dokončení článku "Únosy československých občanů do SSSR podrobněji":

   V roce 1928 byl povýšen na nadporučíka a následujícího roku byl jmenován pilotem letcem. V roce 1930 byl povýšen na kapitána a o dva roky později byl ustanoven velitelem stíhací letky. V roce 1937 byl už jako štábní kapitán jmenován velitelem těžké bombardovací letky. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byl převeden do výslužby a žil v Praze.

   Petrovova manželka v dopise ministerstvu národní obrany popsala jeho zadržení takto: "V sobotu odpoledne, asi o 16 hod. přišli k nám do bytu 3 ruští vojáci a přivedl je 1 Čech a přáli si, aby manžel s nimi šel k výslechu. (. . .) Vešla jsem do pokoje, přivítala je a ptala se, co se vlastně stalo a kdo oni jsou. Na to ten Čech (mladík asi 25 let) jen ukázal na Rusy a řekl, že tito páni potřebují nějaký výslech a hned sám podotknul, že však to není žádné zatčení. Avšak na mou přímou otázku, kdo vlastně jsou, mně nic neodpověděl. (. . .) Ptala jsem se, mám-li dáti mužovi něco s sebou a kdy se vrátí. Ten Rus mně řekl, že nic nepotřebuje, že se vrátí ještě segodňa ili zavtra (dnes nebo zítra)."

   Další Petrovův osud po odchodu z bytu v doprovodu sovětského komanda neznáme. Pokus pátrat po něm ve sběrném táboře NKVD v Ratiboři byl neúspěšný. Patrně zahynul v některém sovětském táboře.

   Dotazník, zaslaný v roce 1994 Střediskem pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu při Ministerstvu spravedlnosti České republiky a Výborem "Oni byli první" Vojenskému kolegiu Nejvyššího soudu Ruské federace se žádostí o doplnění údajů o zadržení sovětskými orgány v roce 1945 v Československu a represi v SSSR Nikolaje Petrova, vrátila Ruská federace v roce 1995 nevyplněný.

*

   Žádný z obou československých důstojníků  - ani další, o nichž se ještě zmíníme, - se během služebního poměru nezúčastnil politické činnosti a nebyl členem žádné ruské emigrantské ani jiné politické organizace. A žádný nebyl ani obviněn z nějaké činnosti proti československým zájmům v době okupace a 2. světové války.

*

   Dalším odvlečeným v sobotu 12. května 1945 byl 68iletý bývalý admirál ruského válečného námořnictva Jakov Podgorný. Za 1. světové války byl velitelem ponorky.

   Po odchodu do emigrace žil od roku 1922 v Československu a ve 30. letech mu bylo uděleno československé občanství.

   Byl zadržen ve svém bytě v Praze-Nuslích.

   Potom stopy po něm zcela mizí.

   Teprve z údajů, které ruské úřady předaly v roce 1996 prostřednictvím velvyslanectví Ruské federace v Praze Výboru "Oni byli první", se dovídáme, že byl odvlečen směršovci 2. ukrajinského frontu a obviněn z "účasti v kontrarevoluční organizaci". O čtyři měsíce později 15. září 1945 byl zvláštní poradou NKVD SSSR odsouzen "za účast v běloemigrantské teroristické organizaci do vězení na 4 roky". Ale rozsudek "nebyl vykonán vzhledem k neznámému místu pobytu" odsouzeného.

   Tato poslední věta znamená, že také tento československý občan byl sovětskými bezpečnostními orgány odsouzen "na dálku", jak bylo tehdy v Sovětském svazu obvyklé, a ještě než k němu dorazil "rozsudek", zřejmě již někde v sovětském vězení zahynul.

*

   Ve stejnou dobu byl ve svém bytě v Praze-Jinonicích zadržen sovětským komandem ing. Vladimír Chýlecký. V Československu žil od roku 1921 a po ukončení studia na Českém vysokém učení technickém v Praze pracoval jako konstruktér strojů ve vedoucích funkcích řady soukromých firem.

   Od poloviny 30. let byl československým občanem.

