Holodomor v dějinách a paměti - 9
15. KAPITOLA: HOLODOMOR V DĚJINÁCH A PAMĚTI
Můj Bože, zas už pohromy!..
Vše bylo pokojné a klidné.
My pouta chtěli rozlomit,
jež svírala náš lid tak bídně...
Vtom konec... a už proudem zas
krev lidu teče!
Taras Ševčenko, "Zase pohroma", 1859
V letech, která následovala po hladomoru, měli Ukrajinci o tom, co se stalo, zakázáno mluvit. Báli se truchlit veřejně. I kdyby se toho byli odvážili, nebyly kostely, kde by se modlili, ani náhrobky, které by zdobili květinami. Když stát zničil instituce ukrajinského venkova, zasadil ránu i paměti společnosti.
Soukromě ovšem přeživší vzpomínali. Reálně nebo v duchu si vedli záznamy o tom, k čemu došlo. Někteří si psali deníky, "zamčené v dřevěných truhlách", jak vzpomíná jeden pamětník, a ukrývali je pod prkna podlahy nebo zakopávali do země. Ve svých vesnicích a rodinách lidé také vyprávěli dětem, co se odehrálo. Volodymyru Čepurovi bylo pět, když mu matka vyložila, že mu s otcem budou dávat všechno, co budou mít k jídlu. I když nepřežijí, chtějí, aby on zůstal naživu a mohl podat svědectví. "Nesmím umřít, a až vyrostu, musím lidem povědět, jak jsme my a naše Ukrajina v mukám umírali." Elida Zolotovercha, dcera autorky deníku Oleksandry Radčenkové, nabádala své děti, vnuky a pak i pravnuky, aby si v deníku četli a pamatovali na "hrůzu, kterou Ukrajina prošla".
Tato slova, opakovaná v soukromí tolika lidmi, zanechala svou stopu. Oficiální mlčení jim poskytovalo téměř tajemnou moc. Od roku 1933 dále se takovéto příběhy stávaly alternativním narativem, emocionálně silnou "pravou historií" hladomoru, ústní tradicí, která vyrůstala a rozvíjela se vedle oficiálního popírání.
I když žili ve státě propagandy, kde měla veřejnou diskusi pod kontrolou strana, miliony Ukrajinců uvnitř republiky onen alternativní narativ znaly. Pocit nespojitosti, trhliny mezi soukromou a veřejnou pamětí, zející díry tam, kde měl být národní zármutek - to vše lidi po desítky let trápilo. Havrylo Prokopenko z Dněpropetrovské oblasti, když mu zemřeli rodiče, se nemohl myšlenek na hladomor zbavit. Napsal o tom slohovou práci do školy a připojil odpovídající ilustraci. Učitelka mu úlohu pochválila, ale řekla mu, aby ji zničil, protože se bála, že by z toho on i ona mohli mít potíže. Příhoda mu vnukla pocit, že něco je špatně. Proč není možné se zmiňovat o hladomoru? Co se sovětský stát snaží skrývat? Tři desítky let nato se mu podařilo přednést báseň do vysílání místní televizní stanice, včetně verše o "lidech zčernalých hladem". Následovala hrozivá návštěva z tamních úředních míst, ale to jen posílilo jeho přesvědčení, že tragédii má na svědomí SSSR.
Také Volodymyra Samojljuka soužila absence připomínek. Ačkoli později přežil nacistickou okupaci a bojoval ve 2. světové válce, nic mu nikdy nepřipadlo tragičtější než zážitek hladomoru. Ta vzpomínka v něm zůstávala desítky let a on pořád čekal, kdy se hladovění objeví v oficiální historii. V roce 1967 sledoval program sovětské televize o událostech z roku 1933. Upíral zrak na obrazovku a vyhlížel odezvu hrůz, jež měl v paměti. Viděl ovšem záběry nadšených hrdinů první pětiletky, prvomájového průvodu a dokonce fotbalových zápasů z onoho roku, ale "o tom strašlivém hladomoru nepadlo ani slovo".
Od ´33 roku až do konce let 80. bylo mlčení na Ukrajině totální - až na jednu problesknuvší bolestnou a komplikovanou výjimku.
22. června 1941 vtrhl do Sovětského svazu Hitler. Do listopadu obsadil většinu sovětské Ukrajiny wehrmacht. Ukrajinci, dokonce i ti židovského původu, netušili, co je čeká, a tak zpočátku německé jednotky vítali. "Děvčata přinášela vojákům květiny a lidé jim podávali chléb," vzpomíná jedna žena. "My jsme byli také rádi, že je vidíme. Očekávali jsme, že nás zachrání z rukou komunistů, kteří nám všechno vzali a mořili nás hladem."
Podobného uvítání se německé armádě zpočátku dostalo i v baltských zemích, jež Sovětský svaz od roku 1939 do 1941 okupoval. Nadšeně německé vojáky vítal také Kavkaz a Krym, ovšem ne proto, že by obyvatelé byli nacisté. Rozkulačování, kolektivizace, hromadný teror a bolševický útok na církev vnukaly naivně optimistický názor na to, co snad přinese wehrmacht. V mnoha částech Ukrajiny vyvolal příchod Němců spontánní dekolektivizaci. Rolníci si nejen brali nazpět půdu, ale v pomateném staromilském vzteku rozbíjeli traktory a kombajny.
Pozdvižení rychle skončilo - a všichni, kdo doufali v lepší život za německé okupace, se ve svých očekáváních bleskově zklamali. Úplné vylíčení toho, co se dělo dál, by se do této knihy nevešlo, neboť katastrofa způsobená nacisty na Ukrajině byla obrovská, násilná a brutální v téměř nepředstavitelném rozsahu. Při vstupu do SSSR už Němci měli spoustu zkušeností s likvidací jiných států, a na Ukrajině měli jasno, co hodlají dělat. Okamžitě začal holocaust, odehrávající se nikoli ve vzdálených táborech, ale na veřejnosti. Místo deportací pořádal wehrmacht hromadné popravy Židů a také Romů před očima jejich sousedů, na okrajích vesnic a v lesích. Během války zahynuli dva z každých tří ukrajinských Židů - mezi 800 000 a milionem osob -, což tvořilo podstatnou část oněch dalších milionů, které zemřely po celém kontinentu.
Mezi Hitlerovy sovětské oběti patřilo také přes 2 miliony válečných zajatců, z nichž většina zemřela na nemoci nebo vyhladověním, mnozí na ukrajinském území. Na Ukrajině znovu strašil kanibalismus: ve Stalagu 306 v Kirovohradě ohlásili strážní, že vězňové pojídají mrtvé druhy. Jeden svědek ve Stalagu 365 ve Volodymyru Volynském podal zprávu o tomtéž. Nacističtí vojáci a policisté okrádali, bili a podle své libovůle vraždili i další Ukrajince, zejména státní úředníky. Slované byli podle nacistické hierarchie podlidé, untermenschen, stojící snad o jeden stupeň nad Židy, ale určení nakonec také k likvidaci. Mnozí, kdo původně vítali wehrmacht, rychle přišli na to, že vyměnili jednu diktaturu za jinou, zvláště když Němci spustili novou vlnu deportací. V průběhu války odeslali němečtí vojáci více než 2 miliony Ukrajinců na nucené práce do Německa.
Jako každá okupační mocnost na Ukrajině měli i nacisté nakonec jediný skutečný zájem - obilí. Hitler dávno tvrdil, že "obsazení Ukrajiny nás osvobodí od každé ekonomické starosti" a že ukrajinské území zajistí, že "nás nikdo nedokáže znovu vyhladovět jako za poslední války". Jeho vláda už od druhé poloviny 30. let plánovala, jak proměnit tuto představu ve skutečnost. Bezohledný nacistický úředník Herbert Backe, pověřený otázkami potravin a zemědělství, zpracoval "hladový plán", jehož cíle byly jednoznačné: "Válku lze vyhrát, jen když se bude celý wehrmacht v jejím třetím roce živit z Ruska." Došel však také k závěru, že celý wehrmacht, stejně jako celé Německo, bude možno nakrmit pouze tehdy, jestliže bude sovětskému obyvatelstvu odňato veškeré jídlo. Jak vysvětlil ve svých "hospodářsko-politických směrnicích" vydaných v květnu, stejně jako v memorandu rozeslaném tisícovce německých hodnostářů v červnu 1941, v Rusku, Bělorusku a ve velkých průmyslových městech SSSR, v Moskvě, Leningradu, ale také Kyjevě a Charkově, brzy zavládne "neuvěřitelný hlad". Tento hladomor nebude náhodný: cílem je, aby "vymřelo" nějakých 30 milionů lidí. Pokyny pro ekonomický štáb Východ, který měl odpovídat za ždímání dobytých území, to uváděly bez obalu:
Mnohé desítky milionů osob na tomto teritoriu se stanou nadbytečnými a budou muset zemřít nebo emigrovat na Sibiř. Pokusy zachránit tamní obyvatelstvo před smrtí hladem získáváním přebytků z černozemní zóny je možno konat jen na úkor zásobování Evropy. Brání možnosti Německa vydržet válku a brání možnosti Německa a Evropy odolat blokádě. V tomto ohledu musí být absolutně jasno. [zdůraznění v originálu]
To byla Stalinova politika, avšak mnohokrát znásobená - vyhlazování celých národů pomocí vyhladovění.
