7. KAPITOLA: KOLEKTIVIZACE SELHÁVÁ, 1931-32

 

   Mohli bychom Ukrajinu ztratit...

Stalin Kaganovičovi, srpen 1932

 

   Příslušníci tajné policie triumfovali. Jelikož protesty postup kolektivizace brzdily, stát proti nim postavil hromadné zatýkání, hromadné deportace a hromadné represe. Komunistická strana počkala - a pak znovu vyrazila do útoku. Zdrženlivé promluvy Stalinova článku "Závrať z úspěchů" nebyly nic víc než pouhé řeči. Pokračovala táž politika a dokonce přitvrdila.

   V červenci 1930, jen pár měsíců po nejhněvivějších projevech "březnové horečky", si nové úkoly uložilo samotné politbyro. Do září 1931 mělo do kolchozů vstoupit až 70 % zemědělských hospodářství v hlavních obilnářských oblastech, mezi nimi i na Ukrajině. V prosinci roku 1930 členové politbyra, dychtící dokázat své nadšení, zvýšili ono číslo na 80 %. Usnesení ústředního výboru znovu potvrdilo, že v určitých regionech - na Ukrajině, a zrovna tak na severním Kavkazu a v dolním a středním Povolží - si uskutečnění tohoto záměru vyžádá "likvidaci kulaků jako třídy".

   Po celou následující podzimní osevní a zimní sklizňovou kampaň, a znovu během jarního setí a letních žní tlak na zemědělce pokračoval. Daně uvalované na rolníky, kteří setrvali na své půdě, zůstávaly vysoké. Zvyšoval se počet osob deportovaných do rychle se rozrůstajících táborů gulagu. Nedostatek potravin začal být soustavný. V létě 1930 zprávy tajné policie znovu zaznamenávaly první příznaky podvýživy, když lidé opět začali trpět nemocemi působenými hladem. V jedné ukrajinské vsi spadl nedostatkem jídla oslabený traktorista ze stroje, v jiné začali lidé hlady otékat. Během několika měsíců 15 000 hospodářů na severním Kavkazu opustilo své usedlosti a vydalo se hledat práci do měst. Na Krymu začali lidé jíst píci pro koně a onemocněli z toho.

   Statisíce rolníků ohrožovaných násilím a obávajících se hladu nakonec přenechaly svou půdu, zvířata a stoje kolchozům. Avšak právě proto, že k tomu byli donuceni, se z nich přes noc nestali nadšení kolchozníci. Plody jejich práce už jim nepatřily, zrno, které vysévali a sklízeli, jim nyní odebíraly mocenské orgány.

   Kolektivizace také znamenala, že zemědělci ztratili možnost rozhodovat o vlastním životě. Jako nevolníci za starých časů museli přijmout zvláštní právní postavení zahrnující dozor nad jejich přesuny, v jehož rámci byli nakonec všichni kolchozníci povinni žádat o povolení, aby směli pracovat mimo ves. Místo samostatného určování, kdy sklízet, sít a prodávat, se museli podřizovat rozhodnutím učiněným místními představiteli sovětské moci. Nevydělávali si pravidelné mzdy, nýbrž se jim vyplácely pracovní jednotky, které často obnášely platbu v naturáliích - zrní, bramborách nebo jiných plodinách - a ne v hotovosti. Také ztratili možnost si vládnout, když na místo tradičních vesnických rad nastoupili předsedové kolchozů a lidé kolem nich.

   Výsledkem teď bylo, že muži a ženy, kteří ještě tak nedávno byli sebevědomými samostatnými zemědělci, pracovali co nejméně. Zemědělské stroje se neudržovaly a často se porouchávaly. V srpnu 1930 potřebovalo nějakých 3 600 ukrajinských traktorů z celkového počtu 16 790 opravu. Tato obtíž se cynicky sváděla na "třídní boj" a "škůdce", kteří údajně prováděli na kolchozním strojním zařízení sabotáže.

   I když rolníci pole osévali a obdělávali, často práci vykonávali bez péče a elánu, jaké projevovali v minulosti. Kolchozy vyráběly o hodně méně, než by mohly nebo měly. Každý se snažil z kolektivního co nejvíce vypůjčit nebo vzít, vždyť státní zrní koneckonců nepatřilo "nikomu". Muži a ženy, které by v minulosti ani nenapadlo krást, nyní nepociťovali žádné výčitky svědomí, když si přisvojovali majetek státních podniků, jež nikdo nevlastnil ani nerespektoval. Tahle forma "všednodenního odporu" nenastávala pouze u rolnictva. Zemědělci pracovali co nejméně, odcizovali státní majetek a nestarali se o vybavení a stroje v kolektivním vlastnictví, což byly obecně metody, jimiž se málo placení, podvyživení a nemotivovaní sovětští pracovníci všeho druhu nějak protloukali.

   Rolníci rovněž nadále opouštěli kolchozy a vydávali se hledat zaměstnání do měst - jeden se podle zprávy OGPU vyjádřil: "Tohle se už nedá snášet." Půdu nebo sklizené obilí si rozebírali mezi sebou a s nikým dalším se o ně nedělili. Na pár místech úřady pozorovaly, že kulaci vyhnaní z vlastních usedlostí se sdružují v "kulacké kolektivy", jak to úředníci nazvali. Společnou prací se snažili "získat sympatie místního obyvatelstva a předvést, že jsou lepší než ostatní kolektivní hospodářství". I na tohle se pohlíželo jako na jistou formu protisovětské činnosti.

   Pokračovaly také útoky na obchody a obilní sýpky. V květnu 1930 se shlukl dav několika tisíc lidí - převážně žen z okolí Oděsy - vevalil se do města a napadl několik státních prodejen potravin, a také restauraci. K obnovení pořádku byli vysláni jízdní policisté a došlo k zatčení několika osob. Nepokoje byly dostatečně významné, aby se objevily ve zprávách tureckého i japonského konzula v Oděse - a ony zprávy byly zase dost významné, aby poplašily OGPU. Ačkoliv policie zareagovala pohotově, Japonec zaznamenal: "Všeobecná atmosféra ve městě zůstává rozjitřená."

   Léto roku 1930 se nicméně z hlediska Moskvy zdálo být okamžikem vítězství. Přes důkazy strádání a zvěsti o chaosu až do konce roku přetrvávala iluze, že se kolektivizace přece jen stane úspěchem, ať už z něho nastane závrať nebo ne. Je mnoho sporů na téma, zda čísla zveřejněná za onen rok - a vlastně i za ty následující - byla reálná, zfalšovaná nebo prostě chybná. Je však realitou, že stát tvrdil - a Stalin tomu zřejmě věřil -, že rok 1930 byl vrcholně vydařený. Oficiální statistika hlásala, že za tento rok bylo sklizeno 83,5 milionu tun obilí, což byl pozoruhodný nárůst oproti předchozímu roku - v němž vládl hladomor a špatné počasí -, kdy porovnatelné číslo činilo 71,7 milionu. V přesvědčení, že kolektivizace už je na cestě k úspěchu, Kreml učinil rozhodnutí - jak se později ukázalo, katastrofální a bezcitné - zvýšit vývoz obilí i jiných potravinářských výrobků ze Sovětského svazu výměnou za tvrdou valutu.

   Export zrní nebyl samozřejmě nic nového. Jak jsme už viděli, ve ´20 roce bolševici počítali s tím, že obilí bude jedním z nejbezpečnějších artiklů, který budou Západu prodávat, protože to nebude vyžadovat, aby měli něco společného s "kapitalisty". Samozřejmě to nebyl jediný zdroj tvrdé měny. Peněžní prostředky plynuly i z prodeje uměleckých předmětů, nábytku, klenotů, ikon a dalších věcí zabavených "buržoazii" a církvi. V červenci 1930 stát též otevřel soustavu valutových prodejen pod názvem Torgsin (Torgovlja s inostrancami - obchod s cizinci), původně vytvořených, aby přitahovaly zahraniční návštěvníky, již nesměli cizí měnu utrácet jinde, ale později zpřístupněných i sovětským občanům. Zboží v nich bylo k mání pro ty, kdo měli zlaté mince z carských dob - ty se měly za hladomoru stát prostředkem přežití pro rolníky, kteří si předtím zlaté předměty střádali - anebo dokonce zahraniční měnu, převedenou jim příbuzným z ciziny.

   Nejvýnosnějším exportním artiklem ale zůstávalo obilí, zvláště když nastaly potíže v obchodě se dřevem, kde zprávy (jež byly přesné), že sovětské dřevo pochází z práce odsouzených, vyvolaly v řadě západních zemí výzvy k bojkotu. Úroveň vývozu zrna během 20. let utěšeně rostla. V roce 1924 nakoupila Británie ze SSSR 26 799 tun a v letech 1926-27 stouplo toto číslo na 138 486 tun. Zvýšily se také exportní dodávky do Itálie, Turecka a Nizozemí. Sovětský vývoz obilí do Německa se v letech 1929-31 ztrojnásobil.

   Jak export narůstal, sovětské vedení vyciťovalo, že mu přináší více než jen volně směnitelné valuty. Jako předzvěst budoucího sovětského (a ruského) využívání plynu jakožto zbraně k získání vlivu začali bolševici výměnou za rozsáhlé dodávky relativně levného zrna žádat politické výhody. V roce 1920 se u Lotyšů domáhali, aby za obilí zaplatili také uznáním sovětské Ukrajinské republiky. V roce 1922 sdělila sovětská vláda britskému ministrovi zahraničních věcí lordu Curzonovi, že pokud Británie nepodepíše s Ruskem mírovou smlouvu, zastaví země dodávky obilí na britské trhy. Někteří spekulují, že koncem 20. let zahájil Sovětský svaz dumping zrna za nízké ceny z geopolitických důvodů, protože Stalin doufal, že tak způsobí škody západnímu kapitalismu. V roce 1930 volaly jedny německé noviny po obchodních bariérách, které by zastavily záplavu "laciných ruských zemědělských produktů". Na zasedání Společnosti národů v roce 1931 se sovětský ministr zahraničí Maxim Litvinov domýšlivě holedbal: "Těším se zde výjimečnému postavení díky tomu, že země, kterou zastupuji, nejen netrpí hospodářskou krizí, ale prožívá naopak ve svém ekonomickém životě okamžik dosud nevídaný".

   Touha udržet si toto "výjimečné postavení" byla intenzivní, ale ohromný byl i domácí tlak na další dovoz. Ve městech a na nových staveništích sílilo Stalinovo tažení za industrializaci. Pokud měly sovětské továrny splnit mimořádně náročné cíle 1. pětiletky, naléhavě potřebovaly stroje, součástky, nástroje a další věci, které se daly sehnat jen za konvertibilní měnu. V dopisu Molotovovi z července 1930 Stalin psal o potřebě "zesílit vývoz obilí. . . to je klíč." V srpnu v obavě, že trh brzy zaplaví americké zrní, znovu naléhal na rychlost: "Když nevyvezeme 130-150 milionů pudů [2,1-2,4 milionu tun], může se naše měnová situace stát zoufalou. Ještě jednou: musíme vší silou zatlačit na vývoz obilí."

   Jinde Stalin hovořil o riziku, které znamenal nedostatek tvrdé měny pro hutnictví a strojírenství, a o nezbytnosti získání pevného postavení na mezinárodním trhu. Láteřil také na "vševědy" ve vývozním odboru, kteří radili čekat, až se zvednou ceny, a jež by bylo třeba hnát svinským krokem: "Na čekání bychom potřebovali valutové rezervy. A my žádné nemáme." V září ´30 roku napsal Anastas Mikojan, tehdejší lidový komisař vnitřního a zahraničního obchodu, vzkaz šéfovi podniku pro vývoz zrní s požadavkem, aby s evropskými společnostmi uzavíral dlouhodobější exportní dohody, i když to znamenalo "nechávat si pro ně něco v záloze". Pár týdnů nato projednávalo politbyro zvyšující se dodávky potravin do fašistické Itálie, a dokonce přijetí úvěru z italské banky na jejich financování.

   Výsledkem naléhavé politické direktivy bylo daleko vyšší tempo vývozu obilí v roce 1930 - 4,8 milionu tun, což byl zásadní nárůst oproti 170 000 tun v roce 1929 -, a to se v roce 1931 ještě zvýšilo - na 5,2 milionu tun. Tato čísla představovala poměrně malý zlomek z více než 83 milionů tun, každopádně Stalin byl přesvědčen, že celkové výsledky sklizní v budoucnu budou ještě větší. Když se ovšem sklidilo méně, znamenalo to potraviny, jež nebudou k mání pro sovětské občany - a už vůbec ne pro rolníky, kteří je vyprodukovali.

   Optimismus, jenž zavládl po letní sklizni v roce 1930, dlouho nevydržel. Podzimní osevní sezónu zdržel všeobecný zmatek - rolníci dosud vstupovali do kolchozů, vystupovali z nich a opět vstupovali - a nejistota, kdo vládne na kterém pozemku. Jarní setbě v ´31 roce překážel nedostatek koní, traktorů a osiva. Ještě horší bylo, že jaro bylo chladné a pršelo méně než v některých jiných letech, zvlášť na východě. Povolží, Sibiř i Kazachstán trpěly obdobím sucha, a stejně tak střední Ukrajina. Počasí samo o sobě by asi ke krizi nevedlo. Jenomže špatné klimatické podmínky byly, stejně jako v ´21 roce, kombinovány s chaotickou sovětskou politikou, takže rolníci nemohli vyrobit tolik, kolik po nich stát požadoval. Některým už začínalo být zatěžko vyprodukovat dost pro vlastní obživu.

   V létě 1931 už úředníci a aktivisté na všech úrovních varovali před nadcházejícími nesnázemi. OGPU předpovídala ztrátu "podstatné části sklizně". Její hlášení sdělovalo, že kromě těžkostí s počasím jde i o nepřipravené skladovací prostory a špatný technický stav traktorů a dalších strojů: "Ani v jediné oblasti nebyly okresní plány dotaženy až do jednotlivých vesnic a kolchozů... Na místní úrovni nebyla provedena žádná masová výchovná práce ani organizační příprava na sklizeň." Četné zprávy - některé zaslané přímo Stalinovi - popisovaly špatné pracovní praktiky kolchozů a jejich neúčinné metody.

   Celé léto a podzim kolovala Moskvou i Charkovem záplava přípisů a směrnic, které vesměs vyjadřovaly obavu, že se získávání zrna nebude dařit, zvlášť na Ukrajině - anebo dokonce že ukrajinští rolníci vůbec nezasejí. 17. června rozeslali Stalin a Molotov společně podepsaný příkaz, v němž požadovali, ať ukrajinské vedení zajistí, aby "neosetá pole byla oseta", a tvrdě Komunistickou stranu Ukrajiny vyzývali k mobilizaci všech dosažitelných zdrojů: "O výsledcích nás prosím informujte do 25. června."