   Právě před týdnem opustil pankráckou věznici, kam byl uvržen gestapem "pro nepřátelský postoj proti Říši". Vzápětí nato se zapojil s dalšími osvobozenými vězni do Pražského povstání proti německým okupantům a zúčastnil se bojů v okolí pankrácké vozovny.

   Po odvlečení směršovci byl v následujících týdnech odtransportován do Sovětského svazu a více než rok vězněn v Kyjevě. 2. srpna 1946 byl zvláštní poradou Ministerstva vnitra SSSR odsouzen k "svobodnému vyhnanství" na pět let. Byl poslán do Donbasu a od roku 1948 pracoval v Rutčenkovském báňském opravárenském závodě uhelného kombinátu Stalinugol. Po uplynutí trestu marně usiloval o návrat do Československa a musel strávit v sovětských šachtách ještě další tři roky. Vrátil se až v květnu 1955.

   Dotazník, zaslaný v roce 1994 Střediskem pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu při Ministerstvu spravedlnosti České republiky a Výborem "Oni byli první" Vojenskému kolegiu Nejvyššího soudu Ruské federace se žádostí o doplnění údajů o zadržení sovětskými orgány v roce 1945 v Československu a represi v SSSR Vladimíra Chýleckého, Ruská federace vrátila v roce 1995 s rukopisnou poznámkou "nět", podepsanou nečitelnou šifrou, tzn. údajně v archivech Ruské federace neexistuje žádný záznam k jeho osobě.

*

   Podle dokladů uložených v archivu ministerstva zahraničních věcí byli ve stejný den odvlečeni ještě další bývalí ruští emigranti. Pro ing. Mykolu Rossiněvyče směršovci zamířili do jeho bytu v Praze-Nuslích. Pro prof. Valentyna Sadovského naopak na opačnou stranu do Prahy-Dejvic. Nikolaje Puchljakova odvlekli z jeho bytu nedaleko Staroměstského náměstí. A prof. Mykolu Dobrylovského zadrželi v jeho bytě v Žitné ulici na Novém Městě pražském.

   Všichni rovněž žili v Československu od počátku 20. let, tedy již téměř čtvrtstoletí.

   Mykola Rossiněvyč, absolvent Českého vysokého učení technického v Praze a již od 30. let československý občan, byl údajně ubit ve věznici v Kyjevě.

   Nikolaj Puchljakov, kterému rovněž bylo československé občanství uděleno v roce 1936, zahynul ještě koncem 40. let patrně v Těmlagu.

   O osudech Valentyna Sadovského, také již dlouholetého československého občana, nic nevíme.

   Dobrylovskij, národohospodářský odborník a hospodář Ukrajinského muzea v Praze, byl držitelem tzv. Nansenova pasu. V SSSR byl údajně odsouzen na deset let, když byl propuštěn z tábora, bylo mu již 67 let a protože neměl v Československu žádnou rodinu, zůstal žít v Sovětském svazu u svých sester.

   Dotazníky, zaslané v roce 1994 Střediskem pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu při Ministerstvu spravedlnosti České republiky a Výborem "Oni byli první" Vojenskému kolegiu Nejvyššího soudu Ruské federace se žádostí o doplnění údajů o zadržení v roce 1945 v Československu a represi v SSSR Rossiněviče, Sadovského a Dobrylovského, Ruská federace vrátila v roce 1995 každý s rukopisnou poznámkou "nět", podepsanou nečitelnou šifrou, tzn., že údajně v archivech Ruské federace neexistuje žádný záznam k těmto osobám.

   Obdobný dotazník se žádostí o doplnění údajů o zadržení v roce 1945 v Československu a represi v SSSR Nikolaje Puchljakova Ruská federace vůbec nevrátila.

*

   I během první mírové neděle směršovci "pracovali".

   13. května 1945 kupříkladu zadrželi a odvlekli z jeho bytu v centru Prahy ing. arch. Jurije Prokopenka. Do Československa přišel v roce 1921 a po vystudování Českého vysokého učení technického v Praze byl ve 30. letech spoluprojektantem mnoha významných staveb.

   Od roku 1932 byl československým občanem.

   Podle očitých svědků zemřel v roce 1953 v sovětském táboře.

