EPILOG: UKRAJINSKÁ OTÁZKA NOVÝM POHLEDEM

   Hromadné vraždění lidu a národů, které charakterizovalo postup Sovětského svazu do Evropy, není novým rysem jeho rozpínavé politiky... Naopak, je to dlouhodobý příznak i vnitřní politiky Kremlu, jehož hojné příklady převzali současní vládci z postupů carského Ruska. Je to vskutku neodmyslitelný krok v procesu "sjednocování", který, jak rádi doufají sovětští vůdcové, povede ke vzniku "sovětského člověka" a "sovětského národa", a ku dosažení tohoto cíle, sjednoceného národa, vedoucí činitelé Kremlu klidně zničí národy a kulturu, které východní Evropu dlouho obývaly.

Raphael Lemkin, "Sovětská genocida na Ukrajině", 1953

   Šče nevmerla Ukrajiny slava, i volja

   (Sláva a svoboda Ukrajiny ještě neumřela)

   ukrajinská státní hymna

   Ti, kdo zažili ukrajinský hladomor, ho vždy označovali, jakmile jim to bylo povoleno, za akt státní agrese. Rolníci, kteří měli zkušenost s domovními prohlídkami a černými seznamy, na to vzpomínali jako na kolektivní útok na sebe a na svou kulturu. Ukrajinci, již se stali svědky zatýkání a vraždění intelektuálů, vědců, spisovatelů a umělců, si to připomínali ve stejném duchu, jako úmyslný výpad proti kulturní elitě svého národa.

   Podporou pro výpovědi svědků jsou archivní záznamy. Hladomor na Ukrajině nezpůsobila ani neúroda, ani nepřízeň počasí. I když k vytvoření podmínek, jež vedly k hladomoru, přispěl chaos kolektivizace, vysoké počty úmrtí v zemi mezi lety 1932 1934, a zejména strmý nárůst na jaře roku 1933, přímo kolektivizací způsobeny nebyly. Hladovění bylo spíše výsledkem násilného odnímání potravin domácnostem, zábran na cestách a silnicích, které venkovanům nedovolovaly vydávat se za prací nebo potravou, tvrdých pravidel černých seznamů uvalovaných na usedlosti a vsi, omezování přímé zbožní směny a obchodu a zuřivé propagandistické kampaně kladoucí si z cíl přesvědčit Ukrajince, aby bez pohnutí přihlíželi, jak jejich sousedé hynou hlady.

   Jak jsme viděli, Stalin se nesnažil zabít všechny Ukrajince, a také ne všichni Ukrajinci se stavěli na odpor. Naopak, někteří aktivně či pasivně se sovětským projektem kolaborovali. Tato kniha obsahuje mnohá vylíčení útoků sousedů na sousedy, kterýžto jev je znám z jiných masových vraždění na jiných místech a v jiných dobách. Stalin ovšem usiloval o zlikvidování nejaktivnějších a nejangažovanějších Ukrajinců, a to jak na venkově, tak ve městech. Byly mu jasné důsledky hladomoru a souběžné vlny hromadného zatýkání, k nimž na Ukrajině docházelo. Totéž platilo pro lidi stojící nejblíže k němu, včetně nejvýše postavených ukrajinských komunistů.

   V době, kdy tyto události probíhaly, nebylo slovo, které by se dalo užít k vyjádření státem řízeného útoku na etnickou skupinu nebo národ, ani mezinárodní zákon, jenž by takovou akci definoval jako konkrétní druh zločinu. Když se ale ve 40. letech začalo užívat slovo "genocida", mnozí se ho snažili aplikovat na hladomor a doprovodné čistky na Ukrajině. Jejich úsilí už v té době komplikovaly, a nadále komplikují, četné odlišné výklady výrazu "genocida" - kategorie spíše právní a morální než historické -, ale také spletitá a soustavně se proměňující politická situace v Rusku a na Ukrajině.

   Pojem "genocida" má ve zcela doslovném smyslu původ na Ukrajině, přesněji řečeno v polsko-židovsko-ukrajinském městě Lvově. Na tamní univerzitě ve 20. letech studoval právní odborník Raphael Lemkin, který onen výraz vytvořil spojením řeckého slova "genos", znamenajícího rasu nebo národ, a latinského "cida", označujícího zabíjení. Město Lvov bylo až do 18. století polské a pak se stalo součástí rakousko-uherské říše. Po první světové válce patřilo Polsku, po invazi Rudé armády v roce 1939 Sovětskému svazu, mezi léty 1941 a 1944 Německu, potom do roku 1991 sovětské Ukrajině a od té doby náleží samostatné Ukrajině. Každou změnu doprovázely otřesy a někdy hromadné násilí, když noví vládcové vnucovali svůj jazyk, kulturu a zákony.