   K uvedenému datu, a ani do podzimu, se však situace nezlepšila. V září už bylo jasné, že úroda v ´31 roce bude menší než v předchozím roce, nikoli větší, jak se očekávalo. Sovětské vedení zvlášť znepokojovalo, že země nesplní vývozní dodávky. V púli měsíce poslal Molotov tajný telegram vedoucím činitelům strany na severním Kavkazu, ve kterém prohlásil, že výkup obilí za účelem exportu postupuje "nechutně pomalu". Koncem podzimu bylo zjevné, že výnos zrna po celém SSSR zaostane za cílovými čísly - oficiální souhrnná úroda za sezónu 1931-32 pak nakonec činila 69,5 milionu tun místo předpokládaných více než 83 milionů.

   Pokud čísla nestoupnou, zasáhne to těžce sovětský vývoz. A co je ještě horší, lidé ve městech zase zůstanou bez chleba. Vedoucí činitel Kyjevské oblasti už zaslal žebronící dopis Mikojanovi, tehdejšímu lidovému komisaři obchodu: "Dva týdny jsme nedistribuovali žádné přídělové maso, nikdo nám nedodává ryby, brambory jen občas." Výsledkem je, že "mezi dělníky vládne rozjitřená nálada a venkovští chudí nemají chléb. Průmyslová produktivita je na pokraji závažné krize." Prosím, žádal, nemohl by někdo "Kyjevu rychle dodat chléb podle platných norem"? V Moskvě nebylo k dostání vůbec žádné maso.

   Každý na nějaké úrovni chápal, že původkyní nových závad v zásobování je kolektivizace. Samotný Stalin obdržel zprávy přesně vysvětlující, co je na kolchozech v nepořádku, a velmi podrobně popisující jejich nevýkonnost. Jeden činitel z Centrální černozemní oblasti mu dokonce zaslal opovážlivou obhajobu soukromého vlastnictví: "Jak vysvětlit tento obrovský pokles v produkci kolchozů? Vysvětlit ho není možné, ledaže řekneme, že hmotná zainteresovanost na ztrátách a odpovědnost za ně i za nízkou kvalitu práce nedopadají přímo na každého jednotlivého kolchozníka."

   Chybějící pocit "odpovědnosti", rozvrácený kolektivizací, potom zatěžoval sovětské zemědělství (a koneckonců i sovětský průmysl) tak dlouho, dokud existovalo. Přestože však to bylo jasné už v ´31 roce, politický postup nebylo možné zpochybnit, protože již byl příliš těsně spjat s osobou Stalina. Ten na kolektivizaci vsadil svou vedoucí funkci ve straně a v průběhu bojů o ni přemohl své rivaly. On se mýlit nemohl. Plénum ústředního výboru v říjnu tedy věnovalo velkou část rozpravy vyhledávání jiných hromosvodů. Poněvadž odpovědnost nemohl nést generální tajemník, a vysoce postavení funkcionáři ji nést nechtěli, bylo znovu třeba hledat viníky na nižších příčkách hierarchie.

   Stanislav Kosior - od roku 1928 první tajemník Komunistické strany Ukrajiny a také člen sovětského politbyra - zopakoval obvinění ze "Závrati z úspěchů" a svedl špatnou sklizeň na nižší stupně stranické mocenské posloupnosti. Vysvětlit, že ukrajinští hodnostáři se vydali do venkovských okresů. Hovořili osobně s řediteli strojně traktorových stanic. Přímo jim vytkli, že nebyla vynaložena veškeré energie na sklízení zrna. Ale i tak mnozí "propadli" myšlence, že požadavky státu na množství obilí jsou příliš vysoké. Vrátili se totiž do Moskvy i Charkova ze svých výjezdů na venkov s nesprávným poselstvím pro vedení: rolníci trpí velkým hladem a chtějí více potravin.

   Dobrý bolševik Kosior mohl na takové požadavky nahlížet jenom jako na důkaz spiknutí. "I naši komunisté a často naši pětadvacetitisícníci tomu výmyslu o hladových zemědělcích uvěřili," prohlásil. Ještě horší je, že "mezi pětadvacetitisícníky se vyskytla celá řada cizorodých živlů". Výsledkem je, že "nejen nebojovali, nejen nedokázali zorganizovat kolchoznické masy do zápasu o zrno a proti třídním nepřátelům, ale často se těmto rolnickým náladám přizpůsobili, někdy z lehkomyslnosti a někdy vědomě". Podezřelí členové už byli z komunistické strany vyloučeni: "Na vesnici potřebujeme opravdové bolševiky, kteří budou bojovat za budování socialismu, za kolchoz, za zájmy našeho sovětského státu, ne za kulacké nesmysly."

   Vedoucí orgány stejně jako vždy, když jejich postup utrpěl nezdar, také teď hlásaly, že jednou z příčin je "sabotáž". Za šachtského procesu v roce 1928 se zaměřily na důlní inženýry, když chtěly vysvětlit neúspěchy v těžkém průmyslu. Nyní pátraly po zemědělských odbornících, které by mohly obvinit. Zjara 1931 operativci tajné policie v západoukrajinském městě Vinnyci (Vinnycja) odhalili a zlikvidovali "sabotážní kontrarevoluční organizaci", takzvanou "Rolnicko-dělnickou stranu Podolí (Podilla)". Většinu ze šestnácti lidí zatčených za "organizované sabotážní činy ve všech oborech zemědělství: plánování, správě půdy, úvěrování, dodávkách strojů atd." tvořili agronomové. Převážně to byli členové podolské pobočky Všeukrajinské zemědělské společnosti, instituce ustavené v optimističtějším roce 1923. Teď se jim kladlo za vinu, že usilovali o "svržení sovětské moci a nastolení buržoazně demokratické republiky".

   I když nikdo z nich neměl v životopisu nic vyloženě kontrarevolučního, byli to vzdělaní lidé s vazbami jak ve městě, tak na vesnici - tedy přesně kategorie podezřelých, která nejvíce zajímala OGPU. Stepan Čerňavskyj byl agronom, jenž pracoval pro ukrajinskou vládu už od Petljurových dob a býval předsedou podolského pozemkového úřadu. Juchym Pidkuj-Mucha dělával v téže organizaci tajemníka. Ivan Olijnyk působíval jako profesor na zemědělském institutu v Kamenci-Podolském (Kamjanec-Podilskyj). Další se zabývali zemědělskými úvěrovými záležitostmi nebo byli odborníky na různých úsecích rostlinné či živočišné výroby. Takovouto skupinu vzdělaných a vyspělých pracovníků bylo nejen možné obvinit z četných zemědělských nezdarů, nýbrž i věrohodně obžalovat z toho, že její členové šířili mezi venkovany kontrarevoluční myšlenky. O procesu rozsáhle referoval sovětský tisk a většina obžalovaných po něm strávila od tří do deseti let v gulagu.

   Toto vyhledávání obětních beránků bylo efektivní, ale pouze v úzkém smyslu slova, protože pozatýkání "nepřátelských" zemědělských odborníků a vyloučení některých straníků pomáhalo vysvětlit, proč Ukrajina nesplnila dodávky, alespoň ostatním ve straně, avšak více obilí nevyprodukovalo. Výnosy nezvýšily ani hněvivé telegramy z Moskvy. Nezvýšilo je ani Mikojanovo prohlášení v roce 1931, že roční plán musí přese všechno být splněn, ať je počasí jaké je, takže regiony nepostižené suchem budou muset přispět víc. Bylo to snad nespravedlivé, jak i on sám připustil - "lidé pracují usilovně a my teď požadujeme víc" -, jenže na tom nezáleželo, jelikož ani tenhle rozkaz nemohl zařídit, aby se na pultech objevilo víc chleba. Ani hrozby, ani přemlouvání nezabíraly. Zbývalo silové řešení - a po něm Stalin s Molotovem v prosinci 1931 sáhli: kolchozy, které nesplnily obilní dodávky, budou muset okamžitě splatit veškeré zbývající půjčky a vrátit všechny traktory nebo jiné stroje, jež jim zapůjčily strojně traktorové stanice. Hotovost, kterou mají v zásobě - včetně té, jež je určena na nákup osiva -, bude zabavena. Molotov, vyslaný do Charkova, aby tato nová pravidla vysvětlit, neprojevil žádné milosrdenství. Odmrštil veškeré stížnosti na špatné počasí a malé výnosy. Problém není v nedostatku zrna, řekl ukrajinským vedoucím činitelům strany, nýbrž v jejich neschopnosti. Jsou špatně organizovaní, nedokázali mobilizovat a nesvedli shromáždit tolik obilí, kolik měli. V okresech hřímal na předsedy kolchozů a označoval je za "agenty kulaků". Zopakoval Stalinovu hrozbu, že přijdou o traktory, a zároveň mával příslibem většího množství průmyslového zboží pro ta hospodářství, která státní úkoly splní. Po návratu do Moskvy zformuloval spolu se Stalinem další pokyn pro Kosiora, který byl na dovolené v Soči. Hnali ho zpět na Ukrajinu s rozkazem, aby republiku donutil splnit obilní dodávky podle plánu.

   V návaznosti na toto zahořklé zasedání se koncem prosince znovu sešlo ukrajinské politbyro. Ještě jednou ukrajinští komunisté řečmi plnili pětiletku. Dohodli se, že vyberou 8,3 milionu tun obilí, ačkoli každý v místnosti musel vědět, že je to nemožné. Prohlásili, že se osobně vydají do vesnic a dohlédnou na výkup, přestože každému z nich muselo být jasné, že ani to na věci nic nezmění. Ke zvýšení účinnosti celé operace zreorganizovali Ukrajinu do šesti výkupních okrsků a každý z nich dali na povel jednomu z vrcholných funkcionářů. Nad úkolem, který měli před sebou, jistě každý z nich pociťoval nesmírnou úzkost.

   Snad jim větší jistoty dodala zpráva, že šéf každého z okrsků bude vybaven výjimečnými pravomocemi, včetně oprávnění vyhodit každého, kdo by stál v cestě splnění plánu, takže ten, kdo utrpí nezdar, bude znovu mít možnost svalit část viny na obětní beránky. Zároveň se však zvýšily sázky. Na Uralu, v Povolží, v Kazachstánu a na západní Sibiři byla úroda neuspokojivá. To znamenalo, že Ukrajina a další obilnářská území na západě SSSR budou muset dát dohromady nejen svou původní obilní kvótu, ale i dodatečné množství osivového zrní, aby ho bylo možno užít při jarní setbě v jiných regionech. Jinými slovy: k nesplnitelnému výměru dodal stát nový, ještě nesplnitelnější požadavek.

   Na jaře 1932 zoufalí funkcionáři, bojící se o svá místa i o své životy, s vědomím toho, že možná nadchází další hladomor, začali vybírat obilí, kde a jak mohli. Po celém SSSR docházelo k hromadným konfiskacím. Na Ukrajině nabyly takřka fanatické intenzity. Dopisovatel Pravdy, který navštívil Moldavskou autonomní republiku, tehdy součást Ukrajiny, šokován zjistil, jak daleko jsou vymahači obilí nyní ochotni jít. V soukromém dopisu kolegovi psal o "otevřeně kontrarevolučních útocích" na rolnictvo: "Domovní prohlídky se obvykle konají v noci a pátrači hledají zuřivě, smrtelně vážně. Přímo na hranici s Rumunskem je ves, kde ani v jednom domě nezůstala pec nerozbořená."

   Ještě horší bylo, že u koho slídiči našli nějaký chléb nebo zrno - byť by patřil k nejchudším z rolníků - toho vyvlekli z domu a obrali o veškerý majetek, právě jak to před pár měsíci dělali s kulaky. To však bylo spíše neobvyklé: "Velice zřídka nalezli více či méně solidní množství, prohlídky obyčejně končily zabavením docela posledních kousků chleba v nejmenším možném množství." O moudrosti takového počínání nikdo z lidí u moci nepochyboval - samo to, že pracovníci OGPU a straničtí funkcionáři dovolovali novinářům, i těm, již byli k režimu loajální, konfiskacím obilí přihlížet, znamenalo, že ti na nejvyšších mocenských příčkách byli přesvědčeni o legitimnosti toho, co dělají.

   Místní straničtí činitelé, jejichž kariéry visely na nitce, organizovali skupiny aktivistů a vysílali je, vesnici od vesnice, aby zabavovaly každé zrníčko, které najdou. Jeden rolník ze vsi Sobolivka na západní Ukrajině v dopisu příbuzným v Polsku popsal, jak to probíhá:

 

   Úřady to dělají takhle: vysílají takzvané brigády, které k člověku nebo sedlákovi přijdou a provedou prohlídku tak důkladnou, že dokonce šťourají ostrými kovovými nástroji v zemi a sirkami v zdech, hledají v zahradě, v došcích na střeše, a když najdou třeba jen půl hrnce, odvezou ho na voze s koňským potahem. Tomu se tady říká život. Milý bratře Ignáci, kdyby to bylo možné, prosím tě o zaslání balíčku, poněvadž je to zapotřebí. Není co jíst, a jíst se musí.

 

   Všechny tyhle metody připomínaly události z minula: v dobách válečného komunismu Rudá armáda prohledávala selské usedlosti podobně násilnicky a také bez ohledu na to, z čeho budou vesničané živi. Byla to ale také předzvěst bezprostřední budoucnosti, protože šlo o první z tisíců intenzivních a destruktivních šťár, které aktivisté po celé Ukrajině prováděli o rok později, v zimě 1932-33.

   Zlověstnou výstrahou byla také místa opravdového hladovění v rámci celého SSSR. Zprávy z Povolží, Kavkazu a Kazachstánu už mluvily o hladovějících dětech, lidech tak zesláblých, že nemohou pracovat, a celých okresech obraných o chleba. Na Ukrajině v Oděské oblasti byla situace v několika vesnicích tak zlá, že v březnu místní straničtí funkcionáři v zynovivském okrese vyslali k vyšetření situace medicínský tým. Lékaři byli tím, co zjistili, jako omráčení. V obci Kozyrivka zemřela polovina obyvatel hlady. V den návštěvy lékařů zbývala z původních 365 domácností stovka, přičemž i ty se "vyprazdňují": "Mnohé ze zbývajících chalup lidé rozebírají. Okenní a dveřní rámy používají jako palivo. Rodina Ivana Myronenka - sedm lidí, z toho tři děti ve školním věku - přežívala pouze z mršin." Když skupina vstoupila do jejich chalupy, pojídali Myronenkovi vařenou koňskou kůži s "páchnoucí žlutou tekutinou" pocházející z vývaru. Nedaleko odsud se inspektoři setkali s rodinou Kovalových, která měla čtyři děti. Když vešli do chatrče, uviděli Marii Kovalovou, jež vařila kosti z pošlého koně. Na posteli ležela stará žena, která požádala o nějaký lék, "aby rychleji umřela".

