9. KAPITOLA: ROZHODNUTÍ VEDOUCÍ K HLADOMORU, 1932: KONEC UKRAJINIZACE

   Dali své talenty do služeb kulaků a ukrajinských kontrarevolučních nacionalistů a dosud neprojevili takové příznaky umělecké proměny, které by dokázaly, že jsou plně připraveni svým uměním sloužit zájmům strany, sovětské vlády a pracujících veliké socialistické vlasti - SSSR.

Ivan Mykytento vysvětluje, proč byla některým ukrajinským spisovatelům zamítnuta žádost o vsup do Svazu spisovatelů, 1934

   Každému, kdo by znal ukrajinský venkov, by bylo na podzim 1932 jasné, že nadchází rozsáhlý hladomor a hodně lidí zemře. Taková mimořádná katastrofa si žádala mimořádné ospravedlnění. A politbyro ho v prosinci poskytlo. Právě když veřejně předkládalo nová usnesení o rekvizicích potravin a o černých seznamech, rovněž vydalo, 14., respektive 15. prosince, dva tajné výnosy, které z nezdaru rekvizic výslovně obviňovaly ukrajinizaci.

   V kontextu širšího sovětského hladomoru v letech 1932-33 jsou tyto dva dekrety ojedinělé, stejně jako události, které následovaly po nich. Je pravda, že byly i jiné regiony, s nimiž se zacházelo mimořádně. Podezření, že nejsou loajální, pravděpodobně přispělo k vyšší úmrtnosti mezi venkovany v Povolží, kde byly rovněž uplatněny některé postupy užívané na Ukrajině, včetně hromadného zatýkání komunistických funkcionářů, i když ne na stejné úrovni jako na Ukrajině. V Kazachstánu režim zablokoval tradiční trasy kočovníkům a zabavoval hospodářská zvířata k nakrmení ruských měst, čímž na etnické kazašské nomády uvalil hrozné strádání. Více než třetina jejich celkové populace, 1,5 milionu lidí, zahynula v důsledku hladomoru, který se slovanského obyvatelstva této republiky skoro vůbec nedotkl. Tento nápor na kočovníky, někdy označovaný za jejich "trvalé usídlování", byl další formou sovětizace a zjevným útokem na tvrdošíjnou národnostní skupinu. Nikde jinde však nebyly zemědělské neúspěchy tak explicitně spojovány s otázkami národního jazyka nebo kultury, jak tomu bylo na Ukrajině a také na severním Kavkazu s jeho rozsáhlým ukrajinskojazyčným obyvatelstvem.

   První výnos kladl nezdar v zajišťování dodávek obilí jak na Ukrajině, tak na severním Kavkazu, za vinu "chybám a nedostatku revoluční bdělosti" v místních a oblastních organizacích komunistické strany. Tyto níže postavené stranické výbory sice předstíraly věrnost SSSR, ale údajně do nich "pronikly kontrarevoluční živly - kulaci, bývalí důstojníci, petljurovci, přívrženci kubáňské Rady apod.". Jsou to tajní zrádci a zahnízdili se v samotném srdci stranického a státního aparátu:

   Podařilo se jim najít cestu do kolchozů, jsou zde jako předsedové a další vlivní členové vedení, účetní, vedoucí skladů, předáci na mlatech atd. Úspěšně se prosadili do vesnických sovětů, orgánů pozemkové správy a družstevních společenství a nyní se pokoušejí zaměřit práci těchto organizací proti zájmům proletářského státu a stranické politice a též zorganizovat kontrarevoluční hnutí a sabotáže žňových i osevních kampaní...

   Nejhoršími nepřáteli strany, dělnické třídy i kolchozního rolnictva jsou sabotéři obilních dodávek, kteří mají v kapse stranickou legitimaci. Aby potěšili kulaky a jiné antisovětské živly, podvádějí stát, kšeftují a neplní cíle stanovené stranou a vládou.

   Mohla za to politika ukrajinizace, která se prováděla "mechanicky", objasňoval výnos, aniž by náležitě bral na vědomí účel, jemuž má sloužit. Místo, aby prosazovala zájmy SSSR, umožnila ukrajinizace "buržoazně nacionalistickým živlům, petljurovcům a jiným" vytvářet uvnitř státního aparátu tajné kontrarevoluční buňky. Také to není problém jen pro Ukrajinu. Dekret se vyslovoval i proti "nezodpovědné, nebolševické ´ukrajinizaci´ na severním Kavkazu", která poskytla "nepřátelům sovětské moci" legitimní krytí.

   Obviňováni byli kulaci, bývalí bílí důstojníci, kozáci a členové kubáňské Rady - ti, kdo za občanské války bojovali za nezávislý kozácký stát na Kubáni. Byli jmenováni a spojováni dohromady jako "Ukrajinci" nebo přinejmenším jako "ti, kdo mají z ukrajinizace prospěch".

   Druhý výnos opakoval formulace prvního, avšak zákaz ukrajinizace dále rozšiřoval  na Dálný východ, Kazachstán, Střední Asii, Centrální černozemní oblast a "další oblasti SSSR", které snad infikoval ukrajinský nacionalismus. Sovětské orgány tento dodatek vydaly, aby "odsoudily návrhy na povinnou ukrajinizaci celých regionů SSSR přednesené jednotlivými ukrajinskými soudruhy" a aby schválily okamžité zastavení ukrajinizace kdekoli. Vyjmenované oblasti dostaly příkaz ihned přestat tisknout ukrajinské noviny a knihy a prosadit jako hlavní jazyk vyučování ve školách ruštinu.

   Oba výnosy poskytovaly vysvětlení obilní krize a jmenovaly ty, kdo za ni mají pykat. Spouštěly také neprodleně čistku funkcionářů v Komunistické straně Ukrajiny, jakož i slovní a pak fyzické útoky na univerzitní profesory, učitele ve školách, akademické činitele a intelektuály - na všechny, kdo dosud prosazovali ukrajinskou národní myšlenku. Během následujícího roku byly postiženy, zrušeny nebo zcela proměněny veškeré instituce spojené s ukrajinskou kulturou: vysoké školy, akademie, galerie i kluby.

   Oba výnosy hlásaly přímou spojitost mezi bojem s ukrajinskou národní identitou a s hladomorem. Zabývala se tím stejná složka tajné policie. Propagandu týkající se obou útoků řídili stejní úředníci. Z hlediska státu byly oba jevy součástí téhož projektu.

ČISTKA V UKRAJINSKÉ STRANĚ

   OGPU často vytvářela o svých nepřátelích fantastické konspirační teorie. Odpor vůči politice obilních rekvizic na nižších úrovních vedení Komunistické strany Ukrajiny byl ale skutečný. V listopadu ´32 roku došlo k aktualizaci a opětovnému rozšiřování referátů o nespokojenosti ve stranických řadách, které vedly Stalina k výroku, že "situace na Ukrajině je hrozná". Stovky ukrajinských straníků se pravidelně a opakovaně slovy i v praktickém jednání stavěly proti rekvizicím zrna a černým seznamům.

   Jejich námitky byly občas citově rozjitřené. Jeden člen strany v obci Svatove své názory otevřeně vyjádřil v dlouhém dopisu místnímu stranickému výboru. "Od svého prvního dne v komsomolu v roce 1921 jsem byl velmi horlivý a pouštěl se do práce s pocitem, že linie strany je správná a já mám pravdu," psal. V ´29 roce ale začal mít pochyby, a když na lidi dolehl hlad, dospěl k názoru, že musí protestovat: "Generální linie strany je chybná a její uplatňování vedlo k bídě na venkově a proletarizaci v zemědělství, což potvrzují naše nádraží a to, že se ve městech objevily celé masy sirotků bez střechy nad hlavou." Jiní jasně vnímali nové rekvizice jako útok na samotnou republiku. "Mohlo by dojít k chybám v deseti nebo dvaceti okresech," dal se slyšet tajemník jedné základní stranické organizace, "ale dělat chyby ve všech okresech Ukrajiny - to znamená, že je něco špatně."

   Taková vyjádření pochybností znepokojovala sovětské vedení. Jestliže komunisté už nepodporují oficiální politiku, tak kdo ji bude provádět? Nikdo nepromýšlel problém důsledněji než sám Stalin. Po poradách s Balyckým, se kterým se v listopadu 1932 dvakrát setkal, rozeslal dopis adresovaný všem celostátním, oblastním i místním vedoucím činitelům strany po celé zemi, v němž vyhlásil válku veškerým zrádcům uvnitř strany. "Nepřítel se stranickou legitimací v kapse by měl být ztrestán tvrději než nepřítel bez ní," prohlašoval:

   Organizátory sabotáží jsou ve většině případů "komunisté", tj. lidé, kteří mají v kapse stranickou legitimaci, ale už dávno se proměnili a se stranou se rozešli. Jsou to titíž švindlíři a podvodníci, jací pod falešným praporem "souhlasu" s generální linií strany provádějí kulackou politiku.

   Změny na vysoké úrovni v té době už začaly. Stalin ukončil krátký pobyt Balyckého v ústředí OGPU v Moskvě a vyslal ho zpět na Ukrajinu, aby řídil tamní tajnou policii. Tamtéž vrátil někdejšího charkovského stranického šéfa Pavla Postyševa, který v hlavním městě nějakou dobu řídil oddělení propagandy ústředního výboru. Ten v následujících měsících působil jako Stalinův bezprostřední emisar, něco jako generální guvernér Ukrajiny. Vůdce také odstranil z ukrajinského vedení Vlase Čubara, ovšem dovolil zůstat Stanislavu Kosiorovi a Grigoriji Petrovskému (první byl v ´38 roce uvězněn a v ´39 popraven, druhému se podařilo přežít až do 50. let). V zimě 1932-33 Stalin zahájil novou vlnu vyšetřování, trestního stíhání a zavírání níže postavených členů ukrajinské strany, kteří se opovážili protestovat. Výsledkem této čistky, která se odehrávala ve stejné době jako hladomor, bylo, že se ukrajinská komunistická strana stala nástrojem Moskvy bez jakékoli autonomie nebo schopnosti činit vlastní rozhodnutí.

   Místní vedoucí pracovníci těžce zaplatili za svou čestnost. Ve vesnici Orichiv se místní komunisté pokusili říci pravdu. "Jsme členové strany a měli bychom být otevření," sdělili svým druhům v Charkově. "Plán je nerealistický a my ho nesplníme. Dostaneme se tak na 45-50 %."

   Po letech - v roce 1964, během krátkého období známého jako "chruščovské tání" -, když došlo k přezkumu orichivského případu, prohlašoval jeden svědek za druhým, že orichivští komunisté plán nesplnili, protože to bylo nemožné, jelikož jejich pole prostě tolik zrna nevyprodukovala. Jeden z nich, bývalý předseda kolchozu Mychajlo Nesterenko, vzpomínal, jak velký nátlak se v oněch letech vyvíjel. "Podstata věci je v tom, že slovo ´sabotáž´ tehdy nic neznamenalo. Kvůli sebemenší závadě označovali nás, šéfy, za sabotéry a uplatňovali vůči nám represálie."

