojnickém sboru. Simjův otčím marně protestoval, že byl vojenský doktor a léčil raněné bez ohledu na hodnost. Nákupčí odsekl: "Tak ty jsi léčil důstojníky! Vyšší vrstvy! Nepřátele revoluce! Je to tak? Vypadni odsud, nebo zavolám policii!"

   Jak se hladomor prohluboval, rozhlíželi se někteří po zlatě, kde by ho mohli najít. Ukrajinci byli po staletí pohřbíváni spolu se svým nejcennějším majetkem, k němuž patřily šperky, zbraně a kříže. Hlad potlačil jakékoli zbývající pocity úcty a na nejednom starobylém hřbitově docházelo k vylupování, nejprve jen v noci, ale pak už i ve dne. Poněvadž to byly hřbitovy "křesťanské", sovětské úřady ne vždy měly proti drancování námitky - a na některých místech ho sami organizovaly.

   Zároveň režim také začal užívat obchodů Torgsinu jako způsobu, jak pobídnout příbuzné a přátele sovětských občanů, aby jim ze zahraničí přispívali tvrdou měnou. V pozdějších letech byly veškeré takové kontakty s cizinou zakázány a udržovat je bylo nebezpečné a dokonce smrtící. V letech 1932-33 však stát po volně směnitelných valutách bažil natolik, že dovoloval lidem mimo SSSR zasílat prostřednictvím oněch prodejen strádajícím rodinným příslušníkům "potravinové převody". Ti, kdo měli to štěstí, že něco dostali, museli pětadvacet a někdy i padesát procent odevzdat úřadům, ale pak obdrželi poukázky, které je opravňovaly k nákupu potravin v Torgsinu. Převody přicházely z Německa, Polska, Litvy, Francie, Velké Británie a především ze Spojených států. Komunita etnických Němců na Ukrajině a také v Povolží zahájila dopisovou kampaň, jejímž cílem byli jejich zahraniční bratří - menonité, baptisté, katolíci - a ve které žadonili o jídlo. Droboulinké příspěvky mohly mít obrovský dopad. Autorka deníku Oleksandra Radčenková, učitelka v Charkovské oblasti, dostala převodem tři dolary. Za to v Torgsinu získala "šest kilogramů pšeničné mouky, dvě kila cukru, tři nebo čtyři rýže a kilo pšeničných krup. Jaká velká pomoc pro nás".

   Obchodování Torgsinu sice zachraňovalo lidem život, ale zároveň vyvolávalo velké rozhořčení. Mnozí si existenci jeho provozoven vykládali jednoznačně: mají hladovějící rolníky obrat o jmění, které jim v domácnostech ještě zbylo. V Oděse ohlásil jeden donašeč OGPU, že slyšel dva učitele spekulovat, že snad hladomor vůbec vznikl kvůli majetku venkovanů: "Vytvořili hlad, aby Torgsin vybral víc zlata a stříbra." Na Poltavsku zemědělci pochmurně žertovali, že zkratka Torgsin ve skutečnosti znamená "Tovarišči revoljucija gibnět, Stalin istrebljajet narod!" (Soudruzi, revoluce hyne, Stalin vyhlazuje lid!). Proti systému vykořisťování Torgsinem se nedalo protestovat jinak než anonymně. Když zaměstnanci jedné z prodejen přišli jednou ráno do práce, nalezli na dveřích tabulku: "Stalin je katan."

   Nesčetné rodiny ovšem přežily díky tomu, co byly schopny prodat. "Prodali jsme zlato, abychom získali kukuřici," vzpomíná jeden přeživší. Rodina Pavla Čorného prodala stříbrné medaile, které její pradědeček obdržel za imperiální války Ruska na Kavkazu ve 30. letech 19. století. Jiná žena si vybavuje, že její matka měla "z předrevolučních dob zlaté předměty: otcovy zlaté hodinky, několik prstenů apod. Tak čas od času chodila do Torgsinu... Za stříbro a zlato dostávala ovesnou kaši, brambory nebo mouku. Všechno tohle jídlo míchala s různými travinami a jednou denně nás tím krmila. Tak jsme zůstali naživu." Další zase vzpomíná, jak její matka směnila náušnice a svůj snubní prsten za mouku, sukně a blůzku za řepu a zrno, a také svou výbavu - látku, vyšívané ručníky, ubrusy - za otruby nebo proso.

   Uvedené ženy se uchovaly při životě - ovšem ztratily přitom část sebe samých. Předměty, které by bývaly zdědily po svých matkách, věci, které by je spojily s minulostí, prsteny a šperky, které by mohly užívat nebo je jiným způsobem investovat, to vše bylo pryč. Hladomor zničil i historii, kulturu, rodinu a identitu, všechny padly za oběť ve jménu přežití.