   Ve vsi Tarasivka nebyla situace o moc lepší. Počet domácností tu poklesl o polovinu, ze 400 na 200. Na ulici se tu válely mrtvoly, protože nebyl nikdo, kdo by je pochoval. Medicínskému týmu tady řekli, že už je to normální ve vsích, kde na mrtvá těla nikdo nesáhne i tři až čtyři dny. Lékaři navštívili dům, kde byl otec "žlutý, vychrtlý a sotva stál na nohou". Se stejným zděšením skupina hlásila, že oblastní, okresní, vesničtí i straničtí funkcionáři "se snaží nevšímat si výskytu hladovění a pokoušejí se o něm nemluvit". Místní hodnostáři stoupající úmrtnost vlastně "utajují". I toto byl vzorec, který se měl brzy hromadně opakovat.

   OGPU na Ukrajině si z toho, co se děje, nedělala žádné iluze. V prvním čtvrtletí dvaatřicátého roku její operativci zaznamenali, že 83 Ukrajinců opuchlo hlady a 6 zemřelo. Informátoři také podávali hlášení o sporadických nedostatcích jídla v Charkovské, Kyjevské, Oděské, Dněpropetrovské a Vinnycké oblasti. Poukazovali rovněž na vysoký úhyn koní, jejichž počet po celé Ukrajině klesl od kolektivizace na méně než polovinu.

   Vedoucí pracovníci jednoho kolchozu společně informovali stranické orgány, že kvůli vyhladovění a přetěžování přicházejí až o 4 koně denně. Ještě horší je, že se jim nedaří zabránit rolníkům v jejich pojídání. "Několikrát jsme kolchozníky varovali, aby padlá zvířata nejedli, jenomže oni odpovídají: ´Tak jako tak umřeme hlady, tak budeme jíst mršiny, i když budou z nakaženého dobytka. Můžete nás zastřelit, jestli chcete.´"

   Do stranických sekretariátů, a zvláště ke Stalinovi, se hrnuly dopisy. "Je to hrozné, když má člověk děti a nemůže je vychovávat v civilizovaných podmínkách - to je radši nemít," napsala mu jedna žena z Nižnědněprovska. Člen strany se zmínil o skupinách výběrčích zrna, které vpadají do chalup chudých a středních rolníků, již "splnili všechny své povinnosti plynoucí z obilních rekvizic", ale příslušníci oddílů jim stejně odebírají veškeré zbylé zrní a "nenechávají jim nic ani k jídlu, a ani na podzimní setbu". Další sděloval:

 

   Vážený Staline,

   prosím, odpovězte mi, proč kolchozníci v kolchozech otékají hlady a jedí padlé koně? Já jsem dostal volno a zajel do

   zynovivského okresu, kde jsem na vlastní oči viděl, jak lidé jedí koně.

 

   Na jaře 1932 začali i zpravodajové tajné policie poprvé za desetiletí při popisu situace v ukrajinských vesnicích používat slovo "hladomor". Republiková vláda v Charkově také v tu chvíli jednala, jako by chápala, že hrozba hladu je velmi reálná. Vládní sýpky v dubnu uvolnily přes 2 000 tun prosa na pomoc těm, kdo jsou "v nejobtížnějších situacích". Měsíc nato projednaly vedoucí orgány Kyjevské oblasti poskytnutí zvláštních dodávek potravin třiceti okresům, zejména pro děti. Rozhodly se také neprodleně poslat nouzové obilní dodávky do dvou okresů, kde byla potřeba extrémní.

   Pocit nacházející krize se zmocňoval i cizinců žijících na Ukrajině. Polský konzul v Kyjevě telegrafoval do Varšavy svá pozorování "těžkých poruch v zásobování potravinami" v četných vsích. Ve Vinnyci a Umani viděl lidi hroutící se hladem na ulicích. Německý konzul hlásil, že obdržel apely od příslušníků německé menšiny, kteří žádali o uznání občanství, aby mohli emigrovat. Není dost chleba, vesničané jsou nuceni jíst nepřijatelné náhražky. Rolníci, kteří jsou v kolchozech podvyživení, a dělníci, jejichž příděly jsou nedostatečné, žebrají o jídlo.

   Když zvážíme rozsah hladu, není nijak překvapivé, že se zemědělci toho jara vzepřeli a stejně jako v ´21 roce odmítli svou půdu osít, poněvadž kdyby zaseli své zbývající osivové zrní, neměli by co jíst. Také dobře věděli, že cokoli, co by se jim přece jen podařilo vypěstovat, propadne konfiskaci. V dubnu 1932 začala OGPU bít na poplach: přes 40 000 selských hospodářství nehodlá vůbec zasít. Při šířícím se hladu byli mnozí pro polní práce příliš slabí. Prázdná pole nebyla žádným tajemstvím, protože Visti VUCVK, hlavní noviny ukrajinských republikových mocenských orgánů, otevřeně reportovaly, že toho jara byly osety jen dvě třetiny ukrajinských osevních ploch.

   V tu chvíli si snad žádný nezaujatý pozorovatel nemohl myslet, že by Ukrajina měla šanci v tom roce splnit moskevské požadavky na obilí. Bylo jasné, že dodávky zrna se sníží. Vývoz obilovin se neuskuteční. A mnoho, mnoho lidí bude hladovět.

   Na jaře 1932 nakonec sebralo pár vysoce postavených ukrajinských komunistů odvahu k výzvě k prudké změně kurzu. Grigorij Petrovskij (Hrihoryj Petrovskyj) - "starý bolševik", předrevoluční příslušník strany, člen ukrajinského politbyra a předseda Nejvyššího sovětu Ukrajiny, napsal svým druhům krátký dopis. Neoznačoval obětní beránky a nesnažil se výpadky v zásobování odbýt jako "dočasné" nebo smyšlené. Namísto toho zaznamenával nedostatek potravin "nejen ve vesnicích, ale i v dělnických městech" po celé Ukrajině. V Kyjevské a Vinnycké oblasti stejně jako v Oděse, Dněpropetrovsku a Charkově.

   Petrovskij přednesl řadu návrhů - napsat ústřednímu výboru dopis se sdělením o "drastickém nedostatku zemědělských produktů pro obyvatelstvo a krmiva pro hospodářské zvířectvo", a s žádostí zastavit nucený výběr zrní na Ukrajině a obnovit svobodnou směnu zboží "v souladu se zákonem", zaslat výzvu Červenému kříži a dalším humanitárním organizacím, aby podobně jako v ´21 roce poskytly hromadnou pomoc a přispěly tak k záchraně lidí v nejhůře postižených oblastech, zejména dětí, a zmobilizovat organizace uvnitř Ukrajiny, aby přiložily ruku k nápravě situace v regionech zasažených hladomorem. Bez obalu prohlásil, že by Sovětský svaz v roce 1932 neměl z Ukrajiny očekávat vůbec žádný přísun zemědělských výrobků. K nakrmení hladovějících ukrajinských rolníků musejí všechny sklizené potraviny zůstat v republice.

   Ukrajinské stranické vedení Petrovského výzvu vyslyšelo. Nejvyšší funkcionáři v březnu, v rozporu se svými předchozími prohlášeními, znenadání dali místním činitelům pokyn, aby přestali s vymáháním obilí. I když nesplní jarní kvóty, mají se zemědělci soustředit na zasetí plodin pro žně v následující sezóně. Několik níže postavených ukrajinských funkcionářů, povzbuzených těmito signály shora, odmítlo vyhovět požadavkům jiných republik a státních institucí, domáhajících se ukrajinského zrna. Jeden úředník v odpověď na žádost o zaslání tisíce tun na Ural odepsal, že je to "nemožné". Stejně tak neuspěl ani požadavek na zaslání fazolí a hrachu.

   Následující spory - uvnitř moskevského vedení, mezi komunistickými hodnostáři v Charkově, i mezi Moskvou a Charkovem - byly nejasné a opatrné, dokonce matoucí a protichůdné. Všechny strany už dobře chápaly, že může nastat všeobecný hladomor. Stejně jasně si ovšem znovu uvědomovaly Stalinovu osobní odpovědnost za politiku kolektivizace - vymyslel ji a prosazoval, podporoval a stavěl se za ni. Otevřeně ji oponovat, nemluvě o náznacích, že snad selhala, by znamenalo kritizovat samotného vůdce. Všem bylo známo, že poskytnutí potravinové pomoci Ukrajině by bylo tichým přiznáním Stalinova neúspěchu, avšak každý také chápal, že když neponechají ukrajinským zemědělcům zrní a nepovzbudí je, aby zaseli, nastane katastrofa.

   Různí vedoucí činitelé vyzkoušeli různé strategie, přičemž pečlivě volili slova. 26. dubna Kosior napsal dlouhý, nadměrně obezřetný list Stalinovi o všeobecné situaci na ukrajinském venkově, ve kterém problémy dosti zlehčoval. Sděloval, že byl právě na návštěvě v několika jižních okresech. Přes všechny negativní zprávy si je jist, že úroda ve ´32 bude vyšší než v předchozím roce, především proto, že se zlepšilo počasí. Navzdory pesimistickým poselstvím svých kolegů prohlásil, že "všech rozhovorů o ´hladomoru´ na Ukrajině je třeba kategoricky zanechat". Ano, v pár oblastech "došlo při provádění výkupu zrní k závažným chybám", ale on očekává, že budou napraveny. Připustil také několik "incidentů" v Kyjevské oblasti, kde se odehrály jisté protesty "petljurovské" povahy, když hladoví rolníci zcela odmítli sít. Ujistil však Stalina, že vše je v pořádku. Stát nabídl postiženým krajinám trochu potravinové pomoci včetně prosa, kukuřice a píce pro koně. Když vyjevil kousek pravdy, osmělil se i k žádosti o projev přízně: vzhledem k oněm nevelkým výpadkům by mohla v jiných částech Ukrajiny prospět určitá "zvláštní pomoc". O tu "bychom se s vděčností opět obrátili na ústřední výbor".

   Jinak řečeno, Kosior uhlazenými slovy žádal o potravinovou pomoc, ale jenom pro pár okresů, pouze v omezeném množství, a jenom proto, že pár kontrarevolucionářů svými politickými protesty narušilo osevní sezónu. On i další vůdcové ukrajinských komunistů měli důvod věřit, že Stalin bude na takto opatrně zformulované žádosti pohlížet blahosklonně. Během jara ´32 roku se zdálo, že je sovětský vůdce ochoten změnit politiku. Řekl Kaganovičovi, že by se zemědělcům mělo dodávat více průmyslového zboží, aby měli větší pobídku. V dubnu poskytl menší dodávky obilovin ke zmírnění nedostatků v zásobování potravinami. Vývoz do západních zemí sice pokračoval, ale generální tajemník povolil tajné nákupy kukuřice, pšenice a dalších zrnin z Dálného východu a Persie, čímž dal najevo, že ví, jak zásobování v SSSR vázne. Podpořil rozhodnutí politbyra schválit další nevelkou dodávku zrna do Oděské oblasti. Pohrával si dokonce s myšlenkou, že plány výkupu obilí v celém SSSR jsou "příliš mechanické" a měly by být přizpůsobeny regionálnímu počasí a dalším místním faktorům. Tuto úvahu zopakovali později toho léta Molotov i Kaganovič.

   V dubnu se ale Stalinův tón změnil - poté, co dostal nějaký znepokojivý materiál o politické situaci na Ukrajině. Archivy přesně nezaznamenávají, co si přečetl, ale je možné hádat. Snad šlo o protesty "petljurovců", o kterých se zmínil Kosior, nebo o zprávu z pavlohradského okresu, anebo to možná bylo hlášení o náladě v samotné komunistické straně. Balyckého OGPU pečlivě shromažďovala zprávy informátorů z venkova, zaznamenávající zejména nespokojenost straníků, jejich nechuť ke kolektivizaci a jejich nevraživost k Moskvě. Později téhož roku předložil šéf tajné policie Stalinovi seznam hněvivých poznámek ukrajinských stranických funkcionářů, jak je ohlásili donašeči, a sdělení o členech strany, vracejících stranické legitimace - nicméně je možné, že něco podobného viděl generální tajemník už zjara. Ať šlo o cokoli, v dopisu z 26. dubna se Stalin na Kosiora utrhl: "Soudě podle tohoto materiálu se zdá, že na některých místech na Ukrajině přestala sovětská moc existovat. Je tomu vskutku tak? Je situace na venkově opravdu tak hrozná? Kde jsou orgány OGPU, co dělají? Prověřte prosím tyto případy a podejte ústřednímu výboru zprávu, jaká opatření jste podnikli."

   Pobídnut tím, co ho k této poznámce vyprovokovalo, ať už to bylo cokoli, Stalin okamžitě zrušil prosnou i další potravinovou pomoc pro Ukrajinu. Dal rovněž Komunistické straně Ukrajiny pokyn pokračovat v politice zabavování traktorů i jiného vybavení špatně fungujícím kolchozům. Nechtěl, aby byla nějaká štědrá gesta mylně vykládána jako samostatná akce ukrajinského vedení, a rozhodně si nepřál, aby v nich někdo spatřoval "demonstraci proti Moskvě a sovětské komunistické straně". Zmítaly jím těžké obavy o spolehlivost ukrajinské strany. Za užití výraziva, které ilustruje, jak daleko už sovětský stát dospěl na cestě k osobní tyranii, sdělil Molotovovi a Kaganovičovi, že republikoví vedoucí činitelé nejsou dostatečně loajální. "Věnujte Ukrajině plnou pozornost," napsal jim oběma 2. června. "[Vlas] Čubar [předseda ukrajinské vlády] svou prohnilou a oportunistickou povahou, a Kosior svou prohnilou diplomacií... a svým zločinně lehkomyslným postojem k záležitostem Ukrajinu úplně ruinují. Tito soudruzi na vedení dnešní Ukrajiny nestačí." Nicméně poslední výzvu neučinili oni "prohnilí" a proklínaní vedoucí činitelé. Nejupřímnější dopis ze všech napsal 10. června Petrovskij. Navštívil právě několik venkovských okresů, kde lidé začínali hladovět. Osobně pohlédl do tváří utýraných rolníků:

 

   Předem jsme věděli, že splnit obilní dodávky státu bude na Ukrajině těžké, ale to, co jsem viděl na venkově, ukazuje, že jsme to silně přehnali, že jsme se přespříliš snažili. Byl jsem v mnoha vsích a viděl značnou část venkova zachvácenou hladomorem. Není jich mnoho, ale jsou zde lidé nafouklí hladem, hlavně chudí a také i střední rolníci. Jedí drobty jídla ze dna sudu, pokud jsou vůbec nějaké k mání. Během velkých shromáždění v obcích mi rolníci samozřejmě spílají, staré ženy pláčou a muži občas také. Někdy se kritika zhoršujících se poměrů stává velmi hlubokou a širokou: Proč vytvořili umělý hladomor? Vždyť jsme koneckonců měli dobrou úrodu. Proč nám sebrali všechno osivo? To se nestalo ani za starého režimu. Ani za starého režimu to nebylo. Proč jsou Ukrajinci nuceni konat zrádné cesty, aby si opatřovali chléb z méně úrodných krajů? Proč se chléb nevozí sem? A tak dále... Za těchto okolností je obtížné podat vysvětlení. Člověk samozřejmě odsuzuje ty, kdo se dopustili chyb, ale všeobecně se cítí jako kapr svíjející se na pánvi...