Němcům se na Ukrajině nedostalo času k plnému uplatnění "hladového plánu". Jeho vliv však bylo v okupační politice cítit. Rychle zarazili spontánní dekolektivizaci se zdůvodněním, že z kolchozů se bude snáze rekvírovat zrno. Backe údajně prohlásil, že "Němci by museli kolchoz zavést, kdyby to už nezařídili Sověti". V roce 1941 chovali okupanti záměr proměnit kolchozy v "družstva", ale k tomu nakonec nedošlo.
Vrátil se hlad. Stalinova politika "spálené země" znamenala, že hospodářská aktiva Ukrajiny ničila už ustupující Rudá armáda. Okupace situaci pro ty, kdo zůstali, ještě zhoršila. Krátce před zářijovým obsazením Kyjeva se říšský ministr Hermann Göring sešel s Backem. Ti dva se shodli, že obyvatelstvu města se nemá dovolit "požírat" potraviny: "I kdyby člověk chtěl živit všechny obyvatele nově dobytých území, nebyl by schopen to dělat." Pár dnů nato řekl šéf SS Heinrich Himmler Hitlerovi, že Kyjevané jsou rasově méněcenní a je možno se jich zbavit: "Lze se lehko obejít bez 80 až 90 % z nich."
V zimě 1941 Němci zarazili městu dodávky jídla. Oproti stereotypní představě byly německé úřady méně efektivní než jejich sovětské protějšky, a tak obchodující rolníci přes provizorní kordony pronikali, s čímž měli ve ´33 roce potíže - a tisíce lidí znovu při shánění potravy vyrazily na silnice a železnice. Po celém okupovaném pásmu se nicméně rozmáhal hlad. Lidé se už zase začali nadouvat, malátnět, zírat do dáli a umírat. V Kyjevě v oné zimě zahynulo hlady nejméně 50 000 osob. V Charkově, který dal nacistický velitel obklíčit kordonem, jen za první dva týdny května 1942 zemřelo hlady 1 202 lidí a celkový počet takových úmrtí za dobu okupace činil kolem 20 000.
Teprve v tomto kontextu - za nouze, chaosu a surové okupace, kdy začínal nový hladomor - nastala poprvé možnost otevřeně hovořit o hladu na Ukrajině v roce 1933. Způsob sdělování příběhu se utvářel podle nových okolností. Během okupace nebylo účelem diskuse umožnit přeživším truchlit, vzpamatovat se, sestavit poctivé záznamy nebo vyvodit poučení pro budoucnost. Ti, kdo doufali v nějaké zúčtování s minulostí, se dočkali rozčarování. Mnozí rolníci, kteří si o hladomoru tajně vedli deníky, je vydolovali ze skrýší a donesli do redakcí oblastních novin. Jenomže "většina šéfredaktorů se bohužel nyní o ty uplynulé roky nezajímala, a tak se oněm cenným kronikářským záznamům nedostalo publicity". Místo toho tito vedoucí redakcí - kteří za svá místa a životy nyní vděčili nové diktatuře - převážně vydávali články sloužící nacistické propagandě. Cílem rozpravy bylo ospravedlnit nynější režim.
Nacisté toho ve skutečnosti o sovětském hladomoru hodně věděli. V době, kdy k němu docházelo, ho němečtí diplomaté ve zprávách do Berlína velmi podrobně popisovali a Joseph Goebbels o něm hovořil v projevu na stranickém sjezdu v roce 1935, kde se zmínil o 5 milionech mrtvých. Němečtí okupanti Ukrajiny od chvíle svého příchodu hladomor využívali ve své "ideologické práci". Doufali, že zvýší nenávist k Moskvě, když lidem připomenou důsledky vlády bolševiků. Snažili se oslovovat zvláště ukrajinské venkovany, jejichž úsilí potřebovali k vyprodukování potravin potřebných pro wehrmacht. Propagandistické plakáty, nástěnné noviny a karikatury předváděly sklíčené a vyhladovělé rolníky. Na jedné takové ilustraci stojí vyzáblá matka s dítětem před výjevem zdevastovaného města a nápis pod nimi praví: "Toto dal Stalin Ukrajině." Na jiné sedí zbídačelá rodina kolem stolu, na kterém schází jídlo, a nad ní se skví další heslo: "Život je teď lepší, soudruzi, život je teď veselejší," což byl proslulý citát od Stalina.
K desátému výročí hladomoru v letech 1942-43 - shodou okolností ve vrcholném bodu nacistické moci na Ukrajině - četné noviny publikovaly materiály kladoucí si za cíl získání podpory od rolníků. V červenci 1942 zveřejnil Ukrajinskij chliborob, zemědělský týdeník, který měl 250 000 čtenářů, zásadní článek o "roce práce bez židobolševiků":
Všichni rolníci si dobře pamatují rok ´33, kdy lidi jako trávu ohýbal k zemi hlad. Během dvou desetiletí proměnili Sověti zemi hojnosti v zemi hladu, kde zahynuly miliony. Tento nápor zastavil německý voják, rolníci uvítali chlebem a solí německou armádu, která se dala do boje, aby ukrajinští zemědělci mohli pracovat svobodně.
Následovaly další články a do jisté míry účinkovaly. Jeden autor deníku si v té době zapsal, že nacistická propaganda má silný dopad, poněvadž něco z toho, co říká, je pravda:
. . . samotný vzhled našich lidí, naše domy, naše dvory, naše podlahy, naše záchody, naše vesnické rady, trosky našich kostelů, mouchy, špína. Jedním slovem všechno, co naplňuje Evropany hrůzou, ale co ignorují naši vůdcové a jejich poskokové, kteří se odtrhli od prostých lidí a soudobého evropského životního standardu.
Uprchlík z Poltavy hned po válce řekl jednomu tazateli, že za okupace se o hladomoru hovořilo docela hodně. Vzpomínal si ale také, že v jistou chvíli, když to vypadalo, že by se mohla vrátit Rudá armáda, se lidé ptali: "A co nám přinesou ti ´rudí´? Nový hladomor jako v ´33?"
Jako všechno ostatní v nacistickém tisku byla ona líčení z dob války zaplavena antisemitismem. Hladomor - stejně jako bída a represe - se tu opakovaně kladl za vinu Židům, kterýžto názor byl samozřejmě v oběhu už dříve, ale nyní byl zabudován do ideologie okupantů. Jedny noviny napsaly, že Židé byli jedinou skupinou obyvatelstva, která hladomor nepocítila, jelikož si vše, co potřebovali, nakupovali v prodejnách Torgsinu: "Židům nescházelo ani zlato, ani dolary." Jiní hovořili o samotném bolševismu jako o "židovském výtvoru". Jeden memoárista si vybavuje, že mu byl předveden "antisemitský propagandistický film o hladomoru v Kyjevě za války. Obsahoval fotografie vykopaných mrtvol a končil vraždou židovského příslušníka tajné policie."