   Lemkin se sice v ´29 roce přesunul ze Lvova do Varšavy, ale ve své autobiografii uvedl, že k uvažování o genocidě ho pohnula historie jeho regionu a brutální emoce, které se onou krajinou převalily během 1. světové války. "Začal jsem si více číst historii, abych nastudoval, zda jsou národnostní, náboženské nebo rasové skupiny vybíjeny jako takové," napsal. Zejména jím pohnul nápor Turků proti Arménům, "vražděným pouze z toho důvodu, že byli křesťané", a tak začal hlouběji uvažovat o mezinárodním právu a klást si otázku, jak by bylo možné použít ho k zastavování takových tragédií. Ještě naléhavější se tato práce stala po dobytí Varšavy nacisty v roce 1939, což, jak si ihned uvědomil, mělo vést k likvidaci Židů jako etnické skupiny, a podobně i dalších. Své názory nakonec zformuloval v knize Vláda Osy v okupované Evropě: Zákony okupace - analýza vládnutí - návrhy na změny (Axis Rule in Occupied Europe: Laws of Occupation - Analysis of Gouvernment - Proposals for Redress), kterou vydal v roce 1944 ve Spojených státech, kam z obsazeného Polska uprchl. "Genocidu" v ní definoval ne jako jednotlivý akt, ale jako proces:

   Obecně řečeno neznamená genocida nutně bezprostřední zničení národa, až na případ, kdy je prováděna hromadným zabíjením všech příslušníků národa. Výraz má spíše označovat koordinovaný plán různých akcí namířených na destrukci nejpodstatnějších základů života národních skupin s cílem samotné tyto skupiny vyhladit. Záměrem takového plánu je rozkládat politické a společenské instituce, kulturu, jazyk, národnostní city, náboženství a hospodářskou existenci národních skupin a zbavovat jednotlivce patřící do těchto skupin osobní bezpečnosti, svobody, zdraví, důstojnosti a dokonce života. Genocida je namířena proti národní skupině jako celku a akce s ní spojené dopadají na jednotlivce nikoli jako na individuální osoby, ale jako na členy národní skupiny.

   Ve Vládě Osy Lemkin hovořil o různých druzích genocidy - politické, sociální, kulturní, ekonomické, biologické a fyzické. Zvlášť, v náčrtu historie genocidy, kterou nikdy nedokončil a nevydal, vypočítal takové technické postupy, jež mohou být ke spáchání genocidy použity, a zařadil mezi ně znesvěcování kulturních symbolů a ničení kulturních středisek jako kostely a školy. Jinak řečeno "genocida", jak byla široce definována v Lemkinových vydaných i nevydaných dílech ze 40. let, rozhodně zahrnovala sovětizaci Ukrajiny a ukrajinský hladomor. Autor se později výslovně vyjádřil, že tomu tak je. V eseji z roku 1953 s titulem "Sovětská genocida na Ukrajině" napsal, že SSSR napadl ukrajinské elity právě proto, že byly "malé a snadno zničitelné, a tudíž zejména na tyto skupiny dopadla plnou silou sovětská sekera se svými dobře známými atributy masového vraždění, deportací a nucené práce, vyhnanství a týrání hlady".

   Kdyby pojem genocidy zůstal prostě ideou v myslích a psaných projevech akademických odborníků, nebyly by dnes žádné spory o tom, že podle Lemkinovy definice byl holodomor genocidou - a je jí také při zcela intuitivním chápání tohoto slova. Jenomže výraz vstoupil do mezinárodního práva v úplně jiném kontextu - v souvislosti s norimberskými procesy a právnickými debatami, které následovaly.

   Lemkin byl v Norimberku poradcem amerického vrchního žalobce, soudce Nejvyššího soudu USA Roberta Jacksona, a termín se na jeho přímluvu používal při procesu, ovšem v žádném z verdiktů zmíněn nebyl. Když norimberské procesy skončily, mnozí se domnívali, že by se slovo kvůli morálce i reálné politice mělo dostat do základních dokumentů OSN. Jak ale soudí Norman Naimark i jiní, mezinárodní politika, a konkrétněji politika studené války, zapůsobila na navrhování textu konvence OSN o genocidě daleko více než odborné právnické úvahy Lemkina nebo kohokoli dalšího.