 

   Ve vesnicích se rozmáhají krádeže, sděloval Petrovskij. V prodejnách si nemohl koupit chléb, cukr ani cokoli jiného. Ceny stoupají a šíří se "spekulace". Místní úřady odmítají prodávat železniční jízdenky a lidé nevědí proč. Každá z těchto skutečností "se využívá proti straně a proti kolchozům", psal a končil úpěnlivou žádostí o pomoc: "V závěru opět žádám, abyste zvážili veškeré metody a prostředky, které jsou k dispozici, poskytli ukrajinským vsím neodkladnou pomoc a dodali co nejrychleji pohanku k vysévání, aby se dohnalo, co nebylo oseto." Téhož dne také předseda ukrajinské Rady lidových komisařů Čubar napsal Stalinovi a Molotovovi dlouhý dopis, v němž hovořil o špatné úrodě jařin a o místech výskytu hladomoru: "Nyní se dá napočítat nejméně sto okresů, které potřebují potravinovou pomoc." Čubar, stejně jako Petrovskij, navštívil venkov. Stejně jako Kosior se vyhnul tomu, aby přímo obvinil politiku státu, a krizi místo toho připsal "chybnému plánování a řízení" sklizňových prací. Naprosto jasně však pojmenovával, co se odehrává: "V březnu a dubnu se vyskytovaly desetitisíce podvyživených, hladovějících a od hladomoru nafouklých lidí, byly k vidění v každé vesnici; objevily se rodiči opuštěné a osiřelé děti." Okresní a oblastní orgány poskytovaly potravinovou pomoc z vnitřních rezerv, ale narůstající zoufalství  a psychologie hladomoru vedly k dalšímu volání o pomoc.

   Dospěl k témuž závěru: je na čase ukončit "nerealistickou" politiku vymáhání obilí. I některé z těch kolchozů, které své dodávky už splnily, dostaly požadavky, aby je splnily podruhé nebo dokonce potřetí.

   Kaganovič doručil oba dopisy Stalinovi. Sdělil mu, že podle něho má Čubarův přípis "věcnější a kritičtější povahu". Psaní Petrovského na rozdíl od toho obsahuje prvek "prohnilosti". Kaganovičovi byl zvlášť proti srsti kritický postoj ukrajinského hodnostáře k sovětské komunistické straně a skrze ni vlastně i k Stalinovi. Žádost obou Ukrajinců nicméně podporoval: je čas poskytnout Ukrajině nějakou pomoc. Stalinovi napsal i Molotov a navrhl, že by se na nějakou dobu mohl omezit sovětský vývoz obilí, aby se dala poskytnout určitá potravinová pomoc Ukrajině.

   Stalin měl námitky. Z tónu jeho dopisu je zjevné, že nemůže (nebo nechce) uvěřit, že na Ukrajině je vskutku nedostatek obilí:

 

   Dopisy od Čubara a Petrovského se mi nelíbily. První chrlí "sebekritiku", aby si zajistil milion pudů chleba navíc z Moskvy, druhý předstírá svatost a tvrdí, že se mu [ze strany ústředního výboru] ubližuje kvůli snížení úrovně obilních dodávek. Ani jedno, ani druhé není přijatelné. Čubar je na omylu, když si myslí, že k zajištění "pomoci" zvenčí je zapotřebí sebekritiky, ne mobilizace sil a zdrojů uvnitř Ukrajiny. Podle mého názoru dostala Ukrajina víc než dost...

 

   Když Stalin hovořil o "dávání" obilí Ukrajině, měl samozřejmě na mysli to, které jí bylo předtím odebráno. Tuto námitku však nikdo nevznesl. Kaganovič mu 16. června znovu napsal, že "letošní žňová kampaň bude mimořádně obtížná, zejména na Ukrajině. Ta na ni bohužel není dostatečně připravena." Na rozdíl od svých ukrajinských druhů se však nezmínil o zaslání masové potravinové pomoci.

   Místo toho se v létě 1932 potichu odstoupilo od kroků, které mohly hromadnému hladomoru na Ukrajině zabránit. Ústřední orgány uvolnily jisté množství zrna pro Kyjev a Oděsu, ovšem ne takové, jaké žádaly. K dodávce nepatřili žádní koně ani traktory. Kosior sdělil místním stranickým šéfům, že pomoc vystačí jen pro "dvacet okresů" - z více než šesti stovek: "Rychle informujte telegramem, které z okresů vaší oblasti by měly být na seznamu."

   I v době, kdy se šířil hlad, stát pokračoval ve zveřejňování plánů a příkazů určených k udržení exportu obilí do zahraničí. V březnu 1932 Moskva oznámila Charkovu, že ukrajinští úředníci "ponesou osobní zodpovědnost za vývoz žita z oděského přístavu". Rada lidových komisařů naléhavě vyzvala všechny podniky, jež měly s exportem co dělat, aby zvýšily kvalitu svých sudů a kontejnerů a zlepšily uskladnění zboží směřujícího do zahraničí. Ukrajincům, kteří přihlíželi, jak z jejich hladové republiky odchází jídlo, se vývozní politika zdála bláznivá a dokonce sebevražedná. Mykola Kostyrko, inženýr žijící v té době v Oděse, vzpomíná na "zahraniční lodě" připlouvající do přístavu: "Všechno vyváželi, aby získali zahraniční kapitál pro ´potřeby státu´, na nákup traktorů a na propagandu v cizině." Jednou, připomíná si, odmítli oděští přístavní dělníci nakládat na jednu loď prasata. Na tu práci byla místo nich vyslána jednotka Rudé armády.

   Jeden zaměstnanec italského konzulátu v Oděse také zaznamenal všeobecný hněv nad exportní politikou: "Není tu žádný [rostlinný] olej, protože olejniny a semena užívaná k jeho výrobě se odesílají do zahraničí." Popuzení veřejnosti nad vývozem nebylo tajemstvím ani pro komunistickou stranu. V dubnu ´32 roku se ukrajinské stranické vedení dohodlo záležitost nikdy neprojednávat veřejně, protože by to mohlo vyvolat jedině "nezdravé nálady". Koncem roku úroveň exportu prudce poklesla - z 5,2 na 1,73 milionu tun. Zásadně se snížily také výnosy státu - z 203,5 milionu rublů v roce 1931 na 88,1 milionu v roce 1932. Dodávky do zahraničí se však nikdy docela nezastavily.

   Nezlepšovala se ani nálada uvnitř samotné strany. V červenci na Ukrajinu znovu dorazili Molotov a Kaganovič s cílem ještě jednou přebít jakékoli zbývající námitky. Měli přímé rozkazy od Stalina, který jim 2. července napsal a zopakoval své obavy z Ukrajiny a jejího vedení: "Věnujte Ukrajině bdělejší pozornost. Čubarovo zhoršení a oportunistická povaha a Kosiorova prohnilá diplomacie... a zločinně lehkomyslný přístup k záležitostem povedou nakonec ke ztrátě Ukrajiny."

   K přednesení svých stanovisek využili 3. stranickou konferenci, na níž vládla pochmurná atmosféra. Všichni přítomní Ukrajinci, nakolik si jen troufli, vznášeli námitky proti kvótám přiděleným jejich republice. Někteří místní činitelé si nebrali servítky. Vedoucí tajemník z jednoho okresu v Charkovské oblasti poukázal na to, že vzhledem k absenci rezerv a osiva nastal na jeho území "nedostatek potravin". Jeden z jeho protějšků z Kyjevské oblasti si postěžoval ještě otevřeněji, že výběrčí brigády odsuzují zemědělce k smrti. Strana, řekl, se provinila "přehmaty" ve své agrární politice. Soudruh z melitopolského okresu si naříkal, že ústřední plán často nemá sebemenší vztah k situaci konkrétních kolchozů a že ústředí zřejmě plány připravuje, aniž by je prokonzultovalo s místními zemědělci. Roman Terechov z Charkovské oblasti prohlásil, že každý okres moc dobře ví, že se plány dělají špatně, práce se neschopně organizuje a výsledkem se staly obrovské ztráty, které vedly k "nedostatku potravin" nejméně v pětadvaceti okresech.

   Lidový komisař školství Mykola Skrypnyk sice nezopakoval výzvu k úplnému odvolání politiky obilního výkupu, ale vyjadřoval se také zcela bez obalu. Ukrajina prostě nemůže vyprodukovat, a tedy nevyprodukuje požadované množství zrna. Plán nebude splněn: "Je to obrovský, ostudný nezdar." Petrovskij i Čubar také hovořili o "nedostatcích" a "selháních". Žádali však množství obilí, jež měla republika vyrobit.

   Molotov a Kaganovič nechtěli ustoupit. Molotov ukrajinským komunistům řekl, že se z nich stali "tichošlápkové a kapitulanti". Později oba muži Stalinovi sdělili, že zamítli ukrajinské usnesení vyzývající k nižším kvótám: "Kategoricky jsme zavrhli revizi plánu a požadovali mobilizaci stranických sil k boji se ztrátami zrna, s plýtváním a za posílení kolchozů." Výsledkem bylo, že konference místo ústupu schválila usnesení uznávající jako "správný" nerealistický a nesplnitelný plán na 5,8 milionu tun (356 milionů pudů) a rozhodla o jeho "přijetí k bezpodmínečnému plnění".

   Molotov a Kaganovič také vylíčili náladu vedení komunistické strany v Charkově jako "příznivější", než očekávali, čímž zřejmě mínili, že Ukrajince je nadále možno přimět k přijímání rozkazů.

   Oba muži Stalinovi ustaraně naznačili, že závažnost situace musí zůstat utajena: "Abychom neposkytovali informace zahraničnímu tisku, musíme zveřejnit ve vlastních novinách jen umírněnou kritiku bez jakýchkoli sdělení o situaci v okresech, které jsou na tom špatně." Oficiální linie tedy zůstala pozitivní. Pár týdnů po konferenci sovětská vláda a komunistická strana společně vyhlásily "úplné vítězství" v zemědělství. "Buržoazní teorie", že se SSSR bude muset uchýlit ke kapitalismu a trhům, byla "rozdrcena a rozmetána v prach."

   Není pochyb, že Stalin v této chvíli už věděl, že 5,8 milionu tun je nerealistické číslo. 25. července Kaganovičovi sdělil, že má v úmyslu dovolit "trpícím" kolchozům na Ukrajině, aby vyvázli se sníženými kvótami. Dosud, psal, se vyhýbal zmínce o zredukování povinných dodávek, protože nechtěl dále Ukrajince "demoralizovat" a narušit sklizeň. Měl v úmyslu vyčkat pozdější doby a teprve pak věc oznámit v naději, že rolníky během žní "povzbudí" - a bude vypadat benevolentně -, když jim předloží nevelké snížení o 30 milionů pudů (490 000 tun), anebo, "jako nejzazší bod ústupu" (tato slova byla podtržena), o 40 milionů pudů (655 000 tun). Kaganovič v odpovědi souhlasil, že "teď není ten správný čas, aby se o redukci Ukrajincům řeklo". Lepší bude nechat je v obavách, jak neuskutečnitelný požadavek splní.

   Než mohl Stalin tuto hru rozehrát, vyrušily ho znovu špatné zprávy z celého Sovětské svazu - a některé zvlášť špatné z Ukrajiny. Po celé léto hlásila OGPU narůstající počet krádeží. Lidé kradli na železnici, v obchodech, podnicích a zejména v kolchozech. Nebylo na tom nic překvapivého - kolchozníci (a stejně tak tovární dělníci) měli často pocit, že státní majetek nepatří nikomu, a tak se nic nestane, když si ho vezmou. A ještě podstatnější bylo, že měli velký hlad. To jasně vyplývá ze zprávy, kterou OGPU podala v červenci a jež popisovala znepokojivý trend, že mnozí zemědělci začínají sklízet obilí předčasně a tajně, a pak si ho nechávají pro sebe. Jeden referát přišel ze středního Povolží:

 

   V noci 9. července bylo v polích objeveno pět žen seřezávajících pšeničné klasy. Když byl učiněn pokus je zadržet, rozprchly se do různých směrů. Strážný dvakrát vystřelil z lovecké pušky. Jedna z prchajících kolchoznic byla těžce raněna (zemřela o několik hodin později)...

 

   Téže noci ve stejné vesnici jiný strážný odhalil tlupu "patnácti zlodějů na koních s pytli ukradeného zrní". Téhle skupině "zlodějů" se dařilo lépe než oněm pěti ženám. Když začali klást násilný odpor, hlídač se polekal a utekl.

   Stalin, jako již tolikrát v minulosti, nalezl pro tyto projevy zoufalství politický výklad. Z dovolené v Soči - na kterou cestoval "vlakem dobře zásobeným chutným proviantem" - napsal Kaganovičovi na zmíněné téma několik dopisů. Oba si navzájem potvrdili své názory. Stát a jeho politika nejsou nebezpečím pro hladovějící venkovany, ale hladovějící venkované jsou velkým nebezpečím pro stát. "Kradou kulaci, rozkulačené a antisovětské živly," psal Stalin Kaganovičovi. "Zločin je třeba trestat deseti lety nebo smrtí," a žádná amnestie: "Bez těchto (a podobných) drakonických socialistických opatření není možné nastolit novou společenskou disciplínu, a bez takové disciplíny není možné upevňovat a hájit náš nový řád."

   Pár dnů nato v dalších dopisech Kaganovičovi a Molotovovi svou myšlenku dále rozvíjel, zjevně proto, že na své rekreaci u moře o záležitosti dále přemýšlel. Nový zákon, vyslovoval obavy, by byl nedostatečným odstrašením. Jestliže má lidi donutit přestat krást potraviny, musí být podpořen propagandistickou kampaní, pevně ukotvenou v marxistické teorii. Kapitalismus porazil feudalismus, protože se postaral, aby soukromý majetek chránil stát, a tak socialismus může zvítězit nad kapitalismem jedině tehdy, když prohlásí majetek v socialistickém vlastnictví - družstevní, kolektivní nebo státní - také za posvátný a nedotknutelný. Samotné přežití socialismu nejspíš závisí na tom, jak dokáže stát "protispolečenským, kulackým a kapitalistickým živlům" zabránit v rozkrádání takového majetku.

