Když se prioritou stal požadavek státu "zlikvidovat kulaky jako třídu", pocítily ukrajinské úřady potřebu nalézt lepší definici. V srpnu 1929 vydala ukrajinská rada lidových komisařů dekret stanovující "příznaky" kulackých hospodářství: usedlost, která pravidelně najímá pracovní sílu, usedlost, k níž patří mlýn, koželužna, cihelna nebo jiný malý "průmyslový" závod, usedlost, která běžně pronajímá budovy nebo zemědělské stroje a nářadí. Každý statek, jehož majitelé nebo správci se zabývali obchodem, lichvou nebo jakoukoli jinou činností vynášející "bezpracný příjem", byl určitě také provozován kulaky.

   Tahle ekonomická definice se měla časem dále vyvíjet. Když řídící orgány potřebovaly vysvětlit, jak je možné, že se lidé, kteří nepoužívají nájemnou pracovní sílu a neprojímají nemovitosti, mohou přesto stavět proti kolektivizaci, vynalezly nový termín. "Podkulačnici", - což se dá vysvětlit snad jako "kulačtí agenti" - byli chudí rolníci, kteří byli nějakým způsobem pod vlivem kulackého příbuzného, zaměstnavatele, souseda nebo přítele. Podkulačnik mohl být chuďas, který měl zámožnější rodiče a zdědil tudíž něco z kulacké nátury. Jiný zase mohl být k odporu vůči bolševikům přiveden podfukem nebo šalbou a nešlo ho již převychovat.

   Další chudí rolníci se stali kulaky prostě proto, že nechtěli vstoupit do kolchozu. Maurice Hindus stál v pozadí místnosti, když hostující straník v běloruské vsi Bolšoje Bykovo pronášel ke shromáždění žen lákavá slova o takzvaných výhodách vstupu do kolektivního hospodářství: "Skoro vůbec se nebudou muset obírat svými malými dětmi, prohlásil, poněvadž o ně bude postaráno v dobře zařízených jeslích. Nebudou se muset opékat u pecí, jelikož veškeré vaření obstarají společné kuchyně."

   Odpovědí na tuto tirádu bylo ticho - a pak "změť výkřiků". Nakonec jedna z žen na celé shromáždění vyprskla: "Přišla sem jen prasata, můžu klidně jít domů." Místní agitátor jí odpověděl zahulákáním: "Co vidíme? Co slyšíme? Jedna z našich občanek, chudá žena, která však má v mysli pevně zakořeněné kulacké řečičky, nás právě nazvala prasaty!" Jinak řečeno, to nebylo bohatství, co ženu určovalo jako "kulačku" - či spíše jako osobu s "pevně zakořeněnými kulackými manýry v mysli" -, nýbrž její odpor vůči kolektivizaci.

   Definice, která se dala přizpůsobovat donekonečna, se mohla lehko roztáhnout tak, aby do sebe pojala menší etnické skupiny žijící v SSSR, včetně Poláků a Němců, již se jedni jako druzí vyznačovali viditelnou přítomností na Ukrajině. V letech 1929 a 1930 byli mnozí ukrajinští činitelé přesvědčeni, že všichni etničtí Němci v republice, kteří na jejím území sídlili už od 18. století, by měli být klasifikováni jako kulaci. V praxi se na ně rozkulačování a deportace uplatňovaly v poměrném přepočtu zhruba trojnásobně více než na etnické Ukrajince a často se stávali cílem zvlášť hanlivých výlevů. "Kdekoli jste se, vy škodlivý hmyze, v naší zemi usadili," řekl kolchozní šéf jedné skupině vesničanů německého původu, "tam vám žádný Bůh z nebe nesešle manu, aby vám pomohl, a nikde nikdo nebude poslouchat vaše ubohé stížnosti". Naopak Židé byli jako kulaci klasifikováni jen velmi zřídka. Mnozí byli sice zadrženi jako spekulanti, ale jen málokterý vlastnil půdu, protože ruské impérium jejich možnost držet majetek omezovalo.

   Zpočátku byli někteří v OGPU nesví, jak rychle se definice "kulaka" vyvíjí. Ve sdělení pro Stalina sepsaném v březnu 1930 vyslovil Jagoda obavu, že do "kulacké" kategorie by mohli spadat "rolníci se středním příjmem, chudí rolníci a dokonce zemědělští nájemní pracovníci a dělníci". Totéž platilo pro bývalé "rudé partyzány" a rodiny vojáků Rudé armády. Ve středním Povolží byli "střední a chudí rolníci" započteni mezi "zatvrzelé kulaky". Na Ukrajině, stěžoval si Jagoda, jsou chudí rolníci zařazováni mezi kulaky pouze na základě toho, že jsou "protivně užvanění" nebo dělají potíže. V Centrální černozemní oblasti - jedné z ruských správních jednotek na sever od Ukrajiny - bylo zjištěno, že seznam kulaků obsahuje tři chudé rolníky a jednoho nádeníka, třídně pokleslého syna kupce.

   Za rychle se rozpínající definici mohla ovšem samotná OGPU: počty lidí označených za kulaky nadále stoupaly do značné míry proto, že Moskva řekla, že stoupat mají. Příkazy k likvidaci kulaků přicházely doprovázeny čísly a seznamy - kolik má být odstraněno, kolik posláno do vyhnanství, kolik do nově se rozšiřujících koncentračních táborů gulagu a kolik přesídleno do jiných vesnic. Za plnění těchto kvót nesli odpovědnost místní policisté, ať už dokázali kulaky určit nebo ne. A když je nemohli objevit, bylo třeba je vytvořit.

   OGPU si, stejně jako ústřední plánovači onoho období, kladla nesmírně vysoké cíle. Ze všech obilnářských regionů SSSR se největší dodávka kulaků očekávala od Ukrajiny: zavřeno mělo být 15 000 "nejzatvrzelejších a nejaktivnějších kulaků", do vyhnanství posláno 30-35 000 kulackých rodin, a všech 50 000 mělo být přesunuto do Severního kraje, severoruského regionu poblíž Archangelska u Bílého moře. Srovnatelná čísla v Bělorusku na rozdíl od toho činila 4-5 000, 6-7 000 a 12 000. V Centrální černozemní oblasti mělo být zatčeno 3-5 000, 10-25 000 mělo být odesláno do vyhnanství, celkově 20 000 mělo být přesídleno. Vysoká čísla pro Ukrajinu byla možná odrazem toho, že tam bylo vyšší procento rolníků. Mohla také vycházet z názorů Moskvy, že ukrajinští zemědělci zůstávají největším zdrojem politické hrozby.

   Potřeba splnit tyto vysoké počty také znamenala, že s ubíhajícím časem se projevovala tendence ke stále extrémnější, nikoli umírněnější protikulacké rétorice. Už v lednu 1930 užil jeden operativec OGPU pro odpůrce kolektivizace termínu "kulacko-bělogvardějští bandité" a ocejchoval tak kulaky nejen jako třídní nepřátele, ale i jako protistátní živly - agenty "bělogvardějců" a zločince. Rychle přitvrdilo i výrazivo na vesnicích. V Dolotově vsi skončila jedna povinná schůze chaosem, když se vesničané odmítli přihlásit do kolchozu. "Propagandista" z brigády je pobízel, ale nikdo nereagoval:

   "Tak dělejte! Je pozdě," naléhal na nás. "Čím dřív to podepíšete, tím dřív půjdete domů." Nikdo se nepohnul. Všichni seděli mlčky. Zaražený a nervózní předsedající cosi šeptal propagandistovi do ucha... My jsme zůstávali zticha. To hodnostáře, zvlášť předsedu, rozdráždilo. Okamžik poté, co propagandista skončil se svým naléháním, vyrazil předsedající zpoza stolu, popadl prvního chlapa před sebou a prudce jím zatřásl. "Ty... ty nepříteli lidu!" zařval a zalykal se vzteky. "Na co čekáš? Snad na Petljuru?"

   Bezprostřední asociace s "Petljurou", jménem připomínajícím protisovětskou rebelii, opět nebyla náhodná, neboť pro agitátory musel každý, kdo nechtěl vstoupit do kolchozu, z definice patřit ke kontrarevoluci, k poraženému ukrajinskému národnímu hnutí, k některé z četných skupin "nepřátel" sovětského režimu.

   A nešlo jen o pouhé nadávky. Když naplno začalo rozkulačování, měly zlovolné řeči praktické důsledky, protože jakmile byl rolník označen za "kulaka", byl automaticky také zrádce, nepřítel a neobčan. Ztratil právo na majetek, právní postavení, domov a pracoviště. Jeho jmění už mu nepatřilo, často následovalo vyvlastnění. Aktiv v souručenství s agitátory a policií mohl kulakům beztrestně zabavovat, a také zabavoval domy, nářadí i hospodářské zvířectvo.

   Z této masové krádeže měly v zásadě prospěch nově vznikající kolchozy. Jedna zpráva pro vedoucí orgány z kolchozního centra z února 1930 mluví pochvalně o "rozhodných metodách" užívaných těmi, kdo vedou bitvu proti vesnickým boháčům: "Konfiskace kulackého majetku... výrobních prostředků, vybavení, zvířectva a krmiva. Domy kulaků se využívají pro obecní organizace nebo jako ubytovny pro pracovníky kolchozu."

   V praxi se rozkulačování rychle zvrhlo v rabování. Část kulackého majetku byla zabavena, a poté v improvizovaných dražbách rozprodána veřejnosti. Šaty a drobné cetky se navršily na vozy na návsi a vesničané si mohli na majetek svých sousedů přihazovat:

   Vidím tu scénu tak jasně, jako by se to odehrávalo právě teď. Před vesnickým sovětem stojí dívka, komsomolka, a řídí "dražbu". Vezme z hromady věcí zabavených některému "kulakovi" nějaký ubohý kousek ošacení, zamává jím ve vzduchu a zeptá se: "Kdo něco nabídne za tohle?"

   Hodně majetku bylo rovnou rozkradeno. V jedné vsi u Charkova "rozkulačili" dvanáct usedlostí. To znamenalo, že k nim v určený den napochodovala tlupa čtyř stovek vesničanů s rudými prapory. Dorazili na místo, vybrakovali stavení a rozebrali si, co chtěli. Jeden z vůdců houfu strhl kulakovi z hlavy čepici, stáhl z něho kabát a s oběma věcmi se vzdálil. V jiné obci si kolchoz a jeho předseda veškerý zkonfiskovaný majetek prostě mezi sebou rozdělili. Někteří této formě krádeže říkali válečný komunismus a znovu tím přikyvovali minulosti.

   Někdy bylo vyvlastnění rychlé a násilné. V Černigovské (Černihiv) oblasti vyhodili místní kolektivizátoři rolnickou rodinu z domova uprostřed zimy. Na cestě všechny její příslušníky vysvlékli, odehnali je k nevytápěnému stavení a řekli jim, že teď budou bydlet tady. V bereznehuvatském okresu nechali dvanáctiletou dívenku jen v košili, nemluvněti sebrali veškeré ošacení a vyhodili ho i s matkou na ulici. Jedna aktivistická brigáda odebrala náctileté dívce spodní prádlo a nechala ji na ulici nahou.

