PŘEDMLUVA

   Varovných signálů bylo víc než dost. V časném jaru 1932 začínali ukrajinští rolníci hladovět. Hlášení tajné policie a dopisy z obilnářských oblastí po celém Sovětském svazu - severního Kavkazu, Povolží a západní Sibiře - mluvily o dětech opuchlých hladem, o rodinách pojídajících trávu a žaludy a o sedlácích prchajících v hledání potravy z domova. V březnu nalezla lékařská komise v ulicích jedné vesnice u Oděsy ležet mrtvoly. K jejich pohřbení neměl nikdo dost sil. V jiné obci se místní úřady pokoušely úmrtnost před lidmi přicházejícími odjinud skrýt. Popíraly, co se děje, i když se to odehrávalo přímo před očima návštěvníků.

   Někteří zasílali žádosti o vysvětlení přímo do Kremlu:

   Vážený soudruhu Staline, má sovětská vláda zákon, podle kterého by vesničané měli hladovět? Protože my kolchozníci jsme od 1. ledna nedostali v našem kolchozu ani krajíc chleba. Jak máme budovat socialistické lidové hospodářství, když jsme odsouzeni ke smrti hladem, poněvadž do žní zbývají ještě čtyři měsíce? Za co jsme umírali na frontách? Abychom hladověli, abychom viděli své děti umírat v hladových křečích?

   Jiní nedokázali uvěřit, že by za to mohl sovětský stát:

   Ve vsích každodenně umírá deset až dvacet rodin hlady, děti utíkají a železniční stanice jsou přecpané prchajícími vesničany. Na venkově už nezůstali žádní koně ani jiná hospodářská zvířata... Buržoazie tu vytvořila opravdový hladomor jako součást kapitalistického plánu, jak poštvat celé rolnictvo proti sovětské vládě.

   Jenomže buržoazie hladomor nevytvořila. Na pokraj smrti hladem dovedlo venkov katastrofální rozhodnutí Sovětského svazu nutit zemědělce vzdávat se svých pozemků, vstupovat do kolchozů a vyhánět zámožnější sedláky označované za "kulaky" z domovů, což způsobovalo chaos, a za všechny tyto kroky nesl nejvyšší odpovědnost generální tajemník sovětské komunistické strany Josif Stalin. Během jara a léta 1932 mu mnozí z jeho kolegů z celého Sovětského svazu posílali naléhavé zprávy popisující krizi. Zvlášť zoufalí byli vedoucí straničtí pracovníci na Ukrajině a někteří mu psali dlouhá psaní žadonící o pomoc.

   Mnozí byli koncem léta 1932 přesvědčeni, že by pořád ještě bylo možné vyhnout se větší tragédii. Režim mohl požádat o mezinárodní pomoc, jak to učinil za předchozího hladomoru v roce 1921. Mohl zarazit vývoz zrní nebo úplně zastavit trestné rekvizice obilí. Mohl rolníkům v hladovějících oblastech nabídnout podporu - a do jisté míry to také udělal, ale zdaleka ne v dostačujícím rozsahu.

   Místo toho schválilo sovětské politbyro, nejvyšší řídící orgán KSSS, na podzim 1932 řadu usnesení, která hladomor na ukrajinském venkově rozšiřovala a prohlubovala, a zároveň rolníkům bránila odcházet za potravou mimo republiku. Ve vrcholném období krize přicházely do zemědělských usedlostí organizované oddíly policistů a stranických aktivistů motivovaných hladem, strachem a desítkou let nenávistné a konspirační rétoriky a zabavovaly vše jedlé: brambory, řepu, dýně, fazole, hrách, cokoli v peci a cokoli v kredenci, hospodářské zvířectvo i domácí miláčky.

   Výsledkem byla pohroma, při níž v letech 1931 - 34 zemřelo po celém Sovětském svazu nejméně 5 000 000 lidí. Přes 3,9 milionu z nich tvořili Ukrajinci. Vzhledem k rozsahu hladu v letech 1932 - 33 o něm soudobé emigrantské publikace referovaly jako o holodomoru, což byl termín složený z ukrajinských slov holod a mor.

   Hladomor však představoval jen polovinu příběhu. V době, kdy na venkově hynuli rolníci, zahájila sovětská tajná policie zároveň útok na ukrajinské intelektuální a politické elity. Zatímco se šířil hlad, strhla se kampaň pomluv a represí proti ukrajinským intelektuálům, profesorům, muzejním kurátorům, spisovatelům, výtvarným umělcům, kněžím, teologům, pracovníkům státních orgánů a úředníkům. Každý, kdo měl něco společného s krátkodechou Ukrajinskou lidovou republikou, která od června 1917 existovala pouhých pár měsíců, každý, kdo propagoval ukrajinštinu nebo ukrajinské dějiny, každý, kdo se nezávisle zabýval literární nebo uměleckou činností, mohl být veřejně očerněn, uvězněn, poslán do pracovního tábora nebo popraven. Jeden z nejznámějších vůdců ukrajinské komunistické strany Mykola Skrypnyk spáchal ve ´33 roce sebevraždu, když nedokázal přihlížet tomu, co se odehrávalo. Nebyl sám.

   Tyto dva politické postupy - holodomor v zimě a na jaře 1933 a represe intelektuálních a politických kruhů země v následujících měsících - vedly ve svém součtu k sovětizaci Ukrajiny, destrukci ukrajinské národní myšlenky a neutralizaci jakéhokoli ukrajinského zpochybnění sovětské jednoty. Polsko-židovský právník Raphael Lemkin, který stvořil slovo "genocida", hovořil o Ukrajině v tomto období jako o "klasickém příkladu" svého pojmu: "Je to případ genocidy, likvidace ne pouze jednotlivců, ale kultury a národa." Od doby, kdy Lemkin termín vytvořil, se slovo "genocida" začalo užívat užším, legalističtějším způsobem. Stalo se také rozporuplným prubířským kamenem, pojmem, jehož užívají jak Rusové, tak Ukrajinci, ale také rozličné skupiny na Ukrajině k politické argumentaci. Z tohoto důvodu tvoří součást epilogu této knihy samostatná rozprava o holodomoru jakožto "genocidě" a o Lemkinových ukrajinských vazbách a ovlivněních.

   Ústřední téma je konkrétnější: co se na Ukrajině mezi léty 1917 a 1934 ve skutečnosti stalo? A zejména co se stalo na podzim, v zimě a na jaře 1932 - 33? Jaký řetězec událostí a jaká mentalita vedly k hladomoru? Kdo nesl odpovědnost? Jak zapadá tato strašlivá epizoda do širších dějin Ukrajiny a ukrajinského národního hnutí?

   A stejně významná je otázka, co se odehrálo poté. Sovětizace Ukrajiny hladomorem nezačala, a také jím neskončila. Zatýkání ukrajinských intelektuálů a vedoucích činitelů probíhalo po celá třicátá léta. O více než půl století později pokračovali střídající se sovětští vůdcové v tvrdém tlaku proti ukrajinskému nacionalismu ve všech formách, jichž nabýval - ať už jako poválečné vzpoury nebo jako disentu v letech osmdesátých. Během oněch roků se sovětizace často projevovala jako porušťování, tedy potlačovala se ukrajinština a ukrajinské dějiny se nepřednášely.

   Především se nevyučovala historie hladu z let 1932 - 33. Místo toho Sovětský svaz v období 1933 - 91 prostě odmítal uznat, že by k nějakému hladomoru bylo kdy došlo. Sovětský stát zničil místní archivy, postaral se, aby záznamy o úmrtích nenaznačovaly souvislost s hladověním, a dokonce změnil veřejně přístupné údaje o sčítání lidu, aby utajil, co se dělo. Dokud existoval SSSR, nebylo možné sepsat plně zdokumentovanou historii hladomoru a represí, které ho doprovázely.

   V roce 1991 se však naplnila Stalinova nejhorší obava. Ukrajina skutečně vyhlásila nezávislost. Sovětský svaz dospěl ke svému konci, zčásti také v důsledku rozhodnutí Ukrajiny ho opustit. Poprvé v dějinách vznikla suverénní Ukrajina zároveň s novou generací ukrajinských historiků, archivářů, novinářů a vydavatelů. Díky jejich úsilí lze nyní vyprávět úplný příběh hladomoru z let 1932 - 33.

   Tato kniha začíná v roce 1917, spolu s ukrajinskou revolucí a ukrajinským národním hnutím, které bylo v letech 1932 - 33 zlikvidováno. Soustřeďuje se na hladomor na Ukrajině, jenž, i když byl součástí širšího hladu v Sovětském svazu, měl jinde se neopakující příčiny a atributy. Historik Andrea Graziosi poznamenal, že nikdo si neplete všeobecné dějiny "nacistických zvěrstev" s velmi specifickým příběhem Hitlerova pronásledování Židů nebo Romů. Podle stejné logiky se tato kniha zmiňuje o celosovětských hladomorech v letech 1930 - 34 - které rovněž vedly k vysoké úmrtnosti, zejména v Kazachstánu a jednotlivých oblastech Ruska -, ale soustřeďuje se především na specifickou tragédii Ukrajiny.

   Text se také zaměřuje na odborné výzkumy na téma Ukrajiny v průběhu čtvrtstoletí. Na počátku 80. let shromáždil Robert Conquest veškeré tehdy dostupné informace o hladu a kniha, kterou v roce 1986 vydal, The Harvest of Sorrow (Sklizeň žalu), dosud zůstává mezi díly o Sovětském svazu milníkem. Za tři desetiletí od konce SSSR a vzniku suverénní Ukrajiny však několik rozsáhlých celostátních kampaní sběru orální historie a vzpomínek přineslo tisíce nových svědectví ze všech koutů země. V průběhu téhož období začaly být přístupné a snadno použitelné kyjevské archivy - na rozdíl od moskevských - a procento odtajněných materiálů na Ukrajině je dnes jedno z nejvyšších v Evropě. Vládní financování vybídlo badatele ke zveřejňování sbírek dokumentů, což dále usnadnilo výzkumy. Zavedení odborníci na hladomor a na stalinistické období na Ukrajině - mezi nimi Olga Bertelsenová, Hennadij Borjak, Vasil Danylenko, Ljudmyla Hrynevyčová, Roman Krucyk, Stanislav Kulčyckyj, Jurij Mycyk, Vasil Maročko, Heorhij Papakin, Ruslan Pyrih, Jurij Šapoval, Volodymyr Serhijčuk, Valerij Vasylev, Oleksandra Veselova a Hennadij Jefimenko - vyprodukovali četné knihy a monografie, včetně souborů přetištěných dokumentů nebo orální historie. Oleh H. Wolowyna a tým demografů - Oleksandr Hladun, Natalia Levčuková, Omeljan Rudnyckij - alespoň začali konat obtížnou práci na zjišťování počtu obětí. Harvardský Ukrajinský institut s mnohými z těchto badatelů spolupracoval při vydávání a propagaci jejich prací.

   Holodomor Research and Education Consortium v Torontu, vedené Martou Bazjukovou, a jeho partnerská organizace na Ukrajině v čele s Ljudmylou Hrynevyčovou nadále financují nové studie. Další směry zkoumání otevírají také mladší badatelé. Zvlášť na sebe upozornilo šetření Darii Mattinglyové, zaměřené na motivy a původ lidí, kteří zabavovali potravu hladovějícím venkovanům, a práce Teťany Borjakové o ústní historii, a obě vykonaly významnou badatelskou práci také pro tuto knihu. Nově přispěli i západní vědečtí pracovníci. Archivářská práce Lynne Violové, týkající se kolektivizace a následné rolnické vzpoury, změnila vnímání 30. let 20. století. Terry Martin jako první odhalil chronologii rozhodnutí, jež na podzim 1932 učinil Stalin, a Timothy Snyder a Andrea Graziosy se zařadili mezi první, kdo rozpoznali jejich význam. Serehij Plochij a jeho tým na Harvardu vynaložili nevšední úsilí na zmapování hladomoru, aby bylo pochopitelnější, jak k němu došlo. Jsem ji všem vděčná za odbornost a v některých případech za přátelství, které k tomuto projektu tolik přispělo.

   Možná, že kdyby tato kniha byla napsána v jiných dobách, mohl by tento velmi stručný úvod ke složitému námětu na tomhle místě skončit. Protože ale hladomor zdecimoval ukrajinské národní hnutí, protože toto hnutí bylo v roce 1991 znovu oživeno a protože vůdcové moderního Ruska legitimitu ukrajinského státu dosud zpochybňují, měla bych zde poznamenat, že o potřebě nové historie hladomoru jsem s kolegy v harvardském Ukrajinském institutu poprvé diskutovala už v roce 2001. Prezidentem Ukrajiny byl právě za ruského přispění a podpory zvolen Viktor Janukovyč. Ukrajina tehdy nevzbouzela v ostatní Evropě přílišnou politickou pozornost a tamější tisk se jí skoro vůbec nevěnoval. V tom okamžiku nebyl důvod si myslet, že opětovné prozkoumání záležitostí z let 1932 - 33 se bude vykládat jako nějaké politické prohlášení.

   Revoluce na Majdanu v roce 2014, Janukovyčovo rozhodnutí zahájit na protestující palbu, a poté jeho útěk ze země, ruský vpád na Krym a jeho anexe, ruská invaze na východní Ukrajinu a doprovodná ruská propagandistická kampaň - to vše nečekaně Ukrajinu postavilo, zatímco jsem pracovala na knize, do středu mezinárodní politiky. Ukrajinské události mou výzkumnou práci zaměřenou na tuto zemi vlastně pozdržely, jednak proto, že jsem o nich psala, a jednak proto, že moji ukrajinští kolegové byli děním jako přimrazeni. I když však události onoho roku uvedly Ukrajinu do těžiště světové politiky, tato kniha nebyla napsána v reakci na ně. Není také argumentem ve prospěch nebo neprospěch kteréhokoli ukrajinského politika nebo strany, ani odezvou na to, co se dnes v zemi odehrává. Ne, je to pokus vypovědět příběh hladomoru za použití nových archivních materiálů, nových svědectví a nových výzkumů, a spojit dohromady výsledky práce vynikajících odborníků, vyjmenovaných výše.