   Počátkem 50. let bylo vězňům v sovětských táborech dovoleno ukládat si "mzdu" za práci do spořitelny. V Prokopenkově spořitelní knížce, kterou sovětské úřady poslaly v roce 1969 Prokopenkově vdově do Prahy, zbylo po peněžní reformě z počátku 60. let 21 rublů 18 kopějek.

   Dotazník se žádostí o doplnění údajů o Prokopenkově zadržení v roce 1945 v Československu a jeho represi v SSSR, zaslaný 31. 10. 1994 Vojenskému kolegiu Nejvyššího soudu Ruské federace, byl však vrácen s rukopisnou poznámkou "nět", tzn., že údajně v archivech Ruské federace neexistuje žádný záznam k jeho osobě.

*

   Během neděle byli odvlečeni také Viktor Vasněcov a Dmitrij Bělavskij. Oba byli dětmi ruských emigrantů a když přišli počátkem 20. let s rodiči do Československa, byly Vasněcovovi teprve 4 roky a Bělavskému 5 let.

   Většinu svého života již byli československými občany.

*

   Náleželi do tzv. "půldruhé" emigrace, která už nepatřila k první emigrační vlně většinou autentických účastníků aktivního protibolševického odporu, ale snažila se kráčet v jejích stopách. Příslušníci této mladé generace se nehodlali vzdát úmyslu svrhnout sovětskou moc v Rusku a sdružovali se proto v militantních nacionalistických organizacích ruské emigrantské mládeže.

   Někteří ve druhé polovině 30. let spekulovali o zničení SSSR pomocí Německa; tyto spekulace nevycházely však z ideové podpory záměrů německého nacionálního socialismu, naopak počítaly s následným vystoupením osvobozeného Ruska proti nacismu. Postupně však, jak stále více emigrantských rodin získávalo československé občanství, tyto zpočátku poměrně populární spekulace vyprchávaly.

   Za německé okupace Československa zachovávali příslušníci organizací mladých ruských emigrantů loajalitu ke své nové vlasti a důsledně se distancovali od všech domácích proněmeckých aktivistických organizací.

*

   Vasněcov a Bělavskij byli souzeni zřejmě společně 6. července 1945 stejným Vojenským tribunálem 7. gardové armády.

   Vasněcov byl obviněn jako většina jiných jen obecně "z účasti v kontrarevoluční organizaci" a byl odsouzen k deseti letům v nápravněpracovním táboře. Podle informací, uvedených ruskými orgány do dotazníku, zaslaného v roce 1994 Střediskem pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu při Ministerstvu spravedlnosti České republiky a Výborem "Oni byli první" Vojenskému kolegiu Nejvyššího soudu Ruské federace se žádostí o doplnění údajů o Vasněcovově zadržení v roce 1945 v Československu a jeho represi v SSSR, byl mu na základě Vojenského tribunálu VÚ 52065 z 24. 7. 1958 původní trest snížen na pět let a vzápětí nato na základě amnestie z 27. 3. 1953 zcela zahlazen s tím, že nadále je na něj pohlíženo, jako kdyby nikdy nebyl souzen.

   Bělavskij byl podle informací stejných ruských orgánů odsouzen naopak na patnáct let "za příslušnost k NTSNP, službu v německé rozvědce Abwehr-Nord, účast na získávání německých špionů a jejich vysazení do týla Rudé armády, podle čl. 58, 58 odst. 1 a 58 trestního zákoníku RSFSR".

   Kromě patrně nepochybné příslušnosti k NTSNP šlo však o obvinění zcela zjevně vymyšlené.

   Jeho "horkou jehlou šitá" vykonstruovanost je zřejmá už z toho, že rozsudek sice uváděl činnost nepochybně zakládající důvod, aby ji tehdejší vítězové přísně potrestali, ale zároveň na ni vztahoval články trestního zákoníku nemající s ní příliš společného.

   Vasněcov byl poslán nejprve do tábora Gornyj na severní Sibiři až za polárním kruhem a později do tisíce kilometrů vzdáleného Ozerlagu ve východní Sibiři. Po propuštění v roce 1955 zůstal v SSSR. Dmitrij Bělavskij strávil deset let ve zvláštním táboře č. 1 u polárního kruhu a v roce 1955 se naopak vrátil do Československa.