   V jiných případech se rozkulačování táhlo mnoho měsíců. Když jeden rolník odmítl vstoupit do místního kolchozu, donutila ho úřední místa platit: "Zdaňovali nás víc a víc. Sebrali nám krávu, ale vyměřili nám daňové dodávky másla, sýra a mléka, které jsme už neměli!" Když pak rodina neměla co odevzdávat, dostavili se vedoucí kolektivizátoři a zabavili vše, co ještě zbývalo:

   Začali se nám dobývat do zásobníku na zrno, kde jsme měli osivo. Přijížděli na vozech s koňským potahem, vozy nakládali a brali všechno. Po osivu nám začali brát ošacení. Konfiskace probíhala v etapách... Odebrali nám veškeré zimní oděvy, ovčí kožichy, pláště, a stejně tak i další oblečení. Pak nám začali brát, co jsme měli na sobě.

   Nakonec, v zimě, vyhodil místní aktiv rodinu z domu, otce poslal do vyhnanství a děti rozdělil mezi příbuzné.

   V některých případech proběhlo vyvlastnění prostřednictvím obrovského zdanění se zpětnou platností. Jeden rolník věnoval své hospodářské zvířectvo kolchozu. Rok tam pracoval, ale pak se pokusil vzít si své krávy zpět, protože jeho děti hladověly a on potřeboval mléko. Dovolili mu to, ale následujícího dne po něm chtěli, aby zaplatil velké daně, požadované po "individuálních" zemědělcích. Aby požadavek splnil, musel prodat krávu, dvě kozy a něco z ošacení. Daně se ovšem nadále zvyšovaly, až musela rodina nakonec prodat dům a přestěhovat se do stodoly, kde spala na seně. Nakonec utekla a vmísila se mezi městské obyvatelstvo v Leningradě.

   Kolektivizace postupovala a spolu s ní i propagandistická kampaň. Tam, kde to vypadalo, že úsilí ochabuje, se občas objevila Rudá armáda. Vojáci propochodovali ulicemi, provedli cvičení a vystřelili do vzduchu. Tryskem projela obcí jízda. Někdy se dostavily i městské skupiny agitpropu, "pár stovek lidí" z okolních velkých měst [mašírovalo] v uspořádaných zástupech... obyčejní průmysloví dělníci, studenti, kancelářští úředníci. Přišli, aby dali najevo, jak města podporují kolektivizaci, a přivezli propagandistické filmy, improvizovaná divadelní představení a "neustálý randál". I když cílem údajně bylo předvést solidaritu mezi venkovem a městem, jejich přítomnost také zdůrazňovala marnost odporu. Venkované měli pochopit, že městská dělnická třída je pro kolektivizaci a oni že si odmlouváním žádné spojence nezískají.

   Kolektivizační brigády, které byly pod tlakem kvůli plnění dodávek a které inspirovala a zároveň děsila propagandistická mašinerie, se někdy uchylovaly k přímému zastrašování a týrání. Memoáry i archivy zaznamenávají četné příklady "přesvědčování", k němuž patřily hrozby, nátlak a fyzické násilí. V jedné ruské vsi znásilnila kolektivizační brigáda dvě kulacké ženy a donutila starého muže, aby jí zatančil a zazpíval, načež ho zbila. V další ruské obci byl jiný starší muž přinucen se svléknout a zout a pochodovat dokola po místnosti, až se zhroutil. Správa OGPU se zmiňovala také o jiných formách mučení: "Ve vsi Novooleksandrivka nařídil tajemník komsomolské buňky Jerochin střednímu rolníkovi táhnout za konec smyčky, kterou měl hozenou kolem krku. Rolník lapal po dechu, tajemník se mu vysmíval, přičemž řekl: "Tady máš vodu, napij se."

   V Poltavské oblasti vzpomínala dcera jiného kulaka, že jejího otce zavřeli do studeného skladiště a nedávali mu jíst ani pít. Tři dny jedl jen sníh, který pronikal štěrbinami ve stěně. Třetího dne souhlasil, že vstoupí do kolchozu. V Sumách si vedoucí pracovníci brigády zřídili štáb v chalupě jednoho z vesničanů. Pár jich sedělo ve světnici a na stole před sebou měli položenou pistoli. Povolávali si jednoho za druhým vzpurné sedláky a vyzývali je, aby vstoupili do kolchozu. Každému, kdo odmítl, ukázali revolver, a když to nevedlo k cíli, odvedli ho do izolační cely v jiné vsi, přičemž mu křídou na záda napsali "zlovolný hamonil státního obilí".

   Došlo k mnoha nahodilým krutostem. V jedné ukrajinské vsi vypálili kolektivizátoři dům dvou nedávno osiřelých sester. Starší z nich nastoupila do práce do kolchozu a nesměla se starat o mladší, když ta vážně onemocněla. Ani s jednou z dívek neměl nikdo slitování. Místo toho si sousedé rozebrali ohořelé zbytky jejich chalupy na palivo a posloužili si jejich zbylým majetkem.

   Tytéž extrémní okolnosti, které vzbouzely strach a nenávist, ovšem někdy také u lidí vyvolávaly statečnost, laskavost a soucit. To viděla i OGPU. Jeden z jejích důstojníků s jistými obavami zaznamenal, že "vzhledem k nedostatku masové osvětové práce se někteří chudí a střední rolníci ke kulakům chovají se sympatií nebo lhostejně a v izolovaných případech jim projevují lítost, pomáhají jim s ubytováním a poskytují jim fyzické a hmotné přispění". V jedné vesnici OGPU sledovala, jak padesát chudých rolníků sice nekladlo odpor vyvlastnění, ale spolu s kulaky plakali, pomáhali jim s vynášením domácího vybavení, a také s ubytováním."

   Z hlediska pracovníka politické policie byli vesničané, kteří "plakali spolu s kulaky" a pak je pozvali do svých domů, důkazem, že "masová osvětová práce" - zuřivá propaganda - byla neúspěšná. Zároveň to však také ukazovalo, že si někteří lidé v některých místech i v atmosféře násilí a hysterie dokázali uchovat lidskost.

   Když byli kulaci označeni za nepřátele a oloupeni o majetek, čekali je rozličné osudy. Někteří směli zůstat ve svých vesnicích, kde dostali nejhorší a nejméně přístupné pozemky. Když i pak odmítali vstoupit do kolchozu, kolektivizátoři jim často zabavili zemědělské náčiní i hospodářské zvířectvo. Byli označováni slovy jako odnoosibnyk neboli soukromník, ze kterých se posléze staly výrazy urážlivé. Když později udeřil hladomor, umírali často jako první.

   Aby se nemohli stýkat s přáteli a sousedy, dostali někteří kulaci pozemky v jiných částech země, nebo i v témže okrese, ale daleko od svých původních usedlostí a s horší půdou. Rodinu Henrika Pidvysockého poslali na Ural: "Žili jsme tam jedno léto a skoro celý podzim věnovali tomu, že jsme se pěšky vraceli." Příkaz ukrajinské vlády koncem roku 1930 nařídil, aby byli kulaci vyvlastněni a odstěhováni do "nejvzdálenějších a nejméně pohodlných" krajin uvnitř republiky.

   Mnozí, aby se tomuto osudu vyhnuli, utekli. V pár případech jim sousedé nebo místní úřední činitelé pomohli prodat majetek nebo jim ho dokonce potichu část vrátili, aby jim cestu usnadnili. Ti, kdo mohli, se vydali do měst. V letech 1928-32 se mezi sovětské průmyslové dělnictvo zařadilo nějakých 10 000 000 rolníků, přičemž mnohé k tomu donutila nebo vybídla kolektivizace a rozkulačování. I když před pouhým rokem či dvěma byla v některých městech problémem nezaměstnanost, v roce 1930 už se továrny, pachtící se za splněním cílů pětiletky, zoufale sháněly po dělnících a příliš si nelámaly hlavu s jejich sociálním původem, ačkoliv se to po nich žádalo.

   Kulakům pocházejícím z ukrajinských vsí se jako nejzřejmější cíl nabízelo uhelné a průmyslové centrum Donbas v jihovýchodním koutě republiky. Rychle se rozšiřovalo a dávno mělo pověst "divokého východu", krajiny kozáků a dobrodruhů. Za carského Ruska přitahoval Donbas uprchlé nevolníky, příslušníky náboženských menšin, kriminálníky a šmelináře. V roce 1930 vypadal na samozřejmou destinaci pro každého, kdo chtěl utajit svůj "kulacký" původ. Oleksandr Hončarenko později vzpomínal, že se vyhnul zatčení tím, že se "schoval" v Donbasu. "Jak každý věděl," napsal, "v Donbasu se lov na kulaky nepořádal." Hončarenko byl přesvědčen, že je to úmyslně, protože Sovětský svaz chtěl, aby dobří pracovníci nastoupili do továren, zatímco "sebranka" měla zůstat v kolchozech. I později, kdy zákony začaly po rolnících požadovat, aby měli povolení k pobytu, bylo v Donbasu někdy možné pravidla porušit. Práce v dolech a závodech těžkého strojírenství byla namáhavá a nebezpečná a úřady byly ochotny nad minulostí zaměstnanců přihmouřit oči.

   Někteří úředníci tento vývoj přece jen sledovali. V Nikolajevské (Mykolaiv) oblasti zaznamenala příslušná místa útěk 172 kulackých rodin a jejich přestěhování do průmyslového okrsku v Donbasu, kde "žily v bytech pro dělnickou třídu a vedly antisovětskou agitaci mezi dělníky". Také v Sumské oblasti byly stovky kulaků pokládány za podezřelé, protože "odmítly" osít svou půdu, raději ji opustily a odstěhovaly se, přičemž údajně zničily strojní vybavení svých usedlostí.

   Naprostá většina kulaků však skončila mnohem dále od domova. Mezi roky 1930 a 1933 bylo více než 2 miliony rolníků vypovězeno na Sibiř, do severního Ruska, Střední Asie a dalších málo obydlených regionů Sovětského svazu, kde žili jako "zvláštní přesídlenci", kteří měli zapovězeno opouštět vykázané vsi. Příběh tohoto mohutného přesunu lidí se odehrál odděleně od historie kolektivizace a hladomoru, ovšem nebyl o nic méně tragický. Byla to první a nejchaotičtější z několika sovětských masových deportací ve 30. a 40. letech. Celé rodiny byly nakládány do dobytčích vozů, převáženy stovky kilometrů a častokrát ponechávány v otevřených pláních bez potravy nebo přístřeší, poněvadž na jejich příjezd se nedělaly žádné přípravy. Jiní zůstali opuštěni ve středoasijských vsích, kde jim podezřívaví Kazaši buď milostivě poskytli pomoc, anebo také ne. Mnozí vyhnanci zemřeli cestou, nebo v průběhu první zimy v osadách, odkud neměli přístup do vnějšího světa.