   V oné době byly takové myšlenky zrádcovské, takže několik funkcionářů strany v Orichivě bylo zatčeno a odsouzeno. Někteří strávili dlouhé roky odnětí svobody v gulagu. Mnozí se už domů nevrátili. OGPU extrémní tresty zdůvodňovala s tím, že podobné jednání má hlubší význam: takoví komunisté jako ti orichivští se jen tváří jako straníci, ale ve skutečnosti tajně plánovali svržení státní moci. Členové strany z Orichiva se vydali "kulackou cestou zrady strany a dělnického státu, cestou sabotáže, demoralizace kolchozů a cestou organizovaného narušování výkupu obilí, přičemž své kulacké zlodějství celou dobu maskovali předstíráním ´souhlasu´ s generální linií strany".

   Jedna z tehdy odsouzených - komunistická funkcionářka Maria Skypjan-Basylevyčová, která si v gulagu odkroutila deset let - o třicet roků později prohlásila, že "utrpěli naprosto nevinní lidé, čestní a zásadoví komunisté". Ve ´33 roce orichivské zatýkání však vyslalo přesvědčivý signál, že vůči trestnímu stíhání nejsou imunní ani samotní straníci. Obětním beránkem se teď může stát každý, ať si je na pohled sebeloajálnější, ať si je sebelepším komunistou, jestliže se odvážil nesouhlasit s vedením.

   Výrazivo užité k odsouzení orichivských členů strany se uplatňovalo po celé republice. 18. listopadu, ve stejný den, kdy vyzvalo ke konfiskaci veškerých zbylých zásob zrna, vydalo ukrajinské politbyro také usnesení O likvidaci hnízd kontrarevoluce a porážce kulackých skupin. Tepalo v něm "kulaky, petljurovce, pogromisty a jiné kontrarevoluční živly" ve vsích na černém seznamu s tím, že by bylo třeba je uvěznit. Čtyři dny nato rozhodlo sovětské politbyro v Moskvě zavést trest smrti pro vedoucí činitele strany a kolchozů, kteří nedokázali splnit směrná čísla ve sklizni obilí. Pravomoc nařizovat popravy dostala zvláštní "trojka" ukrajinských hodnostářů, jejímž členem byl také Kosior. Té se rovněž nařizovalo, aby o svých rozhodnutích každých deset dnů podávala hlášení Moskvě.

   Orgány si počínaly bystře. Do čtyř dnů OGPU odhalila nejen rozsáhlou nespokojenost, ale i důkazy "kulacko-petljurovského" spiknutí ve 243 ukrajinských okresech. Jenom v listopadu ´32 roku zatkla 14 230 osob a celkový počet uvěznění během roku činil 27 000, dost na zdeptání straníků na nejnižší úrovni. Úder dopadl i na mladé lidi, kteří dosud členy strany nebyli: komsomol mezi koncem ´32 a začátkem ´34 roku vyloučil 18 638 členů.

   Zatímco se rozběhlo zatýkání, začala OGPU užívat ještě ostřejšího slovníku. "Operativní zákrok proti vnitrokolchozním antisovětským skupinám pokračuje rychlým tempem," hlásal operační zpravodaj  ukrajinské OGPU v prosinci 1932:

   Kontrarevoluční činnost odhalených a zlikvidovaných skupin v kolchozech spočívala v podrývání důležitých zemědělských kampaní, zvláště výkupu zrna, v plýtvání obilím a jeho ukrývání, a v protikolchozní a protisovětské agitaci... Naprostá většina zlikvidovaných vnitrokolchozních skupin byla zásadně ovlivňována kulackými a kontrarevolučními skupinami, zejména petljurovskými živly, které rozkládaly kolchozy a jejich administrativní aparát...

   Fiktivní "spiknutí" také zhoustlo, začalo být složitější a těsněji navázané na rebelie z minulosti. Mnozí ze zatčených, zvláště v listopadu a prosinci, byli předsedové nebo vedoucí pracovníci kolchozů, další pak účetní nebo úředníci. Jména zadržených se často uváděla spolu s jejich reálnými nebo smyšlenými vazbami a původem: "bývalý petljurovský velitel", "syn obchodníka, jehož matka byla odeslána na sever", "bývalý statkář", "bývalý aktivní příslušník petljurovských a machnovských band". Mezi jejich "zločiny" vždy patřilo údajné kradení chleba, kritika kampaně vymáhání zrna nebo jiné chování, které nějakým způsobem vysvětlovalo neúspěch žní na Ukrajině. Jejich motivy ovšem byly popisovány nejenom jako politické, ale také jako kontrarevoluční. Uvádělo se o nich, že je ovlivnili Machno, Petljura, SVU, třídně nepřátelské živly, kulaci nebo jiné dřívější revoluční hnutí.

   V pár případech byla minulost a přítomnost výslovně propojena. Orgány ve vsi Kosťantynivka v Oděské oblasti zatkly v prosinci 1932 Tymofije Pykala kvůli jeho nynějšímu chování i někdejším vazbám. Ve vylíčení případu se konstatovalo, že říkal jiným rolníkům, aby neodevzdávali obilí: "Letos nám sovětské úřady seberou všechen chleba, všichni padneme hlady, když ho dáme." Zároveň policie zaznamenávala, že deset let předtím byl Pykal "velitelem oddílu za selského povstání". Byl zatčen podle smutně proslulého ukrajinského článku 54-10 - "antisovětská agitace a propaganda" - a odeslán k odsouzení.

   Podobný osud potkal Petra Ovčarenka, obyvatele jiné vsi v Oděské oblasti. V prosinci ´32 roku ho obvinili, že v minulosti "zorganizoval sektářskou skupinu ", a zároveň, že "systematicky agituje proti plánům výkupu obilí". Prý ho slyšeli se ptát: "Nač tyhle plány potřebujeme? Kdo má právo vybírat od nás zrno a nechávat nás hladovět? Své zrno nevydáme..."

   V závěru roku nabylo "spiknutí" také mezinárodního rozměru. Koncem prosince oznámil Balyckyj existenci komplotu, "polsko-petljurovského vzbouřeneckého podzemí zahrnujícího šedesát sedm místních okrsků na Ukrajině". V únoru 1933 znovu psal o "kontrarevolučním vzbouřeneckém podzemí napojeném na cizince a zahraniční špionáž, hlavně na polský generální štáb". Jeho ruští kolegové tento konkrétní typ konspiračního myšlení počátkem téhož roku posílili, jelikož orgány celosvazové OGPU v Moskvě připravily ještě propracovanější referát "o odhalených a vymýcených kulacko-bělogvardějských vzbouřeneckých kontrarevolučních organizacích" nejen na Ukrajině, ale - po výnosech z prosince roku 1932 - také na severním Kavkazu, v Centrální černozemní oblasti a na Uralu.

   Moskevská zpráva šla ještě dál než fantastická tvrzení Balyckého a prohlašovala, že tajná policie rozkryla napojení špatně fungujících kolchozů na "Ruský vševojskový svaz", emigrantskou organizaci bývalých carských důstojníků vedenou bělogvardějským generálem Petrem Wrangelem. Na Ukrajině OGPU zajistila "kulaka" jménem Barylnykov, kterého Wrangel údajně vyslal z Paříže, aby agitoval proti obilním dodávkám a kolektivizaci. Pracovníci OGPU prý také objevili "třiadvacet polsko-petljurovských představitelů"...; dále "široce založené vzbouřenecké podzemí" v západních okresech Ukrajiny, ale i v Donbasu, které prý bylo ve spojení s ukrajinskou exilovou vládou "sídlící ve Varšavě"; "kulacko-bělogvardějskou diverzní skupinu", jež udržovala kontakt s rumunskou rozvědkou, a na Kubáni organizace napojené na "kozácká centra bílých emigrantů". Tato rozličná uskupení byla mezi jiným obviňována z šíření politických letáků, podnikání žhářských útoků na kolchozní majetek, zničení drůbežárny, přičemž uhynulo 11 000 kusů drůbeže, navázání styků se zahraničními kontrarevolučními organizacemi, přičemž byli jako agenti využíváni námořníci, a samozřejmě ze sabotování sklizně a krádeží obilí.

   Zatímco odpor níže postavených straníků byl reálný, tyto široké mezinárodní konexe vypadaly, i měřeno standardy OGPU, absurdně. Polsko podepsalo se SSSR v červenci 1932 pakt o neútočení. Generálové bílé armády jmenovaní v hlášení už byli napůl ve výslužbě, žili v Paříži a byli to starci, kteří neměli v SSSR žádné styčné osoby ani vliv. Petljura byl dávno mrtev.

   Avšak obvinění, která ukuchtili Balyckyj a šéf OGPU Genrich Jagoda, si nekladla za cíl být obrazem pravdy. Odhalení onoho rozsáhlého politického spiknutí poskytovalo vysvětlení, proč sklizeň skončila nezdarem, proč jsou lidé hladoví a proč selhává sovětská zemědělská politika, tak těsně a důvěrně spojená se Stalinem. Aby toto sdělení podpořil, rozeslal generální tajemník osobně koncem prosince dopis členům a kandidátům ústředního výboru a vedoucím stranickým činitelům na republikové, oblastní a místní úrovni. K němu byly připojeny rozvláčné právní dokumenty, uvádějící podrobnosti "sabotáže obilních dodávek v Charkovské a Dněpropetrovské oblasti" a také činnosti "škůdcovských skupin na Kubáni". V závěru byly připojeny seznamy provinivších se funkcionářů a jejich zločinů.

   Povídačka o spiknutí vybavila ty, kdo zůstali ve straně, ideologickým zdůvodněním toho, co měli udělat. Smrtící nové dekrety nemohla Moskva prosazovat v osamění. Bylo k tomu zapotřebí místních spolupracovníků. Během pár týdnů se mělo po tisících lidí požadovat, aby uskutečňovaly politiku vedoucí k hladovění jejich sousedů. Musely k tomu mít řadu pohnutek: strach z uvěznění, strach z hladu - ale také hysterii, podezřívavost a nenávist ke svým nepřátelům.

ČISTKA NÁRODNÍHO HNUTÍ: "POPRAVENÉ OBROZENÍ"

   Bezprostřední obětí prosincových usnesení se stala ukrajinská komunistická strana. Příkazy spojující ukrajinizaci s rekvizicemi obilí však také znamenaly konec ukrajinského národního hnutí v Sovětském svazu.