Válečnému tisku se ovšem podařilo vydat i maličký počet článků o hladomoru, které nebyly specificky zaměřeny tak, aby zapadaly do rámce nacistické propagandy. V listopadu 1942 zveřejnil zemědělský ekonom S. Sosnovyj v charkovských novinách Nova Ukrajina snad vůbec první kvaziodbornou studii. V článku se nevyskytovala nacistická hantýrka a poskytoval přímočaré vylíčení toho, co se stalo. Záměrem hladomoru, psal Sosnovyj, bylo zlikvidovat odpor ukrajinských rolníků proti sovětské moci. Nebyl důsledkem "přirozených příčin": "Klimatické podmínky v roce 1932 ve skutečnosti nebyly mimořádné jako například v roce 1921." Autor také předložil první seriózní odhad ztrát na životech. S odvoláním na sčítání lidu v letech 1926 a 1939 i na další sovětské statistické publikace (nikoli ovšem na utajené a zrušené sčítání v roce 1937, ačkoli o něm pravděpodobně věděl) dospěl k závěru, že na Ukrajině v důsledku vyhladovění zemřelo v roce 1932 zhruba 1,5 milionu lidí a v roce 1933 až 3,3 milionu - což jsou čísla o něco vyšší než ta nyní široce uznávaná, ale příliš se jim nevzdalují. Sosnovyj rovněž přesně popsal, jak hladomor vznikl, a prokázal, že pravdivý příběh, "alternativní narativ", je deset let po událostech stále velmi živý:
Nejprve zabrali vše z kolchozních skladů - vše, co si kolchozníci vydělali jako pracovní jednotky (trudodni). Pak vzali krmivo a osivo, nato šli po chalupách a zabavovali rolníkům poslední zrno, které oni předtím vyfasovali... Věděli, že osetá plocha je menší a množství obilí sklizeného na Ukrajině v roce 1932 bylo nižší. Plán výkupu zrna však byl nesmírně vysoký. Není to první krok k zorganizování hladomoru? Během výkupu bolševici viděli, že zrna zbývá krajně málo, a přece pokračovali a všechno zabírali - to je vskutku způsob, jak nastolit hladomor.
Později měly podobné myšlenky vytvořit základ pro argumentaci, že hladomor byl genocida, záměrný plán zlikvidování Ukrajinců jako národa. Ve ´42 roce se ovšem tohoto termínu ještě neužívalo, a ani ten pojem na nacisty okupované Ukrajině nikoho nezajímal.
Článek Sosnového byl suchý a analytický, ale báseň, jež ho doprovázela, je důkazem, že v lidech zůstal vězet žal, i když na veřejnosti se potlačoval. Složil ji Oleksa Veretenčenko a "Někde na vzdáleném divokém severu" se stala součástí cyklu 1933, série básní, které během ´43 roku vycházely v listu Nova Ukrajina. Každá rozehrávala jiný tón bolesti nebo nostalgie:
Co se stalo se smíchem,
s ohni, které o svatojánské noci zapalovala děvčata?
Kde jsou ukrajinské vsi
a třešňové sady u domů?
Vše zmizelo v nenasytném ohni.
Matky pojídají své děti,
šílení muži prodávají lidské maso
na tržištích.
Ozvěnu těchto emocí bylo možno zaslechnout v soukromí domovů. Poněvadž německá a sovětská invaze prakticky spojila západní Ukrajinu (Halič, Bukovinu a západní Volyň) se zbytkem země, mnozí Západoukrajinci dostali poprvé příležitost cestovat na východ a zaznamenávat, co viděli a slyšeli. I když v roce 1933 se o hladomoru všeobecně diskutovalo, pro Bohdana Ljubomyrenka, který za války navštívil střední Ukrajinu, bylo pořád překvapením, když slyšel znovu a znovu vyprávět příběhy o hladomoru: "Kdekoli jsme k někomu přišli, každý se v rozmluvě určitě zmínil, jako o něčem příšerném, o dnech hladomoru, který prožili." Někdy jeho hostitelé hovořili "celou noc o svých strašlivých zážitcích":
Děsivé roky umělého hladomoru, který vláda v letech 1932-33 zlovolně naplánovala proti Ukrajině, se lidem zaťaly hluboko do paměti. Dlouhých deset let nedokázalo zahladit vražedné stopy a rozptýlit zvuky posledních výdechů nevinných dětí, žen a mužů, umírání mladých lidí vysílených hladověním. Nad městy a vesnicemi dosud jako černý mlžný závoj visí truchlivé vzpomínky a vyvolávají smrtelný strach mezi svědky, kteří smrti hladem unikli.
Ukrajinci začali také otevřeně mluvit o kolektivizaci, o tom, jak v roce 1930 kladli odpor a přišla jej potlačit ozbrojená milice. Mnozí měli jasno v politických příčinách a líčili, "jak byli rolníci olupováni, jak jim bylo všechno zabavováno, až rodinám, i těm s malými dětmi, nezůstalo nic. Všechno jim zkonfiskovali a odvezli do Ruska." Stejně na věc hleděli Ukrajinci jinde v SSSR. V 80. letech se spisovatelka Světlana Alexijevičová setkala s ruskou veteránkou, která za války sloužila spolu s Ukrajinkou. Ta přežila hladomor, ale ztratila při něm celou rodinu a Rusce vyprávěla, že zůstala naživu jen díky tomu, že jedla koňský hnůj: "Chci bránit vlast, ale nechci bránit Stalina, toho zrádce revoluce."
Ne všichni posluchači - stejně jako dnes - těmto příběhům věřili. Ruská veteránka se obávala, že její družka je "nepřítelkyně" nebo "špionka". Dokonce i ukrajinští nacionalisté z Haliče se těžce potýkali s myšlenkou, že by hladomor mohl vyvolat stát: "Upřímně řečeno nám bylo zatěžko uvěřit, že by vláda mohla něco takového udělat." Představa, že Stalin nechal úmyslně lidi umírat hlady, byla i pro ty, kdo ho nenáviděli, příliš strašlivá, příliš obludná.
Konec 2. světové války nepřinesl zcela úplný návrat k předchozímu stavu. Válečné události změnily na Ukrajině slovník režimu. Kritici SSSR už nebyli prostě nepřátelé, ale "fašisté" nebo "nacisté". Každá zmínka o hladomoru byla "hitlerovská propaganda". Vzpomínky na něj byly pochovány ještě hlouběji do zásuvek a skříní a rozmluvy na toto téma znamenaly vlastizradu. V roce 1945 se autorka jednoho z nejvýmluvnějších deníků o holodomoru Oleksandra Radčenková stala přímo obětí perzekuce za to, co si v soukromí zapsala. Při domovní prohlídce jí tajná policie deník zabavila. Po šestiměsíčním vyslýchání ji obvinili, že sepsala "deník s kontrarevolučním obsahem". Při svých procesech soudcům řekla: "Hlavním cílem mého psaní bylo předat ho mým dětem. Psala jsem, protože za dvacet let by neuvěřily, jak násilné metody se užívaly při budování socialismu. Ukrajinský lid si v letech 1930-33 přetrpěl hrůzy..." Uši soudu zůstaly k jejímu apelování hluché, na deset let se octla v gulagu a na Ukrajinu se vrátila až v roce 1955.
Vzpomínku na hrůzy ´33 roku také překrylo připomínání děsivých událostí pozdějšího data. Vraždění kyjevských Židů v roklině Babij Jar v roce 1941, bitvy o Stalingrad, Kursk a Berlín, jichž se účastnili ukrajinští vojáci, zajatecké tábory, gulag, filtrační tábory pro vracející se deportované, masakry a hromadná zatýkání, vypálené vsi a zničená pole - to vše teď také patřilo do příběhu Ukrajiny. V oficiální sovětské historiografii se ústředním bodem výzkumů i připomínání stala "Velká vlastenecká válka", jak se v Sovětském svazu označovala druhá světová, zatímco represe 30. let se probíraly nikdy. Rokem 1941, 1942, 1943, 1944 a 1945 byl ten ´33 zastíněn a ustoupil do pozadí.
O nic veselejší nebyl ani rok 1946, kdy poválečný chaos, návrat k tvrdým rekvizicím, velké sucho - a už zase potřeba vyvážet, tentokrát za účelem výživy Sověty obsazené střední Evropy - vedly k novým poruchám v zásobování potravinami. V letech 1946-47 odešlo asi 2,5 milionu tun sovětského obilí do Bulharska, Rumunska, Polska, Československa, Jugoslávie a dokonce Francie. Ukrajinci jak na venkově, tak ve městech už zase hladověli, a totéž platilo i pro ostatní v SSSR. Úmrtnost spojená s potravinovou deprivací byla velmi vysoká, jelikož mnohé statisíce strádaly podvýživou.