   Tím nechci říci, že ukrajinská revoluce, počáteční roky sovětské Ukrajiny, masové represe ukrajinské elity stejně jako holodomor nemají k současným událostem žádný vztah. Naopak, je to rozhodující výchozí příběh, jenž leží v základech onoho dění a vysvětluje ho. Hladová smrt a její dědictví hrají obrovskou úlohu v současných sporech Rusů a Ukrajinců o jejich identitu, jejich vzájemné vztahy a společnou sovětskou zkušenost. Než však popíšeme uváděné argumenty a zvážíme jejich platnost, je důležité zprvu pochopit, co se doopravdy stalo.

ÚVOD: UKRAJINSKÁ OTÁZKA

Pochovejte mě, až umřu,

na mé Ukrajině,

na kopci, jenž do výše ční,

širé na rovině,

abych z nedozírné stepi

dohlédl na Dněpru břeh

a abych slyšel, jak hučí ten otec řek našich všech.

Taras Ševčenko, Závěť, 1845

   Osudy Ukrajiny po staletí formovala její zeměpisná poloha. Na jihozápadě ochraňovaly hranici karpatské hory, ale mírné lesy a pláně v severozápadní části nemohly zastavit vojska vetřelců, a totéž platilo o širých otevřených stepích na východě. Všechna velká ukrajinská města - Dněpropetrovsk (Dnipropetrovsk) a Oděsa, Doněck a Charkov (Charkiv), Poltava a Čerkasy, a samozřejmě starobylá metropole Kyjev (Kyiv) - leží na východoevropské rovině, v ploché krajině táhnoucí se přes většinu území. Nikolaj Gogol, rusky píšící Ukrajinec, se jednou vyjádřil, že Dněpr (Dnipro) protéká středem Ukrajiny a vytváří povodí. Odtud "se všechny řeky ze středu odvětvují, ale ani jedna neteče po hranici a netvoří přirozené pomezí se sousedními zeměmi". Tato skutečnost měla politické důsledky: "Kdyby byla na jedné straně přírodní horská nebo námořní hranice, byli by lidé, kteří se tu usadili, vedli politický život po svém a utvořili by samostatnou zemi."

   Neexistence přirozených hranic zčásti vysvětluje, proč se Ukrajincům až do závěrečné fáze 20. století nepodařilo ustavit svrchovaný stát. V pozdním středověku už existoval svébytný ukrajinský jazyk, vycházející ze slovanského základu a příbuzný polštině a ruštině, avšak odlišný od nich, podobně jako má italština vazbu na španělštinu a francouzštinu, ale není s nimi totožná. Ukrajinci měli vlastní jídla, vlastní obyčeje a místní tradice, vlastní padouchy, hrdiny a legendy. Ukrajinský pocit identity se stejně jako u jiných evropských národů a zemí tříbil během 18. a 19. století. Území, jemuž nyní říkáme Ukrajina, však na tom po většinu svých dějin bylo jako Irsko nebo Slovensko, tedy tvořilo kolonii jiných evropských říší.

   Ukrajina, jejíž jméno znamená v ruštině i polštině "zemi na okraji", patřila od 18. do 20. století k ruskému impériu. Předtím náležela táž teritoria Polsku, či spíše Polsko-litevské unii, která je v roce 1569 podědila po velkovévodství litevském. A ještě předtím ležely ukrajinské země v srdci Kyjevské Rusi, středověkého státu utvořeného v 9. století slovanskými kmeny a vikingskou šlechtou, téměř mytického království, které prohlašují za svého předchůdce Rusové, Bělorusové i Ukrajinci.

   Mnohá staletí se o Ukrajinu utkávala vojska všelijakých říší, přičemž někdy stáli ukrajinsky mluvící vojáci na obou stranách fronty. V roce 1621 se polští husaři bili s tureckými janičáry o nadvládu nad dnešním ukrajinským městem Chotynem. V Haliči mezi sebou v roce 1914 zápolily armády ruského cara a rakousko-uherského císaře. Mezi léty 1941 a 1945 bojovala Hitlerova vojska se Stalinovými o Kyjev, Lvov (Lviv), Oděsu a Sevastopol (Sevastopil).

   Zápas o kontrolu nad ukrajinským územím měl vždy také intelektuální složku. Od doby, kdy se Evropané začali zaobírat smyslem národů a nacionalismu, se dějepisci, spisovatelé, žurnalisté, básníci i etnografové soustavně přeli o rozlohu Ukrajiny a povahu Ukrajinců. Poláci od časů prvních kontaktů v raném středověku vždy uznávali, že se od nich obyvatelstvo země jazykově a kulturně liší, i když obě etnika třeba zrovna patřila k jednomu státu. Mnozí z Ukrajinců, kteří v 16. a 17. století přijali polské šlechtické tituly, se nestali římskými katolíky, nýbrž zůstali u pravoslaví, a ukrajinští rolníci hovořili jazykem, jemuž Poláci říkali "rusínština", a vždy se o nich tradovalo, že mají odlišné zvyky, odlišnou hudbu a odlišnou stravu.

   Také obyvatelé Moskevské Rusi, i když to na vrcholu své imperiální moci neradi přiznávali, instinktivně cítili, že Ukrajina, kterou někdy označovali za "jižní Rusko" a jindy za "Malorusko", se od jejich severní domoviny liší. Někdejší ruský cestovatel Ivan Dolgorukov v roce 1810 napsal o okamžiku, kdy jeho družina konečně "překročila hranice Ukrajiny. Mé myšlenky se obrátily k [Bohdanu] Chmelnyckému (Chmelnycky) a [Ivanu] Mazepovi" - dávným ukrajinským národním vůdcům - "a stromořadí zmizela... bez výjimky všude tu stály hliněné chatrče, žádné jiné obydlí tu nebylo." Historik Serhij Bilenkyj zaznamenává, že v 19. století zaujímali Rusové často vůči Ukrajině týž paternalistický postoj, s jakým se ve stejné době stavěli Severoevropané k Itálii. Ukrajina byla zidealizovaná, alternativní země, jejíž lid byl primitivnější a zároveň opravdovější, citovější a poetičtější než Rusové. Rovněž Poláci si uchovali nostalgii po "svých" ukrajinských územích dlouho poté, co o ně přišli, a dělali si z nich náměty romantické poezie a beletrie.

   Avšak i když uznávali rozdíly, snažili se Poláci i Rusové občas znevažovat nebo popírat existenci ukrajinského národa. "Dějiny Maloruska jsou jako přítok, vlévající se do hlavní řeky ruské historie," napsal Vissarion Bělinskij, vůdčí teoretik ruského nacionalismu v 19. století. "Malorusové byli vždy kmenem, nikdy národem, a tím méně státem." Ruští badatelé i úředníci pohlíželi na ukrajinštinu jako na "nářečí, polonářečí nebo způsob výslovnosti všeruského jazyka, jedním slovem jako na haťmatilku, která jako taková nemá právo na samostatnou existenci". Neoficiálně ji ruští spisovatelé užívali, aby naznačili hovorový nebo selský mluvní projev. Polští autoři zase jevili tendenci zdůrazňovat "prázdnost" území na východě a ukrajinské země často označovali za "necivilizované pomezí, kam kulturu a státní útvary přinesli oni". Poláci užívali výrazu "dzikie pola", tedy divoká pole, když hovořili o pustých územích východní Ukrajiny, která v jejich národních představách fungovala do značné míry jako Divoký západ v Americe.

   Tyto postoje byly podepřeny solidními ekonomickými důvody. Samotný řecký historik Hérodotos psal o proslulé ukrajinské "černozemi", úrodné půdě, která je zvlášť plodná na dolním toku Dněpru: "Nikde nevyrůstá lepší úroda než na jeho březích, a tam, kde se nevysévá zrno, roste nejbujnější tráva na světě." Černozemní oblast zahrnuje asi dvě třetiny současné Ukrajiny - táhne se odtud do Ruska a Kazachstánu - a spolu s poměrně mírným podnebím umožňuje zemi produkovat každoročně dvě úrody. Na podzim se zasívá "ozimá" pšenice, která se sklízí v červenci a v srpnu, v květnu se pak v zemi ocitnou semena jarních odrůd, které se žnou v říjnu a listopadu. Úrody, jež nese neobyčejně plodivá ukrajinská půda, odjakživa přitahovaly ambiciózní obchodníky. Od pozdního středověku vozili polští kupci ukrajinské zrno severním směrem na baltské obchodní cesty. Polská knížata a šlechtici tu zakládali rané podnikatelské zóny, jak by se řeklo moderním výrazivem. A rolníkům, kteří byli ochotni ukrajinskou půdu obdělávat a zvelebovat, nabízeli osvobození od daní a vojenské služby. Touha udržet si takový cenný majetek často vyvolávala kolonialistické rozepře, ve kterých ani Poláci, ani Rusové nechtěli připustit, že jejich zemědělská chlebová ošatka by měla svou vlastní identitu.

   Na územích, jež dnes tvoří moderní Ukrajinu, se nicméně zcela nezávisle na představách sousedů utvářela samostatná a rozpoznatelná ukrajinská totožnost. Od konce středověku dále měli obyvatelé regionu společnou představu, kdo jsou, a často, i když ne vždy, se vymezovali vůči okupujícím cizincům, ať už Polákům nebo Rusům. Stejně jako Rusové nebo Bělorusové vedli svou historii od knížat a kněžen Kyjevské Rusi a mnozí pociťovali sounáležitost s velkou východoslovanskou civilizací. Jiní se identifikovali jako utlačení nebo rebelové a zvlášť obdivovali velkolepé revolty záporožských kozáků pod vedením Bohdana Chmelnyckého v 17. století proti polské nadvládě a na počátku 18. století v čele s Ivanem Mazepou proti nadvládě ruské. Ukrajinští kozáci - samosprávné polovojenské komunity s vlastními vnitřními zákony - byli prvními obyvateli země, kteří pocit identity a ukřivděnosti proměňovali v konkrétní politické projekty a získávali od carů neobvyklá privilegia a jistý stupeň autonomie. Pamětihodné bylo (a pozdější generace ruských a sovětských vůdců na to rozhodně nikdy nezapomněli), že se ukrajinští kozáci připojili k polskému vojsku, když v roce 1610 a opět v roce 1618 táhlo na Moskvu, zúčastnili se obléhání města a pomohli zajistit, aby polsko-ruský konflikt v onom období skončil, alespoň na určitý čas, výhodně pro Polsko. Později carové, aby si zajistili jejich loajalitu k ruskému impériu, poskytli ukrajinským i ruskojazyčným donským kozákům zvláštní postavení, které jim umožnilo uchovat si samostatnou totožnost. Jejich privilegia zaručovala, že se nebouřili. Chmelnycky a Mazepa však zanechali stopu v polské i ruské paměti, a také v evropské historii a literatuře. "L´Ukraine a toujours aspiré à être libre." napsal Voltaire poté, co do Francie dorazila zpráva o Mazepově vzpouře: "Ukrajina vždy usilovala o svobodu."

   Během staletí koloniální nadvlády nabývaly jednotlivé oblasti Ukrajiny rozdílných příznačných rysů. Obyvatelé východní části, kteří se déle nalézali pod ruskou kontrolou, mluvili verzí ukrajinštiny, která měla poněkud blíže k ruštině, a také s větší pravděpodobností náleželi k ruským pravoslavným křesťanům, již se v čele s hierarchií vedenou Moskvou řídili rity zděděnými z Byzance. Ti, kdo žili v Haliči, na Volyni a v Podolí (Podilla), strávili delší čas pod polskou nadvládou a po několikerém dělení Polska koncem 18. století hovořili v části, která připadla Rakousku (později Rakousku-Uhersku), "polštější" odnoží jazyka a patřili spíše k víře římsko-katolické nebo řecko-katolické, jež je liturgicky blízká pravoslaví, avšak uznává nad sebou autoritu římského papeže.

   Protože se ale hranice mezi všemi regionálními mocnostmi mnohokrát přesouvaly, příslušníci obou náboženství žili a dosud žijí na obou stranách dělící čáry mezi bývalými ruskými a bývalými polskými územími. V 19. století, kdy se také Italové, Němci a další Evropané začali identifikovat jako příslušníci moderních národů, byli intelektuálové, debatující v zemi o "ukrajinskosti", pravoslavní i katolíci a žili na Ukrajině jak "východní", tak "západní". Ukrajince v celém regionu sjednocoval přes rozdíly v gramatice a pravopisu také jazyk. Užívání cyrilice odlišovalo ukrajinštinu od polštiny, která se píše latinkou. (Habsburkové se v určitém okamžiku pokusili vnutit latinskou abecedu, ale ta se neujala.) Ukrajinská verze cyrilského písma udržovala také odlišnost od ruštiny, poněvadž si uchovala dost rozdílů i na úrovni znaků, což zabránilo přílišnému splývání obou řečí.

   Po značnou část ukrajinské historie se ukrajinsky mluvilo převážně na venkově. Protože byla země kolonií Polska a později Ruska a Rakouska-Uherska, stala se velká ukrajinská města - jak jednou poznamenal Trockij, centry koloniální nadvlády, ostrovy ruské, polské nebo židovské kultury v moři ukrajinského rolnictva. Až dlouho do 20. století tak byly město a venkov jazykově odděleny, neboť většina městských obyvatel mluvila rusky, polsky nebo jidiš, zatímco venkované ukrajinsky. Židé, pokud nemluvili jidiš, dávali často přednost ruštině jakožto jazyku státní administrativy a obchodu. Rolníci si město spojovali s bohatstvím, kapitalismem a "cizáckým" - většinou ruským - vlivem. Městská Ukrajina zase na venkov pohlížela jako na zaostalý a primitivní.

   Tyto rozdíly rovněž znamenaly, že prosazování "ukrajinskosti" vedlo ke konfliktům s koloniálními vládci země, ale také s obyvatelstvem židovských štetlů, které se od středověku usazovalo na území někdejší polsko-litevské unie. K povstání Chmelnyckého patřil také hromadný pogrom, při němž byly zavražděny tisíce - a snad desetitisíce Židů. Počátkem 19. století už Ukrajinci v Židech nejvýznamnější soupeře nespatřovali a ukrajinští básníci a intelektuálové zaměřovali svůj hněv převážně na Rusy a Poláky, avšak antisemitismus, všeobecně rozšířený v ruské říši, na ukrajinsko-židovské vztahy nevyhnutelně působil.

