Zločiny komunistů na polském národě

 

Polsko - "nepřátelský národ"

Andrzej Paczkowski

 

FILMOVÉ ZPRACOVÁNÍ KATYŇSKÉHO MASAKRU (ZDE):

 

 

   Sovětská propaganda šířená na okupovaném polském území v září/říjnu 1939 - ZDE.

 

SOVĚTSKÉ REPRESE PROTI POLÁKŮM

 

   I když tvůrcem sovětského aparátu teroru byl Polák Felix Dzeržinskij a v represivních orgánech (čeka, GPU, NKVD) pracovalo na všech úrovních mnoho polských komunistů, patří Poláci mezi represemi nejvíce postižené národy. Důvodů tohoto "privilegia"  - statutu "nepřátelského národa" - je vícero. Působily zde nejen vlastní mechanismy ovlivňující chod aparátu sovětské represe, ale svou roli sehrálo i tradiční nepřátelství mezi oběma národy. To má své kořeny jak ve vzdálené minulosti, tak i v podezřívavosti sovětských vůdců - zvláště Stalina - vůči Polsku a Polákům. V letech 1772 až 1795 bylo Polsko nuceno se podrobit třem dělením, ve kterých carská říše pokaždé získala velký díl; Poláci, mající dosti ruského útlaku, povstali v roce 1830 a 1863, ale povstání byla pokaždé tvrdě potlačena. Šlechta a katolické duchovenstvo se od tohoto okamžiku stávají jádrem polského patriotismu a odporu proti cizí okupaci, ruské i pruské. Válka v roce 1914 a téměř současný rozpad tří říší - německé, ruské a rakousko-uherské, které Polsko utlačovaly více než jedno století, jsou pro Polsko historickou příležitostí k obnovení národní nezávislosti. Dobrovolnická armáda, v čele s Józefem Pilsudskym, je hybnou silou i garantem této zcela nové nezávislosti, ale ihned naráží na snahu Moskvy vyvolat v Německu revoluci, pro niž je Varšava překážkou, kterou je třeba nezbytně odstranit.

   V létě 1920 vysílá Lenin Rudou armádu na Varšavu. Smělý čin takřka uspěje, ale vzepětí polského národa jej nakonec zmaří a v roce 1921 jsou Sověti donuceni v Rize podepsat mír ve prospěch Polska. Stalin, který svou neukázněností výrazně přispěl k porážce Rudé armády, nikdy nezapomněl na tuto pohanu ani na ty, kteří ho při této příležitosti kritizovali: na Trockého, velitele Rudé armády, a na maršála Tuchačevského, který velel tažení. Od té doby je tedy více srozumitelná podezřívavost sovětských vedoucích činitelů - a zvláště Stalinova - vůči Polsku, Polákům i vůči všem, kteří se podíleli na znovuobnovení nezávislosti: šlechtě, armádě a církvi.

 

S občanskou válkou bolševici otevřeli cestu neslýchanému násilí. Vojáci rodící se Rudé armády nabodávají na kůl pověšeného polského důstojníka.

 

   Poláci - ať už byli sovětskými občany či nikoli - byli nuceni snášet všechny fáze stalinského teroru: honby na "špiony", "rozkulačování", soustavné výpady proti náboženství a národnostním menšinám, Velkou čistku, "očištění" pohraničních oblastí a zázemí Rudé armády, "pacifikaci", jež měla polským komunistům usnadnit uchopení moci, a veškeré jeho formy, kterých nabyl: nucené práce v táborech, popravy válečných zajatců, masové deportace lidí označených jako "společensky nebezpeční"...

 

"Případ POW" a "polská operace" NKVD

(1933 - 1938)

 

   V roce 1924 skončila repatriace, jež proběhla na základě rižské smlouvy (z roku 1921). I po ní zůstalo v SSSR asi 1,1 až 1,2 milionu Poláků. Velká většina z nich (asi 900 000 - 950 000) žila na Ukrajině a v Bělorusku, výrazně mezi nimi převažovali rolníci (asi 80 %), usídlení zde už od 17. - 18. století. Polské komunity byly i ve velkých městech, například v Kyjevě či Minsku. V Rusku samotném, v Zakavkazsku a na Sibiři žili Poláci (dohromady asi 200 000) hlavně ve velkých městech, především v Moskvě a Leningradě. Mezi nimi bylo několik tisíc komunistů-emigrantů a asi stejně tolik účastníků revoluce a občanské války na straně rudých, kteří se nevrátili do Polska. Ostatní přišli především jako ekonomičtí emigranti na přelomu 19. a 20. století.

   I přes uzavření mírové smlouvy a navázání diplomatických styků byly vztahy mezi oběma státy velmi špatné. Vezmeme-li dále v úvahu reminiscence na polsko-bolševickou válku a teorii "tvrze proletariátu" obležené imperialisty, nepřekvapí, že mezi oběťmi stále častější "špionomanie" bylo i mnoho Poláků. Tato otázka není ještě dostatečně prozkoumána, je ale možné odhadovat, že v letech 1924 - 1929 jich bylo nejméně několik set zastřeleno jako "polští špioni" (jen nemnozí jimi přitom byli doopravdy). V rámci protináboženského boje bylo perzekvováno několik set polských katolických duchovních, z toho nejméně několik desítek bylo zastřeleno nebo zmizelo. Ve srovnání s hekatombami ruské pravoslavné církve to byla kapka v moři, znamenalo to však faktickou likvidaci církve, která ovlivňovala duchovní a kulturní život statisíců polských rolníků.

   I polští rolníci patřili - jak také jinak - mezi oběti kolektivizace. Podle oficiálně platné klasifikace bylo asi 20 % polských rolníků zařazeno mezi "kulaky", o něco více jich bylo označeno za "podkulaky". Nejsilnější odpor kladli Poláci na Ukrajině, byl však zlomen silou. Podle nepříliš přesných statistik se populace krajů obývaných Poláky snížila následkem deportací v pouhém jediném roce 1933 skoro o čtvrtinu. Snáze proběhla kolektivizace polských hospodářství v Bělorusku.

   Byla to - s výjimkou represí proti "polským špionům" - tažení, v nichž rozhodoval "třídní boj" (boj s náboženstvím, kolektivizace). Ještě v průběhu kolektivizace se ale objevil nový prvek: mezi 15. srpnem a 15. zářím 1933 bylo uvězněno asi 20 polských komunistů, většinou emigrantů, včetně jednoho člena politického byra ÚV Komunistické strany Polska (KSP). V důsledku vyšetřování byli uvězněni další. Všichni byli obviněni z příslušnosti ke "špionážně-diverzní organizaci POW". Polska Organizacja Wojskowa (Polská vojenská organizace) nebyla fikcí. V roce 1915 ji založil Józef Pilsudski jako tajnou organizaci pro boj proti Německu a Rakousko-Uhersku, v letech 1918 - 1920 plnila též funkci rozvědky na územích zasažených občanskou válkou (hlavně na Ukrajině). V roce 1921 byla definitivně zrušena. Většina členů POW byli lidé levicových názorů, mnoho z nich bylo členy Polské socialistické strany (PPS). Někteří z nich se s PPS rozešli a přešli do komunistické strany. V roce 1933 POW již neexistovala a všechna obvinění byla naprosto falešná. Přesto byli někteří z uvězněných Poláků odsouzeni k smrti a zastřeleni (mezi jinými známý avantgardní básník Witold Wandurski), další zemřeli ve vězení. Ti, kteří se dostali do táborů, byli zastřeleni během Velké čistky.

   Po několik let sloužila "aféra POW" jako nástroj vnitřních bojů v KSP, označení "provokatér POW" bylo stejně závažné jako obvinění z "trockismu". Závažnější ale bylo, že OGPU (později GUGB NKVD) vedlo po celou dobu evidenci Poláků, kteří pracovali ve státních institucích, v Kominterně nebo v samotném bezpečnostním aparátě. A ještě horší bylo, že totéž se dělo i ohledně tisíců osob žijících v oblastech Ukrajiny a Běloruska obydlených Poláky. Existovaly tam dvě polské autonomní oblasti - první od roku 1925 na Ukrajině (pojmenovaná po jednom ze zakladatelů KSP Julianu Marchlewském, jenž zemřel 1925), druhá od roku 1932 v Bělorusku (nesla jméno Dzeržinského). Místní mocenské orgány byly tvořeny Poláky, existovaly polské školy, časopisy, divadla, nakladatelství. Byly to jedním slovem enklávy "sovětského Polska".

   V září 1935 začala - v Kyjevě, Minsku a Moskvě - pod heslem rozbití "sítě POW" nová vlna zatýkání. Vláda zároveň přistoupila k likvidaci polských autonomních oblastí. Ale teprve na přelomu let 1936 a 1937, když byli zatčeni pracovníci NKVD polské národnosti, byl - ve shodě s obecným rytmem, v jakém se rozvíjela Velká čistka - překročen kritický bod. Vyšetřování postupovalo v policejní hierarchii stále výše a zároveň se stále rozšiřovalo směrem dolů. Na plénu ÚV VKS(b) v červnu 1937 tvrdil Ježov, že POW "infiltrovala orgány sovětské rozvědky i kontrarozvědky", a ohlásil, že NKVD "odhalila a likviduje nejdůležitější síť polské rozvědky". Ve vězeních seděly již stovky Poláků - včetně velké části elity komunistické strany - a brutální vyšetřovací metody přinášely stále nová "odhalení".

   V létě 1937 přistoupila NKVD ke všeobecné vlně represí proti národnostním menšinám. Na počátku byli Němci a hned po nich přišla řada na Poláky. 11. srpna podepsal Ježov operační rozkaz č. 00485, který předpokládal mimo jiné "úplnou likvidaci lidských zdrojů polské rozvědky v SSSR". "Polská operace" skončila rozhodnutím NKVD a rady lidových komisařů z 15. listopadu 1938, ovšem s tím, že ještě několik měsíců trvalo "čištění" mezi pracovníky NKVD, kteří se na ní podíleli. Protipolské represe se dotkly jak vedoucích komunistických představitelů (mimo jiné bylo popraveno 46 členů a 24 kandidátů ÚV), tak i "obyčejných občanů": dělníků a zvláště rolníků. Podle údajů NKVD z 10. července 1938 bylo celkem uvězněno 134 519 Poláků, z toho asi 53 % v Bělorusku a na Ukrajině. Do okamžiku přijetí rozhodnutí z 15. listopadu dostoupil celkový počet zatčených 150 000. Odhaduje se, že 40 - 50 % z nich bylo zastřeleno. Ostatní byli deportováni do Kazachstánu či umístěni v táborech.

 

   Poláci tak představují jistě aspoň 10 % obětí velké čistky (říjen 1936 - listopad 1938) a v rámci operace proti národnostním menšinám "přispěli" asi 40 %. Jde spíše o minimální údaje, neboť tisíce Poláků byly z Ukrajiny a Běloruska deportovány mimo "polskou operaci". Tak či tak neosiřely pouze pokoje v hotelu Lux obývané polskými komunisty a jejich místa za psacími stoly v různých sovětských úřadech, ale hlavně polské vesnice (kolchozy).

 

Operační rozkaz NKVD SSSR č. 00485

Nařizuji:

   1.  Zahájit od 20. srpna 1937 rozsáhlou operaci s cílem úplné likvidace místních organizací POW a především jeho diverzních a špionážních kádrů v průmyslu, komunikacích, sovchozech a kolchozech. Tato operace musí být dokončena do tří měsíců, tj. do 20. listopadu 1937.

   2.  Zatknout:  a)  nejaktivnější členy POW (podle připojeného seznamu), odhalené během vyšetřování a dosud neidentifikované;  b)  všechny válečné zajatce polské armády, kteří zůstávali v SSSR;  c)  uprchlíky z Polska, nehledě na dobu jejich příchodu do SSSR;  d)  politické emigranty a politické vězně vyměněné s Polskem;  e)  bývalé členy PPS a dalších protisovětských stran;  f)  místní protisovětsky zaměřené živly a nejaktivnější nacionalisty polských regionů.