Měnila se i situace mimo Ukrajinu, a to radikálně odlišným směrem. Když v květnu 1945 skončila v Evropě válka, nalézaly se stovky tisíc Ukrajinců, stejně jako jiných sovětských občanů, za hranicemi SSSR. Mnozí byli totálně nasazení, poslaní do Německa na nucenou práci v továrnách a na statcích, někteří ustoupili spolu s wehrmachtem anebo ještě spíše uprchli do Německa v předstihu, ještě než se vrátila Rudá armáda, poněvadž měli za sebou hladomor a věděli, že od znovunastolení sovětské moci nemohou očekávat nic dobrého. Zemědělský odborník z Oděsy Olexa Woropay, který zažil hladomor, se octl v "táboře pro přemístěné osoby" blízko německého města Münsteru, kde spolu se svými krajany bydlel ve "velké ubytovně, přestavěné z vojenských garáží". V zimě 1948, zatímco čekali na odeslání do Kanady nebo Británie, "nebylo co dělat a večery byly vleklé a jednotvárné. Lidé si krátili dlouhou chvíli vyprávěním o svých zážitcích." Woropay jejich příběhy zapisoval. Pár let nato vyšly v Londýně v nevelké knize nazvané Devátý kruh.
Ve své době nevzbudila velký ohlas, ale dnes je to strhující čtení. Odráží názory lidí, kteří byli za hladomoru dospělí, chovali ho dosud v živé paměti a měli už čas přemýšlet o jeho příčinách a důsledcích. Woropay, stejně jako několik let předtím Sosnovyj, dokazoval, že hladomor byl úmyslně zorganizován, že ho Stalin pečlivě naplánoval a že jeho účelem od začátku bylo porobit a "sovětizovat" Ukrajinu. Popsal vzpoury, jež následovaly po kolektivizaci, a objasnil, co znamenaly:
Moskva chápala, že toto vše je počátkem další ukrajinské války, a měla strach, když si vzpomněla na osvobozenecký zápas z let 1918-21. Bylo jí také známo, jak velkou hrozbou by ekonomicky nezávislá Ukrajina byla pro komunismus - zvlášť když v ukrajinských vsích zůstávala podstatná část obyvatelstva, která byla dostatečně národnostně uvědomělá i morálně silná, aby si pěstovala myšlenku samostatné a sjednocené Ukrajiny... Rudá Moskva tedy zosnovala nanejvýš hanebný plán na zlomení odporu pětatřicetimilionového ukrajinského národa. Síla Ukrajiny měla být podkopána hladomorem.
Přidali se i další příslušníci diaspory. Ať se ocitli kdekoli, začali se spontánně organizovat kolem hladomoru, pořádat akce a připomínat si ho jako bod zvratu v dějinách Ukrajiny. V roce 1948 vzpomněli Ukrajinci v Německu, mnozí v táborech pro přemístěné osoby, patnáctého výročí hladu; v Hannoveru uspořádali demonstraci a rozšiřovali letáky označující hladomor za "hromadnou vraždu". V roce 1950 přetiskly ukrajinské noviny v Bavorsku článek Sosnového vydaný poprvé v okupovaném Charkově a zopakovaly jeho závěr, že hladovění "zorganizoval" sovětský režim.
V roce 1953 postoupil ukrajinský emigrant jménem Semen Pidhainy o krok dále. Tento muž, narozený v kozácké rodině na Kubáni, byl veterán gulagu. Měl za sebou zatčení a věznění v koncentračním táboře na Soloveckých ostrovech, ale byl propuštěn ještě před nacistickou invazí a válku strávil jako pracovník městské správy v Charkově. V roce 1949 se octl v Torontu, kde se věnoval studiu a propagaci dějin Ukrajiny. Stejně jako Ukrajinci v Německu si kladl cíle politické i mravní - chtěl připomínat a oplakávat, ale také upozorňovat Západ na surovou a utiskovatelskou povahu sovětského režimu. V těchto raných letech studené války dosud v mnoha částech Evropy a Severní Ameriky vládly silné prosovětské nálady. Pidhainy a činitelé ukrajinské diaspory zasvětili své úsilí boji proti nim.
V Kanadě Pidhainy inicioval založení Ukrajinského sdružení obětí ruského komunistického teroru. Stal se také význačným organizátorem emigrantů a často pronášel proslovy k jejich skupinám, jejichž členy vyzýval, aby sepisovali své vzpomínky nejen na hladomor, ale na život v SSSR vůbec. Totéž dělali nebo už udělali další emigrantské instituce. Ukrajinské kulturní a vzdělávací centrum ve Winnipegu, založené v roce 1944, uspořádalo v roce 1947 soutěž v psaní memoárů. Ta byla zaměřena na shromažďování materiálů o 2. světové válce, ale četné předložené vzpomínky obsahovaly také hladomor, a tak centrum nakonec dalo dohromady obsažnou sbírku. Ukrajinská komunita po celém světě rovněž zareagovala na výzvu novin diaspory v Mnichově ke shromažďování vzpomínek, které "poslouží jako tvrdá obžaloba bolševické zvůle na Ukrajině".
Jedním z výsledků těchto snah byla kniha Černé skutky Kremlu, sestavená a zredigovaná Pidhainým. Měla nakonec dva díly - první vyšel v roce 1953, na dvacáté výročí hladomoru - a obsahovala desítky reminiscencí, jakož i analýzu hladomoru a dalších represivních aspektů sovětského režimu. Mezi autory byl i Sosnovyj. Tentokrát byly jeho argumenty zkráceny a přeloženy do angličtiny. Jeho esej nazvaný "Pravda o hladomoru" začínal jednoznačně: "Hladomor z let 1932-33 sovětská vláda potřebovala, aby zlomila páteř ukrajinské opozici vůči úplné ruské nadvládě. Byl to tedy tah politický, nikoli důsledek přirozených příčin."
Další tu líčili vlastní zážitky. Krátké výstižné vzpomínky se střídaly s delšími a literárnějšími ohlasy, ale také s kresbami a fotografiemi mrtvých. G. Sova, který býval ekonomem v Poltavě, si připomínal: "Při mnoha příležitostech jsem viděl, jak sedlákům brali poslední unci zrna, mouky a dokonce hrachu a bobů." Jiný popsal, jak se jeho otci při domovní prohlídce "podařilo ukrýt trochu zrní v holínkách", ale nakonec stejně zemřel: "Nikdo ho nepochoval, protože mrtvoly ležely roztroušeny všude."
Editoři rozesílali Černé skutky Kremlu knihovnám po celé zemi. Většina badatelů zkoumajících sovětské dění i mainstreamových akademických časopisů je však pečlivě ignorovala - stejně jako Devátý kruh, novinové články v Kanadě i letáky v Německu. Směs emotivních rolnických vzpomínek s poloodbornými esejemi americké profesionální historiky neoslovovala. Je paradoxní, že věci ukrajinských emigrantů nepomohla ani studená válka. Způsob vyjadřování, jehož užívali mnozí autoři - "černé skutky" nebo "hladomor jako politická zbraň" - zněl četným odborníkům v 50., 60. a 70. letech příliš zpolitizovaně. Bylo snadné autory odmítnout jako "studenoválečníky" vykládající pohádky.
Mocný účinek na západní dějepisce a autory nevyhnutelně mělo i aktivní potlačování historie hladomoru ze strany sovětských úředních míst. Ve světle naprosté absence prokazatelných informací o hladomoru se ukrajinská tvrzení zdála hodně přehnaná a dokonce neuvěřitelná. Kdyby k takovému hladomoru došlo, sovětská vláda by na něj přece zareagovala, ne? Žádná vláda by přece nečinně nepřihlížela, jak její vlastní lidé strádají hlady, ne?
Možnosti ukrajinské diaspory podkopávalo také postavení samotné Ukrajiny. I seriózním odborníkům na ruské dějiny připadal pojem "Ukrajina" v poválečném období pochybnější než kdy předtím. Nezasvěcení většinou příliš mnoho nevěděli o krátkém porevolučním okamžiku nezávislosti a ještě méně jim bylo známo o selských vzpourách v roce 1919 a 1930. O zatčeních a represích v roce 1933 nevěděli vůbec nic. Tyto nezasvěcence sovětská vláda, stejně jako vlastní občany, nabádala, aby na SSSR hleděli jako na jediný celek. Oficiální představitelé Ukrajiny na světové scéně byli mluvčími Sovětského svazu a na poválečném Západě se Ukrajina téměř všeobecně považovala za provincii Ruska. Lidé, kteří si říkali "Ukrajinci", se mohli zdát poněkud neseriózní, do značné míry podobně, jako se před časem zdáli neseriózní zastánci samostatnosti Skotska nebo Katalánska.