   Situace vedoucích představitelů národní kultury se ve skutečnosti podstatně zhoršila už na podzim roku 1932. Od mnohohlasého pokřiku proti "šumskismu" v roce 1927 se životy těch, kdo měli něco společného s ukrajinskou kulturou, staly prekérnějšími. Pokračovaly výpady proti Mychajlovi Hruševskému - v na pohled viditelných i neviditelných formách. Tajní policisté kolem něho promyšleně rozdmýchávali nepřátelství a popichovali jeho přívržence, aby se naopak stali kritiky. Financování pro něho vyschlo. Nový proud marxistických historiků nyní napadal jeho knihy o ukrajinských dějinách se zdůvodněním, že nevěnuje dostatečnou pozornost příběhu dělnické třídy a projevuje přílišný zájem o vývoj ukrajinské identity.

   OGPU nakonec Hruševského zatkla na jaře 1931, když byl na cestě do Moskvy. Přivezla ho na Ukrajinu, kde Balyckyj osobně rozhodl, že největšího ukrajinského dějepisce pošle raději do vyhnanství než do vězení. Tajná policie ho vrátila do Ruska a dala mu pokyn, aby tam zůstal. Brzy nato úřady uspořádaly tři veřejné debaty určené k úplné delegitimizaci jeho práce. Tyto "monstrprocesy" byly zinscenovány s velkou pompou a všemožnými náležitostmi ve třech budovách spojovaných s národním hnutím - v kyjevském operním divadle, v někdejším sídle Centrální rady a na Akademii věd. Hruševského "demaskovali" jako aktivního nepřátelského agenta, "ukrajinského buržoazního nacionalistu a fašistu údajně usilujícího o separaci Ukrajiny od SSSR a její podrobení kapitalistickému systému Západu". Jeho jméno zmizelo z veřejného života a na Ukrajinu se nikdy nevrátil. Za okolností, které mnozí dosud pokládají za podezřelé, zemřel v roce 1934 v kavkazském lázeňském městě Kislovodsku.

   V měsících následujících po procesech s Hruševským potrefil podobný osud všechny nacionální komunisty - pravověrné bolševiky, kteří věřili, že dokážou inspirovat ukrajinské rolníky a dělníky jak ukrajinskou kulturou, tak sovětskou rétorikou. Hlavní obětí byl nyní Mykola Skrypnyk, který předtím vedl útok na Šumského, mlčky strpěl odsuzování Hruševského a věrně razil stranickou linii. V lednu 1933 zrušila strana kurzy ukrajinského jazyka a historie, které zavedl na místních vysokých školách. V únoru se musel bránit nařčení, že se silou pokusil "poukrajinštit" ruské děti. V březnu, zatímco na venkově řádil hladomor, prosadil Postyšev, Stalinův faktický mluvčí na Ukrajině, výnos odstraňující ukrajinské učebnice i školskou výuku přizpůsobenou pro ukrajinské školáky.

   Skrypnykova školská ústava ležela v troskách. V červnu ho Postyšev obvinil, že se na lidovém komisariátu školství dopustil teoretických "chyb". Tajemník ÚV ale šel i dál:

   Tyto [teoretické chyby] jsou triviální ve srovnání se škůdcovstvím, k němuž došlo ve vzdělávacích orgánech a které cílilo na matení naší mládeže ideologií proletariátu nepřátelskou... [V důsledku toho] byla ukrajinizace často odevzdávána do rukou petljurovských sviní, a tito nepřátelé se stranickými legitimacemi v kapsách zasazovali údery za vašimi širokými zády člena politbyra a vy jste je často hájil. O tom jste měl promluvit. To je hlavní věc.

   Samotného Skrypnyka Postyšev za "zakukleného nepřítele" neoznačil, ale dospěl k tomu hodně blízko. Brzy nato napadla série článků v komunistickém tisku Skrypnykovu jazykovou a lingvistickou politiku včetně jeho zbrusu nového ukrajinského pravopisu, který dával mnoho let dohromady - i za pomoci příspěvků odborníků z celého ukrajinsky mluvícího světa. Na zasedání politbyra 7. července se Skrypnyk před místností plnou svých kolegů proti všem těmto obviněním hájil. Členové jeho výroky oficiálně odmítli: "Skrypnyk nesplnil svou povinnost předložit ústřednímu výboru krátký dopis přiznávající své omyly." On sám však mezitím už ze zasedání politbyra odešel, vrátil se domů a zastřelil se.

   Smyčka se stahovala i kolem jiných, zejména kolem umělců a spisovatelů, kteří se ubytovali v místě zvaném Budynok "Slovo", domě spisovatelů, bytovém bloku vyhrazeném v Charkově pro kulturní činitele. Od roku 1930 byl tento objekt středobodem takřka hysterického sledování ze strany OGPU. Budova byla neustále pod dozorem, policie pravidelně prováděla prohlídky v jejích osmašedesáti bytech a rozháněla obyvatele, kteří se snad náhodou na dvoře pustili do rozhovoru, zvláště pokud se ho účastnili více než tři lidé, se zdůvodněním, že by to mohly být ilegální "organizační" schůzky plánující spiknutí. Jeden spisovatel, Ostap Vyšňa, úplně přestal vycházet z bytu a jiný, Mykola Bažan, spal každou noc oblečený v očekávání, že ho seberou.

   Dům začalo vyprazdňovat zatýkání, přičemž vytvářelo atmosféru, která byla zvlášť bolestná pro Mykolu Chvyljového, spisovatele, jehož volání po "evropské" literatuře na Ukrajině tak šokovalo Kaganoviče a Stalina. Chvyljovyj mezitím už stáhl nebo odvolal hodně ze svých nejprovokativnějších výtvorů včetně proslulého hesla "Pryč od Moskvy!" Procestoval také zdecimovaný venkov, zhlédl rostoucí počet hladovějících rolníků a do Charkova se vrátil zničený. Jednomu příteli řekl, že hladomor, jehož se stal svědkem, je čistě politickou konstrukcí, "jejímž cílem je vyřešit velmi nebezpečný ukrajinský problém jedním rázem". Spojitost mezi smrtícími obilními rekvizicemi a tvrdým zákrokem proti ukrajinské kultuře mu už byla jasná. Tajní policisté, kteří ho sledovali, také napsali, že po návratu z okresů, kde řádil hladomor, "ho více než cokoli jiného ovládají emoce". S konečnou platností ho zřejmě udolalo zatčení jednoho z jeho blízkých přátel, spisovatele Mychajla Jalového. V hodinách předcházejících okamžiku, kdy se sám také zastřelil, sepsal dopis na rozloučenou. Hovořil v něm o "zavraždění generace... za co? Protože jsme byli nejupřímnější komunisté? Nechápu." Závěr zněl: "Ať žije komunismus. Ať žije výstavba socialismu. Ať žije komunistická strana." Chvyljového smrt zlou situaci ještě zhoršila: Donašeči z Budynku "Slovo" příslušníkům OGPU sdělili, že spisovatelovi zbylí přátelé pohlížejí na jeho sebevraždu jako na "hrdinný čin". Jiní si hořce stěžovali, že na jeho pohřbu nemůže zaznít žádný protest, protože strana bude "všechny projevy předem kontrolovat". Vývod informátorů zněl: "Antisovětské živly z akademických výzkumných ústavů a z řad ukrajinské inteligence využívají smrt Chvyljového jako novou příležitost k osnování kontrarevolučního spiknutí". Následovalo další zatýkání, mezi jehož oběti patřil i Oleksandr Šumskyj. Pár týdnů nato hodil jeden stranický časopis Chvyljového, Šumského a Skrypnyka do jednoho pytle: všichni chtěli "odštěpit sovětskou Ukrajinu od SSSR a proměnit ji v kolonii imperialistů".

   Mezitím značně pokročila čistka v Skrypnykově lidovém komisariátu školství. Půda k tomu byla připravena už v roce 1927, kdy OGPU prozkoumala politické názory jeho pracovníků a dospěla k závěru, že učitelé stejně jako kolchozníci za fasádou podpory pro stát tají "antisovětské náhledy". Za procesů s SVU v letech 1929 a 1930 byly z "kontrarevolučního spiknutí" obviněny tisíce lidí. Po Skrypnykově odstoupení a sebevraždě však postoupilo systematické vyhazování ukrajinských učitelů, profesorů a školských úředníků ke svému logickému vyústění. V roce 1933 byli svých funkcí zbaveni všichni regionální vedoucí školských odborů a naprostá většina správních pracovníků místního školství. Nějaké čtyři tisíce ukrajinských pedagogů byly pojmenovány jako "třídně nepřátelští protivníci". Z dvaceti devíti ředitelů učitelských institutů bylo osmnáct propuštěno. Po celé republice přišel o práci každý, kdo měl nějakou představitelnou vazbu na nacionalismus - a také každý, kdo měl imaginární vztah k čemukoli, co by se mohlo nacionalismu podobat. Mnozí byli později uvězněni.

   Bráno podle jakýchkoli měřítek byl počet obětí obrovský, neboť během dvou roků, 1932 a 1933 - ve kterých došlo k hladomoru - pozatýkala táž sovětská tajná policie, která odpovídala za dohled nad hladem na venkově, v Ukrajinské republice skoro 200 000 osob. Ani toto číslo však, jakkoli je nesmírné, plně nevyjadřuje katastrofální dopad této zacílené čistky na specifické instituce a odnože společnosti, zvlášť vzdělání, kulturu, náboženství a vydavatelskou činnost. Těch 200 000 vlastně představovalo celou generaci vzdělaných a vlastenecky smýšlejících Ukrajinců. V ukrajinském kontextu byla čistka z období 1932 a 1933 svým rozměrem podobná "velkému teroru" v letech 1937-38, který vyhladil většinu sovětského vedení a postihl i četné ukrajinské oběti.

   V průběhu kritických roků 1932-33 byla celá zařízení - polský pedagogický institut, německá střední škola - uzavřena nebo zcela vyčištěna od pedagogického sboru a personálu. Zavíraly se univerzitní fakulty a nakladatelství. Čtyřicet zaměstnanců ukrajinské Národní knihovny bylo pozatýkáno jako "nacionálně fašističtí škůdci". Všechna zbývající oddělení ukrajinské Akademie věd byla zlikvidována. Ukrajinská akademie zemědělských věd ztratila 80-90 % svého prezídia. Mezi další podobně rozdrcené organizace patřily ve ´33 roce redakční rada Ukrajinské sovětské encyklopedie, zeměměřičská správa, filmové studio, Úřad pro váhy a míry, Institut sovětského práva v Charkově a mnohé další. Byly zakázány dvě stovky "nacionalistických" ukrajinských divadelních her a s nimi i pár desítek "nacionalistických" ukrajinských překladů světové klasiky.

