Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rebelie 1919/Hladomor, příměří, 20. léta - 2

 

2. KAPITOLA: REBELIE, 1919

 

   Ukrajinský lide, vezmi moc do svých rukou! Ať není žádný diktátor, ani člověk, ani strana! Ať žije diktatura pracujících! Ať žijí mozolnaté ruce rolníků a dělníků! Pryč s politickými spekulanty! Pryč s násilím pravice! Pryč s násilím levice!

Ataman Matvij Hryhorjev, 1919

 

   Velký byl rok, ten hrozný rok Páně 1918, ale ještě hroznější byl rok 1919.

Michail Bulgakov, 1926

 

   Při křtu Nestora Machna prý se knězi vzňalo roucho. To bylo znamením, říkali rolníci, že je mu souzeno stát se velkým banditou. Když se Machnovi narodil první syn, měl pusu plnou zubů. To bylo také znamení, říkali rolníci - že je to antikrist. Machnův syn zemřel a příběh o Machnově křtu vybledl. Avšak divoce rozporuplné povídačky, které vířily kolem Machna, nejmocnějšího a pravděpodobně nejcharizmatičtějšího z ukrajinských selských vůdců, kteří vzešli z chaosu ´19 roku, trvaly dlouho po jeho smrti. Trockij Machnovy přívržence pamětihodně označil za "kulacké rabiáty", kteří "hážou písek do očí nejzabedněnějším a nejzaostalejším rolníkům". Ruský anarchista a obdivovatel Machna, Petr Aršinov, ho označil za člověka, který vnesl jednotu do "revolučního povstaleckého hnutí ukrajinských rolníků a dělníků". Když "po celé nesmírné rozloze Ukrajiny vřely masy a vrhaly se do vzpoury a zápasu", Machno "načrtával bojový plán a vydával hesla dne".

   Rozptýlit mlhy a mýty, halící ukrajinskou selskou vzpouru z let 1918 - 20, není snadné, třeba jen proto, že tolik vůdců a protagonistů, mezi nimi i Machno, sehrálo tak mnoho rolí a tolikrát přešlo z jedné strany na druhou. Machno byl původně revoluční aktivista ze Záporoží (Zaporižžja) na jihovýchodní Ukrajině. Několikrát ho zatkla carská policie a léta 1908 - 17 strávil v moskevské věznici. Tam se kromě jiných spřátelil s Aršinovem a vstřebal ideologii anarchismu. S touto filosofií, i když byla také radikální a oponovala současnému stavu věcí, nikdy dokonale nezapadl do řad ani bolševiků, ani ukrajinských nacionalistů, poněvadž on chtěl stát zrušit, ne ho posílit. Když byl v ´17 roce po únorové revoluci propuštěn, vrátil se do Záporoží a začal organizoval Svaz rolníků. Ten rychle vyrostl v neukázněnou selskou armádu, která ovládala, jak to znechuceně vyjádřil Trockij, "nepříliš známý státeček" Huljajpole, který se nalézal na území kolem Machnovy domovské obce a odmítal uznávat autoritu Kyjeva.

   Těmto ozbrojencům se někdy říkalo černá armáda - bojovali pod černým anarchistickým praporem - a jindy zase machnovščina, a původně pozvedli zbraně proti Pavlovi Skoropadskému a jeho německým a rakouským spojencům, stejně jako proti Symonu Petljurovi a jeho ukrajinsko-nacionalistickým silám. Část jejich zloby byla čistě místní: mezi jiným označovali menonitské velkostatkáře na východě Ukrajiny za "německé" vykořisťovatele, již by si zasloužili být zbaveni svého majetku. Měli však i širší cíle. Nesympatizovali ani s "bílými", ani s ukrajinskou Centrální radou, a tak se spojili s bolševiky. Těm Machnovy oddíly na počátku roku 1918 pomohly ustavit první a krátkodechou bolševickou vládu Ukrajiny.

   Není nijak překvapivé, že tyto vztahy nevydržely. Machnův anarchismus nemohl jít dohromady s panovačnými pudy bolševiků. Nezamlouvaly se mu ani jejich autoritářské metody. V roce 1920 už vyzýval rudoarmějce ke zběhnutí:

 

   Vyhnali jsme rakousko-německé tyrany, rozdrtili děnikinské [ruské carské] katany, bojovali proti Petljurovi a nyní bojujeme proti nadvládě autority komisařů, diktatuře bolševicko-komunistické strany, která položila svou železnou ruku na veškerý život pracujících a rolníci i dělníci Ukrajiny sténají pod jejím jhem... Vás, soudruzi v Rudé armádě, však považujeme za své pokrevní bratry, s nimiž budeme společně pokračovat v boji za skutečné osvobození, za opravdové sovětské zřízení bez tlaku stran nebo úřadů.

 

   Navzdory pohrdání Trockého nabyly tyto nálady popularitu daleko za hranicemi Huljajpole. Myšlenka, že Ukrajinci jsou pro "opravdové sovětské zřízení bez tlaku stran nebo úřadů" - socialismus bez bolševismu -, se šířila, byla nesmírně přitažlivá a působila na mnohé lidi, kteří o Machnovi nic nevěděli. Stejně jako kronštadtští námořníci a tambovští rolníci, kteří se v letech 1920 a 1921 také vzbouřili, si i desetitisíce ukrajinských venkovanů přály socialistickou revoluci, ale ne centralizovanou moc a represe vycházející z Moskvy. Leták kolující po střední Ukrajině a obracející se na "soudruhy rudoarmějce" to vyjadřoval stručně:

 

   Na Ukrajinu vás vedou ruští a židovští komunističtí komisaři, kteří vám říkají, že bojují za sovětskou moc na Ukrajině, ale ve skutečnosti zemi dobývají. Říkají, že vás vedou proti bohatým ukrajinským sedlákům, ale ve skutečnosti bojují proti chudým ukrajinským rolníkům a dělníkům...

   Ukrajinští rolníci a dělníci nemohou připustit takové dobývání a rozkrádání Ukrajiny ruskými vojsky, nemohou připustit potlačování ukrajinského jazyka a kultury, k jakému docházelo za carské vlády...

   Bratři, neobracejte své zbraně proti ukrajinským rolníkům a dělníkům, ale proti svým komunistickým komisařům, kteří týrají i váš nešťastný lid.

 

   Pozorovatel, který v té době Ukrajinu navštívil s misí Červeného kříže, parafrázoval ukrajinské myšlení takhle:

 

   Vznikla svébytná rolnická frazeologie. "Jsme bolševici," říkali rolníci na Ukrajině, "ale ne komunisté. Bolševici nám dali půdu, zatímco komunisté nám berou obilí, aniž by za něj něco dávali. Nedovolíme Rudé armádě pověsit nám na krk komunu. Pryč s komunou! Ať žijí bolševici!"

 

   Terminologie té doby byla tak zmatená, že se uvedené věty klidně daly napsat v opačném gardu: "Pryč s bolševiky! Ať žije komuna!" Smysl byl ale jasný: ukrajinští rolníci chtěli jednu formu revoluce, ale dostalo se jim něčeho úplně jiného.

   Podobně levicové, stejně revoluční a antibolševické výrazivo oslovovalo také přívržence Matvije Hryhorjeva, charismatického vůdce, kterého vynesl vzhůru chaos roku 1919. Při povrchním pohledu se od Machna dokonale lišil. Jako kozák a bývalý příslušník ruské carské armády zpočátku podporoval režim Skoropadského a obdržel hodnost plukovníka. Pak se ho zmocnila deziluze a začaly v něm narůstat ambice. Shromáždil kolem sebe skupinu loajálních stoupenců - podle jednoho líčení 117 samostatných partyzánských oddílů, do nichž patřilo 6 - 8 000 vojáků -, spojil se s obdobně svéráznými selskými veliteli a přenesl svou podporu z německého loutkového režimu na Petljuru.

   Direktorium, celostátní orgán vedený Petljurou, udělilo Hryhorjevovi titul "ataman Záporoží, Oleksandrie, Chersonu a Tavridy". Stejně jako Machno užíval chvástavý a vznětlivý Hryhorjev jazyka radikální levice. Německé a rakouské okupanty stavěl na roveň nenáviděným "buržoům", tiše srozuměným s tím, že Ukrajina zůstane chudá. V jednom ultimatu, vydaném na podzim 1918, prohlásil:

 

   Já, ataman Hryhorjev, jménem partyzánů, jimž velím a kteří povstali proti jařmu buržoazie, vám při jasném vědomí a svědomí deklaruji, že jste sem na Ukrajinu přišli jako slepé nástroje v rukou své buržoazie, že nejste demokrati, nýbrž zrádci všech evropských demokratů.

 

   Když začalo být jasné, že Direktorium podlehne Rudé armádě, Hryhorjev přeběhl a spojil síly s bolševiky. Tato aliance byla ještě nestabilnější než pakt mezi Machnem a Rudou armádou. Jeden sovětský válečný dopisovatel, cestující s Hryhorjevovými muži, s rozechvěním zaznamenal neuspořádanou organizaci jednotek, jejich zálibu v drancování a antisemitismus "zakořeněný ve vědomí" vojáků. Ocitoval některé velitele, jak žertovali o dni, kdy znovu pozvednou zbraně proti "židokomunistům". Obával se, že takové řeči nevěstí nic dobrého pro dlouhodobé spojenectví s bolševiky.

   To nefungovalo ani krátkodobě. Komunikace mezi Hryhorjevem a veliteli Rudé armády často selhávala, zvlášť když si to ataman přál. Spolupráce nakonec úplně přestala a v květnu 1919 Hryhorjev své stoupence definitivně vyzval ke vzpouře proti sovětskému režimu, který se v Kyjevě dosud držel u moci. Jeho vzletné prohlášení bylo naprostou motanicí idejí - nacionalistických, anarchistických, socialistických i komunistických - a bylo zřejmě co nejpřesnějším vyjádřením pocitů ukrajinských rolníků, kteří už po své půdě viděli dusat několik armád:

 

   Ať není žádný diktátor, ani člověk, ani strana! Ať žije diktatura pracujících! Ať žijí mozolnaté ruce rolníků a dělníků! Pryč s politickými spekulanty! Pryč s násilím pravice! Pryč s násilím levice!

 

   Bolševici na tuto rétoriku odpověděli svou vlastní. Odsoudili "kulacké povstání", "kulacké bandity" a "kulacké zrádce". Slovo "kulak" zjevně už nabylo širšího významu, značně překračujícího meze pojmu "bohatý sedlák". V ´19 roce se tak už mohlo nadávat každému, kdo měl uloženo trochu obilí navíc, a také každému, kdo se stavěl proti sovětské moci. O desítku let později nemusel Stalin pro takového nepřítele vynalézat nový výraz.

   Urážlivé spílání však sovětské věci v roce 1919 nepomohlo. Počátkem léta jak Hryhorjev, tak Machno od bolševiků jednou provždy odpadli, stejně jako spousta dalších partyzánů, atamanů a místních vůdců, kteří se mezi sebou všichni shodli jen na jednom - že jejich revolucionářské tužby po půdě a samosprávě zklamali ukrajinští nacionalisté, Němci a především bolševici. Vojáci rolnického původu, přivábeni heslem "Za sovětskou moc bez komunistů!", houfně dezertovali z Rudé armády a připojovali se k jiným skupinám. Alexandr Šlichter jen za duben napočítal 93 "kontrarevolučních útoků". Podle dalšího propočtu došlo v červnu ke 328 jednotlivým vzpourám a případům napadení sovětských hodnostářů nebo příslušníků Rudé armády rolníky. Christian Rakovskij napočítal v červenci během dvaceti dnů přes 200 protibolševických rebelií.

   Co se odehrálo dál, to nevyjádří a do sebe nevměstná slovo "chaos". Machno a Hryhorjev bojovali s rudými, s bílými, s Direktoriem - a nakonec i proti sobě navzájem. V červenci se setkání povstaleckých sil zvrhlo v přestřelku, když Machnův zástupce vytasil na Hryhorjeva pistoli a zastřelil ho i s několika pobočníky. Bělogvardějský generál Anton Děnikin, který zahájil nové tažení, nejprve dobyl Stalinův milovaný Caricyn, pak postupoval na Ukrajinu a v červnu obsadil Charkov a Jekatěrinoslav (Dněpropetrovsk). Měsíc nato se zmocnil i Poltavy. Mezitím nastoupily ze západu Petljurovy síly a znovu dobyly Kyjev, ale brzy ho zase ztratily.

   Celkově přešel Kyjev jen za ´19 rok z jedněch rukou do druhých více než tucetkrát. Richard Pipes tento rok na Ukrajině pamětihodně označil za "období naprosté anarchie":

 

   Celé území se rozpadlo na nesčetné regiony, izolované od sebe navzájem i od okolního světa, které ovládaly ozbrojené bandy rolníků nebo lupičů a zcela beztrestně drancovaly a vraždily.