   3.  Zorganizovat zatýkání ve dvou fázích:  a)  nejdříve je nutné zatknout osoby zaměstnané v NKVD, Rudé armádě, zbrojovkách, zbrojních odděleních ostatních továren, v železničních, pozemních, říčních a vzdušných komunikacích; v energetických sektorech továren, v rafineriích a plynárnách;  b)  následně je nutné zatknout všechny osoby pracující v továrnách, kde neovlivňují bezpečnost země, v sovchozech, kolchozech a administrativě.

   4.  Souběžně vést vyšetřování. V průběhu pátrání je třeba vyvíjet nátlak na úplné odhalení organizátorů a vůdců diverzních skupin, a tak odkrýt jejich sítě; ihned zatknout všechny špiony, škůdce a diverzní skupiny odhalené během výpovědí zatčených osob. Pro vyšetřování vyčlenit zvláštní skupinu operačních agentů.

   5.  Všechny zatčené osoby rozdělit podle vyšetřování do dvou kategorií:  a)  první kategorie, do níž náleží špionážní, diverzní, sabotážní a povstalecká síť polské špionáže: musí být zastřelena;  b)  druhá kategorie - méně aktivní než předešlá - podléhá vězeňskému nebo táborovému trestu v délce od pěti do deseti let. (. . .)

 

Lidový komisař vnitřních věcí SSSR,

generální komisař Státní bezpečnosti,

N. Ježov, Moskva, 11. srpna 1937

 

Katyn, věznění a deportace (1939 - 1941)

 

   Pakt o neútočení, uzavřený 23. srpna 1939 mezi SSSR a Třetí říší, předpokládal podle tajného protokolu "hranice sféry zájmů" na území rozděleného Polska. 14. září byly vydány rozkazy o "zahájení ofenzivy proti Polsku" a o tři dny později provedla Rudá armáda invazi. Politickým cílem bylo "osvobození" území nazývaných "západní Bělorusko" a "západní Ukrajina" od "okupace fašistického Polska a jejich přičlenění k SSSR.

 

Rozdělení Polska mezi nacistické Německo a Sovětský svaz v září/říjnu 1939 (větší obrázek ZDE).

 

Proces připojení proběhl v atmosféře psychologického nátlaku a represí rychle. 29. listopadu 1939 přiznalo prezidium Nejvyššího sovětu SSSR všem stálým obyvatelům připojených území sovětské občanství. Jistá část polského území (Vilno s okolím) byla předána Litevské republice, která žila poslední měsíce své nezávislosti.

   Je samozřejmé, že i na tato území musel být rozšířen represivní systém, který vládl v SSSR. A to tím spíše, když existovala - zcela oprávněně - obava, že vzniknou konspirativní odbojové organizace. Některé jednotky polské armády, jež unikly zajetí, začaly ostatně již na podzim provádět partyzánské akce. Na připojená území byl proto poslán velký počet příslušníků NKVD a okamžitě byl zřízen celý "čekistický" aparát. Koncentrovány zde byly také četné jednotky vnitřních (i pohraničních) vojsk ministerstva vnitra. Z hlediska kontroly a represe měly nové státní orgány, obecně řečeno, dva hlavní problémy: válečné zajatce a civilní obyvatelstvo.

 

Němečtí a sovětští vojáci v přátelském rozhovoru v okupovaném polském Brest-Litevsku, září/říjen 1939.

 

   Z logiky věcí bylo nutno nejprve řešit problém vojáků. Do sovětského zajetí padlo asi 240 000 - 250 000 zajatců, mezi nimi asi 10 000 důstojníků. Den po začátku agrese byla vydána první rozhodnutí ohledně zajatců a 19. září zřídil Berija (rozkazem č. 0308) Ředitelství válečných zajatců NKVD (Glavnoje upravlenije po dělam vojennoplennych - GUVP) a zároveň nařídil utvořit síť zajateckých táborů. Od počátku října byla postupně část zajatců - řadových vojáků - propouštěna, asi 25 000 jich bylo přiděleno k budování silnic a asi 12 000 dáno k dispozici na nucené práce lidovému komisariátu hutnictví. Dodnes neznámé množství lidí bylo odesláno do pracovních táborů a po malých skupinách rozeseto po nekonečném gulagu. Zároveň bylo rozhodnuto vytvořit dva "důstojnické tábory" (Starobělsk, Kozelsk) a také zvláštní tábor (Ostaškov) pro příslušníky policie, vězeňské stráže a pohraniční stráže. Berija brzy vytvořil zvláštní skupinu pro operační práci a vyšetřování v těchto táborech. Koncem února 1940 v nich bylo vězněno 6 192 policistů atd. a 8 376 důstojníků.

   Delší dobu nebyla, jak se zdá, Moskva rozhodnuta, co se zajatci provést. Připravovalo se především odsouzení aspoň části z nich. Začalo se v táboře Ostaškov, kde byla "modelová" žaloba postavena na čl. 58-13 trestního zákona RSFSR, jenž se týkal osob, které "bojovaly proti mezinárodnímu dělnickému hnutí". I při nepříliš velkém interpretačním úsilí mohl být na tomto základě odsouzen každý policista či vězeňský dozorce. Očekávaly se tresty 5 - 8 let v pracovním táboře. Uvažovalo se o deportacích na Dálný východ (zvláště Kamčatka). V druhé polovině února 1940 - možná že v souvislosti s obratem ve válce s Finskem - nadešel čas konečného rozhodnutí. Jak je možné soudit na základě dnes známých dokumentů, to, k jakému se dospělo, bylo poměrně nečekané: 5. března na Berijův návrh politbyro rozhodlo "udělit nejvyšší trest" všem zajatcům v Kozelsku, Starobělsku a Ostaškovu a také 11 000 Poláků, kteří se nacházeli ve vězeních v západních okresech Běloruska a Ukrajiny. Oni všichni, jak tvrdil - a vlastně pravdivě - Berija, "jsou zatvrzelými nepřáteli sovětské vlády bez naděje na nápravu".

 

 

   Formálně měl vynášet rozsudky zvláštní tribunál, trojka NKVD - Ivan L. Baštakov, Bachčo (Bogdan) Z. Kobulov a Vsevolod N. Merkulov. Na Berijův návrh potvrdili osobně svým podpisem souhlas Stalin, Vorošilov, Molotov a Mikojan, přičemž zapisovatel zaznamenal, že pro byli i Kalinin a Kaganovič, kteří nebyli na zasedání přítomni.

 

Svědectví Stanislawa Swianiewicze, který unikl masakru v Katynu

"Nalezl jsem díru ve stropě, kterou jsem mohl pozorovat, co se děje venku (. . .). Přede mnou byl prostor zarostlý trávou (. . .). Tento prostor byl hustě obklíčen jednotkami NKVD, s bajonety na hlavních.

   Ve srovnání s našimi předchozími zkušenostmi to bylo něco nového. Dokonce ani na frontě, ihned po našem zajetí, si eskorta bajonety na pušky nenasadila (. . .). Na místo přijel malý autokar. Vypadal ještě menší v porovnání s auty, s jakými jsme se obvykle setkávali v západních městech. Okna měl zabílena vápnem. Pojmul asi 30 osob, vstup pro cestující byl vzadu.

   Ptali jsme se, z jakých důvodů byla asi ta okna zabílena. Auto nacouvalo k vedlejšími vagonu tak, aby vězni mohli přímo nastoupit, aniž se dotkli nohou země. Vojáci NKVD hlídali s bajonety na hlavních vstup z obou stran (. . .). Každou půl hodinu se auto vracelo, aby nabralo další skupinku. Takže místo, kam byli vězni transportováni, nemohlo být příliš daleko (. . .).

   Plukovník NKVD, velice vysoký člověk, který mne vytáhl z transportu, stál uprostřed, ruce v kapsách svého dlouhého kabátu (. . .). Bylo jasné, že je to on, kdo dohlíží na celou akci. Ale v čem spočívala? Musím přiznat, že tehdy, toho krásného jarního rána, jsem na popravy ani nepomyslel."

(Ve stínu Katynu, Institut littéraire, 1976)

 

Technické přípravy trvaly asi měsíc a během následujících skoro 6 týdnů - od 3. dubna do 13. května - byli zajatci z táborů odváženi po skupinách. Z Kozelska (4 404 zajatci) byli převáženi do lokality Katyn, kde byli nad hromadnými hroby zabíjeni střelou do týla. Zajatci ze Starobělska (3 896) byli zabíjeni v zařízeních NKVD v Charkově, jejich těla byla pohřbena na předměstích Pjačatky. Vězni z Ostaškova (6 287) byli zabíjeni v budově NKVD v Kalininu (dnešní Tver) a pohřbeni v lokalitě Mědnoje. Celkem bylo povražděno 14 587 osob. 9. června hlásil zástupce velitele NKVD Vasilij V. Černyšev, že tábory jsou připravené na přijetí nových zajatců.

 

Katyn (Rusko), duben 1943. Němci objevili v hromadných hrobech mrtvoly 4 500 polských důstojníků. Komise Červeného kříže došla k závěru, že je popravili Sověti na jaře 1940 (celkem se uvádí 25 000 nezvěstných). Katyn jako symbol hromadné vraždy je také symbolem lži a zapírání: polská komunistická vláda a komunisté na celém světě až do roku 1989 připisovali katynský masakr Němcům.

 

   V Berijově návrhu zmíněných 11 000 vězněných Poláků bylo pouze malou částí osob, jež se nacházely ve vězeních. Bylo několik kategorií vězněných. Nejpočetnější, většinou vězněni poměrně krátce, byli utečenci, tedy lidé zadržení, když se pokoušeli o útěk z německé okupační sféry. Vězením jich prošlo asi 145 000, určitá část z nich byla odsouzena a odeslána do pracovních táborů, většina byla propuštěna. Druhou skupinu (asi 35 000 osob) tvořili "přeběhlíci", čili ti, kterým se nepodařil útěk na Litvu, do Rumunska či Maďarska. Část z nich byla po několika týdnech propuštěna, ale asi 10 000 jich bylo odsouzeno ke 3 až 8 letům a posláno do táborů (hlavně do Dallagu a na Kolymu). Někteří z nich byli na základě rozhodnutí z 5. března 1940 zastřeleni. Třetí kategorii tvořili věznění členové konspirativních organizací, důstojníci, kteří nebyli v září 1939 mobilizováni, státní i samosprávní úředníci, "pomješčikové" různého druhu - zkrátka "společensky nebezpečné živly" (socialnoopasnyje). A právě z této kategorie pocházela většina ze 7 305 osob, které - z onoho zmíněného počtu 11 000 osob - byly zastřeleny podle rozhodnutí z 5. března 1940. Dodnes jsou místa jejich hrobů neznámá, víme jen, že na Ukrajině bylo zastřeleno 3 405 a v Bělorusku 3 880 osob.

   Celkové počty "vězeňské populace" na územích připojených k SSSR (včetně Litvy připojené v létě 1940) nebyly dosud přesně zjištěny. Nicméně např. podle údajů z 10. června 1941 bylo ve vězeních v západních okresech Ukrajiny a Běloruska asi 39 600 vězňů (z toho asi 12 300 již odsouzených), tedy ve srovnání s březnem 1940 se počet vězňů zdvojnásobil. Nevíme ovšem, jakou část tvořili kriminální vězni a jakou vězni - tak či jinak - političtí. Nehledě na to, byl jejich osud po útoku Německa na SSSR často krutý. Jen ve vězeních v západní Ukrajině bylo před evakuací zastřeleno asi 6 000 osob a je málo pravděpodobné, že by tolik z nich bylo už předtím odsouzeno k smrti. V hlášeních NKVD figurují tyto případy jako "úbytek osob náležících do první kategorie". Přinejmenším několik set lidí bylo zastřeleno při pokusu o útěk z transportů, v jednom případě velitel kolony "na vlastní odpovědnost" nařídil zastřelit 714 vězňů (500 z nich nebylo ještě souzeno). Některé zastřelil vlastní rukou.