*

   Následující týden SMĚRŠ rovněž nezahálel.

   Začali být zatýkáni představitelé někdejší autonomní vlády Podkarpatské Rusi, kteří po krachu "jednodenní" Republiky Karpatská Ukrajina uprchli hned v březnu 1939 před maďarskou okupací do Prahy.

   Nejprve směršovci 14. května 1945 odvlekli Stepana Kločuraka, publicistu a předního podkarpatského ukrajinského činitele, politického tajemníka předsedy autonomní vlády Podkarpatské Rusi a později ministra hospodářství této vlády; za 2. světové války zřídil v Praze pro uprchlíky z Maďary anektované Podkarpatské Rusi Likvidační kancelář úřadu Karpatské republiky (ukr. Likvidacijna kanceljaryja urjadu Karpatskoj Ukrajiny).

   Podle očitých svědků tvořily zatýkající oddíl téměř dvě desítky po zuby ozbrojených důstojníků a poddůstojníků.

   Následujícího dne 15. května 1945 byl odvlečen ze svého bytu na pražském Smíchově 71letý bývalý československý politik ThDr. Avgustyn Vološyn. Původně rusínský kněz byl v letech 1924 - 1929 poslancem Národního shromáždění Republiky Československé za Křesťansko-národní stranu. Na podzim 1938 byl jmenován ministrem a později předsedou zemské vlády autonomní Podkarpatské Rusi. 14. března 1939 byl zvolen prezidentem Republiky Karpatská Ukrajina. Po maďarském záboru žil v Praze a působil jako profesor a později rektor UVU (zkr. z Ukrainskyj Vylnyj Universytet neboli Ukrajinská svobodná univerzita).

   Téhož dne směršovci "ulovili" také bývalého státního tajemníka a ministra vnitra někdejší podkarpatoruské autonomní vlády Jurije Perevuznyka.

   Postupně byl zadržen také bývalý ministr zdravotnictví a sociální péče podkarpatoruské vlády Mykola Dolynay a další podkarpatoruští politici.

   Přestože smlouva Československé republiky se Svazem sovětských socialistických republik o připojení Zakarpatské Ukrajiny k Ukrajinské sovětské socialistické republice ještě nebyla podepsána ani jednou ze smluvních stran a všichni bývalí podkarpatoruští státní činitelé byli stále československými občany.

   Vzápětí všichni zadržení byli převezeni letecky do tábora SMĚRŠ v polské Ratiboři a hned následujícího dne přímo do Moskvy do Lefortovské věznice; tam každého umístili do jiné cely.

   Monsignora Avgustyna Vološyna převedli po několika týdnech do Butyrek  a tam o dva měsíce později zemřel na zástavu srdce.

   Ministr Dolynay se vrátil do Československa v roce 1953.

   Ministr Perevuznyk strávil v sovětských táborech deset let a do Československa se vrátil v roce 1955.

   Stepana Kločuraka zvláštní porada NKVD SSSR odsoudila k osmi letům v nápravněpracovním táboře a následnému pobytu na přikázaném místě. Trest vykonával v Unžlagu a později v koncentračních táborech za severním polárním kruhem. Do Československa se vrátil v roce 1957.

   Dotazník, zaslaný Vojenskému kolegiu Nejvyššího soudu Ruské federace se žádostí o doplnění údajů k zadržení a následnému věznění v SSSR Mykoly Dolynaye, vrátil zastupitelský úřad Ruské federace v Praze v roce 1996 s rukopisnou poznámkou "nět", tzn. údajně v archivech Ruské federace neexistuje žádný záznam k jeho osobě.

   Dotazníky se žádostí o doplnění údajů k zadržení a následnému věznění v SSSR Vološyna, Kločuraka a Perevuznyka, Ruská federace bez jakéhokoliv vysvětlení vůbec nevrátila.

*

   Pro všechny své oběti si komanda SMĚRŠ přicházela do jejich domovů.