   Ani jedna moc, která si v průběhu roku po sesazení Skoropadského činila na Ukrajinu nárok, nikdy nedosáhla skutečné svrchovanosti. Komunisté, kteří tamější vývoj celou dobu s úzkostí sledovali a dělali vše, co mohli, aby se sami chopili nadvlády, nedopadli o nic lépe než jejich soupeři ukrajinští nacionalisté a bílí Rusové.

 

   Pro obyčejné lidi absence zákonnosti znamenala, že od nich neustále někdo kořistil. Heinrich Epp, jeden z ukrajinské menonitské menšiny, vzpomínal, že jeho obec byla vydána na milost a nemilost každému, kdo tudy táhl:

 

   Po většinu času jsme byli bez skutečné vlády hodné toho jména. Nebyly žádné zákony ani policie... Během dne nás opakovaně navštěvovali hlavně místní Rusové z regionu nebo mladí muži. Pokaždé si vzali něco, co jim padlo do oka, jako by to bylo jejich... Daleko děsivější ale byly noci, kdy se dostavovali takzvaní bandité, poněvadž tyhle návštěvy málokdy proběhly bez obětování něčího života.

 

   Každou změnu moci doprovázela změna jejího postupu. Kdykoli některou krajinu dobyli Děnikinovi bělogvardějci, navrátili statkářům zabavený majetek. Také pokračovali v carských tradicích a zavírali ukrajinské knihovny, kulturní střediska, noviny a školy. Děnikinovi lidé přezíravě hovořili ne o Ukrajině, ale o "Malorusku", čímž si spolehlivě odcizovali jakékoli ukrajinské síly, které by se k nim mohly přidat.

   Jakmile nabyla vrchu Rudá armáda, bolševičtí komisaři zorganizovali vraždění "aristokracie" a "buržoazie" - což mohlo znamenat kohokoli, kdo byl proti nim -, znovu pozvedli k moci výbory vesnické chudiny a pomáhali jim olupovat zámožnější sousedy. V Oděse vyzbrojili bolševičtí vůdci 2 400 zločinců, předali je pod velení nejznámějšího šéfa místního podsvětí Miši Japončíka - postavy z knih Isaaka Babela - a nechali je město plenit. v Kyjevě se vyprávěli zkazky o mučitelce jménem Roza:

 

   Nechala zajatého vojáka přivázat ke skobám zatlučeným do zdi a posadila se kousek od něho s revolverem v ruce. Počastovala ho rozprávěním o proletariátu, které každých deset minut prokládala výstřely, jimiž mu jeden za druhým drtila velké klouby.

 

   Mezitím každému, kdo byl u moci, podrážela nohy Machnova desetitisícová jízda a čtyřicetitisícová pěchota, která s sebou na vozech táhla dělostřelectvo. Šlo to tak daleko, že tato černá armáda pobila 18 000 vojáků Děnikinovi, jeho jednotky závažně oslabila a snad ho připravila o možné vítězství nad bolševiky. V krajinách, které obsadili, včetně menonitských německých osad na jižní Ukrajině, někteří Machnovi muži s až scestnou nevázaností přepadali také civilisty. Ve své memoárové knize, případně pojmenované Den, kdy skončil svět: 7. prosince 1919, Steinbach, Rusko, Epp vzpomíná, jak ve vsi Steinbach chodil dům od domu a zjišťoval, že všichni obyvatelé byli povražděni. V každém otevřel dveře a našel mrtvoly:

 

   Další byli Hildebrandtovi - moje sestřenice Maria. Tady jsem spatřil výjev nepopsatelně hrůzný, na který nezapomenu, co budu živ. Paní Hildebrandtová ležela v malé ložnici hned za dveřmi do rohové místnosti, docela svlečená. Jednu ruku měla useknutou, ta se válela uprostřed místnosti. Její nejmladší dítě, nemluvně, leželo mrtvé v kolébce. Hrdlo mělo proříznuté. Ta žena byla jednou z těch, které byly před zavražděním nebo po něm znásilněny.

 

   Jak tam Epp stál a truchlil pro své přátele a příbuzné, začali se ve vsi shromažďovat rolníci:

 

   Teď začalo loupení - do rukou jim nyní přecházel veškerý movitý i nemovitý majetek, ať neživý či živý. V jednom domě jsem byl svědkem, jak nějaká žena převrátila mrtvého na záda a strhla z něho kabát. Zacházela s mrtvolou, jako by to bylo dobytče.

 

   Bestiality, jichž se dopouštěla jedna strana, rozněcovaly hněv ostatních. Když bílí v srpnu 1919 obsadili Charkov, exhumovali mrtvá těla důstojníků pohřbených nedávno v mělkých příkopech ve veřejném parku. Nalezli důkazy, že jim "ještě zaživa přibili s pomocí hřebíků nárameníky do masa. V některých případech jim do břicha vtlačili žhavé uhlíky a řada jich byla zřejmě skalpována." Taková odhalení samozřejmě rozohňovala ty, kdo dychtili po pomstě.

   Konflikty propukaly nejen mezi armádami a etnickými skupinami, ale také uvnitř vesnic. Ve vsi Velyke Usťja v Černigovské oblasti vybuchlo násilí mezi "výborem vesnické chudiny" a "kulaky" během voleb do místní vesnické rady:

 

   Členové komnezamu se připravili, rozhodovali, kdo má koho navrhnout, kdo má nominovat kandidáty do předsednictva, jak se budou sčítat hlasy a další podrobnosti... Ale připravili se i kulaci a začali navrhovat své lidi. Když viděli, že chudí a střední rolníci drží spolu a nad jejich kandidáty vyhrávají, pustili se kulaci v budově do pěstního zápasu a snažili se alespoň schůzi rozbít, ale aktivisté komnezamu se nedali, začali pranice tlumit a rváče vyhazovat oknem. Shromáždění pokračovalo tak, jak mělo, za úplné demokracie.

 

   Brzy nato členové komnezamu napadali kulaky a nutili je odevzdávat chléb, "aby ho dali orgánům sovětské moci". Také se účastnili "boje s banditismem", při němž zápolili podle vlastního vyjádření s "kulackými bandami" všeho druhu a v jednom případě povolali na pomoc domobranu. "Společně", vzpomínal jeden, "domobrana a aktivisté komnezamu zaskočili bandity u hřbitova. Za přestřelky se bandité uchýlili do úkrytu, poté už se ve vsi nikdy neukázali a brzy byli kompletně zlikvidováni."

   V opakujících se cyklech následoval jeden masakr za druhým. Selský odpor vyvolával zuřivost bolševiků, v neposlední řadě i proto, že vyvracel jejich historický determinismus, v souladu s nímž je měli chudí podporovat, ne bojovat proti nim. U vědomí, že tvoří menšinu zápasící s většinou, zvyšovali brutalitu, někdy požadovali povraždění stovek rolníků za jednoho mrtvého komunistu nebo volali po vyhlazení veškerého dospělého mužského obyvatelstva vsi.

   Tragédie oněch strašlivých let zůstávaly v místní paměti po celá následující desetiletí a vzbouzely na všech stranách dychtění po pomstě. Některé nejsurovější výstřelky násilí však byly zaměřeny proti skupině, která se snažila držet se od konfliktu co nejdál.

   Na podzim 1914 napsal mladý ruský voják jménem Maxim z rakouské fronty rodině doma veselý dopis. Začal projevy úcty k otci a všem příbuzným a přáním, aby "vám všem Pán Bůh dal zdraví a veškeré štěstí na světě". Pokračoval znepokojením. Jeho jednotka utrpěla porážku, již kladl za vinu židovským vyzvědačům, kteří podle jeho přesvědčení položili podzemní telefonní linku, po níž sdělovali informace nepříteli. Od té chvíle on i jeho druhové "obírají a mlátí Židy, jak si zasluhují, protože nás všechny chtějí podfouknout". Maxim samozřejmě nebyl první, kdo přišel s myšlenkou, že Židé jsou zrádci, jelikož antisemitismus se v celé carské armádě ve ´14 roce vyskytoval hojně, stejně jako byl přítomen obecně v ruské společnosti, a to i na nejvyšších místech. Zvlášť nadšeným antisemitou byl car Nikolaj (Mikuláš) II., pro kterého Židé představovali vše, co v moderním světě nenáviděl. Jednou definoval noviny jako místo, kde "sedí ten či onen Žid a zabývá se rozeštváváním lidí jednoho proti druhému". Za jeho panování vyprodukovala ochrana, carská tajná policie, spis Protokoly sionských mudrců, smutně proslulý podvrh líčící židovské spiknutí s cílem ovládnout svět. Stát se také přičinil o vyvolání řady pogromů, především v roce 1905. Při takovém všeobecném postoji není divu, že velení armády v roce 1914 Židy podezřívalo, že se "za pomocí podzemních telefonních linek a aeroplánů spolčují s nepřítelem a dodávají německým jednotkám zlato, pašované přes frontovou linii v žaludcích dobytka a husích vejcích". Obíhající konspirační teorie o židovské zradě poskytovaly přijatelné vysvětlení pro těžko stravitelné skutečnosti - porážku jednotky, ztrátu divize, špatný výkon celé armády.

   Totéž přesvědčení o židovské zradě, dost běžné před únorovou revolucí, položilo základy pro řadu děsivých masakrů v následujících letech. Mezi roky 1918 a 1920 zavraždili bojovníci všech stran - bílí, direktoriální, polští i bolševičtí - podle všeobecně přijímaných studií ve více než 1 300 pogromech po celé Ukrajině nejméně 50 000 Židů, i když někteří odhadují množství obětí až na 200 000. Desetitisíce byly také zraněny nebo znásilněny. Mnoho štetlů bylo zcela vypáleno. Hodně židovských komunit obrali o veškeré pozemské statky vyděračští vojáci, hrozící, že Židy pobijí, jestli se nevykoupí. Ve městě Proskuriv (nyní Chmelnyckyj) vedly nepokoje vyvolané bolševiky ve dvou dnech k smrti 1 600 lidí. Tisíce Židů uprchly před násilím do Kyjeva, kde je však čekala smrt hlady a na nemoci. Když v prosinci 1919 město vyklidili Děnikinovy jednotky, bylo v provizorních utečeneckých přístřešcích nalezeno nějakých 2 500 mrtvých Židů.

   Úplné vysvětlení této hanebné vlny antisemitského násilí není námětem této knihy, tím spíše, že tolik důkazů už dávno výběrově vyzobali autoři snažící se dát dohromady argumentaci ve prospěch či neprospěch bolševiků, bílých nebo Direktoria. Ze širokého rozptylu pramenů je patrné, že pachatelé byli na všech stranách. Hryhorjev se se svým zuřivým antisemitismem nijak netajil, Děnikin a jeho generálové nadšeně prováděli pogromy jako odvetu proti "židovské" čece a "židovským" bolševikům. Britský novinář, který po jistou dobu cestoval s Děnikinem, zaznamenal, že generálovi důstojníci i mužstvo v souladu se svou průpravou z carských dob "přičítali prakticky veškerou vinu za potíže své země Hebrejcům":

 

   Tvrdili, že celou pohromu sestrojila jakási obrovská a záhadná tajná společnost mezinárodního židovstva, která v žoldu a na rozkaz Německa vystihla psychologický moment a chopila se otěží vlády... Mezi Děnikinovými důstojníky byla tahle myšlenka posedlostí natolik zavilou a neodbytnou, že je vedla k prohlášením té nejdivočejší a nejfantastičtější povahy.

 

   Naopak o Petljurovi není známo, že by se vyjadřoval antisemitsky. Byl to bývalý člen Centrální rady, která úmyslně zařadila Židy mezi své vedoucí představitele, a ve více případech se ze všech sil snažil ve vlastních řadách antisemitismus potlačovat. "Protože to přikazuje Kristus, vyzýváme všechny, aby trpícím Židům pomáhali," prohlásil. Během krátké doby, kterou strávil u moci, poskytla jeho vláda ukrajinským Židům autonomní status, podporovala vznik židovských politických stran a financovala publikace v jidiš.

   Vojáci jeho Direktoria ale pociťovali různý stupeň loajality vůči svému veliteli a výsledky na konkrétních místech bývaly často odlišné. Výbor Červeného kříže se v ´21 roce v Berdičevě (Berdičiv) setkal s jedním z Petljurových generálů: "Cynickým způsobem spílal veškerému židovstvu a obviňoval ho z poskytování podpory bolševikům." Týž výbor jinému generálovi sdělil, že vedení Direktoria nařídilo zastavit pogromy. Odpověděl, že "Direktorium je loutka v rukou diplomatů, z nichž většina jsou Židé", a on že si bude dělat, co bude chtít.