 

Lvov červen/červenec 1941; zavraždění převážně političtí vězni sovětskou NKVD (na fotografii již po příchodu Němců pozůstalí hledají své příbuzné mezi zabitými). Než Sověti ustoupili, příslušníci NKVD zavraždili všechny místní vězně, které nestihli evakuovat - jednalo se o několik tisíc lidí.

 

   Od akce "rozkulačování" se masové deportace staly jedním z důležitých nástrojů represe. Na územích připojených k SSSR bylo posílání do vyhnanství užíváno ve velkém měřítku. Když se mluví o těchto "deportacích", obvykle jsou míněny čtyři velké akce, nicméně deportace jednotlivých rodin či menších skupin probíhaly nejméně od listopadu 1939 a dodnes nevíme, kolika osob se týkaly. Podobně je tomu s nuceným přesídlováním do Besarábie a do východních částí Běloruska a Ukrajiny v druhé polovině roku 1940. Ohledně podrobných čísel nepanuje mezi historiky shoda. Donedávna se vycházelo z odhadů, které provedly polské odbojové organizace, anebo z údajů polské ambasády z roku 1941. Po zpřístupnění dokumentů NKVD uznává většina badatelů, že jejich informace je třeba považovat za spolehlivé, byť spíše za minimální, a že bude-li je nutno korigovat, pak spíše směrem nahoru.

   První vysídlovací akce proběhla 10. února 1940 na základě dva měsíce starého rozhodnutí rady lidových komisařů (z 5. prosince 1939). Tolik času si totiž vyžádaly přípravy, především "průzkum terénu" a vyhotovení seznamů. Organizátoři deportací se museli vypořádat s celou řadou technických těžkostí, mimo jiné např. se skutečností, že jen malá část železnic byla adaptována na sovětské (širokorozchodné) rozměry. O významu této akce svědčí fakt, že na ni na místě dohlížel Berijův zástupce Merkulov. Únorová deportace se týkala především rolníků, obyvatel malých městeček, zemědělských kolonistů a lesníků. Podle údajů NKVD bylo deportováno asi 140 000 osob, z toho bylo 82 % Poláků. Deportováni byli i Ukrajinci a Bělorusové, zvláště lesníci. Místem vyhnanství byly především oblasti v severním Rusku a na západní Sibiři.

   Ve stejné době, kdy v Kremlu padlo rozhodnutí o postřílení zajatců, rozhodla rada lidových komisařů (2. března) o deportacích dalších kategorií obyvatel. Následující masové deportace začaly v noci z 12. na 13. duben. Tentokrát byly jejich obětí rodiny právě popravovaných zajatců a vězňů a - jako obvykle - "společensky nebezpečné živly". Podle údajů NKVD bylo deportováno asi 61 000 osob, takřka všechny do Kazachstánu, v krutých podmínkách zimy a hladu, které dnes dobře známe díky zachovalým svědectvím.

 

Úryvek z Kazašského triptychu:

Vzpomínky na deportaci, Varšava, 1992

   Lucyna Dziurzynská-Suchonová: "Vzpomínám si na jednu z nejdramatičtějších chvil našeho života. V průběhu několika dnů jsme nic nejedli, vyloženě nic. Byla zima. Chatrč byla celá přikrytá sněhem. Díky tunelu vykopanému někým zvenčí bylo možné odtud vycházet (. . .). Maminka mohla jít pracovat. Měla stejný hlad jako my. My jsme byli v pelechu, tiskli se jeden ke druhému, aby nám bylo větší teplo. Malá světýlka se nám blyštěla v očích. Neměli jsme už ani sílu se postavit. I tak byla v chatrči hrozná zima (. . .). Spali jsme, celou tu dobu jsme spali. Můj bratr se jednou za čas probudil a křičel: ´Mám hlad!´, nedokázal říct už nic jiného kromě ´Mami, umírám´. Maminka plakala. Šla hledat pomoc do vedlejších chatrčí, k našim přátelům. Bez výsledku. Dali jsme se do modlení: ´Otče náš...´ Asi se stal zázrak. Přítelkyně z vedlejší chatrče přinesla hrst pšenice (. . .)."

 

   Třetí akce proběhla na základě stejného rozhodnutí rady v noci z 28. na 29. červen 1940. Týkala se osob, které před zářím 1939 nebydlely na územích připojených k SSSR a které se nevrátily po uzavření příslušné sovětsko-německé smlouvy zpět do německé okupační sféry: ti, které válka překvapila v té či oné okupační zóně, se mohli vrátit do svých domovů. Do německé zóny se vrátilo více než 60 000 lidí, včetně asi 1 500 Židů! Charakteristickým rysem masy asi 80 000 deportovaných byla skutečnost, že 84 % z nich byli Židé (díky čemuž unikli holokaustu).

   Čtvrtá a poslední akce začala 22. května podle rozhodnutí ÚV VKS(b) a rady lidových komisařů ze 14. t. m. Jejím cílem bylo "vyčištění" pohraničního pásu a pobaltských republik od "nežádoucích živlů". Deportované osoby náležely do kategorie tzv. "zsylposielenců", tzn. byl jim na 20 let přikázán pobyt v určitých oblastech (hlavně v Kazachstánu). Tato vlna deportace - s výjimkou Lotyšska, Estonska a Litvy - postihla 86 000 osob.

   Celkem bylo podle údajů NKVD deportováno při těchto akcích asi 330 000 - 340 000 lidí. Dohromady s dalšími vysídlenými dosáhl počet deportovaných určitě ne méně než 400 000 - 450 000 lidí. Existovaly ještě další skupiny, jež se ocitly proti své vůli v hloubi SSSR - asi 150 000 mladých mužů zařazených do Rudé armády. Službu si odbývali hlavně v tzv. pracovních praporech (stroj-bataliony). A více než 100 000 osob nastoupilo - ve skutečnosti jen zčásti z vlastní vůle - práci v průmyslu (především v doněcké pánvi, na Urale a na západní Sibiři).

 

Pomník vztyčený ve Varšavě v roce 1996 na počest Poláků, katolíků a Židů, deportovaných na Dálný sever, Sibiř nebo do Kazachstánu atd. v letech 1939 - 1941 a 1944 - 1945.

 

   Soudí se, že během necelých dvou let sovětské vlády na územích zabraných Polsku se obětí represí různého druhu - od zastřelení přes věznění, tábory, deportace až do napůl nucené práce - stal více než milion osob, to jest každý desátý občan Polska, který bydlel či se právě nacházel na tomto území. Nejméně 30 000 osob bylo zastřeleno. Odhaduje se, že úmrtnost mezi vězni v táborech a mezi deportovanými činila 8 - 10 %, zemřelo tedy určitě asi 90 000 - 100 000 lidí.

 

NKVD proti Armiji Krajowe

 

   V noci ze 4. na 5. leden 1944 překročila tanková čela Rudé armády polsko-sovětskou hranici, která byla v roce 1921 ustanovena rižskou smlouvou. Tuto hranici ovšem neuznávala ani Moskva, ani - de facto - západní velmoci, neexistovaly ani diplomatické styky mezi oběma zeměmi, po odhalení katynského zločinu SSSR diplomatické styky s legální polskou vládou v londýnském exilu přerušil. Záminkou byla skutečnost, že polská vláda požadovala mezinárodní vyšetření katynského zločinu pod záštitou Červeného kříže - podobné šetření žádaly i německé úřady. Instrukce polské londýnské vlády předpokládaly, že v okamžiku přiblížení fronty vyhlásí podzemní Armija Krajowa (Zemská armáda) mobilizaci, zahájí boje s Němci a po příchodu Rudé armády bude vystupovat jako představitel legitimní vlády. Operace měla krycí jméno "Bouře". K prvnímu kontaktu došlo na konci března na Volyni, kde velitel partyzánské divize AK skoro dva měsíce vedl boje po boku sovětských jednotek. 27. května 1944 byly některé oddíly AK Sověty odzbrojeny a hlavní síly divize ustoupily - za stálých bojů s Němci - na západ.

   Taková taktika - nejprve lokální spolupráce a poté odzbrojování AK - se ukázala být stálou zásadou. Nejdramatičtější události proběhly v okolí Vilna. Silné seskupení AK zaútočilo 9. července na město zároveň se sovětskými jednotkami. Několik dní po skončení bojů o Vilno dorazily jednotky vojsk NKVD a provedly - podle rozkazu hlavního stanu č. 220145 - dvoudenní operaci odzbrojování vojáků AK. Jak bylo 20. července hlášeno Stalinovi, více než 6 000 partyzánů bylo odzbrojeno, zatímco asi tisíci se podařilo z obklíčení uniknout. Uvězněno bylo kompletní velení tohoto seskupení AK. Důstojníci byli internováni v táborech NKVD, vojákům bylo dáno na vybranou: tábory, anebo služba v prosovětské polské armádě, jíž tehdy velel generál Zygmunt Berling. Obdobná taktika byla užita proti seskupení AK, jež se účastnilo bojů o Lvov.

   To vše se ovšem odehrávalo na územích, jež Moskva považovala za součást SSSR. Ale také na územích na západ od "Curzonovy linie", kde AK zmobilizovala 30 000 či 40 000 vojáků a osvobodila mnoho malých měst, postupovaly týlové jednotky NKVD a SMERŠ podobně. Probíhalo to podle rozkazu vrchního velitelství č. 220169 z 1. srpna. Dle souhrnného hlášení z října o provedení tohoto rozkazu bylo zadrženo a odzbrojeno asi 25 000 vojáků AK, mezi nimi více než 300 důstojníků, kteří byli internováni.

   V srpnu 1944 velení AK zahájilo povstání ve Varšavě, do níž měla Rudá armáda (Běloruský front) vstoupit 8. srpna. Stalin zastavil ofenzivu na Visle, která již byla překročena na jihu od Varšavy, a nechal Němce povstalce, kteří se bili až do 2. října, rozdrtit.

   Jednotky NKVD i operační skupiny SMERŠ disponovaly vlastními vězeními a tábory, drženi v nich byli jak polští partyzáni, tak ti Poláci, kteří se za války přihlásili k německé národnosti (Volksdeutschen), a také němečtí zajatci. Důstojníci a poté i ti vojáci, kteří odmítli sloužit v Berlingově armádě, byli odesláni ve stopách svých druhů od Vilna a Lvova do táborů v hloubi SSSR. Dodnes se nepodařilo přesně stanovit počty internovaných účastníků akce "Bouře". Odhaduje se, že to bylo asi 25 000 - 30 000 osob. Na územích připojených k SSSR probíhalo však od podzimu 1944 masové zatýkání, jež pravidelně končilo odsouzením a odesláním do táborů nebo nucenými pracemi (nejčastěji v doněcké pánvi). Jestli tentokrát představovali základní masu deportovaných především Ukrajinci, odhaduje se nicméně, že alespoň několik desítek tisíc Poláků se také stalo obětí perzekucí různého druhu.