   Vykázaná místa pobytu byla skoro všude zařízena primitivně a místní úředníci si počínali dezorganizovaně a nedbale. Když jeden z vězňů dorazil do pozdějšího pracovního tábora v Archangelské oblasti, nenalezl "ani ubytovny, ani vesnici. Byly tam stany, umístěné stranou, pro strážné a výzbroj. Nebylo tam moc lidí, snad půldruhého tisíce. Většinou to byli venkované ve středním věku, bývalí kulaci. A zločinci." V únoru 1930 samotné politbyro neodkladně projednávalo skutečnost, že Sibiř je nepřipravená na tak obrovské množství vězňů, o jejich manželkách a dětech ani nemluvě. Padlo rozhodnutí, že OGPU bude vyhnance rozdělovat do skupin nejvýše po šedesáti rodinách. Ukrajina, Bělorusko a další regiony s velkým množstvím kulaků byly vyzvány, aby svou činnost příslušně koordinovaly.

   Velký počet deportovaných kulaků se měl časem stát pohonnou hmotou pro rychlé rozpínání sovětského systému nucené práce, řetězu táborů, který pak vstoupil ve známost jako gulag. Mezi roky 1930 a 1933 bylo přímo do gulagu odesláno nejméně 100 000 kulaků a soustava se rozrůstala zčásti také proto, aby pro ně měla místo. V tomto období se relativně nevelká skupina "politických" táborů na Soloveckých ostrovech rozrostla po celém Dálném severu a východě. Pod vedením OGPU zahájil gulag řadu ambiciózních průmyslových projektů: Bělomořský kanál, uhelné doly ve Vorkutě, zlaté doly na Kolymě, což byly všechno podniky umožněné náhlým přílivem disponibilní trestanecké pracovní síly. Na druhé straně, v některých regionech ctižádostiví místní vedoucí pracovníci o zvýšení přísunu vězňů jako pracovníků usilovali, aby mohli rozšířit své industriální projekty. Na Uralu tamější úředníci zřejmě bažili po zvýšení počtu kulaků právě proto, že potřebovali lidi, které by zaměstnali v místních uhelných dolech a hutních závodech, jež teď měly za úkol řešit nesplnitelné požadavky pětiletky.

   Časem zažili kulaci stejně pestrou paletu osudů jako ostatní vězňové gulagu a sovětští deportovaní. Někteří zemřeli hlady, jiní byli zavražděni jako "nepřátelé" za velkého teroru v roce 1937. Někteří zůstali ve velkých městech nebo průmyslových objektech, kam byli deportováni, a dokonale se integrovali do sovětské dělnické kultury. Další zakotvili v Rudé armádě a bojovali proti nacistům. Pár z nich uznávalo, že je vyhnanství zachránilo před hladomorem z let 1932-33: v 80. letech řekl jeden ukrajinský zemědělec orálnímu historikovi, že měl štěstí, že ho poslali na Sibiř, protože tam mohl vzít svou rodinu, když nastal nedostatek potravin.

   Většina kulaků se nikdy nevrátila do svých vesnic. Zůstali na Sibiři nebo v Donbasu, přestali se zabývat zemědělstvím a vmísili se mezi dělnickou třídu. Tak stalinistická politika zdárně odstranila ze sovětského venkova nejúspěšnější, nejefektivnější a nejodbojnější sedláky.

   Rozkulačování bylo nejokázalejším z mnoha nástrojů užívaných k vnucení revoluce venkovu. Doprovázel ho však neméně mocný ideologický útok na "systém", který údajně kulaci představovali a jejž měly nahradit kolchozy - na ekonomickou strukturu vesnice stejně jako společenský a mravní řád, ztělesňovaný vesnickými kostely, kněžími a náboženskými symboly všeho druhu. Náboženský útlak v sovětském státě začal v roce 1917 a trval až do roku 1991, ale na Ukrajině dosáhla jeho surovost za kolektivizace vrcholu. Nebylo jen shodou okolností, že usnesení politbyra z ledna 1930 o kolektivizaci také přikazovalo zavírat kostely a zatýkat duchovní, neboť sovětští vůdcové věděli, že revoluce v ekonomické a třídní struktuře venkova si žádá rovněž revoluci v jeho zvycích, obyčejích a mravech.

   Útok na náboženství by součástí kolektivizace od samého počátku. Po celé Ukrajině brigády, které organizovaly zkolektivňování, také vesničanům nařizovaly snímat kostelní zvony a rozbíjet je, roztavovat je na kov, pálit církevní majetek a ničit ikony. Docházelo k zesměšňování kněží a znesvěcování svatých míst. Oleksandr Hončarenko vypráví o jednom agitátorovi, který "si navlékl kněžské roucho, chopil se svícnu a začal šaškovat po celém kostele, přičemž dupal po ikonostasu". Mnozí očití svědkové - mezi jiným z Oděské, Čerkaské a Žitomirské oblasti Ukrajiny - si i po letech připomínali toto hanobení, zvláště umlčování zvonů. Manželka jednoho kněze z Poltavské oblasti vyprávěla o útoku na zvonici v jejich vsi: "Když jeden muž vystoupil nahoru, sundal zvon, a ten spadl na zem a zazvonil, všichni lidé propukli v pláč. Každý naříkal a loučil se se zvonem, protože to bylo naposledy, kdy zvonil..."

   Nato aktivisté rozmlátili v chrámu i ikony. Po určité době byl s mnoha jinými kněžími zatčen i manžel oné ženy: "Odvedli ho a my jsme zůstali sami, můj syn byl bez otce." Další duchovní byli vyhnáni ze svých farností. Mnozí byli deportováni spolu s kulaky nebo donuceni změnit zaměstnání. Odložili sutany a stali se nádeníky nebo továrními dělníky.

   Ničeni fyzických symbolů náboženství a represe proti kněžím doprovázel stát vlnou zlobné protináboženské propagandy a útoků na obřady jak náboženské, tak všeobecně selské. Ve venkovských i městských školách se děti dovídaly, že nemají věřit v Boha. Stát zakazoval tradiční svátky - Vánoce, Velikonoce, dny jednotlivých světců - a nedělní bohoslužby, které nahrazoval bolševickými oslavami jako 1. máj a výročí revoluce. Také pořádal ateistické přednášky a protireligiózní shromáždění. Celý cyklus tradičního rolnického života - křty, sňatky, pohřby - byl rozrušen. Mocenské orgány propagovaly život "na hromádce" nebo uzavírání manželství na úřadě místo v kostele, bez tradičních následných svátečních obřadů a oslav.

   Během desítky let se vytratily i hudební tradice. Bývalo zvykem, že se mládež shromáždila v něčím domě, neprovdaná děvčata pomáhala s tkaním nebo vyšíváním a mládenci zpívali a hráli na nástroje. Tento obyčej zvaný dosvitky - "do svítání" - postupně odumíral, a totéž platilo pro nedělní taneční dýchánky a další neformální hudební setkání. Mladým lidem se dostávalo pokynů, aby se scházeli v komsomolu, a spontánní vesnické muzicírování nahrazovaly oficiálně pořádané koncerty.

   Zároveň vymizela instituce kobzara - tradičního potulného zpěváka hrajícího na banduru, který kdysi patřil k základním prvkům venkovského života na Ukrajině -, a to tak náhle, že mnozí venkované byli dlouho přesvědčeni, že všechny kobzary hromadně pozavírali. Na to není žádný dokumentární důkaz (i když Dmitrij Šostakovič se o tom ve svých pamětech zmiňuje), ale nepředstavitelné to není. Kobzaři by ovšem, i bez úmyslného vraždění, padli za oběť zákonům o osobních dokladech, schváleným v roce 1932, a později by jich mnoho udolal hladomor, poněvadž by se těžko dostávali k přídělovým lístkům. Nevyhnutelně by se také stali předmětem pozornosti policie. Spoustu jejich tradičních písní tvořila převyprávění kozáckých pověstí a zaznívaly v nich protiruské podtóny, ze kterých se po revoluci staly protisovětské. V roce 1930 napsal jeden bdělý občan v Charkově pobouřený dopis do místních novin, ve kterém prohlašoval, že slyšel potulného písničkáře na tržišti recitovat antileninské (a antisemitské) častušky a zpívat protisovětskou píseň:

   Zeptala se mrazu zima,

   jestli kolchoz boty dá.

   Má jen laptě, spolu s nima

   se i kolchoz rozpadá.

   Tenhle popěvek byl zřejmě populární, poněvadž dva etnografové zaznamenali, jak přesně týž text zpíval slepý kobzar na tržišti v Kremenčuku. Když ho přišli zadržet policisté, spustil další sloku:

   Koukněte se, dobrý lidi,

   jakej je to dneska svět.

   Policajt, co dobře vidí,

   slepce vodit bude teď.

   Nechuť úřadů ke kobzarovi a banduře nebyla žádným překvapením, protože zpěváci, podobně jako dvorní šašci v shakespearovských dobách, vyslovovali prostořeké myšlenky a úvahy a někdy zpívali o věcech, o kterých se nedalo mluvit. V rozžhaveném ovzduší kolektivizace, když každý pátral po nepřátelích, byla tahle forma humoru - zároveň s nostalgií a emocemi, které lidová hudba na Ukrajině vzbouzela - nepřípustná. Plukovník Rudé armády si na to v Kyjevě kolegovi postěžoval:

   Čím to je, že když poslouchám klavírní nebo houslový koncert, symfonický orchestr nebo sbor, vždycky si všimnu, že obecenstvo naslouchá zdvořile? Když ale ti lidé slyší soubor banduristek, a ty začnou zpívat dumky, tak vidím, jak rudoarmějcům vhrknou do očí slzy? Víš, tyhle bandury mají petljurovskou duši.

   Lidová hudba vyvolávala citovou vázanost na Ukrajinu a probouzela vzpomínky na vesnický život. Nebylo divu, že Sovětský svaz chtěl jedno i druhé zlikvidovat.

   Spojený útok na kostely a vesnické obřady měl ideologické zdůvodnění. Bolševici byli zapřísáhlí ateisté, kteří věřili, že chrámy jsou neodmyslitelnou součástí starého režimu. Byli to také revolucionáři, kteří chtěli zničit i pouhé vzpomínky na jiný druh společnosti. Kostely - kde se vesničané po mnoho desetiletí, nebo i staletí shromažďovali - zůstávaly účinným symbolem pouta mezi současností a minulostí. Ve většině velkých ruských měst a v mnoha ukrajinských bolševici chrámy okamžitě zdevastovali - od ´18 do ´30 roku jich po celém Sovětském svazu přes 10 000 pozavírali a proměnili je ve skladiště, kina, muzea nebo garáže. Na počátku 30. let fungovalo jako místo pro náboženské obřady jen pár městských kostelů. To, že nadále existovaly v tolika vesnicích, bylo jednou z věcí, pro které se venkované zdáli tak podezřelí obyvatelům měst, zvlášť městským agitátorům, kteří dorazili pomáhat s prováděním kolektivizace.

   Kostely také sloužily sociálním účelům, především v chudších vsích, které jiná společenská zařízení obvykle neměly. Sloužily jako fyzická shromaždiště, jež neměl pod kontrolou stát, a občas byly i středisky odporu proti němu. Během řady násilných selských nepokojů v Rjazaňské oblasti nedaleko Moskvy působily kostelní zvony jako volání do zbraně, které sedláky varovalo, že jsou tu kolektivizační brigády a vojáci z hlavního města. Hlavně pak byl kostel institucionalizovaným útočištěm, kde se lidé mohli organizovat k dobročinným a sociálním podnikům. Za hladomoru na Ukrajině v roce 1921 pomáhali kněží a církevní instituce organizovat pomoc pro hladovějící.