   Bolševické vedení se také oficiálně stavělo proti pogromům, což ovšem rudoarmějcům nebránilo ve vydírání židovských komunit a v kradení jejich peněz. Lenin byl v říjnu 1920 informován, že příslušníci Rudé armády v Žitomirské (Žytomyr) oblasti "likvidují židovské obyvatelstvo, které jim přijde do cesty, drancují a vraždí". Machno se sice snažil dokázat opak, ale i jeho stoupenci měli na svědomí útoky na Židy, a stejně tak někteří polští vojáci.

   Největší násilí se však odehrávalo na místech, kde vůbec žádná politická moc nevládla. Nejstrašnější pogromy způsobovaly rozpadlé vojenské jednotky nebo bandy, které nezachovávaly věrnost nikomu. Jedno svědectví, které sepsal židovský obchodník Symon Leib-Rabynovyč, popisuje, co se přihodilo ve vsi Pičky u Radomyslu, když se jí v roce 1919 zmocnilo 20 příslušníků "Strukovy bandy". První večer drželi Židy jako rukojmí, dokud ti nepřistoupili na to, že zaplati 1 800 rublů. Pár dnů nato, po bolševickém útoku na obec, většina Židů uprchla. Když se vrátili, zjistili, že jejich domy byly vyloupeny a jejich majetek rozdělen mezi sousedy. Leib-Rabynovyč se za jedním z oněch sousedů vydal a žádal vrácení své péřové matrace:

 

   Vrhl se na mě jako divé zvíře, jak se prý po něm, starostovi, opovažuji něco požadovat? Prý mě dá zatknout a odevzdat Strukovcům jako komunistu. Viděl jsem, že se s mým sousedem stala nějaká změna. Předtím byl mírný, mimořádně poctivý a ke mně vždy laskavý. Pochopil jsem, že ve vsi už nemůžu zůstat. Musel jsem utéct, abych si zachránil život.

 

   Leib-Rabynovyč uprchl. Následujícího dne vyhnala Strukova banda veškeré židovské obyvatelstvo ze vsi, vysvlékla je ze šatů, sebrala jim věci, žádala peníze a zavraždila ty, kdo nemohli zaplatit.

   Podobné výjevy se v průběhu roku 1919 odehrávaly v Makarivě, rozlehlé obci poblíž Kyjeva. První přepad zorganizoval jeden z místních pohlavárů ozbrojenců. Jeho banda, o které se v jedněch memoárech autor vyslovuje jako o houfu "bosých výrostků vyzbrojených puškami", se v obci objevila v červnu. Židé se vytratili, zalezli "jako myši do děr", mladíci "si pohráli s patronami" a pak začali ničit stánky na tržišti. Jejich náčelník Matvijenko vybízel místní sedláky, aby se připojili. Židé nakonec přistoupili na vyjednávání:

 

"Padesát tisíc," řekl Matvijenko.

"Seženeme."

"Do dvou hodin," dodal pochmurně.

Vyplnili požadavek.

 

   Za pár dnů se Matvijenko vrátil pro další lup a přibral tentokrát také drahocennosti a oděvy. Několik týdnů nato si jako rukojmí vyžádal šest místních Židů, které chtěl vyměnit za svého bratra, jehož zajali bolševici bojující v okolí. Když se Židé zeptali, proč to musejí být oni, pohlavár pokrčil rameny: "Komunisti jsou židáci a všichni židáci jsou komunisti." Šest Židů bylo odvedeno a o dva týdny později Matvijenko žádal, aby za ně komunita jako výkupné složila dalších 150 000 rublů. Brzy nato se vesničané rozhodli hrát tutéž hru a začali rovněž požadovat peníze i rukojmí. Pak dorazili s novými požadavky bolševici a potom se vrátil Matvijenko. Židé k němu vyslali delegaci, ale on ji tentokrát nechal na místě postřílet. Poté jeho lidé pročesali ves, hledali Židy a ty, které našli, zabíjeli. "Celkově jich pobili asi sto. Všechen majetek přirozeně ukradli."

   Násilí proti Židům zanechalo stopy na těch, kdo byli jeho svědky, pachateli nebo oběťmi. Pogromy, stejně jako samotná občanská válka, přispěly k brutalizaci obyvatelstva, které se rychle naučilo přizpůsobovat se vůli mužů se střelnými zbraněmi. Metody užívané při pogromech se promítly i do pozdějšího vyvlastňovacího tažení za obilím v roce 1921, kdy Lenin navrhoval brát rukojmí a nutit tak rolníky k odevzdávání zásob. Jako strašidlo se vynořily za kolektivizační kampaně o desítku let později, kdy byli kulaci terorizováni přesně týmiž postupy, jaké se užívaly v roce 1919. Stejně jako kdysi na Židy, konali kolektivizátoři zátahy na kulaky, svlékali je do spodního prádla, vydíráním z nich ždímali majetek, vysmívali se jim, ponižovali je a někdy je i zastřelili.

   Pogromy byly předzvěstí pozdějších událostí i v jiném smyslu. Sovětští propagandisté, kteří měli v budoucnu využít historii, žurnalistiku a politiku k utajení hladomoru a překrucovat skutečnosti z ukrajinských dějin, se také snažili zužitkovat pogromy k diskreditaci ukrajinského národního hnutí. Petljuru sovětští dějepisci po celá desetiletí zobrazovali jako pouhého antisemitu. Úlohu bolševiků v útocích na Židy popírali a nepřipouštěli, že by Direktorium nebo před ním Centrální rada někdy představovaly nějaké reálné národní hnutí. Místo toho spojovali ukrajinský nacionalismus s loupením, zabíjením a především s pogromy. Vynakládali velké úsilí na shromažďování "svědectví" proti Petljurovi a generálům, které s ním dávali dohromady, a na jejich zveřejňování v různých jazycích.

   Samotného Petljuru v roce 1926 v Paříži zavraždil ruský Žid Šolom Schwartzbard, který tvrdil, že je to pomsta za pogromy. I pokud to nebyl přímý sovětský agent, jak se v té době mnozí domnívali, byl určitě inspirován sovětskou propagandou, která Petljuru démonizovala.

   Ukrajinská komunita v Paříži i jinde podnikla odvetné akce. Její příslušníci vydali několik pamfletů Direktoria a Petljurovy vlastní deklarace z roku 1919, vyzývající ukrajinské vojáky, aby chránili Židy. Nepřipojili k tomu samozřejmě vysvětlení, že mnozí z Petljurových generálů svého vůdce neposlouchali a vedli si vlastní politiku. Z celé řady věcí ztracených v průběhu propagandistické války mezi Sovětským svazem a ukrajinskými nacionalisty nemizela žádná tak rychle jako určité nuance.

   Ukrajinské selské povstání zdevastovalo venkov a vytvořilo rozpory, které se už nikdy nezacelily. Také hluboce proměnilo bolševické vnímání Ukrajiny. Jestliže dříve měli bolševici sklon tuto zemi přehlížet jako "jihozápadní Rusko", provincii až na svou úrodnou půdu a hojnost potravin nijak zajímavou, pak zkušenosti z ´19 roku je naučily vidět ji jako potencionálně nebezpečnou a výbušnou, a tamní rolníky a intelektuály jako hrozbu pro sovětskou moc.

   Rebelie jim rovněž vnukla pohled na Ukrajinu jako na zdroj budoucích vojenských ohrožení, protože právě kvůli tamějšímu chaosu poslední Děnikinovo tažení málem uspělo. Po krvavém létě ´19 roku generál v srpnu obsadil Kyjev. 20. září dobyl Kursk a 13. října Orel. Dostal se až na vzdálenost 200 kilometrů od Moskvy, tak blízko, že se města mohl i zmocnit. Kdyby byl uzavřel spojenectví s ukrajinskými národními silami, mohl docela dobře bolševický režim svrhnout, ještě než by se ten stačil opravdu rozjet. Děnikinova nepopulární pozemková politika, odmítání ukrajinských institucí a brutální počínání jeho důstojníků však místo toho provokovaly ukrajinské partyzány k přepadání zásobovacích cest. Jeho nadvláda na ukrajinském území rychle slábla, a tak se dal na ústup.

   Děnikinova ofenziva však otevřela cestu dalšímu útoku na sovětskou moc. Zatímco se bílí stahovali, připravoval Petljura v dohodě s Józefem Pilsudským, polským vůdcem, který právě přispěl k obnovení svrchovanosti své země, poslední odpor. Pilsudski se na rozdíl od Děnikina nesnažil obsadit centrální nebo východní Ukrajinu. I když dnešní západní Ukrajinu do nové Polské republiky vtělil, doufal zároveň v ustavení silného ukrajinského státu, který by působil jako protiváha vůči Sovětskému Rusku. Dohoda mezi oběma vedoucími činiteli začínala: "V hlubokém přesvědčení, že každý národ má právo určovat svůj osud a rozhodovat o svých vztazích se svými sousedy..." Sám Pilsudski vydal provolání k Ukrajincům, ve kterém užíval formulací, jež si bolševici nadlouho zapamatovali:

 

   Vojska Polské republiky na můj rozkaz vstoupila hluboko do Ukrajiny. Chci, aby obyvatelé této země věděli, že polské jednotky z jejich území vytlačí uchvatitele, proti kterým jste se zbraní v ruce povstali, abyste své domovy uhájili před násilím, obsazením a rozkradením. Polští vojáci na Ukrajině zůstanou je do té doby, kdy se moci chopí oprávněná ukrajinská vláda.

 

   Poláci a Ukrajinci zahájili společné tažení na jaře 1920 a zpočátku nenaráželi na příliš tuhý odpor. 7. května Pilsudského armáda obsadila Kyjev, který byl hájen tak slabě, že vstupující vojáci se vezli tramvajemi. A jeden z bělogvardějských velitelů, generál Petr Wrangel, opožděně přistoupil na to, že se k nim ze své základny na Krymu připojí.

   Okupace byla krátká. 13. června donutila Rudá armáda polské jednotky k ústupu. Počátkem srpna už byla těsně před Varšavou. Pilsudski ji zatlačil zpět po bitvě, jíž se později začalo říkat "zázrak nad Vislou". Polské oddíly znovu vstoupily na Ukrajinu, ale nezávislý stát tu nakonec vytvořit nedokázaly. Pilsudski v říjnu podepsal příměří a v následujícím roce uzavřel smlouvu o hranicích mezi Polskem a Sovětským Ruskem.

   Ale i poté, kdy se Poláci stáhli a zbytky bílých vojsk uvízlé na Krymu se vyškrábaly na lodě a přepluly Černé moře, se problém Ukrajiny v bolševických představách rýsoval jako velmi významný. Trockij v dopisu svým kolegům vysvětlil, že mír se tam bude nastolovat obtížně. Rudá armáda sice dosáhla vojenského vítězství, ale žádná ideologická revoluce na Ukrajině neproběhla: "Sovětská moc se na Ukrajině až dosud drží (a to ne moc pevně) především na základě autority Moskvy, díky skvělým ruským komunistům a ruské Rudé armádě." Co z toho plyne, bylo jasné: Ukrajinu nakonec zpacifikovala síla, ne přesvědčování. A možná jednoho dne bude síly opět zapotřebí.

   jinými slovy - bezpečnostní hrozba pominula, ale ideologická trvala. Ukrajinský nacionalismus byl poražen vojensky, avšak zůstával přitažlivý pro ukrajinsky mluvící střední třídu, inteligenci a rozsáhlou část rolnictva. A ještě horší bylo, že ohrožoval jednotu sovětského státu, který dosud obtížně hledal způsob, jak zvládat národnostní rozpory. A nejhrozivější ze všeho bylo, že nacionalismus měl schopnost získávat si spojence v cizině, zejména na druhé straně hranice v Polsku.

   Ukrajinská rebelie představovala také širší hrozbu pro bolševický projekt. Radikální anarchistická antibolševická rétorika užívaná během selského povstání byla odrazem něčeho reálného. Miliony ukrajinských rolníků chtěly revoluci socialistickou, ale ne bolševickou - a rozhodně ne řízenou pouze z Moskvy. I když jejich vůdcové představovali širokou škálu názorů od anarchistických až po monarchistické, vesničané po celé zemi se drželi jednotného souboru přesvědčení. Chtěli hlasovat pro své vlastní zástupce, ne pro komunisty. Chtěli, aby byla půda odebrána velkostatkářům, jenomže si ji přáli obdělávat sami. Nestáli o návrat k "druhému nevolnictví", jímž pro ně byly kolchozy. Přáli si, aby byla prokazována úcta jejich náboženství, jazyku a obyčejům. Chtěli mít možnost prodávat své obilí obchodníkům a rekvizice své produkce nenáviděli.