   Zvlášť bolestný byl osud pedagogického institutu v Nižynu v Černigovské (Černihiv) oblasti, jehož historie sahala až do počátku 19. století a mezi absolventy patřil i Nikolaj Gogol. Ve druhé polovině ´33 roku prošetřila ústav speciální komise ústředního výboru a "odhalila" rozsáhlou síť podezřelých živlů, zahnízděných v jeho klasicistních budovách. Nález byl hrozivý. Věstník institutu prý byl plný nebezpečných příkladů nacionalismu. Profesoři propagovali nyní nepřijatelná díla Hruševského, výzkumníci idealizovali kozácké vůdce z minulosti. Vedoucí katedry sovětských dějin nebral na vědomí úlohu třídního boje v ukrajinské historii a byl donucen své názory veřejně odvolat. Vedoucí katedry ekonomie podporoval "antileninskou" teorii hospodářské krize. Poté, co se s touto zprávou seznámila místní stranická organizace, odvolala šéfy mnoha kateder - včetně katedry biologie, historie a ekonomie - a uzavřela muzeum a zrušila věstník institutu. Nižynský ústav přežil, ale byl přejmenován a nově osídlen zcela jinými učiteli.

   Ostatní porozuměli. I když politika ukrajinizace na papíře dále existovala, v praxi se jak ve vyšším vzdělání, tak ve veřejném životě vrátila nadvláda ruštiny. Miliony lidí pochopily, že nějaká spojitost s ukrajinským jazykem nebo historií je závadná, ne-li nebezpečná, a také "zaostalá" a podřadná. Od užívání ukrajinštiny upustily městské orgány Doněcka a tamější závodní noviny, které předtím vycházely ukrajinsky, přešly na ruštinu. Vysoké školy v Oděse, které nedávno přijaly ukrajinský jazyk, se rovněž vrátily k výuce v ruštině. Ambiciózní studenti se otevřeně snažili uniknout studiu ukrajinštiny a dávali přednost vzdělávání v ruštině, která jim otevírala větší možnosti a kariérní příležitosti.

   Někteří nyní ze strachu ukrajinštinu nepoužívali vůbec. Ředitel umělecké akademie v Oděse, která přednášela většinu svých kurzů ukrajinsky, to zformuloval naprosto jasně: "Po Skrypnykově aféře přešli všichni zpět k ruštině, poněvadž se báli, že jinak budou ocejchováni jako ukrajinští nacionalisté." Stejné síly se zmocnily místních muzeí i malých periodických publikací, věnujících se regionálnímu studiu a ukrajinským dějinám. Většina jich přišla o financování a začala také mizet.

   Podobná vlna represí se převalila přes církev. Ukrajinská autokefální pravoslavná církev, ustavená v roce 1921 jako nezávislá odnož pravoslaví, byla těžce oslabena už během procesů s SVU v roce 1929 a mnozí její vedoucí činitelé byli zadrženi a odsouzeni. V únoru 1930, za největšího rozmachu rolnické rebelie, přijal SSSR dekret o "boji proti novým kontrarevolučním živlům v řídících orgánech náboženských spolků" a, jak jsme už řekli, inicioval krádeže zvonů a ikon, jakož i zatýkání kněží. Mezi léty 1931 a 1936 úplně přestaly fungovat tisíce kostelů - tři čtvrtiny z celkového počtu v zemi. Řada jich byla fyzicky zbořena: jen v Kyjevě bylo takových v letech 1934-37 šedesát devět. Kostely a synagogy se začínaly používat k jiným účelům. Hladovým rolníkům se sdělovalo, že budovy jsou potřebné jako "sýpky". Výsledkem bylo, že v roce 1936 se v celé Ukrajinské republice konaly bohoslužby jen v 1 116 kostelích. V četných rozhlehlých oblastech - Doněcké, Vinnycké, Nikolajevské - nezůstaly vůbec žádné pravoslavné chrámy. V jiných - Luhanské, Poltavské, Charkovské - byl v užívání jenom jediný.

   Postižen byl také Kyjev. Protože mnohé tamní budovy byly spojovány s někdejšími chvílemi národního triumfu, staly se v období po hladomoru středobodem protiukrajinského náporu. Svaz architektů SSSR ve svém odborném časopise kritizoval architekturu města jako ztělesnění "třídně nepřátelské ideologie". Byla vytvořena zvláštní vládní komise s úkolem provádět socialistickou přestavbu Kyjeva a její práce se účastnili Balyckyj i Postyšev. V ´35 roce pro město schválila "generální plán", který měl proměnit "metropoli kostelů a klášterů v architektonicky dokonalé, skutečně socialistické centrum sovětské Ukrajiny". Přitom před pouhými pár lety navrhovala ukrajinská Akademie věd zřídit v nejstarobylejší části města historickou rezervaci, "ukrajinskou akropoli". V roce 1935 se však místo toho zbouraly desítky architektonických památek, včetně pravoslavných a židovských hřbitovů, kostelů a církevních staveb. Z Kyjeva zmizely také hroby a pomníky literárních a politických osobností z 19. a počátku 20. století. Postyšev se prý domníval, že tento vandalismus straně pomůže bojovat proti buržoaznímu nacionalismu, podněcovanému takovým "historickým odpadem".

   Ničení budov doprovázel útok na lidi, kteří jim nejlépe rozuměli - na celou generaci kunsthistoriků a kurátorů. Ti, kdo zasvětili život věci umění a vědomostem o něm, se dožili děsivých konců. Mychajlo Pavlenko z kyjevské obrazárny byl v roce 1934 zatčen a v roce 1937, po třech letech života ve vyhnanství, zastřelen. Fedir Kozubovskyj, ředitel Ústavu historie materiální kultury v Kyjevě, byl popraven v roce 1938, když ho předtím vyšetřování dohnalo k takovému zoufalství, že žádal o jed, aby se svého utrpení zbavil. Sběratel umění Pavlo Potockyj, který věnoval své obrazy historickému muzeu, byl zatčen ve věku 81 let. Zemřel na infarkt ve smutně proslulém moskevském vězení na Lubjance.

   Když byli odstraněni lidé i památky, následoval útok na knihy. 15. prosince 1934 zveřejnily úřady seznam zakázaných autorů a pro všechny následující roky nařídily jejich díla v jakémkoli jazyce odklidit z knihoven, obchodů, vzdělávacích institucí i depozitářů. Takové seznamy vyšly nakonec celkem čtyři a obsahovaly práce ukrajinských spisovatelů, básníků, kritiků, dějepisců, sociologů, historiků umění a všech dalších, kdo byli zatčeni. Jinak řečeno, likvidaci intelektuální vrstvy doprovázela likvidace jejích slov a myšlenek.

   A konečně nový kulturní establishment zaútočil na samotný ukrajinský jazyk a začal Skrypnykovým slovníkem, plodem takového množství pečlivé spolupráce: příliš se opírá o předrevoluční zdroje, zanedbává nová revoluční "sovětská" slova, zahrnuje jazykové složky, které mají "třídně nepřátelskou povahu". Jeho autoři představují "jazykovou teorii buržoazního nacionalismu" a "pokračují v tradici Svazu pro osvobození Ukrajiny [SVU]". Jejich rozličné instituce je třeba od nich vyčistit. Mnozí byli zatčeni a později zavražděni.

   Zrušení slovníku vedlo k lingvistickým změnám v úředních a akademických dokumentech, literatuře a školních učebnicích. Bylo vypuštěno ukrajinské písmeno "g", kterážto změna přispěla k tomu, že jazyk vypadal "bližší" ruštině. Cizí slova dostala místo ukrajinské ruskou formu. Ukrajinská periodika obdržela seznamy "slov, jež se nebudou užívat", a "slov, jež se budou užívat", přičemž ten první obsahoval výrazy "ukrajinštější" a druhý ty, které zněly ruštěji. Některé z těchto změn měly být znovu zvráceny v roce 1937, kdy "velký teror" vedl k uvěznění zbylých ukrajinských jazykozpytců včetně těch, kteří prosazovali obměny zavedené v roce 1934. Koncem desetiletí zavládl chaos, jak napsal lingvista George Ševelov:

   Učitelé byli zmatení a vystrašení a žáci vyvedení z míry. Nepřizpůsobit se novému trendu byl zločin, ale přizpůsobit se mu bylo nemožné, protože scházely informace. Zdálo se, že niterným rysem ukrajinštiny je nestabilita a že se tím liší od ruštiny, která žádnými takovými otřesy neprocházela. Prestiž ukrajinského jazyka, již tak pošramocená, se propadla ještě hlouběji.

   Situace se poněkud ustálila, když se v roce 1939 prvním tajemníkem ukrajinské strany stal Nikita Chruščov. V té době byli ovšem odborníci už uvězněni nebo po smrti a jejich knihy nebo pečlivě zpracované gramatiky už nikdy nebyly na sovětské Ukrajině vzkříšeny k novému životu.

10. KAPITOLA: ROZHODNUTÍ VEDOUCÍ K HLADOMORU, 1932: SLÍDĚNÍ A SLÍDILOVÉ

   Už nejsem omámený, teď vidím, že kulaci byli lidské bytosti. Ale proč bylo tehdy mé srdce tak ledové, když se dělaly tak hrozné věci, když se všude kolem mě odehrávalo takové utrpení? A pravda je taková, že jsem na ně skutečně nemyslel jako na lidi. "To nejsou lidé, to je kulacká pakáž," - to jsem znovu a znovu slyšel, to pořád každý opakoval...

Vasilij Grossman, Panta rhei, 1961

   Představa násilného vyvlastňovače - muže, který mává pistolí nebo puškou, chrlí hesla a požaduje potravu - byla na sovětské Ukrajině dobře známa dávno předtím, než začala kolektivizace. Takoví muži se objevili v letech 1918 a 1919, kdy sháněli obilí k nakrmení svých armád. Znovu se přihlásili v roce 1920, když se k moci dostali opět bolševici. Vrátili se v letech 1928-29, kdy nastala nová vlna nedostatku jídla. A v zimě 1932-33 byli na scéně opět, ovšem jejich chování se změnilo.

   Na rozdíl od jiných opatření, zacílených ve ´32 a ´33 roce na Ukrajinu, nebyly nikdy nalezeny žádné psané instrukce, které by stanovily, jak si mají aktivisté počínat. Snad se na papír nedostaly, nebo byly možná zlikvidovány spolu s dalšími archivními materiály z Ukrajiny tohoto období, které jsou na oblastní a okresní úrovni mnohem vzácnější než dokumenty ze stejné doby z Ruska. Pozoruhodně se shodující záznamy orální historie nicméně ukazují prudkou změnu v konání aktivistů v předvečer holodomoru. Za oné zimy začaly oddíly operující ve vsích všude po Ukrajině pátrat nejen po obilí, ale po všem, po čemkoli jedlém. K tomu byly vybaveny speciálními nástroji, dlouhými kovovými tyčemi, někdy s hákem na konci, které bylo možno používat při hledání obilí k prošťourávání jakéhokoli povrchu. Rolníci měli pro toto náčiní mnoho různých jmen, říkali jim železné dráty, klacky, kovové hůlky, ostré hůlky, tyče, kopí, píky a loukotě. Tisíce svědků popsaly, jak se jich užívalo k prohledávání pecí, postelí, kolébek, zdí, truhel, komínů, půd, střech a sklepů, ke šťárání za ikonami, v sudech, dutinách stromů, psích boudách, studnách a pod hromadami odpadků. Muži a ženy, kteří se jimi oháněli, se nezastavovali před ničím, prohrabávali hřbitovy, kůlny, prázdné chalupy i ovocné sady.