   Vazba mezi jazykem a venkovem také znamenala, že ukrajinské národnostní hnutí mělo vždy silné "selské" zabarvení. Ukrajinskému národnímu obrození, které často začínalo znovuobjevováním rodné řeči a venkovských obyčejů, stáli, jako v jiných částech Evropy, v čele intelektuálové. Umělecké projevy, poezii a každodenní řeč ukrajinského rolnictva zaznamenávali folkloristé a lingvisté. Ukrajinština, i když se ve státních školách nevyučovala, se stávala jazykem, který si volil jistý druh rebelských, proti establishmentu vyhrocených spisovatelů a básníků. Začala se také učit ve vlasteneckých soukromých nedělních školách. V oficiálním úředním a obchodním styku se nikdy nepoužívala, avšak ocitala se v privátní korespondenci a v poezii. V roce 1840 vydal Taras Ševčenko, který se roku 1814 narodil jako nevolnický sirotek, knihu Kobzar - slovo znamená potulného zpěváka -, první vskutku vynikající sbírku ukrajinských veršů. V Ševčenkově tvorbě se romantický nacionalismus a zidealizovaný obraz venkova snoubil s hněvem na sociální nespravedlnost, takže udávala tón mnoha sporům, které měly nastat. V jedné ze svých nejproslulejších básní, v Závěti, žádal, aby ho pohřbili na břehu Dněpru:

Pohřběte mě a pak vstaňte,

pouta z rukou shoďte.

Horkou nepřátelskou krví

Svobodu svou skropte.

   Význam selského stavu také znamenal, že ukrajinské národní obrození od samého počátku těsně souviselo s populistickou a - podle pozdějšího označení - "levicovou" opozicí proti rusky a polsky mluvícím kupcům, velkostatkářům a aristokracii. Z toho důvodu rychle nabývalo na síle, když bylo za cara Alexandra II. v roce 1861 v celém Rusku zrušeno nevolnictví. Svoboda pro rolníky byla ve svém účinku svobodou pro Ukrajince a ranou pro jejich ruské a polské pány. Usilování o průkaznější ukrajinskou identitu bylo zároveň směřováním k větší politické a hospodářské rovnosti, což si vládnoucí imperiální třída dobře uvědomovala.

   Ukrajinské národní obrození, které nebylo nikdy napojeno na státní instituce, se od svých nejranějších dnů projevovalo ve vzniku řady autonomních dobrovolnických a dobročinných organizací, jež byly tehdejším příkladem toho, čemu dnes říkáme "občanská společnost". Během krátkých pár let po zrušení nevolnictví inspirovali "ukrajinofilové" příslušníky mladšího pokolení, aby vytvářeli své pomocné a studijní skupiny, zakládali periodika a noviny, zřizovali školy a nedělní školy a šířili mezi rolnictvem gramotnost. Národnostní tužby se projevovaly ve volání po intelektuální svobodě, masovém vzdělávání a možnostech společenského vzestupu pro selský stav. V tomto smyslu bylo ukrajinské národní hnutí od prvopočátku ovlivněno podobnými snahami na Západě, k nimž patřily proudy západního socialismu stejně jako západního liberalismu a konzervativismu.

   Tento prchavý okamžik dlouho netrval. Jakmile začalo ukrajinské národní hnutí nabývat na síle, bylo nově vnímáno ze strany Moskvy - stejně jako u jiných národnostních snah - za potencionální hrozbu pro jednotu imperiálního Ruska. Ukrajinci, zrovna jako Gruzíni, Čečeni a další skupiny, které se v rámci říše ucházely o autonomii, vystupovali proti nadřazenosti ruštiny a ruskému výkladu dějin, jenž o Ukrajině mluvil jako o "jihozápadním Rusku", pouhé provincii bez jakékoli národní identity. Také od nich hrozilo, že v době, kdy rolníci už nabývají ekonomického vlivu, jim navíc dodají další sebevědomí. Bohatší, gramotnější a lépe organizované ukrajinské rolnictvo by mohlo požadovat i větší politická práva.

   Nejvýznamnějším terčem útoků se stala ukrajinština. Za první velké reformy školství v ruské říši v roce 1804 povolil car Alexandr I. v nových státních školách užívání některých neruských jazyků, ne však ukrajinského, údajně proto, že to není "jazyk", nýbrž jen nářečí. Ve skutečnosti měli ruští hodnostáři, stejně jako jejich pozdější sovětští následovníci, dokonale jasno ve věci zdůvodnění tohoto zákazu - který platil až do roku 1917 - i hrozby, již ukrajinština představovala pro ústřední vládu. Generální gubernátor Kyjeva, Podolí a Volyně v roce 1881 prohlásil, že užívání ukrajinského jazyka a učebnic ve školách by mohlo vést k jeho uplatňování ve vysokoškolském vzdělávání a nakonec i v zákonodárství, u soudů a ve státní správě, což by vyvolalo "četné komplikace a nebezpečné alternativní postupy v jednotném ruském státě".

   Restrikce užívání ukrajinštiny omezovaly dopad národnostního hnutí. Jejich důsledkem byla rovněž rozšířená negramotnost. Mnozí rolníci, kteří absolvovali školu v ruštině, řeči, jíž sotva rozuměli, dosahovali jen malého pokroku. Jeden učitel v Poltavě si na počátku 20. století postěžoval, že žáci a studenti "rychle zapomínají, čemu byli naučeni", když jsou nuceni probírat látku v ruštině. Jiní hlásili, že ukrajinští školáci v ruskojazyčných ústavech jsou "demoralizováni", škola se pro ně stává nudnou a vyrůstají z nich "chuligáni". Diskriminace vedla také k porušťování, neboť pro každého, kdo žil na Ukrajině - Ukrajince stejně jako Židy, Němce a příslušníky dalších národnostních menšin -, vedla cesta k vyššímu společenskému postavení přes ruskojazyčnost. Až do revoluce v roce 1917 bylo v případě zaměstnání ve státních orgánech, intelektuálních povoláních i obchodě vyžadováno vzdělání v ruštině, nikoliv ukrajinštině. To v praxi znamenalo, že Ukrajinci, kteří měli politické, ekonomické nebo intelektuální ambice, museli komunikovat rusky.

   Aby zabránil růstu ukrajinského národnostního hnutí, ruský stát také ukrajinským organizacím zakazoval aktivitu "jak v občanské společnosti, tak v politických orgánech... jakožto záruku proti politické nestabilitě". V roce 1876 vydal car Alexandr II. výnos, jímž stavěl mimo zákon ukrajinštinu v knihách a periodikách a zapovídal její používání v divadlech, dokonce i v hudebních libretech. Také nedoporučoval nebo přímo zakazoval vytváření nových dobrovolnických organizací a poskytoval dotace proruským novinám a spolkům. Vyhrocené nepřátelství vůči ukrajinským médiím a ukrajinské občanské společnosti, jež následně přijal za své sovětský režim - a o mnoho později také postsovětská vláda Ruska -, tak mělo ve druhé polovině 19. století jasný precedens.

   Tlak na rusifikaci prohloubilo také zprůmyslňování, jelikož výstavba továren přiváděla do ukrajinských měst lidi původem z jiných míst ruské říše. V roce 1917 už v Kyjevě mluvila ukrajinsky pouhá pětina obyvatelstva. Objev ložisek uhlí a rychlý rozvoj těžkého průmyslu měly zvlášť zásadní dopad na Donbas, těžební a výrobní region na východní výspě Ukrajiny. Přední průmyslníci v tomto okrsku byli převážně Rusové, mezi které se vmísilo pár zaznamenáníhodných cizinců, z nichž jeden, Velšan John Hughes, založil město nyní známé jako Doněck, které původně podle východoslovanské výslovnosti jeho jména neslo název Juzovka (Juzivka). Pracovním jazykem doněckých závodů se stala ruština. Mezi ruskými a ukrajinskými dělníky často propukaly konflikty, jež někdy nabývaly forem "divokých rvaček na nože" a rozhorlených bitek.

   Za hranicemi carské říše v Haliči, provincii rakousko-uherského mocnářství se smíšeným ukrajinsko-polským obyvatelstvem, naráželo ukrajinské národnostní hnutí na daleko menší protivenství. Rakouský stát poskytoval Ukrajincům v císařství mnohem více autonomie a svobody než Rusko nebo později SSSR, v neposlední řadě i proto, že v nich (ze svého hlediska) spatřoval užitečnou konkurenci pro Poláky. V roce 1868 vytvořili vlastenecky naladění Ukrajinci ve Lvově Prosvitu, kulturní sdružení, které nakonec mělo po celé zemi desítky poboček. Od devětadevadesátého roku působila v Haliči bez překážek i Ukrajinská národně demokratická strana, která vysílala svobodně zvolené představitele do vídeňského parlamentu. Sídlo svépomocné ukrajinské společnosti je až dodnes jednou z nejimpozantnějších lvovských budov z 19. století. Je to pozoruhodná ukázka architektonické fúze, zapracovávající do secesní fasády ukrajinské lidové ornamenty, což vytváří dokonalého křížence mezi Vídní a Haličí.

   Avšak i uvnitř ruského impéria byly roky těsně před revolucí v roce 1917 pro Ukrajinu v mnoha ohledech pozitivní. Tamější rolníci se na počátku 20. století nadšeně zúčastňovali modernizace ruské říše. V předvečer 1. světové války rychle nabývali politického uvědomění a skeptického náhledu na imperiální stát. V roce 1902 se Ukrajinou i Ruskem převalila vlna selských vzpour a zásadní roli sehráli rolníci také v revoluci roku 1905. Následné bouře spustily řetězovou reakci nepokojů, poplašily cara Nikolaje (Mikuláše) II. a přispěly k zavedení některých občanských a politických práv na Ukrajině, k nimž patřilo i veřejné užívání místního jazyka.

   Když se obě říše, ruská i rakousko-uherská, jedna v 17. a druhá v 18. roce, nečekaně zhroutily, mnozí Ukrajinci se domnívali, že budou konečně moci ustavit stát. Na území, jemuž předtím vládli Habsburkové, byla tato naděje rychle zadušena. Po krátké, ale krvavé polsko-ukrajinské vojenské srážce, které padlo za oběť 15 000 Ukrajinců a 10 000 Poláků, bylo mnohonárodnostní území západní Ukrajiny včetně Haliče i s jejím největším městem Lvovem vtěleno do moderního Polska. Tam zůstalo od roku 1919 až do roku 1939.

   Období, jež následovalo po únorové revoluci v Petrohradě, bylo složitější. Rozpuštění ruského impéria předalo moc v Kyjevě nakrátko do rukou ukrajinského národního hnutí - ovšem ve chvíli, kdy ani jeden z vůdců země, ať civilních nebo vojenských, nebyl dosud připraven převzít za ni plnou odpovědnost. Když politici shromáždivší se v roce 1919 ve Versailles načrtávali hranice nových států - mezi nimi soudobého Polska, Rakouska, Československa a Jugoslávie -, Ukrajina k nim nepatřila. Vhodnou chvíli však dosud tak docela nepropásla. Jak napsal Richard Pipes, ukrajinská deklarace nezávislosti z 26. ledna 1918 "neznamenala rozuzlení procesu tvorby národa a země na Ukrajině, nýbrž spíše jeho opravdový začátek". Několik rozháraných měsíců samostatnosti a zuřivé debaty o národní identitě mělo zemi navždy proměnit.

1. KAPITOLA: UKRAJINSKÁ REVOLUCE, 1917

Lide Ukrajiny, tvá budoucnost je v tvých rukou.

V této hodině zkoušky, všeobecného rozvratu a zborcení

dokaž svou jednomyslností a státnickou vyspělostí,

že jako národ obilnářů jsi schopen hrdě a důstojně zaujmout

své místo jako rovný všem organizovaným a mocným

národům a zemím.

První univerzál Centrální rady, 1917

Nevstoupíme do království socialismu v bílých rukavičkách a po naleštěné podlaze.

Lev Trockij, 1917

   V pozdějších letech měly přijít větší demonstrace, výmluvnější řečníci a profesionálnější hesla. Průvod, který se v Kyjevě konal ráno v neděli 1. dubna 1917, byl však výjimečný, protože byl první svého druhu. Nikdy předtím se ukrajinské národní hnutí nepředvedlo v takové síle na území, které bývalo ruským impériem. Pouhých pár týdnů poté, kdy únorová revoluce svrhla cara Nikolaje (Mikuláše) II., se ale vše zdálo možné.

   Byly tu prapory, žlutomodré jako symbol Ukrajiny i rudé jako znamení věci socialismu. Zástup skládající se z dětí, vojáků, továrních dělníků, vojenských kapel i úředníků nesl transparenty jako "Svobodnou Ukrajinu ve svobodném Rusku!" a nebo - za použití starobylé kozácké velitelské hodnosti - "Nezávislou Ukrajinu s vlastním hetmanem!" Někteří pozvedali portréty národního básníka Tarase Ševčenka. Řečníci jeden po druhém dav vyzývali, aby podpořil nově ustavenou Centrální radu, která vznikla před pár dny, a nyní si dělala nárok na řízení země.

   Konečně vystoupil na pódium muž právě zvolený za předsedu Rady. Vousatý a obrýlený Mychajlo Hruševskyj byl jedním z intelektuálů, kteří poprvé umístili Ukrajinu do středu jejích vlastních dějin. Tento autor desetisvazkových Dějin Ukrajinské Rusi a mnoha dalších knih se vydal cestou politického aktivismu na samotném konci 19. století, když v prosinci 1899 v exilu v habsburské Haliči pomohl při zakládání Ukrajinské národně demokratické strany. K práci v ruské říši se vrátil v roce 1905, ale ve čtrnáctém byl zatčen a pak znovu emigroval. Ihned po revoluci opět vítězně vtáhl do Kyjeva. Teď ho zástup uvítal mohutným jásotem: "Slava baťkovi Hruševskomu!" Na oplátku odpověděl: "Přísahejme všichni v této velevýznamné chvíli jako jeden muž, že se jednomyslně chopíme velké věci, ve svorné shodě vstaneme a ve svém díle nepolevíme, dokud nevybudujeme svobodnou Ukrajinu!" Dav v odezvě vykřikl: "Přísaháme!"

   Z dnešního pohledu nám představa historika jako vůdce národního hnutí za státnost připadá bizarní. V oné době se ale nikterak neobvyklá nezdála. Od 19. století dále si ukrajinští dějepisci, podobně jako jejich protějšky v řadách četných malých evropských národů, promyšleně kladli za cíl obnovovat a artikulovat národní historii, která byla po dlouhou dobu pojímána jako podřízená součást dějin větších říší. Od takové snahy byl k opravdovému politickému aktivismu už jen krůček. Stejně jako Ševčenko spojoval "ukrajinskost" se zápasem selského stavu proti útlaku, zdůrazňovaly i Hruševského knihy úlohu "lidu" v politické historii země a poukazovaly na ústřední význam jeho odporu vůči všem formám tyranie. Bylo jen logické, že autor chtěl týž lid pozvednout, aby se aktivně zapojil do politiky v současnosti, a to jak slovy, tak činy. Zvlášť mu šlo o probuzení a zapojení rolníků, a proto dějepisnou knihu O starých časech na Ukrajině sepsal cíleně pro selskou čtenářskou obec. V roce 1917 se dočkala tři dotisků.