   Tento kritický názor - ať je vláda socialistická, ale ne autoritářská; komunistická, ale ne bolševická - pak silně rezonoval po celá 20. léta a svého mluvčího nalezl mezi jinými v samotném Trockém. První a nejvíce škod způsobující podoba antisovětské "levice" se však vyskytla na Ukrajině. "Kruté poučení z roku 1919", jak se ukrajinské selské revoltě začalo říkat, se nad bolševiky hrozivě tyčilo po mnoho následujících let.

 

3. KAPITOLA: HLADOMOR, PŘÍMĚŘÍ, 20. LÉTA

 

   Musíme těm lidem hned teď uštědřit lekci, aby je v následujících desetiletích ani nenapadlo pomyslet na odpor.

Lenin v dopisu Vjačeslavu Molotovovi, 1922

 

   Protože naše literatura může jít cestou vlastního vývoje, nesmíme v žádném případě jít tou ruskou... Ruská literatura nás už dlouhou dobu tíží, naučila nás otrocky ji následovat.

Mykola Chvyljovyj, 1925

 

   Příměří s Pilsudským, stejně jako porážka Děnikina, Direktoria a spousty povstalců, bolševikům konečně umožnilo vnutit Ukrajině v letech 1920 - 21 nerovný mír. Krveprolití neustalo ihned, poněvadž Machnovi černí bojovali ještě celé léto 1921 a některé Petljurovy jednotky i na podzim onoho roku, i když sám Petljura už uprchl. V první polovině ´21 roku zabila čeka na Ukrajině 444 venkovských povstaleckých vůdců a odhadovala, že po krajích se nadále potulují tisíce "banditů". Podmračený zakladatel čeky Felix Dzeržinskij osobně na Ukrajinu přivedl 1 400 mužů, aby jeho místní spojencům pomohli s bandity skoncovat.

   Noví vládcové Ukrajiny, kteří náladám v Kyjevě nedůvěřovali, přesunuli hlavní město republiky na východ do Charkova, který ležel dále od polských hranic a blíže k Rusku a kde žil rozsáhlý ruskojazyčný proletariát. Divize Rudé armády rozmístěné na Ukrajině si podržely svou cizineckou povahu, protože většina vojáků pocházela ze vzdálených oblastí Ruska. V projevu z roku 1921 se vrchní velitel rudých vojsk na Ukrajině a na Krymu Michail Frunze vyjádřil, že v jeho zdejší armádě slouží 85 % Rusů a jen 9 % Ukrajinců (zbytek tvořily "jiné národnosti" včetně Poláků a Bělorusů).

   Rozkvět nepřinesl ani nepevný "mír". Vlny násilí vyhnaly lidi z domovů a zničily vesnice, města, silnice a železniční tratě. Politika bolševiků a jejich jednotlivé kroky téměř zastavily fungování hospodářství. Svou daň si vybralo zrušení obchodu, znárodnění průmyslu, neúspěšné experimentování s kolektivizací i užívání nucené práce. "Průmysl byl mrtvý," napsal jeden pozorovatel:

 

   Obchod existoval jen za cenu porušování sovětských zákonů. Zemědělství, nalézající se stále v v procesu komunizace, dosáhlo takřka stavu, v němž jeho produkce při rovnoměrném rozdělování jakžtakž stačila na udržení obyvatelstva při životě. Distribuci však znemožňoval administrativní chaos a zhoršující se stav železniční i říční dopravy. Rozmáhal se hlad a nemoci.

 

   O nic lepší nebyly ani vyhlídky do budoucna. Tentokrát byla oficiálně u vesla ukrajinská vláda řízená Komunistickou stranou Ukrajiny, strukturou oddělenou od sovětské komunistické strany a mající vlastní politbyro a ústřední výbor. V praxi se ale politika určovala v Moskvě a vyznívala do značné míry stejně jako v minulosti. Trockij na celostátní úrovni vyzýval k militarizaci ekonomiky, využívání brigád nucené práce a rekvizicím, tedy ke stejné taktice, jaká se uplatňovala v měsících následujících po revoluci v roce 1917. Stalin při návštěvě v Charkově oznámil vytvoření "ukrajinské pracovní armády". V projevu k ukrajinským komunistům v roce 1920 argumentoval, že vojenskou taktiku, která vedla k vítězství v občanské válce, lze uplatnit i v hospodářství: "Musíme teď z řad dělníků některé povyšovat do hodností ekonomických poddůstojníků a důstojníků, aby lidi učili, jak bojovat proti hospodářskému rozvratu a budovat novou ekonomiku... To vyžaduje výcvik ´pracovních důstojníků´."

   Obnovený jazyk válečného komunismu ale nijak nepřitahoval sovětské rolníky, a nadchnout je nemohli ani "pracovní důstojníci" nabízející poučení o "nové ekonomice". Konec občanské války na Ukrajinu v praxi navrátil nenáviděnou Šlichterovu prodrazvjorstku, vynucované zabavování potravin, a také komnezamy, výbory vesnické chudiny. Strana nenechávala nic náhodě, protože chtěla znovu posílit svou pozici vůči zámožnějším rolníkům a zajistit si určitou kontrolu nad vesnickými sověty (což byl bolševický název pro vesnické rady), z nichž mnohé vedli tíž vesničtí stařešinové jako v minulosti. Vypadalo to, že nově posílené rekviziční komise si ve vztahu k příslušníkům selského stavu nekladou žádné zábrany. Jejich členové, nyní veteráni brutálního rolnického povstání, zjevně pracovali na získávání privilegií a protekce ve zdevastovaném a vyhladovělém světě. Jeden sedlák jejich chování popsal velmi výstižně: "Když chtějí, vezmou si zrno, když se jim zlíbí, zatýkají - dělají si, co chtějí." Další vzpomíná, jak se mu zdálo, že nad komisemi nikdo nevykonává dohled: "Komnezamy byly ponechány samy sobě a ve veškerém svém konání se dávaly vést svým ´revolučním´ uvědoměním." Tuto představu o beztrestnosti úmyslně podporovali ti, kdo stáli nad nimi. Stranické orgány jedné místní komisi sdělily, že kdo dá najevo jakékoli příznaky "kulacké kontrarevoluce", má být na patnáct dnů zavřen. Když to nezapůsobí, tak "ho zastřelte".

   Krutost, jíž užívaly, nebyla žádným tajemstvím. Během důvěrného setkání v létě 1920 sovětští "dodávkoví komisaři", tedy lidé pověření organizací vyvlastňování obilí, projednávali "dopad rekvizic na obyvatelstvo". Po dlouhé debatě dospěli k rozhodnutí: "Ať jsou rekvizice pro místní obyvatelstvo sebetíživější... státní zájmy musejí mít v každém případě přednost."

   Tento tvrdý postoj vyvolával tvrdé reakce. Matvij Havryljuk, rolník, který v roce 1921 prováděl rekvizice obilí, ve svědectví podaném o desítku let později vzpomínal na zuřivé emoce tohoto období:

 

   V ´21 roce, když stát potřeboval potraviny, jsem pracoval v dodávkovém oddílu, který v naší vesnici, a pak v pěti dalších obcích rušynského okresu, vybíral od kulaků obilí a pomáhal armádním jednotkám rozmístěným kolem vsi chytat ty, kdo chtěli šířit kulacké nepokoje. I když to byla doba plná zkoušek, kdy kulaci nechtěli žádné zrno odevzdávat a dokonce hrozili, že zabijí mě i mou rodinu, vytrval jsem a zůstal ve jménu sovětské moci bdělý. Rekvíroval jsem obilí pod dohledem zvláštního zmocněnce Bredychina [z čeky], který mou práci vysoce hodnotil. Od té chvíle jsem se učil pracovat ve vesnici, organizovat chudé rolnické masy a získávat je pro účast v kampani. Protože jsem od začátku stál na straně sovětské moci, stal jsem se také nepřítelem kulaků ve vsi. Vždy jsem s kulaky bojoval... Starají se jen o vlastní zájmy, o státní ne.

 

   Díky "vytrvalosti" a "bdělosti" lidí jako Havryljuk neušetřily velké zrnosběrné kampaně v roce 1920 nikoho. Leninovy instrukce výslovně volaly po zabavování veškerého obilí, i toho, jehož bylo zapotřebí pro bezprostřední potřebu a na osivo, aby bylo co sklízet příští rok, a bylo hodně lidí, kteří byli ochotni jeho rozkazy plnit.

   Výsledkem byl prudký pokles chuti rolníků sít, pěstovat a schraňovat obilí. Jejich schopnost produkovat by byla velmi nízká v každém případě, protože po celé Ukrajině i Rusku byla až třetina mladých mužů odvedena do 1. světové války. Ještě více jich za občanské války vstoupilo do armád té či oné strany a statisíce se nevrátily. Mnohé vesnice neměly dost mužů způsobilých k obdělávání polí. Avšak i ty, kdo přišli zpět a mohli pracovat, nic nepobízelo k pěstování zrna, o kterém věděli, že jim ho zkonfiskují.

   Vše vedlo k tomu, že na jaře 1920 oseli zemědělci na Ukrajině i v Rusku mnohem méně půdy než kdykoli v nedávné minulosti. A ani oseté pozemky nebyly příliš úrodné, jelikož jaro toho roku se projevilo jako "horké a skoro bez deště", jak napsal jeden pozorovatel: "Prsť byla v době jarního osevu spečená a vyschlá." Velmi málo dešťových srážek bylo také v létě onoho roku i v následující zimě. V důsledku toho pětina až čtvrtina zrní zasetého v létě 1921 uschla nastojatě. Sucho nakonec zasáhlo asi polovinu potravinářsky produktivních oblastí země, ze kterých zhruba pětina zažila totální neúrodu.

   Špatné počasí by samo o sobě určitě způsobilo strádání, jaké vyvolávalo i v minulosti. Když však zároveň s tím nastalo odebírání zrna, chyběli tělesně zdatní muži a hektary půdy zůstaly neosety, vedlo to ke katastrofě. Dvacet nejúrodnějších zemědělských oblastí v carském Rusku vyrábělo před revolucí 20 milionů tun obilí. V roce 1920 se v nich sklidilo pouhých 8,45 milionu a v roce 1921 produkce poklesla na 2,9 milionu. Ve Stavropolském kraji na severním Kavkazu zmizela skoro celá úroda. Na jižní Ukrajině byl úbytek zvlášť výrazný. V ´21 roce kleslo množství zrna sklizeného v Oděské oblasti na 12,9 % dřívější úrovně. Jihovýchodní krajiny kolem Jekatěrinoslavi (Katerinoslav), Záporoží (Zaporižžja) a Nikolajeva (Mykolaiv) vyprodukovaly mezi 3,7 % a 5,1 % svých obvyklých výnosů. Jinak řečeno, nevyrostlo asi 95 % běžné úrody.

   V historii ruští i ukrajinští rolníci přežívali občasnou nepřízeň počasí a časté sucho díky pečlivému ošetřování a skladování obilních přebytků. Na jaře 1921 však žádné přebytky zrna nebyly, protože všechno bylo zkonfiskováno. Místo toho přerostl nedostatek potravin v ruském Povolží - širokém pásu kolem středního a dolního toku Volhy -, na Uralu a na jižní Ukrajině rychle v hladomor. Když rolníci začali strádat hladem, mnozí opouštěli domovy a vydávali se shánět jídlo. Jen z Povolží jich uprchlo přes 440 000 a někteří dělali tu chybu, že směřovali na Ukrajinu. Tam také špatně informovaní úředníci posílali z vyhladovělého Ruska sirotky, jenže ti, když tam dorazili, nenalezli ani dětské domovy, ani potravu.

   Vesničané, stejně jako o deset let později, začali jíst psy, krysy a hmyz, vařili si trávu a listí, a došlo i k případům kanibalismu. Skupina běženců, kterým se podařilo dostat do vlaku jedoucího ze Saratova, přístavu na Volze v samém středu okrsku hladomoru, do Rigy, popsala život ve městě:

 

   Mrtvé každodenně sbíraly staré metařské vozy, jak jako dříve odpad. V ulicích jsme viděli mnoho případů dýmějového moru. V sovětském tisku o tom nikdy nepadla ani zmínka, protože úřední činitelé se snažili před veřejností udržet mor pod pokličkou. Sovětská vláda hlásí, že rolníci opouštějí své děti. To není pravda. Ano, někteří rodiče předávají děti státu, který slibuje, že se o ně postará, ale nedělá to. Jiní házejí děti do Volhy, protože dávají přednost jejich utopení před výchovou v komunistické víře, kterou pokládají za doktrínu antikrista.