   Stalinova posedlá víra v marxistickou teorii znovu triumfovala nad tím, co by označil za "buržoazní morálku". 7. srpna 1932 SSSR zavedl výnos i podle sovětských měřítek drakonický. Začínal prohlášením:

 

   Majetek v socialistickém vlastnictví (státní, kolchozní, družstevní) je základem sovětského zřízení, je posvátný a nedotknutelný, a ti, kdo se pokusí majetek v socialistickém vlastnictví odcizit, musejí být považováni za nepřátele lidu... Rozhodný boj proti rozkrádačům majetku v socialistickém vlastnictví je nejpřednější povinností každého orgánu sovětské správy.

 

   Pokračoval definicí a závěrem:

 

   Ústřední výkonný výbor a Rada lidových komisařů SSSR tímto rozhodují:

   1.  Pokládat majetek kolchozů a družstev (zrající úrodu atd.) za rovnocenný státnímu majetku.

   2.  Uplatňovat jako trest za loupení (kradení) kolchozního a kolektivního majetku nejvyšší opatření společenské obrany:     trest smrti se zabavením veškerého jmění, což může být nahrazeno... odnětím svobody na dobu nejméně deseti let.

 

   Jinak řečeno, za zcizení malého množství jídla mohl být uvalen desetiletý trest v pracovním táboře - anebo rozsudek smrti. Až do té doby byl takový postih vyhrazen pro vlastizrádné činy. Nyní se mělo s vesničankou, která ukradla z kolchozu pár pšeničných zrnek, naložit jako s důstojníkem, jenž za války zradil vlast. Tento zákon neměl precedens dokonce ani v SSSR. Pouhých pár měsíců předtím potrestal Nejvyšší soud člověka, který odcizil pšenici z kolchozního pole, pouze jedním rokem nucených prací.

   Jak si Stalin přál, následovala výchovná kampaň v tisku. Dva týdny po zveřejnění výnosu vydala Pravda zprávu o případu "kulačky Grybanovové", která kradla zrní z polí kolchozu Rudý budovatel. Byla odsouzena k trestu smrti zastřelením. Ukrajinský tisk podrobně referoval o třech případech souzených v Oděse, mezi něž patřil i popis procesu s mužem a jeho manželkou, již byli oba zastřeleni za "rozkrádání". Mezi další zveřejněné příběhy patřil případ rolníka zastřeleného za držení nevelkého množství pšenice, které napaběrkovala jeho desetiletá dcera.

   Tento mimořádný zákon si vybral mimořádnou daň. Do konce roku 1932, tedy za méně než šest měsíců od jeho schválení, bylo za jeho porušení popraveno 4 500 lidí. Daleko více - přes 100 000 - jich dostalo desetileté tresty v pracovních táborech. Tato přednost, kterou dostávalo dlouhodobé věznění před trestem smrti, byla nadiktována shora a byla zjevně pragmatická, poněvadž trestanci mohli v soustavě gulagu nastoupit do práce na rozsáhlých nových průmyslových projektech - v dolech, závodech nebo při těžbě dříví -, které se právě rozbíhaly.

   V následujících týdnech a měsících se do táborové soustavy přivalila vlna venkovanů - obětí zákona ze 7. srpna. Podle oficiálních čísel (která nezachycují všechna uvěznění) se počet táborových vězňů mezi léty 1932 a 1934 téměř zdvojnásobil, když stoupl z 260 000 na 510 000. Systém táborů neměl ani zdroje, ani organizační kapacitu ke zvládnutí tak mohutného přílivu lidí, z nichž mnozí dorazili už zmořeni hladem. Výsledkem bylo, že se také úmrtnost v táborech zvýšila ze 4,81 % ve dvaatřicátém na 15,3 % ve třiatřicátém. Některé z příchozích možná uvěznění zachránilo. Po letech si pozdější vězeňkyně gulagu Susannah Pechora vzpomíná, jak potkala spolutrestankyni, někdejší selku. Ta, když vyfasovala svůj ubohý denní příděl, vzdychla a okoralou skývu pohladila.

   "Chlebuško, můj malej kousku chlebíčka," zavrněla, "když si člověk pomyslí, že nám tě dávaj každej den!"

   Krádeže nebyly jedinou věcí, která Stalinovi v létě 1932 dělala těžkou hlavu. Brzy po schválení zákona ze 7. srpna obdržel zarážející hlášení od ukrajinské tajné policie. Historik Terry Martin, který jako první rozpoznal jeho význam, dokument označil za "mimořádný a unikátní". Stalin možná takové dokumenty viděl už předtím. Tenhle se snad podobal materiálu, nad kterým vybuchl v dubnu, když chtěl vědět, jestli v některých částech Ukrajiny "přestala existovat sovětská moc". Jenomže tentokrát, když narůstala nová potravinová krize, byla jeho reakce ještě ostřejší.

   Obvykle OGPU posílala stranickému šéfovi zprávy psané upjatým úřednickým jazykem a nadité šablonovitými frázemi o nepřátelích a spiknutích. V srpnu roku 1932 mu ale ukrajinská tajná policie předložila přímočarý soubor citátů bez komentářů. Všechny je posbírali informátoři a připisovali je ukrajinským straníkům působícím na okresní úrovni, kteří se všichni rozhořčeně stavěli proti obilní rekviziční kampani. Běžně by takový syrový materiál posloužil jako základ k promyšlenějšímu hlášení. Tentokrát byl sám neupravený materiál natolik úderný, že ho pracovníci poslali jen tak.

   Téměř celý text dokumentu vyjadřoval přímý vzdor proti příkazům Moskvy. "Tohohle plánu [rekvizic zrna] neuposlechnu," prohlásil podle citátu jeden člen strany. "Tenhle plán nechci přijmout. Tenhle plán obilních rekvizic plnit nebudu." A potom, sdělovali tajní policisté, "položil na stůl stranickou legitimaci a odešel z místnosti".

   Podobně se projevil jiný: "Probojovávat splnění tohohle plánu rekvizic zrna bude obtížné, ale já vím, jak z těch obtíží ven - pošlu svou stranickou legitimaci stranickému výboru a budu volný."

   A třetí: "Plán obilních rekvizic nepřijmeme, protože v jeho současné podobě ho nelze splnit. A nutit lidi znovu hladovět je zločin. To radši odevzdám stranickou legitimaci, než abych klamáním odsuzoval kolchozníky k hladovění."

   A čtvrtý: "Vidím, že tenhle plán mě odsuzuje k nezdaru. Požádám stranickou buňku, ať mě z mého místa odvolá, poněvadž jinak budu brzy ze strany vyloučen za neschopnost zvládnout svou práci a neschopnost plnit stranické úkoly."

   Jestliže se lidé z OGPU úmyslně snažili vnuknout sovětskému vůdci předsudky proti Ukrajině, pak nemohli zvolit lepší způsob, neboť zpráva potvrzovala všechny Stalinovy nejhorší obavy. Dávno si představoval jasnou spojitost mezi problémem získávání obilí na Ukrajině a hrozbou nacionalismu v republice. Teď uslyšel zřetelnou ozvěnu událostí předchozího desetiletí - občanské války, selské vzpoury a bolševického nezdaru. V dopisu Kaganovičovi reagoval tvrdě:

 

   Hlavní věc je teď Ukrajina. Situace na Ukrajině je hrozná. Je hrozná ve straně. Říká se, že v některých ukrajinských oblastech (zdá se, že v Kyjevské a Dněpropetrovské) se padesát okresních výborů vyslovilo proti plánu obilích rekvizic, protože ho pokládají za nerealistický. V dalších okresních výborech, jak to vypadá, není situace lepší. Co tohle je? To není strana ani parlament, to je karikatura parlamentu...

   Jestliže okamžitě nevynaložíme úsilí na zlepšení situace na Ukrajině, mohli bychom Ukrajinu ztratit. Mějte na paměti, že Pilsudski nedřímá a jeho agenti na Ukrajině jsou mnohokrát silnější, než si myslí Redens nebo Kosior. Mějte na paměti, že v ukrajinské komunistické straně je značný počet prohnilých živlů, vědomých i neuvědomělých petljurovců i přímých agentů Pilsudského. Jakmile se věci zhorší, tyto živly bez meškání otevřou frontu uvnitř (i vně) strany proti samotné straně. Nejhorší je, že Ukrajinci toto nebezpečí prostě nevidí...

 

   Dále Stalin vypočítal všechny změny, které chtěl v Komunistické straně Ukrajiny udělat. Měl v úmyslu odvolat Stanislava Redense, šéfa ukrajinské tajné policie (a svého švagra). Chtěl přeložit svého spolehlivého spojence Balyckého z Moskvy, kde krátce působil jako zástupce šéfa OGPU, zpět na Ukrajinu, kterýžto příkaz měl být vykonán v listopadu. Přál si, aby se plné odpovědnosti za ukrajinskou komunistickou stranu znovu ujal osobně Kaganovič: "Uložte si rychle proměnit Ukrajinu v opravdovou baštu SSSR, vskutku vzorovou republiku. Na tento úkol nebudeme šetřit penězi." Byl přesvědčen, že nastala chvíle k oživení taktiky užité v minulosti: "Lenin měl pravdu, když řekl, že člověk, který nemá odvahu v případě potřeby plavat proti proudu, nemůže být opravdovým bolševickým vůdcem..."

   Soudil také, že je málo času: Bez těchto a podobných opatření (ideologická a politická práce na Ukrajině, především v jejích pohraničních okresech atd.), opakuji, mohli bychom Ukrajinu ztratit... Pro Stalina, který si pamatoval občanskou válku na Ukrajině, byla ztráta této republiky nanejvýš nebezpečnou vyhlídkou. V roce 1919 ukrajinská selská rebelie pomohla bílé armádě dojít na vzdálenost několika denních pochodů od Moskvy a v roce 1920 chaos v republice způsobil průnik polské armády hluboko na sovětské území. SSSR si nemohl dovolit ztratit Ukrajinu znovu.

 

8. KAPITOLA: ROZHODNUTÍ VEDOUCÍ K HLADOMORU, 1932: REKVIZICE, ČERNÉ SEZNAMY A HRANICE

 

   Jako Židé, které Mojžíš vyvedl z egyptského otroctví, napůl divošští, stupidní a neohrabaní lidé z ruských vesnic... vymřou a jejich místo zaujme nový kmen - gramotní, rozumní a srdeční lidé.

Maxim Gorkij, O ruském rolníkovi, 1921

 

   Někdy v časných ranních hodinách 9. listopadu 1932 - dva dny po pompézních oslavách patnáctého výročí revoluce - se Stalinova žena Naděžda Sergejevna Allilujevová střelila malou pistolí. Byla okamžitě mrtvá.

   O pár hodin později prohlédl její tělo doktor a prohlásil za příčinu smrti "otevřenou ránu do srdce". Krátce nato, po ostré výměně slov s Molotovem a Kaganovičem, změnil názor. V úmrtním listu označil za důvod jejího skonu "akutní zánět slepého střeva". Stalinovu nejbližšímu okruhu bylo politické zdůvodnění této změny naprosto jasné, protože na podzim dvaatřicátého roku tito všichni věděli, že Nadina sebevražda, ať byly její skutečné příčiny jakékoli, by se vykládala jako politický protest či dokonce jako výkřik úzkosti proti šířícímu se hladomoru.

   Ať správně nebo chybně, zůstala Nadina sebevražda vskutku v paměti právě tak. Po letech psala jejich dcera Světlana o matčině "hrozné, zničující deziluzi" z otce a jeho politiky. Upovídaný Osetinec, který se s Naďou v roce 1929 setkal na studentském večírku, vzpomněl na její sympatie k nejvýznamnějšímu Stalinovu oponentovi Bucharinovi, jenž se stavěl proti kolektivizaci a přišel za to o místo v politbyru, a nakonec i o život. Hladomor byl běžným námětem rozhovorů mezi jejími kolegy studenty na průmyslové akademii a několik lidí ji tam slyšelo odsuzovat kolektivizaci. V posledních měsících života trpěla bolestmi hlavy z migrény, bolestmi v žaludku, náhlými změnami nálady a záchvaty hysterie. Ve zpětném pohledu byly tyto chorobné stavy přisuzovány akutní depresi. V té době se o nich šeptalo jako o příznacích špatného svědomí, zklamání a zoufalství.

   Z hladomoru byli jistě nešťastní i jiní ve Stalinově bezprostředním okolí. Mnozí vysoce postavení bolševici, když vyhlíželi přes krajkové záclonky svých dobře vybavených vlaků, viděli toho léta věci, kterých se zhrozili, a pár z nich projevilo dost statečnosti, aby o tom svému vůdci povědělo. V srpnu 1932, kdy byl Stalin dosud v Soči, dostal dopis od Klimenta Vorošilova, který se měl brzy stát lidovým komisařem obrany:

 

   Po celém Stavropolském kraji jsem viděl všechna pole neobdělaná. Očekávali jsme dobrou úrodu, ale nepřišla... Všude na Ukrajině podle pohledu z okna mého vlaku platí, že vypadá ještě neobdělaněji než severní Kavkaz. Mrzí mě, že vám během vaší dovolené píšu o takových věcech, ale nemohu mlčet.

 

   Stalinovi ze svého vlaku napsal i jiný vysoký vojenský činitel, hrdina občanské války Semjon Buďonnyj: "Když se dívám oknem vagonu, vidím velmi zmožené lidi ve starých obnošených šatech, naši koně jsou kost a kůže." Když Naděždina neteř Kira Allilujevová cestovala do Charkova na návštěvu ke strýci Stanislavu Redensovi, tehdy šéfovi ukrajinské OGPU, viděla také na nádražích žebráky, vychrtlé lidi s nafouklými břichy. Řekla o tom své matce, a ta Stalinovi. Generální tajemník vyprávění znevěrohodnil: "Je to dítě, vymýšlí si."

   Další, kteří neměli k sovětskému vůdci tak blízko, viděli a slyšeli totéž. Bucharin už své předchozí názory odvolal a v prosinci 1930 prohlásil, že nyní chápe nezbytnost likvidace kulaků a "přímého rozchodu se starou strukturou". Jiní se tak ale nezachovali. Patřil k nim jeden z vedoucích činitelů strany v Moskvě Martěmjan Rjutin. V roce 1930 byl ze stranických řad vyloučen za "šíření pravicově oportunistických názorů", ale na rozdíl od Bucharina se nechtěl pokát. Byl zatčen a opět propuštěn. Zůstal však ve styku s dalšími možnými oponenty a na jaře ´32 roku jich asi tucet pozval, aby mu pomohli sepsat prohlášení opozice. V srpnu se skupina sešla na jednom moskevském předměstí a provedla konečné úpravy politické platformy vyzývající ke změnám, a rovněž úpravy kratší Výzvy ke všem členům strany. Oba dokumenty se pak opisovaly a rozšiřovaly z ruky do ruky i poštou v Moskvě, Charkově i dalších velkých městech.