   NKVD a SMERŠ neukončily však ani po rozbití většiny zmobilizovaných jednotek AK svou činnost. Rozkazem č. 0012266/44 z 15. října 1944 nařídil Berija vytvořit zvláštní divizi (64. střelecká divize) určenou k pobytu na území Polska. Operace v pohraničních oblastech podporovaly i jednotky NKVD z Běloruska a Ukrajiny. Od okamžiku zformování divize do konce roku 1944 bylo zatčeno asi 17 000 lidí, více než 4 000 z nich byly odeslány do táborů v hloubi SSSR. Sovětské jednotky, podřízené od 1. března 1945 hlavnímu poradci NKVD na polském ministerstvu veřejné bezpečnosti generálu Ivanu Serovovi, působily v Polsku až do března 1947, přičemž víceméně do srpna - září 1945 představovaly právě ony hlavní sílu, jež prováděla "očišťování" terénu od jednotek podzemního odboje za nezávislost. Od ledna 1945 do srpna 1946 zadržely tyto jednotky asi 3 400 vojáků různých podzemních formací (většina byla poslána do táborů, část předána polským orgánům) a dohromady provedly zatčení asi 47 000 osob. Poté, co jednotky Rudé armády vstoupily na území přičleněné v roce 1939 k Třetí říši, proběhlo masové zatýkání nejen osob vedených jako Volksdeutschen, ale i těch Poláků, kteří podepsali pod nátlakem tzv. 3. národnostní seznam (příbuzní německé kultuře, Eingdeutschen) a sloužili ve wehrmachtu. Z Pomořan a Horního Slezska bylo do SSSR odvlečeno nejméně 25 000 - 30 000 civilních osob, včetně 15 000 horníků, kteří byli umístěni v táborech v Donbasu a v západosibiřské pánvi.

   Činnost NKVD se ovšem neomezovala na masové represe, hony na lidi a "pacifikace". Již na konci léta 1944 vznikaly operační skupiny SMERŠ, které prováděly normální operační činnost v terénu včetně verbování agentů. Nejznámější operací, které velel přímo generál Serov, bylo úskočné zatčení 16 vůdců polského podzemního státu: velitele AK, místopředsedy vlády a jeho tří zástupců a členů Rady národní jednoty (jakýsi podzemní parlament). Tito činitelé nebyli ochotni uznat výsledky jaltské dohody, ale přijali návrh generála Serova na politická jednání. Hned poté, co se dostavili na domluvené místo (Pruszkow u Varšavy), byli zatčeni a 28. března 1945 převezeni rovnou do moskevského vězení v Ljubljance. Po několikatýdenním vyšetřování s nimi začal 19. června veřejný proces, který se konal v témž Sloupovém sále Paláce odborů, kde proběhly i některé veřejné procesy Velké čistky. Zároveň probíhaly - také v Moskvě - rozhovory mezi přívrženci polské prosovětské vlády a polských demokratických sil o přijetí závěrů jaltské dohody týkajících se Polska; polští demokraté byli ochotni jednat i přímo se Sověty. Rozsudek padl téhož dne, kdy tři velmoci (USA, SSSR a Velká Británie) schválily dohodu o vytvoření koaliční vlády, ve které měli značnou převahu komunisté a jejich spojenci (či spíše souputníci). Rozsudky sice nebyly - alespoň na sovětské poměry - příliš vysoké (do 10 let), tři z odsouzených se ovšem již nikdy do vlasti nevrátili. Generál Leopold Okulicki, poslední velitel AK, zemřel ve vězení již v prosinci 1946.

   I když pravidelné jednotky AK ani jednou nezahájily boj s jednotkami Rudé armády, bylo s nimi přesto nakládáno jako s nepřítelem a jejich vojáci byli deportováni do zajateckých či koncentračních táborů.

 

REPRESIVNÍ SYSTÉM V POLSKU 1944 - 1989

 

   Formy a rozsah politických represí se, obecně řečeno, měnily spolu se změnami politického systému. Snad by se dalo parafrázovat známé přísloví: "Řekni mi, jaký je systém represí, a já ti řeknu, jaká je to fáze komunismu." Popis ani analýza represí není ovšem ničím snadným nejméně ze dvou důvodů: 1. šlo o přísně tajnou sféru a dodnes zůstává mnoho dokumentů nedostupných, 2. koncentrace pozornosti jen na represe může znamenat zkreslení obrazu minulosti, neboť komunistický režim se neopíral pouze o represe (a to ani ve svých nejrepresivnějších obdobích). I s touto výhradou je třeba pokusit se o odpověď na základní otázku - proč je represivní aparát v centru systému -, neboť podle mého mínění má zásadní význam pro zhodnocení komunistického režimu a jeho ideologických kořenů.

   V průběhu pětačtyřiceti let, kdy v Polsku vládla - jako dominující nebo de facto monopolní moc - komunistická strana, jsme se setkali s pěti fázemi či obdobími, jež se mezi sebou výrazně různila mimo jiné i z hlediska stupně užívaných represí. Bylo také mnoho podobností, ty zásadní přitom spočívaly v následujícím: vždy existovala politická policie a vždy kontrolou nad ní disponovalo rozhodovací centrum strany (či alespoň několik osob k němu náležících).

 

Dobytí státu čili masový teror (1944 - 1947)

 

   Z hlediska vnitrostátního byly základy komunistického panství v Polsku položeny pod ochranou Rudé armády, z hlediska mezinárodního Stalinovým protektorátem. Přítomnost sovětského bezpečnostního aparátu se ovšem neomezovala jen na roli jednotek NKVD v boji s protivníky nové vlády. Polský ekvivalent takového aparátu byl vybudován - s určitými modifikacemi - podle vzoru NKVD/KGB a budovali jej polští komunisté vyškolení v důstojnickém učilišti NKVD v Kujbyševě a několik set osob čítající sbor sovětských poradců, v čele s "generálním poradcem", generálem Serovem, dubloval tyto polské orgány. Prostřednictvím sítě poradců měli šéfové z Ljubljanky úplný přístup ke všem informacím, a Moskva tudíž nebyla nucena zřizovat svůj vlastní informační systém. Takto tvořil - a to pomíjíme politickou a ideologickou provázanost - polský bezpečnostní aparát součást bezpečnostního aparátu impéria. Ještě silnější byla závislost polské vojenské rozvědky.

   Komunisté byli v Polsku marginální skupinou a neměli nejmenší naději dostat se k vládě demokratickou cestou. Vztah vůči nim byl o to negativnější, že valná část Poláků byla tradičně nedůvěřivá či nepřátelská vůči SSSR a zvláště vůči Rusku. Měla navíc za sebou trpkou zkušenost z "osvobozování" Rudou armádou. Je možno říci, že odpor proti nově zaváděnému politickému systému byl dvojnásobně silný. V prvních letech byly sloupy tohoto odporu podzemní ozbrojené i politické organizace a legálně činné politické strany. Skutečný vliv měla jen jedna: Polská strana lidová (Polskie Stronnictwo Ludowe, PSL). Zlomení tohoto odporu a ovládnutí státu bylo tedy prvním a nejdůležitějším úkolem nové moci.

   Šéf resortu veřejné bezpečnosti Stanislaw Radkiewicz byl první představitelem Výboru národního osvobození (byl utvořen v Moskvě 21. července 1944), který se objevil na polském území. Bylo to velmi příznačné a mělo to svůj symbolický význam. Uplynul však celý rok, než se podařilo zorganizovat bezpečnostní aparát (od roku 1945 ministerstvo veřejné bezpečnosti) do té podoby, aby byl schopen převzít úsilí o upevnění moci získané díky přítomnosti Rudé armády a NKVD. Až v polovině roku 1945 dobudovalo ministerstvo strukturu operativních pracovišť, zaměstnávalo (rozumí se bez policie) více než 20 000 úředníků, do jeho dispozice bylo převedeno asi 30 000 vojáků Útvaru vnitřní bezpečnosti (Korpus Bezpieczeństwa Wewnetrznego, KBW) a velení vojenské rozvědky převzal polský důstojník.

   Mnozí z polských historiků odmítají termín "občanská válka". Činí tak s ohledem na přítomnost sovětských vojsk (a také vojsk NKVD) na polském území. Protipartyzánská válka, jež probíhala s dosti velkou intenzitou do roku 1947 a definitivně skončila až počátkem 50. let, byla krutá a krvavá. Bezpečností aparát v ní používal široký repertoár metod: od infiltrace přes provokace až po "pacifikace" celých oblastí. Měl absolutní materiální převahu (palebná síla, odvody do KBW, spojení) a nelítostně ji využíval. Například v roce 1947 bylo podle hlášení odboru pro boj s podzemím (III. oddělení) v boji zabito 1 486 osob, zatímco vlastní ztráty činily 136 osob. Na velkých pacifikačních akcích se podílela nejen vojska KBW, ale také vyčleněné divize regulérní armády, a tak počet odpůrců komunistické vlády zabitých v bojích v letech 1945 - 1948 dosáhl asi 8 700. Tyto masové operace řídila Státní bezpečnostní komise, kterou společně vedli ministr bezpečnosti a ministr národní obrany. V případě potřeby byly prováděny masové deportace. Tímto způsobem byl vlastně vyřešen problém ukrajinského partyzánského hnutí v jihovýchodním Polsku: v dubnu až červenci 1947 byla v rámci akce "Wisla" vysídlena doslova celá ukrajinská populace (asi 140 000 lidí) a pečlivě rozptýlena po oblastech osídlených dříve Němci.

   V činnosti bezpečnostního aparátu nechyběly tak delikátní operace, jako např. zfalšování výsledků referenda (červen 1946) a "příprava" voleb v lednu 1947 s intenzivní propagandou, zatýkáním tisíců lidí, zvláště na venkově a falšováním výsledků, či vybudování sítě tajných spolupracovníků (jejich počet činil 1. ledna 1946 asi 17 500 osob). V jeho akcích však dominovalo brutální násilí, i když dosud nedisponujeme věrohodnými a přesnými údaji o množství uvězněných za celé období. Na příkladu jednoho roku (1947) vypadají údaje následovně: v působnosti III. oddělení bylo zatčeno asi 32 800 osob (toto číslo ovšem zahrnuje ze značné části obyčejné bandity), odbor pověřený ochranou průmyslu (IV. oddělení) zatkl přinejmenším 4 000 - 4 500 osob a během posledních týdnů před volbami bylo společným úsilím všech odborů, policie, KBW i armády pozatýkáno nejméně 50 000 - 60 000 místních aktivistů opoziční PSL. Dosti četné byly případy, kdy se funkcionáři bezpečnosti dopustili tajných vražd, někdy na pokyn místních výborů komunistické strany.

 

   Kazimierz Moczarski

   vězeň odsouzený k doživotí

   (čl. 2 dekretu z 31. srpna 1944)

Sztum, centrální věznice

23. února 1955

   Trestní senát Nejvyššího soudu

   jedn. číslo: III K 161/52

 

   K žádosti o obnovení a revizi procesu podané mými advokáty (. . .) prohlašuji:

   Během vyšetřování vedeného úředníkem bývalého ministerstva veřejné bezpečnosti jsem byl podroben v období od 9. ledna 1949 do 6. června 1951 čtyřiceti devíti různým typům týrání a mučení, z nichž mohu zdůraznit tyto:

   1.  Bití gumovým obuškem na velice citlivých místech (kořen nosu, brada, slinné žlázy, vystouplá místa, např. lopatky).

   2.  Bití bičem pokrytým lepivou gumou na vnějších částech obnažených chodidel, především přes prsty - velice bolestivá metoda.

   3.  Bití obuškem přes paty (v sériích po deseti na každou patu, mnohokrát za den).

   4.  Vytrhávání vlasů a chlupů na spánku a zátylku ("husí peří"), z vousů, na břiše, v oblasti perinea a pohlavních orgánů.

   5.  Pálení cigaretami na rtech a očích.

   6.  Pálení prstů na obou rukách.

   7.  Bránění spánku: během sedmi z devíti dnů je vězeň stojící v temné cele buzen ranami do tváře (. . .). Tato metoda, nazývaná vyšetřovateli "plage" nebo "Zakopane", vyvolává stav blízký demenci - vězeň je vydán napospas psychickým poruchám: akustickým a barevným halucinacím, které se podobají těm, jež vyvolá požití peyotlu nebo meskalinu.