 

   Stejně jako o desítku let později se hladovějící lidé snažili z vyprahlého venkova uniknout. Shromažďovali se v provizorních uprchlických táborech ve městech a kolem železničních nádraží, žili v odstavených dobytčích vagonech a "choulili se k sobě v soudržných masách jako tulení kolonie, matky a děti se k sobě pevně tiskly". Americký novinář F. A. Mackenzie popsal výjev na samarském nádraží:

 

   Byli tu chlapi, ponuří a vysocí, hubení nade všechny představy, které může o vyhublosti mít obyvatel Západu, pokrytí cáry a špínou. Byly tu stařeny, některé jen napůl při vědomí, sedící na zemi, omámené hladem, zubožením a neštěstím... Byly tu sinalé matky snažící se vyschlými prsy nakojit umírající nemluvňata. Kdyby byl mezi nás přišel nový Dante, mohl by po návštěvě jednoho z těchto nádraží napsat další Peklo.

 

   V jednom nanejvýš důležitém aspektu se tento první sovětský hladomor lišil od toho, který přišel o deset roků později: v roce 1921 se masový hlad neutajoval. A ještě významnější je, že se režim pokoušel hladovějícím pomáhat. Existenci hladomoru oznámila samotná Pravda, když 21. června prohlásila, že v sovětském Rusku hladoví 25 000 000 lidí. Brzy nato vláda povolila vznik "Všeruského výboru pro hladomor", skládajícího se z nebolševických politických a kulturních činitelů. Na pomoc hladovějícím se zakládaly místní výbory svépomoci. Následovaly mezinárodní výzvy, aby lidé přispěli, především od spisovatele Maxima Gorkého, který vedl kampaň oslovující "všechny čestné lidi" ve jménu všeho, co je nejlepší v ruské kultuře. "Na zemi Tolstého, Dostojevského, Mendělejeva, Pavlova, Musorgského a Glinky dolehly těžké časy," napsal a vyzval k darům. Jeho seznam zářných osobností Ruska nápadně vynechával jména Lenina a Trockého. Ukrajinská komunistická strana dokonce diskutovala o možnosti požádat o pomoc Ukrajince, kteří emigrovali do Kanady a Spojených států, což bylo podivuhodné, když uvážíme, jakým stihomamem ve vztahu k diaspoře komunisté trpěli v následujících letech.

   Tato veřejná, mezinárodní žádost o pomoc, jediná svého druhu v sovětských dějinách, vedla rychle k výsledkům. Do pomocných akcí se nakonec zapojilo několik humanitárních organizací včetně Mezinárodního červeného kříže, židovského Spojeného distribučního výboru (známého jako JDC nebo prostě "Joint") a Nansenovy mise, evropské organizace vytvořené norským badatelem a humanitárním pracovníkem Fridtjofem Nansenem. Nejvýznačnějším zdrojem okamžitých dodávek se stala Americká správa pro pomoc (American Relief Administration - ARA), která na jaře 1921 už působila v Evropě. Založil ji pozdější prezident Herbert Hoover a za devět měsíců po příměří v roce 1918 úspěšně rozdělila na kontinentu potravinovou a medicínskou pomoc v hodnotě přes miliardu dolarů. Hoover, prozíravý student bolševické ideologie, skočil, jakmile uslyšel Gorkého výzvu, po příležitosti rozšířit svou pomocnou síť do Ruska.

   Než do země vstoupil, vyžádal si propuštění všech Američanů zadržovaných v sovětských vězeních a imunitu vůči trestnímu stíhání pro všechny americké občany pracující v ARA. Měl obavy, že když nebudou mít proces pod kontrolou Američané, bude se pomoc rozkrádat. Dělal si také hlavu, a nikoli bez příčiny, s tím, že by američtí státní příslušníci v Rusku mohli být obviňováni ze špionáže (a informace skutečně také shromažďovali a za použití diplomatické pošty je posílali domů). Lenin pěnil, označoval Hoovera kvůli jeho požadavkům za "drzouna a lháře" a vznášel zuřivé námitky proti "zdvojování funkcí" mezi "Americkou, Hooverem a radou Společnosti národů". Prohlásil, že "Hoover musí být potrestán, musí dostat veřejný políček, aby to celý svět viděl", což byl výrok zarážející, když uvážíme, kolik pomoci měl obdržet. Rozsah hladomoru však byl takový, že se sovětský vůdce nakonec podrobil.

   První humanitární pracovníci ARA dorazili do povolžského města Kazaně v září 1921 a nalezli tam bídu, jakou nikdy předtím neviděli ani ve zbědované Evropě. Na ulicích potkávali "uboze vyhlížející postavy oděné v hadrech a žebrající ve jménu Kristově o kousek chleba". V sirotčincích našli "zubožené kostřičky, jejichž vychrtlé tváře a nohy jako párátka... svědčily o pravdivosti zpráv, že denně po desítkách umírají". Do léta 1922 krmili Američané denně 11 000 000 lidí a statisícům dodávali balíčky s pomocí. Aby zabránili epidemiím, poskytli rovněž léky v hodnotě 8 000 000 dolarů. Když se jejich činnost rozběhla, byl nezávislý ruský výbor pro pomoc hladovějícím potichu rozpuštěn, protože Lenin si nepřál, aby si účastí na distribuci potravin získávala důvěryhodnost nějaká ruská organizace, kterou by přímo neprovozovala komunistická strana. Americký pomocný projekt, posilovaný příspěvky od dalších zahraničních sdružení, však získal povolení své akce spustit a zachránil miliony životů.

   Avšak i uvnitř tohoto na pohled otevřeného, poctivého a solidního záchranného konání zaznívaly některé nesouzvučné tóny. Během celé katastrofy sovětské vedení - stejně jako o jedno desetiletí později - nikdy nepolevilo v touze po tvrdé měně. I v době, kdy zuřil hladomor, prodávali bolševici tajně do ciziny zlato, umělecká díla a šperky, aby měli na nákup střelných zbraní, munice a průmyslového strojního vybavení. Na podzim 1922 začali na zahraničních trzích nepokrytě prodávat i potraviny, ačkoli dosud široce vládl hlad a nadále přicházela pomoc z jiných zemí. Nebylo to žádné tajemství a Hoover horlil proti cynismu vlády, která ví, že lidé hladovějí, a přesto vyváží potraviny, aby "zajistila stroje a materiály pro ekonomické zabezpečení těch, kdo přežijí". Pár měsíců nato ARA právě z tohoto důvodu z Ruska odešla.

   Reakce úřadů na hladomor byla, stejně deset let nato, v Rusku a na Ukrajině rozdílná. Ukrajinští komunisté, podobně jako jejich ruští kolegové, založili výbor pro hladomor. Jeho úkolem však zpočátku nebylo pomáhat Ukrajincům. Politbyro ve svém usnesení ze září 1921 O kampani proti hladu uvedlo, že mnohé oblasti na severu Ukrajiny "se mohou zásobovat z vlastních krajských a okresních fondů." Vydalo tedy ukrajinskému výboru pro hladomor pokyn směrovat jakýkoli přebytek obilí - a v severních částech republiky, nezasažených hladem, určité přebytky byly - hladovějícím ruským regionům kolem Caricynu, Saratova, Simbirska a na Uralu, nikoli strádajícím lidem na jižní Ukrajině. Zhruba ve stejné době napsal Lenin Rakovskému, tehdy ještě pořád vůdci ukrajinských bolševiků, a připomněl mu, že očekává také proviant a dobytek z Kyjeva a Charkova, které mají být rovněž odeslány do Ruska.

   Koncem podzimu 1921, když byl nedostatek jídla stále tíživější, Lenin svou taktiku zostřil. I když v nejhůře zasažených krajích Ruska už sběr potravin zastavil, nařídil vyvíjet ještě větší tlak v částech země, které na tom byly lépe, a za takovou byla i přes pohromu ve svých jižních a východních oblastech pokládána také Ukrajina. Lenin zasílal do Charkova požadavky dalšího zrna. Navrhl také nový postup, podle něhož se na ty, kdo odmítali odevzdávat obilí, měly uvalovat pokuty nebo vězení - anebo i něco horšího.

   V listopadu bolševický vůdce výslovně požadoval uplatňování "tvrdých revolučních metod" vůči sedlákům, kteří se nechtěli rozloučit se zrním, a to včetně braní rukojmí. Tato forma vydírání, užitá s tak mocným účinkem za občanské války a za pogromů proti Židům, měla teď napomoci při vymáhání drahocenné komodity. Lenin vydal spižním oddílům a komnezamům jasný rozkaz: "V každé vesnici vezměte patnáct až dvacet rukojmí a v případě nesplnění kvót je všechny postavte ke zdi." Kdyby tato taktika neuspěla, měli být rukojmí zastřeleni jako "nepřátelé státu". Tlak shora doprovázela dole propaganda. V Nikolajevské oblasti jižní Ukrajiny, kde už hladomor začal těžce doléhat, plakáty nabádaly: "Pracující Nikolajeva, pomozte hladovým na Volze."

   Lidé z ARA si také všimli, jak rozdílně se Lenin chová k Ukrajině a k Rusku, a zapsali to ve svých poznámkách a pamětech. O nedostatku potravin na Ukrajině úřady v Moskvě Američanům původně vůbec nic nepověděly. Místo toho se organizace o hladomoru na jižní Ukrajině dověděla od Spojeného distribučního výboru, který zprávy o tamním hromadném hladovění dostával a předal je nejen ARA, ale i jiným.

   Ještě podivnější bylo, že první žádosti ARA o návštěvu na Ukrajině byly zamítnuty se zdůvodněním, že severozápad republiky nadále produkuje spoustu obilí a není třeba žádné zvláštní pomoci. Když se nakonec dvěma pracovníkům ARA podařilo v listopadu 1921 vycestovat do Charkova, dostalo se jim chladného uvítání. Přijal je tehdejší ukrajinský lidový komisař vnitra Mykola Skrypnyk a řekl jim, že v republice působit nemohou, protože Ukrajina na rozdíl od Ruska nemá s ARA dohodu. Oba muži byli "zčásti pobaveni a zčásti podrážděni" a trvali na tom, že jejich zájmem je pomoc při hladomoru, ne politika. Skrypnyk odpověděl, že Ukrajina je suverénní stát a ne součást Ruska: "Pletete se do politiky, když děláte rozdíl mezi oběma republikami, když s jednou se dohadujete a s druhou to udělat nechcete, když na jednu pohlížíte jako na svrchovaný stát a na druhou jako na stát podřízený."

   Když vezmeme v úvahu, že Ukrajina v té době přispívala k zažehnávání sovětského hladomoru, platily na ní sovětské zákony a konfiskační sovětská zemědělská politika, bylo Skrypnykovo tvrzení o ukrajinské suverenitě v otázce překonávání hladu absurdní.

   Teprve když bylo hladovění na jihu Ukrajiny tak rozšířené, že ho už nešlo ignorovat, moskevští straničtí šéfové a jejich ukrajinští kolegové ustoupili. V lednu 1922 ukrajinské politbyro nakonec souhlasilo se spoluprací s ARA i s dalšími evropskými a americkými organizacemi pro pomoc hladovějícím. Důvěru k nim stále nechovalo, a tak pověřilo soudruhy Rakovského a Vasilije Manceva, aby se zahraničními dárci jednali, ale také "aby podnikli opatření" proti humanitárním organizacím, ze kterých by se snad vyklubaly zástěrky pro špionáž. Po letech se sovětští občané, kteří pracovali pro ARA, stali terčem podezření, v roce 1935 byla jedna žena v Oděse odsouzena jako kontrarevolucionářka zčásti proto, že byla zaměstnána u Američanů, kteří se snažili poskytnout pomoc hladovějícím v jejím městě. Přes všeobecnou zlou vůli začaly v zimě a na jaře 1922 po celé jižní a východní Ukrajině a na Krymu přece jen fungovat polévkové vývařovny ARA. K tomuto úsilí přispěl i ukrajinský Červený kříž, stejně jako Spojený distribuční výbor, který poskytoval potraviny a další pomoc obětem pogromů.

   Bylo nevyhnutelné, že činnost všech zahraničních sdružení podléhala všemožnému omezování. Nansenova mise byla nucena působit prostřednictvím sovětských institucí, místo aby používala svůj personál. Spojený distribuční výbor sice vyslal vlastní zaměstnance, ale ti museli všichni slíbit, že "se zdrží vyjadřování názorů na vnitrostátní nebo mezinárodní politiku" a "nebudou dělat nic, co by sebeméně pomáhalo nebo poskytovalo podporu některé části nebo skupině lidí oproti jiné části nebo skupině". Pomocnému programu výboru překážel také antisemitismus, s nímž úřady často spěšně odstraňovaly nebo zabavovaly plakáty, letáky i další předměty nesoucí jeho logo. ARA měla někdy zakázán přístup na určitá místa, obvykle aniž na to byla dostatečně předem upozorněna. V jednom případě dostali její pracovníci pokyn, že nemají cestovat do průmyslového města Krivoj Rog (Kryvyj Rih), pravděpodobně proto, že tam dosud operovali partyzáni. Sovětská úřední místa se obávala vlivu Američanů na území, které nebylo zcela zpacifikováno.