   "Rjutinova platforma", pod kterýmžto označením vstoupila ve známost, nezpochybnitelně odsuzovala Stalina. Autoři ho nazývali "bezohledným politickým intrikánem", vysmívali se mu, že ze sebe dělá Leninova nástupce, a obviňovali ho, že terorizoval dělníky zrovna jako rolníky. Rjutina rozhněval především Stalinův útok na sovětský venkov. Proces "paušální kolektivizace", prohlašoval, nebyl dobrovolný, jak tvrdí propaganda, a také nebyl úspěšný. Naopak:

 

   Je založen na nepřímých i přímých formách nanejvýš tvrdého nátlaku, jehož cílem je donutit zemědělce ke vstupu do kolchozů. Jeho účelem není zlepšování jejich životních podmínek, nýbrž přímé a nepřímé vyvlastňování a masivní zbídačování... výkřiky, které Stalin v současné době směřuje na kulaky, jsou jen metodou terorizování mas a mají zakrýt jeho vlastní krach.

 

   To nejsou pouhé chyby, psal Rjutin, ale zločiny. Vyzýval své spoludisidenty k zorganizování revolty:

 

   V zápasu za zničení Stalinovy diktatury musíme spoléhat především ne na staré vůdce, ale na nové síly. Tyto síly existují, tyto síly budou rychle růst. Nevyhnutelně povstanou noví vůdci, noví organizátoři mas, nové autority... Vůdci a hrdinové se rodí v zápasu. Musíme začít jednat.

 

   Byl to rozpoznatelně bolševický jazyk, což může zčásti vysvětlit, proč Stalin vzal platformu tak vážně, když si ji přečetl. Revoluční vášeň už zažil a věděl, že se dá roznítit znovu. Poté, co jeden konfident v září na věc upozornil OGPU, neměl generální tajemník slitování. Do několika dnů komunistická strana vyloučila a dala zatknout 21 lidí, mezi nimiž byl i syn předsedy ukrajinského Nejvyššího sovětu Grigorije Petrovského (Hrihoryj Petrovskij) a samotný Rjutin. Všichni byli odsouzeni jako kontrarevolucionáři. Všichni byli popraveni, stejně jako po čase Rjutinova žena a dva dospělí synové. V pozdějších letech se ten, kdo si přečetl "Rjutinovu platformu" nebo se o ní jen doslechl, dopouštěl hrdelního zločinu.

   Stalin evidentně musel předpokládat, že Rjutinovy myšlenky jsou široce sdíleny, zvlášť na nižších příčkách stranického žebříčku a mezi těmi, kdo jsou v každodenním kontaktu v hladovějícím venkovským obyvatelstvem, poněvadž Rjutinova kauza vyostřila jeho citlivost na další příznaky nespokojenosti. Po celé léto 1932 pročítal hlášení odevšad ze Sovětského svazu, včetně těch velmi znepokojivých z Ukrajiny. Více zpráv se mu dostalo počátkem září. OGPU tvrdila, že na severním Kavkazu odhalila kontrarevoluční skupinu, která se stavěla proti sovětské politice, protože "tempo všeobecné kolektivizace je příliš kvapné". Po celém SSSR tajní policisté varovali své nadřízené před "novou taktikou uplatňovanou kulaky", k níž nyní patří "falešné" stížnosti na hladomor. Příslušníci OGPU radili vyšetřovat: "tam, kde bude rozkryt případ předstíraného hladu, je třeba pachatele pokládat za kontrarevoluční živly."

   Nadina smrt, Rjutinova kauza, znepokojivé dopisy od blízkých kruhů, drsné zprávy z terénu, to vše v onom podzimu přiživovalo Stalinovu paranoiu. Všude kolem něho vřela nespokojenost a vyhlídka na kontrarevoluci se náhle zdála reálná. Historici si dlouho mysleli, že události léta a podzimu roku 1932 se staly katalyzátorem pro hromadné zatýkání a popravování v letech 1937-38, v období, kterému se později začalo říkat Velký teror. Vytvořily však také pozadí pro mimořádný soubor rozhodnutí, která dopadla na Ukrajinu.

   Toho podzimu by pořád byl čas obrátit zpět. Kreml mohl Ukrajině a dalším obilnářským oblastem SSSR poskytnout potravinovou pomoc, jak to udělal v ´21 roce a jak to nahodile a nárazově začal dělat v tom nynějším. Stát mohl přerozdělit veškeré disponibilní zdroje nebo dovézt potraviny ze zahraničí. Mohl dokonce požádat, jak také učinil v ´21, o pomoc z ciziny.

   Stalin místo toho začal užívat drsného výraziva o Ukrajině, a stejně tak o severním Kavkazu, ruském regionu obydleném převážně Ukrajinci. "Uložte si rychle proměnit Ukrajinu v opravdovou baštu SSSR, vskutku vzorovou republiku," oslovil Kaganoviče v srpnu. "Vynadejte severokavkazskému vedení za špatnou práci při rekvizicích obilí," nařídil. V terénu se k němu ve stejném duchu přidávali další. Počátkem října obvinil první tajemník Komunistické strany Ukrajiny Stanislav Kosior okresní funkcionáře, kteří nedokázali nashromáždit dost zrna, že zastávají "pravicové postoje". Pár dnů nato, po týdnu, ve kterém ukrajinské oblasti vyprodukovaly pouhých 18 % své obilní kvóty, zaslalo republikové politbyro místním vedoucím činitelům vyděšený dopis, v němž je varovalo, že "zbývá málo času", a vyzývalo ke skoncování s "poklidným přístupem stranických a státních orgánů". Brzy nato přijel Molotov do Charkova a Kaganovič se vydal na severní Kavkaz, aby "bojovali s třídním nepřítelem, který sabotuje získávání zrna a osevu".

   V listopadu 1932 bylo nicméně jasné, že podzimní sklizeň nesplní plán. V Sovětském svazu jako celku byla o 40 % nižší, než očekávali plánovači, a na Ukrajině o 60 %. Stojí za zmínku, že celkový pokles produkce nebyl tak dramatický jako v ´21 roce a v několika následujících letech zůstala její úroveň zhruba stejná. V celém Sovětském svazu úhrnná úroda v sezóně 1931-32 činila 69,5 milionu tun (což byl pokles oproti 83,5 milionu v období 1930-31), v sezóně 1932-33 byl celkový výnos 69,9 milionu. V období 1933-34 sklidil SSSR 68,4 milionu tun a za sezónu 1934-35 činil celkový výsledek 67,6 milionu. Nerealistické nároky státu na zemědělce - očekávání, že dosáhnou nesplnitelných cílů - však vytvořily dojem naprostého propadu. A trvání na tom, aby rolníci dodali zrno, o kterém byl Stalin přesvědčen, že musí někde být, vedlo k humanitární katastrofě.

   Politika vůdce strany v onom podzimu neúprosně vedla k hladomoru ve všech obilnářských regionech SSSR. V listopadu a prosinci 1932 ale na Ukrajině více přitlačil na pilu a krizi úmyslně prohloubil. Sovětské vedení za pomoci svého zastrašeného ukrajinského protějšku krok za krokem a za používání byrokratických frází a šedivé právnické terminologie spustilo hladomor uvnitř hladomoru, pohromu zacílenou konkrétně na Ukrajinu a Ukrajince.

   Několik podzimních sérií směrnic, týkajících se rekvizic, zemědělských hospodářství a vsí zařazených do černého seznamu, střežení hranic a ukončení ukrajinizace - spolu s informační blokádou a mimořádnými pátracími akcemi s cílem odebrat milionům rolnických domovů vše, co tam bylo k jídlu - vytvořilo strašlivý hlad, známý dnes jako holodomor.

   A holodomor zase vedl k předvídatelnému výsledku: ze sovětské politiky i veřejného života naprosto zmizelo ukrajinské národní hnutí. V paměti bylo "kruté poučení z roku 1919" a Stalin měl v úmyslu ho již nikdy nezopakovat.

 

REKVIZICE

 

   V červenci 1932 si Stalin pohrával s myšlenkou na snížení svých nerealistických nároků na dodávky obilí z Ukrajiny, aby působil velkomyslnějším dojmem. Na podzim, když bylo jasné, že se Ukrajina k vymáhanému číslu ani nepřiblíží, změnil taktiku. Republice lze vskutku "dovolit" vyprodukovat méně, než požadoval, a to až o 70 milionů pudů (1,1 milionu tun). Znamená to ale, že zbývající kvóta - která byla stále nerealistická - musí být vybrána do posledního drobtu. 29. října zaslal Molotov Stalinovi telegram potvrzující to, co řekl Ukrajincům: zbývající plán musí být "splněn bezpodmínečně, v úplnosti, bez snížení o jediný gram".

   18. listopadu ukrajinští komunisté jeho přáním vyhověli. Strana schválila usnesení, v němž prohlásila, že "kompletní splnění plánu dodávek obilí pro výkup je nejdůležitější povinností všech kolchozů", která má mít přednost před vším ostatním včetně obilních zásob, osivových rezerv, píce pro zvířata a, což bylo hrozivé, denního zásobování potravinami. V praxi se jak soukromě hospodařícím, tak kolchozníkům zakazovalo si cokoli ponechat. I ti, kterým bylo v minulosti dovoleno si nějaké zrno podržet, ho teď museli odevzdat. Každý kolchozník, který na záhumenku pěstoval obilí pro svou rodinu, ho nyní také musel vydat. Nic neomlouvalo.

   Pár týdnů po vydání tohoto rozkazu přicestoval na Ukrajinu Kaganovič, aby zajistil jeho vykonání. Po dalším bouřlivém zasedání politbyra, které tentokrát trvalo až do čtvrté hodiny ranní, zaslal telegram Stalinovi. Nesčetní ukrajinští komunisté žadonili, aby byly rolníkům povoleny rezervy pro vlastní spotřebu a také osivo k zasetí budoucí sklizně, ale on Stalina ujišťoval, že je neoblomný: "Jsme přesvědčeni, že tato ´zahleděnost´ do rezerv včetně zásob osiva závažně ztěžuje a podrývá celý plán výkupu obilí." O dva dny později, 24. prosince, se ukrajinská komunistická strana vzdala pokusu o odpor. Vedení zcela ustoupilo a dalo všem kolchozům neplnícím plán "pět dnů na odeslání všech kolchozních rezerv včetně osiva, bez výjimky".

   Zrno nebylo jedinou potravinou, kterou se Moskva nyní rozhodla z Ukrajiny vyždímat. Během uplynulých let neúrody a špatného počasí zemědělci přežívali díky svému zvířectvu a zelenině pěstované na vlastních zahradách. Po špatné sklizni v roce 1924 sovětští zemědělští odborníci zaznamenali, že mlékárenský a drůbežářský průmysl vlastně vzrostl. Na podzim ´32 roku se ale soukromě hospodařící zemědělci i kolchozy museli nejen vzdát zrna, nýbrž byli nuceni zaplatit masnou pokutu - "patnáctiměsíční kvótu na maso z kolektivizovaného i soukromě vlastněného zvířectva" - a také pokutu v bramborách, obsahující "roční kvótu na brambory". V praxi tento zákon nutil rodiny zříci se všech brambor, které si uskladnily, a odevzdat zbylé hospodářské zvířectvo včetně rodinných krav, jejichž držení bylo dovoleno od března 1930.

   Aby si zajistil, že proti těmto rozkazům nebude nikdo protestovat a ani se jim protivit, zaslal Stalin 1. ledna 1933 vedení ukrajinské komunistické strany do Charkova telegram, v němž požadoval, aby strana užívala zákona ze 7. srpna o "rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví" k trestnímu stíhání těch kolchozníků i soukromých rolníků na Ukrajině, kteří údajně ukrývali zrno. Historik Stanislav Ulčyckyj prohlásil, že tato depeše, již v nanejvýš vypjatém okamžiku zaslal osobně vůdce strany, byla signálem k zahájení hromadných domovních prohlídek a perzekucí. Jeho názor je spíše interpretace než hmatatelný důkaz, neboť Stalin nikdy nesepsal nebo neuchoval dokument, jímž by dával příkaz k nastolení hladomoru. V praxi ovšem onen telegram nutil ukrajinské rolníky učinit osudovou volbu. Mohli se vzdát svých rezerv zrní a umřít hlady, nebo si mohli nějakou obilní zásobu ponechat v úkrytu a riskovat zatčení, popravu nebo konfiskaci veškerých zbylých potravin, po které by ovšem také zemřeli hlady.

   Dva a půl týdne nato vydala sovětská vláda další příkaz, který byl na první pohled zaměřen na zmírnění úderu. V podivně formulovaném prohlášení Rada lidových komisařů odmítala neregulérní metody výběru potravin, které se po celé zemi užívaly - plány a v případě nesplnění dodatečné plány -, a vyzývala, aby namísto toho rolníci platili daň ve formě fixního procenta ze své produkce. Byl v tom ale jeden háček: toto zdanění mělo vstoupit v platnost v létě 1933. Do té doby měly pokračovat smrtící rekvizice. Jinak řečeno, Stalin věděl, že užívané metody způsobují škody, a také věděl, že selžou. Nechal v nich ale pokračovat ještě několik osudných měsíců, během nichž zemřely miliony.

   Rozhodně během zimy 1933 neposkytl žádnou další potravinovou pomoc a nepolevil ve vymáhání zrna. Ze SSSR nadále proudily vývozní dodávky obilí, i když pomaleji než v minulosti. Již od jara 1932 si pracovníci sovětského zahraničního obchodu stěžovali na pokles množství exportního zrní. V Oděse si ti, kdo odpovídali za přepravu dodávek, rovněž naříkali, že jim přichází nekvalitní a špatně balené obilí. Sovětští obchodní představitelé v minulosti dostávali specifické pokyny zvát západní byznysmeny na večeři a lichotit jim, což mělo vyvážit skutečnost, že se dodávky opožďovaly nebo vůbec nedorazily. Taková gesta asi byla ve ´32 roce hodně zapotřebí, protože úroveň vývozu prudce poklesla, jak jsme zaznamenali už dříve.

   Číslo však nikdy nekleslo na nulu. To platí i pro export poživatin jiného druhu. V roce 1932 vyvezl SSSR jen z Ukrajiny 3 500 tun másla a 586 tun slaniny. V roce 1933 stouply tyto ukazatele na 5 433 tun másla a 1 037 tun slaniny. Po oba roky sovětští exportéři dál dodávali vejce, drůbež, jablka, ořechy, med, zavařeninu, konzervované ryby, konzervovanou zeleninu a konzervované maso - jídlo, které mohlo pomoci nakrmit Ukrajinu.