   Hruševskyj rozhodně nebyl jediným intelektuálem, jehož literární a kulturní produkce prosazovala ukrajinskou suverenitu. V roce 1917 se do Kyjeva vrátil také výtvarník Heorhij Narbut. Ten pomáhal založit Ukrajinskou akademii výtvarných umění a navrhl pro zemi státní znak, bankovky a známky. Další člen Centrální rady Volodymyr Vynnyčenko byl nejen politický činitel, ale také romanopisec a básník. Bez suverenity - a bez skutečného státu, který by mohl podporovat politiky a správní úředníky - se národní city mohly projevovat jen v literatuře a dalších odnoží umění. To platilo po celé Evropě, kde před dosažením nezávislosti hrály významnou úlohu ve vytváření polské, italské nebo německé národní identity spisovatelé, básníci a jiní umělci. Uvnitř ruské říše zažily takovéto procesy národního obrození jak baltské země, které v roce 1918 dosáhly samostatnosti, tak Gruzie a Arménie, jimž se to nepodařilo. Proponenti i oponenti všech takových národnostních projektů dobře chápali, že ústřední úlohu v nich sehrávají intelektuálové. Tím se vysvětluje, proč imperiální Rusko až dosud zakazovalo ukrajinské knihy, školy a kulturu a proč později jejich potlačování přikládali zásadní význam Lenin i Stalin.

   I když intelektuálové v Centrální radě začali jako samozvaní mluvčí národní věci, vynaložili přece jen snahu získat demokratickou legitimitu. Rada, zasedající v majestátní bílé neoklasické budově v centru Kyjeva - ta byla předtím zcela případně místem schůzek Ukrajinského klubu, spolku nacionalisticky naladěných spisovatelů a občanských aktivistů -, svolala na 19. dubna 1917 celoukrajinský národní sjezd. Do národní filharmonické koncertní síně v Kyjevě se sjelo přes půldruhého tisíce lidí, kteří byli tím či oním způsobem zvoleni místními radami a továrnami, aby zde vyjádřili podporu nové ukrajinské vládě. Toho léta se v hlavním městě sešly další sjezdy veteránů, rolníků a dělníků.

   Centrální rada rovněž usilovala o vybudování koalic s řadou politických skupin, včetně židovských a dalších menšinových organizací. Podpořila ji i radikální levice ukrajinských socialistů revolucionářů, rozsáhlá rolnicko-populistická strana, známá podle názvu svého listu Boroťba (Boj) jako boroťbisté. Připojili se i někteří příslušníci selského stavu. Carskou armádou prošlo v letech 1914-18 přes 3 miliony ukrajinských odvedenců a v rakousko-uherském vojsku jich sloužilo dalších 250 000. Mnozí z těchto vojáků rolnického původu na sebe navzájem stříleli v rozblácených zákopech v Haliči. Když ale válka skončila, deklarovalo asi 300 000 mužů, kteří předtím sloužili ve "zukrajinizovaných" praporech, složených z ukrajinských sedláků, loajalitu k novému státu. Někteří si z fronty přinesli zbraně a vstoupili do domobrany zřízené Centrální radou. Poháněla je touha vrátit se do vlasti, ale také představa revolučních změn a národní obnovy, které přislíbila nová ukrajinská vláda.

   V následujících měsících se Centrální rada vskutku těšila jistým úspěchům mezi lidem, v neposlední řadě díky své radikální rétorice. Jako odraz levicových ideálů oné doby navrhovala povinnou pozemkovou reformu, znamenající přerozdělení majetků velkých vlastníků půdy - klášterů i soukromých velkostatků - rolníkům. "Nikdo nemůže lépe vědět, co potřebujeme a jaké zákony jsou pro nás nejvhodnější," prohlásila Centrální rada v červnu 1917 v prvním z řady "univerzálů", manifestů obracejících se na širokou veřejnost.

   Nikdo nemůže lépe než naši rolníci vědět, jak hospodařit na vlastní půdě. Proto je naším přáním, aby byla veškerá půda po celém Rusku, již má v držení šlechta, stát, kláštery a car, zkonfiskována a stala se vlastnictvím lidu a aby, až příslušný zákon schválí všeruské Ústavodárné shromáždění, připadlo právo spravovat ukrajinskou půdu nám, našemu ukrajinskému zákonodárnému sboru... Lidé si nás, Centrální radu, zvolili ze svého středu a pověřili nás, abychom ve svobodné autonomní Ukrajině zavedli nový řád.

   Týž univerzál volal po "autonomii". V listopadu pak třetí a závěrečný univerzál vyhlásil nezávislost Ukrajinské národní republiky a vyzval k volbám do ústavodárného shromáždění.

   Ačkoli, jak se dalo čekat, se někteří stavěli proti, bylo populární i oživování ukrajinského jazyka, zejména mezi rolnictvem. Stejně jako v minulosti znamenala ukrajinština ekonomické i politické osvobození, protože jakmile začali hodnostáři a pracovníci státní správy mluvit ukrajinsky, získali příslušníci selského stavu přístup k soudům i státním úřadům. Veřejné užívání jejich rodné řeči se také stávalo zdrojem hrdosti, která posloužila jako "hluboká základna emocionální podpory" pro národní hnutí. V letech 1917 - 19 následovala exploze slovníků a pravopisných příruček. Ukrajinské tiskárny vydaly 59 knih věnovaných ukrajinštině, zatímco za celé předcházející století jich vyšlo jen 11. Mezi nyní vyrobenými publikacemi byly tři ukrajinsko-ruské a patnáct rusko-ukrajinských slovníků. Obrovská poptávka po posledně zmíněných publikacích vycházela od velkého počtu uživatelů ruštiny, již byli náhle nuceni zvládat ukrajinštinu, kterážto vyhlídka je zdaleka ne všechny těšila.

   Během své kratičké existence dosáhla ukrajinská vláda také jistých diplomatických úspěchů, z nich mnohé poté upadly v zapomnění. Po vyhlášení nezávislosti Ukrajinské republiky 26. ledna 1918 dosáhl její osmadvacetiletý ministr zahraničních věcí Oleksandr Šulhyn (vzděláním také historik) de facto uznání svého státu všemi hlavními evropskými mocnostmi včetně Francie, Velké Británie, Rakouska-Uherska, Německa, Bulharska, Turecka a dokonce Sovětského Ruska. Spojené státy vyslaly v prosinci diplomata, aby v Kyjevě otevřel konzulát. V únoru 1918 uzavřela delegace ukrajinských představitelů v Brestu Litevském mírovou smlouvu s ústředními mocnostmi, což bylo separátní ujednání nesouvisející se známější dohodou, již podepsali pár týdnů nato noví vůdcové Sovětského Ruska. Mladá ukrajinská delegace udělala na všechny vynikající dojem. Jeden z jejích německých vyjednávacích protějšků vzpomínal, že "se chovali odvážně a ve své umíněnosti donutili [německého vyjednavače] souhlasit se vším, co bylo z jejich národního hlediska důležité.

   Jenomže to všechno bylo málo, neboť rozšiřování národního uvědomění, zahraniční uznání a dokonce ani smlouva z Brestu Litevského k vybudování ukrajinského státu nestačily. Reformy navrhované Centrální radou, zvláště její plány na odebrání půdy velkostatkářům bez náhrady, vnesly na venkov zmatení a chaos. Veřejné průvody a přehlídky, prapory a svoboda, které Hruševskyj a jeho stoupenci na jaře 1917 vítali s takovým velkým optimismem, nevedly k vytvoření úředního aparátu, veřejné správy, která by jejich reformy prosadila, nebo armády dost efektivní, aby odrazila invazi a ochránila hranice země. Koncem ´17 roku sestavovaly veškeré vojenské síly v regionu, včetně zbrusu nové Rudé armády, bílých vojsk starého režimu a jednotek z Německa a Rakouska, plány na obsazení Ukrajiny. V různém stupni pak každá z těchto armád napadla nejen ukrajinské území, ale také ukrajinské nacionalisty, ukrajinský nacionalismus a dokonce ukrajinský jazyk.

   Lenin první sovětský výpad na Ukrajinu schválil v lednu 1918 a v únoru dal nakrátko zřídit v Kyjevě protiukrajinský režim, o němž více později. Tento první sovětský pokus dobýt Ukrajinu skončil po pár týdnech, když dorazily německé a rakouské jednotky a prohlásily, že mají v úmyslu "prosadit" brest-litevskou smlouvu. Avšak místo aby zachránily liberální zákonodárce z Centrální rady, poskytly podporu Pavlovi Skoropadskému, ukrajinskému generálovi, který se odíval do okázalých uniforem, doplňovaných kozáckými šavlemi a čapkami.

   Skoropadskyj pár měsíců poskytoval maličký náznak naděje stoupencům starého režimu a uchovával přitom některé atributy ukrajinské autonomie. Založil první akademii věd a první národní knihovnu a při úředních jednáních užíval ukrajinštinu. Označoval se za Ukrajince a přijal titul "hetman". Zároveň však navrátil carské zákony a carské úředníky a vyslovoval se pro reintegraci do budoucího ruského státu. Za jeho vlády se Kyjev dokonce nakrátko stal útočištěm pro uprchlíky z Moskvy a Petrohradu. Michail Bulgakov, který žil v té době v Kyjevě, v satirickém románu Bílá garda (1926) vzpomínal:

   Šedovlasí bankéři a jejich manželky utekli, a totéž učinili uhlazení podnikatelé, kteří zanechali v Moskvě své pověřence... Z Moskvy a Petrohradu uprchli novináři, prodejní nenasytní zbabělci. Kurtizány. Ctnostné dámy z aristokratických rodin. Jejich něžné dcery. Bledí petrohradští zhýralci a zhýralkyně s karmínově červenými namalovanými rty. Utíkali tajemníci sekčních šéfů, básníci a lichváři, četníci a herečky z imperátorských divadel.

   Skoropadskyj rovněž utužil staré zákony o vlastnictví a zrušil přísliby pozemkové reformy. Nebylo divu, že toto rozhodnutí bylo nanejvýš nepopulární mezi rolnictvem, které "právě téhož hetmana nenávidělo, jako by to byl vzteklý pes", a nechtělo slyšet o reformě od "zparchantělých pánů". Opozice to rychle začala vnímat jako německou loutkovou vládu a pustila se do organizování různých militantních formací: "V tomto revolučním létě rozkvétali jako divoké růže bývalí plukovníci, samozvaní generálové, kozáčtí atamani a baťkové [místní vojenští pohlaváři]."

   Do poloviny roku 1918 se národní hnutí přeskupilo pod vedením Symona Petljury, sociálního demokrata s talentem pro zřizování polovojenských organizací. Názory současníků na něho se radikálně lišily. Někteří ho vnímali jako rádoby diktátora, jiní jako proroka, který předběhl svou dobu. Bulgakov, jemuž se myšlenka ukrajinského nacionalismu nelíbila, Petljuru odmítl jako "legendu, přelud... slovo, které v sobě spojuje nezřízené běsnění a žízeň po selské pomstě." Na soudobého aktivistu Serhije Jefremova udělal Petljura coby mladík nevalný dojem "vychloubačností, doktrinářstvím a neomaleností". Později však Jefremov změnil názory a prohlásil, že se Petljura vyvinul v "jediného nezpochybnitelně čestného člověka", kterého ze sebe ukrajinská revoluce vydala. Zatímco ostatní to vzdali nebo se pustili do malicherných šarvátek mezi sebou, "jen Petljura stál na svém a nezakolísal". Sám Petljura později napsal, že chtěl, aby byla odhalována celá pravda o jeho konání: "Negativní aspekty mé osobnosti a mé činy musejí být osvětlovány, nikoli skrývány. Pro mě začal soud dějin Já se ho nebojím."

   Soud dějin o Petljurovi zůstal nerozhodný. Jistě, byl dost odvážný, aby se chopil příležitosti, odhadujíc, že konec 1. světové války dává Ukrajině ještě jednu šanci. Když se ze země stáhly německé jednotky, schrastil dohromady některé z oněch "bývalých plukovníků, samozvaných generálů, kozáckých atamanů a baťků" do formace zvané Direktorium a oblehl hlavní město. I když ruskojazyčný tisk spílal Direktoriu do "band zlodějů" a označoval jeho převrat za "skandál", Skoropadského síly se bleskově a takřka bez boje rozpadly. 14. prosince 1918 vpochodovaly Petljurovy útvary do překvapeného Kyjeva, Oděsy a Nikolajeva (Mykolaiv) a moc opět přešla do nových rukou.

   Vláda Direktoria byla krátká a násilná, v neposlední řadě i proto, že se Petljurovi nikdy nepodařilo získat plnou legitimitu a neprosadil nadvládu zákona. Ekonomicky bylo Direktorium, stejně jako předtím Centrální rada, daleko na levici. Vedení, vycházející ze stále radikálnějších názorů svých stoupenců, nesvolalo parlament, ale "sjezd pracujících", složený ze zástupců rolníků, dělníků a pracující inteligence. Skutečným zdrojem Petljurovy autority však bylo jeho selské vojsko, a to podle slov jednoho z jeho oponentů nestačilo na vytvoření ani dobré vlády, ani dobré armády. Mnozí z příslušníků těchto ozbrojených sil byli "dobrodruzi", kteří nosili velmi rozmanité uniformy a kozácké úbory a byli schopni kdykoli vytasit revolvery a oloupit každého, kdo prostě vypadal zámožně. Obyvatelé buržoazního Kyjeva se střídali v držení strážní služby před svými činžovními domy.

   Uvnitř města se jedním z nemnoha kroků, jež Direktorium "nejen vyhlásilo, ale také provedlo" - podle jízlivých slov jednoho memoáristy - stalo odstranění ruských nápisů a jejich nahrazení ukrajinskými: "Ruština ani nesměla zůstat vedle ukrajinštiny." Tato paušální změna byla údajně nařízena proto, že mnozí vojáci Direktoria pocházeli z Haliče, rusky moc neuměli a děsilo je, že se ocitli v nejisté situaci v rusky mluvícím městě. Výsledkem bylo, že se celá metropole "na pár veselých dnů stala výtvarným ateliérem" a kyjevskému obyvatelstvu byla znovu zdůrazněna hluboká spojitost mezi jazykem a mocí.