   Když už kostely nebyly, nezbývalo na venkově žádné nezávislé zařízení, schopné motivovat nebo organizovat dobrovolníky. Místo, které v kulturním, výchovném a vzdělávacím dění ve vesnici dříve patřilo kostelu, teď obsadily státní instituce - "domy kultury", matriky, sovětské školy - pod dohledem komunistické strany. Kostely byly vymýceny, aby se nemohly stávat zdrojem opozice, a protože vymizely, nemohly se stát ani zdrojem pomoci a útěchy, když lidé začali umírat hlady.

   Pro všechny obyvatele sovětského venkova, ať se do společných hospodářství přihlásili dobrovolně nebo do nich byli nahnáni, ať se do kampaně zapojili nebo stavěli proti ní, byla kolektivizace bodem, odkud nebylo návratu. Vesničanům, kteří se zúčastnili násilných činů, by dělalo obtíže obnovovat dřívější poměry. Neodpustitelné konání rozvrátilo letitá přátelství a společenské vztahy. Postoj k vesnici, k práci i k životu se navždy změnil. Petro Hryhorenko (Petr Grigorenko) během cesty na venkov v roce 1930 šokován zjistil, že jeho dříve pracovitým sousedům se nechce dostat pod střechu ani vlastní úrodu:

   Archanhelka, obrovská stepní ves skládající se z více než 2 000 usedlostí, byla uprostřed žňového období mrtvá. U mlátičky pracovalo osm mužů na jednu směnu denně. Ostatní pracovníci - muži, ženy i mládež - seděli kolem nebo se povalovali ve stínu. Když jsem se pokoušel zapřádat rozhovory, lidé odpovídali pomalu a s naprostou lhostejností. Když jsem jim řekl, že se zrno vydroluje z pšeničných klasů a přichází nazmar, odpověděli: "Ovšemže přijde nazmar." Muselo jimi něco hrozně otřást, jestliže zacházeli do takové krajnosti, že nechávali obilí na poli."

   Proměnily se i rodinné vztahy. Otcové připravení o půdu ji už nemohli odkazovat synům a ztráceli autoritu. Před kolektivizací bylo velmi neobvyklé, že by rodiče opustili děti, ale po ní matky i otcové často odcházeli hledat práci do města a vraceli se sporadicky nebo vůbec. Jako všude v SSSR, i zde děti dostávaly pokyn, aby udávaly své rodiče, a byly ve škole vyslýchány, co se děje doma. Naráz skončila také tradice vesnické samosprávy. Než nastala kolektivizace, vybírali si místní muži vlastní předáky, a když přišla, konaly se nadále fraškovité "volby", kandidáti pronášeli projevy a nabádali sousedy, aby se zapojili do velkého sovětského projektu. Každý ale věděl, že rozhodnutí o výsledku padlo předem a zaručuje ho všudypřítomná policie.

   Konečně - a to bylo snad nejzlověstnější - vedla kolektivizace k závislosti rolníků na státu. Jakmile byly zřízeny kolchozy, neměl nikdo, kdo v nich žil, možnost vydělávat si mzdu. Kolchozní vedení rozdělovalo potraviny a jiné požitky podle jakosti a množství odvedené práce. Teoreticky měl systém poskytovat pobídku k pracovnímu úsilí. V praxi vedl k tomu, že zemědělci neměli hotovost, nemohli si kupovat proviant a museli zůstávat na místě. Kdo bez povolení odešel nebo odmítal pracovat, mohl přijít o svůj příděl. Když jim sebrali rodinné krávy a zahrady, jak se to stalo na podzim a v zimě 1932-33, nezbylo zemědělcům vůbec nic.

   Kolektivizace sama o sobě nemusela vést k hladomoru v takovém rozměru, v jakém k ní ve ´32 a ´33 roce došlo. Jenomže metody užité ke zkolektivnění rolníků rozvrátily etickou strukturu venkova i jeho hospodářský řád. Staré hodnoty - úcta k majetku, k důstojnosti a lidskému životu - zmizely. Místo nich bolševici dosadili zárodky ideologie, které měly nabýt smrtícího účinku.

6. KAPITOLA: VZPOURA, 1930

   Soudruzi! Je jen na vás, abyste hájili svůj majetek a majetek lidu. Buďte připraveni na první a poslední zavolání. Řeky a moře vyschnou a voda poteče na vysoký kurgan a potoky se bude valit krev a země se pozvedne v mohutných větrných vírech... Vyzývám vás, abyste bránili jeden druhého, nevstupovali do kolchozů a nevěřili klepům... Soudruzi, vzpomeňte na minulost, kdy jste žili svobodně a všem se dařilo dobře, chudým i bohatým, a teď se všem daří špatně.

Anonymní proklamace, 1930

   Kdybychom ihned nepodnikli opatření proti porušování stranické linie, dočkali bychom se široké vlny povstání vzbouřených zemědělců, kteří by povraždili značnou část našich níže postavených pracovníků.

Tajné memorandum ústředního výboru, 1930

   Za pouhých pár měsíců v průběhu zimy 1929-30 provedl sovětský stát na venkově druhou revoluci, pro mnohé hlubší a více šokující než byla samotná původní bolševická. Po celém SSSR byli sesazováni, vyvlastňováni, zatýkáni nebo deportováni místní vůdcové, úspěšní sedláci, kněží a vesničtí stařešinové. Od obyvatelstva celých vesnic bylo vynucováno, aby se zřeklo své půdy, zvířectva a někdy i domovů a vstoupilo do kolchozů. Bořily se kostely, ničily ikony a rozbíjely zvony.

   Následkem byl okamžitý, masivní, někdy chaotický a často násilný odpor. Přesněji řečeno by nebylo správné říkat, že následoval po kolektivizaci, jelikož odpor různého druhu ve skutečnosti doprovázel každou etapu rozkulačování a kolektivizace od rekvizic obilí v ´28 roce až po deportace ve ´30, a pokračoval ještě po celý ´31 a ´32 rok, až hlad a represe nakonec učinily další vzdor nemožným. Odboj od počátku přispíval k utváření povahy kolektivizace: poněvadž rolníci odmítali spolupracovat, idealističtí mladí agitátoři a jejich místní spojenci stále více propadali zlobě, jejich metody se stávaly extrémnějšími a jejich násilí surovějším. Odpor, zejména na Ukrajině, také uvedl do chodu poplašné zvonky na nejvyšší úrovni. Každému, kdo pamatoval selskou rebelii z let 1918-19, připadala vzpoura v roce 1930 známá, stejně tak nebezpečná.

   V různých obdobích nabývalo vzbouření rozličných forem. Původní odmítnutí vstupu do kolchozů bylo samo o sobě jednou podobou rezistence. Mnozí ukrajinští zemědělci nedůvěřovali sovětskému státu, proti kterému před pouhými deseti lety bojovali. Části Ukrajiny se teprve zotavovaly z hladomoru a nedostatku potravin z roku 1929, a protože sedláci neměli žádnou zkušenost se společně vlastněnou půdou, měli dobrý důvod k přesvědčení, že přivandrovalci situaci nezlepší, nýbrž zhorší. Rolníci po celém SSSR viseli na svých kravách, koních a nářadí a nechtěli se jich vzdát ve prospěch jakéhosi nejistého útvaru. Dokonce i v Rusku, kde byla tradice občinově vlastněné zemědělské půdy, pohlíželi venkované s podezřením na kolchozy, které měly nejasnou budoucnost a jim neznámé uspořádání. Sovětský stát už dříve navrhoval prudké změny politiky a někdy je se stejnou rychlostí opět rušil. Někteří si pamatovali, že rozvrat v letech občanské války ustoupil "rozumnější" Nové ekonomické politice, a předpokládali, že kolektivizace je dalším sovětským krátkodechým rozmarem, který brzy vyšumí.

   Rolníci také měli důvod obávat se, že i když se přizpůsobí, to horší může teprve přijít. Vsevolod Balyckyj ve své první zprávě do Moskvy za rok 1930 poznamenal, že mnozí zemědělci se středním příjmem - sedláci, kteří nejsou kulaci, ale také ne zrovna ti nejchudší - prý byli slyšeni, jak říkají, že "po kulacích rozkulačí i nás".

   Po rozhodném odmítnutí často následovala okamžitá akce. Aby rolníci zabránili předávání hospodářského zvířectva kolchozům, kterým nedůvěřovali, začali porážet krávy, prasata, ovce a dokonce koně. Maso jedli, nasolovali a prodávali nebo ukrývali, jen aby se ho nezmocnily kolchozy. Ve všech venkovských okresech po celém Sovětském svazu pracovala náhle jatka přesčas. Proslulý literární portrét masakru domácího zvířectva vykreslil Michail Šolochov:

   Jen co se setmělo, prořízlo ticho krátké a přidušené zabečení ovce, smrtelné zakviknutí prasete nebo jekot telete. Poráželi nejen ti, kdo vstoupili do kolchozu, ale i soukromí rolníci. Zabíjeli voly, ovce, prasata a dokonce krávy, poráželi zvířata, která drželi na chov... psi začali tahat po vesnici střeva a jiné vnitřnosti, sklepy i sýpky byly nacpané masem... "Zabíjejte, už to není naše!" "Zabíjej, když to neuděláš, zabaví ti to na masnou dodávku!" "Zabíjej, v kolchozu maso neokusíš!"

   Tato nanejvýš drsná a bezprostřední forma odporu pokračovala dost dlouho v následujícím roce a i později. Za léta 1928-33 poklesly početní stavy dobytka a koní v SSSR skoro o polovinu. U prasat se číslo snížilo z 26 na 12 milionů. U ovcí a koz ze 146 na 50 milionů.

   Ti, kdo svá zvířata neporazili, je zuřivě chránili. V jedné vsi sledoval zpravodaj OGPU houf snažící se zbít komsomolce, který se pokusil odvést koně. V jiné vpadla skupina dvaceti žen ozbrojených holemi do kolchozu, aby si vzala zpět své koně. A ještě v další rolníci maštal plnou koní spálili na popel, protože raději viděli svá zvířata mrtvá, než zabavená. Někdo slyšel zemědělce prohlašovat, že je "lepší všechno zničit", než aby jim majetek sebraly státní orgány.

   V pár případech vesničané prostě vypustili zvířata do ulic, aby je nemuseli odevzdat. V severokavkazské obci Jekatěrinovka nechal jeden sedlák svou hnědou kobylu bloudit ulicemi s připevněnou tabulkou: "Vemte si ji, prosím, kdo budete chtít." Jedna zpráva o této události pohoršeně sdělovala, že kůň sehrál úlohu "kulackého agitátora", protože kobyla "po vsi bloumá už dva dny a vzbouzí zvědavost, smích a paniku".

   Jak porážky zvířat, tak odpor proti jejich konfiskaci bylo jednání čistě osobní, neboť rolníci se obávali ztráty svého jmění, svých potravin a celé své budoucnosti. Úřady však porážení vnímaly jako jednoznačně politickou věc. Byla to úmyslná "sabotáž", motivovaná kontrarevolučním myšlením - a sabotéry příslušným způsobem trestaly. Jeden člověk, který nechtěl svou krávu dát kolchozu a raději ji zabil, musel chodit po vesnici s hlavou mrtvé krávy přivázanou na krku. Vůdcové místní kolektivizační brigády chtěli "celé vsi ukázat, co se může stát a co může každý později očekávat". Běžnější bylo, že ti, kdo svá zvířata poráželi, byli automaticky zařazeni do kategorie "kulaků", pokud za ně nebyli označeni už dříve, se všemi důsledky, které z toho plynuly - ztrátou majetku, zatčením a deportací.