   Stejně jako rekvizitoři v minulosti hledali zrno, ale navíc brali také ovoce ze stromů i semena a zeleninu ze zahrádek - řepu, tykve, zelí, rajčata - a zrovna tak med i včelí úly, máslo a mléko, maso a klobásy. Olha Cymbaljuková vzpomíná, že brigády braly "mouku, obilniny, vše uložené v hrncích, šaty, dobytek. Schovat něco nebylo možné. Hledali kovovými tyčkami.. hledali v kamnech, rozbíjeli podlahy a odtrhávali kusy stěn". Anastasija Pavlenková uchovala v paměti, jak její matce strhli z krku korále, protože si mysleli, že v nich najdou něco k snědku. Larysa Ševčuková viděla, jak aktivisté berou řepné a makové sazenice, které si pro vysazení v zahrádce pěstovala její babička.

   Maria Bendryková z Čerkaské oblasti píše, že aktivisté "přišli a zabavovali všechno. Nakukovali do kuchyňských piksliček, jednomu tak odnesli červené fazole, jinému sušené kůrky. Vytřepali je a obsah sebrali." V Kirovohradské oblasti Leonid Vernydub viděl, jak brigáda zabavila tři kukuřičné klasy zavěšené ze stropu k usušení a použití k osevu v příštím roce. Zmocnila se také "červených bobů, obilnin, mouky a dokonce i sušeného ovoce na kompot".

   V Černigovské oblasti Marija Kožedubová přihlížela, jak oddíly zabírají nejen pohankovou polévku, ale i hrnec, ve kterém se vařila. Jejich příslušníci brali i "mléko, vejce, brambory, slepice... Měli železné tyče a užívali je k hledání ukrytých potravin. Ti, co byli chytří, schovali jídlo v lese. Vše poschovávané v domě nebo ve stodole mohli pátrači najít."

   Na četných místech aktivisté také odváděli krávy, jež měly mnohé rodiny, i kolchoznické, od ´30 roku povoleno si držet. Na tuhle ztrátu lidé někdy vzpomínali živěji a s větším zármutkem než na něčí úmrtí. Mladá rolnická dívka plakala a držela se rohů rodinné krávy, kterou vedli pryč. Otec a syn svou krávu střežili s puškami a vidlemi, aby zabránili jejímu zabavení. "Kdo měl krávu, mohl přežít," vzpomíná Hana Masljančuková z Vinnycké oblasti. Její rodině se podařilo své krávy si udržet, zatímco sousedé krávu neměli, nafoukli se hlady a umřeli. Rodiny nemohly koupit ani jinak opatřit píci, ale na zachování krav při životě vynakládaly nesmírné úsilí a krmily je i došky z vlastních střech.

   Aktivisté zabavovali i jiné hospodářské zvířectvo, včetně prasat a drůbeže a někdy i psů a koček. V Kyjevské oblasti Mykola Patrynčuk viděl, jak si vzali "všechny naše potraviny... zabili i našeho psa a mrtvého ho hodili na vůz." O odebírání nebo zabíjení psů hovoří mnoho přeživších, podle nichž se to dělo tak často, že hon na psy - snad aby neštěkali a nekousali - se stal čímsi jako sportem: "Celý život nedokážu zapomenout, jak jeli na dvou vozech, na každém osm až dvanáct chlapů... Jeli s nohama svěšenýma po stranách, pak s puškami procházeli jeden dvůr po druhém a pobíjeli všechny psy. Potom, když je všechny utratili, začali shromažďovat veškeré jídlo."

   Aktivisté měli také instrukce se vracet a lidi překvapovat, aby je zastihli nepřipravené a s jídlem neposchovávaným. Na četných místech se brigády dostavily více než jednou. Provedly u rodin prohlídku a pak ještě jednu, aby se ubezpečily, že nic nezbylo. "Přišli třikrát," vzpomíná jedna žena, "až nezůstalo nic. Pak přicházet přestali." Někdy se brigády objevovaly v různých hodinách dne nebo noci, aby přistihly při činu každého, kdo měl potravu. Když se stalo, že rodina pojídala skrovnou večeři, sebrali někdy aktivisté ze stolu chléb. Když se náhodou při jejich příchodu vařila polévka, stáhli hrnec z plotny a vybrali obsah. Poté začali vyslýchat, jak je možné, že rodina pořád má do polévky co dát.

   Zvlášť usilovně pátrali rekvizitoři u lidí, u kterých jim připadalo, že něco k jídlu mají - kdo nevypadal hladově, byl z definice podezřelý. Jedna přeživší vzpomíná, jak se její rodině jednou podařilo sehnat mouku a v noci si z ní upekla chléb. Do domu se okamžitě dostavila brigáda, která v něm zaznamenala hluk a zvuky přípravy jídla. Její příslušníci dovnitř vrazili násilím a chléb zkonfiskovali přímo z pece. Jiný svědek vypráví, jak oddíl "sledoval z kopce komíny, a když zpozoroval kouř, vydal se do příslušného domu a sebral všechno, co se tam vařilo". Jiná rodina zase dostala od příbuzného balík obsahující rýži, cukr, jáhly a boty. Pár hodin nato dorazila brigáda a až na boty si všechno odnesla.

   Aktivisté se ale také časem naučili určovat místa, kde mohli vesničané potraviny ukrývat. Protože mnozí lidé zakopávali obilí do země, začaly brigády pátrat po příznacích nedávného kopání a šťouraly železnými hůlkami do půdy. Jedna pamětnice si vybavuje, jak její matka uložila proso do pytlíku, ten schovala do komína a překryla cementem. Ten byl ovšem čerstvý, a tak pátrači proso vyslídili. Sousedka zase ukryla mouku pod kolébkou svého nemluvněte, ale i tahle skrýš byla odhalena: "Plakala a doprošovala se, aby jí mouku nechali, protože děťátko jinak umře hlady, ale oni, ti mučitelé, ji stejně sebrali."

   Příslušníci brigád a jejich vedoucí, pokud se zrovna neúčastnili rekvizičních výjezdů, shromažďovali informace o potravinách a o těch, kdo by je mohli mít. Na pomoc si verbovali donašeče. V některých vsích instalovali zvláštní schránky, do kterých mohli lidé házet anonymní přiznání nebo zprávy, kam ukryli obilí jejich sousedé. Hana Suchenková vzpomíná, že podávat informace bylo "populární", protože když někdo vypátral potraviny u jiného, dostal z nich až třetinu za odměnu. Přispění se očekávalo i od místních státních zaměstnanců. Rodina Ihora Buhajevyče v Poltavské oblasti přežívala, protože jeho matka, jež našla práci v Leningradě, pravidelně posílala domů balíčky sucharů nasušených z chleba. Ty ale vzbudily podezření poštmistra, který do domu přišel doprovázen aktivistou a chtěl zjistit, co v nich je. Aktivista polovinu sucharů zabavil.

   Jiní byli placeni tajně: Halyna Omelčenková si připomíná místního muže nasazeného jako špeha, který bedlivě sledoval její rodinu a podával hlášení o jejím chování úřadům. Mykola Mylov si vzpomíná na souseda, který k němu jednoho dne zašel a rozhlížel se po jeho domě. Nazítří se dostavili aktivisté a zkonfiskovali mu potraviny. Mylov se souseda zeptal, jestli ho ohlásil: "Ovšemže jsem to byl já, myslíš si, že se bojím přiznat? Dostal jsem teď dva pytle pšenice a mých šest dětí nebude hladovět." Bylo hodně podobných případů, kdy se hladu využívalo k donucení rolníků ke spolupachatelství.

   Brigády požadovaly také peníze. Na všechny venkovany se nadále vztahoval zákon z roku 1929, podle něhož měli zaplatit pokutu ve výši až pětinásobku hodnoty obilí, které nedokázali vyprodukovat. Obyvatelé obcí na černém seznamu byli povinni odevzdat i své úspory. Vybírání těchto částek bylo vždy problémem a Stalinův blízký druh na Ukrajině Lazar Kaganovič si v prosinci 1932 poznamenal do deníku, že na soukromé rolníky v republice byly uvaleny pokuty v celkové výši 7,8 milionu rublů, ale vybráno bylo jen 1,9 milionu. Vlas Čubar chabě namítl, že je to proto, že "nemají co prodat". Na podzim ´32 roku se však pořádaly dražby nábytku a dalšího zboží, aby rolníci mohli ony sumy uhradit: "Když rolník zaplatil daň, uvalili na něj další a vyšší. Otec tuhle dodatečnou daň nemohl odvést, a tak byla vyhlášena dražba... prodali v ní sklípek a přístřešek." Takové požadavky leckdy měly málo společného s předchozími platbami - v jedné vsi úřady vyzývaly všechny, kdo měli příbuzné ve Spojených státech, k odevzdávání peněz, jež jistě ze zahraničí dostávají.

   Během pátrání po potravinách i penězích se často užívalo násilí. Jedna žena z Černigovské oblasti vzpomíná:

   Během prohlídky se aktivisté ptali, kde máme zlato a zrno. Matka odpověděla, že nemá jedno ani druhé. Mučili ji. Strčili jí prsty mezi dveře a ty zavřeli. Zlomili jí prsty, tekla krev a matka ztratila vědomí. Chrstli jí na hlavu vodu a znovu ji mučili. Bili ji a vráželi jí pod nehty jehlu...

   Dvě sestry z Žitomirské (Žytomyr) oblasti se staly svědkyněmi podobného útoku na svého otce:

   Náš otec schoval na půdě tři kbelíky ječmene a matka nám po večerech potají dělala kaši, aby nás udržela naživu. Pak nás někdo musel udat. Všechno nám sebrali a otce surově zbili, že ten ječmen při prohlídkách neodevzdal... Podrželi mu prsty ve dveřích a přibouchli je, aby mu je zlomili, nadávali mu a kopali do něj na podlaze. Byly jsme jako omráčené, když jsme viděly, jak ho bijí a nadávají mu. Naše rodina byla spořádaná a v otcově přítomnosti se u nás vždycky mluvilo potichu...

   Ve Vinnycké oblasti přivedli kováře, který ukradl pšeničné klasy, aby nakrmil své tři děti, na vesnický výbor: "Bili ho a týrali, otočili mu hlavu čelem úplně dozadu a shodili ho ze schodů." V Dněpropetrovské oblasti byli muži drženi v horkých pecích, dokud se nepřiznali, že ukrývají obilí. Stejně jako za kolektivizace byli rolníci, u nichž se zjistilo ukryté zrno, obíráni o zbylý majetek, vyháněni z domovů a neoblečení házeni do sněhu.