   Rezoluce Valného shromáždění OSN v prosinci 1946 původně odsoudila genocidu výrazivem, jež navazovalo na Lemkinovo široké chápání. Genocida byla identifikována jako "zločin podle mezinárodního práva... ať je spáchána z náboženských, rasových, politických nebo jakýchkoli jiných důvodů". Rané návrhy textu pozdější Konvence o prevenci a trestání zločinu genocidy zahrnovaly jako potencionální oběti také "politické skupiny". Proti této širší definici se však postavil SSSR, který věděl, že by mohl být pokládán za viníka genocidy prováděné proti "politickým skupinám" - například kulakům. Sovětská delegace tedy argumentovala, že politické skupiny "do vědecké definice genocidy naprosto nepatří, jejich zařazení by konvenci oslabilo a stalo by se překážkou v boji proti genocidě". Delegace se místo toho snažila zajistit, aby definice "genocidy" byla "organicky propojena s fašismem, nacismem a dalšími podobnými rasovými teoriemi". Tuto užší definici začal prosazovat sám Lemkin, a stejně činili i jiní, kteří si tuze přáli, aby toto opatření prošlo, obávali se, že by ho SSSR mohl jinak zablokovat.

   V roce 1948 byla konvence nakonec schválena, což byl osobní triumf pro Lemkina a mnohé další, kteří v její prospěch lobbovali. Právní definice však byla úzká a v následujících letech se vykládala ještě úžeji. V praxi začala "genocida", jak byla definována v dokumentech OSN, znamenat fyzickou likvidaci celé etnické skupiny způsobem podobným holocaustu.

   Holodomor tomuto kritériu nevyhovuje. Ukrajinský hladomor nebyl pokusem vyhubit všechny Ukrajince do jednoho, a také byl v létě 1933 zastaven daleko dříve, než mohl zdecimovat celý národ. I když Lemkin později usiloval o rozšíření platnosti termínu a dokonce se o sovětizaci Ukrajiny vyjádřil jako o "klasickém příkladu sovětské genocidy", je nyní obtížné klasifikovat organizované hladovění na Ukrajině nebo kterýkoli jiný sovětský zločin podle mezinárodního práva jako genocidu. Není na tom nic překvapivého, když uvážíme, že formulování textu se účastnil samotný Sovětský svaz, a to tak, aby klasifikaci sovětských zločinů jako "genocidy", včetně holodomoru, zabránil.

   Obtíže s klasifikováním holodomoru podle mezinárodního práva jako genocidy nezabránily řadě ukrajinských vlád se o to pokoušet. První snaha následovala po Oranžové revoluci v roce 2004 - sérii pouličních protestů v Kyjevě proti ukradeným volbám, korupci a předpokládanému vlivu na ukrajinskou politiku. Tyto protesty vedly ke zvolení Viktora Juščenka, prvního ukrajinského prezidenta, který nepocházel z komunistické strany. Ten měl od ukrajinského národního hnutí neobyčejně silný mandát a využil ho k podpoře studia hladomoru. Zmínky o holodomoru zařadil do své nástupní řeči a vytvořil Ústav národní paměti, jehož ústředním tématem byl výzkum holodomoru. Lobboval také u Spojených národů, Organice pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a dalších mezinárodních institucí, aby hladomor uznaly jako genocidu. Za Juščenkovy vlády se zásadně zvýšilo financování výzkumu hladomoru. Desítky místních skupin - učitelé, studenti, knihovníci - se například zapojily do celonárodního úsilí o sepsání knihy paměti, úplného seznamu obětí hladu. V lednu 2010 shledal ukrajinský soud Stalina, Molotova, Kaganoviče, Postyševa, Kosiora a jiné vinnými "spácháním genocidy". Soudní řízení bylo následně zastaveno, jelikož všichni obvinění byli po smrti.

   Juščenko chápal sílu hladomoru jako sjednocující národní povědomí pro Ukrajince, zvláště proto, že tato událost byla tak dlouho popírána. Nepochybně otázku politizoval v tom smyslu, že užíval politických nástrojů, aby k příběhu upoutal větší pozornost. Některá z jeho vlastních prohlášení o hladomoru, zejména jeho tvrzení o počtu obětí, byla nadsazená. Nezašel ale tak daleko, aby hladomor užil k antagonizaci ruských sousedů, a neoznačil ho za "ruský" zločin proti Ukrajincům. Při vzpomínkové akci na 75. výročí holodomoru v roce 2008 se ve skutečnosti, stejně jako při jiných příležitostech, ze všech sil snažil vyhnout připsání viny za tragédii ruskému národu:

   Apelujeme na všechny, zejména na Ruskou federaci, aby byli pravdiví, čestní a čistí před svými bratry v odsouzení zločinů stalinismu a totalitního Sovětského svazu... Byli jsme všichni společně v témž pekle. Zavrhujeme nestoudnou lež, že z tragédie obviňujeme kterýkoli jednotlivý národ. To není pravda. Je jeden zločinec: imperiální komunistický sovětský režim.