 

ČERNÉ SEZNAMY

 

   V listopadu a prosinci 1932, kdy všem začínal docházet význam nových příkazů k "bezpodmínečným" rekvizicím, ukrajinská komunistická strana rozšířila a formalizovala republikový systém černých seznamů. Termín "černý seznam" (čorna doška), jehož překlad by přesněji zněl "černá tabule", nebyl nový. Bolševici se od svých nejranějších dnů u moci potýkali s problémem nízké produktivity. Protože ani šéfové, ani dělníci ve státních podnicích neměli stimuly, aby pracovali pilně nebo dobře, stát vytvářel spletité soustavy odměn a postihů. Mnohé továrny začaly mezi jiným uvádět jména svých nejúspěšnějších pracovníků na "rudých tabulích" a jména nejméně úspěšných na "černých tabulích". V březnu 1920 pronesl sám Stalin v Donbasu řeč a zmínil se specificky o potřebě "zvýhodňovat jednu skupinu před druhou" a udílet vedoucím pracovních brigád "rudé medaile jako při vojenských operacích". Zároveň je třeba "vykrákat za vlasy" soudruhy, kteří se vyhýbají práci: "Pro ty potřebujeme černé tabule." Za občanské války v letech 1919-21 zařazovali bolševici do černých seznamů celé vesnice, jež nedokázaly splnit požadavky obilních rekvizic.

   V roce 1932 se černé seznamy vrátily jako nástroj k posílení postupů při získávání obilních dodávek. I když byly do jisté míry využívány i v jiných obilnářských regionech SSSR, dříve, šířeji a rigorózněji se uplatňovaly na Ukrajině. Od počátku onoho roku začaly oblastní i místní orgány zařazovat do černých seznamů kolchozy, družstva a dokonce celé vesnice, které nesplnily své zrninové kvóty, a vystavovat je řadě trestů a sankcí. Koncem léta místní vedoucí funkcionáři ony seznamy rozšířili. V listopadu se praxe stala všudypřítomnou a dosahovala na obce a kolchozy skoro v každém okresu Ukrajiny.

   Po celé republice se jména vsí, jež se dostaly na černý seznam, objevovala v novinách zároveň s dosaženými čísly plnění obilních dodávek. Jeden takový článek (pojmenovaný prostě "Černý seznam") například vyšel s černým rámečkem v září 1932 v Poltavské oblasti. Seznam obsahoval sedm vsí, z nichž každá vyprodukovala mezi 10,7 % a 14,2 % ročního plánu.

   Protože se záznamy vedly v každé ukrajinské oblasti zvlášť, je obtížné stanovit úplný počet obcí a podniků zařazených do černých seznamů. Koncem roku takto označených vsí, kolchozů i samostatných usedlostí byly po celé republice stovky a možná tisíce. Do seznamů bylo zaneseno nejméně 79 celých okresů a 174 se jich tam ocitlo částečně, což znamenalo skoro polovinu jejich celkového počtu v republice. I když jména shromažďovali místní funkcionáři, Moskva se o proces živě zajímala. Kaganovič se osobně zasazoval o to, aby se systém uvádění v černých seznamech rozšířil na Kubáň, historicky kozácký a většinově ukrajinskojazyčný kraj na severním Kavkazu. Kubáň upoutala negativní pozornost pár let předtím, kdy se tam příznivci ukrajinizace pustili do prosazování svého jazyka. Nyní se Kaganovič osobně postavil do čela komise zřízené pro boj s kombinovaným problémem tamějších dodávek zrna a národnostních nálad. 4. listopadu severokavkazské vedení poslušně zveřejnilo černý seznam patnácti kozáckých osad (stanic). Následovala řada sankcí, uvalovaných na zemědělské podniky a obce, které se v seznamech ocitly. V telegramu rozeslaném všem oblastem ukrajinský ústřední výbor zakazoval okresům, jež se pro nesplnění obilních dodávek objevily v černých seznamech, nakupovat jakékoli zboží. Původní pokyn obsahoval výjimku pro petrolej, sůl a zápalky. O dva týdny později zaslal Molotov z Moskvy depeši, ve které Kosiorovi nařídil zatrhnout zásobování i těmito třemi položkami. Když zákaz vstoupil v platnost, měl brzy každý zemědělec, který snad vlastnil nějaké potraviny, velké potíže s jejich uvařením.

   Následoval úplný zákaz obchodní směny. V předchozím průběhu dvaatřicátého roku zapověděl zemědělcům výnos obchodování s obilnými a masnými výrobky, jestliže jejich hospodářství nesplnila rekviziční kvóty. Nyní okresy, které nevyhověly plánu výkupu obilí - a sem patřila většina Ukrajiny -, vůbec nemohly legálně směňovat obilí, osivo, mouku ani chléb v libovolné formě. Kdo byl přistižen při jakémkoli obchodu, měl být zatčen. Na tržištích zabavovali zrno nebo chléb policisté. Rolníci žijící v nevýkonných kolchozech nemohli nakupovat obilí, směňovat ho za jiné zboží a ani ho jinak zákonným způsobem získávat nebo mít v držení. Dalším usnesením zahájilo politbyro v obcích uvedených na černých seznamech čistku od "kontrarevolučních živlů". Místní aktivisté na Kubáni získali právo konat vlastní "soudy" nad tamními sabotéry. V následujících týdnech deportovali 45 000 osob a k jejich nahrazení dováželi demobilizované vojáky Rudé armády a další lidi. Kaganovič neměl o účelu kubáňského černého seznamu sebemenší pochyby. Napsal Stalinovi, že chce, "aby všichni kubánští kozáci věděli, že v ´21 roce byli deportováni těrečtí kozáci, kteří se stavěli na odpor. Zrovna jako teď - nemůžeme dovolit, aby na půdě Kubáně, její zlaté půdě, odmítali sít a místo toho nám překáželi.

   Na Ukrajině černé seznamy také sloužily jako poučení, jakým bláznovstvím je klást odpor. Na rozdíl od Ruska a Běloruska, kde se termín "černý seznam" omezoval na pěstitele zrnin, na Ukrajině ho bylo možno uplatnit skoro na všechny. Do černých seznamů se dostaly celé okresy. Ocitly se v nich strojně traktorové stanice, závody na těžbu dřeva a všemožné podniky krajského významu, které měly třeba jen vzdálenou vazbu na produkci obilovin. Jak napsal jeden historik, na Ukrajině "se černý seznam stal univerzální zbraní namířenou na všechny venkovské obyvatele". Jejich sestavování dopadlo nejen na rolníky, ale i na řemeslníky, zdravotní sestry, učitele, kolchozní i státní úředníky, vůbec na každého, kdo žil na "černé" vesnici nebo pracoval v "černém" podniku.

   Jak se zvyšoval počet postižených lidí, měnila se také definice toho, co znamená objevit se v "černém seznamu". Ti, kdo v nich figurovali, měli, stejně jako všichni ostatní v regionech, které nesplnily dodávky obilí, zakázáno dostávat jakékoli průmyslové zboží - včetně petroleje, soli a zápalek díky Molotovovi. Aktivisté je rovněž nutili, aby veškeré takové zboží - oděvy, nábytek, nářadí -, jež měli v prodejnách nebo ve skladištích, odevzdali zpět úřadům.

   Nato přišly i finanční sankce: hospodářství a podniky uváděné v černých seznamech už nemohly obdržet žádný úvěr. Jestliže měly nesplacené půjčky, musely je uhradit před termínem. V některých případech jim byly zabaveny veškeré peníze: stát jim mohl uzavřít bankovní účty a nutit jejich zaměstnance, aby kolektivní dluhy spláceli. Zakazoval jim mlít zrní (i když si nějaké dokázaly opatřit), aby neměly mouku na pečení chleba. Zemědělská hospodářství, která byla v černých seznamech, nemohla používat služeb strojně traktorových stanic, což znamenalo, že se všechny selské práce musely dělat ručně nebo za pomoci hospodářských zvířat. Na některých místech opatření související s černými seznamy vynucovaly zvláštní brigády nebo oddíly vojáků či příslušníků tajné policie, přičemž zabraňovaly obchodnímu spojení se vsí, kolchozem, usedlostí nebo okresem.

   Někdy dolehly na jednotlivá hospodářství sankce navíc. Když se v listopadu 1932 dostala do černého seznamu obec Horodyšče ve vorošilovském okresu Doněcké oblasti, místní úřady zaznamenaly, že předpisy příliš velký dopad nemají. Horodyšče bylo blízko velkého nádraží v Debalceve, kde se značně dařilo nepovolenému obchodu. Mnozí vesničané byli řemeslníci nebo pracovali na blízkých šachtách, měli širokou škálu kontaktů i soukromé zahrady a nacházeli způsob, jak se dostat k výrobkům, které potřebovali. Ještě horší bylo, že ves měla podezřelou historii, neboť za občanské války, jak připomínalo hlášení tamního stranického výboru, byla útočištěm mnohých "skupin banditů, zlodějů koní apod.". Také kolektivizace tu narazila na "aktivní odpor", poněvadž zde bylo "rozsáhlé společenství kulaků". Okresní vedení se rozhodlo v případě Horodyšče pravidla zpřísnit. Požadovalo splacení půjčky v hodnotě 23 500 rublů, kterou předtím dostal místní kolchoz. Zabavilo tři traktory. Zkonfiskovalo vsi veškeré osivo. Uvalilo "pokuty" v mase - což znamenalo odejmutí zvířectva - a horníkům sebralo zahrádky. Zařídilo propuštění 150 lidí z okolních továren, protože jejich rodiny neodevzdaly zrno. A také zatklo a postavilo před soud vedoucí pracovníky kolchozu, a varovalo veškeré obyvatele obce, že jestli neustanou "sabotáže", dá je deportovat a nahradit "svědomitými kolchozníky". Domy jim budou zabaveny a odevzdány "pracovníkům v průmyslu, kteří potřebují ubytování".

   Říkalo se, že účelem černých seznamů je přimět rolníky, kteří jimi byli postiženi, aby pracovali pilněji a produkovali více obilí. V praxi byl jejich dopad zcela jiný. Obyvatelé zasažených vsí, kteří neměli zrno, hospodářské zvířectvo, nářadí, peníze ani úvěry a byli zbaveni možnosti obchodovat, či dokonce odejít z místa, kde pracovali, si nemohli vypěstovat, připravit ani nakoupit vůbec žádné jídlo.

 

HRANICE

 

   Podle toho, jak se mezi ukrajinskými rolníky rozmáhal hlad, vznikal další problém: jak zabránit hladovějícím, aby při hledání něčeho k snědku opouštěli své domovy?

   Nešlo o nic nového. OGPU už v roce 1931 varovala před "systematickým odchodem" zemědělců z ukrajinských vesnic, a jejich počty neustále stoupaly. Vlastní statistické údaje tajné policie ukazovaly, že počet venkovských pracovníků rychle klesá, protože tisíce lidí utíkají z kolchozů. V lednu 1932 se situace naráz zhoršila. Ve zprávě zaslané Stalinovi Vsevolod Balyckyj, nadále šéf ukrajinské OGPU, odhadl, že za předchozí měsíc opustilo Ukrajinskou republiku přes 30 000 osob. O rok později vydala ukrajinská tajná policie ještě znepokojivější vyhodnocení, podle něhož mezi 15. prosincem 1932 a 2. únorem 1933 opustilo své domovy takřka 95 000 rolníků. OGPU nedospěla až k přiznání, že lidé odcházejí, protože hladovějí - "většina utíkajících jsou soukromí zemědělci a kulaci, kteří nesplnili obilní dodávky a obávají se, že na ně dopadne represe" -, ale připustila, že někteří z uprchlíků jsou "znepokojeni vzhledem k problémům se zásobováním potravinami".

   Někteří překračovali ukrajinskou hranici a sháněli jídlo v Rusku. "Když jim došly brambory," vzpomínal jeden ukrajinský dělník, "lidé začali vyrážet do ruských vsí a směňovat za potravu své oděvy. Je docela zajímavé, že za Charkovem, kde začíná ruské území, hlad nebyl."

   Úředníci v ruských okresech podél ukrajinské hranice si vskutku už počátkem roku 1932 začali stěžovat na příval Ukrajinců. Přes pomezí se hrnuly "davy" jednotlivců i celé rodiny s malými dětmi a starci a snažily se vyžebrat chléb. "Situace se stává nebezpečnou," napsal jeden místní ruský funkcionář. Jeho dopis také hovořil o "morální" hrozbě ze strany vyhladovělých příchozích a růstu počtu krádeží.

   O pár týdnů později sepsala skupina běloruských pracujících dopis Komunistické straně Ukrajiny. Protestovali proti tomu, že jejich silnice a železnice ucpávají hladovějící Ukrajinci:

 

   Je to ostuda, když se podíváte na ty potulné a vyhladovělé Ukrajince, a když se jich zeptáte, proč nezůstanou v práci, odpovědí, že v jejich kolchozech není žádné osivo a zásobování je špatné... Faktem je, že lidé po milionech putují nazí a hladoví přes lesy, nádraží, města i zemědělské usedlosti Běloruska a žebrají o kousek chleba.

 

   Ukrajinci však odcházeli nadále, v neposlední řadě i proto, že v Rusku a Bělorusku opravdu bylo k sehnání více jídla. Na konci října ´32 roku se otec jedné malé holčičky vydal až do Leningradu. Vyrazil tajně, uprostřed noci, a rodina se k němu mohla připojit až o několik týdnů později, po cestování přes nádraží nacpaná hladovějícími Ukrajinci. "V té době ani Moskva, ani města v její blízkosti hlady netrpěla," vzpomíná pamětnice. "Touhle trnovou korunou byla poctěna jen Ukrajina." Svízelnou cestou na vzdálený sever si rodina zachránila život.

   Vyráželi i jiní, a OGPU v lednu 1933 zaznamenávala, že na stanici Lozova bylo zakoupeno 16 500 dálkových jízdenek a na stanici Sumy 15 000 - obě města ležela v Charkovské oblasti na severu Ukrajiny. Spolu s těmihle cestujícími se pokoušely odjet desetitisíce jiných. Koncem ´32 roku byla nádraží po celé republice už zahlcena vychrtlými a otrhanými lidmi, snažícími se vyžebrat od pasažérů jídlo a jízdenky, poněvadž mnozí z nich neměli žádné peníze. Chlapec, který tehdy cestoval za svou matkou, viděl na charkovském nádraží mrtvoly a pozoroval malou dívenku, jež z podlahy nádražního bufetu popadla kuřecí kosti a začala je ohlodávat. Ti, kterým se podařilo dostat do vlaku, se schovávali pod lavice, průvodčí je vyhazovali, ale většině se přesto dařilo cestovat dál. Právě jejich tlupy znepokojily v létě 1932 Vorošilova, Buďonného i Kiru Allilujevovou. Na podzim téhož roku a v zimě 1933 jejich počet jen vzrůstal.