   Dalším nástrojem bylo uvěznění. V jedné vsi uvrhoval předseda vesnického sovětu rolníky, kteří nebyli schopni odevzdat žádné obilí, do "chladničky". To byla zadní komora budovy sovětu, kde nebyla žádná lůžka ani lavice - a také žádné jídlo. Rolníci tam jednoduše seděli na podlaze a hladověli, pokud s jejich nakrmením nedokázali vypomoci příbuzní. "Byli tam zavření pohromadě muži i ženy a leželi všichni jeden vedle druhého na slámě".

   Někteří pamětníci si vybavují, že kromě zabavování jídla dělaly brigády i to, že ho záměrně znehodnotily. V Horodyšči, obci na černém seznamu, vystavené tolikeré zvláštní pozornosti, si jeden přeživší vzpomíná, že aktivisté ničili zrno vodou, až zčernalo a pustilo klíčky, a pak ho vyhazovali do místní rokle. Také polévali nasolené ryby fenolem, ovšem vesničané je stejně jedli. Jiná rodina viděla, jak znehodnocovali potraviny, které ukradli z jejího domova: "Měli s sebou velký pytel a do toho mrskali všechno dohromady - zrní, mouku, pšenici. To už pak mohla žrát leda prasata, protože to bylo všechno promíchané." Lidé si většinou mysleli, že takové chování je jednoduše jistá forma sadismu: "Cokoli, co našli, rozsypali na podlahu a bavili se pohledem na plačící děti, vybírající ze špíny zrnka čočky nebo fazole."

   Aby si zajistili, že hladovějící rolníci nebudou "loupit" jakoukoli obilninu rostoucí na polích, vysílali vedoucí brigád také jízdní hlídače - obvykle vesničany jako pomocníky podplacené příslibem potravin -, aby polnosti střežili, anebo vedle nich budovali strážní věže, aby odtud nemohl nikdo nic ukrást. Před sýpky a jiná místa uskladnění zrna stavěli strážné, ze kterých značnou část opět tvořili venkované. Teď, když zůstalo tak málo jídla, začal opět rozhodovat zákon ze 7. srpna proti paběrkářům. Koncem podzimu ´32 roku "jsme dál sháněli potravu sběrem pšeničných klásků na sklizených polích", vzpomíná jeden muž z Poltavska. "Kláskování bylo ovšem zakázáno, a tak nás honili a švihali biči hlídači na koních." Lidé byli trestáni za odcizení zmrzlé řepy, naklíčeného zrní, a dokonce i pšenice z vlastních záhumenků. U cukrovaru v Kyjevské oblasti ležela vedle hromad nezpracované řepy nepohřbená zkrvavená mrtvá těla jako varování těm, kdo by si nějakou bulvu cukrovky chtěli odnést.

   Aby zabránili hladové smrti svých rodin, vysílali někteří rolníci do polí na lov zbylých klásků své malé děti v naději, že uniknou pozornosti. "My děti jsme vybíhaly na kolchozní strniště a sbíraly klasy," vzpomíná Kosťantyn Močulskyj, kterému bylo tehdy 8 let. "Děti honili jízdní hlídači a švihali je biči z nevydělané kůže. Já jsem ale nasbíral nějakých 10 kilo zrna. Některým se nepodařilo hlídkám uniknout. Dívce z Charkovska se jednou povedlo tiše nashromáždit pšeničné klasy, ale cestou z polí domů potkala tři mladé komsomolce. Ti jí pšenici sebrali a zbili ji "tak surově, že jsem ještě dlouho měla na ramenou a lýtkách podlitiny". Možná jí přálo štěstí, poněvadž jiný pamětník si vybavuje malou holčičku, kterou za paběrkování zbylých brambor na místě zastřelili.

   Kromě držení a přípravy jídla vzbudilo podezření i mletí zrna. Ve vsi Tymošivka v Čerkaské oblasti rozbili aktivisté všechny mlýnské kameny. Místní usoudili, že to je proto, "aby nebylo kde semlít trochu zrní, i kdyby někde nějaké zbylo". V obci Stary Babany, ležící také na Čerkasku, aktivisté rovněž mlýnské kameny zničili. Tamější vesničané si mysleli, že jim je rozbili, aby z nich vyždímali více peněz, protože budou muset své zrno odnést do kolchozu a za jeho semletí zaplatit.

   Jak se táhly týdny, vyvolávalo podezření už jen to, že někdo byl naživu, protože když rodina žila, znamenalo to, že má jídlo. Jenomže pokud mají jídlo, měli ho přece odevzdat - a jestliže ho neodevzdali, tak jsou to kulaci, petljurovci, polští agenti, nepřátelé. Brigáda prohledávající dům Mychajla Balanovského v Čerkaské oblasti se dotazovala: "Jak je možné, že v téhle rodině dosud nikdo nezemřel?" Oddíl slídící v doškové střeše na domě Hryhorije Moroze v Sumské oblasti žádné potraviny nenašel a jeho příslušníci položili otázku: "Za pomoci čeho přežíváte?" S každým uplývajícím dnem začínaly dotazy být hněvivější a výrazivo hrubší: "Proč jste ještě nevymizeli? Proč jste ještě nepadli hlady? Proč jste vůbec naživu?"

   Po letech a desetiletích nalézali přeživší různé způsoby popisu skupin mužů a také nemnohých žen, kteří přicházeli do jejich domovů a zabavovali jim jídlo s vědomím, že obraní budou strádat hlady. Ve vyprávěních pamětníci tyto lidi někdy označovali za "aktivisty", "komsomolce", "konfiskátory" nebo "mordýře", za "železnou brigádu", "rudé družstvo", "rudou karavanu" nebo "rudé koště", které vymetlo vesnici. Někdy se jim říkalo komnezamy podle "výborů vesnické chudiny", zakládaných v ´19 roce, a příslušníci oddílů také často byli veterány komnezamů. Speciálním brigádám se říkalo "remorkéři" - buksyrnyky - protože vláčeli ves k dodávkám. Občas se na ně vzpomíná prostě jako na "Rusy", "cizáky" nebo "Židy".

   V praxi měly brigády na podzim 1932 a v zimě 1933 téměř vždy různorodé složení. Stejně jako v roce 1930 v nich byly zastoupeny rozličné organizace - místní stranické vedení a oblastní řídící orgány, komsomol, státní úředníci a tajná policie. To bylo úmyslné. Když se účastnily všechny instituce venkova, nesly všechny stejnou odpovědnost za výsledky. Často se v brigádách opět objevovali příslušníci rekvizičních oddílů z minula a mnohokrát do nich patřili tíž aktivisté, kteří pomáhali s prováděním kolektivizace, a stejně tak lidé, již byli už ve ´20 roce členy "výborů vesnické chudiny".

   Byly však i určité odlišnosti. Zvedl se jejich počet: 11. listopadu 1932 vyzvala ukrajinská komunistická strana, aby do 1. prosince - tedy do tří týdnů - bylo vytvořeno minimálně 1 100 nových aktivistických brigád. Byl to první z pozdějších několika pokusů o zvýšení množství lidí věnujících se prosazování rekviziční politiky. S uplývajícím časem bylo zapotřebí dalších mužů nejen k vybírání potravin, ale také ke střežení polí a úrody před vyhladovělými zemědělci, k zabraňování lidem ve vstupu na železniční nádraží nebo překračování hranic, a konečně i k pohřbívání mrtvých.

   I jejich úkol se lišil od toho z roku 1930. Tyhle nové brigády neměly provádět zemědělskou reformu či její uskutečňování byť jen předstírat, měly jen prostě odebírat hladovějícím rodinám jídlo a také cokoli cenného, co by se za něj dalo směnit, a v některých případech i náčiní, jež by se dalo užít k jeho přípravě. Z toho důvodu si jejich povaha a motivace vyžaduje bližší prozkoumání.

   Často byli v aktivistické skupině, stejně jako v minulosti, jeden či dva lidé odjinud, nepocházející z vesnice, z oblasti nebo dokonce ani z republiky. Jistou část z nich tvořili bývalí "pětadvacetitisícníci", ze kterých asi třetina zůstala po roce 1930 na venkově a pracovala v kolchozech, strojně traktorových stanicích nebo ve stranickém aparátu. Zvenčí však byli v této době do republiky úmyslně vysíláni také čerství aktivisté. V prosinci 1932 navštívil Voznesensk na jižní Ukrajině Kaganovič a řekl skupině zdejších stranických aktivistů, že nejsou dost tvrdí: "Ukrajinské rčení praví: ´Kruť, ale nepřekruť.´ Oni se ale rozhodli ´nekroutit vůbec´. Cílem," vysvětlil otevřeně, "je uvést vesnice do takové paniky, aby sedláci sami vyzrazovali své skrýše."

   V témž měsíci Kaganovič také zaslal Stalinovi telegram, v němž si postěžoval na "nespolehlivost" ukrajinských členů zrnosběrných brigád a volal po pomoci Rusů z Ruské republiky. Po měsíci byla objednávka splněna. Jeden někdejší aktivista si vzpomíná, jak se ve vsi Krupoderenci poprvé setkal s "rusky mluvícími mladými muži". Dověděl se, že tam jsou, protože "řídící orgány nedůvěřují místním stranickým aktivistům, že úkol provedou".

   Někteří z příchozích byli "cizí" v jiném smyslu. Ačkoli byli tito aktivisté studenti nebo učitelé z ukrajinských vysokých škol, na rolníky dělali stejně jako za kolektivizace dojem cizinců. Někteří byli veteráni kolektivizace, ale mnozí přišli na venkov poprvé až v letech 1932 a 1933 a neměli ponětí, co naleznou. Studenti z charkovské univerzity byli vysláni na "dobrovolné" stáže, při nichž měli ve ´33 roce pomoci s výkupem obilí, a šokovalo je, když odhalili pravdu. "Vypadáš, jako bys viděl strašidla," pronesl student Viktor Kravčenko k příteli, který se právě vrátil z Poltavska. "Však já je viděl," odtušil mládenec a odvrátil zrak.

   Brzy nato vyjel na venkov i sám Kravčenko - řekli mu, že orgány na vesnicích potřebují "injekci bolševického železa" - a rychle si uvědomil, jak vzdáleny jsou si propaganda a realita. "Kulaci" nebyli bohatí, nýbrž hladověli. Venkov nebyl zámožný, byla to pustina: "Spousty zařízení a strojů, o které dříve jako o klenoty pečovali jejich soukromí majitelé, ležely pod širým nebem špinavé, rezavějící a neopravitelné. Po dvoře bloumaly vychrtlé krávy i koně a pokrývala je uschlá vrstva hnoje. Slepice, husy a kachny, se po hejnech přehrabovaly v nevymláceném obilí."