   Nakonec se pomoc na Ukrajinu dostala, potraviny začaly být více k dostání a úmrtnost poklesla. Koncem roku 1923 to vypadalo, že krize byla zažehnána. Opoždění v přísunu humanitárních dodávek však způsobilo desetitisíce zbytečných úmrtí. Mnozí se tehdy i později zamýšleli, proč se to stalo. Členové ARA o tom mezi sebou diskutovali a na toto téma psali ještě po letech. Většinou soudili, že počáteční sovětský odpor proti jejich programu pomoci na Ukrajině byl inspirován politicky. Jižní Ukrajina, jeden z nejhůře postižených regionů v celém Sovětském Rusku, byla také baštou Machna a kozáků. Snad byly sovětské orgány "ochotny raději nechat Ukrajinu strádat, než aby riskovaly další povstání, která by mohla vzniknout po kontaktu s cizinou", přemítali Američané. Protože si uvědomovali, že jsou vnímáni jako špioni, mysleli si také, že od nich režim očekává, že budou působit jako provokatéři. Je dost možné, že měli pravdu.

   V nedávné době nabídli někteří ukrajinští badatelé ještě vyhrocenější politické vysvětlení. Snad sovětské úřady ve skutečnosti využily hladomoru jako nástroje ke skoncování s ukrajinskou selskou vzpourou, jako to pak učinily v roce 1932. Tuto tezi nelze podpořit žádnými důkazy, že by v letech 1920 - 21 existoval předem promyšlený plán na vyhladovění ukrajinských rolníků. Zároveň je ovšem pravda, že pokud Moskva vskutku využívala svou zemědělskou politiku k potlačení rebelie, pak to sotva mohla udělat účinněji. Systém obilních rekvizic rozbíjel lidská společenství, roztrhával vztahy a nutil sedláky odcházet při shánění potravy z domova. Ty, kdo zůstali, hladovění oslabovalo, demoralizovalo a nutilo zanechat ozbrojeného boje. Už v té době mnozí zaznamenali, že zvlášť zlé podmínky panovaly v Huljajpoli, domovském okrsku Machna. Oblasti, ve kterých na jihu držel moc, patřila k nejdevastovanějším nejprve neúrodou, a pak absencí opatření proti hladomoru.

   Rozhodně režim hladomoru využil - stejně jako o desítku let později - k tvrdému zásahu proti ukrajinské náboženské hierarchii. Ve jménu boje s hladomorem stát nutil církve, aby mu odevzdávaly zlaté předměty, ikony a další cennosti. Za kulisami však straničtí vůdcové včetně Skrypnyka, který vedl konfiskační tažení, doufali, že tohoto postupu budou moci využít k vytváření napětí mezi nově vzniklou ukrajinskou autokefální pravoslavnou církví a její hlavní sokyní, která stále zachovávala věrnost moskevské patriarchii. Po mnoho týdnů projednávalo ukrajinské politbyro ony církevní "dary", pátralo po nich a zapojovalo se do jejich prodeje v zahraničí. V roce 1922 zaslal už nemocný Lenin dopis Vjačeslavu Molotovovi, Stalinovu předchůdci ve vedení stranického sekretariátu. Psaní uvádělo, že hladomor je jedinečnou příležitostí zmocnit se církevního majetku, a mělo být předáno dál členům strany. Když církev obětuje drahocenné předměty, psal Lenin, mohlo by to mít zásadní politický dopad:

 

   Teď a jenom teď, kdy se v hladomorem postižených oblastech pojídají lidé a na cestách leží stovky, ne-li tisíce mrtvol, můžeme (a tudíž musíme) usilovat o vyvlastnění církevního majetku s nejzuřivější a nejnelítostnější energií a bez váhání potlačovat sebemenší odpor. Teď a jenom teď obrovská většina rolníků buď bude stát na naší straně, nebo přinejmenším nebude mít možnost v jakékoli rozhodující míře podporovat tu hrstku [reakčního] kléru a reakční městské maloburžoazie, která je ochotna a schopna se postavit proti tomuto sovětskému dekretu z pozice síly.

 

   Toto je okamžik, vysvětloval Lenin, kdy je třeba rolníkům uštědřit "lekci", aby se "po další desítky let neopovážili pomyslet na odpor".

   Rozsah hladomoru ale bolševiky vylekal. Nedostatek potravin snad mohl pomoci skoncovat se selskou rebelií na Ukrajině, ale jinde povstání rozněcoval. V ruské Tambovské gubernii se rekvizice proviantu staly podnětem k Antonovovu povstání, jedné z nejvýznamnějších protibolševických vzpour onoho období. Nedostatek jídla také napomohl k rozpoutání nechvalně proslulé kronštadské vzpoury, během níž Rudá armáda střílela na námořníky, kteří sehráli přední úlohu za revoluce. Hladomor nebo poruchy v zásobování potravinami zasáhly během tří let zhruba 33,5 milionu lidí - 26 milionů v Rusku a 7,5 milionů na Ukrajině -, ovšem přesný počet zemřelých je obtížné stanovit, poněvadž čísla nikdo nezaznamenával. Na Ukrajině se počet mrtvých na jihu země, v nejhůře zasaženém regionu, fundovaně odhaduje něco mezi 250 000 a 500 000. V celém Sovětském Rusku zemřely podle přibližných propočtů ARA 2 000 000 občanů, zatímco sovětská publikace vydaná brzy po hladomoru, dospívala k názoru, že jich bylo 5 000 000.

   Tato čísla otřásla sebevědomím režimu. Bolševici se strachovali, že vina za pohromu je přičítána jim - a také byla. Jeden z těch, kdo přežili hladomor z let 1932 - 33, později vzpomínal, jak ve ´22 roce potkal rolníka z okolí Dněpropetrovska (Dnipropetrovsk) a dověděl se od něho o tamním hladomoru. Ten člověk vysvětlil, co se tam stalo, naprosto jednoznačně: "Bolševici lidi okradli. Vzali jim koně a voly. Není chleba. Lidi umírají hlady."

   V roce 1922 bolševici už věděli, že na venkově, zejména na ukrajinském, jsou neoblíbení. Vyvlastňování potravin vedlo po celém rodícím se Sovětském svazu k jejich nedostatku, protestům a nakonec k hladovění. Na Ukrajině však udržovalo bolševické odmítání všeho, co vypadalo nebo znělo "ukrajinsky", při životě nacionalistický, antibolševický hněv.

   V odpověď na to změnil režim kurz a nasadil dva zásadně nové postupy, jež měly získat zpět podporu umíněných sovětských rolníků, mezi nimiž byli zvlášť vzpurní ti ukrajinští, mající také národnostní pohnutky. Z obou kroků se více vzpomíná na Leninovu "Novou ekonomickou politiku", která skoncovala s povinným odevzdáváním obilí a na čas zlegalizovala svobodný obchod. V roce 1923 ale Moskva zahájila rovněž nový program zvaný korenizacija, jenž znamenal uplatňování národních kádrů a měl oslovit neruské menšiny federálního státu. Poskytoval oficiální status a dokonce prioritu jejich národním jazykům, propagoval jejich národní kulturu a nabízel fakticky politiku afirmativní akce, poněvadž se v něm ruské kádry z Moskvy nahrazovaly lidmi místního etnického původu. Na Ukrajině se tomuto postupu říkalo "ukrajinizace", což bylo slovo zavedené vlastně Hruševským, který vyzýval k poukrajinštění rusky mluvícího státního aparátu už v roce 1907. Hruševskyj (který byl na počátku 20. let dávno mimo politiku) chtěl jazyk využít k upevnění podpory pro národní nezávislost. Cíl Leninovy politiky ve ´23 roce byl přesně opačný: doufal, že se sovětská moc bude Ukrajincům zdát méně cizí a ubude tak jejich požadavků suverenity.

   Pro puristy představovaly obě tyto strategie krok "zpět", pryč od marxisticko-leninských ideálů, a mnozí odmítali uvěřit, že zůstanou natrvalo. Vysoce postavený bolševik Grigorij Zinovjev označil Novou ekonomickou politiku za "dočasnou úchylku" a za "čištění terénu pro nový a rozhodný útok pracujících proti frontě mezinárodního kapitalismu". Sám Lenin, když v říjnu 1921 vysvětloval NEP stranickým školitelům, použil obratu "strategický ústup". Při rozpravách o tomto kroku hovořil často skoro omluvně. Jedné skupině lektorů sdělil, že sovětská hospodářská politika až dosud vycházela z chybného předpokladu, že "nám rolníci poskytnou požadované množství zrna, které bychom mohli rozdělit mezi továrny, a dosáhnout tak komunistické výroby a distribuce". Jelikož rolnictvo dosud nedosáhlo správné úrovně politického vývoje, bylo nyní třeba ustoupit na nové pozice. Až budou sedláci osvícenější, bude snad možné znovu vyzkoušet pokročilejší komunistickou hospodářskou politiku.

   Pro ty, kdo věřili ve sjednocený, zhomogenizovaný stát ruskojazyčných dělníků, byla samotná představa "ukrajinizace" podobně skličující. Rakovskij, který byl v ´21 roce nadále šéfem ukrajinské Rady lidových komisařů, prohlásil, že široké užívání ukrajinského jazyka by znamenalo návrat "nadvlády ukrajinské maloburžoazní inteligence a ukrajinských kulaků". Jeho zástupce Dmytro Lebed se vyjádřil ještě rázněji - že vyučování ukrajinštiny je reakční, protože je to méněcenný jazyk vesnice, zatímco ruština je vyspělejší řeč města. V úvaze načrtávající "teorii dvou kultur" připustil, že může být odůvodněné učit ukrajinsky selské děti, poněvadž je to jejich mateřština. Později by ovšem všechny měly studovat ruštinu, která jim pomůže splynout s ruským proletariátem.

   Za obavami Rakovského, Lebeda a dalších ruskojazyčných bolševiků na Ukrajině z "reakční" a "kulacké" ukrajinštiny se skrývala směsice motivů. Ve veškerém jejich myšlení byl znovu prvek ruského šovinismu, protože Ukrajina byla po celý jejich život ruskou kolonií a pro kohokoli z nich bylo obtížné představit si ji jako něco jiného. Ukrajinština byla pro mnohé mezi nimi "buranská" řeč. Jak si postěžoval ukrajinský komunista Volodymyr Zatonskyj, "soudruzi jsou postaru zvyklí dívat se na Ukrajinu jako na Malorusko, jako na součást ruské říše, což je zvyk, který vám vtloukla do hlavy tisíciletá existence ruského imperialismu". Jiní měli hlouběji zakořeněný odpor a argumentovali tím, že ukrajinština je ve skutečnosti "kontrarevoluční jazyk". Se svými šrámy ze selské revolty měli dobře zdůvodněný strach z ukrajinského nacionalismu, který si ztotožňovali s ukrajinštinou. Zatonskyj opět vysvětloval: "Právě v roce 1919 bylo jisté podezření stran ukrajinského jazyka. Takové pocity byly hodně rozšířené i v kruzích revolučního proletariátu a rolnictva nepopiratelně proletářského původu."

   Jejich předsudky vůči všemu ukrajinskému měly samozřejmě také ideologický zdroj: bolševikům šlo o jaksepatří centralizovaný stát a zničení veškerých nezávislých institucí, ať ekonomických, politických nebo kulturních. Intuitivně chápali, že autonomie kterékoli sovětské oblasti nebo republiky by se mohla stát překážkou pro totální moc. Vůdčím principem měla být solidarita třídní, nikoli národní. Jak to zformuloval jiný komunistický vedoucí činitel: "Myslím, že když se budeme zabývat kulturou každého národa zvlášť, vzniknou z toho nezdravé nacionální reminiscence."