   Krajané Juščenkovým slovům ne vždy přitakávali. Měl samozřejmě pravdu, když hladomor kladl za vinu politice sovětské komunistické strany a nikoli Ruska, vždyť ve ´33 roce nebylo žádné "Rusko", nebo alespoň ne suverénní ruský stát. Avšak protože ústředí komunistické strany bylo v roce 1933 v Moskvě a poněvadž Moskva, hlavní město postsovětského Ruska, převzala po roce 1991 mnohá aktiva SSSR, někteří na Ukrajině dnes obviňují z hladomoru "Rusko".

   Věc dále zamotal ruský politický establishment, který zhruba od roku 2005 obnovoval vlastní imperiální ambice v regionu, a rozhodl se v Juščenkově kampani hledat útok na Rusko a nikoli na Sovětský svaz. Proruské skupiny uvnitř Ukrajiny se nechávaly vést ruským státem: v roce 2006 vpadli ruští nacionalističtí výtržníci vedení členem místní komunistické organizace do budovy, kde sídlil Volodymyr Kaliničenko, historik, který psal o hladomoru v Charkovské oblasti, kopali do zamčených dveří a vykřikovali pohrůžky. V roce 2008 ruský tisk odsoudil akce na památku holodomoru jako "rusofobní", ruský prezident, jímž tehdy byl Dmitrij Medveděv, odmítl pozvání k účasti a zavrhl řeči o "takzvaném holodomoru" jako "amorální". V zákulisí Medveděv vůdcům v regionu vyhrožoval a doporučoval jim nehlasovat pro návrh, podle něhož měly Spojené národy prohlásit hladomor za "genocidu". Jak sděluje britský princ Andrew, ruský prezident řekl ázerbájdžánskému, že pokud nebude hlasovat proti návrhu, může "zapomenout na Náhorní Karabach", oblast, která je předmětem sporu mezi Ázerbájdžánem a Arménií.

   Kampaň nebyla pouze diplomatická. Doprovázel ji nástup ruského historického narativu, který nepopíral hladomor, ale důrazně ho bagatelizoval. V Rusku se nekonají téměř žádné akce v upomínku na ukrajinský nebo širší sovětský hladomor a velmi málo se tam vede veřejná debata. Pokud je hlad vůbec zmíněn, je obvykle součástí argumentace, která odpírá Ukrajině v utrpení nějakou zvláštní roli. V roce 2008 zveřejnil ruský badatel Viktor Kondrašin nejvýmluvnější verzi tohoto kontranarativu. Hladomor v letech 1932-33: Tragédie ruské vesnice podrobně líčí hrůzy oněch let v ruské Penzenské oblasti v Povolží. Autor nepopírá, že na Ukrajině došlo k masovému hladovění. Naopak, jeho práce ukazuje, že Stalin uvedl do chodu surový proces kolektivizace, a potvrzuje, že v letech 1932-33 nařídil "bezohlednou" konfiskaci zrna, přičemž velmi dobře věděl, že zemřou miliony rolníků. Kondrašin ovšem také dokazuje, že ukrajinské odhady úmrtnosti na Ukrajině jsou příliš vysoké, odhady počtu úmrtí v povolžských regionech pak všeobecně příliš nízké, a že Stalinova politika zasáhla všechny přibližně stejně. "Mechanismus vytváření hladomoru byl tentýž" v Rusku jako na Ukrajině, sdělil reportérovi: "Žádné národní rozdíly nebyly."

   Kondrašinovy argumenty jsou zčásti pravdivé. Prezident Juščenko je jednou z prominentních osobností, které někdy uvádějí takové počty obětí holodomoru, jež jsou skutečně příliš vysoké. I když ukrajinská badatelská komunita se nyní až na některé výjimky shoduje na čísle necelé 4 000 000 mrtvých, je dosud možné slyšet počty tak vysoké jako 10 000 000. Kondrašin má možná také pravdu, že Penzenská oblast - region stejně jako Ukrajina proslulý selským povstáním za občanské války, které v ´18 roce rozzuřilo Lenina - byla pro sovětský stát speciálním terčem.