   Kravčenko tenkrát neprotestoval. Jak po letech vysvětlil, podobně jako předtím pětadvacetitisícníci si promyšleně povolil poddat se jisté formě intelektuální slepoty. Promluvil za mnohé, když to popsal: "Abyste sami sebe ušetřili duševního trápení, zastíráte si výhled na nepříjemné pravdy tím, že přihmouříte oči - a také mysl. Panicky hledáte výmluvy a přecházíte to, co víte, slovy jako ´přehánění´ a ´hysterie´." K zamaskování skutečnosti napomáhal i jazyk propagandy:

   My komunisté jsme mezi sebou tohle téma opatrně obcházeli nebo jsme se s ním vypořádávali vzletnými eufemismy partajní hantýrky. Mluvili jsme o "rolnické frontě" a "kulacké hrozbě", "vesnickém socialismu" a "třídním odporu". Abychom mohli žít se sebou samými, museli jsme realitu až k nepoznání přetírat slovní kamufláží.

   Stejně jako Kravčenko vstoupil v prosinci 1932 do jedné z brigád konfiskujících zrno také Lev Kopelev. Poněvadž se účastnil už kolektivizace, byl mentálně připraven. Byl v této době čímsi jako novinář a psal články pro charkovské závodní noviny. Když dorazil do Myrhorodu v Poltavské oblasti, konal večerní přednášky pro rolníky, "kníraté chlapy v polokožíšcích a šedých kaftanech a mladíky zasněně netečné nebo pohrdlivě rozmrzelé". Každý druhý den s několika kolegy vydával noviny obsahující "statistická čísla o dodávkách obilí, výčitky nesvědomitým zemědělcům a proklínání odhalených sabotérů". Jenomže agitace rychle utrpěla nezdar a začaly domovní prohlídky.

   Oddíly vytvořené z několika mladých kolchozníků, pracovníků vesnického sovětu a samotného Kopeleva "prohledaly chalupu, stodolu i dvůr a zabraly veškeré zásoby semen, odvedly krávy, koně, prasata".

   Braly také vše, co mělo nějakou cenu - ikony, zimníky, koberce i peníze. I když ženy "hystericky ječely" a nechtěly dát z ruky věci, které se v rodinách po generace dědily, prohlídky pokračovaly. Odevzdejte zrní, říkali jim aktivisté, a nakonec to všechno dostanete zpět. Samotnému Kopelevovi připadal úkol "trýznivý", ale přišel také na to, že neustálé opakování nenávistné propagandy mu pomáhá zatvrdit se, aby mohl konat, co má uloženo: "Sám sebe jsem přesvědčoval, sám sobě vysvětloval. Nesměl jsem se poddat ochromujícímu soucitu. Uskutečňovali jsme historickou nutnost. Konali jsme svou revoluční povinnost. Získávali jsme zrno pro socialistickou vlast. Pro pětiletku."

   Propaganda také pomohla mnohé aktivisty přesvědčit, aby na rolníky pohlíželi jako na druhořadé občany a dokonce jako na druhořadé lidské bytosti - pokud to vůbec lidské bytosti byly. Venkované už tak připadali většině městských obyvatel vzdálení a cizí. Nyní je jejich bezedná bída a dokonce jejich hladovění učinily ještě odlišnějšími, nelidskými. Z bolševické teorie vyplývalo, že brzy zmizí. Francouzskému spisovateli Georgesi Simenonovi, který zjara 1933 navštívil Oděsu, jeden muž řekl, že ty malheureux, tedy "nešťastníky", které viděl v ulicích žebrat o jídlo, není třeba litovat. "To jsou kulaci, rolníci, kteří se nepřizpůsobili režimu... Těm nezbývá než umřít." Není nutné pro ně hořekovat, však je brzy nahradí traktory, které svedou pracovat za deset mužů. Odvážný nový svět nebude mít pro tolik neužitečných lidí místo.

   Tato nálada nalezla ohlas také v absurdistické hře o hladomoru Čtrnáct rudých chýšek od Andreje Platonova (1933). "K čemu jsme takovémuhle státu?" říká jedna hladovějící postava druhé. "Ten by na tom byl líp, kdyby tu bylo moře, ne lidi. V moři jsou aspoň ryby." Platonovův jazyk byl odrazem toho, co autor nalézal v oficiálním tisku. Ten po celé dva předchozí roky rozhodně a opakovaně obviňoval ty neotesané, negramotné, zaostalé a naprosto nadbytečné obyvatele venkova, že brání pokroku kupředu pohlížejícího proletariátu. Sovětské noviny znovu a znovu objasňovaly, že potíže se zásobováním potravinami nezpůsobuje kolektivizace, ale hamižní sedláci, kteří si svou produkci nechávají pro sebe. Kopelev po letech jednomu reportérovi vysvětloval:

   Patřil jsem k těm, kdo byli přesvědčeni, že je třeba vesnici protřepat, aby odevzdala obilí... že vesničané nemají žádné uvědomění ani znalosti, že jsou zaostalí. Že jim jde jen o jejich majetek. Na dělnících že jim nezáleží. Že nemají zájem o obecné problémy výstavby socialismu a plnění pětiletého plánu...

   Tohle mě učili ve škole i v komsomolu, to jsem četl v novinách a říkalo se mi to na schůzích. Takhle přemýšleli všichni mladí muži.

   Jako ostatní ve straně věřil, že "vesničané ukrývají chléb a maso". Všude kolem něho byli další naladěni stejně nepřátelsky. Kopelev parafrázuje názory své generace takto: "Jsem opravdový proletář a nemám dost chleba. A ty, ty venkovský burane, ty vysévači pohanky, neumíš pracovat, ale máš v kapse špek."

   Městští straničtí šéfové, kteří verbovali aktivisty k cestě do vesnic, spoléhali na přesně stejné nálady. Výzvy, aby vojáci nastoupili do boje na chlebovou frontu, se objevovaly všude ve městech, kde byl nedostatek potravin. Aktivisté vykonávající rekvizice zrna opakovali totéž výrazivo: "Pořád křičeli, že musíme splnit dodávky: Táhněte a pojděte, ale Rusko bude zachráněno." Kopelev ve svých vzpomínkách popisuje, jak tento jedovatý pokřik nakazil dokonce i jednu vesničanku, mladou rolnickou ženu, která měla sama velký hlad, ale z vlastní vůle přinesla půldruhého kila pšenice k nakrmení aktivistické brigády. "Ten černovlasý chlapík povídal, že dělníci jsou moc hladoví a jejich děcka nemají chleba. Tak jsem přinesla, kolik jsem mohla. Svoje poslední zrní."

   Naprostou většinu příslušníků brigád, které ve vesnicích v letech 1932-33 slídily po potravinách, však netvořili lidé odjinud a nemotivovala je nenávist k ukrajinským rolníkům, poněvadž sami byli ukrajinští rolníci. Ještě významnější je, že to byli sousedé těch, jimž kradli jídlo - šéfové místního kolchozu, členové vesnické rady, učitelé a lékaři, státní úředníci, komsomolští vůdcové, někdejší členové "výborů vesnické chudiny" z roku 1919 a bývalí účastníci rozkulačování. Jako za všech historických genocid byli nabádáni k zabíjení lidí, které velice dobře znali.

   Z nejvyšších kruhů se na tyto místní aktivisty pohlíželo jako na ne zcela důvěryhodné. Lidé vyslaní jim na pomoc odjinud tu byli z části proto, aby zajistili, že místní svůj úkol splní. Často je posílali na prohlídky nikoli v jejich vlastních vesnicích, ale v sousedních, kde vesničany, jimž odebírali potravu, osobně neznali. Obava, že výběrčí brigády začnou cítit soucit se svými oběťmi, přišla v ukrajinském vedení často na přetřes. "Je zapotřebí členy častěji střídat," poznamenal při jedné příležitosti Čubar, "protože si rychle zvyknou na místní a kryjí je."

   Memoárová i dokumentární svědectví také ukazují, že mnozí aktivisté odmítali vykonávat rozkazy, o kterých věděli, že budou znamenat smrt sousedů. Mykola Musijčuk, člen komunistické strany ve Vinnyci (Vinnycja) od roku 1925, jmenovaný ve ´32 roce do obilní rekviziční komise, přišel o stranickou legitimaci, když nechtěl zabavovat zrno schraňované rolníky v hrncích a džbánech. Dva dny nato se oběsil. Ve vsi Toporyšče dokonce předseda tamního kolchozu Dmytro Slyňuk odebral aktivistům obilí, které už zkonfiskovali, dal ho semlít a mouku pak rozdal vyhladovělým vesničanům. Z funkce ho za to vyhodili. V obci Baštanka byl otec Viry Kyryčenkové vyzván ke vstupu do brigády, ale odmítl. Zavřeli ho na tři dny, pak se vydal do města Nikolajeva (Mykolaiv) a marně se sháněl po práci. Nakonec zemřel hlady. Tutéž nabídku dostal Viřin bratr a také ji zavrhl, načež ho zatkli a zmlátili tak strašně, že po propuštění zemřel. Po letech rolníci vyprávěli, jak byli bratři a otcové posíláni do vyhnanství, popravováni a biti, když nechtěli spolupracovat.

   Mnozí se ovšem různým způsobem a na různých úrovních opravdu zúčastnili, a to z celé řady rozdílných pohnutek. Někteří neměli na vybranou. Jedna třináctiletá dívka se do brigády zapojila přímo ze školní škamny poté, co do školy přišli aktivisté, nařídili jí, aby šla s nimi, a odvedli ji k provádění domovních prohlídek. Neměla ani možnost povědět o tom rodičům, celý týden vykonávala rozkazy a pátrala po zrní.

   Ona i jiní jí podobní byli přesvědčeni, že nemají jinou volbu, anebo se báli, že neuposlechnutí bude znamenat zatčení nebo dokonce smrt. Většina z tisíců rozsudků odnětí svobody vynesených v té době nad ukrajinskými komunisty se týkala lidí, kteří, někdy úmyslně, nevyvíjeli na své sousedy nátlak, aby odevzdali veškeré potraviny. V době obilních rekvizicí začala Balyckého čistka v Komunistické straně Ukrajiny a vedoucí pracovníci na každém stupni věděli, že jim hrozí uvěznění a poprava. Procesy se straníky se otevřeně probíraly v novinách. Jména zatčených vycházela tiskem ve stranických věstnících, které se rozesílaly vesnickým a okresním výborům. Nikdo s jakoukoli vazbou na stranu nechtěl sdílet jejich osud.