   Nepřekvapí, že podobné reakce vyvolávaly také požadavky po odevzdání osivového zrní. Vzpomínka na zabavování obilí, nedostatek a hladomory v předchozím desetiletí byla dosud živá. Jedna žena, která v té době byla ještě holčičkou, si připomínala den, kdy její otec přišel znenadání domů a zamkl ji uvnitř. Seděla u okna a viděla desítky lidí, většinou žen, utíkajících přes jejich dvůr k železniční stanici. Zakrátko spatřila, jak se vracejí a vlečou pytle zrní. Později jí otec řekl, že lidé z okolních obcí napadli zásobníky s obilím na zastávce dráhy - bylo v nich jejich vlastní zrno - a začali si rozebírat obsah. Místní bezpečnostní stráž jim ve vstupu do skladových prostor nedokázala zabránit, ale z Poltavy dorazily další policejní jednotky. "Zloděje" podupali koně. Některým lidem se podařilo s jistým množstvím zrna uprchnout, ale většině nezůstalo nic. Nebylo to neobvyklé - ve zprávě zahrnující šestnáct ukrajinských okresů OGPU zaznamenala, že nepokoje následující po "kolektivizaci" osevního zrní vedly ke smrti 35 lidí "z naší strany" - tedy policie a úřadů. Dalších 37 bylo zraněno a 314 zbito. Zahynulo také 26 účastníků nepokojů, o kterých policie mluvila jako o "kontrarevolucionářích".

   Jestliže však policie v bouřících se lidech viděla politické agenty, a ne zoufalé chuďasy, kteří se báli hladovění, stejně tak platilo, že účastníci vzbouření spatřovali ve vládních orgánech nepřátelskou sílu nebo něco ještě mnohem horšího. Pro některé byla kolektivizační politika nejzazší zradou revoluce, důkazem, že záměrem bolševiků je zavést "druhé nevolnictví" a vládnout jako carové v 19. století. V roce 1919 pomohly podobné obavy k vyvolání protibolševických nálad rolnické rebelie. Teď se také ozývaly, a to tak často, že je OGPU od informátorů cíleně sbírala. V ruské Centrální černozemní oblasti zpravodajové tajné policie slyšeli jednoho vesničana prohlásit: "Komunisté nás za té své revoluce oklamali, zdarma rozdali k obdělávání všechnu půdu, ale teď nám berou poslední krávu." Ve středním Povolží pravil jiný: "Říkali mi ´revoluce´, já jsem nechápal, ale teď chápu, že taková revoluce znamená sebrat všechno rolníkům a nechat je hladové a nahé." Na Ukrajině se venkovan vyjádřil: "Tlačí nás do kolchozů, aby z nás byli věční otroci." Řadu desetiletí nato se Michail Gorbačov, poslední generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu a vnuk kulaků, o kolchozech vyslovil jako o "nevolnictví". Aby vzpomínka na kolektivní hospodaření jako na "druhé nevolnictví" přežívala tak dlouho, musela být hluboko zakořeněná.

   Pro některé lidi se však režim rychle stal něčím mnohem více než obyčejným pozemským nepřítelem. Ruským i ukrajinským venkovem, kde byly po staletí přítomny náboženské sekty a magické praktiky, se periodicky šířily obavy z apokalypsy a očekávání konce světa. Revoluce v ´17 roce pozvedla další vlnu nábožného poblouznění. Po celá 20. léta běžně zaznívala chmurná proroctví a značný byl také "výskyt" znamení a zázraků. Ve Voroněžské oblasti se houfovali poutníci, aby spatřili stromy, které se nenadále obsypaly květem a jejichž "znovuzrození" se pojímalo jako znamení nadcházejících změn. Na Ukrajině se shromáždil dav a sledoval, jak rzivá ikona na silnici do Charkova "ožívá" a získává tvar a barvu.

   V letech 1929-30 nabyli někteří sovětští rolníci, hrozící se útoků na kostely a duchovní, znovu přesvědčení, že Sovětský svaz je Antikrist - a vedoucí pracovníci kolchozů jsou tudíž jeho zástupci. Kněží sdělovali farníkům, že jim Antikrist bere jídlo nebo že se je snaží zničit. Ve shodě s těmito svými náboženskými názory odmítali vesničané kolchozy z důvodů nejen hmotných nebo politických, ale také z duchovních, poněvadž se obávali věčného zatracení. Stát útočil na církev, a tak se skupinové modlitby, zpěv a bohoslužby staly formou opozice. Jeden místní úředník zaznamenal slova ukrajinského zemědělce: "Budou vás nutit pracovat i v neděli, jestliže vstoupíte do kolchozu, na čelo a na paže vám udělají znamení Antikristovo. Teď už je započato Antikristovo království, a vstoupit do kolchozu je velký hřích. Píše se o tom v Bibli." Na příslušníky katolické menšiny na Ukrajině dolehla táž nálada a v etnicky německé vsi Kandel začal místní biskup Antonius Zerr navzdory protináboženským zákonům poskytovat duchovní rady a dokonce tajně světit kněží.

   Vesničané, kterým někdy dodávala sílu víra a někdy hněv nad krádeží majetku, začali být odvážnější. V odpověď na sovětské propagandistické písně, které znovu a znovu slýchali - a v nichž zaznívaly refrény jako: "Obtíže jsou o moc lehčí! Oč je dnešní život hezčí!" -, se pouštěli do skládání vlastních textů:

Ta naše úroda zrnem hýří.

Dorůstá, zraje, i na zem se drolí.

Na stráži pak stojí pionýři

na kraji nedozírných polí.

   Odbojné písničky a veršíky se předávaly z jedné vsi do druhé. Podle jistého obyvatele Dněpropetrovské (Dnipropetrovsk) oblasti se někdy i tiskly a svazovaly do brožurek. Součástí kultury odporu byly i nápisy na zdech, na jejichž znění později vzpomínal jeden ukrajinský rolník: "Pryč se Stalinem", "Pryč s komunisty". Smazali je, ale další den se objevily znovu. Nakonec byli zatčeni dva muži jako příslušníci "organizace", která je psala.

   Protest nabýval také podoby útěku, a to nejen z venkova, ale vůbec ze Sovětského svazu. Už v lednu 1930 chytili strážní v pohraniční oblasti u Kamence-Podolského (Kamjanec-Podilskyj) tři venkovany pokoušející se překročit polsko-ukrajinské pomezí. Měsíc nato pochodovala k hraniční čáře skupina 400 rolníků z několika vesnic s pokřikem: "Nechceme kolchozy, jdeme do Polska!" Přitom napadli a zbili každého, kdo jim stál v cestě, dokud je nakonec nezastavili pohraničníci. Následujícího dne mašírovala k hranici tlupa obyvatel stejných vsí a opět volala, že požádá o pomoc Poláky. I tu stráže zarazily, tentokrát pouhé čtyři stovky metrů od čáry. Tajná policie rovněž zaznamenala v blízkosti hranice několik pokusů o vpád do obilních sýpek. Vesničany žijící v pomezním pásmu zřejmě ponoukla malá vzdálenost od "normálního" života sousedů na druhé straně.

   Tyto spontánní protesty, kostelní shromáždění a pochody k hranicím nevyhnutelně vystřídalo organizované násilí. Po celém SSSR - ovšem v podstatně větším počtu na Ukrajině - brali lidé, kteří viděli, že brzy přijdou o majetek a možná i o život, záležitosti do vlastních rukou. Co se dělo dál, to zaznamenává archiv OGPU.

   V Sumské oblasti se třináct "kulaků" chopilo zbraní, které si schovávali od občanské války, uchýlilo se do lesů a stalo se partyzány. Poblíž Bílé Cerkve (Bila Cerkva) v Kyjevské oblasti podle hlášení tajné policie dával jiný bývalý partyzán dohromady ozbrojenou bandu. Traktoristka Paša Angelinová, která měla takové potěšení z pádu svých kulackých sousedů, pocítila násilí z první ruky:

   V létě 1929, když jsme s bratrem Kosťou a sestrou Lejlou šli na komsomolskou schůzi do sousední vsi Novobeševe, vystřelil na nás někdo z pušky s upilovanou hlavní... Nikdy nezapomenu, jak jsme bosky upalovali pichlavou travou a srdce nám divoce bušila strachy.

   OGPU na tyto rané "teroristické incidenty" okamžitě zareagovala. Šestého února 1930, jen pár měsíců poté, co byla kolektivizace v listopadu 1929 oficiálně zahájena, měla už sovětská tajná policie po celém SSSR za mřížemi 15 985 lidí za "kontrarevoluční činnost" na venkově. Asi třetinu tohoto počtu tvořili Ukrajinci. Od 12. do 17. února provedla OGPU po celém Sovětském svazu dalších 18 000 zatčení. Ty, které odvlekla do věznic, obvinila z plánování organizovaných ozbrojených povstání, z "verbování" vzbouřenců mezi středními a chudými rolníky, a dokonce z vyhledávání kontaktů s rudoarmějci rolnického původu za účelem odtržení od státního aparátu a přechodu na stranu kulacké věci.

   Žádná z těchto zpráv nebyla pro Stalina dost přesvědčivá, aby zanechal kolektivizace anebo znovu zvážil, zda je dobrý nápad nahánět zemědělce do kolchozů, které se jim příčí. Situace nadále vypadala, jako by byla pod kontrolou. Ona úvodní hlášení ho nicméně znepokojila natolik, že kolektivizační rétoriku zmírnil, a to mělo nečekané důsledky.

   "Závrať z úspěchů". Takový byl titulek článku, který Stalin sepsal a zveřejnil v Pravdě 2. března 1930. Ten obrat si snad vypůjčil od Josefa Reingolda, čekisty, který téhož výrazu užil v roce 1919, aby zastavil krvavé represe proti donským kozákům. Ať však Stalin chtěl či nechtěl učinit narážku na takový odkaz, rozhodně neměl v úmyslu žádnou ironii. Článek "Závrať z úspěchů" začíná dlouhým velebením skvělých výsledků kolektivizace. Kampaň nejen probíhá dobře, prohlašoval Stalin, nýbrž postupuje daleko lépe a daleko rychleji, než se očekávalo. SSSR už "překročil" cíle pětiletky ve zkolektivňování, tvrdil: "I naši nepřátelé jsou nuceni připustit, že úspěchy jsou zásadní." Po pouhých několika týdnech již venkov učinil "radikální obrat... směrem k socialismu". Bylo dosaženo mnohého - tak mnohého, že je snad na čase tempo změn přibrzdit. Dokonce i tak obrovité výsledky mají své nedostatky, varoval:

   Takové úspěchy někdy vnukají ducha pýchy a domýšlivosti. Lidé nezřídka propadají opojení z toho, čeho dosáhli, zmocní se jich závrať z úspěchů, ztratí veškerý smysl pro proporce a schopnost chápat skutečnosti... Podnikají se dobrodružné pokusy vyřešit všechny otázky socialistické výstavby jediným máchnutím... Z toho plyne pro stranu úkol vést rozhodný zápas proti takovým náladám, které jsou pro naši věc nebezpečné a škodlivé, a ze stranických řad je vypudit.