   Oba nové přístupy měly přesto na nejvyšší úrovni i nadšené zastánce. Nová ekonomická politika nalezla toho svého v bolševickém intelektuálovi Nikolaji Bucharinovi, který dospěl k přesvědčení, že Sovětské Rusko dosáhne prostřednictvím tržních vztahů vyšších stadií socialismu, a energicky se stavěl proti rekvizicím obilí. Zčásti díky podpoře od něho, a také od Lenina před jeho úmrtím v lednu 1924, se Nová ekonomická politika, všeobecně známá pod zkratkou NEP, zakrátko vyvinula ve formu něčeho, čemu Lenin říkal "státní kapitalismus". Podle nového systému fungovaly trhy, ovšem pod přísnou státní kontrolou. Stát zrušil prodrazvjorstku, povinné obilní dodávky, a nahradil ji daní. Sedláci začali zrno znovu prodávat tradičním způsobem - tj. za peníze. Obilí nakupovali a prodávali také malí obchodníci - "nepmani" - a organizovali tak jeho distribuci, jak činili předtím po staletí. Na této zcela elementární úrovni byla obnovena tržní ekonomika a proviant postupně začal být snadněji k sehnání.

   Opravdové příznivce měla také ukrajinizace. Po zkušenosti se selskými rebeliemi sám Lenin v roce 1919 prohlásil, že nebrat na vědomí národnostní city na Ukrajině by bylo "hlubokým a nebezpečným omylem". V únoru 1920, v době, kdy začala probíhat třetí a konečná okupace Ukrajiny, poslal Stalinovi telegram, v němž mu umožnil najímat pro Rudou armádu na Ukrajině tlumočníky a "bezpodmínečně zavázat všechny její důstojníky, aby přijímali žádosti i jiné dokumenty v ukrajinštině". Bolševický vůdce nechtěl Ukrajinu znovu ztratit, a pokud to znamenalo strpět ukrajinské národnostní emoce, pak měl v úmyslu to udělat.

   Uvnitř Ukrajiny nastala chvíle "národních komunistů". Optimisticky ujišťovali, že ukrajinské národnostní city podpoří revoluci a že ukrajinizace a sovětizace jsou nejen slučitelné, ale vzájemně se posilují. Nejnadšenější ze všech byl Skrypnyk, týž ukrajinský hodnostář, jehož odpor vůči americké pomoci tak překvapil pracovníky ARA. Od doby, kdy v prosinci 1917 dělal Leninova pověřence na Ukrajině, dokazoval, že nepřátelství mezi ruskojazyčným proletariátem a ukrajinsky mluvícím rolnictvem je kontraproduktivní. Názorově se k němu přidával Zatonskyj, který svým bolševickým druhům v roce 1921 řekl, že propásli nacionalistickou šanci: "Když se nevědomé rolnické masy pozvedly a samy sebe si uvědomily, když rolník, který dříve hleděl na sebe i na svůj jazyk s pohrdáním, vztyčil hlavu a začal žádat víc, my jsme toho nevyužili." V důsledku toho se národní revoluce zmocnila buržoazie: "Měli bychom přímo říci, že to byla naše velká chyba."

   Po roce 1920 se do řad národních komunistů zapojil také Oleksandr Šumskyj a další členové krajně levicové skupiny boroťbistů, která si získala takovou popularitu v letech 1917 - 18. V podmínkách tehdejšího Sovětského Ruska bylo Šumského postavení neobvyklé. Ačkoli socialisté, menševici, anarchisté a socialisté revolucionáři byli už po celé zemi ve vyšetřování nebo ve vazbě, na Ukrajině Moskva udělala výjimku pro pár boroťbistických činitelů, které se podařilo přivést do sovětského ovčince. Lenin doufal, že tito muži spojí své rolnické stoupence s bolševiky a dodají novému režimu náznak domorodé autenticity.

   Sám Šumskyj měl podezření, že slouží jako jistá forma kamufláže, ale na dohodu přistoupil a přijal funkci ukrajinského lidového komisaře školství. Skrypnyk se stal lidovým komisařem spravedlnosti. V létě 1923 schválil Ústřední výbor Komunistické strany Ukrajiny - širší těleso vedoucích pracovníků podřízené politbyru - své první usnesení o ukrajinizaci. Úřady v Charkově uznaly ukrajinštinu jako většinový jazyk v republice a vyslovily požadavek, aby všichni státní zaměstnanci byli do roka dvojjazyční.

   Ukrajinští národní komunisté doufali, že těmito změnami dodají sovětskému komunismu větší zdání domorodosti, aby nevypadal tolik jako vnucený z Ruska. Dělali si také naděje, že povzbudí ukrajinskou intelektuální elitu k příznivějšímu postoji, a dokonce že učiní sovětskou Ukrajinu atraktivní pro etnické Ukrajince žijící na druhé straně hranic v Polsku a Československu. Sovětské Rusko vždy vyhlíželo zahraniční revoluce, které by mohlo podpořit. Většině lidí připadalo, že se Moskva za tuto politiku plnou vahou postavila, a pár krátkých let mnozí upřímně věřili, že by to mohlo fungovat.

   V březnu 1924, skoro 7 let po onom triumfálním projevu v Kyjevě k davům mávajícím prapory, se na Ukrajinu vrátil Mychajlo Hruševskyj. Když ze země v ´19 roce uprchl, žil nějakou dobu ve Vídni. Pár let zvažoval přestěhování do Prahy nebo Lvova, a dokonce do Oxfordu nebo Princetonu. Vyjednával s bolševiky a zdá se, že chtěl získat postavení v politice.

   I když ničeho nedosáhl, rozhodl se přece jen pro návrat a dorazil zpět na Ukrajinu jako "soukromá osoba" a badatel. Nikdo nepochyboval o symbolickém významu jeho rozhodnutí, ani ukrajinští komunisté. Od ledna do června 1921 projednávalo ukrajinské politbyro Hruševského a jeho možný návrat nejméně čtyřikrát. Mnozí z ukrajinských národních vůdců, kteří zůstali v exilu, jeho čin odsoudili jako "legitimizaci" vlády bolševiků, a ti tuto událost ze stejného důvodu oslavovali. Byl to důkaz, že jejich politika funguje. Později budou tvrdit, že se doprošoval a za své předchozí kontrarevoluční aktivity se kál.

   Sám Hruševskyj ale opakovaně prohlašoval, že žádné ústupky neudělal. Říkal, že se vrací, protože si myslí, že pro ukrajinské politické ožití je nejprve zapotřebí ožití kulturního, a soudí, že by něco takového teď mohlo být možné. I když bude v Sovětském svazu nejspíše omezován, nemůže promeškat tenhle okamžik, tak nabitý příležitostmi pro Ukrajinu. "Člověk musí přemýšlet, jak nepřipustit, aby kulturní život sklouzl zpět do starých poměrů," napsal kolegovi. "Vláda i společnost se dosud drží každá svého." Ne všichni v ukrajinských správních orgánech uvažovali stejně, takže jakmile dorazil zpátky do vlasti, začala tajná policie všude kolem něho organizovat masivní sledovací akci a verbovat desítky lidí, aby podávali hlášení, kde se pohybuje a co si myslí. Podrobnosti této operace Hruševskyj asi neznal, ale určitě něco podobného tušil, neboť před návratem si jak od Komunistické strany Ukrajiny, tak od vlády vyžádal napsání dopisů, jež mu zaručí imunitu proti politickému stíhání.

   Na pohled se ovšem bolševici smířili s jeho přítomností a on se smířil s nimi. Obdržel státní podporu pro založení nového ústavu historických studií v Kyjevě pod záštitou Všeukrajinské akademie věd (Vseukrajinska akademija nauk), nejznámější pod svou zkratkou VUAN. Vrátil se k práci na svých mnohosvazkových Dějinách ukrajinské Rusi, začal redigovat časopis a povzbuzoval do práce mladší kolegy.

   Hruševského návrat udal tón období opravdového literárního a kulturního kvasu na Ukrajině. Pár nedlouhých roků produkovali jeho kolegové historici na VUAN monografie o ukrajinských selských rebeliích v 19. století a o historii ukrajinského národního cítění. Ukrajinská autokefální pravoslavná církev se v ´21 roce prohlásila za zcela nezávislou, odmítla nadvládu moskevské patriarchie, decentralizovala hierarchii, obnovila ukrajinskou liturgii a pomazala jako svou hlavu metropolitu Vasyla Lypkivského. Výtvarní umělci a architekti v Charkově experimentovali s kubismem, konstruktivismem a futurismem zrovna jako jejich protějšky v Moskvě a Paříži. Ukrajinští stavbaři vybudovali první mrakodrapový komplex v Evropě, shluk budov, který zahrnoval vládní úřady, knihovnu a hotel. Borys Kosarev, výtvarník, scénograf a jedna z hvězd charkovského modernismu, po letech vzpomínal, že se ve městě "pravidelně otevírala nová divadla. Představení doprovázely vášnivé debaty." Pracoval na jedné produkci, určené k oslavě otevření traktorového závodu: "Závod postavili uvolnění rudoarmějci a rolníci ze vzdálených vesnic, kteří byli našimi potenciálními diváky. Úkolem bylo povědět jim pravdu o jejich realitě, ale také vytvořit úchvatné představení. Nejdřív ale bylo třeba nalákat obecenstvo, aby přišlo."

   Mladí ukrajinští literáti mezitím snili o tom, že vynaleznou celé nové formy uměleckého zážitku. Jedna literární skupina, Hart ("Vytvrzování"), se snažila sjednotit proletářské spisovatele Ukrajiny, a pak zformovat "jedinou mezinárodní komunistickou kulturu". Ne že by si její vůdcové, bývalý boroťbisté, byli jisti, jak bude něco takového vyhlížet:

 

   Nevíme, jestli za komunismu zmizí emoce, jestli se člověk změní do té míry, že se z něj stane zářivá koule skládající se jen z hlavy a mozku, nebo jestli vzniknou nové, proměněné emoce. Proto přesně nevíme, jaké formy umění za komunismu nabude...

 

   Jiná organizace, Pluh, si kladla za cíl kultivovat rolnické autory v naději, že budou schopni pomoci při probouzení tvořivosti venkovské Ukrajiny. Její členové zakládali vesnické čtenářské kroužky a vysílali na venkov buditele. Jejich literární program hlásal, že cílem uskupení je "vytvářet rozsáhlé obrazy, díla na univerzální témata, pojednávající především o životě revolučního rolnictva". Založili také jednu z prvních spisovatelských kolonií, bytový komplex v Charkově, kde mohli pohromadě žít spisovatelé a novináři.

   Ukrajinská inteligence rovněž poprvé měla prostředky a zákonné postavení, které potřebovala ke standardizaci vlastního jazyka. Protože ukrajinština až dosud nikdy nebyla úředním jazykem moderního státu, nedošlo ke shodě na jejím náležitém užívání. Ukrajinci v západní polovině země si vypůjčili mnohá slova a pravopisné návyky od Poláků, zatímco ve východní polovině došlo k výpůjčkám z ruštiny. Poprvé ve své historii ustavila ukrajinská Akademie věd pravopisné oddělení, které mělo za úkol uhladit nesrovnalosti a začalo pracovat na definitivní verzi rusko-ukrajinského slovníku. V roce 1925 republiková Rada lidových komisařů také založila zvláštní pravopisnou komisi pověřenou zadáním jazyk zformalizovat a sjednotit, komisi vedl nejprve Šumskyj a pak Skrypnyk. Po mnoha měsících debat vyvrcholila její práce v konferenci konané v Charkově zjara 1927, na níž Skrypnyk pozval významné badatele ze Lvova, který patřil Polsku. Výsledný "charkovský pravopis", zveřejněný nakonec v roce 1929, se ukázal jako přijatelný pro Ukrajince na východě i na západě. Úmyslem bylo, že se má stát základní učebnicí pro ty, kdo žijí v Ukrajinské republice, i pro ty za jejími hranicemi.

   Někteří v ukrajinském vedení, jak jejich sebevědomí narůstalo, se začali snažit šířit ukrajinskou kulturu i přes formální hranice země, zčásti za podpory Moskvy. Stalinistické řídící orgány zvláště souhlasily s úsilím Charkova uplatňovat svůj vliv na Ukrajince za hranicemi v Polsku. Šumskyj působil jako pojítko na Komunistickou stranu západní Ukrajiny, což znamenalo území, která tehdy náležela Polsku. V roce 1925 přijal západoukrajinskou delegaci osobně Stalin, a existovaly samozřejmě naděje, že komunisté na západní Ukrajině pomohou destabilizovat polský stát. Vše se zkomplikovalo, když se někteří národní komunisté začali zajímat o téměř 8 000 000 ukrajinsky mluvících lidí, kteří žili za východní hranicí v Rusku, a zejména o 915 000 lidí obývajících sousední severokavkazskou Kubáň. Od ´25 roku ukrajinské vedení se stále větším nadšením sledovalo své národní vazby v Rusku, agitovalo, aby se tam zakládaly další školy v ukrajinském jazyce, a dokonce se snažilo o změnu východní hranice republiky, aby zahrnula další ukrajinskojazyčná území.