   Další odjížděli na lodích. Jeden z několika neobvykle pozorných italských konzulů, tenhle v gruzínském městě Batumi na pobřeží Černého moře, v lednu 1933 odhadoval, že "každý parník, který dorazí z Oděsy - připlouvají tři týdně -, zpravidla přiveze jeden až dva tisíce Ukrajinců". Dříve to vypadalo, že jim v Batumi jde o nákup potravin, že si pořizují mouku nebo osivo, které by mohli doma spotřebovat nebo se ziskem prodat. Koncem podzimu však hromadný přesun lidí nabyl povahy proudu utečenců, z nichž se tisíce snažily usadit "tam, kde jsou hojnější prostředky k existenci a příležitosti opatřit si potravu".

   Stejně jako ve ´30 roce se někteří rolníci pokoušeli zemi opustit. Maria Blazejewska, původem Polka, přešla z Ukrajiny do Polska v říjnu 1932, když předstírala, že je pradlena. Prala oděvy v řece Zbruč, která tehdy tvořila hranici, a unikla na druhou stranu. Spolu s ní se nebezpečného přechodu zúčastnili její dva synové, zatímco třetí byl už předtím deportován na Dálný východ. "Od jednatřicátého," řekla polským pohraničníkům, "se život v sovětském Rusku... proměnil v nesnesitelná muka, protože sovětské úřady nám začaly brát skoro veškeré obilí i zvířectvo a mně nechaly tak moc málo, že to nestačilo ani na docela skromné živobytí." V říjnu uprchl také patnáctiletý Leon Wozniak. "Vyhnali nás z našeho vlastního domu... pracovali jsme s bratrem v lesích, ale tím jsme si na uživení nemohli vydělat. Protože teď veškerá práce přestala a já jsem umíral hlady, a tak jsem 15. října spolu se svou matkou Malgorzatou a bratrem Bronislawem z Ruska utekl do Polska."

   Stejným způsobem se vynasnažili zmizet i jiní, ale nezdařilo se jim to. Pár měsíců poté, co přes hranice proklouzli Maria a Leon, se o společné překročení řeky Zbruč pokusilo 60 lidí. Povedlo se to jen čtrnácti, ostatní se utopili nebo je zastřelila pohraniční stráž. Během zimy 1932-33 se o přechod hranic snažilo dalších 250 rodin. V prosinci 1932 ustavilo polské ministerstvo vnitra zvláštní komisi pro ukrajinské utečence, v níž zasedal také zástupce Červeného kříže a Společnosti národů.

   Mnozí další se pokoušeli pěšky, jízdmo nebo vlaky, do kterých se dostali, dosáhnout velkých ukrajinských měst. Když dorazili včas, měli tam příbuzné, kteří je mohli přijmout, a byli dost silní, aby dokázali pracovat, někdy uspěli. Mnozí "kulaci" se už předtím vyhnuli deportaci, když se přesunuli do Kyjeva, Charkova nebo doněckých dolů a továren. Koncem ´32 roku však začal příliv lidí násobně narůstat a města, zvláště Kyjev, Charkov a Oděsa, už ho nezvládala. Jedna autorka pamětí vzpomíná, jak v Charkově na podzim 1932 vládla "tíživá nálada":

 

   Nebylo jídlo. Byly dlouhé fronty a v novinách spousta pokřiku o vymáhání dodávek obilí a o tom, jak protisovětské živly, takzvaní "kurkulové" nebo "kulaci", údajně ukrývají před státními orgány zrno... Chléb, který se dal opatřit na lístky, se prodával jen nepravidelně. Fronty se tvořily už v noci, ale často je rozehnala milice. Kvůli zamaskování situace se chléb nevydával v obchodech, nýbrž pod širým nebem.

 

   Jak se do centra Charkova přesouvali stále další venkované, situace se zhoršovala. Byli snadno rozpoznatelní podle otrhaného ošacení a bosých nohou, protože vzhledem k přídělovému systému neměli žádné peníze a nemohli si koupit potravu ani oděv. Obyvatelé města, kteří měli sami velmi málo jídla a také spoléhali na příděly, se od nich instinktivně drželi stranou. Když nastala zima, nebyli na tom vesničané ve městě o nic lépe než ti, kdo zůstali doma:

 

   Ulicemi tam bloumalo hodně venkovanů. Člověk je potkával všude. Byli v rozličném věku - staří, mladí, děti i nemluvňata. Jak jsou tělesně zmožení, to bylo zřejmé z pomalé rychlosti, se kterou se pohybovali. Sklopené oči v přepadlých a někdy odulých obličejích měli vyhaslé. Byli hladoví, vyčerpaní, otrhaní, špinaví, prokřehlí a nemytí. Někteří se odvažovali zaklepat lidem na dveře nebo třeba na něčí okno a občas sotva dokázali natáhnout žebrající ruku. Další zase bez hnutí a beze slova seděli opřeni o zeď.

 

   Jiná memoáristka si připomněla vesničany na tržištích:

 

   Nejsilnějším dojmem působily matky s nemluvňaty v náručích. Málokdy se mísily mezi ostatní. Vzpomínám si, jak jsem viděla jednu takovou matku, která vypadala spíše jako stín než jako lidská bytost. Stála na okraji cesty a její dcerka, spíše kostřička, místo aby se přisávala k jejím prázdným prsům, si cucala vlastní klouby prstíků, tence potažené průsvitnou pokožkou. Nemám zdání, kolika z těch nešťastnic, které jsem viděla, se podařilo přežít. Každé ráno jsem cestou do práce na chodnících, v příkopech, pod nějakým keřem nebo stromem vídala mrtvá těla, jež byla později odnášena.

 

   V důsledku toho přívalu se městské úřady musely snažit poradit si s několika rozličnými typy krizí. V městských dětských domovech se začali hromadit sirotci, neboť mnozí rodiče své děti opustili v naději, že přežijí. Mrtvoly působily sanitární potíže. V lednu 1933 muselo město Kyjev z ulic odklidit 400 těl. V únoru počet vzrostl na 518 a za pouhých prvních osm dní března jich bylo 248. To byla jen oficiální čísla. Četní svědkové v Kyjevě a Charkově si vzpomínají na nákladní vozy, které tehdy městy projížděly, na muže, kteří tahali mrtvé z ulic a nakládali je na vozidla způsobem, z něhož plynulo, že si nikdo nebude příliš lámat hlavu s jejich počítáním.

   Žebráci z venkova zvyšovali tlak na obyvatele měst, kterým potraviny také docházely. Zejména v Charkově rychle narůstala popuzenost. Onoho jara italský konzul hlásil, že několik tisíc lidí napadlo milicionáře pověřené výdejem chleba na jednom z předměstí. V jiné části města zaútočil rozzuřený dav na dvě pekařství, rozkradl mouku a poničil budovy. Policie reagovala použitím zvláštních preventivních opatření. Jednoho rána asi ve čtyři hodiny, sděloval konzul, uzavřeli charkovští policisté postranní ulice kolem pekárny, kde celou noc čekaly stovky lidí, až se otevřou dveře. Zatlačili čekající zpět a vecpali je na nádraží. Tam je vtlačili do vlaků a vyvezli z města.

   Příval ještě více demoralizoval venkov, poněvadž rozsáhlá migrace ztěžovala život těm, kdo zůstali. Jeden člen komunistické strany z Vinnyce na podzim 1932 v zoufalství napsal dopis Stalinovi a žebronil o pomoc:

 

   Všichni vesničané se vydávají na cestu a opouštějí vsi, aby se zachránili před vyhladověním. Ve vesnicích každodenně vymírá hlady deset až dvacet rodin, děti utíkají, kamkoli mohou, všechna nádraží jsou plná zemědělců pokoušejících se dostat odsud. Na venkově už nezůstali koně ani krávy. Hladovějící rolníci, pracovníci kolchozů, nechávají všeho a mizejí... Je nemožné mluvit o splnění plánu osevní kampaně, protože to malé procento zbývajících zemědělců je pustošeno hladem.

 

   Sovětské mocenské orgány opravdově znepokojoval politický význam tohoto hromadného pohybu lidí. Po celém Sovětském svazu, na Dálném severu i Dálném východě, na ukrajinskojazyčných územích Polska i na samotné Ukrajině putující Ukrajinci nejen šířili zprávy o hladomoru, nýbrž s sebou také přinášeli své údajné kontrarevoluční postoje. A jak se jejich počty dramaticky zvyšovaly, sovětská vláda prohlásila, že už nemůže být pochyb: "Útěk vesničanů a hromadný odchod z Ukrajiny v loňském a letošním roce je organizován nepřáteli sovětské moci... a agenty Polska s cílem šířit mezi zemědělci propagandu."

   Řešení se našlo. V roce 1933 Stalin a Molotov hranice Ukrajiny jednoduše uzavřeli. Každý ukrajinský venkovan či venkovanka, kteří byli zastiženi mimo Ukrajinu, byli vraceni do místa svého původu. Lístky na vlak se ukrajinským vesničanům už neprodávaly. Z domova mohl vyjet jenom ten, kdo měl povolení - a povolení se samozřejmě nevydávala. Zablokovány byly i hranice silně ukrajinského severního Kavkazu a od února platilo totéž i pro dolní Povolží. Uzavření hranic zůstalo v platnosti během celého hladomoru.

   Po vlastní koleji pokračovaly práce na systému vnitřních pasů, který byl nakonec nastolen v prosinci 1932. V praxi to znamenalo, že každý, kdo pobýval ve městě, potřeboval zvláštní dokument o přihlášení k pobytu - a rolníkům bylo jeho získávání předem zapovězeno. Zároveň se zavedením tohoto nového zákona měly být Charkov, Kyjev a Oděsa očištěny od "nadbytečných živlů z venkova". Obyvatelům měst se dostalo uklidňujícího ujištění, že nová opatření pomohou při "odlehčení městům a vymýcení zločinných kulackých pobudů v nich". Tato omezení byla zavedena nevídanou rychlostí. Během několika dní vyslala OGPU z Moskvy posily. Na cestách vedoucích z Ukrajiny a podél nejvýznamnějších silnic mířících do velkých měst se objevily kordony. Šéf OGPU Genrich Jagoda informoval Stalina a Molotova, že ve dnech 22.-30. ledna 1933 jeho lidé chytili 24 961 osob pokoušejících se o překročení hranic, z nichž dvě třetiny pocházely z Ukrajiny a skoro všichni ostatní ze severního Kavkazu. Většina jich byla odeslána zpět domů, ovšem téměř 8 000 policie zadržela a vyšetřovala a přes 1 000 už bylo zatčeno.

   Jagodovi ukrajinští kolegové byli podle vlastního líčení ještě zaměstnanější. V únoru oznámili, že vyhlásili "bezpodmínečný zákaz vydávání jakýchkoli cestovních dokladů", takže žádný rolník nemohl svou obec legálně opustit. Navíc vytvořili "mobilní hlídky", které zadržely víc než 3 800 osob zastižených na cestách a přes 16 000 na železnici. Zmobilizovali "tajné agenty" a "vesnické aktivisty", aby odhalovali "organizátory odchodu" a pomáhali s jejich zatýkáním.

   Účinek byl mohutný. Jako by Rusko a Ukrajina nyní měly viditelnou hranici. Padlo to do oka polskému diplomatovi, který v květnu roku 1933 cestoval autem z Charkova do Moskvy:

 

   Během celé jízdy mě nejvíce zaujal rozdíl mezi tím, jak vypadaly vesnice na Ukrajině a v sousední [ruské] černozemní oblasti... Ukrajinské vsi jsou v úpadku, jsou prázdné, vylidněné a ubohé, chalupy napůl zbořené, střechy stržené větrem, v dohledu ani jeden nový dům, děti a staří lidé jsou spíše jako kostry, nikde není ke spatření zvířectvo... Když jsem pak dojel [do Ruska], měl jsem dojem, jako bych překročil hranice ze státu Sovětů do západní Evropy.

 

   Policisté ve snaze zachovat zdání pořádku začali také odstraňovat veškeré vesničany, kterým se do velkých měst podařilo proniknout. Vasilij Grossman - sovětský spisovatel, který vyrostl na Ukrajině, pracoval v Donbasu a věděl o hladomoru v době, kdy k němu docházelo - vzpomíná, že "na silnicích se objevily zátarasy, aby se rolníkům zabránilo v cestě do Kyjeva. Ti ale využívali vedlejší cestičky, lesy a bažiny, aby se tam dostali." Aby se jim to podařilo, museli prolomit kordony a prosekat si cestu podrostem. Ale ani ten, kdo si našel cestu do chlebových front, nemusel nutně vydržet dlouho, jak vzpomíná jedna Kyjevanka: "Policie vesničany z těchto front vybírala, nakládala na náklaďáky a odvážela z města."

   V Charkově viděla Halyna Kyryčenková, jak policisté vytahují lidi z front na chléb. Naložili je na nákladní auta, vzpomíná, a odvezli z města tak daleko, aby se nemohli vrátit: "Byli vyčerpaní a umřeli někde na silnici." Policie rovněž chytala po ulici lidi, kteří vypadali, že se pokoušejí načerno koupit nebo směnou získat chléb, poněvadž to bylo podezřelé: obyvatelé měst měli přístup k potravinovým lístkům a dělníci náležitě přihlášení k pobytu se stravovali v závodních jídelnách. Samotná Kyryčenková, které tehdy bylo třináct, několikrát policii unikla.

   Městští Ukrajinci viděli, co se odehrává, a šířili fámy. Otec Mariji Umanské jí pověděl, že v charkovských ulicích pomáhal sbírat vesničany a jejich děti. Úředníci mu přislíbili, že ti lidé dostanou najíst a budou odvezeni domů, ale on se doslechl něco jiného: po nocích se živí i mrtví nakládali na kamiony, policisté je odváželi k roklině za městem a házeli je dolů: "Říkalo se, že se země hýbala." Olena Kobylková vyslechla stejné vyprávění: rolníci nalezení na ulicích Charkova byli prý "v nákladním vlaku vyvezeni za město do polí, aby umřeli tam a nikdo je neviděl", a pak je, ať byli živí nebo mrtví, naházeli do jam.

   Tyhle příběhy jistě prosakovaly zpět do vesnic, jak to také bylo zamýšleno. Rolníci věděli, že když opustí domov bez povolení od místních úřadů, mohou být navráceni silou. Závěr Lva Kopeleva byl tvrdý. "Systém vnitřních pasů položil správní a soudní základní kámen k novému nevolnictví [a] rolnictvo spoutal, jako tomu bylo před emancipací v roce 1861