V 70. letech byla ukrajinská diaspora v Evropě, Kanadě a Spojených státech už dost velká, aby produkovala vlastní historiky a časopisy, a dost zámožná, aby zřídila Ukrajinský institut na Harvardu i kanadský Institut ukrajinských studií na univerzitě v provincii Alberta v Edmontonu. Avšak tyto snahy nebyly dost významné, aby formovaly mainstreamové historické narativy. Význačný badatel z řad diaspory, Frank Sysyn, napsal, že "etnicizace" této problematiky možná dokonce odcizila ostatní příslušníky vědecké komunity, protože pod jejím vlivem začala ukrajinská historie vypadat jako směřování sekundární a bezcenné. Vzpomínka na nacistickou okupaci a kolaborace některých Ukrajinců s nacisty také znamenala, že i po desítkách let bylo snadné označit každého zastánce nezávislé Ukrajiny za "fašistu". Trvání členů ukrajinské diaspory na vlastní identitě se dokonce mnohým Severoameričanům a Evropanům zdálo "nacionalistické", a tudíž podezřelé.
Emigranty bylo možno zavrhovat jako "notoricky zaujaté" a jejich líčení pohrdlivě označovat za "pochybné historky o zvěrstvech". I kompilaci Černé skutky nakonec jeden odborník na sovětské dějiny nazval "dobovým produktem" studené války bez jakékoli vědecké hodnoty. Pak se ale začal odvíjet sled událostí na samotné Ukrajině.
V roce 1980, když se přibližovalo padesáté výročí hladomoru, plánovaly skupiny příslušníků ukrajinské diaspory po celé Severní Americe jeho opětovné připomenutí. V Torontu začal Výbor pro výzkum ukrajinského hladomoru filmovat rozhovory s přeživšími a svědky ze všemožných míst Evropy a Severní Ameriky. V New Yorku pověřil Fond pro ukrajinské studie Jamese Mace, mladého badatele, který napsal doktorskou práci o Ukrajině, aby zahájil zásadní vědecký program na harvardském Ukrajinském institutu. Stejně jako v minulosti se plánovaly konference, organizovaly demonstrace a konala shromáždění v ukrajinských kostelích a sálech v Chicagu a Winnipegu. Výsledný dopad byl ale tentokrát jiný. Pierre Rigoulot, francouzský historik komunismu, napsal, že "lidské vědomosti se neshromažďují jako cihly do zdi, která roste pravidelně podle práce zedníka. Jejich vývoj, ale také jejich stagnace nebo ústup závisí na společenském, kulturním a politickém rámci." Pro Ukrajinu se tento rámec začal posouvat v 80. letech a po celé toto desetiletí se pak nadále proměňoval.
Změna západního chápání nastala zčásti díky událostem na sovětské Ukrajině, i když ty přicházely pomalu. Stalinova smrt v roce 1953 k oficiálnímu přehodnocení hladomoru nevedla. Jeho nástupce Nikita Chruščov ve svém památném "tajném projevu" v roce 1956 napadl "kult osobnosti", který předtím sovětského diktátora obklopoval, a odsoudil Stalina za zavraždění statisíců lidí v letech 1937-38, včetně četných vedoucích činitelů strany. O hladomoru ani kolektivizaci ovšem nový vůdce, který se kdysi v roce 1939 postavil do čela Komunistické strany Ukrajiny, neřekl ani slovo. Jeho neochota hovořit na toto téma znamenala, že ani názorově nezávislí intelektuálové si v následujících letech nedokázali uvědomit osud rolníků. V roce 1969 se vysoce postavený stranický funkcionář Roj Medveděv o kolektivizaci zmínil v prvním "disidentním" vylíčení stalinismu Ať soudí historie. Psal o "desetitisících" venkovanů umírajících hlady, ale přiznal, že o tom ví málo.
Chruščovovo "tání" nicméně způsobilo jisté trhliny v systému. Historici se sice obtížných témat dotýkat nedokázali, ale spisovatelé někdy ano. V roce 1962 vydal známý literární časopis povídku Jeden den Ivana Děnisoviče od Alexandra Solženicyna, první pravdivé zobrazení sovětského gulagu. V roce 1968 pak jiná publikace zveřejnila novelu daleko méně známého ruského autora Vladimira Těndrjakova, ve které psal o "ukrajinských kulacích vyvlastněných a vyhnaných z domoviny", umírajících na náměstí provinčního města: "Člověk si zvykl, že tam po ránu vídá mrtvé, a nemocniční zřízenec Avram tam přijížděl s vozem a vršil na něj mrtvoly. Neumřel každý. Mnozí z nich bloumali prašnými špinavými uličkami, vláčeli vodnatelné nohy, podobné sloním a bezkrevně modré, chňapali po každém kolemjdoucím a s psovskýma očima žebrali".
Na samotné Ukrajině mělo intelektuální a literární zavržení stalinismu citelně národní přídech. V méně represivním ovzduší konce 50. a začátku 60. let se ukrajinští intelektuálové začali v Kyjevě, Charkově a teď také ve Lvově - ležícím na dříve polském území a přivtěleném k sovětské Ukrajině v roce 1939 - scházet, psát a diskutovat o možnosti opětovného národního probuzení. Mnozí vychodili základní školy, které stále ještě vyučovaly v ukrajinštině, a nemálo jich slyšelo, když dorůstali, od rodičů a prarodičů verze "alternativní historie" své země. Někteří začali otevřeně hovořit o prosazování ukrajinského jazyka, ukrajinské literatury a ukrajinských dějin, jež se lišily od ruských.
Tyto přitlumené pokusy o vzkříšení stínu národní identity vyplašily Moskvu. V roce 1961 bylo ve Lvově zatčeno a postaveno před soud sedm ukrajinských akademických pracovníků, mezi nimi Stepan Virun, který pomohl sepsat pojednání kritizující "neoprávněné represe doprovázené obviněními z nacionalismu a likvidaci stovek stranických a kulturních osobností". Další dva tucty se octly před soudem v roce 1966 v Kyjevě. Jeden zatčený byl kromě jiných "zločinů" obviněn z vlastnění knihy obsahující "protisovětské" básně a vytištěné bez uvedení autorova jména, přičemž policie nedokázala rozpoznat autorství Tarase Ševčenka, jehož dílo bylo v té době naprosto legální. Toto zatýkání řídil první tajemník Komunistické strany Ukrajiny Šelest, jenž ovšem později o svou funkci přišel a v roce 1973 se rovněž stal cílem útoků, jelikož jeho práce Ó Ukrajino, naše sovětská země "věnuje příliš mnoho místa minulosti Ukrajiny a její předříjnové historii, zatímco nepřiměřeně málo oslavuje takové epochální události, jako je triumf Velkého října a zápas o vybudování socialismu". Kniha byla zakázána a Šelest zůstal až do roku 1991 v nemilosti.
Jenomže v 70. letech už SSSR nebyl tak odříznut od světa jako dříve a na zatýkání tentokrát zazněla odezva. Ukrajinští vězňové propašovávali zprávy o svých případech zpět do Kyjeva a tamější disidenti se naučili kontaktovat Rádio Svoboda nebo BBC. Do roku 1971 už ze Sovětského svazu proniklo tolik materiálů, že bylo možné vydat zredigovanou sbírku svědeckých výpovědí o Ukrajině, včetně vášnivých prohlášení uvězněných ukrajinských národních aktivistů. V roce 1974 publikovali disidenti samizdatový časopis, který obsahoval několik stránek o kolektivizaci a hladomoru v letech 1932-33. Pod titulem Etnocida Ukrajinců v SSSR se objevil i anglický překlad časopisu. Západní analytici a pozorovatelé sovětského dění si pomalu uvědomovali, že ukrajinští disidenti mají svůj vlastní a odlišný soubor námitek a stížností. Když sovětská invaze do Afghánistánu v roce 1979 a nástup Ronalda Reagana do prezidentské funkce v roce 1981 přinesly náhlý konec období uvolňování napětí, zaměřil také daleko širší okruh západní veřejnosti znovu pozornost na historii sovětských represí, včetně těch na Ukrajině.