   Mimo hlavní město Petljura příliš mnoho území pod kontrolou neměl. Bulgakov popisoval Kyjev té doby jako město, které mělo "policii.. ministerstva, dokonce armádu a noviny s rozličnými názvy, ale co se děje kolem, v reálné Ukrajině, která byla větší než Francie a v níž žily desítky milionů lidí, to nikdo nevěděl". Richard Pipes píše, že v Kyjevě "se vydávaly výnosy, řešily kabinetní krize a vedla diplomatická jednání, avšak ostatní země žila svým vlastním životem, ve kterém byla jediným účinným režimem vláda střelné zbraně".

   Koncem roku 1919 bylo národní hnutí, zahájené s takovou energií a naději, v rozvratu. Hruševskyj, kterého boje donutily opustit Kyjev, brzy nato odešel do ciziny. Samotní Ukrajinci byli v mnoha ohledech zásadně rozděleni - na stoupence starého režimu a jeho odpůrce, na zastánce dalšího spojení s Ruskem a jeho protivníky, na příznivce pozemkové reformy a její nepřátele. Zápas o jazyk se zintenzivnil a nabyl nesmiřitelné zavilosti. Uprchlíci z Moskvy a Petrohradu se už přesouvali dále, na Krym, do Oděsy a do emigrace. Největší politická konfrontace, která také měla určovat průběh následujících desetiletí, probíhala mezi těmi, kdo sdíleli ideály ukrajinského národního hnutí, a těmi, kdo podporovali bolševiky, revoluční skupinu s naprosto odlišnou ideologií.

   Na počátku roku 1917 byli bolševici v Rusku malou menšinovou stranou, radikální frakcí dřívější marxistické Ruské sociálně demokratické dělnické strany. Onen rok však věnovali agitaci v ulicích Ruska, přičemž užívali jednoduchých hesel jako "Půdu, chléb a mír", určených k zapůsobení na co nejširší řady vojáků, dělníků a rolníků. Jejich státní převrat v říjnu (7. listopadu podle "nového kalendáře", který později zavedli) je přivedl k moci za podmínek totálního chaosu. Vedeni Leninem, paranoidním, spiklenecky si počínajícím a zásadně protidemokratickým mužem, byli o sobě přesvědčeni, že jsou "předvojem proletariátu", a později své zřízení také nazvali "diktatura proletariátu". Usilovali o absolutní moc a nakonec pomocí teroru, násilí a zuřivých propagandistických kampaní zlikvidovali všechny ostatní politické strany i oponenty.

   Na Ukrajině měli počátkem ´17 roku přívrženců ještě méně. Strana čítala 22 000 ukrajinských členů, z nichž většina se nalézala ve velkých městech a průmyslových centrech Doněcku a Krivém Rogu (Kryvyj Rih). Jen málokterý mluvil ukrajinsky. Více než polovina pokládala sama sebe za Rusy. Zhruba šestinu tvořili Židé. Nevelký počet, včetně pár osob, které měly později sehrát významné úlohy v sovětské ukrajinské vládě, skutečně věřil v možnost autonomní bolševické Ukrajiny. Avšak Georgij (Heorhij) Pjatakov - který se narodil na Ukrajině, ale sám sebe za Ukrajince nepovažoval - hovořil za většinu, když na shromáždění kyjevských bolševiků v červnu 1917, pouhých pár týdnů po projevu Hruševského, řekl, že "bychom neměli podporovat Ukrajince". Ukrajina, vysvětlil, není "samostatná ekonomická oblast". Zásadní věcí bylo, že o ukrajinský cukr, obilí a uhlí se opíralo Rusko, které bylo Pjatakovovou prioritou.

   Toto naladění nebylo ničím novým, neboť opovržení samotnou myšlenkou ukrajinského státu bylo nedílnou součástí bolševického myšlení už před revolucí. Do značné míry to bylo způsobeno prostě tím, že všichni nejvýznamnější bolševici, mezi nimi Lenin, Stalin, Trockij, Pjatakov, Zinovjev, Kameněv a Bucharin, vyrostli a vychodili školy v ruské říši, a ta v provincii, kterou znala jako "jihozápadní Rusko", nic takového jako "Ukrajinu" neuznávala. Město Kyjev pro ně bylo starobylou metropolí Kyjevské Rusi, státního útvaru, který si pamatovali jako předchůdce Ruska. Ze školní docházky, z tisku i z každodenního života do sebe vstřebali předsudky Ruska vůči jazyku, o němž se všeobecně mluvilo jako o dialektu ruštiny, a vůči lidu, ve kterém byli zvyklí vidět primitivní bývalé nevolníky.

   Takové přezírání sdílely všechny ruské politické strany od bolševiků přes centristy až po krajní pravici. Mnohé vůbec odmítaly užívat název "Ukrajina". Uznávat legitimnost ukrajinského národního hnutí nechtěli ani ruští liberálové. Toto přehlížení - a následná neochota veškerých ruských uskupení vytvořit s Ukrajinci protibolševickou koalici - se nakonec stalo jedním z důvodů, proč bílé armády nevyhrály občanskou válku.

   Navíc ke svým národnostním předsudkům měli bolševici i konkrétní politické důvody k nelibosti nad myšlenkou ukrajinské nezávislosti. Ukrajina byla nadále zemí převážně rolnickou, a podle marxistické teorie, kterou bolševické vedení soustavně četlo a diskutovalo, byl selský stav hodnotou v nejlepším případě dvojznačnou. Marx ve své proslulé úvaze z roku 1852 vysvětlil, že to není "třída", pročež nemá třídní uvědomění: "Jsou tudíž neschopní prosadit sami za sebe své politické zájmy, ať už prostřednictvím parlamentu nebo nějakého ujednání. Nemohou se sami zastupovat, musejí být zastupováni."

   I když Marx byl přesvědčen, že rolníci v nadcházející revoluci žádnou významnou roli nesehrají, Lenin, který byl pragmatičtější, tento náhled do jisté míry pozměnil. Soudil, že sedláci jsou vskutku potenciálně revoluční - schvaloval jejich touhu po radikální pozemkové reformě -, ale byl toho mínění, že je musí usměrňovat progresivnější dělnická třída. "Ne všichni rolníci bojující za půdu a svobodu si plně uvědomují, co z jejich zápasu vyplývá," napsal v roce 1905. Třídně uvědomělí dělníci je budou muset poučit, že revoluce si žádá nejen pozemkovou reformu, ale také "boj proti vládě kapitálu". Lenin rovněž choval temné podezření, že mnozí menší zemědělci, vzhledem k tomu, že mají v držení majetek, vlastně uvažují stejně jako drobní kapitalističtí vlastníci. Tím se vysvětluje, proč "ne všichni malorolníci vstupují do řad bojovníků za socialismus". Tato myšlenka - že i nejmenší vlastníci půdy, označovaní později za kulaky, jsou silou v zásadě kontrarevoluční a kapitalistickou - měla o nějaké roky později vést k závažným důsledkům.

   Podezřívavý vztah k ukrajinskému úsilí o nezávislost vnukal bolševikům také jejich dvojaký postoj k nacionalismu. Jak Marx, tak Lenin chovali spletité a neustále se vyvíjející názory na tento myšlenkový směr, ve kterém někdy spatřovali proud revoluční a jindy odklon od skutečného cíle celosvětového socialismu. Marx chápal, že demokratické revoluce z roku 1848 byly zčásti inspirovány národnostními city, ale byl přesvědčen, že tyto "buržoazně nacionalistické" nálady jsou jevem dočasným, pouhou etapou na cestě ke komunistickému internacionalismu. Až bude stát odumírat, zmocní se nějakým způsobem týž proces i národů a národnostních tužeb, které se "působením převahy proletariátu vytratí ještě rychleji".

   Lenin se rovněž vyslovoval pro kulturní autonomii a národní sebeurčení - až na případy, kdy se mu nehodily do krámu. Už před revolucí měl námitky proti nerusky vyučujícím školám, ať jidiš nebo ukrajinským, se zdůvodněním, že se stanou příčinou nežádoucího rozkolu uvnitř dělnické třídy. Ačkoli teoreticky se vyjadřoval ve prospěch poskytnutí práva na odtržení neruským regionům říše, mezi něž patřily Gruzie, Arménie a středoasijské země, zřejmě vážně nevěřil, že by k tomu někdy došlo. Kromě toho, uznání "práva" na odtržení neznamenalo, že by Lenin podporoval odtržení samotné. V případě Ukrajiny schvaloval ukrajinský nacionalismus, když se v roce 1917 stavěl proti carovi nebo Prozatímní vládě, ale zavrhoval ho, když ohrožoval jednotu ruského a ukrajinského proletariátu.

   K tomuto složitému ideologickému hlavolamu přidal později své vlastní myšlenky Stalin. Byl expertem strany na národnosti a vykazoval zpočátku méně flexibility než Lenin. Ve svém pojednání Marxismus a národnostní otázka v roce 1913 tvrdil, že nacionalismus odvádí pozornost od věci socialismu a že soudruzi "musejí neochvějně a neúnavně působit proti zmatku nacionalismu, ať vychází odkudkoli." Do roku 1925 se jeho úvahy dále vyvinuly v argument, že nacionalismus je směr od základu selský. Národnostní hnutí, prohlašoval, potřebují ke své existenci rolníky: "Základnou a kvintesencí národnostní otázky je otázka rolnická. To vysvětluje, proč rolnictvo představuje hlavní armádu národního hnutí a proč není žádné mocné národní hnutí bez rolnické armády..."

   Toto zdůvodnění, které bylo jasným odrazem jeho názoru na události na Ukrajině, mělo nabýt většího významu později. Jestliže totiž není žádné mocné národní hnutí bez rolnické armády, pak ten, kdo si přeje národní hnutí zničit, bude nejspíš chtít začít likvidací rolnictva.

   Ideologie u bolševiků na Ukrajině nakonec nepřevážila nad osobními zkušenostmi a zejména nad zážitky z tamní občanské války. Pro každého v komunistické straně bylo období občanské války skutečným předělem osobním i politickým. Na počátku ´17 roku to málokterý z nich v životě někam dotáhl. Byli to obskurní ideologové, v každém pohledu neúspěšní. Pokud si vydělávali nějaké peníze, bylo to psaním pro ilegální noviny, každou chvíli se ocitali ve vězení, jejich osobní životní příběhy byly spletité a s vládnutím nebo řízením neměli žádnou zkušenost.

   Ruská revoluce je neočekávaně postavila do středu mezinárodních událostí. Docela poprvé jim také přinesla proslulost a moc. Vymanila je z bezvýznamnosti a dodala platnost jejich ideologii. Úspěch revoluce byl pro vůdce bolševiků stejně jako pro mnohé jiné důkazem, že Marx a Lenin měli pravdu.

   Revoluce je ale také rychle donutila svou moc hájit, když jim přinesla nejen ideologické kontrarevolucionáře, ale také reálnou a velmi krvavou kontrarevoluci, kterou bylo třeba okamžitě porazit. Následná občanská válka je přiměla k vytvoření armády, sboru politické policie a propagandistické mašinerie. Především ale pro ně znamenala poučení o nacionalismu, ekonomické politice, distribuci potravin a násilí, ze kterýchžto lekcí čerpali později. Zkušenosti bolševiků z Ukrajiny se také velice lišily od jejich zkušeností v Rusku a patřila k nim nevídaná porážka, která málem rozbořila jejich sotva se rodící stát. Mnohé jejich pozdější postoje k Ukrajině, včetně nevíry v loajalitu rolnictva, podezřívavosti vůči ukrajinským intelektuálům a nechuti ke Komunistické straně Ukrajiny, měly původ v tomto období.

   Prožitky z občanské války a zvláště války na Ukrajině vlastně formovaly i názory samotného Stalina. Ten se v předvečer ruské revoluce blížil čtyřicítce a v životě toho zatím moc nedokázal. Neměl "žádné peníze, žádné trvalé bydliště a žádnou profesi kromě hlásání", jak napsal životopisec z nedávné doby. Narodil se v Gruzii, východu a vzdělání získal v semináři a jeho reputace v ilegálních kruzích vycházela z jeho talentu k vylupování bank. Prošel několikerým vězněním. V době únorové revoluce v roce 1917 byl ve vyhnanství ve vesnici za polárním kruhem. Po sesazení cara Nikolaje (Mikuláše) II. se vrátil do Petrohradu - tak se od roku 1914 jmenovalo hlavní město, původně Sankt-Petěrburg, které mělo být ve ´24 roce překřtěno na Leningrad.

   Bolševický převrat v říjnu 1917 vyhodil ze sedla Prozatímní vládu a dal Stalinovi první možnost okusit slastnou chuť reálné politické moci. Jako lidový komisař pro národnosti se stal členem první bolševické vlády. V této funkci nesl přímou odpovědnost za vyjednávání se všemi neruskými zeměmi a národy, které předtím patřily k carské říši, a co bylo ještě důležitější, měl úkol je přesvědčit nebo donutit, aby se podrobily sovětské moci. V působení vůči Ukrajině měl dvě jasné a bezprostřední priority, obě nadiktované extrémností situace. První spočívala v podkopání národnostního hnutí, zjevně nejzávažnějšího soupeře bolševiků na Ukrajině. Druhou bylo zmocnit se ukrajinského obilí. Do obou zadání se pustil pouhých pár dnů po bolševickém nástupu k moci.

   Už v prosinci 1917 odsoudil na stránkách Pravdy třetí univerzál Centrální rady, manifest, který vyhlašoval Ukrajinskou lidovou republiku a vymezoval její hranice. Kdo, kladl Stalin rétorickou otázku, nezávislou Ukrajinu podporuje?

   Ukrajinští velkostatkáři, dále Alexej Kaledin [bělogvardějský generál] a jeho "vojenská vláda" na Donu, tj. kozáčtí velkostatkáři... Za jedněmi i druhými se ukrývá ruská velkoburžoazie, která bývala zuřivým protivníkem všech požadavků ukrajinského lidu, ale nyní se staví za Centrální radu...

   Naopak, "všichni ukrajinští dělníci a nejchudší vrstva rolnictva" vystupují proti Centrální radě, tvrdil - což ovšem také sotva byla pravda.