   Nadto musím zdůraznit, že po dobu šesti let a tří měsíců jsem byl zbaven procházek. Dva roky a deset měsíců jsem se nekoupal; během přibližně čtyř a půl let jsem byl podrobován přísné izolaci, bez možnosti kontaktovat vnější svět (žádné zprávy od mé rodiny, žádné dopisy, žádné knihy ani časopisy atd.)

   Na výše zmíněném mučení mé osoby se účastnili podplukovník Dusza Jozef, major Kaskiewicz Jerzy a kapitán Chimczak Eugeniusz s cílem terorizovat mne a vynutit na mně výpověď nezakládající se na pravdě, nezbytnou k dotvrzení řady předem určených obvinění a šetření.

   Jednali podle rozkazu plukovníka Rozanského a plukovníka Fejgina. Náměstek ministra generál Romkowski 30. listopadu 1948 v přítomnosti plukovníka Rozanského prohlásil, že budu podroben "hrůznému vyšetřování", a tak se také stalo (. . .).

(Cahiers historiques, č. 53, Paříž, 1980)

 

   Protinacistický bojovník, Kazimierz Moczarski, byl zatčen v roce 1945, po 255 dnů byl držen v jedné cele s generálem SS Jürgenem Stroopem, jenž velel v roce 1943 likvidaci varšavského ghetta. Po propuštění mohl napsat tuto konfrontaci. (Viz Kazimierz Moczarski, Rozhovory s katem, Praha, Mladá fronta, 1985.)

 

   Vyšetřování bylo vedeno mimořádně brutálně, bití a mučení bylo na denním pořádku, v přeplněných věznicích panovaly nelidské podmínky. V mnoha případech nestačilo rychlé odsouzení obviněných, ale byly inscenovány veřejné procesy, při nichž mělo speciálně vybrané publikum ponižovat souzené a dát průchod "nenávisti lidu". Datum konání některých procesů bylo určeno s ohledem na nadcházející politické události, aby tak byl získán dodatečný propagandistický efekt. Tak tomu bylo např. v případě procesu s vedením největší podzemní organizace (Wolność i Niezawislość, WiN), které čekalo na soud od listopadu 1945 do ledna 1947: nakonec proběhl v týdnu před volbami do Sejmu. Jiný trik spočíval v obviňování účastníků protiněmeckého odboje z kolaborace s Třetí říší. Mělo to určitou logiku, neboť komunisté uvažovali: AK není náš spojenec, je tedy nepřítel, a protože Němci jsou také nepřítel, je AK jejich spojencem. Gestapáci sedící v polských vězeních pak dodávali falešná svědectví v tomto smyslu a soudci vynášeli na tomto základě rozsudky. Proces s Witoldem Pileckim v roce 1948 byl jedním z nejkřiklavějších příkladů těchto justičních zločinů. Hlavním bodem obžaloby byla v tomto případě "špionáž ve prospěch cizí mocnosti". Cizí mocností byly míněny Polskie Sily Zbrojne, tj. polská armáda na západě. O výšce rozsudků v nejdůležitějších procesech rozhodovalo vedení komunistické strany. Stejně tak dohlíželo na personální obsazení klíčových funkcí v aparátě teroru.

 

Příslušník polského hnutí odporu Witold Pilecki se nechal dobrovolně internovat v Osvětimi (číslo 4859, nahoře), aby tu zorganizoval síť odporu, potom uprchl a pokračoval v boji proti nacistům. Po zatčení komunistickou politickou policií v květnu 1947 (dole) byl mučen, odsouzen k trestu smrti a popraven. Pilecki byl rehabilitován v roce 1990.

 

Witold Pilecki, nar. 1901. Účastník války s bolševiky 1919 - 1920. Statkář, v září 1939 záložní důstojník polské armády, který zorganizoval jízdní oddíl integrovaný do armády v roce 1939. Byl spoluorganizátorem jedné z prvních podzemních organizací za německé okupace (Tajná polská armáda, přísaha se konala už 10. listopadu 1939). V roce 1940 se z vlastní iniciativy, ale s vědomím velení AK nechal zatknout, aby se dostal do Osvětimi (vězeň č. 4859) a zorganizoval tam hnutí odporu. V dubnu 1943 z koncentračního tábora uprchl, vrátil se do podzemního odboje a působil především v organizaci Niepodlegość (Nezávislost), účastnil se varšavského povstání. Po kapitulaci povstání byl vězněn v zajateckém táboře v Murnau, po osvobození vstoupil do 2. sboru polské armády na západě pod generálem Andersem. Na podzim 1945 se vrátil do vlasti, kde pokračoval v podzemní činnosti. Zorganizoval nevelkou, ale efektivní síť, která sbírala informace a dodávala je do štábu generála Anderse. 5. května 1947 byl zatčen, mučen a 15. března 1948 odsouzen k trestu smrti a 25. května téhož roku popraven kulkou do zátylku. V roce 1990 byl rehabilitován.

 

   Organizovaný a koordinovaný odpor byl v zásadě úplně likvidován na podzim 1947. Po útěku několika vedoucích představitelů PSL ze země a po zatčení - v pořadí čtvrtého - velitele organizace WiN již neexistovaly žádné opoziční struktury s celonárodní působností. Politická situace se začala stabilizovat, společnost byla zničená a vyčerpaná dlouholetou okupací, přestala doufat v pomoc západních mocností. Čím dále všeobecněji byla pociťována nezbytnost přizpůsobit se nechtěné sice, ale existující realitě. Komunistický převrat v Československu v únoru 1948 posílil dominanci Moskvy nad celou středovýchodní Evropou. Komunistická strana a její nejsilnější spojenec socialistická strana se připravovaly ke sjednocení. Zlepšovala se ekonomická situace, postupovala poválečná rekonstrukce, osídlování dříve německých území absorbovalo energii společnosti. Není tedy divu, že na ministerstvu veřejné bezpečnosti uvažovali o možnosti snížit stav zaměstnanců a začalo se s redukováním sítě tajných spolupracovníků (bylo jich už 45 000).

   To vše zároveň znamenalo, že komunistická strana může přejít k další etapě: sovětizaci Polska a podmanění celé společnosti.

 

Dobytí společnosti čili všeobecný teror (1948 - 1956)

 

   Po vítězném "pražském puči" a vyobcování Tita začaly víceméně zároveň ve všech státech ležících v sovětském bloku obdobné procesy. Jejich společnými rysy bylo mj. pohlcení socialistických stran komunistickými a vytvoření (de iure nebo de facto) systému jedné strany, úplná centralizace řízení hospodářství, urychlená industrializace podle vzoru stalinské "pětiletky", začátky kolektivizace na vesnici, zintenzivnění útoků na církev atd. Změnilo se vše nebo skoro vše. Změnila se také strategie teroru: byl stále masový, ale zároveň zevšeobecněl a zevšedněl.

   V letech 1945 - 1947 se stávaly oběťmi "pacifikací" či "preventivních operací" tisíce osob, jež nevyvíjely žádnou opoziční činnost. Represivní mašinerie byla ale zaměřena v zásadě proti konkrétním a aktivním protivníkům komunistické strany. Po roce 1948 se hlavním úkolem bezpečnostního aparátu stalo zastrašit celou společnost a získat nad ní kontrolu. A to i nad těmi skupinami a vrstvami, které nejenže nemínily provozovat jakoukoli opoziční činnost, ale - více či méně horlivě - podporovaly vládu. Všeobecnost teroru spočívala nejen v tom, že se každý mohl stát ne-li přímo jeho obětí, pak alespoň "předmětem aktivního zájmu" bezpečnostního aparátu. Podstatný rys tkvěl i v tom, že obětí se mohl stát také člen nejvyšších vládních či stranických orgánů.

   Ačkoli někteří vysocí funkcionáři ministerstva veřejné bezpečnosti nabádali ke "zvýšení revoluční bdělosti" už v roce 1947, teprve v létě 1948 se toto heslo stalo závazným. Zároveň se připomínala Stalinova stará teze o "zostřování třídního boje" . . . Výchozím bodem byl konflikt s Titem. Ten se stal pro středovýchodní Evropu tím, čím kdysi byl pro SSSR Trockij. V Polsku se tato záležitost objevila zároveň s odsouzením "pravicově nacionalistické úchylky", jejímž ztělesněním se na přelomu srpna a září 1948 stal generální tajemník strany Wladyslaw Gomulka. Brzy poté byla zřízena na ministerstvu zvláštní skupina pověřená vyšetřováním "provokací v dělnickém hnutí". V polovině října přišla první zatčení. Netýkala se ještě Gomulkova nejbližšího okolí, ale každému, kdo něco věděl o moskevských procesech z 30. let - a komunisté o nich věděli hodně -, bylo jasné, že se jedná o počátek niti, která "povede výš".

   Celkově v systému represí ty perzekuce, jež byly namířeny přímo proti samotným komunistům, představovaly z kvantitativního hlediska pouze malý zlomek. Nelze je však bagatelizovat, a to ani v případě Polska, kde nezanechaly příliš mnoho obětí. Tak např. při hledání "špionážně-diverzní" sítě byla pozornost upřena především na důstojnický sbor a zvláště na profesionální důstojníky ještě z předválečné armády. V tomto případě vedlo společné úsilí ministerstva veřejné bezpečnosti a vojenské kontrarozvědky k zatčení stovek vyšších důstojníků, ke konání četných procesů, k odsouzení a popravě 20 osob. Fakt, že Gomulka zmizel z veřejného života (1949) a poté byl - spolu s několika stovkami stranických kádrů různé úrovně - zatčen (1951), byl jasným signálem, že přišel čas úplného podrobení stranického aparátu. A také aparátu bezpečnostního, z něhož bylo uvězněno několik vysokých funkcionářů. Protože ale k procesu s Gomulkou (a spol.) nedošlo, takový podstatný rys sovětizace, jakým byly procesy s Rajkem či Slánským, v Polsku chybí.

   "Provokacemi v dělnickém hnutí" se zabývala nepatrná část (X. oddělení, asi 100 osob) aparátu, který byl od r. 1949 intenzivně budován (v r. 1952 měl až 34 000 pracovníků). V lednu 1949 zhodnotil sekretariát ÚV práci ministerstva veřejné bezpečnosti kriticky, nařídil "zintenzivnit činnost" a rozšířit síť tajných spolupracovníků. Při politickém byru byla vytvořena stálá komise pro bezpečnost, v jejímž čele stanul Boleslaw Bierut (šéf strany po Gomulkovi). Komise se zabývala nejdůležitějšími vyšetřovanými případy, ale i organizačními záležitostmi ministerstva veřejné bezpečnosti a kontrarozvědky a vydávala obecné směrnice.

   Jako jeden z hlavních úkolů byla postulována nutnost přítomnosti "bezpieky" (lidové označení aparátu bezpečnosti) ve všech sférách života společnosti. Bylo rozhodnuto, že síť informátorů (asi 74 000 lidí) už nestačí, a v létě 1949 byly vytvořeny buňky aparátu (tzv. Referaty Ochronne, RO) přímo v podnicích. Za několik let fungovaly RO asi v 600 podnicích. Zvláště intenzivně byl budován odbor ochrany hospodářství, který byl rozdělen do několika oddělení. V letech 1951 - 1953 dodával vlastně tento odbor většinu uvězněných (5 000 - 6 000 ročně) a měl nejlépe vybudovanou agenturní síť (26 000 osob). Každá havárie či požár byly nahoře považovány za následek sabotáže či přímo diverze. V některých případech bylo uvězněno i několik desítek osob z jedné továrny. V rámci "ochrany státních institucí" přezkoumával tento odbor uchazeče o studia technického směru: v roce 1952 vydal negativní stanovisko a znemožnil studium 1 500 mladých lidí.