   Sovětská bezpečnost měla činnost bývalých ruských a ukrajinských emigrantů zřejmě velice podrobně zdokumentovanou. Po celá 20. a 30. léta soustavně analyzovala působení všech jejích organizací. Tyto organizace působily samozřejmě veřejně a většinou vydávaly řadu oficiálně šířených tiskovin. Neméně důležitým zdrojem informací byli agenti sovětské rozvědky, kteří po celé meziválečné období systematicky pronikali mezi emigraci. Sovětské bezpečností orgány rozhodně nepodceňovaly politickou autoritu bývalých ruských a ukrajinských emigrantů ve svobodném světě.

*

   Zvláštní roli sehrála Ruská právně-sociální stanice v Protektorátu Čechy a Morava v Praze (něm. Russische Vertrauensstelle im Protektorate Böhmen u. Mähren, Stützpunkt Prag) neboli tzv. Ruská ústředna, zřízená koncem roku 1939, která měla za německé okupace sloužit "k podchycení a opatrování všech v býv. protektorátu žijících ruských emigrantů" a aby bylo "zaručeno [jejich] bezvadné pozorování". Pořízené seznamy se zřejmě sice netýkaly bývalých ruských emigrantů, kteří již byli československými státními občany a stali se rozhodnutím německých okupantů, stejně jako všichni občané bývalé Československé republiky, státními příslušníky Protektorátu Čechy a Morava, ale přesto vznikl neocenitelný průvodce tehdejší ruskou emigrantskou komunitou v Čechách.

   V konečném výsledku však víc než německým zájmům posloužila činnost této ústředny spíš sovětské rozvědce.

   Například se dochoval seznam zpráv, čerpajících z výsledků činnosti ústředny a poskytovaných na přelomu let 1940 a 1941 československou exilovou rozvědkou v Londýně tamním sovětským agentům. Českoslovenští zpravodajci patrně asi chtěli poukazem na zájem Němců o antisovětské emigranty napomoci znejistění tehdejších sovětsko-německých "přátelských" vztahů, a proto se snažili lustraci ruské a ukrajinské emigrace okupačními úřady vydávat za vzájemné námluvy Němců s emigranty.

   Není však vyloučeno, že Ruská ústředna a později obdobná ústředna ukrajinská vznikly původně přímo v sovětské "režii". Doba jejich zřízení sice zdánlivě souvisela s okupací Československa, ale zároveň šlo o období demonstrativní spolupráce nacistického Německa se Sovětským svazem, a proto není vyloučeno, že zřízení těchto stanic opravdu zpočátku bylo především "přátelskou službou" sovětské rozvědce. Tuto úvahu podporuje výpověď bývalého úředníka gestapa Antonína Jarosche, který byl kurátorem ústředny v Praze; v lednu 1946 vypověděl, že "z německé strany se jim [ruským emigrantům] nedůvěřovalo", a proto "nebyl učiněn pokus získat je pro německou věc". Podle Jarosche "snahou směrodatných německých úřadů bylo [pouze], aby nevznikla jednota v řadách tzv. ruské emigrace".

   Tomu by také odpovídalo jmenování do čela Ruské ústředny v Praze z Berlína dovezeného a pražské ruské emigrantské komunitě zcela neznámého tzv. "nenavrátilce". Na konci války sice včas uprchl se svými nejbližšími spolupracovníky do amerického okupačního pásma v Německu, ale zřejmě vůbec ni neučinil pro likvidaci ústředny a všechny kartotéky a další materiály "přenechal" směršovcům.

*

   Podle Mondiče (Siněvirského) pražskou operaci měly zajišťovat hlavní správy kontrarozvědky SMĚRŠ 1. ukrajinského frontu maršála Koněva a 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského.

   Směršovské oddíly 4. ukrajinského frontu, kterému tehdy velel generál armády Jeremenko, neměly v Praze co dělat. Přesto působilo v Praze kolem sta důstojníků jeremenkovského SMĚRŠ, které doprovázelo početné obslužné mužstvo; podle Mondiče (Siněvirského) disponovali rozsáhlým vozovým parkem více než čtyřiceti osobními auty a četnými nákladními vozy. Opustili Prahu teprve 20. května a přesunuli se do Pardubic.

   Počty směršovců ostatních frontů neznáme. Odhadem jich však bylo téměř tisíc.

Zdroj: Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945 - 1955, Vladimír Bystrov, Praha 2003