   I když znepokojené úřady na severním Kavkazu úspěšně odporovaly veškerým pohraničním změnám s výjimkou těch minimálních, byly nuceny ustoupit v otázce škol, když šetření ústředního výboru týkající se politického naladění kozáků zjistilo důkazy "masové kontrarevoluční práce" a všeobecné nespokojenosti. Aby je uchlácholila, poskytla Moskva kozákům po celé Ukrajině i Rusku uznání jakožto národnostní menšině. Jelikož kubánští kozáci mluvili ukrajinsky, měli také právo otevírat ukrajinské školy.

   Tento kulturní aktivismus "shora" doprovázela i takzvaná ukrajinizace "zdola", což znamenalo prosazování ukrajinštiny v běžném životě - v médiích, ve veřejných debatách, a především ve školách. Těsně před začátkem školního roku 1923 vydala vláda republiky výnos, podle něhož měly být všechny ukrajinské děti vyučovány v rodné řeči za užití zaváděného vzdělávacího programu určeného k "vypěstování nové generace loajálních občanů". Záměrem bylo učinit rolnictvo jednak gramotným a jednak sovětským. Žáci měli vstřebávat marxistické myšlení v mateřštině a začít se tak cítit jako integrální součást SSSR. Skrypnyk, aby jazyk prosadil šířeji a rychleji, dokonce importoval 1 500 učitelů z Polska, kde ukrajinskojazyčné školy existovaly déle a výuka této řeči byla více zakořeněná.

   Tato rozhodnutí měla zásadní dopad. Procento knih vydávaných v ukrajinštině se mezi léty 1923 a 1929 zdvojnásobilo a množství ukrajinskojazyčných novin a periodik také rychle rostlo. Totéž platilo o počtu ukrajinských škol. V roce 1923 vyučovalo děti ukrajinsky jen lehce přes polovinu škol v republice. O deset let později stouplo toto číslo na 88 %.

   Na mnoha místech dosáhla tato změna i hlouběji než jen k jazyku. Petro Hryhorenko (Petr Grigorenko), který tehdy chodil do školy - ze selského synka se stal sovětským generálem, a později disidentem -, vzpomíná na ony časy jako na éru skutečné osvěty. Dva z učitelů z jeho vsi založili pobočku Prosvity, ukrajinské kulturní organizace z 19. století, jež byla oživena: "V jejich domě jsem poprvé viděl ukrajinský hudební nástroj banduru a slyšel na ni hrát. Od nich jsem se dověděl o Kobzarovi, napsaném velkým ukrajinským básníkem Tarasem Hryhorovyčem Ševčenkem, a od nich jsem pochytil, že patřím ke stejné národnosti jako velký Ševčenko, že jsem Ukrajinec." V té době nevnímal Hryhorenko žádný rozpor mezi svou "ukrajinskostí" a ideály bolševiků: "Láska ke své kultuře a svému národu se v mých myšlenkách mísila se snem o všeobecném štěstí, mezinárodní jednotě a neomezené ´moci pracujících´." Jeho kroužek Prosvity nakonec založil komsomolskou buňku a on se později stal aktivním komunistou.

   Podobnou cestou se ubírali i jiní. Ukrajinizace široce uvedla do módy lidovou hudbu a stovky mladých Ukrajinců jak ve městech, tak na venkově, zakládaly banduristické soubory, které na veřejných akcích hrály taneční písně. Ty se někdy musely vzhledem ke svým křesťanským a protiruským názvukům přitlumovat a "zesvětšťovat". Jejich romantická přitažlivost však zřejmě dojímala mladé lidi včetně takových, jako byl Hryhorenko, který mezi nimi nevyrůstal.

   Romantické legendy o minulosti mnohé inspirovaly. Jednoho školního ředitele v Kyjevě výuka dětí v ukrajinštině natolik pohnula, že svůj ústav přejmenoval na Kyjevskou pracovní školu Tarase Ševčenka č. 1. a postavil ukrajinského národního básníka do středu učebního programu. Vybízel žáky, aby si vedli deníky, zapisovali si své myšlenky a kreslili si obrázky, které v nich Ševčenkova poezie vyvolá. Hráli také scénky z básníkova života v místním dělnickém klubu a pořídili pro školní noviny rozhovor se školníkem, jehož otec se s jejich hrdinou setkal. Při všech podobných akcích vycházela hesla volající po sociální spravedlnosti ze Ševčenka, nikoli z Marxe. Že některé jeho básně obsahovaly protiruské podtóny, to v oné době jakoby nemělo význam, poněvadž jeho slova se interpretovala jako namířená proti ruské říši, ne proti ruskému národu, a tak směla zaznívat.

   Trhliny v tomto schématu však byly velmi brzy viditelné. Ne všechny školy oficiálně nahlížené jako "ukrajinskojazyčné" nutně vyučovaly tuto řeč dobře. Většinu učitelů nadále tvořili rodilí mluvčí ruštiny a jen málokteří přechod snadno zvládali - nebo ho vůbec chtěli. Ve venkovských školách špatně ukrajinsky mluvící učitelé vyučovali žáky, kteří také špatně mluvili ukrajinsky, takže jedni i druzí se nakonec mohli vyjadřovat v gramaticky závadné jazykové míchanici. Pokusy kvalifikaci pedagogů ověřovat narážely na četné formy pasivního odporu. Vyučující se odmítali dávat zkoušet, namítali, že na nabytí plynného ovládání jazyka nemají čas, nebo si stěžovali, nepochybně oprávněně, na nevyhovující učebnice. Jejich protesty se vyvracely obtížně, poněvadž mnozí členové komisí založených za účelem ověřování postojů učitelů sami také ukrajinsky neuměli.

   Někteří kladli odpor aktivněji. Četní lidé si nepřáli, aby se vzdělávání jejich dětí odehrávalo v ukrajinštině, a zdůvodňovali to tím, že budou znevýhodněny, až se pokusí vstoupit do soustavy vyššího školství, kde byla nadále dominantní ruština. Úsilí, aby státní aparát používali ukrajinštinu, se vzpírali i úředníci. Straničtí funkcionáři, ačkoli se to po nich teoreticky vyžadovalo, se často plnění tohoto úkolu beztrestně vyhýbali. Ve druhé polovině desetiletí oblastní výbor strany v rusky mluvící Oděse uspořádal kurs ukrajinštiny pro 300 aparátčíků. Ve skutečnosti se jich přihlásilo 226 a jen 75 z tohoto počtu pravidelně docházelo. Ještě méně jich platilo požadované školné. Organizátoři programu na vzpurné frekventanty doráželi, aby zaplatili, což je nejspíš k docházce příliš nepovzbuzovalo, a neustále si stěžovali, že přišli o peníze.

   Neschopnost strany naučit jazyku i vlastní pracovníky naznačovala něco hlubšího. Do poloviny 20. let se už SSSR stal striktně policejním státem, který by si, kdyby byl chtěl, na straníky odmítající se učit ukrajinsky dokázal dokročit. Jenomže on už potichu sledoval jiné cíle. I když Hruševskyj, Šumskyj, Skrypnyk a další zastánci nezávislé ukrajinské identity stoupali do významných postavení na ministerstvech souvisejících s kulturou a vzděláním, zaznamenávala vedle nich stejný vzestup velmi odlišná skupina činitelů. Prosovětští, rusky mluvící - a často "národností" Rusové, Židé nebo dokonce Lotyši či Poláci -, příslušníci ukrajinské politické policie byli oddáni daleko spíše Stalinovi než nějaké abstraktní myšlence ukrajinského národa. A tato věrnost se v dalším průběhu desetiletí měla začít projevovat.

   Z ukrajinských policistů, kteří takto vyrostli ve 20. letech, byl nejloajálnější a mnoha dalších ohledech nejzaznamenáníhodnější Vsevolod Balyckyj (Balickij). Narodil se roku 1892 ve Verchňodniprovsku, městečku na Dněpru, a většinu dětství strávil v průmyslovém městě Luhansku, kde byl jeho otec účetním v továrně. Byl vychován v rusky mluvícím světě ukrajinské průmyslové inteligence - proslýchalo se, že byl dokonce šlechtického původu - a v roce 1922 o sobě v jednom dokumentu prohlásil, že je "Rus", ale později své národnostní určení změnil na "Ukrajinec". Až po letech, v době svého zatčení za "velkého teroru" v roce 1937, se opět deklaroval jako "Rus".

   Národnostní sympatie byly pro něho ve skutečnosti vždy méně důležité než ty politické. Jako teenager se zradikalizoval a později tvrdil, že "ve styku s revolučním hnutím v Luhansku" byl už od sedmnácti. Studoval na právnické fakultě v Moskvě a v roce 1913 vstoupil do strany menševiků, soupeřů bolševiků, kteroužto skutečnost se později snažil ze svého životopisu vyškrtnout. K bolševikům přeběhl v roce 1915, takže do strany přišel dosti včas, aby platil za skutečně přesvědčeného. Tento vysoký blonďák si potrpěl na dramatická gesta a radikální prohlášení. Když byl odveden do armády, aby bojoval v 1. světové válce, prováděl mezi ostatními vojáky "revoluční agitaci". A když revoluce v únoru 1917 nakonec vypukla, řídil na Kavkazu jeden z krvavých "lidových tribunálů". To bylo zřejmě to místo, kde se mu zalíbilo určovat, vyhazovat z míst a vraždit třídní nepřátele. S očistou, s odstraňováním "škodlivého hmyzu" a "nečistot" z řad strany se v jeho rétorice často spojovalo násilí.

   Jeho víra v očistnou sílu politického násilí se mu v roce 1919 stala pohnutkou k návratu na Ukrajinu a ke vstupu do čeky. V únoru téhož roku vydal v ukrajinských Izvěstijích báseň:

 

Kde ještě včera život kypěl radostí,

tam řeka krve teče pojednou

a nikdo nedočká se milosti

tam, kde se valí její proud.

Nic nespasí vás, nic!

 

   Brzy po návratu se Balyckému dostalo příležitosti onu "řeku krve", kterou si představoval, spatřit. Sehrál aktivní úlohu v potírání rolnické rebelie v ´19 roce. Bojoval po boku Rudé armády a účastnil se hromadného vraždění rukojmí, ale pak byl z republiky zcela vypuzen. Na pár týdnů skončil v Gomelu v jihovýchodním koutě Běloruska a nejspíš to pociťoval jako zásadní nezdar. Právě když se chystal zaujmout místo mezi vedoucími činiteli Ukrajiny, uvízl náhle v zapadlém provinciálním hnízdě, kde znovu vedl revoluční tribunál. Nicméně i na okraji válečného pásma šel dál za svým cílem, zatýkal a střílel kontrarevolucionáře, spekulanty a další osoby, které by snad mohly být hrozbou pro sovětské jednotky.

   Nakonec dorazil zpět na Ukrajinu a vítězoslavně tam pomáhal Dzeržinskému v "čištění" po ústupu bílých. V této době po republice dost cestoval a jednou se náhodou dostal do oddílu Machnových partyzánů. Podle jeho vlastního líčení ho povstalci okamžitě zadrželi a odvedli na okraj vsi, kde ho hodlali zastřelit. Jeden z jejich velitelů, zřejmě pod dojmem toho, jak Balyckyj aristokraticky vystupoval, jim jeho zabití zatrhl. Po krátkém výslechu se ho náčelník partyzánů rozhodl pustit. Za pár let mu čekista službu oplatil. Když bolševické ozbrojené složky onoho velitele zajaly, Balyckyj mu údajně zmírnil rozsudek smrti. Poté, co boje dozněly, dočkal se za věrnost odměny. V roce 1923 se stal šéfem ukrajinské čeky. Řídil se příkladem svých druhů v Moskvě, kteří se tehdy zabývali trestním stíháním socialistických oponentů bolševiků, a zorganizoval první soudní proces s ukrajinskými socialisty revolucionáři. V této době vynášely soudy relativně mírné rozsudky a mnohým z obžalovaných byla udělena milost.

   Balyckého moc a vliv potichu a soustavně narůstaly. V roce 1925 ukrajinské politbyro na jeho naléhání podepsalo řadu dekretů posilujících postavení republikové tajné policie, jejíž jméno se nejprve změnilo na GPU - Statní politickou správu - a pak na OGPU - Sjednocenou státní politickou správu. Mezi jiným stranické vedení přesvědčil, aby ochránilo platy zaměstnanců jeho instituce. I když kulturní vliv ukrajinských intelektuálů dosáhl svého vrcholu a síla rolníků byla největší možná, Balyckyj, rodem Ukrajinec, ale rusky mluvící a se sympatiemi k Sovětům, si budoval loajalitu docela jiného týmu, který se připravoval sehrát v budoucnosti Ukrajiny rozsáhlou úlohu.