   Zvláštní kapitolu tvoří "ochrana zemědělské spolupráce" (čili procesu kolektivizace) a kontrola plnění dekretů o povinných dodávkách obilí a masa. V tomto případě nebyl aparát státní bezpečnosti nejaktivnější institucí: zabývala se tím také policie a zvláštní komise pro boj se zpronevěrou a sabotáží (vytvořená už v roce 1945). Již samotné označení komise připomínající sovětskou čeku šířilo strach. Stávalo se, že kvůli neplnění dodávek bylo uvězněno několik tisíc rolníků z každého ze všech 15 vojvodství a svoboda musela být vykoupena podpisem pod závazkem splnit stanovený kontingent. "Bezpieka" i policie prováděly zatýkání podle připraveného politického plánu: šlo o to dostat do vězení bohatší rolníky (kulaky), a to i když dodávky splnili. Tito lidé byli drženi ve vězení po týdny, aniž vůbec byli vyšetřováni. Rozsudky, pokud je vůbec obdrželi, často obsahovaly ustanovení o propadnutí nalezeného obilí a dobytka či dokonce o konfiskaci majetku. Zvláštní komise se zabývala i obyvatelstvem měst. Nejvíce rozsudků bylo vyneseno ve věcech spekulace, tedy zpravidla prodeje na černém trhu, a v letech 1952 - 1954 pro "chuligánství". Výroky komise byly čím dále přísnější: jestliže v letech 1945 - 1948 udělila trest pobytu v táboře nucené práce asi 10 900 osob, pak v letech 1949 - 1952 už odsoudila k takovému trestu asi 46 700 osob. Dohromady bylo do pracovních táborů posláno do roku 1954 asi 84 200 osob. Nebyly to samozřejmě tresty za "politické zločiny" - ty v Polsku udělovaly pouze řádné soudy -, ale represivní povaha opatření uplatňovaných jak vůči venkovskému obyvatelstvu, tak vůči "spekulantům" vyplývala ze samotné podstaty systému útisku, který rozhodně dával přednost biči před cukrem.

   Bezpečnostní aparát se ovšem zabýval především pronásledováním někdejších příslušníků podzemí - jak z doby okupace, tak prvních poválečných let -, bývalých členů PSL, vojáků, kteří se vrátili ze Západu, předválečných úředníků, politiků, důstojníků. Počátkem roku 1949 byla zavedena jednotná "evidence podezřelých živlů", rozdělená do několika desítek kategorií. 1. ledna 1953 bylo v kartotékách vedeno asi 5 200 000 osob, skoro jedna třetina dospělé populace. I když už žádné ilegální organizace neexistovaly, konaly se rok co rok - často veřejné - procesy. O dodávky vězňů se staraly také "preventivní akce" různého typu: v říjnu 1950 bylo např. během jedné noci zatčeno v rámci akce K kolem 5 000 lidí. Poté, co v letech 1948 - 1949 vlny zatýkání do určité míry opadly, bylo opět posíláno do vězení stále více vězňů: jen v roce 1952 bylo uvězněno více než 21 000 osob. Následkem toho bylo v polovině roku 1952 - podle oficiálních, byť ve své době přísně tajných údajů - 49 500 politických vězňů. Bylo zřízeno i zvláštní vězení pro mladistvé "politické zločince" (v roce 1953 v něm bylo 2 500 vězňů).

   Po likvidaci opozice zůstala nejdůležitější společenskou institucí nezávislou na moci katolická církev. Od jara 1948 byla stále pečlivěji sledována a stále častěji napadána. V roce 1950 se do vězení dostali první biskupové, ale hlavní úder přišel až po Stalinově smrti, v září 1953: proces s biskupem Kaczmarkem (rozsudek na 12 let) a internování primasa kardinála Wyszyńského. Celkem prošlo vězením více než 100 kněží. Zvláště ostře byli pronásledováni členové sekty svědků Jehovových, kteří byli hromadně považováni za "americké špiony". V roce 1951 jich byly ve vězení více než 2 000.

   Je možno říci, že ve vězení seděli "všichni" - členové politického byra, vysocí úředníci předválečné druhé Rzeczypospolitej (včetně bývalého premiéra), generálové, lidé z vedení AK, biskupové, "chlapci z lesů", kteří bojovali proti Němcům a potom proti komunistům, rolníci odmítající vstoupit do kolchozů, dělníci z dolu, kde vypukl požár, mladí lidé, kteří rozbíjeli propagační vitríny nebo psali nápisy na zdech. Nešlo jen o to odstranit je z veřejného života a znemožnit jim pokračovat v tom, co dělali. Jedním z hlavních cílů tohoto všeobecného teroru bylo udržovat společnost ve strachu, podporovat udavačství, atomizovat společnost.

 

Výňatek z knihy Velké poučení. Paměti politických vězňů v Polské lidové republice, 1945 - 1956, Varšava, 1990

   Staszek: "Tuberkulóza byla v poválečném Polsku dozajista nejvážnějším onemocněním (. . .). Ve vězení Wronki byla ještě před rokem 1950. V cele nás bylo sedm. Byla malá, stěží osm metrů čtverečních, nikdo neměl dost místa (. . .). Jednoho dne přišel osmý nešťastník. Došlo nám, že něco není v pořádku. Neměl ani přikrývku, ani jídelní misku a vypadal jako vážně nemocný. Brzy bylo jasné, že tento člověk trpí pokročilou tuberkulózou, jeho tělo bylo pokryto vředy. Viděl jsem vyděšené tváře spoluvězňů, ani já jsem se necítil dobře (. . .). Odstoupili jsme od něho. Je jednoduché si představit, jak absurdní situace to byla, když se sedm lidí snaží osmému utéct na osmi metrech čtverečních. Situace se stala ještě nepříjemnější ve chvíli, kdy nám přinesli první jídlo. Ten člověk neměl misku a nikdo neměl nejmenší úmysl mu nějakou dát! Díval jsem se po ostatních a oni také, vyhýbajíce se pohledům spoluvězňů i toho člověka.

   Nemohl jsem již nadále snést tuto situaci a dal jsem mu svoji. Řekl jsem mu, ať se nají první a já až po něm. Obrátil ke mně svůj mrtvý a apatický pohled (zdálo se, že je mu vše lhostejné) a slyšel jsem jeho vyznání: ´Soudruhu, ale já umírám... je to otázka několika dní.´ ´Jezte na mé zdraví,´ odpověděl jsem mu, před zděšenými pohledy ostatních. Jakmile dojedl, umyl jsem svoji misku trochou vody, co byla ve džbánu, a najedl jsem se."

 

   Od konce roku 1953 (jak se zdá, rozhodující roli sehrálo komuniké o zastřelení Beriji) se tento systém začal uvolňovat: růst sítě informátorů byl zbrzděn, ve vězeních se zlepšily podmínky, část vězňů byla propuštěna na "zdravotní dovolenou", procesů bylo méně, rozsudky mírnější, prakticky přestalo bití a trýznění. I v samotném represivním aparátu začaly změny: někteří zvláště zle pověstní vyšetřovatelé byli propuštěni, X. oddělení bylo zrušeno, stav zaměstnanců byl celkově snížen. "Bomba" vybuchla 28. září 1954, kdy Rádio Svobodná Evropa začalo vysílat cyklus relací Józefa Światly, zástupce ředitele X. oddělení, který v prosinci 1953 "zvolil svobodu". Během několika týdnů byla provedena reorganizace - místo ministerstva veřejné bezpečnosti vzniklo ministerstvo vnitra a zvláštní Výbor vnitřní bezpečnosti, ministr a tři z pěti náměstků byli odvoláni, v prosinci byl z vězení propuštěn Gomulka, naopak v cele se ocitl dřívější ředitel oddělení vyšetřování Józef Róźański. Zrušena byla též zvláštní komise pro boj se zpronevěrou a sabotáží. V lednu odsoudil ÚV "omyly a pochybení", svalil při tom veškerou odpovědnost na bezpečnostní aparát, který - jakoby - "stál nad stranou". Zatčeno bylo několik katů z bezpečnosti, pokračovala redukce zaměstnanců.

   Nebylo to málo, ale v zásadě měly tyto změny spíše jen kosmetický význam. V roce 1955 zůstávalo ve vězeních stále ještě kolem 30 000 politických vězňů a v polovině roku se konal proces s bývalým ministrem Wlodzimierzem Lechowiczem, s tím, jenž byl v říjnu 1948 prvním člověkem, kterého zatkla zvláštní skupina vedená Światlou. Až do dubna 1956 zůstal ve vězení (bez rozsudku) Marian Spychalski, který byl ještě v listopadu 1949 členem politického byra. Pokud jde o samotné represe, opravdové "tání" přišlo až po XX. sjezdu a Bierutově smrti: byla vyhlášena amnestie (i po ní ještě zůstalo ve vězeních více než 1 500 politických vězňů), někteří odsouzení byli rehabilitováni, byl vyměněn generální prokurátor, ministr spravedlnosti, zatčen byl bývalý náměstek ministra veřejné bezpečnosti i ředitel X. oddělení, vězení byla vyňata z působnosti ministerstva vnitra a převedena pod ministerstvo spravedlnosti. Frakční boje v mocenských špičkách způsobily, že represivní aparát ztratil orientaci, dostával protikladné či vůbec žádné signály, někteří tajní spolupracovníci odmítali další spolupráci. Pokračovalo snižování stavu zaměstanců.

   Nešlo ale stále ještě o změny strategického významu - aparát se stále snažil sledovat lidi, kteří patřili do stejných kategorií, které ještě nedávno (anebo ještě stále) byly ve vězeních, která se vyprázdnila jen z poloviny, bylo uskutečněno několik tisíc vyšetřování, i po redukci čítala síť tajných spolupracovníků asi 34 000 osob, opakovala se hesla o "bdělosti" atd. Systém všeobecného teroru nebyl zlikvidován, postupně se mírnil. Svoji roli vcelku splnil: z vězení vycházeli zmoření odpůrci komunismu, tisíce těch nejaktivnějších zahynuly. Ještě důležitější asi ale bylo to, že společnost již dobře věděla, čeho jsou "obránci lidové demokracie" schopni.

 

Reálný socialismus čili systém selektivní represe (1956 - 1981)

 

   Očistec "tvrdého" stalinismu trval v Polsku poměrně krátce, mezi změnami, jež přišly po něm, měla své místo i nová strategie bezpečnostních služeb. Obecně řečeno, zaměřila se na provádění pečlivé, byť pokud možno diskrétní kontroly společnosti a zvláštní pozornost věnovala centrům dřívější (legální i podzemní) opozice, katolické církvi a intelektuálním centrům.

   Úlohou navíc bylo udržování pohotovosti k likvidaci masových pouličních nepokojů. Tato úloha byla důsledkem velmi bolestné zkušenosti, jakou pro moc znamenala revolta v Poznani v červnu 1956. Bezpečnostní aparát, uniformovaná policie, dokonce i KBW byly naprosto nepřipraveny - ideologicky a technicky - na vypuknutí stávek, manifestace desetitisíců lidí, útoky na veřejné budovy. Je možné říci, že poznaňská revolta byla zároveň posledním aktem "občanské války" z let 1945 - 1947 (demonstranti použili střelné zbraně, což se už nikdy neopakovalo), ale i prvním masovým protestem ve formě typické pro období reálného socialismu (události začaly stávkou vyhlášenou z ekonomických příčin). Reakce strany byla neobyčejně brutální: premiér prohlásil, že "ruka vztažená na moc lidu bude uťata", do akce byla vyslána armáda i s tanky, zabito bylo kolem 70 lidí, několik set bylo zatčeno a s několika desítkami byly uskutečněny procesy. Rozsudky ovšem byly vyneseny v "klimatu polského října" a byly mírné.