   Na své veřejné odsudky Centrální rady navázal Stalin kroky, kterým se poději říkalo "aktivní opatření" a jejichž cílem byla destabilizace ukrajinské vlády. Místní bolševici se pokusili ustavit takzvané nezávislé "sovětské republiky" v Doněcku-Krivém Rogu, Oděse, Travii a na Donu - titěrné, z Moskvy podporované státečky, které samozřejmě vůbec nezávislé nebyly. Bolševici rovněž uspořádali pokus o převrat v Kyjevě, a když neuspěli, vytvořili "alternativní" ukrajinský ústřední výkonný výbor a pak "sovětskou vládu" v Charkově, spolehlivěji ruskojazyčném městě. Z toho později učinili ukrajinskou metropoli, i když v ´18 roce mluvila jen hrstka charkovských bolševických vůdců ukrajinsky.

   Zatímco bolševici upevňovali svou moc v Rusku, Rudá armáda se nadále drala k jihu. Nakonec 9. února 1918, právě když představitelé Centrální rady vyjednávali v Brestu Litevském, padl Kyjev poprvé do rukou bolševickým jednotkám.

   Tato první a krátká bolševická okupace s sebou přinesla nejen komunistickou ideologii, ale také jasně proruské akce. Velitel generál Michail Muravjev prohlásil, že z "dálného severu" přináší zpět ruskou moc, a rozkázal okamžitě popravovat osoby podezřelé z nacionalismu. Jeho muži stříleli každého, koho někdo slyšel mluvit na veřejnosti ukrajinsky, a ničili vše, co připomínalo ukrajinskou nadvládu, včetně tabulek se jmény ulic v ukrajinštině, jimiž byly ty ruskojazyčné nahrazeny teprve před pár týdny. Když bolševici v ´18 roce ukrajinské hlavní město ostřelovali z děl, mířili úmyslně na Hruševského dům, knihovnu a sbírky starobylých dokumentů.

   Ačkoli měli Kyjev pod kontrolou pouhých pár týdnů, umožnila tato první okupace Leninovi nahlédnout, co může Ukrajina znamenat pro komunistický projekt.

   V zoufalé snaze zajistit potravu pro revoluční dělníky, kteří ho vynesli k moci. vyslal spolu s Rudou armádou na Ukrajinu "rekviziční oddíly", skupiny mužů mající rozkaz konfiskovat rolníkům obilí. Význačného gruzínského bolševika Serga Ordžonikidzeho jmenoval "mimořádným a zplnomocněným komisařem" a dal mu za úkol rekvírovat ukrajinské zrno. Redakční články v Pravdě halasně opěvovaly úspěch oněch vojáků a ujišťovaly své městské ruské čtenáře, že sovětské vedení už zahájilo "mimořádná opatření", aby od vesničanů zajistilo obilí.

   V zákulisí odesílal Lenin na ukrajinskou frontu telegramy, které se těžko mohly vyjadřovat příměji. "Proboha," napsal v lednu 1918, "užijte veškeré energie a všech revolučních opatření a posílejte zrno, zrno a ještě jednou zrno!! Jinak by mohl Petrohrad vymřít hlady. Využívejte zvláštních vlaků a zvláštních oddílů. Shromažďujte a skladujte. Vlakům dávejte doprovod. Informujte nás každodenně. Proboha!" Rychlá ztráta Ukrajiny, jíž se počátkem března zmocnila německá a rakouská vojska, Moskvu rozlítila. Zuřící Stalin spílal nejen ukrajinskému národnímu hnutí a jeho nepoddajným selským přívržencům, ale i ukrajinským bolševikům, kteří uprchli z Charkova a ustavili hned na druhé straně ruské hranice, v Rostově, další neuspořádanou "sovětskou ukrajinskou vládu v exilu". Myšlenku na ukrajinské bolševiky instinktivně nesnášel a domníval se, že by měli zanechat snah vytvořit zvláštní stranu. Z Moskvy rostovskou skupinu napadl: "Už dost hraní na vládu a republiku. Je na čase téhle hry nechat; když je něčeho moc, tak je toho příliš."

   V odpověď zaslal jeden z nemnohých ukrajinsky mluvících činitelů v Rostově protestní nótu Radě lidových komisařů do Moskvy. Stalinovo prohlášení, napsal Mykola Skrypnyk, napomohlo "diskreditaci sovětské moci na Ukrajině". Skrypnyk opravdově věřil v možnost "ukrajinského bolševismu" a byl raným přívržencem toho, čemu se později říkalo "národní komunismus", tedy přesvědčení, že hnutí může mít v jednotlivých zemích vlastní formy a na Ukrajině není neslučitelné s národnostními city. Tvrdil, že krátká vláda Centrální rady vyvolala skutečnou touhu po ukrajinské svrchovanosti, a navrhoval, aby toto přání uznali a vtělili do svého programu i bolševici. Sovětská vláda, dokazoval, by neměla "ve svém rozhodování vycházet z mínění několika komisařů Ruské federace, nýbrž by měla naslouchat masám, pracujícím Ukrajiny".

   Z krátkodobého pohledu Skrypnyk tuto výměnu názorů vyhrál, ale nikoli proto, že by se bolševici rozhodli naslouchat masám nebo pracujícím. Lenin prostě v důsledku své první porážky na Ukrajině dospěl k názoru, že musí nasadit odlišnou taktiku. Za užití toho, co (mnohem později, ale v podobném kontextu) dostalo název "hybridní válka", nařídil svým jednotkám, aby na Ukrajinu znovu vstoupily, ale tentokrát v přestrojení. Měly utajit, že jsou ruskými silami bojujícími za sjednocené bolševické Rusko. Místo toho se označily za "sovětské ukrajinské osvobozenecké hnutí", aby nacionalisty zmátly. Myšlenka spočívala v tom, že budou cynicky užívat nacionalistické rétoriky, aby lidi přesvědčily k přijetí sovětské moci. V telegramu veliteli rudoarmějců na místě sovětský vůdce vysvětlil:

   Spolu s postupem našich jednotek na západ a dovnitř Ukrajiny jsou vytvářeny regionální prozatímní sovětské státní orgány, jejichž úkolem je posilovat místní sověty. Toto opatření má tu výhodu, že šovinistům na Ukrajině, v Litvě, Lotyšsku a Estonsku bere možnost pohlížet na akce našich jednotek jako na okupaci a vytváří příznivou atmosféru pro další postup našich oddílů.

   Vojenští velitelé měli jinak řečeno za úkol pomáhat při zřizování prosovětských "národních" státních orgánů, které je budou vítat. Šlo o to, jak objasňoval Lenin, zajistit, aby na ně ukrajinské obyvatelstvo pohlíželo jako na "osvoboditele", ne jako na zahraniční okupanty.

   Ani v ´18 roce, ani později si Lenin, Stalin nebo kdokoli jiný v bolševickém vedení na jediný okamžik nepřipustil, že by se sovětský ukrajinský stát měl těšit opravdové suverenitě. Členy ukrajinské revoluční rady, ustavené 17. listopadu, byli Pjatakov a Volodymyr Zatonskyj, oba promoskevští "ukrajinští" hodnostáři, ale také velitel Rudé armády na Ukrajině Volodymyr Antonov-Ovsijenko (Vladimir Antonov Ovsejenko) a osobně Stalin. "Prozatímní revoluční vládě Ukrajiny", zřízené 28. listopadu, předsedal Christian Rakovskij, původem Bulhar. Ten kromě jiného prohlásil, že veškeré požadavky, aby se úřední řečí země stala ukrajinština, jsou "škodlivé pro ukrajinskou revoluci".

   Vedení oné hybridní války usnadňoval všeobecný rozvrat. Rudá armáda zahájila nápor na republiku přesně v době, kdy bolševici začali sjednávat dohodu s Petljurou. Činitelé Direktoria odsuzovali onu dvojtvářnou politiku, v jejímž rámci bolševický lidový komisař zahraničních věcí Georgij Čičerin klidně odpověděl, že Moskva nemá se silami přicházejícími na ukrajinskou půdu nic společného. Válečné akce na tomto území sváděl na armádu ukrajinské sovětské vlády, která je naprosto nezávislá.

   Direktorium zaprotestovalo, že je to nehorázná lež. Jeho členům bylo zcela jasné, že ona "armáda ukrajinské sovětské vlády" je ve skutečnosti Rudá armáda. Direktorium však ve svých námitkách pokračovalo přesně do ledna 1919, kdy bolševická vojska donutila ukrajinskou vládu úplně vyklidit Kyjev.

   Druhé bolševické obsazení Ukrajiny začalo v lednu a trvalo šest měsíců. Během tohoto období Moskva nikdy neovládala celé území pozdější Ukrajinské republiky. I v okrscích, kde bolševici drželi moc nad městečky a městy, zůstávaly vsi často pod vlivem místních partyzánských velitelů nebo atamanů, z nichž někteří byli věrni Petljurovi a někteří ne. Na četných místech nesahala autorita bolševiků dále než na železniční stanice. I toto krátké období částečné vlády nicméně poskytlo bolševickým vůdcům Ukrajinské sovětské republiky příležitost vyjít s barvou ven. Ať měli ukrajinští komunističtí činitelé na papíře jakoukoli teoretickou nezávislost, v praxi nedisponovali žádnou.

   Navíc, pokud chovali nějaké představy o ekonomickém vývoji země, přehlušila jim je rychle jiná priorita. Pro bolševiky nebyly v tom roce žádné úvahy o marxistické teorii nebo spory o nacionalismus a suverenitu tak důležité jako potřeba dát najíst dělníkům v Moskvě a Petrohradě. V roce 1919 se nejmarkantnějším vyjádřením bolševických postojů a praxe na Ukrajině stal Leninův telegram: "Proboha, užijte veškeré energie a všech revolučních opatření a posílejte zrno, zrno a ještě jednou zrno!!"

   Bolševická posedlost potravinami nebyla náhodná, neboť ruská říše zápolila s poruchami proviantního zásobování už od vypuknutí 1. světové války. Na počátku konfliktu s Německem imperiální Rusko svůj systém distribuce poživatin zcentralizovalo a zestátnilo, což vedlo k administrativnímu chaosu a nedostatečným dodávkám. Do čela systému byla postavena zvláštní rada, která měla projednávat a koordinovat postupy v zásobování a organizovat ho a která se stala jasným předobrazem pro obdobné sovětské instituce, jež nastoupily potom. Úsilí zvláštní rady o "vyloučení zprostředkovatelů" a vytvoření nekapitalistické formy distribuce obilí, která měla podle předpokladů být efektivnější, vedlo namísto k zlepšení situace ke zostření zásobovací krize.

   Nedostatky v zásobování proviantem, které to vyvolalo, se staly roznětkou pro únorovou revoluci v ´17 roce a pár měsíců nato vynesly k moci bolševiky. Atmosféru onoho roku pospal britský novinář Morgan Philips Price:

   Rozhovor se jakoby samovolně stáčel k jedinému hlavnímu tématu, které zjevně zaměstnávalo pozornost všech - chlebu a míru. Každý věděl, že se železnice už nedokážou vypořádat s dopravním zatížením, že obilí dříve vyvážené do západní Evropy teď v nadměrném množství polyká armáda, že obdělávaná plocha se loňském roce smrštila o 10 % a v nadcházejícím jaru ji s určitostí čeká další pokles a že pracující v několika velkých městech zůstali jistý počet dnů bez chleba, zatímco velkoknížata a šmelináři mají doma rozsáhlé zásoby.

   Price viděl ženy stojící ve frontě na příděly. "Jejich bledé tváře a úzkostné oči prozrazovaly strach, že se blíží nějaká pohroma." Navštívil kasárna jednoho z moskevských pluků, kde zjistil, že "námětem debaty jsou potravinové příděly a kdosi s pronikavým hlasem a iniciativnější než ostatní navrhuje vyslat k veliteli tříčlennou delegaci, která bude požadovat jejich okamžité zvýšení". Od proviantních dávek přešla skupina k válce a pak k vlastnictví půdy: "Tenhle zárodečný sovět vojáků se v každém případě stal centrem pro výměnu názorů s náměty, které byly až do včerejška všem kromě zasvěceného kruhu vládnoucí kasty zakázány. Nastala další etapa revoluce."

   Později Price zaznamenal, že hlad, alespoň v počátečních stádiích, činí lidi "dravějšími". Nedostatek jídla je vedl ke zpochybňování systému, požadavkům změn a dokonce výzvám k násilí.

   Vazba mezi potravinami a mocí byla něčím, čemu velmi dobře porozuměli také bolševici. Před revolucí, v jejím průběhu i po ní si všechny skupiny rovněž uvědomily, že neustálý nedostatek jídla udělal z jeho dodávek nesmírně významnou politickou páku. Kdokoli měl chléb, měl i stoupence, vojáky a věrné přátele. A kdo nedokázal své lidi nakrmit, podporu rychle ztrácel. Když v roce 1921 vyjednávala o vstupu do Ruska americká humanitární mise, řekl kterýsi z jejích představitelů sovětskému vyjednavači (a později ministrovi zahraničních věcí) Maximu Litvinovovi: "Nepřicházíme bojovat s Ruskem, přicházíme zásobovat jídlem." Litvinov podle amerického novináře odpověděl anglicky a velmi stručně: "Ano, ale potraviny jsou zbraň..."

   To si myslel i Lenin. Nečinil z toho však závěr, že znárodněný systém potravinové distribuce, který zavedla zvláštní rada, je vadný. Namísto toho usoudil, že její metody jsou nedostatečně tvrdé, zvlášť na Ukrajině. Rakovskij, bolševický vedoucí činitel pověřený řízením Ukrajiny, vyjádřil v ´19 roce týž názor v otevřeném výroku ke stranickému sjezdu. "Vstoupili jsme na Ukrajinu ve chvíli, kdy Sovětské Rusko procházelo velmi závažnou výrobní krizí," vysvětlil. "Naším cílem bylo tu zemi maximálně využít k překonání oné krize." Od samotného počátku své vlády bolševici usoudili, že ždímání Ukrajiny je cenou, kterou je třeba zaplatit za udržení kontroly nad Ruskem. Jak po letech napsal jeden z nich: "Osud revoluce závisel na naší schopnosti spolehlivě zásobovat proletariát a armádu chlebem."