   Je rozhodně důvod bedlivě prozkoumat "mimořádný" hladomor na Penzensku. Ještě naléhavější jsou důvody pro pečlivější studium hladu v Kazachstánu, kde velmi vysoká úmrtnost také napovídá něco hodně zlověstnějšího než nedbalost. To by ale nemělo negovat potřebu uznat výjimečné okolnosti hladomoru na Ukrajině. Jak ukázala tato kniha, historické záznamy zahrnují dekrety zaměřené pouze na Ukrajinu, jako ten, jímž se uzavírají její hranice, nebo černé seznamy uvádějící desítky tamějších kolchozů a vsí a implicitně spojující neúspěch ve výkupu zrna s ukrajinizací. Demografické zápisy rovněž prokazují, že Ukrajina měla v oněch letech vyšší počet úmrtí než kterákoli jiná část Sovětského svazu.

   Při veřejné debatě s ukrajinským historikem Stanislavem Kulčyckým sám Kondrašin napsal, že Stalin spatřoval v potravinové krizi v roce 1932 "příležitost":

   Hladomor v letech 1932-33 a všeobecná ekonomická krize na Ukrajině poskytly stalinistickému režimu záminku k podniknutí preventivních opatření proti ukrajinskému národnímu hnutí a ve vzdálenější perspektivě i proti jeho společenské základně (intelektuálům, správním pracovníkům, rolníkům).

   Vzhledem k tomu, že toto je více čí méně argumentace většiny ukrajinských mainstreamových historiků - a také této knihy -, zdá se, že trhlina mezi "ruskými" a "ukrajinskými" badatelskými interpretacemi hladomoru není tak velká, jak se to někdy prezentovalo.

   Nicméně politizace rozpravy o hladu znamenala, že nastaly značné rozdíly mezi jeho chápáním v ukrajinské a ruské veřejnosti jak v kontextu rusko-ukrajinském, tak také uvnitř samotné Ukrajiny. Juščenko často mluvil o hladomoru a pečlivě přemýšlel, jak ho připomínat. Avšak jeho oponent a nástupce Viktor Janukovyč - "proruský" prezident, který byl zvolen za otevřené finanční a politické podpory Ruska, tuto politiku naráz zvrátil. Odstranil z prezidentských webových stránek zmínky o holodomoru, nahradil šéfa Ústavu národní paměti historikem, který býval komunistou, a přestal při vyjadřování o hladomoru užívat slovo "genocida".

   O hladomoru nadále mluvil jako o "tragédii" či dokonce "Armagedonu", a často užíval slovo "holodomor", které naznačuje uměle vytvořený hlad. Pokračoval také v každoročních upomínkových ceremoniích a nebránil v činnosti archivním badatelům, ani jim ji neztěžoval - jak to zhruba ve stejně době činil v Rusku Vladimir Putin -, i když se mnozí obávali, že se tak zachová. Prezidentova změna tónu a důrazu nicméně jeho politické odpůrce vztekala. Široce byla odmítána zejména jeho neochota užívat výraz "genocida" - gesto ohledu vůči Rusku (je zaznamenáníhodné, že prezident Medveděv v roce 2010, během Janukovyčova funkčního období, přece jen nakonec navštívil památník holodomoru v Kyjevě, což snad měla být "odměna" za zmírněnou rétoriku). Jistá skupina občanů se dokonce pokusila podat na Janukovyče žalobu pro "popírání genocidy". Jeho katastrofální účinkování v roli prezidenta nakonec zdiskreditovalo veškeré jeho politické kroky včetně bagatelizace hladomoru. Systematicky podkopával ukrajinské politické instituce a v mimořádném rozsahu se účastnil korupce. V únoru 2014 ze země uprchl, když předtím policie během dlouhotrvajících protestů proti jeho vládě postřílela na kyjevském Majdanu přes 100 lidí.

   Janukovyčovo zostuzení nevyhnutelně zanechalo stopu na veřejné historické debatě. Díky politickému dění rozvířenému kolem slova "genocida" se tento výraz v ukrajinské politice stal čímsi jako značkou totožnosti, podle níž se ti, kdo ho užívali, identifikovali jako zastánci jedné politické strany, a ti, kdo ho neužívali, jako příznivci jiné. Problém se zostřil na jaře 2014, kdy ruská vláda vypracovala zkarikovaný "genocidní" argument, kterým ospravedlňovala své chování. Během ruského vpádu na Krym a na východní Ukrajinu totiž separatisté podporovaní z Ruska i ruští politici prohlašovali, že jejich nezákonné zásahy byly "obranou proti genocidě", čímž mínili "kulturní genocidu", kterou "ukrajinští nacisté" údajně uplatňovali proti ruskojazyčným Ukrajincům.