 

Poznaň (Polsko), 28. června 1956. Dělníci z železniční továrny vstoupili do stávky. Obyvatelstvo manifestovalo po jejich boku s heslem "Chléb a svobodu". Při represi zahynulo několik desítek osob: před továrnou Fiatu pochodují manifestující s polskou vlajkou zbrocenou krví.

 

   Krátce po pověstném 8. plénu ÚV (19. - 21. října 1956) byla provedena úplná reorganizace. Zlikvidována byla Státní bezpečnostní komise a Státní bezpečnost (sluźba bezpieczeństwa, SB) byla začleněna do ministerstva vnitra. Znovu, tentokrát až o 40 %, byl snížen stav zaměstnanců (na 9 000), ze sítě bylo propuštěno 60 % tajných spolupracovníků, uzavřeny byly poslední Referaty ochronne v továrnách, zrušena byla více než polovina rozpracovaných operativních akcí. Poslední poradci se vrátili do Moskvy a místo nich přišla oficiálně akreditovaná mise KGB. Byly též provedeny další personální změny, většina vyšších funkcionářů (zvláště židovského původu) byla odvolána, čímž byla otevřena cesta k postupu pro "mladé kádry". Stav represivního aparátu byl radikálně snížen. Vedení strany a i Gomulka osobně se ovšem postavili proti "účtování" s konkrétními funkcionáři bezpečnosti. Zůstalo u několika nenápadných procesů. Dělo se tak z obavy o demobilizaci aparátu, který přece nepřestával být potřebný.

   Již na první celostátní poradě ministerstva vnitra, v únoru 1957, řekl ministr Wicha, že "i při nesprávnosti teze o zostřování třídního boje (. . .) je třeba zároveň vidět, že tento boj trvá a v současnosti máme vážné důkazy, že sílí a zostřuje se". Tak to tedy bylo: teze o "zostřování" byla nesprávná, nicméně "máme důkazy", že boj "se zostřuje". Od této doby až do konce existence systému žil bezpečnostní aparát - a také jiné "aparáty": stranický, propagandistický, armáda - v této dvojznačnosti.

   Ve skutečnosti měl tento aparát před sebou více než 20 let tiché, klidné a systematické práce, přerušované jen čas od času vlnami stávek a nepokojů. V zásadě tato práce spočívala ve vybudování systému kontroly, ke které patřil jak "lidský faktor" - tedy agenturní síť, tak i operativní technika. Tato technika - odposlechy, kontrola korespondence - byla stále zdokonalována. V 70. letech, již za Gierkových časů, věnovala SB zvláštní pozornost ekonomice. Ne už ovšem stylem Referatů ochronnych jako za starých časů, ale sledováním používaných technologií, produktivity práce atd. Havárie už nekončily zatýkáním dělníků či inženýrů, ale byl vytvářen, zpravidla prostřednictvím příslušných stranických orgánů, diskrétní tlak na odvolání "nehospodárných" ředitelů. Ministerstvo vnitra mělo v rukou velmi produktivní, i když v letech stalinismu nepoužitelný nástroj nátlaku: rozhodování o vydání (většinou jednorázového) cestovního pasu. Bylo tak možné získávat informace o tom, co se děje v úřadech, továrnách, školách. Cestovní pas představoval luxusní zboží a pro jeho získání byli mnozí ochotni udělat cokoli.

   Pomalu, leč vytrvale zvyšovala SB své početní stavy, zvláště v těch oblastech, jež představovaly z hlediska generální linie politiky komunistické strany neuralgické body. Tak např. v důsledku snahy omezit roli katolické církve se tým mající na starosti církev rozrostl až do počtu několika set osob a bylo nutno vytvořit (v červnu 1962) zvláštní oddělení. Na pořad dne se dostal po "šestidenní válce" mezi Izraelem a arabskými zeměmi v roce 1967 boj proti "sionismu". Měl trojí funkci, politickou, sociální a mezinárodní: moc hledala novou legitimitu přes znovuoživení nacionalismu; část kádrů strany používala antisemitismus, aby odstranila "starou gardu" a otevřela si cestu k větší kariéře; antisemitská kampaň sloužila konečně k diskreditaci studentského hnutí z března 1968. Vznikl speciální útvar, kde bylo zaměstnáno několik desítek lidí. Aparát ministerstva vnitra dodával tehdy příslušné informace místním stranickým organizacím, které pak na označené osoby útočily. SB byla - jistě nejen v Polsku, ale i v SSSR - hlavním inspirátorem státně-stranického "antisemitismu bez Židů".

   Dalekosáhlá infiltrace různých sociálních prostředí byla důvodem, proč pokusy - ostatně velmi sporadické - o formování ilegálních organizací měly jepičí život. Jejich členové, velmi často úplně mladí lidé, tvořili většinu z nevelkého počtu politických vězňů. Jejich počet najednou nepřesahoval několik desítek osob. Velmi pečlivě byli sledováni intelektuálové a bylo-li to třeba - záleželo na rozhodnutí politických orgánů -, vždy bylo možné "odkrýt" někoho, kdo třeba spolupracuje se Svobodnou Evropou nebo píše texty pro exilová nakladatelství. Jednotlivé případy perzekucí z tohoto důvodu se vyskytly zvláště v první polovině 60. let: nejznámějším vězněm byl populární, v té době již spisovatel v letech Melchior Wańkowicz. Zvláštní pozornost věnovala SB všem odpadlíkům z komunistického tábora. Vězněni byli jednotliví trockisté či maoisté, což se odbylo bez odezvy ve veřejném mínění. Více se mluvilo o procesu s Jackem Kuroněm a Karolem Modzelewským v roce 1965. Nejpočetnější uvězněnou skupinou bylo 48 členů ilegální organizace "Ruch", kteří byli zatčeni v roce 1970. Vůdci dostali vysoké, aspoň na onu umírněnou dobu, tresty (7 - 8 let).

   Opravdovou "dřinu" míval bezpečnostní aparát tehdy, když propukly masové stávky a demonstrace. První souvisely s hnutím mládeže nespokojené s opuštěním "ideálů října 1956". Již rok po příchodu Gomulky k moci proběhly nepokoje, když varšavští studenti protestovali proti zastavení populárního týdeníku Po prostu. Desítky lidí byly zbity, více než 10 odsouzeno. Mnohem větší rozměr měly studentské stávky a demonstrace v březnu 1968. Nejenže byly manifestace brutálně rozháněny, ale zatčeno bylo 2 700 osob, asi 1 000 jich skončil před soudy různého typu, několik desítek lidí bylo odsouzeno k několikaletým trestům odnětí svobody. Několik set lidí bylo povoláno do armády na několik měsíců trvající "cvičení". V první polovině 60. let došlo několikrát k útokům policie na lidi bránící  - nelegálně postavené - kaple či kříže. Nutno říci, že tresty byly mírné a spíše ojedinělé, stovky osob však byly zbity. Často byly ukládány tresty peněžitých pokut.

   Nejvážnější však byly akce dělníků, zvláště drastické byly nepokoje v prosinci 1970. Zasáhly všechna větší města na baltském pobřeží a došlo k použití střelných zbraní v podobném rozsahu jako v červnu 1956 v Poznani. Podle oficiálních údajů zahynulo asi 40 osob, byly stovky raněných, tisíce zbitých. Mnoho z nich zbila policie až po zadržení na policejních stanicích. Tehdy byly pořádány tzv. "uličky zdraví", kdy zatčený musel proběhnout mezi dvěma řadami policistů, kteří jej bili obušky. Je však příznačné, že po "prosincových událostech" nedošlo k soudním procesům. Všichni zatčení demonstranti byli po odstoupení Gomulky propuštěni, i když někteří vůdci stávek byli v zaměstnání vystaveni různým ústrkům. I přes existenci zvláštních policejních jednotek byla k likvidaci nepokojů užita armáda. Jiným stylem byl likvidován problém krátkých stávek v některých městech v červnu 1976. Demonstranti byli rozháněni jen policejními silami, jež nepoužily střelné zbraně (to ovšem nezabránilo tomu, aby několik osob nebylo usmrceno). Mnoho lidí (asi tisíc) bylo ale zatčeno, několik set osob bylo potrestáno různými administrativními tresty, padlo několik desítek rozsudků odnětí svobody.

 

 

Gdaňsk, prosinec 1970. Stávkující dělníci z přístavů na Baltu protestují proti zvýšení cen zboží základní potřeby. Zabitých a raněných účastníků jsou stovky. Jedna z obětí milice, Janek Wisniewski, se stal nesmrtelným díky baladě ("Chlapi z Grabowku/Chlapi z Chylonie/Dneska milice střílela/Janek Wisniewski padl"), která se znovu vynořila při zrození odborové organizace Solidarność (dole).

 

   Kdyby ti, kteří tehdy rozhodli, že stávkující dělníci mají být v roce 1976 postaveni před soud, věděli, jaké to bude mít důsledky, dost možná by jednali jinak. Takto došlo na chodbách soudních budov ke kontaktům mezi rodinami souzených a skupinkami opozičně orientované mládeže s opozičními intelektuály. Stalo se to popudem k vystoupení na obranu lidských práv a vzniku - od likvidace PSL v roce 1947 prvních - opozičních organizací (KOR, ROPCIO). Moc se nalezla v nové, nezvyklé situaci a musela se rozhodnout, jak bude reagovat. Z různých důvodů, především s ohledem na mezinárodní ohlas a na vzrůstající finanční závislost na Západu, byla nakonec zvolena taktika šikanování: opakované zadržení (v souladu s právními předpisy) na 48 hodin, propouštění ze zaměstnání, zastrašování, zákaz cestovat za hranice, konfiskace polygrafických zařízení atd. SB rychle vybudovala agenturní síť a v roce 1979 bylo z obavy, že vliv opozice zasáhne i továrny, reaktivováno zvláštní oddělení "ochrany hospodářství".

   Když se v létě 1980 dala do pohybu nová stávková vlna, nebylo to všechno příliš platné. I když ve vedení ministerstva vnitra převažovali přívrženci "tvrdého kursu" vůči stávkujícím, vedení strany se neodhodlalo k pokusu rozbít stávky silou. Ostatně, jak bylo řečeno na jedné schůzi politického byra, ke zlomení stávky několika set tisíc lidí ve stovkách továren nebyly k dispozici přiměřeně početné a vycvičené síly. Kdyby byli dělníci vyšli do ulic, bylo by určitě došlo ke střetům. Tentokrát si ale, na rozdíl od let 1956, 1970 i 1976, stávkující počínali ve smyslu známého hesla, které navrhl Jacek Kuroń: "Nezapalujte výbory (tj. stranické), zakládejte vlastní."

   V určitém smyslu se moc držela taktiky používané proti opozici v minulých letech i vůči Solidaritě v čele s Lechem Walesou. Likvidace odborového svazu byla cílem, ale panovalo mínění, že se to podaří jeho oslabením a vyvoláním vnitřních konfliktů a to že umožní vtáhnout Solidaritu do struktur, jež jsou kontrolovány stranou - jako byla Fronta národní jednoty. Již v říjnu 1980 zahájilo ministerstvo vnitra spolu s generálním štábem přípravy k vyhlášení výjimečného stavu, což zvláště intenzivně požadovala Moskva. Zároveň začalo ministerstvo infiltrovat Solidaritu (v létě 1981 bylo jen v samotné Varšavě asi 2 400 tajných spolupracovníků) a rozhodlo se pro taktiku tzv. dílčích konfrontací. Šlo při tom o "sondování" reakcí odborového svazu na takové akce, jako bylo zadržení na 48 hodin či použití policie k "uvolnění" budov místní správy, jež byly na protest okupovány. Již v únoru 1981 byly připraveny seznamy aktivistů, které je třeba internovat (a také byla připravena vězení), ale vedení strany se drželo taktiky šikanování a drobných provokací. Některé vedly k mimořádnému růstu napětí, jako v březnu 1981 v Bydhošti, kde policie ztloukla několik odborových aktivistů.