   Kolektivizace, připomněl Stalin kádrům neupřímně, má být podle záměrů "dobrovolná", nemá vyžadovat sílu. Nemusí se odehrávat uniformně, protože ne každý region bude schopen kolektivizovat stejným tempem. Vzhledem k obrovskému entuziasmu, obával se, se na tyhle zásady zapomnělo. Došlo k určitým výstřelkům.

   Ani Stalin, ani nikdo jiný v moskevském centru na sebe tehdy, ani později, odpovědnost za ony "výstřelky" nebral. Stejně tak neuváděl reálné podrobnosti. Vraždy a bití, děti zanechané venku ve sněhu bez šatů, to vše přirozeně zůstalo nezmíněno. Místo toho Stalin svaloval vinu za jakékoli chyby paušálně na místní straníky, lidi na nejnižším stupínku hierarchie, kteří propadli "závrati z úspěchů a ztratili pro tuto chvíli jasnost myšlení a střízlivost vidění". Vysmíval se jim, že užívají militaristického jazyka - který byl samozřejmě ozvěnou jeho vlastních výroků -, a odsuzoval jejich "zabedněné" pokusy spojovat dohromady různé druhy usedlostí. Pokáral je dokonce i za odstraňování kostelních zvonů: "Kdo má jaký prospěch z těchto znetvoření, tohoto byrokratického dekretování kolchozního hnutí, tohoto nedůstojného vyhrožování rolníkům? Nikdo, až na naše nepřátele."

   Proč tento článek napsal? Do doby jeho vydání si zřejmě už pročetl hlášení tajné policie o vzpouře, odboji a ozbrojených útocích na straníky. Možná také věděl, že přinejmenším někteří ve vedení komunistické strany jak v Rusku, tak na Ukrajině chovají o kampani pochyby. I když se tito kritici začali vyslovovat otevřeně až o několik měsíců později, vůdce už snad vycítil potenciál zpětného rázu proti sobě jako důsledku neúspěšného nebo chaotického kolektivizačního tažení, a tak hledal někoho, na koho vše svést. Nejníže postavení funkcionáři - tajemníci místních stranických organizací a předsedové vesnických sovětů představovali dokonalý terč, jelikož byli daleko, byli bezejmenní a byli bezmocní. Stať pečlivě přesouvala odpovědnost za zjevně katastrofální politiku pryč od něho, na společenskou skupinu daleko od Moskvy.

   Napohled byl článek také smířlivý. Stalin působil dojmem, že mu jde o alespoň dočasné přerušení nejhorších excesů vlastního postupu. V důsledku tohoto tiskového vystoupení došlo k některým opravdovým ústupkům: ústřední výbor se například rozhodl dovolit zemědělcům ponechat si rodinnou krávu, nějakou drůbež a zeleninovou zahrádku. Jestliže však bylo účelem těchto gest zarazit vzpouru, pak jejich účinek byl opačný. "Závrať z úspěchů" rolníky ani v nejmenším nezklidnila, nýbrž se stala podnětem k nové vlně neposlušnosti a širokému rozmachu ozbrojeného i i neozbrojeného odboje. Jeden hodnostář toto hnutí pokřtil "březnová horečka", ovšem takové označení bylo zavádějící, protože z něj mělo plynout, že bouře protestů byla krátká nemoc, anebo snad jistá podoba dočasné nepříčetnosti. To, co se začalo odehrávat, bylo ve skutečnosti mnohem hlubší. "Co stát ocejchoval jako horečku," napsala Lynne Violová, "to byla ve skutečnosti masová selská vzpoura, zdůvodněná ve svém směřování i obsahu."

   Po celém SSSR straničtí funkcionáři četli Stalinův článek a projednávali ho na schůzích i osobně mezi sebou. Ve vsi Mirona Dolota, stejně jako v mnoha jiných, přečetl místní aktivista "Závrať z úspěchů" vesničanům nahlas. Když vysvětloval, že se staly chyby, že došlo k omylům a že členové strany se dopustili těžkých přehmatů, "byl shromážděný dav mrtvolně nehybný". Nato aktivista dodal vlastní názor, že za všechno může ne samotná strana, ale Židé v jejím vedení. Toto objasnění dokonale očišťovalo od viny jeho samého i jeho druhy. "Následovalo," píše Dolot, "spontánní vzbouření." "Pryč s vámi!" vykřikl jeden muž. "Máme vás dost," zahulákal další. "Byli jsme oklamáni! Vezměme si své koně a krávy z toho smradlavého kolchozu, než bude pozdě!" Vesničané se v neuspořádané vlně rozběhli pro svá zvířata a ve tmě klopýtali jeden přes druhého. V následném chaosu bylo asi dvacet rolníků zasaženo střelbou.

   V příštích dnech propukaly podobné nepokoje po celém Sovětském svazu a na pár místech nabyly vyšších forem v sofistikovanosti. První známky organizovaného odporu, které v lednu tak znepokojovaly Balyckého, se v březnu, dubnu a květnu staly skutečným hnutím. Nepokoje rychle nabyly uspořádanosti - a někdy byly organizovány velmi dobře - a dostaly daleko zřejmější politickou povahu. Muži a ženy po celém SSSR, ale zejména a v největších počtech na Ukrajině, na jaře 1930 napadali, bili a vraždili aktivisty. Pořádali útoky na skladiště a zásobníky se zrním. Rozlamovali zámky, kradli obilí a další potraviny a rozdávali je po vsích. Podpalovali kolchozní a státní nemovitosti. Přepadali "kolaboranty". V jedné obci ti, kdo "nebyli spokojeni s režimem... vypalovali domy [kolchozních] aktivistů". Člen kolektivizační brigády, který si navlékl kněžské roucho a dupal po ikonostasu, byl následujícího dne nalezen mrtvý v příkopě.

   Obětí obvykle nebylo lidem líto. Jeden muž, který účinkoval v místní kapele, vzpomínal, jak ho povolávali, aby hrál na pohřbech "pětadvacetitisícníků", které rolníci zavraždili. "Pro nás to byla šťastná událost, protože pokaždé, když byl někdo zabit, nás pozvali do vesnice, dali nám najíst a pak jsme hráli na pohřbu. A pokaždé jsme se těšili na další pohřeb, protože pro nás to znamenalo jídlo."

   Některé z protestů nabývaly formy, jíž se říkalo "babski bunty", což znamená doslova "vzpoury ženských", i když slovo baba nenavozuje představu jakékoli ženské, nýbrž selské ženské, a naznačuje osobu obhroublou a iracionální. Ženy v SSSR organizovaly protesty už dříve, v letech 1927 a 1928. Tehdejší nepokoje se však soustřeďovaly na poruchy v zásobování potravinami, ne na politiku. Jak napsal o oněch předchozích akcích jeden příslušník tajné policie: "V tomto období neměly demonstrace, kterých se účastnily ženy, zpravidla nijak zřejmou protisovětskou povahu - houfy nebo shluky žen se shromažďovaly u státních nebo družstevních organizací a požadovaly chléb."

   Na jaře 1930 se počáteční žádosti selských žen o chléb proměnily ve stejně rudimentární útoky na muže, kteří jim ho zabavili. Tlupy žen napadaly aktivisty, pracovníky sovětů i přicestovavší hodnostáře a požadovaly vrácení svého majetku. Účastnice křičely a skandovaly, zpívaly písně a chrlily hrozby. Jiné braly věc do svých rukou. V jedné ukrajinské obci viděla malá dívenka svou matku, jak spolu s dalšími "hladovými ženami" rozbíjela zámky kolchozní sýpky a brala odtud uskladněné zrno, zatímco místní funkcionáři, postrašení davem, povolávali stranické pracovníky z krajské úrovně a komsomolce, aby jim pomohli ženy zadržet a obilí získat zpět. Zatčené účastnice pak zůstaly dva týdny ve vězení. V jiné ukrajinské vsi pozoroval jeden chlapec aktivisty, jak chodili dům od domu a jménem kolchozu si činili nárok na majetek. V odpověď vrazil do kolchozu dav žen a domáhal se vrácení: "Jedna popadne svůj pluh, jiná svého koně, třetí krávu." Pak nastoupili vojáci nebo příslušníci jednotek tajné policie - zde se autor pamětí nevyjadřuje jasně - a "všechny ty ženy odehnali... všechny zabavené věci, zemědělské náčiní i koně, přešly znovu do kolchozu." Počátkem března 1930 asi 500 žen německého národnostního původu ze tří vesnic týden demonstrovalo, bránilo ve fungování kolchozům a dožadovalo se od nich zpět svého majetku.

   Někdy zašla srocení i dále. Samotná OGPU zaznamenala incident v Mariupolské oblasti na Ukrajině, který začal, když se k vesnickému sovětu seběhla "banda" tří set žen a požadovala klíč od místního kostela, ze kterého se stala administrativní budova. Nato ženy křičely, že předseda sovětu Naumenko vyrazil dveře u jednoho člena kostelní rady. Když to popřel, "ženy ho posadily na vůz (tačanku) a přinutily ho s nimi jet k domu onoho muže, kde se zjistilo, že tam opravdu předtím byl přítomen. Zástup se rozhodl uspořádat improvizovaný soud."

   Ženy pak Naumenka donutily podepsat papír s příslibem církevního činitele propustit - a potom se pokusily o zadržení stranického funkcionáře Filomynova. Oběma hodnostářům se veřejně pošklebovaly, plivaly jim do očí a do tváře a označovaly komunistické představitele za "bandity, zloděje a bělogvardějce". Oba muži byli osvobozeni až zásahem OGPU. Ještě několik dnů se před místními administrativními budovami scházely davy vyzbrojené klacky a holemi a požadovaly navrácení svého majetku. Vzpoura byla nakonec potlačena a rolníci "zpacifikováni". Nikdo si ale nenamlouval, že sovětský stát vyhrál.

   Takových incidentů bylo mnoho. Do konce března 1930 zaznamenala OGPU jen na Ukrajině 2 000 (masových) protestů, z nichž většiny se účastnily výlučně ženy. Na sjezdu Komunistické strany Ukrajiny v létě téhož roku se o problému zmínilo několik řečníků. Kaganovič, který už nebyl šéfem komunistů v republice, ale o tamní záležitosti se nadále živě zajímal, prohlásil, že ženy sehrály "nanejvýš ´pokročilou´ úlohu v reakci proti kolchozům". OGPU tento jev přirozeně vysvětlovala jako důkaz vlivu "kulacko-antisovětských" živlů" na vlastní nevědomé manželky a dcery. Potíže jistě vyřeší větší propagandistická práce a agitace mezi rolnickými ženami.