K počátku 80. let se proměnila i ukrajinská diaspora. Byla více zavedená a nyní lépe financovaná - její příslušníci už nebyli chudí utečenci, ale etablovaní členové severoamerické a evropské střední třídy -, a tak si její organizace mohly dovolit podporovat podstatnější projekty a přetvářet porůznu rozptýlené materiály v knihy a filmy. Kanadský reportážní projekt zpracovaný ve významný dokument Sklizeň zoufalství získal ceny na filmových festivalech a na jaře 1985 ho odvysílala kanadská veřejnoprávní televize.
Původní neochota veřejnoprávních vysílacích stanic uvést film ve Spojených státech - panovaly obavy, že je příliš "pravicový" - vedla ke kontroverzím. Nakonec ho v září 1986 nasadila PBS jako zvláštní díl "Palebné linie" (Firing Line), programu produkovaného konzervativním sloupkařem a editorem National Review Williamem Buckleym, a zařadila po něm debatu mezi Buckleym, historikem Robertem Conquestem a novináři Harrisonem Salisburym z New York Times a Christopherem Hitchensem, tehdy z Nation. Velká část rozpravy neměla se samotným hladomorem nic společného. Hitchens do ní vnesl téma ukrajinského antisemitismu a Salisbury se ve většině svých výroků soustřeďoval na Durantyho. Následovala však kaskáda recenzí a článků.
Ještě větší vlna zájmu doprovázela pár měsíců nato vydání Conquestovy Sklizně žalu (Harvest of Sorrow), nejviditelnějšího plodu harvardského dokumentačního projektu. Kniha byla (stejně jako tato) napsána ve spolupráci s harvardským Ukrajinským institutem. Conquest neměl archivní materiály, které jsou k dispozici dnes, ale spolu s Macem pracoval na shromáždění existujících pramenů: oficiálních sovětských dokumentů, memoárů i ústních svědeckých výpovědí přeživších, kteří patřili k diaspoře. Sklizeň žalu nakonec vyšla v roce 1986 a dostalo se jí recenzí ve všech významných britských i amerických novinách a v četných akademických časopisech, což bylo u knihy o Ukrajině v té době neslýchané. Mnozí recenzenti vyslovovali ohromení, že o takové smrtící tragédii vědí tak málo. V Times Literary Supplement odborník na Sovětský svaz Geoffrey Hosking šokovaně zjišťoval, "jak mnoho materiálu se nahromadilo za všechna tato léta, a většina je ho dokonale přístupná v britských knihovnách": "Je skoro neuvěřitelné, že kniha dr. Conquesta je první historickou studií události, kterou je třeba pokládat za jednu z největších, člověkem způsobených tragédií ve století, jež bylo tragédií plné." Frank Sysyn to zformuloval prostě: "Žádná kniha týkající se Ukrajiny dosud neměla tak široký ohlas."
Tento ohlas nebyl vždy kladný, neboť dost odborných časopisů recenzi na Conquestovu knihu vůbec nevydalo a někteří severoameričtí historici, již v autorovi viděli jednak představitele tradičnější školy zkoumání sovětských dějin a jednak příslušníka politické pravice, jeho dílo rozhodně odsoudili. J. Arch Getty si v London Review of Books postěžoval, že Conquestovy názory propagoval American Enterprise Institute, konzervativní think thank, a zamítl jeho zdroje jako "zaujaté", protože jsou napojeny na "ukrajinské emigranty na Západě". Dospěl k závěru: "Jsem si jist, že v dnešním politickém klimatu s jeho diskursem o ´říši zla´ bude tato kniha velmi populární." Tehdy, stejně jako dnes, formovala historický spor na téma Ukrajiny americká vnitřní politika. Ačkoli není žádný objektivní důvod, proč by měla být studie o hladomoru vůbec pokládána za "pravicovou" nebo "levicovou", politická stanoviska akademické obce za studené války znamenala, že všichni badatelé, kteří psali o sovětských zvěrstvech, mohli být snadno zaškatulkováni.
Sklizni žalu se nakonec mělo dostat ohlasu na samotné Ukrajině, i když mocenské orgány se ji snažily zablokovat. Právě když se v jedenaosmdesátém roce spouštěl harvardský výzkumný projekt, navštívila univerzitu delegace z mise Ukrajinské sovětské socialistické republiky v OSN a požádala Ukrajinský institut, aby této činnosti zanechal. Výměnou mu nabídla přístup do sovětských archivů, což byla v té době velká vzácnost. Harvard odmítl. Když se výňatky z Conquestovy knihy objevily v torontském Globe and Mail, napsal první tajemník sovětského velvyslanectví šéfredaktorovi hněvivý dopis. Ano, někteří lidé hladověli, tvrdil, ale to byly oběti sucha a kulackých sabotáží. Jakmile byla kniha vydána, nebylo možné Ukrajincům v přístupu k ní zabránit. Na podzim 1986 ji jako četbu pro své posluchače v SSSR vysílalo Rádio Svoboda, mnichovská rozhlasová stanice podporovaná Američany.
Propracovanější sovětská odpověď přišla v roce 1987, kdy vyšla kniha Podvod, hladomor a fašismus: Ukrajinský mýtus o genocidě od Hitlera po Harvard. Údajným autorem byl Douglas Tottle, kanadský labouristický aktivista. Jeho práce označovala hladomor za podfuk vymyšlený a šířený ukrajinskými fašisty a antisovětskými skupinami na Západě. Ačkoli Tottle připouštěl, že v oněch letech způsobilo nepříznivé počasí a pokolektivizační chaos špatné zásobování potravinami, odmítal přiznat, že by jakoukoli roli v rozšíření hladu sehrál zlovolný stát. Jeho kniha se nejen o ukrajinském hladomoru vyjadřovala jako o "mýtu", nýbrž argumentovala, že jakákoli jeho líčení znamenají z definice nacistickou propagandu. Hlásala mezi jiným, že všichni příslušníci ukrajinské diaspory jsou "nacisté", že knihy a monografie o hladomoru představují antisovětské, nacistické propagandistické tažení, které má rovněž vazby na západní rozvědky, že Harvardova univerzita "je dávno střediskem antikomunistických výzkumů, studií a programů" a je napojena na CIA, že články Malcolma Muggeridge o hladomoru jsou poskvrněné, poněvadž jich využili nacisté, a že sám Muggeridge je britský agent.
K Tottleovu rukopisu přispěl Ústav dějin strany v Moskvě i Kyjevě, z jehož úřadoven se do sídel obou stranických ústředních výborů posílaly nepodepsané verze, jež se tu opatřovaly opravami a připomínkami. Publikaci a další osud knihy sledovali sovětští diplomaté a propagovali ji, kde mohli. Dílo si nakonec získalo nevelkou skupinu přívrženců: v lednu 1988 publikoval Village Voice článek "Hledání sovětského holocaustu: Hladomor před pětapadesáti lety krmí pravici", který nekriticky využíval Tottleovu práci.
Ve zpětném pohledu je Tottleova kniha významná jako předzvěst toho, co mělo přijít takřka o tři desítky let později. Její ústřední argumentace byla zbudována kolem předpokládaného pouta mezi ukrajinským "nacionalismem" - definovaným jako jakákoli rozprava o sovětských represích na Ukrajině nebo jakákoli diskuse o ukrajinské nezávislosti a suverenitě - a fašismem, jakož i americkou a britskou rozvědkou. O mnoho později se týž soubor vazeb - Ukrajina, fašismus, CIA - měl užívat v ruské informační kampani proti ukrajinské samostatnosti a protikorupčnímu hnutí v roce 2014. Ve velmi reálném smyslu byly základy tohoto tažení položeny v roce 1987.
Podvod, hladomor a fašismus jako jiné sovětské apologetické spisy své doby připouštěl, že v letech 1932-33 vládl na Ukrajině a v Rusku jistý hlad, avšak připisoval hromadné strádání nárokům "modernizace", kulackým sabotážím a údajnému špatnému počasí. Jako při všech nanejvýš sofistikovaných očerňovacích kampaních se tu k falšování a přehánění přimíchávaly drobty pravdy. Tottleova kniha správně uváděla, že některé fotografie, jež byly v oné době široce ztotožňovány s ´33 rokem, byly ve skutečnosti pořízeny za hladomoru v ´21. Autor také přesně označil chybná nebo zavádějící sdělení ve zpravodajství z 30. let. A konečně měl Tottle pravdu, když psal, že někteří Ukrajinci kolaborovali s nacisty a že nacisté během své okupace Ukrajiny rozsáhle psali a hovořili o hladomoru.