   Jak konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou sílil, zostřovaly se i výpady proti historii a historiografii. V srpnu 2015 Ruskem podporovaní separatisté úmyslně zničili pomník obětem hladomoru v okupovaném východoukrajinském městě Snižne - v místě, odkud vzbouřenci rok předtím odpálili raketu Buk, která sestřelila letadlo Malaysian Airlines na lince MA 17, přičemž všichni na palubě zahynuli. V témž srpnu 2015 zveřejnily propagandistické webové stránky ruské vlády Sputnik News článek v angličtině pod titulem "Holodomorový švindl" (Holodomor Hoax). Ten prezentoval názory  připomínající někdejší doby popírání. Označoval hladomor za "jeden z nejproslulejších mýtů 20. století a nejjedovatějších šípů antisovětské propagandy" a dokonce citoval dávno zdiskreditovanou knihu Douglase Tottlea Podvod, hladomor a fašismus. Vazby, které podle Tottleova tvrzení existovaly mezi historiky hladomoru, údajnými ukrajinskými nacionalisty a údajnými antisovětskými silami na Západě, se Rusku zase jednou hodily, když opět chtělo znevěrohodnit Ukrajince jakožto "nacisty".

   Do roku 2016 opsaly spory úplně nový kruh. Postsovětský ruský stát už zase všechno popíral: k holodomoru nedošlo, a že se odehrál, tvrdí jen "nacisté". Všechny tyhle tahanice znevěrohodňovaly uplatňování termínu "genocida", a to tak úspěšně, že užít ho v ruském nebo ukrajinském kontextu se stalo protivně rozporuplným. Lidé se cítí debatou vysíleni - a to snad také byl hlavní účel ruského útoku na historiografii hladomoru.

   Avšak rozprava o genocidě, před desítkou let tak bouřlivá, se ztišila také z jiných důvodů. Hromadění důkazů vede k tomu, že na nich začne méně záležet. Ať je hladomor z let 1932-33 dnes označován za genocidu, za zločin proti lidskosti nebo prostě za akt hromadného teroru, ať je definice jakákoli, byl to strašlivý útok podniknutý vládou proti vlastním lidem. Byl to jeden z několika podobných útoků ve 20. století, z nichž ne všechny zapadají do učesaných právních pouček. Že k hladomoru došlo, že byl úmyslný a že byl součástí politického plánu na podkopání ukrajinské identity, to se na Ukrajině, stejně jako na Západě, přijímá, ať už to nějaký mezinárodní soud potvrdí nebo ne.

   Debata se také pomalu stává pro Ukrajince méně důležitou. Právní pře kolem hladomoru a genocidy byly, popravdě řečeno, často zástupnými problémy pro spory o Ukrajinu, ukrajinskou suverenitu a právo země na existenci. Diskuse o hladomoru byla způsobem, jak trvat na nároku Ukrajiny na samostatné národní dějiny a vlastní národní paměť. Avšak nyní - po více než čtvrtstoletí nezávislosti, dvou pouličních revolucích a ruské invazi, kterou nakonec zastavila ukrajinská armáda - je suverenita skutečností, nikoli teorií, která by si vyžadovala historické nebo vlastně vůbec nějaké zdůvodnění.

   Protože byl ukrajinský hladomor tak zničující, protože byl tak pečlivě zamlčen a protože měl tak zásadní dopad na demografii, psychologii a politický život Ukrajiny, utváří i nadále uvažování Ukrajinců a Rusů o sobě samých i jedněch o druhých, a to způsoby jak zjevnými, tak těžko postižitelnými. Příslušníci generace, která hlad zažila a přežila, si s sebou navždy nesli vzpomínky. Tragédie však nadále formuje i děti a vnuky přeživších.

   Likvidace ukrajinské elity ve 30. letech - nejlepších vědců, spisovatelů a politických vůdců, ale také nejschopnějších rolníků země - má určitě dosud své důsledky. I po třech generacích lze původ mnohých současných politických problémů Ukrajiny, včetně rozsáhlé nedůvěry ke státu, slabých národních institucí a zkorumpované politické třídy, přímo vysledovat zpět až ke ztrátě oné první, porevoluční, vlastenecké elity. V roce 1933 byli ze scény naráz odstraněni muži a ženy, kteří mohli zemi vést, lidé, již jimi mohli být ovlivněni a kteří by zase ovlivnili další. Ti, kdo je nahradili, byli zastrašením donuceni k mlčení a poslušnosti, naučeni být opatrní, ostražití a vylekaní. V následných letech se stát vnímal jako předmět a zdroj ne úcty, ale strachu, a na politiky a úředníky se už nikdy nepohlíželo jako na zřízence, kteří jsou tu pro lidi. Politická pasivita v zemi, povolnost ke korupci a všeobecná obezřelost vůči státním institucím, i těm demokratickým - tyto ukrajinské politické patologie mají kořeny v roce ´33.