   Tajná policie měla také podezření, že ženy protestují právě proto, že vědí, že jejich zatčení je méně pravděpodobné. Nejspíše to tak bylo, poněvadž ženy nemusely zapojovat muže a mohly funkcionáře napadat - a útočit na ně i fyzicky - s daleko menším strachem z odvety. Ženské protestní akce rovněž nabízely "legitimní" důvod pro muže ke vstupu do děje, protože když dorazili aktivisté a pustili se do bitky s vesničankami, mohli se vesničtí muži postavit na jejich obranu s tím, že hájí čest svých manželek, matek a dcer.

   Ne všichni potřebovali záminku. Mnozí Ukrajinci pozvedli, jako v nedávné minulosti, zbraň proti nenáviděným vládcům. Stejně jako za občanské války se někteří začali organizovat do partyzánských oddílů. Jak později jeden vzpomínal: "Po nocích bylo slyšet střelbu z pušek. Partyzánské skupiny operovaly z lesů. Bylo to typické selské povstání. Byl zničen vesnický sovět a jeho vedoucí pracovníci buď utekli, nebo riskovali smrt." Hodně komunistů včas neuprchlo a byli na místě zabiti.

   Násilí bylo reálné a velmi rozšířené. Sovětské dokumenty z roku 1930 zaznamenávají 13 794 "výskytů teroru" a 13 754 "masových protestů", z nichž se největší část odehrála na Ukrajině a podle názoru OGPU je způsobila kolektivizace a rozkulačování. Místní záznamy tajné policie na Ukrajině jsou v reportování o vzpourách na vlastním území jak emotivnější, tak přesnější. Plyne z nich, že přes předchozí pokusy o konfiskaci zbraní je rolníci nadále mají - brokovnice a pušky uskladněné v úkrytech od dob občanské války, stejně jako píky a hole. Na jaře 1930 je opět začali koordinovaným způsobem používat. Balyckyj nepochyboval, že má co dělat se stejným druhem "protisovětské činnosti", k jaké docházelo na Ukrajině v minulosti. "Kulačtí kontrarevoluční aktivisté svého zápasu nezanechali," prohlašoval, "naopak spíše opevňují své pozice." Ve dnech 20. ledna až 9. února zadrželi jeho pracovníci 11 865 lidí, mezi nimi "členy kontrarevolučních organizací a skupin", kteří se chystali uskutečnit "ozbrojenou revoluci", ale také takových, již se mohli stát "ideology" oné revoluce. Každý, kdo měl nějaké vazby do zahraničí - zejména do Polska -, byl podezřelý, protože se mu mohlo dostávat "aktivní pomoci" z ciziny. Tajná policie se rovněž zaměřovala na ty, kdo užívali hesel, jež bylo možno označit za "ukrajinsko-šovinistická" nebo "petljurovská", a vytipovala si tři velké skupiny takových proklamátorů v Dněpropetrovské, Charkovské a Kremenčucké oblasti, které všechny byly významnými centry svárů za občanské války.

   Kolem půlky března se situace zhoršila. Devátého toho měsíce ohlásil Balyckyj "masová povstání" v šestnácti okresech Ukrajiny. V době podání jeho zprávy jich byla většina už "zpacifikována", ale v okresu Šepetivka v západní části země se "protisovětské a kriminální živly", někdy až v počtu 300-500 osob, vyzbrojily upilovanými brokovnicemi, loveckými puškami a sekerami. Šepetivští rolníci bojovali už od února, kdy do okresu přijel osobně Balyckyj. Na jeho rozkaz povolala OGPU jízdní jednotky vybavené kulomety a podporované pohraničníky a milicí. Balyckyj tvrdil, že tajná policie bandu rozehnala, ale ta stihla zabít vedoucího pracovníka komsomolu, držela jako rukojmí další význačné komunisty a navázala, jak se obával, kontakt s jinou ozbrojenou skupinou v sousedním okresu. Během pouhých pár týdnů od otištění "Závrati z úspěchů" to vypadalo, že se vzpoura každou chvíli vymkne kontrole.

   Při pročítání archivní dokumentace o rebeliích v roce 1930 není vždy snadné oddělovat skutečnost od fikce. Jak dobře organizovaný byl ve skutečnosti odpor? Do jaké míry si příslušníci tajné policie vymýšleli komploty tam, kde žádné neexistovaly? V jakém počtu "rozkrývali" nacionalistická hnutí, po kterých pátrali? Nakolik si uměle konstruovali problém, jehož vyřešení mohli pak hrdě hlásit? Vždyť OGPU si koneckonců před pouhým rokem vymyslela fiktivní SVU. A pár let nato za velkého teroru v letech 1937-38 pracovníci sovětské tajné policie vyrobili stovky tisíc falešných obvinění.

   Archivní líčení vzpoury z roku 1930 skutečně chvílemi znějí jako uměle vyšperkovaná, jako by se OGPU snažila Moskvě ukázat, že věrně plní rozkazy. V únoru 1930 například provedla operaci proti "kontrarevolučním kulacko-bělogvardějským a banditským živlům" po celém Sovětském svazu a největší počty opět pozatýkala na Ukrajině, kde odhalila 78 jednotlivých buněk "protisovětských aktivistů". Mezi nejzávažnější případy patřili "petljurovští bandité", kteří podle názoru tajných policistů organizovali ozbrojené povstání v krajině kolem Kremenčuku na střední Ukrajině, jež se mělo odehrát na jaře 1930. Vůdcem měl podle pracovníků OGPU být jistý Manko - což se podezřele podobalo jménu "Machno" -, "někdejší petljurovský důstojník", jenž na Ukrajinu vstoupil ilegálně, když v roce 1924 tajně překročil polskou hranici.

   Zpráva o operaci Manka citovala: "Až státní orgány provedou kolektivizaci, zajistí si vliv na masy a budou mít oči všude, v důsledku čehož bude obtížné se k nim dostat blízko a naše organizační úsilí skonči nezdarem." Jeho skupina si prý také "stanovila za cíl nezávislou Ukrajinu na základě práva na soukromé vlastnictví půdy" a zachování třídy kozáků. Údajně měl Manko v plánu podniknout útok na město Kremenčuk, a to tak, že kolem něho založí požáry a zmocní se nádraží a telegrafního úřadu.

   Podobné záměry měly podle přesvědčení tajných policistů i jiné skupiny. O některých se říkalo, že mají mezi sebou vzájemná pouta, proti jiným existovalo podezření, že zasívají zrádné myšlenky do řad Rudé armády. Další skupina vytvořila v okrscích západní Ukrajiny "kulacko-petljurovskou organizaci", která měla provádět "kontrarevoluční agitaci", a také šířit "provokativní pověsti". Stejná zpráva zaznamenávala zatčení 420 členů "kontrarevolučních organizací a skupin" v severokavkazském regionu během pouhých pěti dnů, stejně jako zatýkání v povolžských krajinách. Sám Balyckyj poukazoval na to, že na jaře ´30 roku navštívil tulčynský okres, kde nalezl ozbrojené rebely, zákopy kolem vesnic a rolníky vykřikující "Pryč se sověty!" a "Šče nezmerla Ukraina", což byla hymna Ukrajinské lidové republiky za dob Centrální rady.

   Tón těchto líčení se snad zdá přehnaný a hysterický, avšak dokumentární i memoárové důkazy vskutku dosvědčují, že ne všechna uváděná hnutí byla smyšlená. Docházelo ke skutečnému násilí, dobře organizovanému a svou povahou nacionalistickému. V řadě míst bylo ozbrojené a nakažlivé, takže se šířilo z jedné vesnice do druhé, když vesničanům dodávaly sebevědomí akce a hesla jejich sousedů.

   Například v půli března 1930 pořádala protesty řada obcí v tulčynském okrese, následovaly jedna za druhou. Archivní hlášení mluví za vše: rolníci křičeli "Nechceme vůdce, kteří okrádají zemědělce!" a "Pryč s komunisty, kteří vedou zemi k pohromě!" I když pracovníky místních orgánů nezabíjeli, vyháněli je z úřadů. Ve 343 vsích si venkované zvolili starosty, tedy tradiční vesnické stařešiny, a odmítali spolupracovat s komunisty. Na mnoha místech také vyhazovali z práce sovětské učitele, zakazovali družstva a vyhlašovali návrat volného obchodu. Někteří z vesničanů začínali hovořit o organizování ozbrojeného odporu a pár jich šířilo letáky, o kterých OGPU chmurně hlásila, že mají "antisovětskou povahu". Na jedné schůzi volali shromáždění po vrácení majetku "kulakům" a po likvidaci kolchozů. V některých případech rebelové údajně zpívali národní hymnu. Vítězství v Tulčynu mělo krátké trvání. OGPU tamní události přisoudila "petljurovcům" a volala po "operativních opatřeních". Kraj byl náležitě rozdělen na pásma a ke každému byla přiřazená ozbrojená jízdní jednotka OGPU. Balyckyj řekl jednomu kolegovi, že od samotného Stalina dostal pokyn "nepronášet projevy, ale rozhodně jednat".

   Na několika místech byla vzbouření nejen opravdově politická, ale také je vskutku vedli lidé, kteří předtím hráli určitou roli v selských vzpourách, ukrajinském národním hnutí nebo občanské válce. Tak tomu rozhodně bylo v pavlohradském okresu v Dněpropetrovské oblasti na východní Ukrajině, jehož ozbrojená rebelie je nyní rozsáhle zdokumentována. Dokonce již před vzpourami v rámci "březnové horečky" úřady očekávaly násilí v samotném Pavlohradu, městě vzniklém původně jako kozácká základna. V 19. století se jedna ze vsí v pavlohradském okresu zúčastnila revolty proti místní pozemkové šlechtě a v roce 1919 mnozí tamější obyvatelé podporovali Machna. Místní policie, předpovídající po kolektivizaci násilí, v únoru 1930 zatkla 79 lidí a 21 z nich popravila za spiknutí s cílem vzpoury.

   I po tomhle bylo několik pavlohradských vůdců s předchozími vojenskými zkušenostmi nadále ochotno stavět se na odpor. Bývalý voják armády hetmana Skoropadského Kyrylo Šopin unikl v březnu zatčení a začal cestoval po regionu. Přejížděl ze vsi do vsi a vybízel venkovany k povstání. Někteří z těch, kdo se k němu později přidali, bojovali kdysi za Petljuru nebo Machna.

   Šopinovo úsilí přineslo plody počátkem dubna, kdy se zástupci z celého regionu setkali v Bohdanivce a začali plánovat vzpouru. Mnozí z přítomných přišli za kolektivizace o majetek a byli zčásti motivováni přesvědčením, že by ho mohli získat zpět. Měli ale také politické cíle a užívali politických hesel: "Pryč se sovětskou mocí" a "Bojujme za jiný druh svobody". Po prvním skupinovém setkání se po okolním venkově poněkud chaoticky utvářely malé povstalecké buňky. 4. dubna začali četní jejich členové přijíždět do Osadči, malé vesničky poblíž Bohdanivky, v naději, že se připojí k rebelii, a v očekávání, že dostanou zbraně.

   V rámci opatrnosti se povstalci dohodli, že kdyby se revolta nezdařila, každý, kdo se zapojil, bude tvrdit, že ho k účasti donutili proti jeho vůli. Jejich vůdcové se snažili vstoupit ve styk s vojáky pavlohradské okresní milice v naději, že se přidají i ti. Načrtli si plán: vyrazit pochodem na Pavlohrad, nashromáždit zbraně, použít je ke zteči Dněpropetrovska a nakonec se zmocnit ostatní Ukrajiny. Z dokumentace - výslechů, vyšetřování, memoárů a později sepsaných vylíčení - celkem jasně vyplývá, že účastníci pavlohradského povstání byli přesvědčeni, že mohou uspět. Po celé Ukrajině, říkali si navzájem, se budou bouřit utýraní rolníci a přidávat se k nim.