I když tyto skutečnosti ani nezmenšovaly tragédii z let 1932-33, ani neměnily její příčiny, "nacistické" a "nacionalistické" asociace si kladly za cíl prostě pohanět každého, kdo se tématem zabýval. Tato strategie do jisté míry zabrala, neboť ono sovětské tažení proti ukrajinskému připomínání hladomoru a proti historikům o něm píšícím zanechalo šmouhu nejistoty. I Hitchens se cítil povinován zmínit se v diskusi ke Sklizni zoufalství o ukrajinských kolaborantech s nacisty, a ke Conquestově knize se část odborné veřejnosti stavěla vždy s obezřetností. Bez přístupu k archivním materiálům bylo v 80. letech pořád nemožné popsat sled úmyslných rozhodnutí, která na jaře 1933 vedla k hladomoru. Také se nedalo podrobně vylíčit následné období, utajování nebo zrušené sčítání lidu v roce 1937.
Rešerše provedené jak pro Sklizeň zoufalství, tak pro Sklizeň žalu se nicméně dočkaly dalších dozvuků. V roce 1985 ustavil Kongres Spojených států komisi složenou z představitelů obou hlavních stran, jež měla ukrajinský hladomor vyšetřit, a vrchním vyšetřovatele jmenoval Maceho. Jejím cílem bylo "provést studii ukrajinského hladomoru v letech 1932-33, aby se rozšířily vědomosti světa o něm a americké veřejnosti bylo poskytnuto lepší pochopení sovětského systému prostřednictvím odhalení sovětské role" v něm. Komise pracovala tři roky, než vydala souhrnnou zprávu, sbírku ústních i písemných svědectví od přeživších v diaspoře, která zůstává jednou z nejrozsáhlejších, jež byla kdy zveřejněna v angličtině. Když komise v roce 1988 svou práci prezentovala, závěr byl v přímém rozporu se sovětskou linií. "Není pochyb," dovozovala komise, "že velké množství obyvatel Ukrajinské SSR a území severního Kavkazu zahynulo v letech 1932-33 hlady při umělém hladomoru vyvolaném zabavením úrody roku 1932 sovětskými úřady."
Navíc komise zjistila, že "oficiální sovětská tvrzení o ´kulackých sabotážích´, na něž se během hladomoru svalovala vina za všechny obtíže, jsou falešná", že "hladomor nebyl, jak se uvádí, důsledkem sucha", a že "byly činěny pokusy bránit hladovějícím v cestování do oblastí, kde bylo k dostání více potravin". Komise dospěla k závěru, že "ukrajinský hladomor z let 1932-33 byl způsoben odnětím zemědělské produkce venkovskému obyvatelstvu", a nikoli, jinak řečeno, "špatným počasím" nebo "kulackými sabotážemi".
Zjištění byla ozvěnou toho, k čemu došel Conquest. Také potvrdila Maceovu autoritu a dalším badatelům poskytovala horu materiálu k použití v následujících letech. Jenomže v době, kdy komise v roce 1988 přednesla své závěrečné prohlášení, se nejdůležitější debaty o ukrajinském hladomoru konečně začínaly odehrávat ne v Evropě nebo Severní Americe, ale uvnitř samotné Ukrajiny.
26. dubna 1986 se na zařízeních monitorujících radiaci ve Skandinávii začaly objevovat jakési podivné a všechny meze překračující údaje. Nukleární vědci po celé Evropě spustili poplach, i když zprvu měli podezření na závadu na přístrojích. Čísla však nebyla chybná. Do několika dnů určily družicové snímky zdroj záření, jadernou elektrárnu v Černobylu na severu Ukrajiny. Nastalo dotazování, ale sovětská vláda neposkytla žádné vysvětlení ani vodítko. Pět dnů po výbuchu se v Kyjevě, vzdáleném méně než 130 km, konal prvomájový průvod. Ulicemi ukrajinského hlavního města procházely tisíce lidí, kteří neměli potuchy o neviditelné radiaci ve vzduchu. Vládnoucí orgány si byly nebezpečí dobře vědomy. První tajemník Komunistické strany Ukrajiny Vladimir Ščerbickij (Volodymyr Ščerbyckyj) se na manifestaci dostavil pozdě a zjevně sklíčený, protože mu generální tajemník osobně nařídil oslavu nerušit. "Položíš na stůl svůj stranický průkaz," varoval ho Michail Gorbačov, "jestli zmaříš průvod."
Osmnáct dnů po nehodě Gorbačov zprudka obrátil. Vystoupil v sovětské televizi a oznámil, že veřejnost má právo vědět, co se stalo. Na místo se vydaly sovětské filmové a televizní štáby, natáčely rozhovory s lékaři a místními lidmi a objasňovaly, co se odehrálo. Došlo k chybnému rozhodnutí, zkouška turbíny se vymkla kontrole a nastalo protavení reaktorové nádoby. Na dýmající zbytky chrlili beton vojáci povolaní z celého Sovětského svazu. Všichni, kdo bydleli v okruhu 30 km kolem Černobylu, své domovy a zemědělské usedlosti na dobu neurčitou vyklidili. Úřední seznam mrtvých obsahoval jednatřicet jmen, ale ve skutečnosti se počet vyšplhal na tisíce, když muži, kteří hrnuli beton a přelétávali nad reaktorem ve vrtulnících, později začali v jiných částech SSSR umírat na nemoc z ozáření.
Neméně hluboký byl psychologický dopad havárie. Černobyl zrušil mýtus o sovětské technické způsobilosti, jeden z nemnohých, jimž četní lidé stále věřili. Jestliže SSSR svým občanům slíbil, že komunismus je uvede do budoucnosti plné nejvyspělejších technologií, černobylská událost jim vnukla otázku, zda se Sovětskému svazu dá vůbec důvěřovat. Ještě významnější bylo, že Černobyl SSSR i světu připomněl, jak závažné důsledky má sovětské tajnůstkářství, a donutil i samotného Gorbačova nově pohlédnout na neochotu vlastní strany k diskusi o své minulosti i přítomnosti. Otřesen nehodou zahájil sovětský vůdce politiku glasnosti. Tento ruský výraz lze doslova přeložit jako "otevřenost" nebo "transparentnost", a smyslem takto pojmenovaného postupu bylo vyzývat veřejnost, úředníky i soukromé jedince, aby sdělovali pravdu o sovětských institucích i sovětských dějinách, kam patřila i historie let 1932-33. V důsledku tohoto rozhodnutí se měla nakonec rozplést i pavučina lží určených k utajení hladomoru, jejímž součástmi byly manipulace se statistickými údaji, ničení úmrtních záznamů v matrikách a věznění autorů deníků.
Na Ukrajině havárie probudila vzpomínky na minulé zrady a historické katastrofy, což Ukrajince vybízelo, aby se svému tajnůstkářskému státu postavili. 5. června, jen šest týdnů po černobylském výbuchu, na zasedání oficiálního Svazu spisovatelů Ukrajiny povstal a promluvil básník Ivan Drač. Jeho slova měla neobyčejně emocionální nádech, neboť mezi mladými vojáky, kteří byli bez náležitých ochranných oděvů vysláni k zásahu po nehodě, byl i jeho syn, jenž nyní trpěl následky radioaktivní otravy. Sám Drač byl kdysi zastáncem nukleární energetiky se zdůvodněním, že pomůže Ukrajinu zmodernizovat. Teď kladl sovětskému systému za vinu roztavení aktivní zóny reaktoru, závoj utajení, který výbuchy zahalil, i následný chaos. Byl první, kdo otevřeně přirovnal Černobyl k hladomoru. V dlouhém proslovu prohlásil, že "do genotypu národa udeřil atomový blesk":
Proč se od nás mladá generace odvrátila? Protože jsme se nenaučili mluvit otevřeně, vyslovovat pravdu o tom, jak jsme žili, a o tom, jak žijeme teď. Natolik jsme si zvykli na falšování... Jestliže vidíme Reagana v čele komise zabývající se hladomorem v roce 1933, tak bych rád věděl, kde je Ústav dějin, když přijde řeč na pravdu o tomto roce.
Stranické orgány později Dračova slova odmítly jako "citový výlev" a zcenzurovaly dokonce interní zápis proslovu. Zmínka o "atomovém blesku", který udeřil do "genotypu národa" - kterýžto výrok mnohým chybně uvízl v paměti jako přímý odkaz na genocidu -, byla nahrazena slovy "udeřil bolestně".