   Polský bezpečnostní aparát získal v těchto - spíše pasivních - akcích svébytnou podporu: po stávkách v létě 1980 vytvořila ve Varšavě (po dohodě s polskými orgány) svou operační skupinu východoněmecká Stasi. To byla opravdu událost, i když spolupráce v oblasti kontroly a boje s demokratickou opozicí už v rámci celého sovětského bloku několik let intenzivně probíhala a byla koordinována KGB.

   Taková situace trvala až do začátku prosince 1981, kdy protiteroristická jednotka policie zlikvidovala okupační stávku studentů Vysoké hasičské školy ve Varšavě - především proto, aby vyzkoušela mobilizační možnosti Solidarity. O deset dní později, v noci z 12. na 13. prosinec, byl na území celého Polska vyhlášen výjimečný stav.

 

Výjimečný stav - pokus o masové represe

 

   Byla to obrovská policejně-vojenská operace, připravená s udivující přesností. Do přímých akcí bylo zapojeno 70 000 vojáků, 30 000 policistů, 1 750 tanků, 1 900 obrněných vozidel, 9 000 nákladních automobilů, několik letek vrtulníků i transportní letouny. Tyto síly byly koncentrovány ve více než deseti největších městech a průmyslových centrech. Jejich úkolem bylo likvidovat stávky, které se očekávaly, a také ochromit každodenní život tak, aby byly akce Solidarity ztíženy a společnost přitom zastrašena. Byly vypnuty telefony (což samo o sobě bylo příčinou četných případů úmrtí osob, k nimž nebylo možné zavolat záchranku), byly uzavřeny hranice i benzínové stanice, k opuštění místa bydliště bylo nutné povolení, byla zavedena policejní hodina, zavedena cenzura vnitrostátního i zahraničního poštovního styku. Úder byl účinný: do deseti dnů byly likvidovány všechny stávky a demonstrace. Zabito bylo 14 lidí, raněných několik set, uvězněny byly asi 4 000 stávkujících. První procesy, jež končily rozsudky na 3 - 5 roků (nejvyšší zněl na 10 let) proběhly už na Vánoce. Všechny procesy proběhly před vojenskými soudy, jež byly zmocněny k posuzování "zločinů proti normám výjimečného stavu". Sovětské, východoněmecké i československé jednotky, jež byly připraveny k intervenci v případě, kdyby se stávky a manifestace přeměnily v povstalecké hnutí a jednotky polské armády se ukázaly neschopné je potlačit, mohly zrušit stav pohotovosti.

   Druhou částí represí bylo internování činitelů opozice i Solidarity, jež začalo už před půlnocí 12. prosince. Během několika dní se ve 49 "střediscích izolace", jež ležela mimo velká města, ocitlo na základě administrativních rozhodnutí asi 5 000 osob. Šlo přitom nejen o ochromení odborového svazu, ale také o pokus dostat na pozice, jež zastávali internovaní, "své" lidi, nejčastěji jednoduše tajné spolupracovníky SB. Systém internací byl používán po několik nadcházejících měsíců, měl být zároveň jakousi "měkkou", ale přitom snáze proveditelnou formou uvěznění, neboť ta nevyžadovala ani formální obžalobu a ani konání procesu. Vůči zatčeným, odsouzeným či internovaným aktivistům Solidarity se v zásadě nepoužívaly "zakázané metody", spíše se volilo přesvědčování (ovšem v podmínkách nátlaku). SB zesílila verbování informátorů, snažila se donutit - také pomocí vydírání hrozbami na adresu rodin - k emigraci.

   Tým generála Jaruzelského, u moci od 18. října, byl vystaven silnému tlaku stranických radikálů, kteří byli početní především mezi tzv. středními kádry, mezi penzionovanými funkcionáři ministerstva vnitra, ve stranickém aparátu, v armádě. Byly vytvořeny skupiny sebeobrany (na které ovšem nikdo neútočil). Jejich členové byli ozbrojeni pistolemi. Bylo voláno po přísných trestech včetně trestu smrti a po postavení internovaných před soud. Jedním slovem - bylo voláno po masovém teroru místo příliš mírných masových represí. Vedení strany se ale neodhodlalo k tak radikálnímu postupu - i přes agresivní propagandistickou kampaň proti Solidaritě. Převážil názor, že je třeba spíše "zmírnit" napětí ve společnosti než zlomit odpor stalinistickými metodami.

   Samozřejmě to neznamenalo shovívavost. Manifestace Solidarity, jež se pravidelně odehrávaly u příležitosti 1. máje, národního svátku vyhlášení ústavy z roku 1791 (3. května) a výročí ukončení stávek v roce 1980 gdaňskými dohodami (31. srpna), byly vždy brutálně rozháněny. Pokaždé bývaly zadrženy tisíce osob a stovky byly postaveny před soud. Staly se případy zastřelení demonstrantů (dohromady 6 lidí). Čas od času byly organizovány veřejné procesy se zadrženými nejznámějšími aktivisty podzemní Solidarity, ve kterých padaly rozsudky do pěti let. Ve vězeních bývalo vždy několik set až 1 000 lidí, a to i po likvidaci internačních středisek (prosinec 1982) a po formálním zrušení výjimečného stavu (22. července 1983). Byli odsuzováni za činnost v odborovém svazu postaveném mimo zákon, za tisk či kolportování podzemních knížek a časopisů, později i za konání sbírek na podporu již uvězněných. Někteří aktivisté byli vězněni vícekrát, někdy došlo k zatýkání v situaci, kdy to "výrazně protiřečilo zájmům státu" (např. během polsko-židovských oslav 40letého výročí povstání ve varšavském ghettu). Moc používala i různé "mírné ústrky" - propouštění z práce, odmítnutí cestovního pasu, udělování vysokých pokut za drobné přestupky. Zvláště bolestné bylo vyhazování z práce. Bylo užito proti mnoha tisícům stávkujících z prosince 1981, nejznámější byla "prověrka" novinářů, v jejímž důsledku bylo propuštěno více než 1 000 osob.

   S výjimkou několika prvních týdnů po 13. prosinci nevznikla ale atmosféra strachu srovnatelná s lety 1948 - 1956. Bezpečnostní aparát místo toho zesílil akce nazývané tajuplně "operativními". Vedle obvyklých - jako odposlech, perlustrace, verbování s použitím vydírání - byl v širokém měřítku aplikován celý soubor činností, jimž se v jazyku tajných služeb říká "dezinformace dezintegrace". Počátky spadají už do 70. let, kdy na ministerstvu vnitra vznikla samostatná skupina "D" ("D" - jako dezintegrace) a její pracoviště v terénu. Až do roku 1981 se zásadně zabývala jen církví a středisky spjatými s církví. Po vyhlášení výjimečného stavu byly akce "D" zaměřeny v širokém měřítku proti Solidaritě. Množily se případy poškozování majetku (např. ničení automobilů, vypalování bytů), napadení "neznámými pachateli", výhružek smrtí (telefonicky nebo v anonymních dopisech), distribuce falešných letáků a "podzemních" časopisů. Docházelo i k únosům, kdy oběti byly po aplikaci omamných látek ponechány na opuštěném místě. Během policejních zákroků se staly případy zbití s následkem smrti (např. student gymnázia Grzegorz Przemyk v roce 1983).

   Nejznámějším případem tohoto typu byla bezpochyby vražda kněze Jerzyho Popieluszka 19. října 1984. Pachateli byli pracovníci útvaru "D" IV. oddělení ministerstva vnitra. Podle oficiální (a dosud soudem nevyvrácené) verze jednali na pokyn bezprostředního nadřízeného, bez rozkazu "shora". V tomto ohledu existují značné pochybnosti, neboť operační aktivity aparátu bezpečnosti byly pečlivě kontrolovány a na všechny závažnější akce bylo nezbytné svolení na úrovni ministra. Zatímco v tomto případě ministerstvo vnitra vydalo pachatele, v nejméně několika dalších případech úmrtí kněží či osob spojených se Solidaritou zůstali pachatelé neznámí. Podle reakce veřejnosti soudě, nesehrála činnost "typu D" očekávanou roli při zastrašení celých společenských skupin. Zdá se, že důsledky byly spíše opačné: odhodlání jednotlivců i celých skupin zesílilo.

   Po ostrých srážkách prvních dní a masových represích spojených s demonstracemi, jež nabyly největšího rozsahu v letech 1982 - 1983, převažovaly v následujících letech "měkké" represe. Osoby činné v podzemí věděly, že jim nehrozí trest více než několik let a časté amnestie otevíraly brány vězení. Ústrky různého typu a psychický nátlak byly nepříjemné, zřejmé ale bylo, že tento systém se velmi liší od stalinského vzoru.

 

Od příměří ke kapitulaci čili bezradnost moci (1986 - 1989)

 

   Taková situace trvala do pozdního léta 1986, kdy - jak vlivem "perestrojky" a "glasnosti", tak díky tomu, že polská ekonomika uvízla na mělčině - se tým generála Jaruzelského pokusil nalézt v opozici skupiny, se kterými by mohl uzavřít kompromis. Bylo jasné, že pokusům tohoto druhu musí předcházet výrazné snížení úrovně represí. 11. září oznámil ministr vnitra propuštění všech politických vězňů - v tom okamžiku jich bylo 225. Aby bylo udrženo alespoň zdání nějaké disciplíny, bylo vydáno nařízení, podle kterého se členství v nelegální organizací či vydávání nelegálních tisků považovaly za přečin trestaný ne už jako dříve vězením, ale pokutou nebo krátkou vazbou. Represe se vrátily asi ke stavu z let 1976 - 1980, ovšem s tím rozdílem, že v opozici bylo nyní ne několik set, ale několik desítek tisíc osob. V několika měsících roku 1988, kdy se Polskem převalilo několik stávkových vln, došlo k "utahování šroubů", ale 26. srpna 1988 bylo zveřejněno komuniké o zahájení rozhovorů s opozicí Solidarity.

   Lidé z bezpečnostního aparátu byli frustrováni - v tomto resortu se přece od jeho počátků v roce 1944 učilo, pouze jak s protivníkem bojovat - jako celek ale prokázali disciplínu. Možná že byly snahy překazit policejními provokacemi rýsující se dohodu. Nasvědčují tomu dvě vraždy kněží, kteří byli duchovními pastýři místních organizací Solidarity, jež se udály v lednu 1989. Dodnes ale nevíme, zda byly dílem "útvaru D", či výsledkem obyčejného zločinu. Jestli tyto akce opravdu provedli radikální funkcionáři ministerstva vnitra, jejich záměr shořel jako papír.

   Po volbách ze 4. června 1989 a i po sestavení vlády Tadeusze Mazowieckého sice kontrolu nad "silovými resorty" (vnitro, armáda) měli jejich staří šéfové, zanechali ale všech represivních záměrů. Nakonec byla 6. dubna 1990 SB zlikvidována (nahradil ji Úřad ochrany státu) a o tři měsíce později se ministrem vnitra stal známý opoziční činitel Krzysztof Kozlowski.

 

   Shrňme: Komunistický režim v Polsku byl vždy represivní; byl vždy nezákonný, neboť nerespektoval ani mezinárodní právo, ale ani vlastní ústavu; byl vždy ochoten užít násilí (i armádu) v masovém měřítku; ve svých počátcích (1944 - 1956) byl zločinný.

 

Zdroj: Černá kniha komunismu - zločiny, teror, represe I, Stéphane Courtois, Nicolas Werth, Jean-Louis Panné, Andrzej Paczkowski, Karel Bartošek, Jean-Louis Margolin, kapitola Polsko - "nepřátelský národ" str. 324 - 349, Praha-Litomyšl 1999