   5. dubna zahájili svou rebelii v Osadči, kde povraždili tamější aktivisty strany a sovětu, a pak rychle táhli do okolních vesnic, kde se k nim připojovali další. O polednách dorazili do Bohdanivky, rozezněli kostelní zvony, ovládli klíčový most a začali bojovat s místní milicí. Během dne zabili několik desítek lidí spojených se státní mocí, ke kterým patřili straníci, komsomolci, členové vesnické rady a další. K večeru se jim podařilo odstřihnout telefonní vedení, jenže bylo pozdě, protože předseda vesnického sovětu už odeslal do Pavlohradu depeši s žádostí o pomoc. Večer dorazila pavlohradská milice, která nepřijala výzvu rebelů, aby se k nim připojila. Vzbouření rolníci ustoupili, ale mezitím jiná skupina povstalců obsadila vesnický sovět a objekty strany v nedaleké obci Ternivce. Konečně 6. dubna dorazil do Bohdanivky ozbrojený oddíl OGPU z Dněpropetrovska, 200 mužů, 58 na koních. Balyckyj jim dal výslovné rozkazy, ve kterých užil co nejúdernějšího výraziva: "Zlikvidujte ty kontrarevoluční bandy."

   Boje nakonec netrvaly déle než dva dny. Ačkoli povstalci pobili několik desítek funkcionářů, včetně straníků, komsomolců, vesnických radních a jiných, selská armáda neměla ani na okamžik skutečnou šanci. Většinou negramotní vůdcové neměli žádnou komunikaci a logistiku, a ani dostatek zbraní. Bylo snadné je přemoci, pozajímat a pobít. Třináct jich zahynulo a pár utrpělo těžká zranění. Přes 300 jich bylo zadrženo a z nich 210 odsouzeno v procesu, který na rozdíl od soudního líčení s SVU byl veřejnosti zcela nepřístupný, protože strana nemohla riskovat a uspořádat v případě opravdového povstání "monstrproces". Nešlo by tak lehko zmanipulovat svědky a převyprávět příběh způsobem, který by utajil, co se ve skutečnosti stalo - že chudí rolníci, vedení lidmi s opravdovými vojenskými zkušenostmi, pozvedli zbraně proti státu. Také nebylo možné nechat naživu ty, kdo přežili, protože by mohli vyprávět, jak to bylo doopravdy. 20. května bylo 27 z nich popraveno.

   Pavlohradská vzpoura byla neobvykle brutální, ale nikoli ojedinělá. V březnu se pro OGPU stala překvapením také rebelie v oblasti Krivého Rogu (Kryvyj Rih) na východní Ukrajině, v regionu známém téměř "stoprocentní" kolektivizací a pokládaném za poddajný. I když tam zatýkání a deportace byly "doprovázeny jistými negativními jevy", jak se pravilo ve zprávě OGPU, chudí a střední rolníci nadšeně podporovali rozkulačování.

   Avšak po rozkazu zabavovat osivo v předvečer jarní osevní sezóny nastala "změna nálad". Jednoho místního rolníka slyšeli prohlásit, že odebírání zrna znamená, že "z Ukrajiny odvezou všechen chléb a nic jí nenechají". V jiné vsi někdo vyslovil obavu, že "nám vezmou poslední obilí a nechají rolníky hladovět". Po Stalinově článku "Závrať z úspěchů" sváděli lidé z OGPU rozladění na přehnaně nadšené krivorožské činitele, vyvíjející tlak na rolníky, kteří nejsou "kulaci". Jistá parta funkcionářů údajně zabavila chudému zemědělci "špinavé prádlo" a požadovala mléko a špek pro svou brigádu, jiní zase vyráželi dveře rolnických chalup, obírali obyvatele o šaty a vyhazovali je na ulici. V odpověď se kolem místního stranického aktivisty seběhl houf žen a křičel na něho, že Stalin prohlásil, že kolchozy se mají zřizovat "dobrovolně". Další ženy zorganizovaly petice žádající zpět půdu nebo se přihnaly do kolchozu a domáhaly se vrácení náčiní a zvířectva.

   Některé z jejich požadavků šly dále. "Pod vlivem antisovětské a kulacké agitace," hlásila OGPU, "přednesli rolníci ve vsi Šyroke řadu kontrarevolučních politických požadavků." Nakonec 14. března obklopil místní sídlo státní správy dav 500 mužů a žen a dožadoval se vrácení osiva, rozpuštění komsomolu, restituce majetku zabaveného nebo pod nátlakem "darovaného" kolchozu a refundace peněžních pokut zaplacených tamním orgánům.

   Z dokumentace znovu jasně vyplývá, že všechny tyto rebelie v Pulčynu, Pavlohradu, Krivém Rogu i jinde byly reálné. Představovaly organizovanou reakci na velmi nenáviděnou politiku, stejně jako na násilí uplatňované při jejím prosazování, přičemž někteří z těch, kdo vzpoury vedli, byli, což není překvapení, ti, kteří se proti sovětské moci stavěli od samého začátku.

   I když ale byly rebelie reálné, hůře už se věří výkladu, který o jejich zdrojích a ovlivněních poskytla OGPU. Tajní policisté ve Stalinově Sovětském svazu nemohli svým nadřízeným ohlásit, že jejich politika selhává nebo že proti ní poctiví sovětští občané vystupují z pochopitelných důvodů. Místo toho museli uvádět jako důvod vliv třídních nepřátel a cizinců, vymýšlet si a přehánět vazby a spojení. Zpráva o Krivém Rogu například připisovala veškeré násilí "antisovětským živlům, kulakům a příbuzným kulaků": Karpukovi, "utečenci z Polska"; Lisohorovi, bratrovi vypovězeného kulaka; Krasuljovi, ševci, a tedy člověku, který vlastnil určitý majetek. Ti všichni patřili ke kategorii podezřelých, k lidem, kteří měli vazby do zahraničí, dříve zatčené rodinné příslušníky nebo vůbec nějaký majetek.

   Úředníci pro sílu vzpour znovu a znovu hledali vysvětlení v historii příslušné oblasti a upozorňovali zejména na rebelie v letech 1918-20. Při jedné příležitosti vyslala OGPU skupinu důstojníků s úkolem pracovat napříč několika okresy, přičemž poukázala na "zvlášť důležitý politický význam pohraničních pásem a historické minulosti těchto krajů". Patřily mezi ně oblasti Volyně, Berdičeva (Berdyčiv), Mogileva, Vinnyce (Vinnycja), Kamence (Kamjanec) a Oděsy, všechno místa závažných bojů v předchozím desetiletí. Jinde Balyckyj poznamenal, že je třeba věnovat bedlivou pozornost jednomu regionu, protože je to území "bandy Zabolotného", jednoho z partyzánských oddílů během občanské války.

   Tato posedlost někdejší občanskou válkou neplatila pouze pro Ukrajinu. Šířila se na severní Kavkaz, kde sovětské vládní orgány rovněž přisuzovaly násilný odpor vůči kolektivizaci vlivu kozáků, stejně jako ukrajinských nacionalistů. Zahrnovala i Sibiř a Ural, kde se příslušníci sovětské tajné policie zaměřovali na "bývalé bělogvardějské důstojníky". Také násilný odpor proti zkolektivňování ve Střední Asii, Kazachstánu, Tatarstánu a Baškirsku se okamžitě chápal jako protisovětský a kontrarevoluční - a opět to nebylo bezdůvodné. Do Ferganské oblasti ve Střední Asii dorazily jednotky Rudé armády, aby zpacifikovaly partyzánské hnutí basmačů. To bylo potlačeno už před několika lety, ale nyní ho hněv nad kolektivizací znovu oživil. Drsné zápasy následovaly po kolektivizaci také v severokavkazských autonomních republikách Čečensku a Dagestánu.

   Na Ukrajině ale zvyšovala nebezpečnost onoho venkovského hněvu i síla nacionalismu ve městech. V roce 1930 se analytici OGPU opakovaně vraceli k záležitosti kontaktů mezi městem a vesnicí a k poutům spojujícím rolníky a intelektuály, předpovězeným rok předtím. Některé z těchto představ byly snad reálné, jiné zjevně vymyšlené. 21. března zaslal Balyckyj zprávu prvnímu tajemníkovi Komunistické strany Ukrajiny Stanislavu Kosiorovi, a Jagodovi, nyní šéfovi OGPU: ve Vinnycké oblasti odhalil propojení mezi vůdci místního povstání a SVU. Tamější rebel údajně prohlásil: "Po likvidaci SVU je zapotřebí pracovat podle jiných metod - poštvávat nevědomé masy k revoltě." V následujících dnech byli ve Vinnyci "odhaleni" další členové SVU. Balyckyj si blahopřál k jejich vypátrání, a také k tomu, jak předpověděl vliv SVU, tedy organizace, kterou sám vykouzlil. Buňky, psal, "příslušně potvrzují pevné vazby SVU na aktivní kádry venkovské kontrarevoluce, a to, že SVU očekává v letech 1930-31 povstání". Poklepával sám sebe po rameni: "jen včasná likvidace SVU dezorganizovala střípky hnutí a donutila je jednat na vlastní riziko." Náčelník ukrajinské OGPU tak možná ušel kritice, že nedokázal selským povstáním zabránit - vždyť kdyby nebyl Ukrajinu zbavil neexistující SVU, argumentoval, mohla ona povstání být horší.

   V následujících měsících policie vystupňovala pátrání po nových a dosud neodhalených spiknutích. I poté, kdy byli údajně pochytáni členové SVU, OGPU nadále očekávala "posilování návazností mezi kontrarevolučními živly ve městech a na venkově" a tvrdila, že velký počet organizací má ústředí ve městech. Po Ukrajině prý brousí městští kontrarevolucionáři a v západních oblastech republiky je "řada kontrarevolučních organizací (převážně petljurovských) na Ukrajině likvidovaných... těsně navázána na Polsko".

   Vyhledávání členů SVU a "petljurovců" do značné míry pokračovalo až do konce desetiletí. Při zpětném pohledu je jasné, že roky 1932 a 1933 byly ve skutečnosti počátkem mohutné vlny teroru, která v celém SSSR vyvrcholila v ´37 a ´38 roce. Všechny složky "velkého teroru" - podezřívání, hysterická propaganda, hromadné zatýkání prováděné podle ústředně naplánovaných rozpisů - byly na Ukrajině k vidění už v předvečer hladomoru. Moskevský stihomam stran kontrarevolučního potenciálu Ukrajiny vlastně trval i po 2. světové válce a až do let 70. a 80. Byla v něm vychovávána každá další generace tajných policistů od OGPU přes NKVD až po KGB, a stejně tak každé nastupující pokolení vedoucích činitelů strany. Snad se zúčastnil i utváření myšlenkových postupů postsovětské elity dlouho poté, kdy Sovětský svaz přestal existovat.