   Svou stopu zanechala i rusifikace, která následovala po hladomoru. V důsledku toho, že SSSR soustavně ničil ukrajinskou kulturu a paměť, nevidí mnozí Rusové v Ukrajině samostatnou zemi s vlastní historií. Četní Evropané mají jen mlhavé povědomí, že Ukrajina vůbec existuje. Názory samotných Ukrajinců na to, komu a čemu být oddaní, jsou smíšené a zmatené. Tato nejednoznačnost může vyústit ve zcyničtění a apatii. Lidé, kterým na vlastním národě a zemí příliš nezáleží nebo o nic moc nevědí, budou sotva pracovat na jejich zvelebení. Ti, kdo nepociťují občanskou odpovědnost, neprojevují velký zájem ani o vymýcení korupce.

   Do 30. let se táhnou i kořeny nynějších lingvistických půtek na Ukrajině. Je paradoxem, že Stalin upevnil pouto mezi ukrajinským jazykem a ukrajinskou národní identitou, když se pokusil obojí zničit. Výsledkem je, že jazykovědné rozpory zůstávají i dnes odrazem hlubších sporů o identitu. Ukrajina je země zcela dvojjazyčná - většina lidí umí ukrajinsky i rusky -, avšak ti, kdo dávají jednomu či druhému jazyku přednost, si pravidelně stěžují na diskriminaci. V roce 2012 vypukly nepokoje, když ukrajinský stát uznal v několika oblastech ruštinu za "úřední" jazyk, který lze užívat před soudem a ve státní správě. V roce 2014 se pomajdanská ukrajinská vláda pokusila tento zákon odvolat, a přestože bylo toto odvolání zase rychle zrušeno, využili navrhovanou změnu Ruskem podporovaní "separatisté" ke zdůvodnění vpádu na Ukrajinu. Ruské akce proti ukrajinštině i suverenitě země vyvolaly mezi lidmi odezvu v opačném směru, než jak byly zamýšleny. V roce 2005 užívala ukrajinštinu jako hlavní komunikační prostředek necelá polovina obyvatelstva. O deset let později jí dávaly přednost před ruštinou dvě třetiny. Díky ruskému tlaku se národ sjednocuje kolem ukrajinského jazyka, jak to nedělal od 20. let.

   Studium hladomoru pomáhá při vysvětlování soudobé Ukrajiny, ale poskytuje také vodítko k chápání určitých postojů nynějšího Ruska, z nichž mnohé jsou součástí starších vzorců. Od dob revoluce bolševici věděli, že na Ukrajině tvoří menšinu. Aby si většinu podrobili, užívali nejen extrémního násilí, ale také virulentních a zlobných forem propagandy. Holodomoru předcházelo desetiletí něčeho, co bychom dnes nazvali polarizující "řečí nenávisti", označující některé lidi za "loajální" sovětské občany a jiné za "nepřátelské" kulaky, privilegovanou třídu, kterou bude třeba zlikvidovat, aby se uvolnila cesta lidové revoluce. Takové ideologické slovní obraty ospravedlňovaly jednání mužů a žen, již usnadňovali nástup hladomoru, lidí, kteří zabavovali hladovějícím rodinám jídlo, policistů, již zatýkali a zabíjeli své spoluobčany. Poskytovaly jim také představu mravního a politického zdůvodnění. Jen velmi nemnozí z těch, kdo hladomor organizovali, z toho měli pocit provinění, neboť se nechali přesvědčit, že hynoucí venkované jsou "nepřátelé lidu", nebezpeční zločinci, které je ve jménu pokroku třeba odstranit.

   O 80 let později ruská FSB, institucionální dědička KGB (která byla nástupcem OGPU), dál démonizuje své oponenty a používá při tom propagandy a dezinformací. Povaha a forma štvavých řečí se na Ukrajině změnila, ale záměry těch, kdo s nimi operují, ne. Stejně jako v minulosti nasazuje Kreml výroky určené ke stavění lidí jednoho proti druhému, k vytváření občanů první a druhé kategorie, k rozdělování a odvádění pozornosti. V letech 1932-33 hovořila sovětská státní média o příslušnících OGPU pracujících s místními kolaboranty jako o "sovětských vlastencích" bojujících s "petljurovci", "kulaky", "zrádci" a "kontrarevolucionáři". V roce 2014 se ruské státní sdělovací prostředky o speciálních jednotkách provádějících invazi na Krymu a na východní Ukrajině vyjadřovaly jako o "separatistických vlastencích" bojujících s "fašisty" a "nacisty" z Kyjeva. Následovala nesmírná dezinformační kampaň doplňovaná smyšlenými sděleními - například že ukrajinští nacionalisté ukřižovali nemluvně - a zmanipulovanými fotografiemi, a to nejen uvnitř Ruska, ale v ruských, státem financovaných médiích po celém světě. I když byla o hodně vytříbenější než cokoli, co mohl dokázat Stalin v době před elektronickou komunikací, její duch byl do značné míry stejný.