   Strach posilovaly vzpomínky na minulé násilí. Skoro každého na Ukrajině se surově dotkly vlny politických proměn, jež následovaly jedna za druhou. Až na ty úplně nejmladší si všichni vzpomínali na pogromy a hromadné vraždy během občanské války před pouhými třinácti lety. Každý si také vybavoval krutost časově méně vzdáleného rozkulačování. Mnozí už předtím uplatňovali moc nad svými sousedy a věděli, co se z toho dá vyzískat. Vedoucí Kopelevovy brigády Bubyr byl poživačný syn bezzemka, který "brzy osiřel". Za revoluce se účastnil akcí trestných oddílů, od ´21 roku pracoval v komsomolu, zapojil se do kolektivizace, rozkulačování a měl zjevně potěšení z mocenské pozice, ze které mohl vyhrožovat svým sousedům. Matvij Havryljuk, člen "výboru vesnické chudiny" ve vsi Toporyšče, byl příslušníkem brigády v roce 1921, "vybíral od kulaků chléb", jak řekl později soudu, a pracoval na "organizování chudých rolnických mas". Sehrál aktivní úlohu v rozkulačování, byl agitátorem ve prospěch kolektivizace a nadšeným účastníkem domovních prohlídek, které vedly k hladomoru. Lidi, jež hladem týral až k smrti, dobře znal, ale nijak s nimi necítil. "Neměl jsem s kulaky nic společného, a důkaz lze nalézt v tom, že byli vždycky proti mně."

   Když začali venkované v zimě a na jaře 1933 strádat, stal se nejvýznamnějším ze všech motivátorů hlad. V rozvráceném světě, kde bylo jídlo vzácné a majetku málo, se zoufalí lidé zmocňovali potravin svých sousedů, aby je snědli sami. Často bylo těžké odlišit chování brigád od činů kriminálnických band. "Olupovali všechny a žili si dobře," vzpomíná Maryna Korobská z Dněpropetrovské (Dnipropetrovsk) oblasti. "Nosili věci, které lidem ukradli, a jedli naše jídlo."

   V získání nějakých výhod doufali i ti, kdo otevřeně nekradli. Jak jsme už řekli, odměnu očekávali informátoři. V některých okresech dostávali aktivisté ihned určité procento z toho, co vymohli. Zákon z 2. prosince o černých seznamech obsahoval pokyn "vydat směrnici o prémiích pro aktivisty, kteří nalezli ukryté obilí". Rozhodnutí dněpropetrovského oblastního sovětu z února 1933 doporučovalo, aby členové brigád na místě obdrželi "10-15 %" z toho, co nashromáždili, a podobné instrukce vydaly i další oblasti. Každý věděl, že spolupráce se stranou může přinést přístup k potravinám, přídělovým lístkům anebo k dalším lidem, kteří je mají. Kateryna Jarošenková, také z Dněpropetrovské oblasti, hladomor přežila, protože její otec byl stranický vedoucí pracovník, jenž směl chodit do zvláštního obchodu pro komunistické funkcionáře, kde prodávali zrno i cukr. Nejvyšší straničtí hodnostáři měli také přídělové lístky, jež je opravňovaly k nákupům, jaké byly pro ostatní nemožné. Privilegia se vztahovala rovněž na jejich děti, jak si připomínají ti, kdo takové štěstí neměli: "Pro děti šéfů byla speciální škola. Měli tam školní jídelnu... z té kuchyně se linuly takové vůně, že jsem kvůli nim vyplakala nemálo slz!"

   Mnozí se domnívali, že dostanou jídlo, ale zklamali se, jak si vybavuje jeden muž z Poltavska: "Z těch, co vyráželi s tyčkami a pátrali po poživatinách, polovina umřela hlady. Měli slíbeno, že dostanou jídlo, když po něm budou pátrat. Nedostali nic." Jiný přeživší vzpomíná, jak se příslušníci brigád, kteří si nakradli potraviny a uložili si je doma, zděsili, když proběhly prohlídky i u nich. Vysílali se aktivisté z jedné vsi k prohledávání domácností v jiné a své spolupracovníky nemuseli nutně ušetřit. Někteří z pachatelů se dokonce od sousedů, které oloupili, dočkali násilí. Za pouhé tři týdny v prosinci 1932 bylo jen v Kyjevské oblasti zavražděno devět místních funkcionářů, došlo k osmi dalším pokusům o vraždu a jedenácti případům žhářství, když se vesničané pokusili vypálit domy členů brigády. Drobné odvetné činy konaly i děti. V Novopokrovce v Dněpropetrovské oblasti si syn aktivisty schoval před ostatními dětmi ve škole bochánky bílého chleba, ale marně. Spolužáci mu stejně natloukli.

   Když zimu vystřídalo jaro a nedostatek potravin si vybíral svou daň, ustala většina rolníků v odporu. Zticha zůstali i ti, kdo se ve ´30 roce vzbouřili. Důvod k tomu byl fyzický, ne psychologický. Vyhladovělý člověk je prostě příliš slabý, než aby se vzpouzel. Hlad potlačí i nutkání k námitkám.

   Ať už byli místní nebo přespolní, všichni, kdo vykonávali rozkaz konfiskovat potravu, tak činili s vyhlídkou na beztrestnost. Snad zažili v následujících letech jistý pocit osobní viny, anebo si možná byli vědomi hněvu a zoufalství venkovanů, které vystavili hladu. Zároveň si ale byli jisti, že jejich konání je schváleno z nejvyšších míst. Znovu a znovu se jim říkalo, že jejich strádající sousedé jsou kulačtí agenti a nebezpečné nepřátelské živly. V listopadu 1932 dala ukrajinská komunistická strana svým členům pokyn, aby tuto agitaci opět zopakovali. "Souběžně s užíváním právních i fyzických represí musejí strana i její výběrčí brigády zakročovat proti lupičům, lotrům a zlodějům chleba, proti těm, kdo obírají proletářský stát a kolchozníky... Musíme v kolchoznických masách podněcovat nenávist, musíme se postarat, aby celá masa kolchozníků ty lidi pohrdlivě označovala za kulacké agenty a třídní nepřátele." Když jim v uších stále zněly takové návody, vymahači zrna se nejen nebáli potrestání za své činy, nýbrž očekávali odměny.

   Tento problém velmi dobře ilustruje kuriózní příběh Andrije Ričyckého, poněvadž tvoří jednu z velmi nemnohých výjimek z tohoto pravidla. V době, kdy se stal okresním zmocněncem, měl už za sebou účast v četných intelektuálních a politických hnutích své současnosti. Jako mladý muž se zapojil do selského povstání v roce 1919 a řídil jednu z partyzánských skupin, alespoň podle svých policejních záznamů. Později byl socialista revolucionář, než prohlédl a stal se zapáleným komunistou, i když jako vedoucí činitel ukrajinské komunistické strany patřil k "nacionálně komunistickým" stranickým organizacím, které se původně stavěly proti bolševikům. Ještě později byl životopiscem básníka Tarase Ševčenka a prvním překladatelem Karla Marxe do ukrajinštiny. V roce 1931 se účastnil útoků pořádaných na Mychajla Hruševského, které proslulého historika "demaskovaly" jako buržoazního nepřítele socialismu. Přes toto úsilí vetřít se do přízně režimu učinila z Ričyckého jeho spletitá historie politických angažmá na Ukrajině počátku třicátých let osobu podezřelou, takže v listopadu 1933 byl v rámci zákroku proti fiktivní "Ukrajinské vojenské organizaci" zatčen.

   Ričyckého soudní proces v březnu 1934 se soustředil na jeho krátkou kariéru výběrčího zrna a vedoucího aktivistické brigády v Arbuzynce v Nikolajevské oblasti od prosince 1932 do konce února 1933. Vyšetřování jeho činnosti v průběhu oněch tří měsíců bylo pečlivé, vyprodukovalo spis o několika stovkách stránek a přivedlo více než 40 svědků. Soud kladl Ričyckému i dalším místním funkcionářům, zejména tajemníkovi okresního výboru strany Ivanu Kobzarovi, za vinu kontrarevoluci, překrucování stranické linie a úmyslné užívání nadměrného násilí s cílem vyvolat "nespokojenost".

   Dokumentace ve skutečnosti ukazuje, že Ričyckyj, Kobzar a další místní činitelé se nechovali nijak odlišně od tisíců jiných komunistických funkcionářů na Ukrajině ve stejném období. Ričyckého do Arbuzynky vyslali právě proto, že už mohl vykázat úspěchy ve vymáhání obilí ve Vinnycké oblasti. Ještě předtím, ve ´30 roce, dělal vymahače zrna v Moldavské autonomní oblasti Ukrajiny - na jednom z území, kde se surové metody uplatnily velmi brzy - a za své úsilí obdržel medaili. Jakmile dorazil na nové pracoviště, začal okamžitě vytvářet brigádu, které měla i arbuzynské zemědělce donutit ke splnění směrných čísel.

   Jeho záměry se vyjasnily hned první večer, jak dosvědčil jeden zemědělec. Ričyckyj shromáždil vesnické předáky ve světnici, zavřel dveře a "začal řvát, že všichni kolchozníci jsou petljurovci a měli bychom je bít, dokud nedáme dohromady zrní". Když měli někteří námitky, znovu se rozkřičel: "Víte, kdo k vám mluví? Člen vlády, člen ústředního výboru, kandidát politbyra." Nato volal po vytvoření brigády, která si bude počínat jinak než všechny ostatní před ní: "Každý dům, do kterého tahle brigáda vkročí, by měl být zralý na rekonstrukci. Neměl by mít pec ani střechu."

   Do brigády vstoupilo několik místních donašečů i příslušníků tajné policie. K nim se přidali dva dobře známí kriminálníci, což byla všeobecně rozšířená praxe, neboť policie si ráda vybírala takové lidi, kteří byli proslulí nemilosrdností. Jedním z nich byl Spyrydon Velyčko, jehož v září 1932 vyloučili z jednoho z tamějších kolchozů za krádež. Směl se k brigádě připojit, jelikož byl ochoten podat hlášení o svých spolukolchoznících a odhalit, kam schovali zrní. Bylo mu jasné, že je to něco za něco, a v jeho případě to zafungovalo, protože podle výpovědi "na něho při hladomoru nezapomněli". Jinak řečeno, hlady netrpěl.

   V týdnech po Ričyckého příchodu přidala arbuzynská brigáda k tradičním metodám výběru obilí další vylepšení. Umíněné rolníky drželi její členové ve sklepě, někdy až dva nebo tři dny, a jíst jim dávali velmi málo nebo vůbec. Pravidelně je mlátili, dokud nevyzradili, kde mají zrní. Jiné podrobili formě veřejného zostuzení - vysvlékli je, nacpali do sudů a vozili ze vsi do vsi jako "příklady", jež by jiní neměli následovat. Když ani jeden z těchto postupů nevedl k úspěchu, uchýlila se Ričyckého skupina k ještě spektakulárnějším trestům.

(dokončení kapitoly v následujícím příspěvku)