Nebylo však už cesty zpět, jelikož Dračovy připomínky rozezněly struny v těch, kdo je slyšeli již tehdy, i v těch, kdo je později opakovali. Události nabírali tempo a glasnosť se velmi rychle stala reálnou. Podle Gorbačovova záměru měl tento postup odhalovat chyby v práci sovětských institucí, což je mělo, jak doufal, donutit fungovat lépe. Jiní si pojem vyložili šířeji. V sovětském tisku se začaly objevovat pravdivé příběhy a historická pojednání podepřená fakty. Poprvé vyšly tiskem knihy Alexandra Solženicyna a dalších letopisců gulagu. Gorbačov se po Chruščovovi stal druhým sovětským vůdcem, který otevřeně promluvil o "bílých místech" v sovětských dějinách. A na rozdíl od svého předchůdce činil svá prohlášení v televizi:
... absence skutečné demokratizace sovětské společnosti byla přesně tím, co umožnilo kult osobnosti i porušování zákona, zvůli a represe ve třicátých letech - otevřeně řečeno zločiny založené na zneužívání moci. Na mnohé tisíce členů strany i nestraníků dopadly masové represe. Taková je, soudruzi, hořká pravda.
Ukrajincům začala glasnosť stejně rychle připadat nedostatečná. V srpnu 1987 sepsal význačný disident a intelektuál Vjačeslav Čornovil třicetistránkový otevřený dopis Gorbačovovi, v němž ho obvinil, že zavedl "povrchní" glasnosť, která dodržuje "fiktivní suverenitu" Ukrajiny a dalších neruských republik, ale potlačuje jejich jazyky, jejich paměť a jejich skutečnou historii. Čornovil předložil vlastní seznam "bílých míst" ukrajinských dějin, jmenoval lidi a vypočítával události dosud vynechávané z oficiálních líčení: Hruševského, Skrypnyka, Chvyljového, hromadné zatýkání intelektuálů, likvidaci národní kultury, potlačování ukrajinštiny a samozřejmě "genocidní" velký hladomor z ´32 a ´33 roku.
Následovali další. Ukrajinská pobočka Memorialu, sovětské organizace připomínající Stalinovy oběti, začala poprvé otevřeně sbírat svědecké výpovědi a vzpomínky. V červnu 1988 promluvil jiný básník, Borys Olijnyk, na nepříliš vydařené devatenácté konferenci strany v Moskvě - nejotevřenější a nejplnější sporů, k jaké kdy v dějinách došlo, a první, kterou v přímém přenosu vysílala televize. Vyzdvihl tři věci: postavení ukrajinského jazyka, rizika jaderné energie a hladomor. "Důvody hladu v roce 1933, který vzal život milionům Ukrajinců, je třeba zveřejnit, a ti, kdo nesli za tuto tragédii odpovědnost, [by měli] být uvedeni jménem."
V takovém kontextu se Komunistická strana Ukrajiny připravovala k odpovědi na zprávu amerického Kongresu. Cítila, v jak obtížné situaci se ocitla, a tak se rozhodla, jak činila v posledních blamujících letech Sovětského svazu tak často, vytvořit komisi. Ščerbickij dal za úkol badatelům z ukrajinské Akademie věd a Ústavu dějin strany - organizací stojících za vydáním Podvodu, hladomoru a fašismu -, aby vyvrátili všeobecná obvinění a zejména aby se postavili proti závěrům učiněným v kongresové zprávě. Členové komise měli znovu vyprodukovat oficiální negaci. Aby jim zajistily úspěch, poskytly stranické a státní orgány historikům přístup k archivním pramenům.
Výsledek byl nečekaný. Pro mnohé z odborníků byly dokumenty zjevením. Obsahovaly přesná sdělení o politických rozhodnutích, konfiskacích zrna, protestech aktivistů, mrtvolách v ulicích měst, tragédii sirotků, teroru a kanibalismu. Nejde o žádný podvod, zněl závěr komise. A také "mýtus o hladomoru" není fašistický komplot. Hladomor byl skutečný, došlo k němu a už ho dál nelze popírat.
Šedesáté výročí hladomoru na podzim 1993 se nepodobalo žádnému z těch, jež mu předcházela. Dva roky předtím si Ukrajina zvolila svého prvního prezidenta, drtivou většinou si odhlasovala nezávislost a odmítnutí její vlády podepsat novou svazovou smlouvu uvedlo do chodu rozpad Sovětského svazu. Komunistická strana Ukrajiny v jednom ze svých posledních pamětihodných činů, předtím, než se vzdala moci, schválila usnesení, v němž z hladomoru z let 1932-33 obvinila "zločinný kurz, který sledoval Stalin a jeho nejbližší okolí". Drač a Olijnyk se připojili k dalšími intelektuálům a založili Ruch, nezávislou politickou stranu a první legální projev národního hnutí od represí na počátku 30. let. Poprvé v dějinách byla Ukrajina suverénním státem a většina světa ji jako takový uznávala.
Jakožto svrchovaný stát mohla země na podzim 1993 svobodně debatovat o svých dějinách a připomínat si je. Vyslovit se z různých důvodů dychtili někdejší komunisté i někdejší disidenti. V Kyjevě vláda uspořádala řadu veřejných akcí. 9. září místopředseda vlády zahájil vědeckou konferenci, čímž zdůraznil politický význam připomínání hladomoru. "Pouze nezávislá Ukrajina může zaručit, že se taková tragédie nikdy nezopakuje," pronesl k posluchačům. Přítomen byl i James Mace, v té době na Ukrajině už všeobecně známá a obdivovaná osobnost. I on vyvozoval politické závěry: "Doufám, že tato připomínková akce Ukrajincům pomůže nezapomínat, jak nebezpečný je politický chaos a politická závislost na sousedních mocnostech." Promluvil i prezident Leonid Kravčuk, bývalý komunistický aparatčik. "Demokratická forma vlády chrání lid před takovými útrapami," řekl. "Jestliže ztratíme nezávislost, je nám navždy souzeno daleko zaostávat ekonomicky, politicky i kulturně. Kdyby se to stalo, bude nejdůležitějším důsledkem, že budeme stále čelit možnosti zopakování oněch hrozných stránek historie včetně hladomoru, které byly naplánovány zahraniční mocností."
Vůdce Ruchu Ivan Drač vyzval k širšímu uznání významu hladomoru - vyslovil požadavek, aby se Rusové "káli" a následovali příkladu Němců v přiznání své viny. Zmínil se přímo o holocaustu a připomněl, že Židé "přinutili celý svět, aby svou vinu vůči nim uznal". I když netvrdil, že oběťmi byli všichni Ukrajinci - "bolševičtí marodéři na Ukrajině mobilizovali také Ukrajince" -, nasadil nacionalistický tón: "První poučení, které se stává integrální součástí ukrajinského vědomí, je, že Rusko nikdy nemělo a nikdy nebude mít na Ukrajině jiný zájem než totální vyhlazení ukrajinského národa."
Ceremonie pokračovaly celý víkend. Z vládních budov visely černé prapory a na zádušní mši se před chrámem svaté Sofie shromáždily tisíce lidí. Spontánní obřady však byly nejdojemnější. Davy se shlukovaly na Chresčatyku, ústředním kyjevském bulváru, kde lidé vystavili osobní doklady a fotografie na poutače instalované na třech místech ulice. V půli cesty byl umístěn oltář, u kterého návštěvníci zanechávali květiny a chléb. K úpatí nového pomníku kladli věnce občanští vůdcové a politici z celé Ukrajiny. Někteří přinášeli v nádobkách hlínu, již odebrali z hromadných hrobů obětí hladomoru.
Těm, kdo byli u toho, připadal tento okamžik jako definitivum. Hladomor byl veřejně uznán a vzpomenut. A víc než to: po staletích ruské imperiální kolonizace a desetiletích sovětského útlaku byl uznán a vzpomenut v suverénní Ukrajině. Příběh hladomoru se v dobrém i zlém stal součástí ukrajinské politiky a soudobé ukrajinské kultury. Děti se teď o něm budou učit ve školách a badatelé v archivech skládat po kouscích úplný narativ. Budou postaveny pomníky a napsány knihy. Ke startu se chystal dlouhý proces chápání, interpretace, odpouštění, sporů a truchlení.