   I dnes, po osmdesáti letech, lze opět zaslechnout ozvuk Stalinova strachu z Ukrajiny - nebo spíše jeho obav z neklidu šířícího se z Ukrajiny do Ruska. Vůdce posedle mluvil o ztrátě kontroly nad Ukrajinou a o polských či jiných zahraničních komplotech namířených na podvracení země. Věděl, že Ukrajinci pohlížejí na centralizované vládnutí s podezřením, že kolektivizace bude nepopulární mezi zemědělci s pevnými pouty k vlastní půdě a tradicím a že ukrajinský nacionalismus je galvanizující síla schopná postavit se bolševismu a dokonce ho zničit. Suverénní Ukrajina mohla zhatit sovětský projekt nejen tím, že by SSSR připravila o obilí, ale také tím, že by ho zbavila legitimity. Ukrajina byla po staletí ruskou kolonií, ukrajinská a ruská kultura zůstávaly pevně spjaty, ruština a ukrajinština byly blízce příbuzné. Kdyby Ukrajina odvrhla sovětský systém i jeho ideologii, mohlo takové odmítnutí vzbudit pochybnosti o celém sovětském projektu. A přesně to se stalo v roce 1991.

   Současnému vedení Ruska je tahle historie velice dobře známa. Stejně jako Stalin, který ve ´32 roce řekl Kaganovičovi, že jeho největší obavou je "ztráta" Ukrajiny, je také nynější ruská vláda přesvědčena, že suverénní, demokratická, stabilní Ukrajina, spojená s ostatní Evropou vazbami kultury a obchodu, je hrozbou pro zájmy vůdců Ruska. Vždyť jestliže se Ukrajina stane příliš evropskou - pokud dosáhne čehokoli podobného úspěšné integraci do Západu -, mohli by se Rusové zeptat: a proč ne my? Ukrajinská pouliční revoluce z roku 2014 představovala nejhorší noční můru ruského vedení - mladé lidi volající po vládě zákona, odsuzující korupci a mávající evropskými prapory. Takové hnutí mohlo být nakažlivé, a proto muselo být zastaveno veškerými dostupnými prostředky. Dnešní ruská vláda používá dezinformace, korupci i vojenskou sílu k podkopávání ukrajinské suverenity právě tak, jak to v minulosti dělaly vlády sovětské. Pro ruské vůdce, kteří nedovedou vysvětlit stagnující životní úroveň ani zdůvodnit své výsady, bohatství a moc, zůstává, stejně jako ve ´32 roce, užitečným prostředkem soustavné rozprávění o "válce" a "nepřátelích".

   Historie přináší nejen tragédie, ale i naději. Ukrajina nakonec nebyla zničena a ukrajinština nezmizela. Neustala ani touha po nezávislosti - a stejně tak trvá dychtění po demokracii, po spravedlivější společnosti nebo po ukrajinském státě, který by Ukrajince opravdově reprezentoval. Ti tyto tužby vyjadřovali, jakmile to bylo možné. Když jim to bylo v roce 1991 dovoleno, hlasovali v převážné většině pro samostatnost. Ukrajina, jak hlásá její státní hymna, neumřela.

   A také Stalin nakonec neuspěl. Ve 30. letech byla vyvražděna generace ukrajinských intelektuálů a politiků, ale jejich dědictví žilo dál. Národní aspirace, spojená jako v minulosti s usilováním o svobodu, byla v 60. letech oživena, žila nadále v podzemí 70. a 80., v 90. letech pak znovu otevřeně vystoupila na povrch. A s novým tisíciletím se opět objevila nová generace ukrajinských intelektuálů a aktivistů.

   Historie hladomoru je tragédie bez šťastného konce. Historie Ukrajiny však tragédií není. Miliony lidí byly zavražděny, ale národ a země zůstává na mapě. Byla potlačena paměť, avšak Ukrajinci dnes o své minulosti diskutují a debatují. Byly zničeny údaje o sčítání lidu, jenomže dnes jsou dostupné archivní záznamy.

   Hladomor a období následující po něm po sobě zanechaly strašlivou stopu. I když ale rány dosud přetrvávají, miliony Ukrajinců se je poprvé od ´33 roku snaží vyhojit. Jako národ vědí, co se ve 20. století odehrálo, a tato vědomost může pomoci v utváření jejich budoucnosti.