   Naléhavá potřeba obilí zplodila soubor krajních opatření, jemuž se tehdy i později říkalo "válečný komunismus". Ten byl v Rusku zaveden v roce 1918, pak počátkem roku 1919, po druhém vpádu na Ukrajinu, přenesen i tam a znamenal militarizaci veškerých ekonomických vztahů. Na venkově to byl systém velmi jednoduchý: bylo potřeba se s namířenou zbraní zmocnit obilí, a to pak přerozdělit vojákům, továrním dělníkům, členům strany a dalším osobám, které stát pokládal za "nezbytné".

   V ´18 roce mohl tento postup mnohým připadat známý. Carská ruská vláda, zužovaná válečným nedostatkem potravin, začala se zabavováním obilí pod hrozbou použití zbraně - tomuto opatření se říkalo prodrazvjorstka - už v roce 1916. V březnu 1917 vydala také Prozatímní vláda výnos, podle něhož měli rolníci prodávat veškeré zrno, krom toho, které potřebovali pro vlastní výsev a spotřebu, státu za ceny jím nadiktované. Bolševici vykročili stejnou cestou. V květnu 1918 navázala na politiku carské vlády Rada lidových komisařů a ustavila "diktaturu v dodávkách proviantu". Lidový komisariát zásobování potravinami vytvořil "potravinářskou armádu", která měla být nasazena na "potravinářskou frontu".

   Přes zmilitarizované výrazivo však válečný komunismus v praxi znamenal, že většina lidí hladověla. V letech 1916 - 18 se převážná část Rusů a Ukrajinců, pokud chtěli získat vůbec nějaké jídlo, obracela na černý trh, ne na neexistující státní podniky. V Pasternakově Doktoru Živagovi sháněla doktorova manželka v porevoluční Moskvě jídlo a palivo tak, že "brousila po okolních uličkách, kam se ze svých příměstských vsí občas dostavovali mužici [tj. rolníci] se zeleninou a bramborami. Člověk je musel zastihnout. Sedláci nesoucí břemena byli zatýkáni". Nakonec našla člověka prodávajícího čerstvá březová polena a dala za ně "malou šatní skříň se zrcadlem". Rolník si ji vzal jako dárek pro svou ženu. Ti dva uzavřeli "dohodu do budoucna o bramborách". Taková byla v letech válečného komunismu vzájemnost mezi městem a venkovem.

   Přímá zbožní směna mezi nimi pak zůstala setrvalou součástí ekonomického systému pro mnohá následující léta. I v roce 1921, kdy občanská válka už technicky vzato pominula, nalezla americká dobročinná delegace na návštěvě v Moskvě velmi podobné uspořádání. Na Kuzněckém Mostě, kdysi významné obchodní ulici, prodávaly před prázdnými krámy se staženými roletami staré ženy a děti ovoce z košíků. Zelenina a maso nebyly k sehnání, leda na tržišti pod širým nebem. Navečer Američané objevili zdroj tohoto zboží. Když se vraceli do železničního vagonu, kde měli přenocovat, sledovali "dokonalý dav" mužů, žen a dětí, kteří se tlačili a vzájemně se odstrkovali ve snaze dostat se do vlaku mířícího ven z města. To, co návštěvníci pokládali za "velmi fantastickou podívanou v nastávajícím soumraku", byla ve skutečnosti ruská potravinářská distribuční síť, tisíce individuálních obchodníků cestujících mezi městem a venkovem sem a tam.

   Během oněch let poskytovala taková ilegální tržiště přístup k potravinám mnoha lidem, zejména jedincům nefigurujícím ve zvláštních vládních seznamech. Bolševici se nejen odmítali s pouličními bazary smířit, nýbrž jim pokračující krizi kladli za vinu. Rok za rokem zíralo sovětské vedení s překvapením na hlad a poruchy v zásobování, které stvořil jeho vlastní systém zabavování a přerozdělování. Protože však státní zásahy měly učinit lidi bohatšími, ne chudšími, a protože bolševici nikdy neobviňovali z žádného nezdaru svou vlastní politiku, a tím méně svou rigidní ideologii, zaměřovali se místo toho na obchodníčky a prodejce na černém trhu - "spekulanty" -, kteří si vydělávali fyzickým přivážením jídla ze zemědělských usedlostí do měst. V lednu 1919 je jako ideologické nepřátele odsoudil sám Lenin:

   Všechny řeči na toto téma [soukromý obchod], všechny pokusy k povzbuzování jsou velkým nebezpečím, ústupem, krokem zpět od socialistického budování, které lidový komisariát potravinářství provádí uprostřed neuvěřitelných obtíží v zápasu s miliony spekulantů, zanechaných nám kapitalismem.

   Odsud už mu zbýval jen krátký logický skok k odsouzení rolníků, kteří oněm "spekulantům prodávali obilí". Lenin, již podezřívavý vůči rolnictvu, jakožto třídě nedostatečně revoluční, měl o městsko-vesnickém obchodě naprosto jasno:

   Sedlák si musí zvolit: volné obchodování s obilím - což znamená spekulaci s ním; svobodu pro bohaté bohatnout a pro chudé chudnout a hladovět; návrat absolutních pozemkových vlastníků a kapitalistů; a roztržení svazku dělníků a rolníků -, anebo dodávky přebytků zrna státu za fixní ceny.

   Jenomže slova nestačila. Bolševici, čelící šířícímu se hladu, podnikali extrémnější opatření. Historici obvykle připisují Leninův obrat k politickému násilí v roce 1918 - řadu kroků známou jako rudý teror - jeho zápasu s politickými oponenty, avšak Lenin ještě dříve, než v září rudý teror oficiálně vyhlásil a dokonce než nařídil hromadné zatýkání a popravy, už nedbal na zákony a předchozí postupy, a to v reakci na ekonomickou katastrofu, když dávky jídla pro dělníky v Moskvě a Petrohradě poklesly na unci chleba denně. Morgan Philips Price zaznamenal, že v zimě 1918 dokázaly sovětské úřady jen tak tak nakrmit delegáty sjezdu sovětů: "Během toho týdne dorazilo na petrohradská nádraží jen pár vagonů s moukou." Ještě horší bylo, že "se začaly hlasitě ozývat stížnosti z dělnických čtvrtí Moskvy. Člověk slýchal, že bolševický režim musí opatřit jídlo nebo padnout."

   Na jaře 1918 inspirovaly tyto podmínky první Leninovu črezvyčajščinu, kterýžto výraz jeden odborník vykládá jako "zvláštní stav veřejného života, kdy mizí jakýkoli cit pro zákonnost a vrchu nabývá libovůle moci". Byla nutná mimořádná opatření (črezvyčajnyje mery), když Lenin chtěl potřít rolnictvo, které obviňoval, že si schovává přebytky obilí pro vlastní účely. Aby zemědělce donutil zrno vydat, založil nakonec v rámci boje proti kontrarevoluci "mimořádnou komisi" (črezvyčajnaja komissija), známou také jako ČK neboli čeka. Bylo to první jméno dané sovětské tajné policii, fungující později pod názvy GPU, OGPU, NKVD a konečně KGB.

   Nouzové situaci se podřídilo vše ostatní. Lenin vydal rozkaz, aby každý, kdo zjara a v létě 1918 nebude přímo zapojen do vojenského konfliktu, vozil potraviny do hlavního města. Proviantní záležitosti v jižním Rusku dostal na povel Stalin, a tento úkol byl náhle mnohem závažnější než jeho povinnosti jako lidového komisaře pro národnosti. V doprovodu dvou obrněných vlaků a 450 vojáků Rudé armády se vydal do Caricynu, města na Volze. Měl pokyn shromažďovat zrno pro Moskvu. V prvním telegramu Leninovi, zaslaném 7. července, hlásil, že objevil "bakchanálie šmelinaření". Načrtl svou strategii: "Nebudeme mít slitování s nikým, ani se sebou samými, ani s ostatními - ale chléb vám přivezeme."

   V následujících letech se na Stalinovu caricynskou eskapádu vzpomínalo většinou kvůli tomu, že ho ponoukla k prvnímu veřejnému sporu s mužem, který se měl stát jeho velkým soupeřem, Lvem Trockým. V kontextu pozdější Stalinovy politiky na Ukrajině však měla význam jiného druhu, neboť brutální taktika, kterou uplatnil při shánění zrna v Caricynu, byla předzvěstí té, jíž užil při opatřování obilí na Ukrajině o více než 10 let později. Během pár dnů po příjezdu do města vytvořil revoluční vojenskou radu, zřídil oddělení čeky a začal Caricyn "vyčišťovat" od kontrarevolucionářů. Místní velitele obvinil, že jsou "buržoazní specialisté" a "chcíplá nedochůdčata dokonale se nehodící pro občanskou válku", a dal je i s dalšími osobami uvěznit na nákladním člunu uprostřed Volhy. Spolu s několika jednotkami bolševického vojska z Doněcku a za pomoci Klimenta Vorošilova a Serga Ordžonikidzeho, dvou mužů, kteří mu i nadále byli blízkými druhy, Stalin schvaloval rozsáhlé zatýkání a bití, po němž následovaly hromadné popravy. Rudoarmějští plenitelé odírali o zrno místní kupce a rolníky, proti nimž pak čeka konstruovala trestní stíhání - podle něhož se opět dalo předjímat, co přijde dál - a rovněž sbírala lidi při nahodilých zátazích.

   Do vlaků se ale obilí pro sever nakládalo, což znamenalo, že ze Stalinova hlediska byla tato zvlášť surová forma válečného komunismu úspěšná. Obyvatelstvo Caricynu zaplatilo nesmírnou cenu, a totéž, alespoň podle Trockého, platilo o armádě. Když Trockij vznesl protest proti Stalinovu chování v Caricynu, Lenin svého pověřence z města nakonec odvolal. Pro Stalina ale zůstal tamější pobyt významný, a to natolik, že v ´25 roce město přejmenoval na Stalingrad.

   Během své druhé okupace Ukrajiny v roce 1919 nedosáhli bolševici stejného stupně nadvlády, jaký měl Stalin v Caricynu. Během šesti měsíců, po něž byli v republice alespoň nominálně u moci, ale zašli tak daleko, jak mohli. Plně uplatnili veškeré své posedlosti - nenávist k obchodu, soukromému majetku, nacionalismu i rolnictvu. Téměř všechna rozhodnutí, která učinili, však zastínila výjimečná posedlost potravinami, což platilo i pro jejich získávání na Ukrajině.

   Když podruhé dorazili do Kyjeva, počínali si velmi rychle. Okamžitě zanechali předstírání, že cílem jejich jednotek je "osvobození Ukrajiny". Místo toho znovu následovali příklad carů - zastavili ukrajinské noviny, zakázali užívání ukrajinštiny ve školách a uzavřeli ukrajinská divadla. Čeka prováděla spěšné zatýkání ukrajinských intelektuálů, které obviňovala ze "separatismu". Republikový stranický šéf Rakovskij odmítal užívat nebo i jen uznávat ukrajinštinu. Pavlo Chrysťuk, ukrajinský socialista revolucionář později vzpomínal, že "ruští vojáci", mnozí naverbovaní z řad někdejší carské policie, už zase "stříleli v Kyjevě každého, kdo mluvil ukrajinsky a pokládal sám sebe za Ukrajince". Běžnou součástí bolševických promluv v Kyjevě se staly nenávistné protiukrajinské výroky: "Nezaměstnané, hladové a udřené masy se jednoduše připojily k armádě, kde byli příslušníci za službu dobře placeni a fasovali ´dávky´ pro své rodiny. Pozvednout ´morálku´ této armády nebylo těžké. Stačilo říct, že kvůli ukrajinským chochlům [pohrdlivý výraz pro Ukrajince] hladovějí naši ´bratři´. Takhle naši ´soudruzi´ rozžíhali oheň nenávisti k Ukrajincům."

   Stejně jako v Rusku zabavovali velkostatky a část pozemků využívali k zakládání kolektivních hospodářství a jiných státních zemědělských podniků jakožto další předzvěsti budoucí politiky. Přestože ale moskevští bolševici dychtili po vyzkoušení těchto experimentů, ukrajinští komunisté o ně nestáli. A ještě podstatnější je, že po nich netoužili ukrajinští rolníci. Rusko mělo tradici pospolitého zemědělství a většina ruských vesničanů měla půdu ve společném držení ve vesnických komunách, kterým se říkalo obščina nebo mir. Na Ukrajině se ale této zvyklosti držela jen čtvrtina venkovanů. Většinu tvořili soukromí sedláci, buď držitelé půdy, nebo jejich nájemci, a ti měli své pozemky, domy i zvířectvo ve vlastnictví.

   Když dostali v ´19 roce spontánní nabídku, aby vstupovali do kolchozů, jen toliko nemnozí ukrajinští zemědělci ji přijali. A i když nový sovětský režim zřídil toho roku na Ukrajině asi 550 kolektivních a státních statků, byly převážně neoblíbené a neúspěšné a skoro všechny byly brzy nato rozpuštěny. Naprosto převažující část zkonfiskované půdy se namísto toho stala předmětem přerozdělení. Na západní a střední Ukrajině obdrželi rolníci menší pozemky a ve stepních regionech na jihu a východě větší. Malí vlastníci, kteří měli od 50 do 100 hektarů, si mohli svůj majetek ponechat. I když to nikdo neřekl, bylo to nevyslovené přiznání, že ukrajinští soukromí majitelé pozemků produkují větší množství obilí a s vyšší efektivitou.

   V roce 1919 bylo ovšem zrno pro Lenina daleko větší prioritou než získávání Ukrajinců pro výhody kolektivního hospodaření. Kdykoli přišla republika na přetřes, šlo mu především o to. "Při každé zmínce o Ukrajině se Lenin ptal, kolik [obilí] tam je, kolik je možno odtud vzít nebo kolik už bylo vzato." K takové posedlosti ho ponoukal Alexandr Šlichter, bolševik s revolučními zásluhami, který byl koncem roku 1918 jmenován lidovým komisařem potravinových dodávek. Do počátku roku 1919 už vzal pod svou osobní kontrolu každou osobu, instituci nebo úřad, které měly s produkcí proviantu na Ukrajině něco společného. Pocházel z Poltavy na středovýchodní Ukrajině a předpokládal, že potravinářský potenciál jeho rodného kraje je vysoký, ovšem nepomýšlel na to, že by z toho měli mít prospěch Ukrajinci: "Klademe si za cíl zaopatřit 100 milionů pudů [1,6 milionů tun] zrna rekvizicemi. 100 milionů pro hladovějící Rusko, Rusko, kterému nyní hrozí mezinárodní intervence z východu. Je to kolosální číslo, ale bohatá Ukrajina, chlebodárná Ukrajina pomůže."

   Byla to z palce vycucaná hausnumera, poněvadž později, když po Šlichterovi žádali 50 milionů pudů, nemělo tohle snížení žádný význam a lidový komisař se k takovému číslu nedokázal ani přiblížit. Rozhodně přišel na to, že nakoupit obilí je nemožné. Podle vzpomínek jednoho ze svědků se rolníkům nechtělo přenechávat svou produkci líným měšťákům výměnou za "Kerenského peníze" [měna vytvořená v únoru 1917] nebo za ukrajinské karbovance: "Nebylo snad domácnosti, kde by neměli žoky bezcenných papírových peněz." Sedláci by klidně směňovali zrno za oděvy nebo nářadí, jenomže Rusko skoro žádné průmyslové zboží nevyrábělo a Šlichter jim nic dát nemohl.

   Jediným řešením byla znovu síla. Místo nasazení hrubého násilí, jehož užil Stalin v Caricynu, však Šlichter zvolil rafinovanější postup. Nastolil ve vsích systém tříd, za jehož pomoci nejprve vymezil a označkoval kategorie vesničanů, a pak mezi nimi rozdmýchával rozpory. Na ukrajinské vesnici dříve nebyly třídní rozdíly jasně definovány a neměly závažný význam; sám Trockij jednou řekl, že rolnictvo "představuje onu protoplazmu, z níž se v minulosti vydělily nové třídy". Jak jsme se už zmínili, na Ukrajině se jen menšina vesnic držela praktiky obvyklejší v Rusku, podle níž se půda nalézala v pospolitém držení. Ve většině existovalo hrubé dělení na ty, kdo vlastnili půdu a byli pokládáni za pilně pracující, a ty, kdo půdu nevlastnili nebo byli z nějakého důvodu - kvůli špatnému vzhledu nebo pití - považováni za špatné pracovníky. Rozdíl však byl mlhavý. Příslušníci téže rodiny mohli patřit do různých skupin a vesničané se po tomto krátkém žebříčku mohli velmi rychle přemísťovat vzhůru i dolů.

   Bolševici se svou rigidní marxistickou průpravou a hierarchickým viděním světa trvali na formalizovanějších znacích. Nakonec si vymezili tři kategorie rolníků: kulaky neboli zámožné sedláky, seredňaky čili střední rolníky a bědňaky, tj. chudinu. V této etapě se však snažili především určit, kdo se stane obětí jejich revoluce a kdo z ní bude mít prospěch. Šlichter do jisté míry provedl rozdělení na třídy zahájením ideologického zápasu proti "kulakům" neboli "kurkulům" (výraz ukrajinsky znamená doslova "pěst). V ukrajinských vsích se tento termín před revolucí užíval zřídka, a když vůbec zazněl, znamenal prostě někoho, komu se dařilo dobře, nebo někoho, kdo si mohl dovolit najmout do práce jiné, avšak nikoli nezbytně člověka mohovitého. Ačkoli bolševici vždy hovořili o tom, jak rozpoznat kulaka - kteréžto slovo nakonec nabylo významu jednoznačně politického -, nedělalo jim potíže zlořečit kulakům jako hlavnímu zádrhelu při získávání obilí nebo je napadat jako vykořisťovatele chudších rolníků a překážku pro sovětskou moc. Kulaci se velmi rychle stali nejdůležitějším hromosvodem pro bolševiky, skupinou, na niž se nejčastěji svalovaly nezdary bolševického zemědělství a potravinové distribuce.

   Šlichter útočil na kulaky a zároveň si budoval novou třídu spojenců ustavováním "výborů vesnické chudiny" (komitety nezamožnych seljan), známých také jako komnezamy (v ruštině kombjedy). Komnezamy měly později sehrát úlohu za ukrajinského hladomoru, ale jejich původ spočívá v tomto bezprostředně porevolučním okamžiku, v první Šlichterově zrnosběrné kampani. Podle jeho pokynů se rudoarmějci a ruští agitátoři přesouvali se vsi do vsi, verbovali nejméně úspěšné, nejméně produktivní a nejoportunističtější rolníky a nabízeli jim moc, výsady a půdu zabavenou jejich sousedům. Výměnou se od těchto pečlivě vybraných kolaborantů očekávalo, že budou u jiných vesničanů zjišťovat a konfiskovat "obilní přebytky". Tyto povinné dodávky zrna - neboli prodrazvjorstka - vzbouzely nesmírný hněv a nevraživost, které nikdy tak docela nepominuly.

   Tyto dvě nově vytvořené skupiny vesničanů v sobě navzájem viděly nepřátele na život a na smrt. Kulaci velice dobře chápali, že komnezamy byly zřízeny za účelem jejich zničení, a komnezamy si byly stejně dokonale vědomy, že jejich budoucí postavení závisí na jejich schopnosti zlikvidovat kulaky. Aby to dokázaly, byli jejich členové ochotni uvaloval na své sousedy tvrdé tresty. Josyp Nyžnyk, loajální příslušník výboru vesnické chudiny v obci Velyke Usťja v Černigovské (Černihiv) oblasti, do komnezamu vstoupil v lednu 1918, po návratu z fronty. Jak později vzpomínal, měl tamější výbor 50 členů. Když dostali za úkol zkonfiskovat půdu zámožnějším sousedům, nebylo divu, že narazili na zuřivý odpor. Pár členů komnezamu vytvořilo ozbrojený "revoluční výbor", který podle Nyžnykových vzpomínek zavedl okamžitá drastická opatření: "Revoluční výbor zakázal kulakům a náboženským skupinám konat shromáždění, pokud jim k tomu nedá povolení, zabavil kulakům zbraně, rozestavil kolem vsi hlídky a zařídil také tajné sledování kulaků."

   Ne všechna taková opatření byla nařízena nebo schválena shora. Šlichter ale věděl, že když příslušníkům výborů vesnické chudiny říká, že jejich dobro závisí na olupování kulaků, rozpoutává tím nemilosrdnou třídní válku. Smyslem komnezamů, napsal pak, bylo "přivést socialistickou revoluci na venkov" zajištěním "destrukce politické a ekonomické nadvlády kulaka". Na stranické schůzi v roce 1918 to jasně zformuloval jiný bolševik: "Vy, soudruzi rolníci, musíte vědět, že dnes je tady na Ukrajině mnoho bohatých kulaků, velmi mnoho, a jsou dobře zorganizovaní, a až začneme na venkově zakládat své komuny, budou tito kulaci klást silný odpor."

   V jedné z dolních úvratí občanské války, v březnu 1918, pravil Trockij ke shromáždění pracovníků sovětů a odborářů, že "je třeba za každou cenu rekvírovat potraviny pro Rudou armádu". Navíc byl zřejmě vskutku nadšen výsledky: "Jestliže budou rekvizice znamenat občanskou válku mezi kulaky a chudšími živly ve vsích, tak ať žije tato občanská válka!" O desítku let později užíval téže rétoriky Stalin. I v ´19 roce však bolševici aktivně usilovali o prohlubování dělících příkopů mezi vesničany a o využití zloby a nevraživosti k prosazení své politiky.

   Tuto formu revoluce zdola nevynalezl Šlichter, neboť se o ni už předtím v ´18 roce v Rusku pokusil Lenin, ale utrpěl nezdar. Výbory vesnické chudiny byly v Rusku nejen neoblíbené - ruští rolníci měli ještě méně než ti ukrajinští sklon přemýšlet o sobě samých za užití striktně třídních oddělujících čar a raději na své sousedy pohlíželi jako na "spoluvesničany" -, ale také zkorumpované. Členové bez otálení využívali veškeré obilí, které zkonfiskovali, ve svůj prospěch a v mnohých krajinách Ruska se tyto struktury zvrhly v "sítě korupce a znetvořování". Šlichter věděl, jaké politické riziko by znamenalo opakování tohoto postupu na Ukrajině, kde bylo rolnictvo vůči bolševikům naladěno méně příznivě. Nicméně pod heslem "Chléb pro bojovníky, pro záchranu revoluce!" vyvíjel obrovský tlak na komnezamy, aby opatřovaly zrno za užití jakýchkoli prostředků, které budou mít k dispozici.

   Nebyla to jeho jediná taktika. Nabízel také provize soukromým skupinám nebo místním pohlavárům ozbrojenců. Podle úředních záznamů se v první polovině roku 1919 z Ruska na Ukrajinu dostavilo 87 jednotlivých zrnosběrných oddílů, které nasadily do akce 2 500 lidí. Celkový počet, jestliže se berou v úvahu vojáci i jiní neoficiální účastníci, byl možná ještě vyšší. Další pocházeli z Ukrajiny, z měst i z místních kriminálních struktur. Stejně jako v případě kolektivizačních brigád, jež se z měst na venkov vysílaly v roce 1929, byli mnozí příslušníci těchto skupin městští přívrženci bolševiků a byli to Rusové nebo lidé ruskojazyční. Ať byli jakéhokoli etnického původu, rolníci na tyto zmilitarizované zrnosběrné týmy pohlíželi jako na přivandrovalé "cizince", kteří si nezasluhují o nic větší ohledy než němečtí a rakouští vojáci, kteří se o tutéž taktiku pokusili rok předtím. Nebylo divu, že se vesničané postavili na odpor, jak přiznal také Šlichter: "Obrazně vyjádřeno může člověk říct, že každý pud zrekvírovaného obilí byl zkropen dělnickou krví."

   Rolníci nebyli jedinými původci třídního násilí, ani jedinými oběťmi. Čeka vedla na Ukrajině tvrdou a neochvějnou kampaň také proti politickým protivníkům. Tajná policie zatýkala nejen ukrajinské nacionalisty, ale též kupce, bankéře, kapitalisty a buržoazii, velkou i malou, bývalé carské důstojníky, bývalé carské státní úředníky, bývalé politické vůdce, aristokraty a jejich rodiny, anarchisty, socialisty a členy jakýchkoli levicových stran, kteří nechtěli táhnout s bolševiky za jeden provaz. Na Ukrajině byli zvlášť významní ti posledně jmenovaní. Boroťbisté, radikálně levicové křídlo Ukrajinské strany socialistů revolucionářů, měli silnou podporu na tamějším venkově. Přestože ideologicky měli k bolševikům velmi blízko - například byli stejně jako oni pro nemilosrdnou pozemkovou reformu -, ti je vyloučili z vlády a pohlíželi na ně s podezřením, protože boroťbisté předtím spolupracovali s Centrální radou.

   Do seznamu bolševických nepřátel patřili také sousedící donští a kubánští kozáci, jejichž území se rozkládala v Rusku i na Ukrajině a kteří se, stejně jako jihoukrajinští záporožští kozáci, vždy těšili značnému stupni autonomie. Mnohé z kozáckých "stanic" - jak se nazývala jejich samosprávná společenství - se za revoluce stavěly na stranu bělogvardějských procarských armád a některé se projevovaly ještě radikálněji. Kubáňská rada, struktura vládnoucí nad většinou ukrajinsky mluvících kubáňských kozáků, se v dubnu 1917 prohlásila za suverénní vládní orgán Kubáně, potom od října bojovala proti bolševikům a v lednu 1918 dokonce vyhlásila nezávislou Kubáňskou lidovou republiku. Na vrcholu občanské války v roce 1918 deklarovali samostatnost také ruskojazyční donští kozáci a založili Donskou republiku, kterýmžto romantickým gestem si v Moskvě neudělali mnoho přátel. Bolševici je opakovaně označovali za "instinktivní kontrarevolucionáře" a "přisluhovače carského režimu".

   V lednu 1919, když Rudá armáda vstoupila na Don, vydalo bolševické vedení pokyn, jehož cílem bylo úplně se zbavit kozáckého problému. Vojáci dostali rozkaz "uplatnit proti zámožným kozákům hromadný teror a totálně je vyhladit, a nemilosrdným masovým terorem také postihnout všechny kozáky, kteří se přímo i nepřímo zúčastnili boje proti sovětské moci... Zabavit obilí a vynutit si uložení veškerých přebytků na určených místech."

   Josef Reingold, čekista, který tím byl pověřen, hovořil o tomto programu eufemisticky jako o "odkozáčtění". Ve skutečnosti to byl masakr, při kterém bylo pobito asi 12 000 lidí, jež předtím "odsoudily" revoluční tribunály, takzvané trojky, skládající se z komisaře Rudé armády a dvou členů strany a vynášející okamžité rozsudky smrti. Po krveprolití následovala jistá forma etnického čištění, při němž byli dovezeni "spolehliví dělníci a rolníci", aby pocit identity donských kozáků dále "rozředili". Bylo to jedno z prvních sovětských užití masového násilí a hromadného přesouvání lidí za účelem sociálního inženýrství. Byl to důležitý precedens pro pozdější politiku SSSR, zejména na Ukrajině. Samotný termín "odkozáčtění" byl možná inspirací pro slovo "rozkulačení", které zaujalo ústřední místo v sovětských politických postupech o desítku let později.

   Tento postup se však vymstil. V půli března ve stanici Vjošenská vypuklo povstání kozáků, z nichž mnozí předtím spolupracovali s Rudou armádou. A po celé Ukrajině sužovaly velitele Rudé armády závažné obavy. Vrchní rudoarmějský velitel v regionu Antonov-Ovsejenko dvakrát psal Leninovi a ústřednímu výboru a žádal o zmírnění sovětské politiky, zejména o větší spolupráci s místními skupinami a ukrajinskými národními vůdci. Navrhoval, aby ukrajinská sovětská vláda byla rozšířena tak, že by zahrnovala sociální demokraty a boroťbisty, kteří měli mezi rolnictvem větší podporu než bolševici. Volal po zastavení rekvizic zrna a po ústupcích vůči ukrajinským rolníkům, kteří hromadně dezertovali z Rudé armády.

   Nikdo v Moskvě nenaslouchal. Drsná rétorika pokračovala. Nadále se provozovalo zabavování obilí. Bylo neúspěšné, protože Šlichterovi se podařilo dodat do Ruska pouhých 8,5 milionů pudů - 138 500 tun -, což byl pouhý zlomek toho, co původně požadoval Lenin.

   Podruhé byli bolševici z Kyjeva vytlačeni v srpnu 1919. Ihned nato vybuchlo po celém venkově nejrozsáhlejší a nejnásilnější selské povstání v moderní evropské historii.